Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K novému vydání Skladby spisovné češtiny J. Bauera a M. Grepla

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

Несколько заметок к новому изданию Синтаксиса литературного чешского языка Й. Бауэра и М. Грепла / A propos de l’édition nouvelle de l’ouvrage Skladba spisovné češtiny des auteurs J. Bauer et M. Grepl

Třetí vydání této vysokoškolské učebnice vyšlo r. 1980 (2. vyd. 1975, 1. vyd. 1972); od druhého vydání se liší ve větší míře než vydání druhé od prvního. O změnách se v „Předmluvě k druhému a třetímu vydání“ nic určitého neříká. Z toho by vyplývalo, že se vydání třetí od druhého podstatným způsobem neliší; mluví se jen souhrnně o rozdílech v poměru k vydání prvnímu. To však je v rozporu s fakty. Třetí vydání se na několika místech liší od druhého dodatky i novými formulacemi. Některé z nich bude třeba — podle našeho názoru — v dalším vydání upravit, resp. opravit.

V třetím vydání byla změněna např. část o modalitě jistotní a dostala nový název: modalita komunikativně intenční. Navrhuje se rozlišovat čtyři typy „záměrných (intenčních) postojů mluvčího“ (s. 18), a to podle toho, s jakým komunikačním cílem se mluvčí obrací k adresátovi. Vyplývají z toho rozdíly mezi oznámením, otázkou, rozkazem („příkazem“) a přáním. Podobná třídění v české syntaktické literatuře již zdomácněla: V. Mathesius a po něm Fr. Kopečný však spojovali věty tázací a rozkazovací společným rysem výzvy (apelu). Kopečný při tom přiřazoval k větám oznamovacím (vypovídacím) věty zvolací a přací; vycházela mu pak klasifikační dichotomie (věty vypovídací proti větám výzvovým).

Toto rozdělení je dobře odůvodněno. Pro svou klasifikaci zvolil M. Grepl základnu jinou; charakterizuje (ve shodě s polskou lingvistkou A. Wierzbickou) věty oznamovací příznakem voluntativnosti (podle formule „mluvčí chce, aby adresát věděl“). Ale to není sémantický rys, který by byl vlastní všem oznamovacím větám. Ve větách, které jsou odpovědí na otázku, chce přece „vědět“ adresát, a ne mluvčí (ten pouze splňuje přání adresáta). Volní složka mluvčího v oznamovací větě ovšem není nikdy zanedbatelná, ale nemá v každé větě stejnou podobu.

Sporné je — podle našeho názoru — v Greplově pojetí postavení vět přacích, pokud jde např. o tvrzení, že se v nich uplatňuje „komunikativní cíl vzhledem k adresátovi“. Např. ve větě Kéž by se dlouho nezlobil je jiná modalitní situace než ve větě Kéž by ses dlouho nezlobil. V této větě se uplatňuje jako sémantický rys složka výzvová, v prvém případě nikoli. O přacích větách říká již Vl. Šmilauer (Novočeská skladba, 1966, s. 25), že se neobracejí k určité osobě (nebo zvířeti) s výzvou.

K podstatě výzvové složky ve větě nezaujímá M. Grepl jasné stanovisko. V pozn. na s. 14, jež komentuje Vachkovu definici věty jako „elementární, jazykovými prostředky provedené zaujetí stanoviska k nějaké skutečnosti“, je uvedeno, že se tato definice vztahuje i na případy, kdy „věta sdělením není, nýbrž jen projevem výrazu (exprese) nebo apelu“. Pochybovat o sdělovací platnosti exprese je možné, ale o apelu v normálních případech rozhodně nikoli.

Ve výkladech o komunikativně intenční modalitě se nám zdají sporné ještě jiné formulace. Především se vychází z předpokladu, že každá výpověď představuje realizaci nějakého komunikativního záměru mluvčího, tj. vyznačuje se nějakou komunikativní funkcí (funkční silou). Po této stránce je jiná situace v tzv. výpovědích nevětných (tj. ve větách bez určitého slovesa) než ve výpovědích větných (větách s určitým slovesem). Je třeba také rozlišovat mezi komunikativní platností promluvy (textu) a výpovědi (věty) jako části promluvy. Po této stránce je jiná situace u vět tázacích a rozkazovacích na straně jedné a oznamovacích na straně druhé. K sporným formulacím ve výkladech o větě patří podle našeho názoru i toto tvrzení: „Termín věta slouží spíše k označení obecných abstraktních struktur — sémantických i formálně gramatických — podle kterých se konkrétní výpovědi tvoří“ (s. 15). Užívá-li se termínu věta v tomto významu, pak se nerozlišuje mezi větou a větným schématem [352](vzorcem). Grepl ovšem omezuje platnost termínu větný vzorec na jeho symbolické vyjádření (s. 15). Někdy se užívá označení věta v platnosti věty o sobě, mimo promluvové využití, ale to je už zase jiná oblast jazykové reality.

I v novém zpracování Skladby se nejdříve mluví o promluvě a výpovědi, teprve potom o větné podstatě výpovědi (tj. o elementární promluvě nebo části promluvy). To je z pedagogického hlediska nevýhodné, protože podstatu promluvových jednotek je možno jasně vyložit jen na základě dichotomie jazykový systém — jazyková komunikace. Základ teorie výpovědi tvoří u Grepla výklady o čtyřech výstavbových rovinách (na koncepce se třemi rovinami se neodkazuje). V třetím vydání byly výklady o čtyřech rovinách pozměněny a doplněny, ale podstatné zvláštnosti zůstaly. Celá koncepce by si zasloužila podrobného rozboru, snad se toho ujme některý z našich syntaktiků. Sám považuji za sporné např. vydělení roviny (složky) modální; modalita patří do složky zčásti obsahové, zčásti gramatické; to se v oddílu o modalitě také připouští.

Bez podstatných změn zůstaly v třetím vydání Skladby výklady o poměru mezi větou a výpovědí. Na s. 16 je ve větě „Hotová, konkrétní výpověď je vždy více než pouhá realizace nějakého větného schématu, tj. abstraktní sémanticko-syntaktické struktury (větného typu)“ pozměněn závěr („větný typ“ tu nahrazuje původní „větný vzorec“). Jádro tohoto tvrzení je vlastně samozřejmost. Konkrétní promluva nebo její část („výpověď“) není útvar jen gramatický, o tom se mluví už v prvních paragrafech knihy. Ve výkladech o vztazích mezi větou a výpovědí však mělo být podle mého názoru dodáno, že ve výpovědi z hlediska lingvistického není nic, co by nebylo určeno pravidly, která konstituují jazykový systém. Sem patří i pravidla lexikálního omezení (to není obsah!) i pravidla realizace zvukové. I konkretizace stylistická je do značné míry předepsána pravidly, která tvoří součást jazykového systému. Totéž platí i o variabilitě: systém nepředpisuje výběr variant, počítá spíše s jejich relativní ekvivalencí.

V novém vydání Skladby se užívá některých nových termínů, které nejsou jasně vymezeny, např. „propoziční komponent“ výpovědi (s. 19), „ilokuční“ věta (tamtéž) aj. Tak propoziční komponent je neurčitě vyložen jako konkrétní obsah výpovědi, ale to předpokládá omezení obsahu na složky nemodální a zdůvodnění tohoto pojetí. Adjektivum propoziční předpokládá substantivum propozice, ale to se v knize nevyskytuje a také v moderní lingvistice nemá ještě ustálené pojetí. — Už z těchto příkladů vyplývá, že s modernizací teorie české skladby jsou spojeny i zásadní otázky terminologické. Ty je třeba řešit i v souvislosti s připravovanou akademickou Mluvnicí češtiny, na níž M. Grepl také spolupracuje.

Slovo a slovesnost, ročník 42 (1981), číslo 4, str. 351-352

Předchozí Zdena Palková, Růžena Buchtelová: Konference o kultuře řeči v NDR

Následující Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti