K problematice jazykových variant

Josef Filipec

[Rozhledy]

(pdf)

К проблематике языковых вариантов / Le problème des variantes linguistiques

K podstatným rysům přirozeného jazyka patří mimo jiné kontextová senzitivnost jeho jednotek a jejich variantnost. Varianty jsou paralelní, dvojí a několikeré způsoby vyjádření, výrazové modifikace téže jazykové jednotky mající týž pojmový význam lexikální, popř. gramatický. Dvoučlenné varianty, především tvarové, označujeme též jako dublety (dvojtvary).[1] Varianty a dublety provázejí jazyk v celém jeho vývoji a vyskytují se ve všech jazykových rovinách a útvarech, rozrůzněných časově a funkčně. V popředí teoretického zájmu se octly teprve v posledních dvou desetiletích, a to především v souvislosti s otázkou jazykové normy a kultury spisovného jazyka, se zřetelem k vztahům jazyka a společnosti a k potřebám jazykové politiky, která se nemůže vyhýbat ani otázkám prognózy jazykového vývoje.[2] Tyto otázky se bezprostředně týkají uživatelů jazyka a k jejich řešení přispívá i současná sociolingvistika.[3]

[309]Výzkum jazykových variant předpokládá důkladnou přípravu materiálu a poučený teoretický pohled. Oba tyto požadavky splňuje sovětská lingvistika; v naší lingvistice byly tyto otázky rozpracovány především teoreticky. Nebuduje se také, pokud víme, speciální materiálová kartotéka variant.

Již v r. 1932 byly naší veřejnosti předloženy Obecné zásady pro kulturu jazyka, formulované B. Havránkem,[4] v nichž se proti puristickým snahám zdůrazňuje: „Bylo by zbytečné, aby teoretické zásahy chtěly odstraňovat všechno kolísání a všechny dublety gramatické a lexikální (synonymitu gramatickou a lexikální) ze spisovného jazyka; není to ani účelné …“ (s. 113). Dále se píše o dubletách funkčních (dvojí vazby), vznikajících i přejímáním z jiné normy, i o dubletách bez funkčního rozlišení (infinitivy na -ti, a -t, s. 115; dnes v opozici knižnosti a neutrálnosti).[5] O dubletním psaní slov (např. milion, milión), popř. i o dubletní výslovnosti (drogerie i drogérie) poučují od r. 1957 i úvody k akademickým i školním Pravidlům českého pravopisu. O dubletách pravopisných, hláskových, tvarových, slovotvorných, významově nerozlišených s možností rozlišení funkčního, frekvenčního a časového se dočteme v poučení o zpracování Slovníku spisovného jazyka českého,[6] ale o variantách v shora uvedeném smyslu na rozdíl od dublet se píše teprve v cit. Zásadách zpracování Slovníku spisovné češtiny (s. 780n., 786). Nejsoustavněji se věnoval problematice variant A. Jedlička, a to právě ve vztahu se spisovnou normou a její kodifikací.[7] V kontextu naší lingvistiky byly rozlišeny varianty a dublety též v souvislosti se synonymy jako sémantickými různoslovnými variantami a byla osvětlena problematika variant ve vztahu s invariantem.[8] Pojem varianta jako výrazová modifikace téže jazykové jednotky byl pak běžně aplikován na úseku stylistiky.[9] O aktuálnosti pojetí pražské školy svědčí např. tematika nedávné mezinárodní konference v Lipsku, týkající se dialektiky stability a variability v jazyku v souvislosti s pojmem jazykové normy a z hledisek sociolingvistických. Tamže byla osvětlena tato otázka z hlediska slovní zásoby.[10]

Sovětští autoři Achmanovová, Bel’čikov a Veselitskij požadovali pro výzkum variant zvláštní oddíl jazykovědy, nazvaný ortologie, tj. nauka o jazykové správnosti ve všech rovinách, nikoli jen v pravopisu a výslovnosti. Hlavní předmět výzkumu v tomto úseku by tvořila právě problematika variant viděných v rovině paradigmatické a syntagmatické.[11] Souhlasíme však spíše s J. M. Skrebnevem, že otázka variant, jistě důležitá, patří do kompetence jednotlivých úseků tradiční jazykovědy včetně funkční stylistiky.[12] Výzkum variant se ubírá v SSSR několika cestami: pra[310]cemi teoretickými, sociolingvistickými, statistickými a aplikovanými. V teoretickém ohledu naznačil problém variant V. V. Vinogradov a v souvislosti s lexikologií se jím zabýval A. I. Smirnickij (jeho pojetí dnes neuspokojuje), O. S. Achmanovová a další autoři.[13] Na knihu Achmanovové reagoval F. P. Filin a rozlišil varianty fonematické, akcentologické a formálně gramatické, kdežto varianty slovotvorné (např. typ lisa — lisica) se stejným kořenem, ale s různým sufixem správně určil jako různá slova, jejichž výzkum patří do lexikologie.[14] Program výzkumu variant, zvláště pokud jde o jejich typy, příčiny a způsob vytváření, nastínila N. N. Semenjuková.[15] Mimo jiné rozlišila varianty absolutní (polnyje) a relativní (nepolnyje) se sekundárními rozdíly expresívními a stylistickými a s různou oblastí funkčního využití. Sociolingvisticky je orientován např. příspěvek L. Krysina, zkoumající varianty vzhledem k rozvrstvení mluvčích.[16]

Sovětští jazykovědci uznávají platnost Ožegovova zjištění, že jazyková norma není jev statistický, nýbrž jev typický, tj. vystihující podstatu jistého sociálně historického jevu, ale pracují s pojmem statistická norma, tj. systém statistických ukazatelů charakterizujících užití jazykových jednotek v textech, a rozlišují typy variant podle frekvence a povahy kvantitativních vztahů mezi variantami.[17] V souvislosti s uvedenými pracemi vznikly i slovníky, např. slovník frekvenčně stylistický a slovník obtížných jevů.[18] První z nich přináší varianty syntaktické, morfologické a slovotvorné a zakládá se na speciální kartotéce asi 100 000 variant z umělecké prózy a z novin let šedesátých až sedmdesátých, na fonotéce hovorové řeči a na morfologickém dotazníku. Slovník má část textovou a statistickou (uvádí se např. u slova rel’s muž. výskyt 321 (92,51 %), u rel’sa žen. 26). — Slovník redigovaný Gorbačevičem vznikl v lexikografickém oddělení Ústavu ruského jazyka v Leningradě a jeho hlavním úkolem je zhodnotit přízvukové, výslovnostní, morfologické a slovotvorné varianty. Druhým úkolem je upozornit na užití chybná a odchylná. Varianty se uvádějí jako rovnocenné, popř. se jejich umístěním naznačuje, které z nich se má dát přednost, a uvádějí se i další charakteristiky (dovoleno šineli, ne šinelja ap.). Při stylistické charakteristice se diferencují slova a jejich tvary podle příslušnosti k stylu vysokému (patetickému, nadšenému, archaickému) a nízkému, další diferenciace je podle funkčních stylů a podle časové osy, přičemž se rozlišují tvary zastaralé (19. stol.) a zastarávající (pasívní slovní zásoba). Lidová řeč (prostorečije) se zde diferencuje stejně jako v knize Gorbačevičově dále recenzované na spisovnou (patří pak k neutrální stylistické vrstvě slov) a nespisovnou (nenormovanou).[19]

Syntézou poznatků uvedeného slovníku i dalších teoretických prací, vlastních [311]i od autorů dříve uvedených, je nejnovější kniha Gorbačevičova.[20] Má pět kapitol, z nichž první dvě, obecné povahy, se zabývají variantností slova jako lexikálně gramatickým jevem a pojmem jazykové normy v současné rusistice, další tři pak třemi typy variant: přízvukovými, fonematickými a morfologickými. V pojetí těchto typů se autor shoduje s Filinem. Nezabývá se variantami výslovnostními (fonetickými), protože práce je zaměřena na normativní úkoly výkladových slovníků (s. 22). Práce se zakládá na bohatém materiálu, získaném ze slovníků, z gramatik, z lexikografické kartotéky v Leningradě aj. Na rozdíl od starších badatelů, V. I. Černyševa, S. P. Obnorského a L. A. Bulachovského, čerpá autor především ze současných prozaiků a z tisku, pro přízvukové varianty využil i současné poezie. Při zajišťování materiálu použil i dotazníků a experimentu (mezi posluchači fakult). Pokud jde o hranice současného jazyka, přijímá Ožegovův pojem jazyka sovětské epochy jako podetapy širšího období, kterým je podle Vinogradova ruština od konce 19. stol. a podle historizujícího pojetí autorů 17svazkového akademického slovníku jazyka od dob Puškinových. Kritériem příslušnosti jazykových jednotek k současnému jazyku je ovšem jeho dnešní úzus (s. 41n.). Autorova definice variant odpovídá té, kterou jsme uvedli na začátku tohoto referátu. Zkoumané varianty slova jsou jevem jazyka, ne řeči, i když jsou v ní realizovány, a primárně jsou předmětem lexikologie a normativní lexikografie (s. 32—35). Jako výrazové modifikace téže jednotky liší se od slov různého významu a od synonym. Varianty slova jsou geneticky a materiálně jednotné, synonyma, i z téhož kořenu, nikoli (s. 17n.). Synonyma tvoří předmět stylistiky, varianty jsou předmětem ortologie, mezi obojím je ovšem přechod.[21] Různost slov způsobuje každý slovotvorný morfém i interfix. Příčiny variant (jde obvykle o komplex příčin) jsou vnější (působení nářečí: to se většinou projevovalo v době ustalování spisovného jazyka; kontakty s jinými jazyky; bilingvismus) a vnitřní, vnitrosystémové: analogie, nerovnoměrnost vývoje formy a obsahu slov, změny systému, tendence k ekonomii, realizace diferenčních příznaků jednotek. Obojí příčiny jsou koneckonců podmíněny sociálně. V centru autorova zájmu jsou příčiny vnitřní, projevující se v oblastech silné variace (s. 23n.). Příčiny vnější, projevující se v oblastech slabé variace, přispívají k oslabení pozice variant a k jejich zániku ve spisovném jazyku, k jejich diferenciaci především funkčně stylistické, poziční a spojitelnostní, méně významové (s. 32).

Gorbačevičovo pojetí normy je celkem ve shodě s pojetím Semenjukové[22] i se současným pojetím u nás. Chápe ji jako pravidla odrážející zákonitosti jazykového systému a jeho vývoje, sociálně schválená a objektivizovaná řečovou praxí (s. 46).[23] Proti Coseriovi zdůrazňuje, že norma není jen odraz úzu a realizace možností jazykového systému. Norma jde někdy i proti úzu, na jedné straně úzus hodnotí a uzákoňuje, na druhé straně se mu přizpůsobuje (s. 45n.). G. právem nesouhlasí se Ščerbovým názorem, že se všechny jazykové změny rodí v dialogu, a proti Rizelové a Zemské, zastávajícím názor o autonomii norem hovorové řeči, vyslovuje tezi o tom, že norma hovorové a psané řeči jsou dvě varianty jediné spisovné normy (s. 39).[24] [312]Norma jako jev dialekticky protikladný má podle autora několik vzájemně se vylučujících příznaků, zvláště ustálenost, tradičnost — stálé obnovování (uvádí zde i Mathesiův pojem pružné stability, s. 44), rozšířenost jazykového jevu — řídkost nového jevu vyvolaného např. pojmenovací potřebou nebo analogií, autoritu původce, pramenu nového jevu — potřebnost kolektivního schválení jevu, jeho hodnocení z hlediska systému — hlediska a postoje uživatelů jazyka, požadavek adekvátnosti projevu cílům komunikace — existenci vnitrojazykových variant. Ve shodě s naším názorem upozorňuje G., že nelze ztotožňovat spisovný jazyk a jazyk umělecké literatury, protože i u významných autorů jsou odchylky od normy a individualismy, upozorňuje i na důležitost literatury druhého řádu, odborné literatury, publicistiky a úředních dokumentů (s. 40n.). Kodifikace má respektovat tři skutečnosti: úzus, jeho společenské schválení a možnosti systému. Má mít charakter vysvětlovací a doporučovací. Jazyková politika se musí vyhýbat purismu a neoprávněné unifikaci růzností a nemůže opomíjet ani otázky prognózování, spojené se zjišťováním progresívních variant a důležité zvláště na úseku normativní lexikografie (s. 48n.).

Ze tří kapitol věnovaných přízvukovým, fonematickým a morfologickým variantám jsou nejrozsáhlejší první a třetí. I když je v současném jazyku ve srovnání s jazykem 19. stol. celková tendence k omezení počtu variant, způsobená mimo jiné i kodifikačními zásahy a diferenciací, vznikají stále nové varianty a dublety. U přízvukových variant uvádí G. počet 3500 lexémů (jako jev ústní řeči jsou méně přístupny normalizaci), u morfologických 3000 párů, fonematické varianty (jde o lexémy typu galoša — kaloša, o slovní tvary, např. bobr — bobër) jsou podstatně řidší — uvádí se počet 200. Z řady příčin vzniku variant nejvíce působí analogie, u přízvukových variant především vnitřní (v rámci téhož paradigmatu slova), méně vnější (vlivem jiných lexémů, s. 59n.), u morfologických analogie formální, méně slovotvorná (vliv základního slova) a významová (s. 145).

K vzniku přízvukových variant přispívá snaha o rytmickou rovnováhu slov a slovních spojení v textu. Ta se projevuje i přesunem k centru slov a respektováním mezipřízvukových intervalů dvou až tří slabik (budet akkompanirovat’ → akkompanirovat’). Vedle hledisek fonologických se tudíž uplatňují i hlediska fonetická, fyziologickoakustická. K variantnosti přízvuku přispívá i současná poezie, zachovávající i jeho dnes zastaralé umístění. U víceslabičných slov a složenin, zvláště knižních a odborných, a při zpomaleném tempu řeči se jako důsledek těchto tendencí objevuje vedlejší přízvuk (např. v slově kinematografija na slabice -fi-). K ilustraci slouží materiál substantiv, sloves a adjektiv, infinitivu, předponových sloves min. času a adjektiv složených i jmenných. Např. u dvouslabičných až tříslabičných subst. muž., domácích i přejatých, a u tříslabičných až čtyřslabičných slovesných tvarů min. je tendence k regresi přízvuku (nasmork → nasmork; razorvala → razorvala), kdežto u jmen ženského rodu na -a (-ja), u tříslabičných adjektivních odvozenin, u dvouslabičných až tříslabičných tvarů infinitivu a u dvojslabičných předponových sloves min. naopak převládá postup přízvuku (vetrovyj → vetrovoj → vetrovoj; udit’ → udit’). Stejně je tomu v pádových tvarech jednoslabičných a dvojslabičných substantiv a v plurálu jmenných adjektiv (cholma →cholma; blizki → blizki).

Morfologické varianty jsou buď v celém paradigmatu — jde o varianty rodové, morfonologické a sufixální — nebo jen u jednotlivých slovních tvarů — varianty „tvarotvorné“.[25] Vývojem jazyka jich ubývá, ale existující nejsou jen reliktem historického stavu, nýbrž i důsledkem probíhajících jevů, jako je specializace afixů, záměna kořenových samohlásek (o → a), odstraňování dvojvidovosti sloves aj. [313]Jejich vznik podporuje i souhra příznivých činitelů, např. přízvuková nestálost, kolísání v pádových tvarech, počet slabik (častější jsou u jednoslabičných a dvojslabičných slov), výskyt slov v různých spojeních (stakan čaju i čaja proti vypit’ čaju; kilogramm apel’sinov i apel’sin proti pjat’ apel’sinov). Tato variantnost není v současných gramatikách dostatečně respektována a vyžaduje doplnění i opravy. Byla odstraněna rodová variantnost podstatných jmen typu botinok (-nka), interes(-sa), analiz(-za), avantura(-tjur) a jmen zakončených na měkkou souhlásku: stepeň’ ž., perečeň’ m., topol’ m. Složeniny typu divan-krovat’ m. mají rod podle první části, při splynutí komponentů a ztrátě ohýbání u první části rozhoduje rod části druhé: roman-gazeta ž.

Z morfonologických a sufixálních variant zkoumá G. vzájemný vliv životných a neživotných substantiv muž. a neživotných subst. muž. a žen. se sufixem -iško/-iška a variant muž. a žen. skloňování typu gorodiška, -ki, variant adjektiv typu beskrajnij, -nyj, iskrennij, -nyj (varianty uvedené na druhém místě zastarávají), variant sloves se sufixy sekundární imperfektivizace typu nakopljat’ — nakaplivat’ aj. Asi 80 sloves čeká podle autorova tvrzení na normativní kvalifikaci.[26] Zajímavá je variantnost skupiny asi 40 sloves, u nichž nastává v některých tvarech (přít. čas, rozk. způsob, přechodník, příčestí) přechod k produktivní 1. třídě: kolebat’, koleblet → kolebajet. Dochází zde také k sémantické diferenciaci např. v základním významu slovesa on dvigajet škaf proti sekundárnímu, abstraktnímu významu jim dvigajet čestoljubije. U infinitivu proběhla v ruštině počínaje 18. stol. změna od bezpříznakového -t’ k současnému noremnímu -ti (v češtině naopak je dnes u většiny sloves neutrální infinitiv -t, kdežto -ti je knižní), přičemž se varianta -t’ vyskytuje v literatuře a spisovném lidovém jazyku (prostorečije, viz dříve).

Gorbačevičova kniha podstatným způsobem přispívá svými přednostmi teoretickými a metodologickými, přesvědčivým způsobem výkladu založeného na bezpečné znalosti rozsáhlého materiálu dnešní ruštiny, ale i jazyka staršího, k rozšíření našich znalostí o jazykových variantách uvedených tří typů. Mimo jiné podpírá naše poznatky o tom, že slovotvorné varianty jsou v podstatě různá slova, a vyslovuje oprávněnou pochybnost o vhodnosti termínu a pojmu lexikálně sémantická varianta pro lexikální význam (s. 4). Naše připomínky se týkají autorova tvrzení, že norma hovorové ruštiny je jen varianta jediné spisovné normy (s. 39). Domníváme se, že hovorový jazyk má svou normu, stejně jako ostatní stylové oblasti. Norma spisovné češtiny jako celku je pak dominanta nad dílčími normami. G. nedoceňuje pojem invariantu, který je souvztažný s pojmem varianta. Považuje jej v lexikální rovině za „neživotné a umělé schéma“ (s. 33). V této souvislosti lze mimo jiné odkázat na pojetí R. Großeho, který chápe invariant ve vztahu s pojmy systém a norma, a na pojetí naše, podle něhož jednak je pojem invariantu v souvislosti s otázkou polysémie, jednak se vztah invariantu a variant realizuje mezi základním synonymem (dominantou) a jednotlivými členy synonymické řady.[27] Operuje-li G. jen variantními dvojicemi, neplatí to obecně, protože podle našich zkušeností z češtiny se vyskytují i trojice a čtveřice variant, ba i vyšší počet, což je zvláště prokazatelné na nářečních variantách koexistujících na území celonárodního jazyka. Ostatně i mezi autorovými příklady lze objevit trojice variant (s. 120, 141). Nedostatek knihy je především v tom, že není opatřena rejstříkem slov, jako je tomu např. v slovníku cit. v pozn. 18. Z českých autorů cituje G. jen B. Havránka a V. Mathesia.

Svým obecným zaměřením přesahuje recenzovaná kniha rámec rusistiky. Ona i další uvedené sovětské práce mohou být vzorem pro všestranný výzkum variant i v lingvistice mimo SSSR.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 4, s. 308-313

Předchozí Zdeněk Hlavsa: Z koncepčních problémů polské akademické mluvnice

Následující Miloš Dokulil a kol.: Významné sovětské dílo o teorii pojmenování (II.)