Problém rozsahu velkých historických slovníků a Staročeský slovník

Igor Němec, Milada Nedvědová, Jaroslava Pečírková

[Rozhledy]

(pdf)

Проблема объема больших исторических словарей и Словарь древнечешского языка / Problème de l’étendue des grands dictionnaires historiques et le dictionnaire du vieux tchéque

1. Na rozvoji jazykovědy v poválečném období má nemalý podíl prohloubení lexikální analýzy a diachronního studia jazyka v jeho vývojových souvislostech jazykových i mimojazykových. Toto prohloubení se nemohlo v lexikografii neobrazit větší potřebou velkých historických slovníků a zvýšenými nároky na jejich rozsah. Přímo klasický příklad tohoto vzestupu nám poskytuje Deutsches Wörterbuch bratří Grimmů, který vyšel v 32 svazcích během 100 let (1854—1954): když bylo rozhodnuto novým způsobem zpracovat jeho počáteční úsek A—F, tj. zhruba obsah jeho prvních tří svazků, rozvrhla se tato desetina do rozsahu 10 svazků a na dobu 60 let, tedy rozsahově na trojnásobek a časově ještě na více. Zvětšení rozsahu lexikografického popisu je jistě nezbytné, má-li historický slovník poskytnout všechny informace na úrovni soudobých požadavků jazykovědy i oborů s ní soumezných. Avšak zvýšení rozsahu s sebou nese řadu závažných nevýhod: (a) snižuje se tím přehlednost slovníku; (b) ohrožuje se jednotnost zpracování, protože na dobu vydávání slovníku jako celku nestačí život jedné generace zpracovatelů; (c) vědecká potřeba historického slovníku [239]nemůže být včas uspokojena; (d) zvyšují se finanční a technické potíže nakladatelství spojené s dlouhodobým vydáváním, skladováním, prodejem apod. Proto závažný aktuální problém velkých historických slovníků tkví v tom, jak zachovat hodnoty vědecky náročné koncepce a zároveň snížit rozsah slovníku, jak zachovat kontinuitu zpracování mezi prvními a posledními svazky a přitom nedopustit antikvování slovníku po stránce teoretické. Soudobá historická lexikografie si uvědomuje tuto problematiku[1] a řeší ji v podstatě trojím způsobem: buď v zájmu zachování vědeckých hodnot setrvává na neomezeném rozsahu a přijímá nevýhody staletého vydávání slovníku,[2] nebo přechází od proponovaného velkého typu k typu střednímu,[3] anebo aplikací specifických postupů usiluje zachovat hlavní hodnoty velkého typu při výrazném omezení slovníkového rozsahu.[4] Tímto třetím způsobem řeší problém rozsahu také velký Staročeský slovník, vydávaný péčí ČSAV od r. 1968 za vedení B. Havránka, F. Ryšánka — později V. Křístka, nyní J. Petra — a I. Němce.

 

2. Proti Gebauerovu Slovníku staročeskému měl nový Staročeský slovník v době budování své koncepce desetinásobnou materiálovou základnu a náskok padesáti let jazykovědného rozvoje. Byl proto pojat jako kolektivní dílo velkého typu, jako první člen v řadě tří historických slovníků, které mají vytvořit „thesaurus českého jazyka“ (Úvodní stati, s. 14), jak to podmiňovaly „zvýšené požadavky teoretické a materiálové … i nové vědecké pracovní metody vůbec a dnešní možnosti“ (tamtéž, s. 8). Jeho rozsah byl vázán na pečlivě propracovanou kolektivní koncepci (Principy § 2.31) a postupné snižování rozsahu bylo programováno jako důsledek získání zkušeností a vydání nových publikací se stč. lexikálním materiálem („jisté prvky stč. slovní zásoby jsou nebo budou zpracovány v speciálních publikacích a Staročeský slovník musí k tomu přihlížet vzhledem k svému rozsahu“, Principy § 3.4). V souvislosti s hromaděním zkušeností i nových poznatků historické lexikografie, s přibýváním nových pramenů dokládajících stč. lexikální jednotky a se složitější situací ediční probíhá ono postupné snižování rozsahu Staročeského slovníku ve dvou etapách: po dokončení jeho I. dílu (2.1) a po dokončení II. dílu (2.2).

2.1 Vydání I. dílu (NA — OBÍJĚTI SĚ) r. 1977 již umožnilo reálně zjistit, jak velký rozsah slovníku podmiňuje realizace jeho koncepce do všech popsaných podrobností (tj. podle Principů). Mohlo se tedy přistoupit k první etapě snížení rozsahu, a to těmito úspornými opatřeními: délka dokladů i jejich kvantita byla omezena na úroveň běžnou v soudobých velkých historických slovnících; uvádění odpovídajících lexikálních jednotek z variačních textů bylo zredukováno na synonyma; zavedeny odkazy na takováto synonyma otištěná jinde (např. ohňatý … var. v. ohnitý 3) i odkazy na doklady otištěné pod jiným heslem (např. opětovati 5 … v. též opětujúcí); zjednodušeny údaje v nonparejové poznámce k heslu aj.

2.2 K druhé etapě snížení rozsahu Staročeského slovníku dochází po redakčním dokončení jeho II. dílu (pracovně OBÍJĚTI SĚ — P) r. 1980. V té době je již k dispozici 2. díl Místních jmen na Moravě a ve Slezsku L. Hosáka a R. Šrámka (M—Ž) a rovněž 3 sešity Slovníku středověké latiny v českých zemích (dále Slovník středověké latiny); oba tyto prameny spolu s ukončeným dílem Profousovým a dvěma díly Staročeského slovníku (N—P) umožňují ještě výrazněji uspořit jeho rozsah častějším odkazováním na doklady otištěné již v snadno dostupných textech. Plánované [240]postupné snižování rozsahu tímto specifickým směrem však není postačující vzhledem k edičním problémům (viz 1d), které nevyřešilo ani snížení nákladu Staročeského slovníku z 2000 na 1600 výtisků v r. 1974. — Proto byli autoři Staročeského slovníku postaveni před úkol provést ještě další úsporná opatření, aby se úsek od písmene P do konce abecedy vešel do čtyř dílů, aniž by se tím snížily hlavní vědecké hodnoty slovníku velkého typu. Podrobnější výsledky řešení tohoto nesnadného úkolu stojí za zveřejnění (níže 3, 4), protože jde o aktuální problematiku vědeckého popisu slovní zásoby, přesahující i oblast historické lexikografie.

 

3. Podstatného omezení rozsahu při zachování vědecké informativnosti dosahuje Staročeský slovník tím, že podává podrobný popis sémantické stavby slovní zásoby (podle své původní koncepce, viz Principy), ale po stránce dokladové a formální provádí řadu úsporných opatření, která nesnižují jeho vědeckou informativnost. Jsou to především tyto postupy: omezení dokreslujícího materiálu otištěného v dostupných pramenech, na něž stačí odkázat (3.1), omezení údajů, které se opakují (3.2), zestručnění signalizace lexikálních jevů (3.3) a jisté grafické úspory (3.4). Jako celek má toto řešení tu nevýhodu, že některé podrobnější informace nepodává uživateli přímo, nýbrž prostřednictvím odkazu na jiné místo slovníku (popř. na jiný dostupný pramen) nebo uživatele nutí, aby si je vyvodil sám (z pořadí dokladů, z jejich opakovatelného prvku apod.); zato zajišťuje požadovanou úspornost a zvyšuje tím přehlednost slovníkového textu.

3.1 Omezení dokreslujícího materiálu otištěného v dostupných pramenech a odkazování na ně se týká zejména onomastických jednotek (3.11), slovníkových dokladů (3.12) a výkladů, které dokreslují lexikografický popis (3.13).

3.11 Zpracování onomastických jednotek, které byly od samého začátku práce na Stč. slovníku pojímány výběrově, tj. pouze jako jednotky doplňující, popř. dokreslující obraz dochované zásoby stč. apelativ (Principy § 3.42), bude nadále omezeno na velmi stručný odkazový postup.

3.111 Půjde o zavedení hesel skládajících se pouze ze záhlaví a nonparejové poznámky v případech, kdy se jednotky v podstatě apelativní v starší češtině reflektují jen jako propria (jména osobní, místní nebo pomístní). Poznámka bude obsahovat zkratkové určení druhu jména a pouhou citaci nejstaršího dokladu z dostupné literatury nebo onomastického materiálu. Např. u hesla Palivec: Jen jm. osob. (TomekMíst 2, 274, 1411); u hesla Palohlavi: Jen jm. míst. (Profous 3, 319, 1396) aj.

3.112 Touto formou budou zachycena i adaptovaná (počeštěná) a pro středověk kulturně nebo politicky významná jména osob a míst, např. Papiáš, Pariš, Palestina, Paříž aj. Neplatí to ovšem o jménech polysémních a takových, která vyžadují diferenční údaje v záhlaví významového odstavce (Panonie ‚Panonie, zvl. její jižní část‘), zejména jsou-li základem celé čeledi vlastních jmen (jako Pabián ‚jm. osob., Fabián‘ … Sr. též jm. osob. Pabiánský, Pába, Pábek, Pabiánec …).

3.113 U významných českých a moravských vlastních místních jmen, která se podrobně zpracovávají a dokládají v již citovaných místopisných slovnících, bude nadále nutno vystačit s pouhým odkazem typu Pernštejn v. Hosák - Šrámek. Neplatí to ovšem o propriích se složitější sémantikou (polysémních nebo neomezujících se jen na denotaci).

3.114 Bude rovněž opuštěn dosavadní způsob zpracování onomastických jednotek dokreslujících doložená apelativa v posledním významovém odstavci heslové stati. Uvedení druhové zkratky a zkratky pramene se i zde přesune do nonparejové poznámky. Např. u apelativního hesla palec bude v poznámce: Též jm. osob. (UrbEml 395, 1379); u hesla palivo: Též jm. míst. (Profous 3, 319, 1341) aj.

3.12 Vnitřní excerpce vytištěné i redakčně zpracované části Staročeského slovníku (14 sešitů), dále důsledná konfrontace s vydanou částí Gebauerova Slovníku staročeského, Slovníku středověké latiny apod., jakož i zkušenosti soudobé historické [241]lexikografie, to vše umožňuje již úsporněji uvádět dokladový materiál. Protože velký historický slovník musí v rámci významového odstavce doložit někdy dlouhou řadu důležitých faktů (stáří jednotky, její frekvenci, konstrukční a sémantickou valenci, doloženost v různých literárních žánrech apod.), je třeba vhodně kombinovat nekrácené doklady s doklady krácenými i s odkazy na doklady otištěné jinde.

3.121 Dosavadní zkušenosti především ukazují, že i pro náročné cíle prohloubené lexikální analýzy stačí uvádět doklady s kratším kontextem, než tomu dosud v praxi Staročeského slovníku z velké části bylo.

3.122 Nové vydané prameny se stč. lexikálním materiálem umožňují uvádět místo některých normálních dokladů výrazně krácené doklady s odkazem. V krácených dokladech bude minimální kontext, v podstatě syntagma, obsahující heslové slovo a navíc odkaz na týž doklad, uvedený s širším kontextem a s celým vybavením (variantami, lat. ekvivalentem, popř. výkladem kurzívou) u jiného již otištěného nebo redakčně zpracovaného hesla. Např. u hesla pachtovati 1: pachtuge sebú CestMandA 216b (v. pachtiti 2); u hesla páliti 10: měchýřkové … palit LékSalM 401 (v. oheň 8); u hesla pál’enie 7: palenj na prach Apat 3b (v. opatrně).

3.123 K odlehčení dokladové části významových odstavců u dobře doložených hesel bude sloužit odkazové upozornění na další doklady: pouhou odkazovou zkratkou (v. též) na konci významového odstavce se upozorní na existenci dalších dokladů u jiných zpracovaných hesel. Např. u hesla páliti 2: v. též obíjěti 1; u hesla palma 1: v. též oliva 1. Této formy stručného odkazu lze popř. využít i k upozornění na další doklady ve vytištěné části Gebauerova Slovníku staročeského, Slovníku středověké latiny apod.

3.124 Bude se navíc podle potřeby sahat i k pouhé signalizaci existence dalších dokladů doložených u příslušného hesla v lexikálním archívu Staročeského slovníku, pokud by jejich uvedení znamenalo jen opakování velmi podobných kontextů. Omezíme se tu na odkaz (pod.) se zkratkou dalšího pramene, popř. na odkaz (pod. t.) s uvedením folia nebo stránky, půjde-li o doklad z téže památky. Např. u hesla páliti 1 vedle dokladu z RokJanB 16a uvedeme: pod. BřezKron 495; u hesla pál’enie 1 vedle dokladu z ArchČ 16, 119 (1449): pod. t. 17, 362 (1490). Tohoto způsobu stručné signalizace bude možno využít jak pro památky vydané, tak i pro další doklady z excerpovaných stč. rukopisů.

3.125 Stručná signalizace podobnosti dokladů se uplatní i v případech, kdy je periferní význam doložen jen dvěma doklady. Za značkou // užijeme pouze jednoho z nich a na druhý odkážeme zkratkou pod. a zkratkou jeho pramene umístěnou v závorce za příslušným nč. ekvivalentem. Např. páchati 1 (co [skutek]) ‚činit‘; co ‚konat, provádět‘, [nežádoucího] ‚páchat‘: … // … aby zlobu svého úmysla ukrutného snadnějie mohl pachaty JeronM 51b exercere ‚uskutečňovat‘ (pod. ChelčKap 20b).

3.126 Bude obecně nutno snížit počet dokladů ve významových odstavcích. (a) K dokumentaci trvání nebo prokazatelného vzniku nebo zániku daného významu v době stč. (Principy § 7.411) se zásadně uvádí doklad z nejstarší a nejmladší chronologické vrstvy. Z období mezi těmito dvěma mezními vrstvami životnosti daného významu se nadále budou uvádět jen doklady i jinak nutné lexikograficky, tj. pokud odpovídají i dalším kritériím pro výběr dokladů, tedy nikoli zařazované jen pro doloženost daného významu ve všech chronologických vrstvách. (b) Doklady hodnotné kvůli ekvivalentu jinojazyčné předlohy (lat. nebo střhn.) se zařazují jen tehdy, není-li daný význam dostatečně prokázán jinými lexikograficky výraznými doklady. Důsledněji než dosud se bude nutno zaměřovat na důležité jinojazyčné ekvivalenty základní a ve větší míře pomíjet ekvivalenty okrajové. (c) Rovněž nelze mechanicky dodržovat dosavadní praxi, pokud jde o signalizaci frekvence uváděním minimálně čtyř dokladů na každý význam (Principy § 7.416). I při jeho větší doloženosti může být uvedeno dokladů méně (včetně odkazových), nevyžadu[242]je-li větší počet dokladů dokumentace jiných závažných lexikografických hodnot. Signalizaci omezené frekvence jistých forem lexikálně významové jednotky nadále zajišťují zvláštní zkratky: ojed. = ojedinělé, ř. = řídké. (d) Totéž omezení (na méně než 4 doklady) se týká i lexikálně významových jednotek s víceslovnou formou, tj. víceslovných lexémů, uváděných ve významovém odstavci jednoslovného hesla za „hřebíkem“, paradigmatických odvozenin uvedených za gillovým záhlavím (3.213) a ještě výrazněji konstrukcí, které nejsou samostatnými lexikálně významovými jednotkami; jsou proto od ostatních dokladů odděleny jen pomlčkou a víceslovným určením konstrukce.

3.13 Podrobnější zdůvodnění autorského popisu lexikální jednotky (výklad etymologický, lexikální, tvaroslovný, historický, technický apod.) se nadále v Staročeském slovníku neuvádí, nýbrž se odkazuje na jeho plné znění otištěné v dostupném prameni. Pokud je nově vypracováno autory slovníku, otiskuje se v Listech filologických a slovník jen na tento článek odkazuje. Příslušný odkaz (popř. se stručnou, několikaslovnou informací) se umisťuje do nonparejové poznámky na závěr hesla, ale přednostně do závorky za záhlaví významového odstavce; např. palič 2 čeho (piva) ‚kdo přepaluje něco (sr. „pivopalič“ WinterŘem 425)‘.

3.2 K vydatným úsporám rozsahu vede při lexikografickém popisu slovní zásoby snaha neopakovat údaje. Opakování lze eliminovat buď účelným hnízdováním lexikálních jednotek pod společné zálaví (3.21), nebo tím, že jeden ze dvou shodných podrobných údajů nahradíme odkazem na druhý, tj. na lexikální jednotku, u níž je uveden (3.22).

3.21 Na rozdíl od některých soudobých velkých historických slovníků (např. Slovar’ russkogo jazyka XVIII v.) Staročeský slovník nadále dodržuje zásadu, že hnízduje v podstatě jen lexikální jednotky monosémní (Principy § 6.2 a 6.3). Proti dosavadní praxi však bude navíc hnízdovat i tyto jednotky:

3.211 V společném hesle se budou nadále zpracovávat gramatické jednotky slovesa monosémního i polysémního, tj. vidové tvary téhož slovesa. Půjde však jen o vidové dvojice typu příponového — pásti : padati, podati : podávati, projíti : prochoditi/procházěti apod. Pro lexikografický popis takovýchto vidových dvojic platí tyto směrnice: (a) Zpracovávají se pod heslovým záhlavím perfektivním s graficky zdůrazněnými oběma vidy; např. podati, -dám, -dá pf. (ipf. podávati, -aju, -á); k dáti. Jen formálně vzdálený protějšek imperfektivní bude mít heslo odkazové (prochoditi v. projíti). (b) Pokud se některý význam polysémního slovesa omezuje jen na jeden vid, signalizuje se toto morfologické omezení v čele odstavce zkratkou pf. nebo ipf.; není-li v čele odstavce taková nonparejová zkratka, jde o jednotku doloženou v obou videch a její význam vystihují nč. ekvivalenty dokonavé. (c) Vystihuje-li stč. jednotku v jistém kontextu nč. ekvivalent vidově nepárový, uvádí se v záhlaví významového odstavce za středníkem a příslušnou vidovou zkratkou; např. ‚pomluvit, osočit‘; pf. ‚nařknout‘. (d) U všech vidových forem je třeba v rámci společného významového odstavce uvést po dokladu z vrstvy nejstarší a nejmladší, dále po dokladu na vazbu doloženou u obou vidů (symetricky); vazba nebo jiná zvláštnost uvedená v slovníku jen u jedné vidové formy naznačuje, že je také pouze takto (asymetricky) skutečně doložena.

3.212 Obdobným způsobem (jako 3.211), tj. s odkazovým heslem (a) a symetrickým uváděním diachronně nejzávažnějších dokladů (d), hnízdují se také kmenoslovná synonyma, především pokud jsou monosémní (např.: pachatel, -e, ř. (= řidčeji) pachadlník, -a m.; k páchati). Z kmenoslovných synonym polysémních se to týká pouze případů sémanticky zcela paralelních a blízkých již dříve hnízdovanému typu s formanty neintelektuálními a typu příslovečných dublet (Principy § 3.13a), tj. deminutiv jako pacholíček/pacholček a adverbií jako potad/potud. Pokud je sémantická paralelnost takových polysémních synonym porušena jen okrajovou asymetričností, [243]signalizuje se tato asymetričnost (omezení výskytu daného významu na danou kmenoslovnou podobu) v čele významového odstavce — podobně jako v případě 3.211b.

3.213 Do hesla slovotvorně základního slova se hnízdují také jeho monosémní paradigmatické odvozeniny (zvl. podstatná jména slovesná, verbální adjektiva z příčestí, reflexíva), pokud se jejich význam liší od základního slova jen slovnědruhovou platností, intranzitivností apod. Jejich význam proto vystihují nč. ekvivalenty v záhlaví významového odstavce základního slova a gillem vytištěná zkrácená heslová podoba jeho dané odvozeniny (za speciální značkou). Např.: páchati 1 … (doklady heslového slovesa) ○ p-anie, -ie n.: (doklady jeho podstatného jména slovesného). Takto uvedená část významového odstavce se řadí až na jeho konec před doklady zvláštního užití heslového slova, jež vyžadují speciálního nč. tlumočení v kurzívě a jsou uváděny výraznější grafickou značkou. — Protože z úsporných důvodů k takovýmto zahnízdovaným jednotkám slovník neuvádí odkazová hesla, musí ovšem uživatel při jejich vyhledávání sledovat nejen heslová záhlaví, ale i gillem zvýrazněné podoby uvnitř významových odstavců signalizované příslušnou značkou. — Pokud by paradigmatická odvozenina byla méně obvyklá nebo činila interpretační potíže, zpracovává se jako samostatné heslo (např. padený ‚spadlý, upadnuvší‘ k pásti/padati 1).

3.214 Dále se rozšiřuje dosavadní praxe spojovat do společného významového odstavce v rámci polysémie jednotku základní a takovou její specifikaci, jejíž význam lze vystihnout nč. významovým ekvivalentem jednotky základní a zkratkou příslušné specifikace (Principy § 6.73): jde zvláště o lexikalizované metafory, které mají shodné nč. ekvivalenty s příslušnou jednotkou nemetaforickou; řadí se na závěr jejího odstavce za pomlčku a nonparejovou zkratku fig.[5] (podle potřeby se i specifikují za středníkem v záhlaví příslušného významového odstavce). Např.: páliti 10 [o něčem škodlivém] (koho/co) ‚pálit koho/co, vyvolávat tělesný pocit horkosti, palčivosti u koho/čeho‘; fig. ‚trápit, sužovat‘: (doklady nefig. užití) — fig.: (doklady fig. užití). Více než v úspornosti záleží výhoda tohoto postupu v přesnějším a přehlednějším vystižení polysémní struktury (těsněji se k sobě váže to, co je v těsnějším vztahu).

3.215 Aby se v polysémním hesle vystihly těsnější souvislosti a ušetřilo opakování téže formulace ve významovém záhlaví jednotek sémanticky navzájem nejbližších, zavádí Staročeský slovník členění významového odstavce pomocí odkazovacích signálů (A,B…). Jde ovšem o případy k takovému členění mimořádně vhodné, jako např.: palička 2 bot. ‚rostlina se špičatými listy připomínající svým stvolem a květenstvím paličku‘: (A) ‚orobinec‘, (B) ‚jitrocel‘: — A: (doklady na ‚orobinec‘) — B: (doklady na ‚jitrocel‘). Takový postup zjednoduší stavbu hesla zejména u adjektiv vztahových.

3.22 Další úsporou vylučující opakování téhož údaje u dvou jednotek je odkazování u jedné na úplnější údaj uvedený u druhé. Kromě odkazování na jinde otištěné doklady (3.122 — 3.124) jde především o tyto případy:

3.221 Důsledněji je třeba respektovat § 7.25 a 7.26 Principů, tj. u významově neposunutých odvozenin a okrajovějších synonym zjednodušovat významové určení odkazem na příslušnou jednotku základní (centrální), u níž je význam vystižen podrobnějšími údaji. Např.: palička 1 ‚palička (menší „palicě“ 2)‘ — srov. palicě 2 ‚palice, ruční zbraň bicí, zvl. dřevěný obušek s hlavicí pobitou kovem, řemdih‘. U slov polysémních ovšem před odkazem na základní jednotku uvádíme takový nč. ekvivalent, který je dostatečně diferenční (je jednoznačný nebo se aspoň neopakuje u jiného významového odstavce téhož hesla).

[244]3.222 Staročeský slovník nadále neodkazuje na celé řady synonym, když už taková řada byla otištěna u jednotky synonymní (za významovým odstavcem nebo v nonparejové poznámce); pouze odkazuje na tuto synonymní jednotku.

3.223 Zjednodušují se také odkazy na synonymní sousloví (víceslovný lexém) za významovým odstavcem a v nonparejové poznámce. Místo dosavadního typu „nocně … (doklady). — Srov. nocňú věcú (nocní 5)“ bude nadále typ „nocně … (doklady). — Sr. nocňú věcú“. Místo nonparejového typu (sub neučený) „za lat. laicus stč. též ľud obecný (BřezKron 365)“ bude typ „sr. ľud obecný“; podle potřeby lze takový stručný odkaz přeřadit z nonparejové poznámky za významový odstavec. — Takto zkrácené odkazy stačí k tomu, aby si uživatel mohl příslušné doklady vyhledat.

3.3 Nezanedbatelnou úsporu představuje také zestručnění signalizace lexikálních jevů — v záhlaví hesla (3.31), ve valenčních údajích (3.32), ve významovém určení (3.33), v dokladové části (3.34) a v nonparejovém závěru hesla (3.35).

3.311 V záhlavích reflexívních hesel, jež následují bezprostředně po příslušném hesle nereflexívním, neopakuje se již tvaroslovná charakteristika. Např. páliti sě; k páliti.

3.312 V záhlavích deverbativních hesel se zjednodušuje odkaz na základní sloveso reflexívní i nereflexívní pomocí závorek. Nikoli tedy např. „otděľenie, -ie n.; k otděliti/otděliti sě“, ale „…; k otděliti (sě)“.

3.321 Podobně jako Historický slovník slovenského jazyka bude i Staročeský slovník zjednodušovat zájmenné vazby v záhlaví významového odstavce pomocí lomítka (např. páchati 2 co nad kým/čím). Totéž platí i pro nč. zájmenné vazby ve významovém určení; budou se nadále též uvádět v podobě tázací, nikoli neurčité (koho, nikoli někoho apod.), ovšem v případě potřeby se slovník nevyhne ani určením jako nějaký, něčí, daný apod. (viz např. 3.322c).

3.322 Konstrukční valenci nadále nesignalizuje celá řada doložených vazeb různých funkčních úrovní (rolí), nýbrž jen vybrané vazby reprezentativní, které dostatečně vystihnou počet a druh oněch rolí.[6] (a) U vazeb těsných (objektových) to bude především vazba nejstarobylejší i vazba strukturně nejcentrálnější (odpovídající předponě heslového slovesa), např. u slovesa typu otvolati sě 1 nikoli ot koho, ot čeho, z čeho, proti čemu na koho, k komu, k čemu, nýbrž pouze ot koho/čeho ap. k komu/čemu ap. (b) U slovesných vazeb volných (příslovečných určení apod.) stačí reprezentant adverbiální s obecným obsahem, tedy nikoli např. ot čeho, z čeho, v co, k čemu, k komu, ale jen odkud kam. (c) Volné vazby adnominální se uvádějí jen podle potřeby, a to popř. i uprostřed záhlaví významového odstavce; např.: palma 2 ‚palmová ratolest‘ (čeho ‚jako symbol něčeho‘). — Tyto obecné principy ovšem nevylučují dílčí potřebné obměny, zpřesnění apod.

3.323 Sémantická valence se nadále vystihuje jako dosud, ale zpravidla jen u základního slova (srov. 3.221). U odvozenin se příslušný údaj v hranatých závorkách uvádí tehdy, ušetří-li se tím složitější popis významu nebo náročnější vystižení rozdílů mezi jednotlivými významy polysémního hesla.

3.33 Méně zastoupené nč. překladové ekvivalenty, které se dosud uváděly se sémantickým omezením za středníkem ve významovém záhlaví, uvádějí se nadále přímo za vybraným dokladem (kurzívou), a to s odkazem na ojedinělý doklad další; srov. 3.125, jde však o normální doklad významového odstavce (nikoli za //).

3.34 Zestručňuje se signalizace různých typů obrazného užití: (a) Bez jakéhokoli označení se uvádějí mezi doklady nepřeneseného užití přirovnání (typy „je pokorný jako ovečka“ a „slovo jako světlo osvěcuje“), spojení ztotožňující prvek nepřenesený s přeneseným (typy „on je pokorná ovečka“ a „krojiti srdce ostrostí slova“) a monotematický řetěz takových metafor (typ „napínati na skřipec otázek a páliti ohněm [245]výčitek“); větší míra ustálení takových spojení se naznačuje jen uvedením aspoň dvou dokladů. (b) Zkratkou fig. se označuje za dokladem nelexikalizovaná metafora (typ „srdce v zlostech omačuje“) a před doklady za pomlčkou metafora lexikalizovaná, jejíž význam vystihují nč. ekvivalenty téhož heslového slova v užití nepřeneseném (viz 3.214); u obou těchto typů je signál přenesenosti nutný, neboť jí se doklady liší od valence uvedené v záhlaví odstavce. (c) Určením v obraze za pomlčkou se uvádějí doklady, jejichž kontext má jako celek přenesený význam jistého okruhu, který je pro heslové slovo specifický; např. pásti 1: ‚padnout …‘ (doklady) — v obraze (o poklesku): kdož mní, by stál, viz by nepadl BiblDrážď 1 C 10, 12; aby všudy nevědomě padl a blúdil (ChelčBoj 379b). Toto vyčlenění je nutné, protože přenesení celokontextového významu je zde zpravidla východiskem sémantického posunu heslového slova a není vždy z dokladů patrné; v případě takové neprůhlednosti se signalizuje i u dokladu ojedinělého, a to v závorce za dokladem zkratkou v obr. (je-li třeba, i s nč. větným ekvivalentem za značkou //: palice na se dobývá k svému otsúzení KorMan 145a (v obr.) ‚plete si na sebe bič‘). (d) V samostatném významovém odstavci se nadále zpracovávají lexikalizované metafory, které vzhledem k složitější sémantice nelze přihnízdovat k odstavci významu nepřeneseného.

3.35 Výraznějším způsobem se odlehčuje nonparejová poznámka v závěru hesla: (a) Neuvádí se lat. ekvivalent jako prostředník odkazu na synonyma; např. u hesla páchati místo „Ad 2: za lat. operari stč. též ploditi“ se nadále uvede jen „K 2: sr. ploditi“. (b) Jde-li o krátkou poznámku, nezabírající celý řádek, je úspornější přeřadit ji do významového odstavce: přímo za problematické slovo dokladu lze připojit v závorce jeho stručné objasnění, např. páč … pacz vensa (k versa vice?), nik orsa …; za dokladem v závorce může být uveden střhn. ekvivalent, na jehož základě bylo přeloženo lat. slovo v stč. slovníku, např. depromere ozpievati SlovOstřS 130 (besingen); na konec významového odstavce lze připojit slovní paralelu osvětlující výklad (srov. 3.13), např. pajcoch … (doklady). — Sr. č. dial. pačoch (ČL 28,67); podobně též odkaz na mladší doklady (např. pácem … (doklady). Též po r. 1500) a odkaz na synonyma (3.222). (c) Na prameny se odkazuje pouze uvedením příjmení autora a zkratky jeho knižního díla nebo časopisu s jeho článkem ap. (pouze s udáním ročníku a první stránky, nikoli roku vydání). Např.: v. Michálek, Slavia 42, 408.

3.4 Důležitou položku na snížení rozsahu velkých slovníků představují také grafické úspory. Musí být ovšem úměrně rozloženy do celkového členění heslové stavby (3.41), a zvláště do jejích složek častěji se opakujících, tj. do heslových slov (3.42) a běžných vazeb (3.43).

3.411 Pokud je heslo členěno větvovitě (I, IA, IB …, II, IIA, IIB …), tisknou se nadále podzáhlaví hesla bez mezer.

3.412 Zavádí se výraznější zkrácení častých zkratek, které se vyskytují v různých složkách heslové stavby, zvláště sr. místo srov., k místo ad.

3.421 Přijímá se rovněž úsporná praxe jiných velkých slovníků — zkracování heslových slov tiretem, ale jen mimo heslové záhlaví: především v jejich gillové podobě ve významovém odstavci (příklad viz 3.213), podle potřeby též ve významovém záhlaví, v nonparejové poznámce nebo v odkazech na synonyma z téhož základu apod.

3.422 Ve významovém záhlaví lze heslové slovo zkrátit na první písmeno v případech jako pahorek 1: ‚pahorek, návrší …‘; „najvyšší p.“ ap. ‚vrcholek hory‘.

3.43 Vzhledem k četnosti vazeb v záhlavích významových odstavců je vydatnou úsporou zavedení lomítka mezi zájmenné vazebné reprezentanty, tj. typ ot koho /čeho místo ot koho, ot čeho (příklad viz 3.322). Lomítko se zde tiskne bez mezer, aby opticky vznikl dojem předložkového pádu jednoho slova. Podle potřeby lze lomítka užívat i v odkazech na jednotky, které tvoří užší jednotu.

 

[246]4. Všechny uvedené úpravy ve stavbě hesla, jimiž Staročeský slovník sleduje rozsahové omezení i zpřehlednění svého textu, shrnujeme do následujícího lexikografického přehledu, aby byly patrny změny proti Principům (§ 7.1—7.5) v jednotlivých složkách — od heslového záhlaví až po závěrečnou nonparejovou poznámku (4.1—4.5).

4.1 Úpravy v záhlaví heslové stati:

4.11 U slovesného hesla se graficky zdůrazňuje i jeho vidový protějšek (viz 3.211a).

4.12 U kmenoslovných synonym se menší frekvence jednoho z nich naznačuje zkratkou ř. = řidčeji (3.212 sub pachatel).

4.13 U reflexív následujících za příslušným heslem nereflexívním se vynechává tvaroslovná charakteristika (3.311).

4.14 U deverbativ se zjednodušuje odkaz na základní sloveso reflexívní i nereflexívní (3.312).

4.15 U monosémních odvozenin s jedním dokladem (nebo jinak nepostačující dokumentací) se slovotvorně základní slovo opatřuje číslem příslušného významu (např. padúšský adj.; k padúch 3).

4.2 Úpravy v záhlaví významového odstavce:

4.21 V čele významového záhlaví se zavádí nonparejová zkratka vidového omezení jednotky v rámci vidově párového hesla (3.211b) a podobná signalizace se uvádí i u vidově nepárového nč. ekvivalentu za středníkem (3.211c).

4.22 V omezenější míře se podobné úpravy týkají také kmenoslovných synonym (3.212).

4.23 Vazby stč. významové jednotky se uvádějí ve formě vybraných zájmenných a adverbiálních reprezentantů (3.322a,b) a jejich předložkové pády v podobě osobové / neosobové se zjednodušují lomítkem (3.321, 3.43).

4.24 Sémantická valence se postihuje údaji v hranatých závorkách úsporněji než dosud, zvl. u odvozenin (3.323).

4.25 Za středníkem se již neuvádějí nč. ekvivalenty dosaditelné do kontextů málo doložených (3.33).

4.26 Za středníkem se zato uvádí i zkratka fig. s ekvivalentovou specifikací jako signál dokladů na lexikalizovanou metaforu (3.214) a podle potřeby volná vazba adnominální (srov. 3.322c).

4.27 Za středníkem uváděné stč. sousloví v uvozovkách má podobu heslového slova zkrácenou tiretem (3.421) nebo prvním písmenem s tečkou (3.422).

4.28 Za obecnějším významovým určením se vedle středníku zavádí i dvojtečka, za níž následují nč. ekvivalenty sémanticky blízkých stč. jednotek, rozlišené graficky odkazovými písmeny A, B atd. (3.215).

4.29 Za nč. ekvivalenty se ve větší míře uvádějí v závorkách odkazy na strukturně blízkou jednotku podrobněji popsanou (3.221) a v závěru záhlaví také odkaz na výklad zdůvodňující autorský popis (3.13).

4.3 Po stránce řazení významových odstavců se dosavadní praxe v podstatě nemění. Staročeský slovník zde pouze realizuje několik úsporných postupů členění, jež zvyšují jeho přehlednost a strukturní adekvátnost: lexikálním jednotkám, které samy tvoří systém (tj. polysémním slovům),[7] vyhrazuje samostatnou heslovou stať, kdežto jednotky perifernější (slova monosémní) více hnízduje do společného hesla (4.31) nebo do hesla slova základního (4.32); těsněji spjaté jednotky téže polysémní struktury pak zpracovává v témž významovém odstavci s náležitým grafickým rozlišením (4.33). Tím vším se zdokonaluje nedosti adekvátní lineární řazení lexikografických jednotek (tj. forem pro jednotky lexikálně významové).

4.31 Ve společném hesle se zpracovávají monosémní kmenoslovná synonyma; z polysémních jen dva zvlášť vytčené typy deminutiv a adverbií (3.212).

4.32 K významovému odstavci se připojují pomocí značky ○ a zkráceného gillového záhlaví doklady paradigmatických odvozenin heslového slova (3.213).

[247]4.33 Významový odstavec se dále rozčleňuje buď na část pro jednotku základní a její lexikalizovanou metaforu (uvedenou pomlčkou a zkratkou fig., 3.214), nebo na několik částí pro jednotky významově navzájem nejbližší (uvedené pomlčkou a kurzívním písmenem A, B atd., 3.215).

4.4 Lexikografické změny v dokladové části významového odstavce:

4.41 Při výběru dokladů se přísněji uplatňuje zásada snížit jejich počet důslednějším prokombinováním kritérií významotvorných, tvaroslovných, popř. i žánrových (3.12). K redukci počtu dokladů přitom přispívá i princip hnízdování (3.21), popř. i signalizace konstrukčních valencí pouze shrnujícími příslovci (3.322b).

4.42 Upouští se od mechanického zařazování dokladů jen pro doloženost daného významu ve všech chronologických vrstvách (3.126a). Omezuje se též zařazování dokladů jen kvůli ekvivalentu jinojazyčné předlohy (3.126b). Opouští se též praxe povinného uvádění čtyř dokladů na daný význam pro signalizaci frekvence (3.126c). Totéž se vztahuje i na víceslovné lexémy za „hřebíkem“, na paradigmatické odvozeniny zpracované za gillovým záhlavím (3.213), a zvláště na konstrukce a kontextové obrazy uváděné za pomlčkou (3.126d, 3.34c).

4.43 Počet nekrácených (lexikograficky zvláště hodnotných) dokladů se snižuje; v hojnější míře se význam exemplifikuje výrazně krácenými doklady s odkazem na týž doklad, uvedený u hesla již zpracovaného (3.122). Na další doklady u zpracovaných hesel se případně upozorňuje odkazovou zkratkou v. též na konci významového odstavce (3.123). Opakování velmi podobných kontextů se nahrazuje odkazem pod., popř. pod. t. (3.124 - 3.125).

4.44 Při doplňování chybějících větných členů v dokladech se dává přednost jejich začleňování v hranatých závorkách před přejímáním z necitovaného sousedního kontextu (s třemi tečkami). Přímo do textu dokladu začleňujeme v závorce i stručná objasnění nejasného slova (3.35b).

4.45 České glosy zjevně netvořící součást jinojazyčného kontextu (zvl. souvislé interlineární stč. překlady) uvádějí se jen se stč. kontextem (věty nebo syntagmatu), z paralelního jinojazyčného kontextu se vybírá pouze ekvivalent heslového slova a umisťuje se za zkratkou pramene. Jde o doklady z ProkPrax, GlosSed, Hymn apod.

4.46 U dokladů se uvádějí v podstatě jen lexikální varianty, tj. především skutečná synonyma; opisná vyjádření se zachycují jen tehdy, přispívají-li k osvětlení nejasného významu. Lexikálně shodné varianty reprezentuje v slovníku jejich podoba se zkratkou nejstaršího ze skupiny sledovaných variačních textů, nikoli už s výčtem zkratek všech textů obsahujících danou variantu. Ruší se rovněž naznačování tvaroslovných obměn zkratkou pod. Např. páliti 4: palme je [cihly] ohněm BiblPraž Gn 11,3 (sežžemy -Ol, spalme -Pad). Důsledněji než dosud se využívá možnosti odkázat na varianty uvedené již u zpracovaného jiného hesla (3.122).

4.47 Invarianty se uvádějí pouze u jednodokladových lexikografických jednotek (hesel nebo významových odstavců), a to rovněž s citací jen jednoho (nejstaršího) invariačního textu a s upozorněním zkratkou aj., že danou invariantu mají i jiné texty. Např. … BiblDrážď (-Ol aj.), … HusPostH (-D aj.).

4.48 Jinojazyčné ekvivalenty heslových slov se zařazují v přísnějším výběru a co nejstručněji (3.126b). Každý z důležitých základních ekvivalentů se v rámci jednoho významového odstavce zpravidla uvede jen jednou. S tímto omezením se jinojazyčné ekvivalenty připojují především k dokladům biblickým nebo k takovým dokladům, u nichž je nejen evidentní paralelnost po stránce významové, ale i pokud jde o gramatické tvary. — Přímo za dokladem se podle potřeby uvádí střhn. ekvivalent zprostředkující překlad lat. slova do stč. (3.35b).

4.49 V zpřesňující poznámce v úplném závěru dokladu se upozorňuje zkratkou (fig.) na nelexikalizovanou metaforu (3.34b), popř. zkratkou (v obr.) na kontextové obrazné vyjádření (3.34c).

4.5 Změny v odkazech za významovým odstavcem a v údajích závěrečné nonparejové poznámky:

4.51 Úsporněji se odkazuje na celou řadu synonym (odkazem na jednotku uvádějící ona synonyma, 3.222) a na synonymní sousloví (bez odkazu na příslušné heslo, 3.223).

4.52 Odkazu za významovým odstavcem se užívá v širším měřítku pro stručnější údaj: např. jde-li o paralelu osvětlující výklad (3.35b) nebo o pozdní (nezařazené) synonymum s jeho citací, jako pahorčitý … — Sr. horný, pahorčivý (VodňLact A8b).

[248]4.53 Závěrečná nonparejová poznámka se vyhrazuje údajům celořádkovým a delším (tj. i většímu celku několika údajů stručných). Obsahuje jen krajně úsporné vysvětlivky (3.13) a zkrácené citace pramenů (3.35c).

4.6 Využití nonparejových odstavců (Principy § 3.41) při zpracování jednotek onomastických: viz 3.111 a 3.113.

 

5. Závěr. Aktuální problém omezení rozsahu řeší tedy velký Staročeský slovník kombinací osvědčených úsporných postupů soudobé lexikografie (zvl. hnízdování 3.21 a grafického zhuštění textu 3.4) a svého postupu specifického — odkazování na údaje otištěné v úplnosti jinde. Přitom respektuje hierarchii závažnosti vědeckých informací: ty nejdůležitější uvádí přímo v heslových statích, údaje důležité ze speciálních jazykovědných hledisek zaznamenává též prostřednictvím odkazů na jiné místo svého textu (3.12, 3.22) a údaje dokreslující popis stč. slovní zásoby přibližuje odkazem na jiné dostupné prameny (3.11, 3.13). Kombinace těchto postupů umožňuje při maximální úspornosti nejen zachovat všechny hlavní vědeckoinformační hodnoty slovníku velkého typu, ale i zvětšit přehlednost a prohloubit strukturní adekvátnost lexikografického popisu (4.3). Nutí ovšem uživatele slovníku vyhledávat si speciálnější informace prostřednictvím odkazů a klade mimořádné nároky na autorský kolektiv.[8]

 

LITERATURA

 

Koncepcia historického slovníka slovenského jazyka (stredného typu). Bratislava 1979 (rukopis).

MICHÁLEK, E. - NĚMEC, I.: K florentskému sympoziu o velkých historických slovnících. LF, 98, 1975, s. 174—175.

NĚMEC, I.: K soudobé sovětské historické lexikografii. Slavia, 48, 1979, s. 360—368.

NĚMEC, I.: Rekonstrukce lexikálního vývoje. Praha 1980.

Principy Staročeského slovníku. In: Staročeský slovník — úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha 1968, s. 16—49. (Dále Principy.)

Slovar’ russkogo jazyka XI-XVII vv. I. Moskva 1975.

Slovar’ russkogo jazyka XVIII. v. (Projekt). Leningrad 1972.

Table ronde sur les grands dictionaires historiques. Firenze 1975. (Dále Table ronde …)

Úvodní stati. In: Staročeský slovník — úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha 1968, s. 7—15.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 3, s. 238-248

Předchozí Jiří Kraus, Jaroslav Kuchař, Alexandr Stich, František Štícha: Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny

Následující Jiřina Hůrková, Milan Romportl: Slovník polské výslovnosti