Základní konfrontační dílo o lingvistické terminologii

Josef Filipec

[Rozhledy]

(pdf)

Основная сопоставительная работа о лингвистической терминологии / Un ouvrage confrontatif fondamental sur la terminologie linguistique

Lingvistický výzkum je dnes v mezinárodním měřítku tak rozvinutý a bohatě diferencovaný, že je možno zvládnout jej a orientovat se v něm jen kolektivním přístupem na široké základně. Diferenčním tendencím, charakteristickým pro některé soudobé lingvistické systémy, i zvláštnostem jednotlivých badatelů je třeba čelit snahou o integrující pohled, o rozlišení toho, co je jen individuální a dočasné, a toho, co je obecně přínosné a perspektivní. Není proto divu, že konkrétní akce, usilující o integraci a nenásilnou unifikaci lingvistické terminologie v dnešních možnostech, zrodila se právě v socialistických státech a v prostředí slavistickém. Zásluhou Mezinárodní terminologické komise lingvistické (MTKL) při Mezinárodním komitétu slavistů vyšel po mnohaleté práci Slovník slovanské lingvistické terminologie (SSLT, Praha 1977, s. XXXVIII + 554, druhý svazek s abecedními rejstříky vyšel 1979; srov. zde s. 79—80), na němž se podílelo více než 60 lingvistů z různých států, nepočítaje v to další konzultanty.

Podnět k tomuto dílu vyšel r. 1960 od zesnulého L. Andrejčina, který také sám vedl při této práci příslušný tým bulharských terminologů. Vědeckou redakcí slovníku byl pověřen A. Jedlička, spoluautor základních lingvistických prací, který po léta promýšlí terminologicko-pojmoslovné otázky. V Československu byla práce na slovníku soustředěna v Čs. terminologické komisi lingvistické a pracovní základnou se stal Ústav pro jazyk český ČSAV, z jehož pracovníků je třeba vyzdvihnout zvláště mnohaletou práci A. Tejnora. Heslář slovníku se mohl opřít o stručný český a rozsáhlejší slovenský soupis termínů (Základní pojmy mluvnické pro vyučování českému jazyku, Praha 1945; Základná jazykovedná terminológia, red. Š. Peciar, Bratislava 1952), dále rozšiřovaný, upravovaný a pořádaný na zasedáních MTKL, ale i jednáním v různých subkomisích a konzultacemi s jednotlivci.

Autoři SSLT využili 18 slovníků lingvistické terminologie (např. slovník Vachkův, Achmanovové, Goląbův, Hampův, Simeonův) a podle možnosti přihlédli i k slovníkům vydaným po r. 1967, kdy byl v podstatě výběr termínů pro SSLT ukončen.

První svazek slovníku přináší 2266 heslových termínů-pojmů v systémovém uspořádání v devíti částech: I. Obecné pojmy, II. Zvuková stránka jazyka, III. Grafická stránka jazyka, IV. Slovní zásoba, V. Slovní druhy, VI. Stavba slova, VII. Syntax, VIII. Styl, IX. Nové lingvistické směry a metody. V jednotlivých oddílech se termíny uvádějí se zřetelem k systémovým vztahům nadřazenosti, podřazenosti a souřadnosti a tyto vztahy jsou označeny číselnými indexy na pravém okraji dvojstránek. Při systémovém uspořádání termínů se většinou vychází z češtiny a slovenštiny jako z jazyků východiskových a k termínům těchto jazyků se pak uvádějí existující i nově vytvořené ekvivalenty z ostatních devíti slovanských jazyků a ze tří jazyků západních, a to z angličtiny, franštiny a němčiny. Mezi ekvivalenty z jazyků slovanských a západních je však rozdíl: jestliže první z nich jsou veskrze termíny užívanými nebo doporučovanými k užívání, druhé z nich mají často funkci informativní a zprostředkovávající znalost příslušných termínů slovanských. [316]Proto se také např. neuvádějí dnes běžně užívané termíny topic a comment vedle theme 2 a rheme. Východiskový termín je vytištěn polotučně, což je výhodné v případech, kde nejde o termín český a slovenský, nýbrž o termín jiného jazyka, např. ruštiny (prostorečije, dopis’mennyj period, akan’je, prepozitivnaja častica, bytovoj stil’), polštiny (spłaszczenie warg, mazurzenie, absorpcja morfologiczna, derywacja niezalezna, składnik (człon) towarzyszący) aj. Termíny z 14 jazyků jsou uspořádány na dvou stránkách horizontálně ve dvou řádcích po sedmi, např.

Č	S		P	HLS(DLS)
jazykový projev,	jazykový prejav,		wypowiedź,	rěčne wujewjenje,
promluva,	prehovor,		enuncjacja	<enunciacija>
<enunciace>	<enunciácia>
R	E		F	D
vyskazyvanije 1	speech act,	utterance,	énoncé 1	sprachliche Äuβerung 8—1—1
atd. až po	[linguistic]	message

Termíny i synonyma uvedená v abecedním rejstříku lze najít podle číselných indexů majících funkci syntetizující. SSLT chce plnit čtyři hlavní funkce: registrovat vybraný terminologický standard v slovanských jazycích, přispět k jeho stabilizaci a normalizaci, vytvořit předpoklady pro možnou koordinaci lingvistické terminologie a stimulovat dotváření národních terminologií jak tvořením překladových ekvivalentů, tak tvořením z vlastních zdrojů.

Lexikografické zásady zpracování SSLT byly navrženy Čs. terminologickou komisí lingvistickou a projednala i schválila je MTKL. Termíny se uvádějí v reprezentativním slovním tvaru, jímž je zpravidla u substantiv (univerzále, univerzálie), atributivních (hloubková struktura, generátor slov) a adverbiálně adjektivně substantivních spojení (stylově zabarvený jazykový prostředek) nominativ singuláru, řidčeji i plurálu (nomina atributiva, jména nositele vlastnosti atd.). Uvedený doklad ukazuje, že se uvádějí i terminologická synonyma, a to i tzv. slova citátová, zvláště hojná v oddíle druhém, o zvukové stránce jazyka. U víceslovných termínů se většinou zachovává pořádek slov ustálený v daném jazyku a v témž pořadí se uvádějí spojení slov i v rejstříku. Přínosný a dnešnímu poznání odpovídající je způsob uvádění polysémických termínů jako monosémických jednotek na tolika místech, kolik mají různých významů, např. slovník 1 ‚slovní zásoba‘ (4—1—1), slovník 2 ‚dílo obsahující slovní zásobu‘ (4—13—1), slovník 3 ‚počet různých slov‘ (9—8—2). V zpracování heslové stati lze postihnout pět typů: a) heslový termín se uvádí bez výkladu a exemplifikace (vokál, samohláska, 2—14—1), b) uvádí se s výkladem: stylová (slohová) transpozice [jazykových prostředků], přenesení prostředku jisté stylové vrstvy do projevu jiného stylového typu‘, 8—5—3 (v SSLT se výklady uvádějí jen výkladem a kurzívou), c) heslový termín s exemplifikací: jednočlenná věta se sponou ‚jednočlenná věta obsahující sloveso být‘, např. Je pozdě. Je slyšet hudbu (7—8—3—5), d) heslový termín s exemplifikací: slovotvorná kategorie: např. verbální kořen + formant s významem činitele (uči-tel) (6—2—4), e) heslový termín charakterizovaný úplným nebo částečným výčtem termínů podřazených, uvedených v složených závorkách, např. podmětová funkce {podmětový nominativ, genitiv} (6—17—1); publicistická žánrová forma {reportáž, fejeton, interview …} (8—6—3—2—1). Výklady se uvádějí u východiskových termínů v příslušném jazyku a v anglickém překladu: národní jazyk ‚přirozený jazyk národa jakožto společenského celku‘ … ‚the natural language of a nation viewed as a social community‘ (1—5—6).

Terminologické varianty (synonyma) se uvádějí buď bez rozlišení (viz výše sub a), nebo s rozlišením: ve dvojitých hranatých závorkách termíny nedopo[317]ručované, nevhodné, ve špičatých termíny doporučované, ať už nově vytvořené nebo individuální a dosud neustálené: ztráta motivovanosti (popisnosti) [[deetymologizace]] (4—2—3, termín deetymologizace je ve většině jazyků buď jediný, nebo jako dubleta); <oikonymum>, místní (sídlištní) jméno (5—2—6—3—1, termín v běloruštině a srbochorvatštině).

Není sporu o tom, že SSLT je dílo záslužné a potřebné, které bude stálým průvodcem každého lingvisty i mnohého literárního vědce jak při studiu zahraniční literatury, tak i při vlastní výzkumné práci. Svým způsobem zpracování i svými cíli je toto dílo ve svém oboru unikátem. Zvláštní ocenění zasluhuje členění díla, teoreticky fundovaná výstavba podle jazykových rovin od zvukové stránky jazyka po syntaktickou (část 2—7), zpracování terminologie nových jazykovědných směrů (distribuční analýzy, analýzy na bezprostřední složky, transformační analýzy, generativní gramatiky, glosematiky, jazykové komunikace, kvantitativní struktury jazyka a strojového překladu) a velmi náročné systémové utřídění všech termínů, označených číselnými indexy. Neodborník a nelexikograf si sotva uvědomí obtížnost práce, již bylo třeba zvládnout jak organizačně, tak pokud jde o vlastní lingvistickou práci s termíny a zvláště s mezijazykovou konfrontací jejich ekvivalentů ve 14 jazycích, terminologicky často asymetrických. Ve vyhledání zdařilých ekvivalentů, ve vytvoření mnoha nových termínů a v kvalitě lexikografického zpracování, vynikajícího důsledným lišením polysémie, variantnosti a synonymie, jsou nepochybné klady tohoto slovníku. Tím více překvapí jeho velmi nízký náklad (6000 exemplářů), uvážíme-li, že toto dílo, vzorně vytištěné tiskárnou Prometheus v Praze, má sloužit lingvistům 14 národních jazyků, ale jistě vzbudí zájem i mimo tento rámec. Naskýtá se tedy otázka dalšího vydání díla, které by jistě nebylo z důvodů organizačních, personálních a lingvistických úkolem snadným.

Jestliže autoři slovníku v úvodu zdůrazňují vedle jiných funkcí i funkci stimulační a dotvářecí, bude jistě vhodné připojit v tomto smyslu několik připomínek. Fakt, že vydání slovníku se z objektivních důvodů uskutečnilo 10 let po ukončení prací na korpusu termínů, je příčinou mezer v terminologii nových lingvistických směrů, kterých jsou si autoři vědomi. Další znak slovníku je nevyváženost jednotlivých částí. Např. termínům zvukové stránky je věnováno 100 stran, struktuře slova 108 stran, kdežto slovní zásobě jen 50 a syntaxi 70 stran. Při uvádění možných doplňků je třeba rozlišit ty, které mohly být do slovníku pojaty do r. 1967, ovšem právě jen součinností všech pracovníků, kteří se v různých jazycích na vypracování slovníku podíleli, a ty, které jsou potřebné z dnešního hlediska. K prvním patří např. anomálie (je analogie), centrum a periférie, kategorie (je jen kategoriální gramatika), strom (generativní), diskrétní a spojitý, denotace, reference, designace (je konotace, intenze), modalita, teorie odrazu, lineárnost, standard, standardní jazyk (je standardizace jazyka), komparatistika, komparativní lingvistika, srovnávací jazykověda (je historickosrovnávací metoda), teorie grafů aj.

K termínům doporučitelným z dnešního hlediska, a to především v části lexikálně sémantické, syntaktické a týkající se nových směrů, patří např. komponentová analýza, sémém, propozice, kvantifikátor, pragmatika, interpretace, parafráze, kompetence, performance, participant, ikon, index 2 (je symbol, signál), algoritmus, automat, taxonomie, stratifikační gramatika, test, jazykové plánování, jazyková situace, kontrastivní lingvistika aj.[1]

[318]Slovník, který chce přinést soubor termínů reprezentujících dnešní lingvistiku a přihlíží i k národním specifičnostem, nemůže se pochopitelně spokojit jen s dosavadními terminologickými slovníky a měl by se nadto opírat i o vlastní excerpční materiál ze závažných soudobých prací, jako je tomu např. ve Vachkově slovníku pražské školy (neuváděl by ovšem citáty, v nichž je termínu někdy i bez výkladu užito). Tento materiál by měly mít především jednotlivé národní komise. Je např. zřejmé, že uvádí-li se v dolnolužičtině 7 ekvivalentů pro perfektivum (5—6—20—3—1) (čtyři z nich jsou uvedeny v závorkách), jde tu zřejmě o soupis variant z různých příruček, přičemž se národní komise přiklonila k mezinárodnímu ekvivalentu.

Protože se při dnešní nutné specializaci sotva najde jednotlivec, který by měl rovnoměrný a stejně fundovaný přehled o všech jazykovědných úsecích a metodách, je třeba, aby národní komise byly organizovány jako kolektivní orgány složené z příslušných specialistů pracujících v problematice jednotlivých jazykových rovin. Jen tak lze omezit nežádoucí subjektivnost při výběru termínů a z ní vyplývající nevyváženost jednotlivých částí. Po té stránce lze v slovníku, a to i na základě údajů v úvodu (XIn.), pozorovat značnou různost. Tak např. byla dobře obsazena a organizována komise ukrajinská (13 jmen) na rozdíl od komisí reprezentovaných jedním jménem (např. komise bulharská, L. Andrejčin).

Těžiště lexikografického zpracování vybraných termínů bylo v mezijazykové konfrontaci ekvivalentů. Tu bylo vykonáno mnoho záslužného zvláště v jazycích, které dosud nevyvinuly v jistém speciálním úseku rozvinuté pojmosloví (např. dolnolužická lingvistika). Kladně je třeba hodnotit i okolnost, že rozdíly v pojetí některých úseků a v metodách práce byly překlenuty vytvořením vhodných termínů, což prospěje při studiu příslušné problematiky i k sblížení vědeckých stanovisek. Např. rozdíl v pojetí tvoření slov v polské a české škole se projevuje tím, že mnohé polské termíny jsou východiskové: funkcja formantu (6—3—7) a další: funkcja strukturalna, realnoznaczeniowa, derywacja dezintegralna ap.

 

Z dílčích otázek lze uvést tyto: a) Ekvivalenty mají nestejný obsah a tím i rozsah a je možno mezi nimi diferencovat: štěpení významu (4—12—3) má na rozdíl od ostatních jazyků užší ekvivalent v bulharštině a francouzštině (razdvojavane na značenieto, dédoublement du sens); pojmový (věcný) slovník (4—13—1—22) má ekvivalenty ideografičeskij (ruš.), tematyčnyj (ukraj., maked., srbochorv., lužic.,), což je třeba rozlišit;[2] významový odstavec (4—14—8) má slovenský ekvivalent významová stať, bulh. otdelno značenie, něm. Interpretamentum, v lužičtině woznamowy artikl — tu dnes v české lexikografické terminologii diferencujeme (viz sub d); pořekadlo (4—2—11), něm. Bauernregel, Wetterregel, což jsou jen druhové specifikace; podobně i zdomácnělé slovo (4—9—2—2) a assimiliertes Wort. — b) Není uveden žádný ekvivalent, což může mít svůj důvod v tom, že daný úsek není dosud pojmově propracován: není např. uveden anglický a francouzský ekvivalent pro významový odstavec, ruský ekvivalent pro pomístní jméno, ač je uveden ve všech ostatních jazycích a existuje internacionalismus Mikrotoponym (tak i v srbochorv. a slovin.); neuvádějí se ruské ekvivalenty (jediné ze všech jazyků) pro zjišťovací, doplňovací, disjunktivní (vylučovací) a deliberativní (rozvažovací) otázky, ač by byly potřebné. Např. v Příruční mluvnici ruštiny pro Čechy (2, 23—29) se uvádějí ekvivalenty zamknutyj, razvjornutyj, razdelitel’nyj, deliberativnyj vopros. — Vedle toho jsou i případy, kdy mezera v obsazení ekvivalentové pozice překvapí: Neuvádí se žádný anglický ekvivalent pro pojmový slovník, ač v angličtině vznikl první slovník tohoto typu Rogetův (viz i uved. práci Morkovkinovu). Není uveden německý ekvi[319]valent pro stylovou charakteristiku, kvalifikátor (4—14—17). Není polský ekvivalent pro slovesný děj (5—6—2), termín zastoupený ve všech ostatních jazycích, v ruštině a ukrajinštině zase není podřazený termín pro slovesnou činnost. Kupodivu se neuvádí něm. a fr. ekvivalent termínu prefixálně sufixální postup (6—4—2—1—7), ač tento postup v obou jazycích existuje (srovnej např. ver-un-rein-ig-en). Vedle termínu předložkový výraz (5—8—7, např. v rámci) bylo by třeba uvést termíny primární a sekundární předložka (méně vhodně i nepůvodní — původní). — c) Vedle uvedeného ekvivalentu existuje i další jako synonymum: uvádí se jen něm. ekvivalent pro druh slova Redeteil (5—1—1), ale užívá se i Wortart (např. Wahrig v gramatickém aparátu k svému slovníku Redeteil vůbec neuvádí); místo citátového slova slovoforma, v češtině jen doporučovaného a neuváděného v slovenštině, polštině, lužičtině a srbochorvatštině, se dnes užívá zčeštěného sousloví slovní tvar; vedle termínu transformát (9—3—3) se běžně užívá i termínu transform, který ostatně ve všech jazycích převládá; termín monosémantický, polysémantický (4—3—16, 17) je dnes zastaralý na rozdíl od monosémický, polysémický, vedle termínu mnohovýznamovost, polysémie (1—1—30), mnohovýznamový (4—3—17) je běžné i mnohoznačnost (viz i mnohoznačné slovo, 4—3—17); vedle pořadí [podle frekvence] (9—8—2—4) je i rank. — d) Mezi uvedenými ekvivalenty je tedy třeba v některých případech diferencovat: heslový odstavec je část heslové stati a synonymum významového odstavce, ostatně velký slovník může mít i významové pododstavce ap.; termín sémaziologie (1—12—16—1) ‚nauka o lexikálním významu‘ je dnes synonymní s termínem lexikální sémantika a znamená vedle toho i ‚nauku o vývoji významu slov, např. při polysémii‘; termín funkce se uvádí na několika místech (1—1—23) mezi termíny forma a význam, ve spojeních funkce jazyka, jazyková funkce (1—3), funkce formantu (6—3—7) atd. a v pojetí hjelmslevovském (9—6—9). Polysémie tohoto termínu, stejně jako termínů metafora (4—10—3, 8—8—5—1) a metonymie (4—10—4, 8—8—5—2), je zachycena v rejstříku. Také termín terminologie (4—7—2) je polysémní a znamená vedle ‚odborného názvosloví‘ i ‚nauku o termínech‘ jako úsek lexikologie (přes opačný názor některých spolupracovníků SSLT). Lexém 1 (4—1—2) dnes rozlišujeme proti lexikální jednotce (vždy monosémické). — e) Na konec jde o některé případy, které by podle mého názoru potřebovaly vyjasnění: termíny lexikalizace (6—4—2—9) ‚zastření slovotvorné struktury‘ a ztráta motivovanosti (4—2—3), které mají týž polský ekvivalent leksykalizacja, jsou významově velmi blízké; jde tu o rozdíl pojetí historického a synchronního? Termín vlastní sdělovací funkce (1—3—1—1), ekvivalent pro Bühlerovu Darstellungsfunktion, je specifikum češtiny (slovensky oznamovacia, polsky reprezentatywna, symboliczna, v angličtině representational (referential), v bulh. săobščitelna) a není zdařilý.

Z menších nedopatření v díle jinak precizním: místo engste Konstituente (9—2—1—3) ‚poslední složka‘ má být letzte K.;[3] místo eksplanační (9—5—7—2—2) explanační (tak 9—5—7—4).

Několik připomínek se týká německých ekvivalentů, o nichž už byly zmínky: ekvivalent pro spisovný jazyk (1—5—17) je dnes vedle Schriftsprache, Hochsprache především Literatursprache,[4] kolísání se projevuje v ekvivalentech pro hovorový jazyk, styl: hovorový jazyk (1—5—17—1) má zde ekvivalent gelockerte Hochsprache, podobně hovorový prostředek, kolokvialismus 2 (8—5—2—1) je Stilmittel der gelockerten Hochsprache, ale kolokvialismus 1, hovorové slovo (4—6—3) se překládá umgangssprachliches Wort a na druhém místě jako Wort der gelockerten Hochsprache, pro hovorový styl (8—4—1—1—1) a hovorovou stylovou vrstvu (8—3—6) se uvádí jen [320]umgangssprachlicher Stil a umgangssprachliche Stilschicht. Dnes se užívá termínů Alltagsliteratursprache (hovorový jazyk) a Umgangssprache (obecný jazyk, viz pozn. 4). Německý termín Äußerung se uvádí jako ekvivalent pro výpověď ‚elementární jednotku promluvy‘ (7—23) i pro jazykový projev, promluvu (8—1—1), má tedy být označen jako polysémní. — Stavové reflexívum (5—6—6—3) se překládá jako statales Reflexivverb, stavové sloveso (5—6—16) jako Zustandsverb. — Zřetelový význam (6—18—6—1) má ekvivalent limitative Bedeutung, příslovečné určení zřetele (7—14—3—2) se překládá termínem Adverbialbestimmung des Bezugs, zřetelová věta (7—20—6—3—1) termínem Bezugssatz a limitativer (einschränkender) Satz má český ekvivalent limitativní (omezovací) věta (7—20—6—3—2). V těchto termínech se tedy projevuje nežádoucí posun.

SSLT není slovníkem výkladovým. Přesto však se výklady uvádějí k identifikaci termínů v případech, kdy jde o termíny specifické pro daný jazyk nebo v něm tradiční (např. rus. staropis’mennyj, mladopis’mennyj jazyk, 1—5—19, 20, v polštině uvedené termíny slovotvorné, v ukrajinštině termín uskladnennja, 6—1—21). Domníváme se, že výklady nejsou ve všech případech ani nutné, protože k pochopení obsahu termínů přispívají i ekvivalenty, často motivované, a naznačené systémové vztahy. Výklady by byly vítané zvláště u nových termínů, ale tu je také nejmenší naděje na shodu mezi odborníky různých škol.

Náročnou a průkopnickou práci vykonali autoři slovníku v systematizaci termínů a v indexaci hierarchických systémových vztahů. Ty bývají dost složité, např. nespisovný jazyk (1—5—23), dialekt (1—5—23—1), makrodialekt (1—5—23—1—1), podřečí (1—5—23—1—1—1), mikrodialekt (1—5—23—1—1—1—1), podobně přízvuková jednotka (2—24—3), nepřízvučné slovo, příklonka, stálá příklonka (zde uvedeno zjednodušeně bez synonym). Při třídění dochází někdy k potížím: např. k struktuře pojmenování (4—2—4) se podřazují i strukturované jednotky (jednoslovné a víceslovné pojmenování, 4—2—4—1, 2), i procesy, jimiž se tyto struktury vytvářejí, popř. výsledky těchto procesů (univerbizace, multiverbizace, 4—2—4—3, 4). Ovšem číselná indexace má vedle funkce systematizující i funkci řadicí a umožňuje rychlé vyhledání termínu uvedeného v rejstříku.

 

Dobrou službu prokáže uživatelům slovníku druhý svazek obsahující pečlivě sestavené abecední rejstříky termínů ze všech 14 jazyků, uvedených ve stejném pořadí jako ve svazku prvním. Každý termín je opatřen číselným indexem, který umožňuje rychlou orientaci v základním prvním systematickém svazku. Při soupisu termínů se přihlíží k specifičnosti národních terminologií. Např. termíny srbochorvatské jsou tištěny cyrilicí, chorvatskosrbské latinkou, hornolužické a dolnolužické ekvivalenty jsou zpracovány v jednom rejstříku (dolnolužické se značkou DLS), podobně americké termíny (značka Am) jsou zahrnuty do souboru základních termínů anglických. Pozornosti uživatelů zaslouží způsob uvádění adjektivně substantivních spojení v tomto pořadí, i když je tomu v systematické části jinak (ve franštině a polštině je ovšem specifická úprava). Na tuto úpravu, aspoň v češtině, si musí uživatel slovníku zvyknout. Např. slovo člen se najde pod určitý, neurčitý člen a pod spojením člen složeniny, syntagmatu, termín norma pod spojením jazyková norma, znak pod jazykový znak, větný vzorec pod větné schéma ap. Důležité je, že v rejstříku se rozlišuje i polysémie, čímž se napraví některá nedopatření z prvního dílu, a uvádějí se všechna synonyma. Kladného ocenění zaslouží i okolnost, že podoby českých heslových slov se uvádějí v progresívní pravopisné podobě, tedy např. standardizace, sémaziologie, úzus, afereze a dokonce na rozdíl od platných Pravidel českého pravopisu pluskvamperfektum.

 

[321]Na závěr bychom chtěli zdůraznit, že slovník může sloužit i jako podklad k výzkumu terminologie, který patří k důležitým úkolům dnešní lingvistiky.[5] Ukazuje se např., že v SSLT je v 2266 heslových termínech více než třetina synonym, z nichž jedno je přejaté, druhé domácí (parole — mluva, řeč 1) nebo obě (všechna) jsou přejatá (alomorf — varianta morfému), obě domácí (mezislovní předěl, rozhraní slov), která jsou slovotvornými variantami (expresívnost — expresivita), z nichž jedno je slovo, druhé spojení slov, pojmenovací sousloví (glottis — hlasivková štěrbina). Mnohem méně se projevuje polysémie — jde asi o 60 případů (srov. slovník 1—3, jazyk 1, 2 aj.).

Pro všechny uvedené vlastnosti je Slovník slovanské lingvistické terminologie význačným dílem aplikované, teoreticky fundované lingvistiky, spojujícím tradiční s novým, národní s internacionálním, dílem citlivě kodifikujícím a stimulujícím.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 4, s. 315-321

Předchozí Květa Koževniková: Problematika porovnávací stylistiky

Následující Jan Petr: Polská antologie výroků Marxových a Engelsových o jazyce