Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jubileum profesora Milana Romportla

Přemysl Janota

[Kronika]

(pdf)

Юбилей профессора Милана Ромпортла / L’anniversaire du Professeur Milan Romportl

Dne 14. května 1981 se profesor PhDr. Milan Romportl, DrSc., dožil šedesáti let. Naší ani světové fonetické a jazykovědné veřejnosti není třeba představovat čelného českého fonetika po pětatřiceti letech jeho práce na univerzitě, vedoucího katedry lingvistiky a fonetiky, předsedu filologické sekce filozofické fakulty Univerzity Karlovy, prezidenta Mezinárodní společnosti fonetických věd.

Milan Romportl se narodil v Litomyšli, svá školní léta prožil v Turnově a od počátku svých vysokoškolských studií žije v Praze. Již v prvních poválečných ročnících studentů pražské filozofické fakulty vzbudil Milan Romportl pozornost svých učitelů i kolegů nejen svou bystrostí a pílí, ale i obsáhlým zázemím vědomostí, které se mu podařilo získat i v obtížných létech válečných: v době uzavření českých vysokých škol pracoval po nějakou dobu v továrně i v knihkupectví, ale zároveň v tomto období složil zkoušky učitelské způsobilosti a na filozofickou fakultu již přicházel s učitelskou praxí na dvou typech škol, s dobrou znalostí cizích jazyků a se zkušenostmi překladatelskými.

V semináři profesora Hály Romportl rychle zvládl všechny tehdy běžné fonetické metody a začal se už v té době zabývat problematikou melodie řeči; ve Fonetickém ústavu se také poprvé setkal s tehdejším asistentem K. Ohnesorgem, pozdějším profesorem fonetiky v Brně, s nímž ho pak pojilo stálé a pevné přátelství. Vedle fonetiky ovšem Romportl soustavně studoval bohemistiku a slavistiku; jako své přední učitele vždy uváděl vedle profesora B. Hály akademika B. Havránka a profesora Vl. Šmilauera.

Již zmíněné problematiky melodie řeči se pak týká jak Romportlova první otištěná recenze (ČMF, 1950; úplný soupis Romportlových publikací bude otištěn ve sborníku Acta Universitatis Carolinae — Phonetica Pragensia VI, v tisku), tak i jeho první monografie K tónovému průběhu v mluvené češtině (Praha 1951) — již zralá práce, která zdaleka dosud nepozbyla svého významu. Problematice intonologické se pak Romportl — sám výtečný hudebník — věnuje dodnes. Z dlouhé řady více než dvou set Romportlových publikací je jich přes třicet věnováno právě této problematice. Už v padesátých létech si Romportl všímá otázek tónového průběhu řeči z různých hledisek: zkoumá vliv souhlásek na melodii samohlásek, tónový průběh zjišťovací otázky v češtině, v rozsáhlé studii pak řeší i otázky jazyka tónového (Zum Problem der Töne in Kuo-yü. AO, 1953), uvažuje i o možnosti, zda v češtině zůstaly stopy praslovanských intonací. Zvukových aspektů souvislé řeči si pak zevrubně všímá i při svých dialektologických pracích v oblasti Slezska; dvě z těchto prací jsou publikovány knižně: Přízvuk, kvantita a melodie v nářečí na Jablunkovsku (Opava 1954) a Zvuková stránka souvislé řeči v nářečích na Těšínsku (Ostrava 1958). Z obecnějšího hlediska mluví o melodii řeči na Čtvrtém mezinárodním kongresu fonetických věd v Helsinkách 1961 (Zum Wesen der Intonation), přednáší o místě intonace v jazykovém systému slovanských a germánských jazyků, zamýšlí se i nad melodií řeči u neslyšících (14. mezinárodní kongres Mezinárodní společnosti pro logopedii a foniatrii v Paříži 1968), o intonologické typologii přednáší na pražském intonologickém sympoziu a pro Sedmý mezinárodní kongres fonetických věd je určen jeho referát O sémantice intonace (1971). Dosud málo zpracované moderní tematiky se týká Romportlův referát Některé problémy intonace v syntéze řeči na 9. akustické konferenci v Bratislavě 1971 a toutéž problematikou se zabývá i jeho referát na Osmém mezinárodním kongresu fonetických věd v Leedsu r. 1975. Na Devátém mezinárodním kongresu fonetických věd v Kodani sice přednáší o problematice jiné (K distinktivní opozici „palatální — nepalatální“), ale intonologické téma měla i jeho přednáška na nedávné konferenci v Halle v NDR (13. Sprechwissenschaftliche Fachtagung) a také před[341]náška na slavnostním zasedání Jazykovědného sdružení při ČSAV dne 21. května 1981, věnovaném jeho životnímu jubileu.

Ačkoliv intonologické otázky zajímají Romportla od začátku jeho vědecké práce dodnes, rozhodně se nedá říci, že by jeho dosavadní dílo bylo monotematické. Naopak — Romportlovy fonetické zájmy byly vždy mnohostranné: od fonetické metodiky k fonologii, od dialektologie k otázkám uměleckého přednesu; ač původním oborem fonetik-slavista, patří Romportl k význačným znalcům fonetiky němčiny. Je málo fonetických problémů, s nimiž nepřišel do styku — přesto však jsou některé oblasti, jimž věnoval pozornost zvláštní: vedle zmíněné již intonologie je to ortoepie, široký obor otázek akustické a percepční fonetiky, fonetika slovanských jazyků, zvláště ruštiny, větná fonetika a v neposlední řadě teorie a praxe výuky fonetiky cizích jazyků.

Spisovnou výslovností češtiny a též ruštiny a němčiny se Romportl zabývá rovněž velmi dlouho a důkladně: již od r. 1950 publikuje a přednáší o této oblasti, záhy se stává členem původní ortoepické komise i pozdější nové ortoepické komise při Ústavu pro jazyk český ČSAV; zde se podílí na vypracování české ortoepické normy, na jejím prvním vydání (Výslovnost spisovné češtiny I, Praha 1955) i na přepracovaném vydání druhém (1967). Dnes je profesor Romportl předsedou ortoepické komise a pod jeho vedením vyšel druhý díl práce Výslovnost spisovné češtiny (Praha 1978), věnovaný výslovnosti slov přejatých a doplněný rozsáhlým výslovnostním slovníkem. Romportla zajímají i ortoepické problémy v kontextu větně fonetickém, o nichž publikuje již začátkem šedesátých let (K otázce spisovnosti větně fonetických prvků, zejména intonace. SaS, 1961) a k nimž se i později několikráte vrací. Jako specialista v oblasti fonetiky ruštiny si všímá i ruské ortoepie v článku K tendencím vývoje ruské výslovnostní normy (ČsRus, 1958) i jinde.

Fonetice ruštiny věnuje ovšem především svou velkou monografii Zvukový rozbor ruštiny (Praha 1962), dílo, jemuž věnoval 12 let práce a v němž po zevrubné analýze všemi dosažitelnými metodami akustického rozboru netradičním způsobem řeší řadu vztahů akustickofonetických a percepčně fonetických i fonologických; zvláštní pozornost tu zaměřuje na výstavbu soustavy ruských fonémů a na postižení akustické podstaty distinktivních vlastností. Pozornosti tu zasluhuje i metodický přístup k řešení celé práce: zatímco ve své první monografii byl Romportl vedle poslechu odkázán na spolehlivý, ale nesmírně pracný způsob vyměřování melodie pod mikroskopem, užívá při zvukovém rozboru ruštiny celé řady metod, z nichž některé sám výrazně zdokonalil. V plné míře se tu uplatňuje zásada stále uznávaná od dob Hálových vokalických analýz: užití více metodických přístupů a konfrontace získaných výsledků. Mnoho poznatků z této práce je začleněno i do učebního textu, příručky Stručná fonetika ruštiny (Praha 1959 i později). To však nejsou jediná Romportlova díla o fonetice ruštiny: celkem napsal o této oblasti na dvacet statí.

V dalších studiích se M. Romportl zabývá tematikou ještě širší, totiž fonetikou slovanských jazyků (srov. např. Perspektivy porovnávací fonetiky a fonologie slovanských jazyků. Slavia, 1972). Profesor Romportl je nyní předsedou Mezinárodní komise pro fonetiku a fonologii slovanských jazyků.

Od počátku svého pedagogického působení je Romportl znám jako výborný učitel. Souvisí to nepochybně i s dalšími okolnostmi: při své vědecké práci profesor Romportl nikdy nepodceňoval své poslání učitelské, věnoval se mu obětavě a horlivě; napsal několik dokonale zpracovaných studijních textů a spolupracoval na dalších učebnicích pro různé druhy škol. Zvláštní zmínky tu zaslouží snad především jeho Základy fonetiky (Praha 1973), moderní a hutná učebnice obecné a české fonetiky. Moderní přístup Romportlův k výuce cizích jazyků je zřejmý například z jeho spolupráce na přípravě gramofonových desek pro vyučování ruštiny již v r. 1958 i později.

R. 1973 vychází důležitý sborník Romportlových statí pod názvem Studies in phonetics. Jde tu o autorský výběr závažných, avšak leckdy již těžko dostupných článků zabývajících se obecnými problémy fonetiky a fonologie: od studií nejobecnějších a nejširších (On the phonic analysis of language a Zentrum und Peripherie im phonologischen System) přechází k pracím o analýze a klasifikaci samohlásek — jednak obecněji ve stati o samohláskových formantech i o klasifikaci vokálů s přihlédnutím ke specifičnosti jednotlivých jazyků a konkrétně pak na rozboru vokalického systému ruštiny, na nějž navazuje ještě [342]specializovanější práce o zvukové realizaci ruského morfonému <o> a dále pak k výběru prací o akustické analýze, identifikaci a klasifikaci souhlásek: nalezneme tu vybrané články o akustické podstatě a klasifikaci okluzív, o identifikaci frikativ i akustické analýze nazál na materiálu různých jazyků. Speciálními otázkami fonetiky češtiny se zabývá důkladná studie o českém ř a významný článek o postavení v a f v českém souhláskovém systému. Do svého výběru autor pochopitelně zařazuje i stati o ortoepické normě; celou druhou část sborníku věnuje svým intonologickým pracím, z jejichž množství vybírá pouze pět nejvýznamnějších.

I editorská a redakční činnost Romportlova je nemalá. Je členem redakce Acta Universitatis Carolinae — Philologica, editorem řady Phonetica Pragensia, členem redakční rady periodika Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung a ediční rady Societas Linguistica Europaea.

Velkou váhu přikládá Romportl i mluvenému projevu. Ve svých pracích věnuje pozornost otázkám řečnictví, jevištní výslovnosti a uměleckému přednesu. Je autorem příručky Malý kurs mluveného projevu (Praha 1971) i četných článků na toto téma. S Romportlovou prací vysokoškolského učitele těsně souvisí i jeho činnost přednášková: těžko by se dalo spočítat, kolik přednášek měl v nejrůznějších místech ČSSR i v zahraničí. Přednáší o nejrůznějších tématech svého oboru; velmi často je zván, např. Socialistickou akademií, aby mluvil o rétorice, o kultuře a technice mluveného slova.

Profesor Romportl se nikdy neuzavírá do soukromí své pracovny a nikdy neváhá využít svých schopností odborných i organizačních: byl proděkanem fakulty i generálním tajemníkem Šestého mezinárodního kongresu fonetických věd, externím vedoucím fonetické laboratoře při Ústavu pro jazyk český ČSAV i předsedou intonologického sympozia, činně se účastnil mnoha mezinárodních kongresů fonetických, lingvistických i akustických.

Přátelé i studenti vědí, že se na profesora Romportla mohou vždy obrátit o radu a o pomoc. O pomoc a radu se na profesora Romportla obrací i mnoho vědeckých společností československých i cizích: je prezidentem Mezinárodní společnosti fonetických věd, byl předsedou Jazykovědného sdružení při ČSAV (dosud je členem jeho hlavního výboru), je členem Stálého výboru pro organizování mezinárodních kongresů fonetických věd, předsedou Mezinárodní komise pro fonetiku a fonologii slovanských jazyků a členem dalších společností našich i zahraničních; do Prahy na katedru profesora Romportla přicházejí na dlouhodobé studijní pobyty pracovníci z Vietnamu i z Kuby, z NDR i z MLR, v nedávné minulosti z SSSR a BLR.

Chtěl bych však závěrem zdůraznit především Romportlovu věrnost Karlově univerzitě, na niž přišel hned po jejím znovuotevření a kterou neopustil dodnes; před 30 lety tu asistent Romportl publikoval svoji první monografii, před 25 lety se mladý docent stal jedním z prvních kandidátů věd, před 20 lety dosáhl hodnosti doktora filologických věd a před 15 lety byl jmenován řádným profesorem Karlovy univerzity.

Přejeme mu, aby v této symbióze dále pokračoval v dobrém zdraví a v plné pracovní výkonnosti.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 4, s. 340-342

Předchozí Jana Hoffmannová, Ludmila Uhlířová: Konference o některých problémech sémantiky textu

Následující Ludmila Uhlířová: Bulharistická konference v Sofii 1980