K pojetí a vymezení knižnosti

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

К пониманию и отграничению книжности / Notion et définition du style littéraire-livresque

1. Dnešní lingvistika zabývající se studiem národních spisovných jazyků věnuje značný a soustředěný zájem jevům, které se označují jako hovorové. Na jedné straně se teoreticky vymezuje pojem hovorovosti, na druhé straně se provádí soustavný výzkum a rozbor hovorového jazyka nebo jevů označovaných jako hovorové. Pojmové vymezení hovorového jazyka (resp. hovorové vrstvy) v české lingvistice se opírá o zásadní stati B. Havránka.[1] Pojetí tam vyložené se dnes široce přijímá v lingvistice naší i zahraniční (zčásti ovšem s dílčími modifikacemi, např. v některých pracích sovětských)[2]; existují však i chápání a vymezení odchylná.[3]

Spolu s problematikou hovorovosti jeví se dnes jako velmi aktuální studium vztahu jazyka spisovného a jazyka běžně mluveného v jednotlivých rovinách jazykové stavby, jakož i studium procesů, které v současných spisovných jazycích pod vlivem působení jazyka běžně mluveného probíhají. Soustředění lingvistického výzkumu na tuto problematiku souvisí jednak s rozvojem teorie spisovného jazyka, se změnou chápání fenoménu, jednak s aktuálními procesy uplatňujícími se v dnešní jazykové situaci pod vlivem dnešních sociálních a komunikativních podmínek (sociální podmínky fungování spis. jazyka, např. změny v jeho nositelích, charakter dnešní veřejné komunikace, rozložení a hierarchie jejích norem, působení prostředků hromadného sdělování apod.).[4]

Naproti tomu málo pozornosti se dnes věnuje, ať v rovině teoretického pojetí a vymezení, nebo v rovině konkrétního výzkumu, prvkům označovaným jako knižní a fenoménu knižnosti vůbec. Přitom jsme svědky toho, že je dosavadní pojetí a vymezení knižnosti velmi nejednotné, má široké rozpětí, zahrnuje někdy jevy značně různorodé, ba leckdy není určení knižnosti ani v pracích monografického charakteru pojmově dosti přesné a zvládnuté. Důsledkem neujasněnosti teoretické problematiky je pak i to, že se knižním jevům nevěnuje dostatečná pozornost ani při zkoumání současných spisovných jazyků slovanských.

2. Určující adjektivum knižní se nejčastěji objevuje ve spojení knižní jazyk, knižní jazykový projev, knižní styl, a dále ve spojení knižní jazykový prostředek, knižní pojmenování (slovo), knižní vrstva. Jde tedy o různé roviny jevů, jazykových, promluvových i stylových.

Pro starší českou teorii spisovného jazyka byl termín knižní jazyk synonymní s termínem spisovný jazyk,[5] v obou se obrážela původní motivace vyplývající ze stejného chápání označovaného jevu, z té skutečnosti, že se spisovný jazyk ztotožňoval s jazykem knih, s jazykem psaným. V celku spisovného jazyka se nediferencoval spisovný jazyk mluvený jako jedna z jeho forem, ani se do něho nezahrnovala speci[93]fická funkční forma hovorová. To je vyhrazeno teprve nové teorii, která vychází ze změněného širšího pojetí spisovného jazyka.

Starší určení a vymezení knižnosti (především ve vztahu k jazyku) se zakládalo na opozici knižní (tj. psaný) - mluvený. Z toho vyplýval široký rozsah pojmu knižní; knižní je vše, co není mluvené. Široké pojetí knižnosti doznívá ještě v některých stylistikách, např. u Gvozdeva. Dnes se naproti tomu setkáváme s pojetím užším, které je charakterizováno polaritním vztahem knižní - hovorový. Přitom se knižnost a hovorovost chápou jako dva příznakové póly opozic knižnost — neutrálnost, hovorovost — neutrálnost.

V některých nových sovětských pracích se setkáváme s opozicí hovorový (razgovornyj) - písemný (pis’mennyj). Pracuje s ní např. i nová Grammatika sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka (1971), když rozlišuje dvě základní formy spisovného jazyka, písemnou a hovorovou. Lze v tom vidět na jedné straně vliv starší tradice, která pracovala s pojmem-termínem písemný jazyk, na druhé straně pak i odraz dnešního úsilí o vymezení hovorového jazyka. Přitom převládá pojetí hovorového jazyka spisovného jako nekodifikovaného útvaru, který se ovšem — např. v pracích E. A. Zemské — staví v terminologické obměně do opozice proti knižnímu (kodifikovanému) spisovnému jazyku. V obou případech se určení hovorový (ev. knižní) objevuje ve spojení se subst. jazyk, označuje tedy jevy v rovině jazykové, noremní. V rovině stylové diferenciace pracuje s uvedenou opozicí (písemný - hovorový styl) R. A. Budagov;[6] vidí v těchto stylech základní pilíře stylového systému spisovného jazyka. Na druhé straně se v jiných sovětských pracích upozorňuje na to, že se knižnost (v pojetí, které se dnes vypracovává) nekryje s psaností, stejně jako hovorovost s mluveností. Vyžaduje se zachování opozic psaný (písemný) - mluvený (ústní) a knižní - hovorový, přičemž se opozice knižní - hovorový váže na styly, kdežto opozice psaný - mluvený na formy řeči.[7]

3. Nejvíce je propracováno pojetí knižnosti u jevů z roviny lexikálněsémantické. S určením knižnosti se zpravidla setkáváme v lexikografii, a to jako s jedním ze stylových kvalifikátorů v systému stylové charakteristiky lexikálních jednotek. Terminologické označení knižnosti je ovšem zčásti rozdílné: existují sice ve všech slovanských jazycích i v jazycích západních paralelní lexémové ekvivalenty k českému termínu knižní (srov. rus. knižnyj, pol. ksiąžkowy, srbochorv. knjiški, bulh. knižen, angl. bookish, fr. livresque, něm. Buch/wort), ale užívanější a výstižnější jsou v některých případech onomaziologické, pojmové ekvivalenty, opírající se o domácí tradici nebo o samostatně propracovanou terminologickou systematiku (srov. např. angl. literary). V některých slovanských jazycích se projevuje nevýhoda lexémového ekvivalentu v tom, že je již významově obsazen a je pak homonymní, srov. slovin. knjižni — 1. spisovný (knjižni jezik), 2. knižní (knjižna beseda). Proto se objevují pokusy základní termín blíže specifikovat (slovin. ozko knjižni).[8]

Všechny uvedené termíny se objevují v nových lexikografických pracích, zvl. ve středních výkladových slovnících. Existuje však ještě jedna řada termínových ekvivalentů v některých jazycích, která prozrazuje starší chápání knižnosti a její historickou motivaci; výchozí je zde francouzský termín mot savant (srov. dále angl. learned word, srboch. učena reč).[9]

[94]Ovšem ani při shodě, resp. paralelnosti termínů není jednoty ve vymezení pojmu knižnosti. Společným rysem je jen to, že se knižní prostředky chápou jako stylově příznakové a odlišují se od prostředků neutrální vrstvy (která se někdy označuje též jako normální vrstva,[10] nebo jako obecná vrstva). Stylová příznakovost knižních prvků se obecně určuje — a v tom je vcelku shoda — podle vázanosti na sféru užívání: knižních prvků se užívá v projevech psaných, a to zvláště publicistických a odborných; s tím se obvykle spojuje i negativní určení, ten rys, že se těchto prvků neužívá v běžných projevech spisovných, zvl. mluvených. K tomuto základnímu určení pak přistupují ještě další určující rysy, už dosti diferencované: knižních prvků se užívá v projevech slohově nadnesených, při slavnostních příležitostech veřejného života, připomíná se rys jisté pedantičnosti, zabarvení poněkud patetické, které mají v běžné mluvě.[11] Tyto speciální rysy se pak mohou obrážet i v motivaci termínu, srov. něm. gehoben, gehobene Schicht; srov. k tomu i Mathesiův termín knižní vybranost.

4. Výsledky, k nimž se dopracovalo zkoumání stylové diferenciace jednotek lexikálních,[12] především v teorii lexikografické, lze přenést i na jevy v ostatních rovinách jazykové stavby. Jazykové prostředky spisovného jazyka ze všech rovin jazykové stavby jsou rozlišeny podle příslušnosti k stylovým vrstvám; existuje široká vrstva spisovných prostředků stylově neutrálních a stylově příznakové vrstvy prostředků hovorových a knižních.

Pro hlubší a propracovanější osvětlení stylových jevů knižnosti ve vztahu k hovorovosti nám poslouží schematické znázornění rozdílů v inventáři spisovných jazykových prostředků. Základem učiníme konfrontaci prostředků jazyka spisovného s prostředky jazyka běžně mluveného (nespisovného), tedy konfrontaci intralingvální.[13] Prostředky spisovného jazyka lze na základě této konfrontace rozlišit do dvou skupin: (1) na prostředky, které má spisovný jazyk společné s jazykem běžně mluveným, (2) na prostředky jen spisovné (běžně mluvený jazyk tyto prostředky nemá vzhledem ke svému menšímu funkčnímu rozsahu, nebo má za ně vlastní tautonyma). V obou těchto skupinách lze rozlišit a) prostředky neutrální, b) prostředky stylově příznakové, a to ve skupině (1) hovorové, ve skupině (2) knižní. V češtině můžeme ilustrovat příslušnost k těmto vrstvám prostředků na relativních zájmenech který, jenž, co:

 

Spisovné jazykové prostředky

(1) společné s prostředky běž. mluv.		(2) jen spisovné
b) styl. příznakové (hovorové)	a) neutrální	a) neutrální	b) styl. příznakové (knižní)
(relat. co)	(který)	(jenž, jehož)	(nom. pl. již)
periferní	centrální vrstva		periferní

 

Z našeho schématu jasně vyplývá, že centrální postavení mají v inventáři prostředků spisovného jazyka prostředky neutrální, ať už totožné s prostředky běžně [95]mluveného jazyka, nebo jen spisovné. Ty tvoří vlastně jednu základní skupinu jen vnitřně rozčleněnou podle vztahu k prostředkům běžně mluveného jazyka. Poněvadž jde o stylovou klasifikaci prostředků spisovného jazyka, nelze podle mého soudu souhlasit s J. Novotným,[14] který neutrální prostředky jen spisovné (2a) označuje ve vztahu k neutrálním prostředkům totožným s prostředky jazyka běžně mluveného (1a) jako stylově příznakové (označuje je pak jako „vybraněji“ spisovné, jako prostředky, které mají vyšší „stupeň spisovnosti“). Jako neutrální prostředky spisovné se mu pak jeví de facto jen prostředky skupiny 1a. Hovorová a knižní vrstva prostředků má ve srovnání s komplexní vrstvou neutrální (v našem pojetí) postavení okrajové (periferní). Zanedbává-li se toto poznání, dospívá se k dvěma extrémním závěrům, s nimiž jsme se v dosavadních pracích setkali: 1. buď se přeceňují prostředky hovorové, vidí se v nich jádro spisovného jazyka (spolu s prostředky neutrálními totožnými s běžně mluveným jazykem), kdežto prostředky jen spisovné se jako celek chápou jako příznakové, knižní; nebo se za jádro spisovného jazyka považují prostředky jen spisovné (skupiny 2a, b) a všechny prostředky spisovné totožné s běžně mluveným jazykem (tedy i neutrální vrstva 1a) se pak jeví jako příznakové. Obojí toto pojetí, vycházející z různých pozic a z rozdílného hodnocení faktů, sbližuje se v konečném širokém chápání knižnosti, v prvním případě ovšem pojímané jako jev periferní povahy, v druhém jako jev centrální. Je třeba dodat, že máme na mysli synchronní stav a synchronní pohled na stylové jevy spisovného jazyka; z hlediska diachronního, z hlediska vývojové dynamiky může se jevit postavení hovorových prvků jinak, stejně tak jako postavení prvků jen spisovných neutrálních. Působením procesů stylové neutralizace[15] prvků původně hovorových a zknižnění některých synonymních prvků neutrálních vede jistě k přesunům mezi jednotlivými vrstvami. V rozložení prvků do jednotlivých vrstev a v jejich kvantitativním zastoupení jsou ovšem rozdíly i podle typů spisovných jazyků, především podle délky jejich spisovné tradice, podle rozestupu jazyka spisovného a jazyka běžně mluveného ap.

Vraťme se ještě k základní pojmové a terminologické opozici knižnost - hovorovost. Tato opozice není plně symetrická. Symetrie je v základě v tom, že se prvky hovorové vážou na vrstvu mluvených prostředků a že jsou bezpříznakové v mluvených projevech (v mluvené sféře) (často připomínané užívání hovorových prostředků v jednom žánru psaných projevů, v osobní korespondenci, je zanedbatelné), prvky knižní jsou vázány na vrstvu psaných prostředků (možné přesahy i do mluvených projevů jsou ovšem hojnější, např. jejich výskyt v mluvené publicistice). Hovorovost je ovšem vedle opozičního vztahu ke knižnosti vázána i na vztahy v hierarchické řadě stylových jevů funkčních: hovorovost - odbornost - publicističnost - ev. uměleckost. Kdybychom chtěli opoziční vztah hovorovost - knižnost promítnout i do této roviny, pak by např. knižní sféra jako pojem nadřazený zahrnovala projevy odborné, publicistické, ev. v starším chápání i umělecké, stejně tak do knižní vrstvy prostředků by náležely prostředky vrstvy odborné, publicistické i umělecké. V tomto smyslu se v některých starších pracích mluvilo i o knižním stylu, resp. o knižních stylech.

Zúžené chápání knižnosti (s vyloučením z hierarchie vztahů v rovině jevů funkčních) porušuje tedy symetrii opozice hovorovost - knižnost. Zároveň se tím odhaluje jistá víceznačnost termínu hovorovost. Nabízela by se ovšem možnost opustit termín hovorovost, hovorový pro označování jevů v hierarchické řadě hovorovost - odbornost - publicističnost - ev. uměleckost a nahradit jej termínem už také v některých [96]pracích užívaným, především pro označení funkce jazykových projevů dané sféry: běžně dorozumívací (prostě sdělovací). Bylo by pak možno mluvit paralelně o sféře projevů běžně dorozumívacích,[16] o vrstvě běžně dorozumívacích prostředků i o běžně dorozumívacím stylovém typu.

 

5. Pokusíme se na závěr vytknout základní určující rysy prvků knižní vrstvy: knižní prvky jsou prostředky jen spisovné, jsou převahou vázány na vrstvu prostředků psaných; na rozdíl od prvků jen neutrálních (ve vrstvě prostředků jen spisovných) jsou frekvenčně omezeny, jsou omezeny i co do možnosti užití v jednotlivých funkčních sférách. Z hlediska dobového zařazení jsou některé z nich zastaralé nebo zastarávající (je ovšem třeba lišit — tak jak se to děje např. v Slovníku spisovného jazyka českého — zastaralé prvky fungující a hodnocené ze synchronního hlediska jako knižní, tedy např. prvky mající v obrozenské češtině platnost prvků stylově knižních, od prvků, které např. v obrozenské češtině fungovaly jako stylově neutrální, ale dnes náleží do repertoáru prostředků knižních a zároveň zastaralých), jiné jsou dobovými neologismy. Jsou ovšem i knižní prvky z hlediska dobového výskytu neutrální. Knižní prvky mají stylový ráz nadnesenosti, slavnostnosti; ten je předurčuje k bezpříznakovému užívání v jistém druhu oficiálních veřejných projevů.

V současné češtině se ustálil poměrně vymezený repertoár knižních prostředků (z hlediska dobového hodnocení zastaralých), a ten je doplňován knižními neologismy.[17] Pro knižní neologismy lexikální jsou charakteristické jisté postupy pojmenovávací a slovotvorné, jejich příznakovost se projevuje na pozadí synonymních postupů neutrálních.

Výskyt knižních prvků je vázán především — jak jsme už připomněli — na projevy psané a na některé sféry funkční. Pro zkoumání repertoáru knižních prvků v aspektu synchronním[18] se jeví jako vhodná sféra projevů esejistických. Jejich užívání v této sféře souvisí jistě s rysy, které má společné se sférou uměleckou, zároveň je však vázáno i na tradici, která se vypracovala a která souvisí i s úlohou a vlivem velkých individualit. To však už představuje problematiku samostatnou a speciální.[19]

 

R É S U M É

Zur Auffassung und Definition der gehobenen Stilschicht

Im Gegensatz zum großen und konzentrierten Interesse, das die heutige Linguistik der umgangssprachlichen Stilschicht und der gesprochenen Sprache überhaupt widmet, bleibt die Problematik der gehobenen Stilschicht und die Untersuchung ihrer Mittel ausser Acht. Damit hängt die Uneinheitlichkeit der Auffassung und der Definition dieses Phänomens eng zusammen.

Es zeigt sich als nützlich zweierlei Oppositionen zu unterscheiden: umgangssprachlich — gehoben, gesprochen — geschrieben. Die gehobene Stilschicht steht also in der Opposition zur umgangssprachlichen Stilschicht, beide stehen in Teiloppositionen zur normalen Stilschicht. Die normale Stilschicht stellt die zentrale, nicht markierte Schicht vor, dagegen die beiden anderen Schichten sind stilistisch markiert.

[97]Als Sprachmittel der gehobenen Stilschicht kann man die schriftsprachlichen Mittel bezeichnen, die auf die Schicht der geschriebenen Sprachmittel gebunden sind; der Frekvenz nach sind sie eingeschränkt. Es gehören zu ihnen einerseits die veralteten Sprachmittel, anderseits die Neologismen. In jeder Schriftsprache wird ein begrenztes Repertoir der gehobenen Sprachmittel ausgearbeitet. Die Erforschung dieser Mittel und ihrer Funktion im Aufbau des Textes gehört auch zu aktuellen Aufgaben der heutigen Linguistik, und zwar auch im Konfrontationsaspekt.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 1, s. 92-97

Předchozí Karel Hausenblas: Vysoký — střední — nízký styl a diferenciace stylů dnes

Následující Václav Křístek: Poznámky k problematice argotu a slangů