Problematika porovnávací stylistiky

Květa Koževniková

[Články]

(pdf)

Проблематика сопоставительной стилистики / Les problèmes de la stylistique confrontative

Porovnávací stylistikou se lingvistika prakticky zabývá dávno a na různých úrovních. Její poznatky jsou vlastně, byť i převážně ve formě glos a různých komentářů, součástí každé dobré učebnice cizího jazyka, o ně se opírá i každý překladatelský proces, který ve svém výsledku nutně podává vždy praktické řešení stylistické konfrontace dvou jazyků. Patrně proto bývá porovnávací stylistika ne-li ztotožňována s teorií překladu, tedy v každém případě pokládána za její integrální součást.[1] Je ovšem třeba vidět, že překlad se pohybuje vždy v rámci jednoho konkrétního textu, který mu umožňuje nejrůznější mnohasměrové kompenzace. Zejména na uměleckém textu lze dobře prokázat, že překladatelské řešení — a k nějakému řešení vždy dojít musí — často operuje vzdálenými analogiemi a nalezené ekvivalenty nemusí nutně odpovídat reálnému vztahu stylistického systému dvou jazyků.[2] Porovnávat tento reálný vztah by tedy měla lingvistická teorie v prvém stupni v oddělení od aspektu překladatelského a jeho specifické problematiky. Pokusů v tomto směru však zatím není mnoho[3] patrně i proto, že jakmile se lingvista pokusí přiložit k sobě stylistické systémy dvou jazyků, narazí na řadu překážek. Především jde o to, že není dobře možné stavět na stylistických popisech jednotlivých jazyků a prostě je navzájem konfrontovat proto, že tyto popisy často vycházejí z různých teoretických pojetí stylistiky a že samy stylistické kategorie, jimiž se tu operuje — i když jde o kategorie vcelku obecně přijímané — odrážejí nejen odlišnou jazykově stylovou realitu, ale i odlišnou lingvistickou a stylistickou tradici, často dále vnitřně diferencovanou.[4] Kdybychom např. učinili základnou porovnání teorii funkčních stylů a pro ruštinu vyšli z nejběžněji přijímaného vydělování pětičlenné soustavy (např. v terminologické řadě stil’ naučnyj, oficial’no-delovoj, publicističeskij, chudožestvennyj, razgovorno-bytovoj),[5] nemohli bychom k ní přiložit čtyřčlennou klasifikaci, nejčastější v tradici [304]české (styl odborný, publicistický, hovorový, umělecký),[6] nemluvě o tom, že by tu mohlo dojít ke kolizím v chápání samého pojmu funkční styl. Podobně nemůžeme klást prostě vedle sebe řadu dílčích stylistických kategorií, s nimiž jednotlivé stylistiky pracují, přesto, že se v některých aspektech mohou jevit jako totožné nebo alespoň analogické. Např. nelze položit rovnítko mezi pojmem obecná čeština a ruským pojmem prostorečije přesto, že vykazují znaky podobnosti ve vztahu ke spisovné normě.[7] Jiným příkladem tohoto druhu je často mlčky předpokládaná totožnost stylistického statusu spisovné normy.

Chceme-li se tedy vyvarovat toho, abychom nekonfrontovali pojmy stylistických teorií, ale stylové jevy samy, nebo abychom z dílčích podob nevyvozovali závěry o podobě komplexní, je, domnívám se, nutné pokusit se odhlédnout od existujících lingvistických tradic i v nich vypracovaných stylistických pojmů do té míry, aby bylo možné uplatnit maximálně stejný pohled na dva stylistické systémy dvou jazyků. Východiska takového pohledu mohou být ovšem různá, jako mohou být různá východiska pohledu na stylistické poměry jazyka jediného. Ostatně obvyklé stížnosti na nejednotnost stylistické terminologie i neshody ve vymezování samého jejího předmětu svědčí jen o tom, že jsme ve stylistice dosud nenalezli pohled, který by umožnil univerzální a všezahrnující postižení stylového dění v jazyce. Při značném zjednodušení lze snad možné konfrontační přístupy shrnout do čtyř východisek, v současné době nejlépe umožňujících analýzu konkrétního jazykového materiálu:

a) pohled vycházející od jazykových prostředků, pracující s vertikální diferenciací jazykových prostředků, zpravidla po ose knižnost - neutrálnost - hovorovost;

b) pohled vycházející od stylových nebo — v pojmovém rozšíření — od komunikativních sfér, zobecňující diferenciaci jazykových projevů a jejich charakteristické rysy vzhledem k různým stylotvorným, komunikativním faktorům i mimojazykovým okolnostem;

c) pohled vycházející od slohového útvaru, popř. komunikativních žánrů, zobecňující charakter textů jako celků a jejich výstavby dílčí i celkové vzhledem k myšlenkovým a kompozičním postupům jejich producentů a vzhledem k jejich komunikativním cílům;

d) pohled vycházející od výrazových kategorií, eventuálně výrazových hodnot sdružujících jazykové prostředky a postupy podle různých kvalit výrazových a obecného sémantického zaměření.

Tato východiska nelze vidět disparátně, jsou tu neodmyslitelné přesahy, vždyť např. místo ve stylistické struktuře izolovaně vzatých jazykových prostředků je vymezováno právě jejich fungováním v komunikativních sférách a těsným sepětím s nimi, o výrazových hodnotách jazykových prostředků nemůžeme rozhodnout bez znalosti jejich stylistického indexu, každý popis stylové nebo komunikativní sféry nutně vede i k výčtu jejích typických jazykových prostředků atd. Mohli bychom si [305]tedy uvedená východiska představit jako umístěná v kruhu, který obepíná stylové dění, naznačuje tak i jejich vzájemnou závislost a plynulost přechodů a ukazuje, že každé z nich představuje vlastně jen zakotvení v určitém možném bodu náhledu, nikoli přístup zásadně protikladný všem ostatním.

Pro konfrontaci dvou jazyků by bylo ideální, aby oba jazyky byly prozkoumány ze všech čtyř hledisek, v základním stupni od jazykových prostředků a dále naplnění výrazových kategorií,[8] abychom tak získali přehled o inventárních možnostech obou jazyků, na stupni vyšším pak od komunikativních sfér a žánrů i stylistických postupů v nich uplatňovaných, abychom tak získali obraz stylistických výstavbových principů textů jako celků a jejich závislosti na sociálním, společenském specifiku těch společenství, která daný jazyk užívají (pro řadu jazyků je třeba zakalkulovat i užívání v různých teritoriálně státních útvarech).

Pokusím se ilustrovat tuto tezi na vztazích rusko-českých v omezení aspoň na dvě „vstřícná“ východiska — od jazykových prostředků a od komunikativních sfér.

 

I. Východisko od jazykových prostředků má nespornou praktickou výhodu v tom, že umožňuje relativní úplnost v popisu jednotlivých plánů jazyka, navazuje na obecně nejznámější třídění jazykových jevů a je v jednotlivých stylistikách nejpropracovanější. Jako nejúčelnější se mi jeví rozvržení jazykových prostředků po ose knižnost - neutralita - hovorovost (dále K-N-H), respektive jejich přiřazení k dvěma zásadně protichůdným stylovým principům řečového chování, nazíraným ze stanoviska ideálního uživatele vyznačujícího se nejvyšší stylovou kompetencí.[9] Jak však chápat princip knižnosti a hovorovosti obecně? Při porovnání je zapotřebí vycházet z toho, co nutně musí být společné dvěma jazykům v přibližně stejné kulturní a historické situaci a na přibližně stejné úrovni. Ze základního schématu

mluvčí — sdělení — adresát
(producent)	(recipient)
předmět sdělení
okolnosti komunikace

vyplývají také dva možné základní komunikativně stylistické postoje mluvčích. Princip knižnosti jako stylistickou kategorii podmiňuje postoj, pro nějž je charakteristická především snaha po obecně společensky vysoce prestižním vyjadřování a který se zpravidla opírá o schopnost racionálně regulovat volní i citová hnutí tak, aby se v projevu jevila jako závažná a platná nadosobně, objektivně. S tím bývá často spojena i určitá intelektuální distance k předmětu sdělení, k adresátovi i k situaci, za níž výpověď vzniká. Naproti tomu princip hovorovosti podmiňuje postoj, který nebrání bezprostřednímu vyjádření subjektivních volních i citových hnutí a opírá se o neformální, někdy pak blízký až důvěrný hodnotící vztah k předmětu sdělení, k adresátovi i k situaci, v níž výpověď vzniká.[10]

[306]Takto viděné postoje mluvčích jsou nesouměrně protikladné. Nelze říci, že principu knižnosti např. nutně odpovídá úplné potlačení subjektivity a přísná racionalita, nebo že hovorovost eo ipso přehlíží vyjadřovací prestižnost, že je vždy spojena s důvěrným vztahem k adresátovi apod. Rozumí se také, že jak knižnost, tak hovorovost[11] nejsou primárně vázány na psanou nebo mluvenou podobu, že mají řadu parciálních hodnot, že při jejich uplatňování lze stanovit různé závislosti dobové, generační, sociální, módní a, což je zvlášť důležité, že nejsou kategoriemi absolutními, ale mohou se projevovat v různé intenzitě. Lingvisticky nemají ovšem homogenní ukazatele, a je tedy pro ně příznačné, že nabývají různé podoby a hlavně hodnoty podle toho, na jakou jazykovou rovinu jsou vázány a na průsečíku jakých vztahů proto leží[12] (vztah ke spisovnosti, k druhu expresivity atd.). Znovu tu zdůrazňujeme, že rozložení jazykových prostředků v tomto základním půdorysu je viděno „zvnějšku“, ze stanoviska pozorovatele s maximální jazykovou a stylovou kompetencí. Nelze je tedy nazvat objektivní v tom smyslu, že by stylistické hodnoty byly všemi uživateli příslušného jazykového společenství pociťovány stejně — individuální hodnocení tu záleží na jazykové a stylové kompetenci jedinců.

Vyjděme z prostředků češtiny a ruštiny vázaných na morfologickou a hláskoslovnou rovinu. Pokud se v nich projevuje hovorovost, je spojena především se spisovností a jeví se v uvedeném pohledu jako jisté výrazové uvolnění až snížení, což je obecně dáno patrně tím, že morfologické ani hláskoslovné prvky nejsou významově vztaženy k denotátu, jako takové jsou nejúplněji zachycené kodifikací a ve spisovné normě podléhají nejméně variabilitě. Proto se nespisovné tvary stylisticky vřazují do protikladu vyjadřování „méně vybraného“, popř. „horšího“, proti „lepšímu“, tj. správnému a obdařenému prestižností. V češtině, jak je známo, je tento druh hovorovosti široce zastoupen a vyznačuje se různým stupněm intenzity (od méně výrazných variant typu lítat, míň, děkuju, pl. hodný děti apod. po hovorově výraznější až silně snížené typu studenej voběd, s kerejma lidma, vocaď apod.)[13] a tím i různou možností expresívního zesilování sémantiky, popřípadě vytváření expresívních významů nových (je praštěnej, byl na to vysazenej, je hroznej vejprava apod.). V ruštině se naproti tomu tento druh hovorovosti vázaný na morfologickou a hláskoslovnou rovinu vyskytuje jen sporadicky; jde tu na rozdíl od češtiny pouze o jevy fragmentární povahy, zasahující buď pouze jednotlivé lexikální jednotky, nebo velmi úzkou druhovou skupinu. Některé z nich jsou variantními tvary v rámci spisovnosti (např. gen. tvary vypit’ kvasa — kvasu), jiné jsou na hranici spisovnosti (např. krácení typu prjam, udobnej), určitá část pak hranici spisovnosti v různém stupni zřetelně překračuje (infinitivy typu idtit’, slovesné tvary jako chotiš’, hláskové varianty jako tranvaj, skloňování nesklonných substantiv, např. bez pal’ta apod.).[14]

Takto provedené porovnání by tedy ukazovalo především na rozdíly v kvantitativním podílu morfologických a hláskoslovných prostředků v hovorovém pólu osy K-N-H. Jakmile však poměříme tato fakta prizmatem poměrů fungování jazykových prostředků v komunikativních sférách, vidíme, že ve skutečnosti jde o hluboké rozdíly kvalitativní. Necháme-li stranou regionální omezení, je v češtině užití uvede[307]ných hovorových prvků podmíněno především neoficiální komunikativní situací[15] a neformálním přístupem mluvčího k adresátovi (ani téma není tak dalece důležité), kdežto v ruštině je analogická hovorovost přísně vázána na typ uživatele, vzdělaný a kultivovaný Rus může výrazně nespisovné tvary (idtit’, bez pal’ta) užít jen jako jistý jazykový žert, v žádném případě jako tvar v běžně mluveném jazyce bezpříznakový.[16] Neoficiálnost, situace a neformálnost vztahu k adresátovi tu tedy nemá vliv na volbu uvedených prostředků.

Tyto zásadně odlišné poměry mají ovšem dosah i pro stylistický status spisovné normy samé v obou jazycích. V češtině pozorujeme ve střední poloze neutrality někdy neobsazená místa, takže pak některé tvary spisovné jsou stylově nápadně knižní (jací, tací, inf. péci atd.). Nadto sama frekvence i fungování hovorových prvků morfologických i hláskoslovných stylisticky povyšuje tvary spisovné k nižším až vyšším patrům knižnosti. Zejména v systému konjugačním díky nerovnoměrnému vztahu procesů kodifikačních, normativních i proměnám uvnitř úzu vznikla široce rozvětvená síť dubletních dvojic, jejichž jeden člen má zabarvení střední až vysoké knižní vybranosti (především jde o infinitivy na -ti a řadu slovesných tvarů typu přeji, maži aj.),[17] popř. je jeho vysoký stupeň knižnosti spojen i s přídechem archaickým. To vše neplatí o ruštině, v níž naprostá většina spisovných tvarů je stylově neutrální. Český uživatel jazyka má tedy nepoměrně širší tvarové možnosti při uplatňování snahy dodat projevu ráz vybranosti než uživatel ruský, který má k dispozici jen velmi omezený počet dubletních tvarů archaických nebo možností výběru mezi neutrálním a knižnějším prostředkem systémovým (např. knižněji jsou hodnoceny analytické tvary stupňování bolee krepkij proti syntetickým — krepče).

Tento jediný příklad myslím ukazuje, že rozsah, rozpětí i jazykový charakter a uzuální uplatnění hovorovosti i knižnosti se mohou ve dvou i blízkých jazycích natolik lišit, že tu v žádném případě nelze uvažovat o stylistické identitě. Vrátíme-li se zpět k jedné z výchozích tezí tohoto článku o těsné vázanosti terminologie na odlišnou lingvistickou tradici i jazykové poměry dvou jazyků, potvrdíme si, že někdy i tak základní pojmy, jako je uživatel spisovného jazyka (nositel’ literaturnogo jazyka), mohou mít ne plně totožný obsah.[18]

Zcela jiné stylistické efekty jsou vázány na rovinu syntaktickou. Usouvztažňující funkce syntaktických prostředků, jejich klíčová syntetizující úloha v sukcesívní výstavbě výpovědi způsobuje, že výběr syntaktické konstrukce, zejména větného schématu, je přijímán jako těsně spjatý s myšlenkovými pochody mluvčího, [308]proto protiklad knižnosti a hovorovosti se tu jeví spíše jako protiklad intelektuálně a racionálně plně zvládnutého myšlenkového pochodu proti dynamičnosti, bezprostřednosti až citovému vzruchu v myšlení. Volba větného hovorového schématu[19] nebývá tedy záležitostí míry jazykové správnosti ve smyslu normy a nemá tedy ráz prostého snížení. Je v projevu nositelem expresivity, a to i když sama o sobě nesděluje moment hodnotící — ten zpravidla vyplývá z její sémantické náplně a intonační podoby. Již první pohled tímto směrem na oba jazyky dává zajímavé výsledky. Podle očekávání je v obou z nich oblast knižní otevřenější vůči nejrůznější obsahové a lexikální náplni, kdežto oblast hovorová mívá stabilní sémantické zaměření a více inklinuje k frazeologismům. Už tím je zčásti dáno, že oblast knižní vykazuje v obou jazycích repertoár syntaktických modelů zhruba obdobný co do typů i co do množství, v oblasti hovorové je tomu však jinak. Můžeme uvést celou řadu ruských syntaktických hovorových větných schémat, jejichž model v češtině zastoupen není. Typově jsou přitom neobyčejně pestrá:[20] Govorit’ ničego ne govorila. - Vyrasti, vyros, a rabotat’ ne naučilsja. — Kuda menja lečit’! — Kakoje tam uspet’! — Malo li čto on znajet! — Čto-čto, a eto nas ne ispugajet. - Komu-komu, a tebe eto izvestno. — Prijedeš’ - uvidiš’. Zachočeš’ - rasskažeš’.[21] atd. Jejich expresívní hodnota „dynamičnosti“ se zřetelně opírá o to, co bychom mohli nazvat vnitřní syntaktickou formou. Většina z nich je vlastně ustrnulou podobou postupu skutečně odpovídajícího dynamickému hnutí mysli, jazykově realizovanému v podmínkách dialogického nepřipraveného projevu mluveného (např. iniciální postavení tématu: Govorit’ ničego ne govorila). Už tato genetická spjatost se způsobem, jímž bývá často uchopován i řazen obsah v dialogických podmínkách, pro Rusa zcela průhledná, staví tato schémata do protikladu ke strukturním zásadám syntaktické výstavby typické pro projev psaný a pociťované jako knižní. Česká výrazně hovorová schémata jsou zdá se typově méně pestrá a ve své většině představují modely zcela odlišné od repertoáru ruského. Geneticky jsou často budována na dialogické eliminaci částí výpovědi (zejména části modální): Aby se mu tak něco stalo! Abys ty neměl vždycky pravdu! — Ne abyste to někomu řekla! — Že mu to neřekneš! Že je tu krásně! — Ať už jsi tady! — Jestli bych se bál! apod.[22]

Již tato malá sonda jako by potvrzovala tezi, podle níž je v ruštině větší stylové rozpětí mezi hovorovou a knižní syntaxí než v češtině. Vstřícný pohled od komunikativních sfér to potvrzuje, ale zároveň ukazuje, že tam, kde jednotlivé obdobné syntaktické modely mají shodné stylové, např. knižní, zabarvení, mohou mít odlišnou distribuci komunikační i žánrovou. Zvlášť názorným příkladem jsou ruské konstrukce přechodníkové, běžné ve všech žánrech veřejného a oficiálního psaného styku, zatímco přechodníkové vazby české mají nejen nižší frekvenci, ale jsou využívány pouze v některých žánrech, zejména oficiálního administrativního styku, a jako zvláštní estetizující prostředek.[23]

I hovorovost a knižnost vázaná na lexikální rovinu (v nejširším slova smyslu, včetně slovotvorby a frazeologie) se vyznačuje specifickými stylistickými efekty, [309]pro něž je rozhodující především těsná vazba na denotát. Nepochybně i proto je tato oblast stylově nejnápadnější a ve stylistice proto nejprobádanější.

Je zřejmé, že čím více je denotát spojen s intelektuálním nazíráním skutečnosti nebo po stránce emotivní s jejím hodnocením jako závažné až vznešené (i v případě hodnocení záporného), tím intenzívněji je jeho jazykový korelát pociťován jako knižní. Naopak pro hovorovost je příznačné, že bývá tím intenzívnější, čím více je denotát nazírán jako jev obvyklý, nezávažný a čím více je ve vnitřní formě lexikálního prostředku obsažen prvek humoru, veselí (a to i jazykového, např. ve zvukové nebo slovotvorné podobě), komické nadsázky, zvláště patrné u frazeologismů[24] atd. Už z této základní disproporce ovšem plyne, že lexikální sféry knižní, hovorové i neutrální realizují z valné části odlišné významy; to omezuje ryze stylistickou synonymii po ose K-N-H (zvláště ve vztahu K-H) a zčásti i uvnitř jejích pólů.[25] Ta se ostatně v nejčistší podobě může realizovat jen tam, kde se prostředky vyznačují vysokou mírou obecnosti, tedy ve vazbě na rovinu morfologickou, dále hláskoslovnou a zčásti slovotvornou. Ve stylovém rejstříku realizovaných významů mohou být mezi dvěma jazyky nejrůznější vztahy. Pro češtinu a ruštinu lze konstatovat vcelku větší shodu ve významech realizovaných v pólu knižním, což jistě odpovídá obecným zákonitostem vzniku a vývoje nocionálních soustav, než ve významech realizovaných hovorově, které nebyly v takové míře usměrňovány vývojovým paralelismem, prolínáním a vzájemným ovlivňováním evropského kulturního povědomí. Bohužel neznáme celkový významový rozsah a sémantickou strukturaci knižnosti, hovorovosti i neutrality v obou jazycích, což by pro zvážení jejich stylistických poměrů mělo klíčový význam. Z empirie můžeme ovšem uvést nesčetné množství jednotlivých příkladů s absencí významového ekvivalentu na té či oné straně,[26] tyto vzájemné vztahy jsou však důležité především pro lexikografii, stylistický porovnávací pohled je prozatím nutné v prvé řadě zaměřit na rozsah synonymie mezi jednotlivými stylovými vrstvami i uvnitř nich a dále na stanovení diferencí v konotačním seskupování slovní zásoby.

Pro rozsah a druh stylistické synonymie je např. u češtiny charakteristickým diferenčním příznakem značná synonymie uvnitř knižnosti, a to mezi pojmy vyjadřovanými převzatými základy a jejich ekvivalentem domácím (dvojice typu: terminologie - názvosloví, syntax - skladba, parazit - cizopasník, symetrála - osa atd.) jako zřetelné dědictví českého purismu, dále pak synonymie zcela opačného směru, a to mezi neutrálními a nápadně hovorovými výrazy (typu: zátka - špunt, skvrna - flek, pažitka - šnytlík, provaz - špagát atd.), u nichž hovorové synonymum zpravidla neobsahuje nové významové komponenty, často však je jeho užití spojeno s frazeologizací (koupit do foroty, nechat ve štychu), s vysokou mírou expresivity (špórovat, kunčoft, kumšt) nebo s vyjádřením intimizujícího, zhusta zároveň i znevažujícího hodnotícího postoje k předmětu sdělení nebo ke vznikové situaci. V ruské slovní zásobě je v relaci k češtině naopak bohatě rozvinutá synonymie mezi výrazivem neutrálním a vysoce knižním s odstínem slavnostnosti nebo poetické výlučnosti (typu: rodina - otčizna, postrojit’ - vozdvignut’, buduščij - grjaduščij, v řadě poetismů pak glaza - oči, lob - čelo [310]atd.),[27] které svědčí o přežívající i stále živé tradici rétorické a ódické. Jiným patrným diferenčním rysem je synonymie mezi neutrálními, popř. knižními výrazy a tzv. kancelarismy, tj. lexikálními prostředky striktně vázanými na administrativní, jednací projev (soobščat’ - dovodit’ do svedenija, izveščat’ - stavit’ v izvestnost’ aj.). Tyto synonymické vztahy napovídají také rozdílnosti v konotačním uskupení slovní zásoby, kde vedle skupin zhruba identických co do asociačního zakotvení (např. různě obsazená skupina knižních nebo naopak hovorových výrazů signalizujících erudici) stojí skupiny konotačně jasně odlišně zakotvené. Jejich stylistický status je pak zvlášť zřetelný v rámci výskytu v komunikativních sférách. Např. zmíněná svérázná hovorová lexikální skupina typu flek, posichrovat, být auf atd. je v povědomí uživatelů ve své valné většině stále zatížena genetickým spojením s němčinou (srov. i metajazykové poznámky druhu „česky řečeno na štorc“). Puristické averze jí proto vymezily působnost zejména ve spojení s výrazně familiárně pociťovanými situacemi, u mluvčích s vyššími nároky na kulturu vyjadřování pak jednotky této skupiny slouží buď jako prostředek záměrného žertovného snížení projevu, nebo snížení znevažujícího až k vulgaritě, popř. se jim tito mluvčí vyhýbají vůbec. Vedle různého postavení v idiolektu jednotlivých mluvčích má tato skupina i různé postavení v generolektech — pro mladší generaci má intenzívní přídech familiární zastaralosti a tím i poněkud posunutou expresivitu. Aktuální jsou tu i asociace s literárními kontexty. Konotační ekvivalent této skupiny z pochopitelných důvodů v ruštině ovšem chybí.

Knižnost i hovorovost se tedy projevuje vždy jinou stránkou podle vazby na jazykové roviny a jejich výrazové možnosti a může proto nabývat ve dvou jazycích různé tvářnosti už vzhledem k tomu, že jsou její signály kvantitativně různě distribuovány do jednotlivých rovin a kvalitativně odlišně nuancovány, takže pak vytvářejí různě profilované stylové opozice.

Mohli jsme tu výběrem uvést jen několik nápadných diferenčních rysů v rozpětí a kvalitě stylových prostředků ruštiny a češtiny a zároveň naznačit charakter možné jednotné porovnávací báze. K ní by patřily ovšem i další roviny a materializační podoby, jako je zvuková a grafická. I pravopisná stránka má svou problematiku stylistickou, pro ruštinu a češtinu podmíněnou na straně české přípustnými variantami (nejen pravopisné archaismy typu parfum, portrait, ale i pravidly povolené starší podoby typu these, vaselina působí zejména na mladší uživatele jazyka vybraně až vznešeně), na straně ruské pak např. možným užitím originální podoby grafické u citátově užívaných přejatých výrazů, což zdůrazňuje erudici a rovněž stylově projev povyšuje (např. u lat. výrazů typu status quo[28] převládá ve vědeckých textech tendence k užití originální grafické podoby, kdežto žurnalistika dává přednost přepisu v azbuce).

 

II. I když porovnání vycházející od jazykových prostředků a jejich inherentního stylistického indexu postupuje směrem k fungování těchto prostředků v komunikativních sférách, není schopno dostatečně plasticky zachytit diference v uzuálních výběrových a organizačních principech a hlavně v celkovém stylovém uzpůsobení jazykových projevů různých žánrů. Ty jsou jasněji viditelné až tehdy, učiníme-li východiskem porovnání naopak jednotlivé komunikativní sféry.

Při stanovení a vydělování těchto sfér nejsou uplatňována jednotná kritéria, převládá tu klasifikace podle zobecněného druhu lidské aktivity ve vyspělé společ[311]nosti (sféra vědecká, administrativní, umělecká, běžného denního styku atd., popř. v obecněji pojaté terminologické řadě sféra kognitivní, direktivní, estetická, kontaktová), podle sociálních rolí komunikantů nebo dělení podle hlavních situačních komunikativních faktorů, jako je veřejnost/neveřejnost, oficialita/neoficialita atd.[29] Takto viděné oblasti řečového dění umožňují pojmout do zorného úhlu i jevy, které při rozboru izolovaných jazykových prostředků nutně unikají (např. celou oblast esteticky zaměřeného vyjadřování), uplatnění a charakter různých jazykových útvarů uvnitř jedné sféry,[30] zásady textové výstavby jednotlivých žánrů i jevy dílčí až okrajové povahy, jako je např. citátové užívání cizího jazyka apod. Ve všech těchto sférách, ať se již při jejich klasifikaci řídíme spíše kritérii zobecněných interpersonálních vztahů komunikantů nebo kritérii sociokulturní stratifikace, platí ve vzájemné těsné vazbě více druhů norem, přinejmenším lze uvést normy: (1) jazykově stylové, (2) žánrové, (3) obsahově tematické, (4) společenskoetické. Např. u vědeckého vyjadřování je pociťováno v obou jazycích jako závazné v aspektu prvém dodržování spisovné kodifikované normy a orientace na knižnost ve specifickém záběru prostředků dále vnitřně diferencovaném, v aspektu druhém obsahově tematické zaměření vyplývající ze stavu dané vědy, v aspektu třetím stabilizovaný soubor žánrů a slohových postupů a konečně v aspektu posledním např. určitý uzuální způsob vedení vědecké diskuse, citace a parafrázování cizích názorů apod. Tyto normy mají různý stupeň závaznosti a nestejnou imperativnost v jednotlivých sférách. Např. oblast běžného dorozumívání nemá sice tematická omezení, ale podle druhu komunikantů a situace jsou některá témata a obsahy pokládány z hlediska společenskoetického za nevhodné. Je to rovněž sféra nejvolnější co do jazykového a stylového uspořádání, avšak v určitých typových situacích v ní přesto zcela převládá stereotypní jazykově stylové řešení. Do komunikační sféry vědeckého dorozumívání např. vstupují jen uživatelé vzdělaní s určitým souborem odborných znalostí, po jazykové stránce pak s přibližně stejnými kompetencemi. Pro uměleckou sféru je naproti tomu typická nesouměrnost v jazykové a stylové aktivitě producentů a recipientů (tedy autorů a čtenářů). Ještě pestřejší je v tomto ohledu sféra běžného dorozumívání, do níž vstupují jednotlivci s nejrůznějšími generačními i individuálními charakteristikami i s nejrůznějšími stupni kompetencí,[31] což se projevuje mimo jiné v časté nutnosti vzájemného vyrovnávání stylových úrovní. Ze všech těchto důvodů se proto u uživatelů každé sféry vytváří představa příslušného standardu, obvyklosti a přiměřenosti jazykově stylového i obsahového uspořádání, tedy vlastně představa neutrálního středu. Od tohoto středu je pak v každé sféře možné rozpětí k vyššímu i nižšímu pólu. Např. ve vědeckém vyjadřování je jedním takovým pólem projev hyperexaktní, přeterminologizovaný a přeplněný pojmy, naopak nedostatečně terminologizovaný, perifrastický a expresívně zabarvený projev je pólem druhým. Podobně je vnitřní stylistická diferenciace, a to zvláště bohatá, typická [312]pro projevy v běžném dorozumívání nebo v umělecké sféře. Nejméně diferencovaná je pak jistě sféra administrativní. Z toho tedy plyne, že izolovaně vzaté jazykové prostředky, které se ve vzájemném porovnání jeví lingvistovi jako stylově příznakové, mohou, a to i v různém kombinačním propojení, tvořit v rámci komunikativní sféry její rovinu neutrální. Naopak prostředky objektivně vystupující jako neutrální mohou se v komunikativní sféře posunout k příznakovosti. Charakter těchto příznakových nebo neutrálních rovin uvnitř komunikativních sfér dvou jazyků se pak může i podstatně lišit co do konkrétního obsazení. Znovu tu můžeme uvést jako příklad českou neutrální, středovou rovinu běžného dorozumívání s typickým kvantitativně rozsáhlým míšením prvků spisovných s nespisovnými v oblasti morfologicko-hláskoslovné. Podobný typ míšení, i když umírněnější co do kvantity nespisovných prvků, je v rámci ruských poměrů nestandardní, protože vázán jen na určitý typ komunikantů. Jiné prostředky, které při rozložení po ose K-N-H vystupují jako příznakové, mohou v rámci komunikativní sféry podržet svou příznakovost, avšak jsou regulovány v užití nejen přikloněním komunikanta k principu knižnosti nebo hovorovosti, ale i respektováním norem obsahových nebo společenských, vypracovaných v dané sféře. Jako příklad lze uvést vztah implicitnosti a explicitnosti v běžně mluveném projevu. Pokud se projevuje v různého druhu výrazové neúplnosti, je implicitnost v běžně mluvené ruštině jistě zastoupena mnohem bohatěji než v češtině, její užití je však podstatně omezováno společenským územ, protože každá kusost výpovědi je zpravidla pokládána za nedosti zdvořilou a většina eliptických konstrukcí neztratila ještě v povědomí uživatelů ruštiny spojitost s úplným vyjádřením (takže i běžné a vysoce frekventované výpovědi, v učebnicích právem uváděné jako typicky hovorové: Vy kuda? — Začem vy eto? apod. neodpovídají požadavkům zvýšené zdvořilosti). Širokou škálu rozdílností ve společenské podmíněnosti užití by prokázala i oblast deminutivních tvarů aj. Další diference v této sféře ovlivňují i obsahové normy, např. pro vybranější hovorové vyjadřování ruské inteligence je příznačná větší záliba v knižní obraznosti, v literárních reminiscencích i citátech (tzv. „okřídlená slova“), ve slovní ironii, projevující se často i formou jazykových žertů[32] apod.

Podobné nerovné poměry jsou charakteristické i pro interlingvální vztahy ostatních sfér. U publicistiky např. můžeme pro ruskou středovou vyjadřovací polohu (tedy pociťovanou neutrálně) konstatovat daleko větší kvantitativní i kvalitativní uplatnění principu knižnosti než u odpovídající roviny české. Souvisí to i s uzuálním obsahovým řešením, které v ruštině vcelku běžně vyúsťuje v rovině výrazové i do značně rozvětvené, až „vzduté“ obraznosti na rozdíl od civilnějšího obrazového ztvárňování publicistiky české.[33]

Zvláště složité je ovšem zobecňující porovnání umělecké slovesné tvorby, kde je třeba brát v úvahu jak fakt, že umělecká díla evokují řečové dění mimoumělecké, [313]byť i v estetickém přetvoření, a jsou tedy budována na odlišných stylových základnách, tak fakt, že v každé literatuře se ustalují konvenční stylová „přehodnocení“ jevů primárně mimouměleckých a vznikají odlišné uzuální umělecké postupy inklinující k volbě určitých druhů jazykových prostředků. Charakteristické je i tíhnutí k určitým typům témat a obsahů, rovněž vázaných na skutečnosti mimoumělecké. Jen se značnou rezervou lze v tomto směru předběžně ukázat na některé nápadné rozdíly, které mohou někdy být i zdrojem estetického neporozumění textům. V omezení na stranu českou je to např. onen druh lidového humoru v tradici Haškově, pohrávající si i s familiární jazykovou vulgaritou, nebo balancování mezi intelektuálním jazykovým kalamburem a obsahovou absurditou, zastoupené v moderních českých poetických a písňových textech a vedoucí v tradici k Voskovcovi a Werichovi. Naopak sotva lze ukázat v české literatuře ekvivalentní protějšek některých ruských forem „skazových“, stylizovaných v duchu lidového vidění reality a prostoupených prvky nářečními nebo folklórními (Leskov, Platonov, zčásti Babel aj.).

 

Shrnujeme: Porovnávací stylistika má své oprávnění z mnoha důvodů. Její poznatky slouží jako podklad teorii překladu[34] i jako orientační báze pro zpracování učebnic cizího jazyka. Vedle toho může být perspektivní i pro stylistickou teorii samu už tím, že nutí nalézat zobecňující stylistické kategorie vycházející z obecné povahy jazyka i jazykové komunikace a v jejich rámci pak konfrontací zjišťovat a zpřesňovat i stylistické vztahy a hodnoty, jež nelze vždy plně odhadnout z pozice jazyka jednoho. Např. právě z faktu, že princip hovorovosti a knižnosti, obecně nutně společný vyspělým blízce příbuzným jazykům, se může tak podstatně lišit nejen v konkrétním jazykovém naplnění, ale i v sociálním, kulturním a historickém zakotvení i v uplatnění ve všech druzích moderní komunikace, mohou stylistiky obou jazyků vytěžit zpětný autoreflexívní pohled, v mnohém korigující vžité představy o vlastním stylistickém systému a jeho kategoriích.

 

R É S U M É

Проблематика сопоставительной стилистики

Сопоставительная стилистика решает задачи, отличные от целей, преследуемых теорией перевода. Она должна также сопоставлять прямо стилистические факты двух языков и их взаимоотношениях, не оперируя отличными по содержанию понятиями и категориями, выработанными лингвистической традицией сравниваемых языков. На данном этапе развития стилистики наиболее перспективным кажется: а) изучение языковых средств в их отношении к оси книжность—нейтральность—разговорность, б) сопоставление стилистических закономерностей, действующих в основных коммуникативных сферах. Стилистическая установка на книжность связана с интеллектуальным подходом говорящего к сообщаемому, со способностью управлять эмоциональными и волевыми движениями мысли, со стремлением к наиболее престижному в общественном отношении способу выражения. В отличие от этого установка на разговорность связана с подходом, опирающимся на близкое, неформальное отношение к предмету речи, к адресату и ситуации и позволяющим проявление эмоциональных и волевых движений мысли. И книжность и разговорность входят в двух языках в различные отношения к фонетико-морфологическому, синтаксическому, лексическому и др. планам, создавая отличные друг от друга структуры. Коммуникативные сферы подчинены языково-[314]стилистическим, жанровым, тематическим и общественным нормам, в силу чего в них также возникают отличные друг от друга понятия нейтральности, стандартности, с другой стороны, и возвышенности и книжности. Отталкиваясь от общего характера языковой коммуникации, сопоставительная стилистика может принести конкретные результаты, которые могут оказаться не без пользы и для авторефлексивной оценки стилистических явлений отдельных языков.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 4, s. 303-314

Předchozí Jana Hoffmannová-Jiřičková: Metajazyk a metařeč a jejich charakter v díle Karla Čapka

Následující Josef Filipec: Základní konfrontační dílo o lingvistické terminologii