Konference o některých problémech sémantiky textu

Jana Hoffmannová, Ludmila Uhlířová

[Rozhledy]

(pdf)

Конференция о некоторых проблемах семантики текста / Une conférence sur quelques problèmes de la sémantique du texte

Ve dnech 14.—16. října 1980 se v Liblicích konalo další společné pracovní zasedání jazykovědců berlínského Centrálního jazykovědného ústavu Akademie věd NDR, Ústavu pro jazyk český ČSAV a přizvaných hostů z obou zemí. Z širokého rámce syntakticko-sémantické problematiky, na níž se v obou ústavech intenzívně pracuje, vybrali pořadatelé obsáhlé téma Větněsémantické komponenty a relace v textu, které dále rozčlenili na sérii čtyř subtémat: (1) aktuální členění a sémantická struktura věty a textu, (2) kontextově podmíněné realizace propozičních struktur, (3) elipsa a sémantická neúplnost v textech a (4) principy obsahového členění textu. Tematika jednání v některých bodech (zejména z okruhu druhého a třetího) volně navazovala na předchozí liblické zasedání v r. 1978 (referáty a diskusní příspěvky viz v SaS 1979, č. 2 a 3), věnované různým aspektům analýzy tzv. větných příslovcí.

Liblická zasedání se již tradičně vyznačují pracovní atmosférou, při níž spíše než o prezentaci a zhodnocení už hotových, ukončených výzkumů jde mnohem více o tvůrčí konfrontaci názorů a stanovisek k otázkám právě řešeným a dosud otevřeným. Proto i tentokrát byly ke každému tematickému okruhu předneseny jen dva nebo tři úvodní referáty (většinou pracovníky obou pořádajících institucí) a těžiště jednání spočívalo v diskusi.

Již subtéma první přineslo nejen konfrontaci různých koncepcí aktuálního členění, ale zároveň ukázalo, že i přes odlišnost teoretických přístupů a přes různost metod analýzy není v chápání podstaty aktuálního členění mezi badateli zásadních rozporů. Přednesené referáty na konkrétních příkladech ilustrovaly z různých stránek sémantickou povahu aktuálního členění i souhru jeho výrazových prostředků v různých jazycích. R. Paschová se pokusila o rozbor a interpretaci toho, jak se univerzální pravidlo o umisťování větného přízvuku (větného intonačního centra v terminologii Danešově) na rématu realizuje v německých větách, v nichž funkci rématu plní predikát spolu se svým doplněním, popř. doplnění samo. Ukázala, že např. věta Blumen liebe ich (s větným intonačním centrem na počátku a se slovesem náležejícím k tématu věty) je spjata s presupozicí „existence něčeho, co má mluvčí rád” a že tedy to, co je vlastním „tvrzením” (rématem), je právě „průnik“ mezi množinou specifikovaných předmětů (Blumen) a presuponujícím rámcem slovesa lieben, do něhož patří jednak mluvčí, jednak gramatický objekt. Porovnání sémantických vlastností dané věty s dalšími typy vět (především s větami s týmž lexikálním a gramatickým obsazením, ale s odlišným umístěním větného intonačního centra a hranice mezi tematickou a rematickou částí věty) pak umožnilo autorce dojít k následujícímu zobecnění: Mezi sémantickými konstituenty věty existuje hierarchie založená na tom, že určité konstituenty mohou ve vztahu k jiným konstituentům téže věty fungovat jako jejich presupozice. Intonační centrum věty je umístěno vždy na tom konstituentu, jehož denotát neobsahuje žádnou presupozici ve vztahu k jiným denotátům v rámci téže věty. Tím autorka vysvětluje pravidlo, že až na speciální případy (zdůvodněné gramaticky, nebo např. „nespecifická“ doplnění typu Karl stört jemanden) je intonační centrum věty s rematickou [335]predikátovou částí na doplnění, nikoli na slovese. Její empirické výsledky se tedy plně shodují s výsledky, k nimž lze dospět pomocí stupnice výpovědní dynamičnosti, jak ji formuloval ve svých pracích J. Firbas a jak se s ní dnes běžně pracuje u nás, přestože samu Firbasovu koncepci dynamické sémantiky autorka odmítá. — V diskusi upozornila E. Hajičová na neobvykle rozšířené chápání pojmu presupozice v referátu a na možnost výkladu některých případů na základě druhotného intonačního centra.

Rovněž další referent, Fr. Daneš, se zabýval jevy tzv. větného přízvuku (intonačního centra, dále IC) ve vztahu k aktuálnímu členění, a to v souvislosti s německou partikulí auch (česká partikule také se chová celkem obdobně). Ukázal, že věta s auch opakuje celou sémantickou strukturu věty předcházející, avšak po stránce obsahové opakuje jen tu část, která představuje známou informaci (část kontextově stabilní), kdežto druhá část věty s auch (kontextově variabilní) připojuje další, novou („aditivní”) informaci. Partikule auch stojí zpravidla před výrazem představujícím aditivně připojenou novou informaci, a pak je nositelem intonačního centra tento výraz; auch může však stát i za ním (v češtině i na konci věty), v tomto případě se ovšem IC přesouvá na auch (tento přesun signalizuje tedy „změnu funkční orientace“ této partikule). Toto intonační chování partikule auch je projevem obecného pravidla (již dříve Danešem formulovaného) o umisťování IC na nové informaci a z něho plynoucího důsledku, že v „intonačním stínu” (Firbas) po výraze s IC může následovat jen známá informace. (Na tuto skutečnost upozornila v diskusi i E. Hajičová.) Různé slovosledné varianty téže věty s auch souvisí též s tím, že tématem výpovědi může být nejen (obvykle) informace známá, nýbrž někdy též neznámá.

L. Uhlířová referovala o některých otázkách dynamické sémantiky (ve firbasovském pojetí) a zaujala stanovisko zejména k některým aspektům dynamické výstavby tematické části věty. Na příkladech českých a anglických vět ukázala, jak na jedné straně výběr konkrétní sdělné perspektivy (determinovaný komunikačním záměrem mluvčího) ovlivňuje způsob hierarchizace propozice, někdy dokonce i sám výběr propozice, na straně druhé však i jedna a táž propozice, hierarchizovaná týmž nebo podobným způsobem, může být užita v různých sdělných perspektivách. Speciální pozornost byla přitom věnována některým typům počátkových vět.

Diskuse, jíž se účastnili přední čeští teoretikové v oblasti AČ (J. Firbas, Fr. Daneš, P. Adamec, A. Svoboda aj.), se dotkla — více či méně podrobně — v podstatě všech základních bodů teorie AČ. Ukázala mimo jiné, že stále aktuální je problematika jednoznačného vymezení některých důležitých pojmů, zejména pak pojmu tématu (východiska). Je zřejmé, že pro vymezení tématu má značný význam několik různých hledisek (např. srov. téma jako to, „o čem” je sdělení, téma jako výchozí bod sdělení v užším slova smyslu, téma jako to, o čem si mluvčí myslí, že to posluchač již ví atd.), mezi nimiž existuje určitá hierarchie; přihlédnutí pouze k jednomu z nich vede k empirické neadekvátnosti pojmu téma. Různá pojetí tématu mohou ovšem ve svých důsledcích vést i k odlišným odpovědím na otázku, zda existují věty bez tématu (v různých koncepcích AČ se to týká zvláště vět počátkových, např. typu Do místnosti vstoupil chlapec // Es kam ein Junge ins Zimmer). Rovněž pojem kontextové závislosti/nezávislosti je relativní. Ve skutečnosti každá věta, i ta, která stojí na samém počátku sdělení, je určitým způsobem ovlivněna komunikační situací, která vedla k jejímu vzniku. Je však užitečné lišit různé kontextové sféry, zejména rozlišovat mezi tzv. úzkou scénou (Mathesiovou aktuální situací) a tzv. širokou scénou (zkušenostním kontextem, pojmy Firbasovy). Kontextově závislé (zapojené) elementy sdělení, tj. elementy související s úzkou scénou, jsou ve svých dynamických funkcích kontextem neutralizovány (z tohoto hlediska je důležitý zvláště pojem „archistupnice” výpovědní dynamičnosti — J. Firbas). Zůstává však zachována jejich hierarchizace ve větném celku, takže lze diferencovat mezi prvkem hypertematickým (tj. vztahujícím se k tématu většího textového celku), „diatématem” [336](A. Svoboda: prvek s nejvyšším stupněm výpovědní dynamičnosti v rámci tematické části věty), vlastním tématem (definovaným v pracích Firbasových jako prvek s nejnižším stupněm výpovědní dynamičnosti ve větě) atd. E. Hajičová ve svém diskusním vystoupení rozlišila komunikativní dynamičnost a komunikativní závažnost a zdůraznila význam znalostí sdílených partnery v komunikaci a jejich hierarchizované aktualizace pro výklad AČ.

V bloku příspěvků věnovaných modifikacím a některým speciálním případům realizací syntaktických struktur (subtéma druhé) hovořil K.-E. Heidolph o parentezi. Zabýval se především poměrem parenteze a větných adverbií; ačkoliv je parentetické užití větných adverbií velmi časté, nelze považovat vyjadřování pomocí větných adverbií za zcela paralelní k vyjádření parentetickému. Autor to demonstroval na postavení obou typů konstrukcí vzhledem k negaci a otázce. Upozornil i na omezenost počtu parentezí, které je možno do základní větné struktury zapouštět, a dále na souvislost zapojování parentezí a užívání větných adverbií s předpokladem faktivních konstituentů u některých slovesných lexémů a s využitím slovesných modů.

Příspěvek Z. Hlavsy o problému syntaktické elipsy (subtéma třetí) se zaměřil nejprve na sám pojem elipsy; autor ji definoval jako pozici v povrchové reprezentaci větného vzorce, která je neobsazena, ale teoreticky by se očekávalo její zaplnění. Svůj výklad elipsy opřel o teorii větných vzorců a odlišil vypouštění fakultativních prvků a rozdělení obsazení vzorce do různých výpovědí (v těchto případech, jako je osamostatňování větných členů, nejde o elipsu) od vypouštění obligatorních prvků a neobsazení dominujících pozic. Referent upozornil i na možnosti, jak klasifikovat různé typy elipsy, na přechod k idiomatickým vyjádřením v některých případech a na různé možnosti, jak vykládat některé typy. V souvislosti se zpracováváním této problematiky pro vědeckou mluvnici češtiny naznačil i možnosti, jak umístit výklad tohoto jevu v gramatice; mechanismus elidování totiž funguje v různých rovinách jazyka.

I. Zimmermannová definovala elipsu jako syntaktickou i sémantickou neúplnost konstrukce, jejíž interpretace vyžaduje doplnění určitého prvku; i ona souhlasně odlišila neobsazení obligatorní valenční pozice (sémantické rysy možného doplnění jsou vymezeny) od neobsazení fakultativních pozic a od idiomatických případů. Pokládá elipsu za speciální formu zhušťování, kondenzace; např. pouhá ztráta temporálních a modálních charakteristik predikátu při kondenzaci není elipsou, stejně tak nejde o elipsu u nominálních položek výčtu. Referentka připomněla i anaforické uplatnění elipsy jako jednoho z prostředků textové koherence.[1]

K.-E. Heidolph upozornil v diskusi na relativnost rozlišení redukce, resp. odstraňování redundance a elipsy: způsob rozlišení je závislý na příslušném gramatickém modelu. Kromě toho poukázal na důležitost situačních faktorů a na možnost výkladu a klasifikace elipsy a jiných modifikací základních větných struktur na základě „kooperačního vzorce” (ztělesňujícího vazby mezi partnery, textem, situačními podmínkami apod.). — Také P. Adamec uvedl výklad elipsy do souvislosti s pronominalizací a zdůraznil odlišné možnosti neobsazování určitých pozic u různých typů predikátů. Zamyslel se i nad konfrontací ruštiny s češtinou v tomto ohledu a naznačil příčiny větších možností elidování v ruštině. — Na specifickou povahu elipsy v dialogickém textu upozornila O. Müllerová: dochází buď k redukci různého stupně v replice na otázku (odpověď a otázka jsou těsně navzájem spojeny, vypouštějí se zcela konkrétní prvky), nebo i k vynechání celé řady výpovědí (případy „nepřímé” odpovědi na otázku typu: Máš zítra čas? Zítra jsem v Brně).

[337]J. Nekvapil se ve svém příspěvku zabýval jevem zv. parcelace (tradiční osamostatňování, např.: Eva mlčí. Úmyslně. — Petr kouří. Cigaretu.) na bázi teorie větných vzorců. V některých případech se při parcelaci syntaktická ani sémantická struktura nemění, jindy dochází v procesu vznikání textu ke změnám. Referent naznačil i obligatornost parcelace v některých případech (sémantickou nepřeveditelnost parcelovaných výpovědí na jednu výpověď). — Ze stejného teoretického základu vycházelo i upozornění O. Šoltyse na speciální typ komunikativních jednotek typu Vodu! Pomoc! — podle autora mají tyto jednotky status větných ekvivalentů (nejde tedy o elipsu), jsou realizací speciálních vzorců a dominujícím prvkem jsou u nich kategoriální významy neutralizovaného slovesného predikátu.

Speciálním jevům a prostředkům vázaným spíše na určité typy textů byly věnovány referáty G. Spiese a B. Bartschatové. Obecnější příspěvek G. Spiese se zabýval jevem „intencionální koherence” v textu, tj. projekce textových intencí do jednotlivých výpovědí. Intence ovšem většinou nebývají vyjádřeny explicitně a dosud není vyjasněno, zda je možno je sledovat opravdu ve všech elementárních textových jednotkách a jakými prostředky jsou vyjadřovány. S výkladem intencionální koherence spojil referent sledování plánu hodnocení a jeho exponentů v textu. Opírá se o koncepci H. Isenberga (text jako sled řečových jednání) a projev hodnotícího postoje považuje za součást každého řečového jednání; ne vždy je ovšem hodnocení hlavním cílem, intencí textu nebo jeho části. V souvislosti s teorií řečových aktů naznačil referent i možné komunikativní významy hodnocení (slib, nabídka, doporučení aj.). — V diskusi poukázal D. Viehweger na nutnost zkoumat projevy hodnotících postojů v textu, i když nejsou realizovány speciálními lexikálními jednotkami, a na potřebu zabývat se intencionální koherencí a hodnocením ve vztahu k tematické jednotě a členění textu. — E. Agricola připomněl různou výraznost hodnocení v textech různých typů.

B. Bartschatová se ve svém příspěvku zabývala různými typy „výzvových“, apelových textů (návody, recepty, rozkazy, zákazy, instrukce) a hlavními prostředky v nich používanými. Apelový význam prostředků jako slovesný indikativ, infinitiv, otázku lze interpretovat pouze z pragmatického kontextu, tyto prostředky přitom obvykle nesou ještě dodatkovou informaci (např. význam striktnosti nebo naléhavosti výzvy u infinitivu). Významnou úlohu zde samozřejmě mají zdvořilostní konvence. Autorka upozornila i na rozdíly v preferenci některých prostředků pro tento typ textů v různých jazycích. — V diskusi bylo poukázáno na pravděpodobnou existenci konvencionalizovaných textových vzorců pro četná výzvová jednání (D. Viehweger) a na vztah prostředků apelu a deontické modality (Fr. Daneš).

K okruhu problémů spjatých s rozvojem tématu v textu a s obsahovým členěním textu (subtéma čtvrté) hovořil E. Agricola o možnostech analýzy narativních textů; motivací jeho přístupu je mj. snaha přispět i k větší exaktnosti metod rozboru v literární vědě. Své činnostní pojetí textu opřel především o jednu z posledních prací T. A. van Dijka (1977); algoritmus redukčních, selekčních, generalizačních a integračních operací, které vedou k postižení makrostruktury textu a zformulování jeho informačního jádra, i práci s pojmy textových aktantů, izotopních řetězců aj. známe už z předchozích prací E. Agricoly (1979). Autor předvedl postup analýzy narativního textu na složky: epizody různých typů zde představují jednotlivé fáze jednání, rozlišují se složky akční a okolnostní, situační opět jako odlišné prvky ve struktuře jednání (při naraci je ovšem třeba rozlišovat sled řečových jednání spjatých s produkcí textu a sled skutečných nebo fiktivních jednání popisovaných). Autor pracuje i s některými pojmy známými z prací Labova a Waletzkého (komplikace, rezoluce atd.) (1967).

Také D. Viehweger — shodně s ostatními badateli z této skupiny — chápe text jako výsledek a součást komplexu jednání a směřuje k postižení hierarchizované struktury i lineárního sledu řečových jednání v podobě speciálních vzorců. Pracuje [338]s pojmem kommunikatives Handlungswissen,[2] tj. s určitým systémem znalostí, komunikačních plánů, strategií, vzorců řečových jednání a jazykových prostředků s nimi spjatých ve vědomí účastníků společenské komunikace. Za hlavní úkoly analýzy textu považuje autor rekonstrukci cíle řečového jednání a vyjasnění široce chápaných podmínek jednání (obsahových a problémových, preferenčních, relačních, předpokladových, situačních a podmínek závaznosti); předvedl také ukázku analýzy komplexního řečového jednání na složky (jednotky spojené s různými typy jednání). Referent se zmínil i o jiných přístupech k textu a o nejasnosti některých definic textu (založených na vlastnostech jako uzavřenost aj.).

Příspěvek J. Hoffmannové byl věnován vztahu pojmů téma textu, „rámec”, textový vzorec a textová činnost (komunikační jednání). Téma — neoddělitelné od komunikačního záměru a hierarchizující strategie autora textu — aktualizuje ve vědomí účastníků komunikace určité fixované struktury znalostí a vědomostí, tzv. rámce (Rieger, 1979), a zároveň i určitý textový vzorec („vzorec řečového jednání” u D. Viehwegera), tj. příslušné intersubjektivně konvencionalizované schéma výstavby textu, vybírané ze souboru podobných vzorců založených na vědomostech a návycích spjatých s produkcí a interpretací různých typů textů. Textový vzorec, který pravděpodobně nemá pouze stránku rezultativní (skladba textových segmentů v určitých vztazích), ale i stránku činnostní, procesuální (zde ho lze chápat spíše jako soubor pravidel, směrnic), stimuluje zapojení určitých komunikačních činností, implikuje jejich hierarchii, vzájemné vztahy, obligatornost, resp. fakultativnost některých z nich. Rozvoj tématu v textu prostřednictvím subtémat a za pomoci aplikace adekvátních rámců, uplatňování pravidel textového vzorce i zapojování jednotlivých činností ovlivňuje členění textu na různě motivované jednotky.

Diskuse k poslednímu tematickému okruhu, které se účastnili hlavně Fr. Daneš, P. Sgall, D. Viehweger a R. Zimek, si všímala především možnosti vydělovat zvláštní textovou rovinu, otázek vztahu textu a systému (Sgall, 1980) (povaha tohoto vztahu podle Daneše nemůže být vymezena bez specifikace chápání jazykového systému).

Celé zasedání se svými výsledky organicky začlenilo do rámce dosavadní spolupráce obou ústavů;[3] referáty i některé výsledky diskuse již byly publikovány ve formě sborníku (Linguistica I, 1981). Jistě si lze mnoho slibovat i od dalšího rozvoje spolupráce obou ústavů; další společné pracovní zasedání se má uskutečnit v r. 1982 v NDR.

 

LITERATURA

 

AGRICOLA, E.: Textstruktur — Textanalyse — Informationskern. Leipzig 1979.

DIJK, T. A. van: Text and context. Explorations in the semantics and pragmatics of discourse. London - New York 1977.

JIŘIČKOVÁ, J.: Problémy gramatiky textu v německém sborníku. SaS, 38, 1977, s. 160—164.

JIŘIČKOVÁ, J.: Problémy syntaktické sémantiky na pracovním zasedání v NDR. SaS, 39, 1978, s. 66—69.

JIŘIČKOVÁ, J.: Ze současné lingvistiky textu. SaS, 40, 1979, s. 59—69.

LABOV, W. - WALETZKY, J.: Erzählanalyse. Mündliche Versionen persönlicher Erfahrung. In: Literaturwissenschaft und Linguistik. Ed. J. Ihwe. Bd. 2. Frankfurt am Main 1973, s. 78 až 126 (něm. překlad práce z r. 1967).

MOTSCH, W. - VIEHWEGER, D.: Sprachhandlung, Satz und Text. In: Sprache und Pragmatik. Ed. I. Rosengren. Lunder Symposium 1980. Lund 1981, s. 125—153.

[339]Probleme der Satzsemantik I. Ed. Fr. Daneš a D. Viehweger. Linguistische Studien, Reihe A, Bd. 47. Berlin 1978.

RIEGER, B.: Revolution, counterrevolution, or a new empirical approach to frame reconstruction instead? In: Text vs. sentence. Ed. J. S. Petöfi. Bd. 2, Hamburg 1979, s. 555—571.

Satzsemantische Komponenten und Relationen im Text. Ed. F. Daneš - D. Viehweger. Linguistica I. Ústav pro jazyk český ČSAV. Praha 1981.

SGALL, P.: Text a reference. SaS, 41, 1980, s. 141—145.

VIEHWEGER, D.: Sequenzierung von Sprachhandlungen und Prinzipien der Einheitenbildung im Text. In: Semantik und Probleme der Beziehungen zwischen Sprache und Denken. Ed. W. Motsch - R. Růžička. Berlin (v tisku).

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 4, s. 334-339

Předchozí Jarmila Panevová: Lingvistika a informatika

Následující Přemysl Janota: Jubileum profesora Milana Romportla