Psycholingvistika hledá nové cesty

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

Психолингвистика ищет новые пути / La psycholinguistique cherche des chemins nouveaux

Situace ve světové psycholingvistice se v posledním čtvrtstoletí radikálně změnila v důsledku dvou skutečností: překonáním fyziologické orientace, jež přežívala hlavně v USA, a konfrontací s pokusy simulovat psychické procesy (nejen jazykové) pomocí automatů.[1] Na první pohled by se mohlo zdát, že simulační pokusy samy umožňují přežívání mechanických koncepcí a do jisté míry tomu tak skutečně je. Celkem vzato však jde přece jen především o konfrontaci specifičnosti jazykové skutečnosti s jejím redukovaným napodobením na automatech, z níž nemohou nevyplývat negativní závěry pro předčasný optimismus v oblasti takového výzkumu, jako je např. automatizovaná vědecká dokumentace.

I kdyby situace v oblastech takového výzkumu byla daleko příznivější než je, nevyplynulo by z toho žádné podstatné ulehčení pro situaci v primárním vědeckém výzkumu, který se čím dál rychleji odpoutává od rostoucí masy informací, které se dají charakterizovat také jako simultativní. Vědecká tvořivost je simulována málo tvořivými vědci v takových rozměrech, že se z publikovaní produkce bez předběžného výběru nedá nic pozitivního vytěžit, neprovádí-li se pohotový výběr ve formě kritického hodnocení. Této potřebě vycházejí vstříc tzv. čítanky (readings), výbory z článků a vybraných kapitol z monografií, vedle toho také kritické přehledy výsledků nového výzkumu, jako je např. práce polského badatele Ex. Grodzińského Mowa wewnętrzna. Szkic filozoficzno-psychologiczny (Warszawa 1976).

Nedostatek takových prací nutí badatele k tomu, aby ve vlastních pracích podávali charakteristiku toho, čeho již bylo dříve dosaženo; dělají to někdy v takovém rozsahu, že jejich vlastní přínos dostává podobu menšího přídavku ke kritickému zhodnocení práce předchůdců. Tato vědecká technologie není ostatně tak nová, užíval ji v nemalém rozsahu např. již L. S. Vygotskij a je běžným jevem také u některých jeho pokračovatelů. Dnes narostou ovšem kritické přehledy výsledků bádání, na něž autor reaguje, do značných rozměrů už proto, že světová produkce vědecká narůstá do nepřehlednosti a celková situace psycholingvistiky se rychle mění.

Výmluvným svědectvím toho je práce německého badatele Manfreda Wettlera Sprache - Gedächtnis - Verstehen, jež vyšla v sérii Grundlagen der Kommunikation západoberlínského nakladatelství W. de Gruyter (1980, 331 s.). Z deseti kapitol knihy je šest věnováno informacím o pracích, na které autor navazuje. Jde vesměs o práce badatelů amerických, specializovaných na výzkum psychicko-řečové aktivity, jež provází běžné životní úkony, jako např. přijímání potravy, orientace v nepřehledném terénu ap. Největšími autoritami jsou Wettlerovi badatelé M. K. Quillian, R. Schnak, R. F. Simons. Žádná z jejich závažných prací není starší 15 let. Wettlerovo hodnocení výsledků jejich práce nám nahrazuje přímé informace o tom, co se v novější době v této oblasti vykonalo.

M. Wettler sám buduje svou koncepci na pojmu recept, myšlenkově řečový model záměrné lidské aktivity. Čekali bychom zde větší důraz na tzv. tvořivou složku, která ovšem zdaleka není záležitostí řečových procesů, víc tu jde o tvořivou aktivitu mentální, pro kterou je jazyk pouze nástrojem. Bylo by třeba pokročit nejen od fyziologie k psychologii (to je už dnes samozřejmé i tam, kde přežívá behavioristická tradice a fyziologicky orientovaný výzkum psychického automatismu), ale také od psychologie, resp. psycholingvistiky k sociolingvistice, jež v sobě zahrnuje i výzkum kulturní aktivity asi v takovém rozsahu, jak se to stalo výzkumným programem některých sémiologických škol (zvl. v sémiologii literárněvědné). V lingvistických výkladech se Wettler přidržuje tzv. sémantické koncepce, o jejíž psycholingvistickou interpretaci usiloval již Chomsky a někteří jeho pokračovatelé. Zde by se Wettler mohl dovolávat i výsledků psycholingvistiky sovětské, zvláště těch jejích představitelů, kteří považovali generativní teorii za nutné vyústění celé moderní jazykovědy. Na tuto [255]kartu se už i u nás sázet přestalo. Lingvistická sémantika se dnes orientuje především na výzkum promluv (mluvních aktů, textů) a zároveň přichází znovu k slovu zřetel k sémantické strukturaci pojmenovacích prostředků.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 3, s. 254-255

Předchozí Miroslav Roudný: K výročí akademického bohemistického pracoviště

Následující Josef Vachek: Čtrvrtá mezinárodní konference o fonologii ve Vídni