Slovník polské výslovnosti

Jiřina Hůrková, Milan Romportl

[Rozhledy]

(pdf)

Словарь польского произношения / Dictionnaire de prononciation de la langue polonaise

Slovník polské výslovnosti (Słownik wymowy polskiej. Warszawa - Kraków 1977, 564 s.) je prvním slovníkem tohoto typu v historii polské lexikografie. Podle předmluvy je slovník určen širokému okruhu uživatelů mluvené polštiny, zejména učitelům, studentům, rozhlasovým a televizním pracovníkům. Zvláštní důraz se pak klade na využití slovníku také zahraničními pracovníky a cizinci, kteří se učí polsky. Hlavně tímto faktem se totiž motivuje použití mezinárodní fonetické transkripce v slovníku polštiny, neboť ta je podle autorského kolektivu „ve světě stále rozšířenější a umožňuje vyjádřit graficky všechny fonetické jevy“.

Z předmluvy, jejímž autorem je iniciátor celé práce, zesnulý prof. M. Karaś (o přípravných pracích a o koncepci práce na uvedeném slovníku informoval polskou [249]jazykovědnou veřejnost poprvé v r. 1972), můžeme ještě uvést konstatování, že slovník je výsledkem kolektivní autorské spolupráce a také kolektivního autorského pohledu na problematiku polské výslovnosti. K publikaci je přiložena deska s nahrávkami polské spisovné výslovnosti některých vybraných výslovnostních jevů.

Kniha má, jak to bývá u podobných prací obvyklé, část výkladovou a část slovníkovou. Autorem první kapitoly výkladové části Polská výslovnost s podtitulem Nástin problematiky je J. Godyń. Uvádí čtenáře do problematiky diferenciace polského národního jazyka, a to se zřetelem jak k teritoriálnímu dělení dnešní polštiny, tak i k sociálnímu rozvrstvení jejích uživatelů. Poměrně podrobně se autor zabývá některými výslovnostními rozdíly v městské mluvě obyvatel Varšavy a Krakova, ale i Katovic, Poznaně a Přemyšlu. Správně poukazuje na značné sociální proměny ve struktuře a složení polského obyvatelstva po 2. světové válce a na odraz těchto proměn v mluvené polštině.

W. Miodunka v kapitole o fonetické transkripci v Slovníku polské výslovnosti znovu zdůvodňuje rozhodnutí autorského kolektivu použít k přepisu polské výslovnosti mezinárodní fonetické transkripce a podává podrobný popis převodu polských grafémů a hlásek do transkripčních znaků zvoleného přepisu. Součástí kapitoly jsou dvě tabulky: prvá (Od písmena k hlásce) obsahuje hlavní zásady transkripce polských grafémů a jejich spojení, druhá (Od hlásky k písmeni) přináší hlavní zásady převodu mezinárodních transkripčních znaků na polské grafémy a jejich spojení.

Třetí kapitola A. Zajdy o problémech polské výslovnosti v pojetí slovníku se zabývá těmi dubletními variantami polských hlásek a hláskových spojení, které jsou z hlediska normativního pohledu na polskou spisovnou výslovnost rovnoprávné. Takovými zvláštními jevy jsou např. dvojí výslovnost /v/ po neznělých souhláskách, dále různá výslovnost alveolárního /n/ před velární souhláskou /k/. Např. spojení grafémů kw, tw, chw aj. se v oblasti Velkopolska vyslovuje podobně jako v češtině s /v/, zatímco jinde jako spojení dvou souhlásek neznělých [kf], [tf], [xf]; např. kwas, twój, chwała jako [kfas], [tfuj], [xfala]. Ve vlastním slovníku jsou pak na prvém místě uvedeny varianty varšavské a krakovské jakožto výslovnost kulturních center, na druhém místě rovnoprávné varianty velkopolské.

Dalším jevem je výslovnost spojení grafémů nk. Ve výslovnosti krakovské a poznaňské dochází k artikulační asimilaci a alveolární /ŋ/ se — stejně jako ve výslovnosti české — mění ve velární souhlásku /ŋ/, zatímco ve výslovnosti varšavské, která je ve slovníku uváděna na místě prvním, si zachovává svůj alveolární charakter. Zároveň autor stati upozorňuje, že varšavská podoba výslovnosti tohoto hláskového spojení se šíří, zřejmě i vlivem její shody s podobou psanou. Toto pravidlo se však — podle autora — netýká výslovnosti hláskového spojení /nk/ ve slovech přejatých, kde se jako normativní pociťuje pouze výslovnost s velárním [ŋ]; např. [puŋkt], [baŋk] aj.[1]

Další autorovy výklady se týkají sporných (a polskými jazykovědci často diskutovaných) otázek výslovnosti polských samohlásek nosových v různých postaveních ve slově. Domníváme se, že k řešení problému realizací polských samohlásek nazálních a k zjištění jejich normativní výslovnosti by bylo zapotřebí objektivního průzkumu širšího mluveného materiálu.[2] Celkově je však možno jako nejzajímavější fakt zaznamenat, že psané ę na konci slov zachycuje výslovnostní slovník důsledně v alternující nosové i nenosové podobě.

V následujících částech kapitoly pojednává autor o výslovnosti retných souhlásek palatálních (připouští se dubletní rovnocenná výslovnost, např. v slovech miasto, [250]pies, wierny je zaznamenána jako normativní výslovnost [m’asto] i [m’jasto], [p’es] i [p’jes], [v’erni] i [v’jerni]), dále o výslovnosti samohlásek ústních a jejich spojení, o různých sporných realizacích hláskových spojení v slovech domácích i přejatých, o výslovnosti souhláskových geminát apod. Kapitolu uzavírá stručným výkladem o polském přízvuku, přičemž správně zdůrazňuje rozdíly v realizaci přízvuku v polských slovech domácích a přejatých, v jejichž zvukové realizaci hraje významnou úlohu nejen původní výslovnostní podoba, ale i stupeň zdomácnění přejatého slova. O normativní povaze větně fonetických jevů v polštině se autor nezmiňuje.

Čtvrtá kapitola A. Koronczewského o výslovnosti odvozených slov v polštině podává poměrně podrobný přehled o výslovnosti polských flektivních morfémů. Výslovnost hlásek a hláskových spojení ve finálních postaveních ve slově je zachycena ve druhé části přehledu, který je uspořádán retrográdně.

Všechny čtyři výkladové kapitoly včetně předmluvy jsou uvedeny nejen polsky, ale i ve verzi anglické, německé, francouzské a ruské. Tyto kapitoly doplňuje ještě bohatý bibliografický přehled prací z oblasti polské fonetiky a fonologie, a to jak prací autorů polských, tak i některých vybraných prací autorů zahraničních.

Vlastní slovník zachycuje výslovnost více než 36 000 slov, a to jak slov domácích, tak i slov synchronně cizích. Materiálově vychází výslovnostní slovník především ze Słownika Języka Polskiego (red. H. Auderská, Z. Łempická a S. Skorupka, Warszawa 1968), jako doplňující materiál posloužil Słownik Poprawnej Polszczyzny (red. W. Doroszewski a H. Kurkowská, Warszawa 1973). Uspořádání slovníku je velmi jednoduché a přehledné. Pravopisná i výslovnostní podoba je vždy uvedena v plném znění, ve výslovnosti se kromě základních tvarů v plném znění uvádějí ve zkrácené podobě i některé další tvary, v nichž se vyskytují buď výslovnostní varianty, nebo jejichž výslovnost v úzu kolísá (např. tvary nom. pl., gen. pl., popř. dat., lok., u některých sloves 1. os. sg. a 3. os. pl., popř. tvary imperativu, préterita aj.). Takové zpracování je jistě přehledné a výhodné zejména z hlediska praktického uživatele slovníku. Slova jsou řazena abecedně. Slovní přízvuk se označuje pouze u těch slov, která nemají pravidelný polský slovní přízvuk penultimový (na předposlední slabice), tj. u některých slov přejatých. Ve sporných případech přejímají autoři označení přízvuku buď podle Słownika Poprawnej Polszczyzny (1973), nebo podle údajů v polských slovnících cizích slov (Słownik wyrazów obcych z r. 1962 a 1971).

Pokud jde o vlastní výběr slov, poněkud zarážející je poměrně malé zastoupení slov přejatých, a to i značně frekventovaných, ačkoli tato slova tvoří i v polštině a v polských mluvených projevech velmi závažnou složku slovní zásoby a vyskytuje se v nich mnoho specifických výslovnostních problémů. Na druhé straně je ve slovníku zastoupeno velmi mnoho slov, jejichž pravopis se neliší od spisovné výslovnosti. Najdeme je na každé stránce slovníku, např. okazowy, organ, nadal, nafta, ja, jagoda, jako, jasno, flora, flota, fara aj.

Jak můžeme usuzovat nejen na základě předmluvy, ale i z některých formulací ve výkladových kapitolách, nepokládají autoři Slovník polské výslovnosti za práci definitivní (žádají čtenáře a uživatele o připomínky, zpřesnění a doplnění), ani si nečiní nárok na to, aby byl jejich slovník příručkou kodifikační, přece však zde postrádáme alespoň několik základních údajů o metodologickém přístupu k zjišťování a hodnocení výslovnostních jevů. Bez těchto údajů vzbuzuje totiž celá práce dojem, že je v ní zachyceno pouze normativní cítění autorského kolektivu. Přitom je dnes už zřejmé, že zjišťování výslovnostní normy a samozřejmě zejména její kodifikace je úkol ze sociolingvistického hlediska velmi citlivý. Musí se při něm velmi uvážlivě přihlížet ke kolektivnímu jazykovému povědomí a tento kolektivní pocit „noremnosti“ je třeba objektivně zjistit.

Jako celkem běžná zásada vystupuje dnes v podobných publikacích také zásada [251]stylistického rozlišování výslovnostních jevů a prvků, podle níž se většinou uvažuje o třech stylových vrstvách výslovnosti (např. Avanesov, 1960, Bulanin, 1970, Meinhold, 1973). Při popisu jevů základní stylové vrstvy výslovnosti se obvykle uvažuje i o obou dalších a naznačuje se postavení oblastních variant, zejména těch, které se uznávají jako variantní, tj. připuštěné normou, normativní. V kapitole o polské výslovnosti (autor J. Godyń) je sice v souvislosti s výkladem variantnosti normy zmínka o tom, že existují varianty podmíněné stylistickou diferenciací mluvených projevů, ale autor kapitoly je klade na stejnou úroveň jako výslovnostní varianty podmíněné historicky, dané vývojem jazyka, nebo varianty teritoriální, popř. varianty kontaktové (vzniklé vlivem jazyka na jazyk).

Nejen pro českého čtenáře, ale jak soudíme, především pro uživatele polského nejeví se nám také jako výhodné — z hlediska praktické potřeby tohoto slovníku pro široký okruh jeho uživatelů — zejména důsledné použití znaků mezinárodní fonetické transkripce. Domníváme se, že zabrání tomu, aby se slovník stal základní příručkou průměrnému zájemci o kultivování mluveného projevu.

I přes některé výhrady, které jsme uvedli, představuje však Slovník polské výslovnosti cenný přínos pro další řešení základních otázek polské ortoepie právě tím, že autorský kolektiv v něm sebral a uspořádal rozsáhlý materiál a jistým způsobem ho interpretoval. Představy o polské spisovné výslovnosti tím dostaly konkrétnější podobu.

 

LITERATURA

 

AVANESOV, R. I.: Russkoje literaturnoje proiznošenije i udarenije. Moskva 1968.

BULANIN, L. L.: Fonetika russkogo jazyka. Moskva 1970.

HŮRKOVÁ, J. - BUCHTELOVÁ, R. - PELEŠKOVÁ, H.: Zur Problematik der Bestimmung von Aussprachstillen. In: Wissenschaftliche Beiträge. Halle-Saale, v tisku.

KARAŚ, M.: Założenia teoretyczne; Słownik wymowy polskiej. Sprawozdanie z posiedzeń Komisji Nauk PAN. Kraków 1972.

KARAŚ, M.: Słownik wymowy polskiej (Założenia teoretyczne i propozycje). Poradnik Językowy, 7, 1975, s. 349—358.

MEINHOLD, G.: Deutsche Standardaussprache. Jena 1973.

Słownik Poprawnej Polszczyzny. Warszawa 1973.

Słownik wyrazów obcych. 8. vyd. Warszawa 1962.

Słownik wyrazów obcych. Warszawa 1971.

Výslovnost spisovné češtiny I. 2. vyd. Praha 1967.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 3, s. 248-251

Předchozí Igor Němec, Milada Nedvědová, Jaroslava Pečírková: Problém rozsahu velkých historických slovníků a Staročeský slovník

Následující Miroslav Roudný: K výročí akademického bohemistického pracoviště