Nová publikace z historické lexikologie

Josef Filipec

[Rozhledy]

(pdf)

Новаяа работа по исторической лексикологии / A new publication оn historical lexicology

Druhá kniha I. Němce, Rekonstrukce lexikálního vývoje (Academia, Praha 1980, 195 s.), věnovaná historické lexikologii, navazuje na jeho Vývojové postupy české slovní zásoby (vydané r. 1968). Rozdíl mezi oběma knihami je v šíři záběru, v prohloubeném pojetí lexikálního systému, v pronikavosti a komplexnosti analýzy a v gnozeologicky zaujatém i pedagogicky zaměřeném výkladu.

Práce má šest kapitol — lze je rozdělit do dvou hlavních částí. První z nich zahrnuje čtyři kapitoly věnované systémové povaze slovní zásoby a principům jejího poznávání, druhá obsahuje prohloubenou analýzu lexikálního vývoje a ukázky rekonstrukce lexikálních jednotek. Slovní zásoba se v této práci chápe jako systém, tj. [52]hierarchicky organizovaný specifický celek sestávající z jednotek konstituujících se v subsystémy a propojených sítí jazykových i mimojazykových vztahů. Přitom i jeho prvky, jednotky samy jsou systémy a vytvářejí svými spojeními jednotky roviny vyšší, totiž větné struktury. Významové rysy a vztahy jednotek se důsledně chápou v souvislosti s rysy a vztahy formálními. Specifičnost lexikálního systému se vidí v jeho znakovosti a v specifičnosti významových vztahů jeho jednotek, totiž vztahů ke skutečnostem a jejich odrazům ve vědomí mluvčích, vztahů k mluvčím (konotační složky významu), k jiným jednotkám příslušných dílčích systémů a na konec k jazykovému systému vůbec. Uvádí se tu např. (s. 43) instruktivní schéma jazykového ztvárnění pojmu aeroplán v základní lexikální význam slova letadlo, a to prostřednictvím komponentů jeho nadřazených lexikálních subsystémů, tj. slovního druhu, slovotvorného typu, slovní čeledi a valenčního typu. Spolu s tímto výkladem se věnuje pozornost ujasnění hlavních pojmů, zdůrazňuje se reálná objektivní existence systémových jednotek, jejich obecně označovací funkce a k určení změn v psychickém odrazu skutečností v staré době méně známých se doporučuje využívat dobových vyobrazení (např. slon se pojmenovával v Alexandreidě i slovem velblúd).

Metodologicky přínosné kapitoly třetí a čtvrtá se týkají obecných a specifických principů poznávání slovní zásoby. Obecné principy v podstatě odpovídají zákonitostem materialistické dialektiky. Vychází se z výzkumu materiálních forem lexikálních jednotek, ze všech jejich dříve uvedených vztahů a souvislostí, zkoumané jevy se sledují ve vývoji, který přispívá k narůstání a řešení vnitřních rozporů mezi formou a obsahem a realizuje se narůstáním kvantitativních změn v kvalitativní — např. nové spojení slova vede k změně jeho významu. Specifické principy poznávání slovní zásoby a jejího vývoje vyplývají z faktorů jazykových a mimojazykových. K faktorům jazykovým patří metody známé z fonologie a záležící v komponentové analýze významu, v postižení systémových vztahů mezi lexikálními jednotkami prostřednictvím korelací a opozicí, v zkoumání jednotek v dílčích systémech a v spojeních s jinými jednotkami. Např. primární (základní) význam polysémického lexému oko lze rekonstruovat z jeho významů sekundárních, popř. z jeho užití ve spojeních s jinými slovy. Analogicky podle fonologie aplikuje autor i v historické lexikologii metodu dynamických prostorových modelů na příkladu polysémního slovesa sednout a dalších slov téže slovní čeledi, jejíž vývoj se sleduje ve čtyřech etapách, praslovanské předvidové a vidové, staročeské a novočeské. Tento dílčí systém (podle naší klasifikace dílčích systémů sekundární) je vybudován na třech opozicích: tranzitivnost — intranzitivnost (posadit — sedět), dokonavost — nedokonavost (sednout — sedět) a opakovanost — neopakovanost (sedávat — sednout/sedět; sázívat, s. 70, je periferní).

K faktorům mimojazykovým patří psychický odraz označované mimojazykové skutečnosti a přímý vztah lexikálních jednotek ke skutečnosti. V prvním případě se uvádějí asociační vztahy — k nim se počítá i metaforické a metonymické přenášení — a zjišťují se i vývojové rozdíly v asociacích doložené polysémií (např. stará čeština jen v malé míře užívá pojmenování zvířat k hanlivému pojmenovávání lidí). Určování významu lexikálních jednotek často nutně vyžaduje znalost konkrétních i abstraktních denotátů, přičemž pro starší období vývoje jazyka jsou neocenitelnou pomůckou dobové ilustrace zasazené do textu. Tato pomůcka pomáhá i k řešení jazykovědných záhad. Např. nejasné slovo obuoz lze na základě vyobrazení a analogicky podle stejně tvořených slov obruč, ohlav identifikovat jako obnož ‚pouto kolem nohy‘. Historická lexikologie je přímo zaměřena i odkázána na konfrontaci vývoje lexikálního systému s vývojem společenské struktury, tedy na metody historické sociolingvistiky. Zkoumá tzv. klíčová slova charakteristická pro jisté období (např. společnost, obec, rod, rytíř, jednota), terminologické okruhy (např. vojenské termíny), pojmenovací příznaky (např. z vojenského názvosloví: duchovní boj, stráž nad sebú), synonymické řady, jejichž členy pocházejí z různých období, a slova cizího původu. Právě znalost [53]denotátů je důležitá pro zamezení nesprávného ztotožňování významů staročeských slov s významy slov současné češtiny.

Uvedené obecné a specifické principy poznávání slovní zásoby aplikuje autor při komplexní analýze dílčích lexikálních systémů a jejich vývoje. Rozborem polysémie slovesa občiniti (bičík; škodu) dochází jednak k určení pořadí obou významů, jednak k rekonstrukci dosud nejasného hapaxu (občizím). Kabinetní ukázkou lingvistické mikropráce je všestranná analýza mnohoznačného slovesa zpósobiti, zakládající se na rozboru valenčně kontextovém a významovém, a to se zřetelem k vztahům synonymickým a hierarchickým. Zjištěním četnosti systémových vztahů slovesa způsobit ve skupině 27 jednotek patřících k téže slovní čeledi a v rámci slovotvorného typu sloves s kořenem -sob- se rozlišují významy (lexikální jednotky zahrnuté v polysémickém lexému) centrální a periferní a určuje se etymologické významové strukturní východisko (‚uvést jednotlivé objekty do polohy po sobě‘), které bylo specializováno ve vojenském prostředí (‚sešikovat pro boj‘). Na základě tohoto rozboru, přihlížejícího k diferenciaci lexikální formy jednotlivých významů, rekonstruuje autor vývoj polysémické struktury slovesa zpósobiti, majícího 16 významů. Další příklady prohloubené analýzy se uvádějí z dílčího systému antonym, synonym, ze slovní čeledi, slovotvorného typu a terminologického subsystému. U antonym a synonym si všímá autor zvláště formálního a významového sbližování (levý — pravý). Diachronní analýza slovní čeledi se dokumentuje na zájmenných příslovcích (nikde, nikam, nikdy, nikterak aj.), u nichž došlo vývojem k zjednodušení, tj. omezení polylexie (vyjádření téhož významu několika lexikálními formami). Vývoj slovotvorného typu dokládají deverbativa s pejorativním formantem -an označující osoby (hodovan, kulhan, šilhan aj.), konfrontovaná jednak se synonymy na -ec, jednak s jednotkami s homonymním sufixem. Ve všech těchto případech se důsledně respektuje centrální nebo periferní postavení zkoumaného jevu na základě širších souvislostí a počtu systémových příznaků. Např. v rozsáhlém exkursu se dokládá periferní postavení terminologického subsystému pojmenovacích jednotek z okruhu pohřbívání: původní termín rakev vznikl desufixací ze slova rakvicě ‚ulita‘, nikoli z germ. *arkō.

Hloubková analýza jevů v systémových souvislostech vztahů jazykových, interních a externích, a mimojazykových, přihlížející k vývojovým etapám jazyka, je vhodný základ pro rekonstrukci lexikálního vývoje i pro rekonstrukci jednotek neúplně doloženého lexikálního systému, o níž pojednává závěrečná, zčásti shrnující kapitola knihy. Při této rekonstrukci jde o aplikaci souboru kritérií, která se vzájemně doplňují, takže se rekonstruovaná jednotka octne v jejich průsečíku. Autor zdokonaluje metodu J. Zubatého (např. jeho rekonstrukci slovesa tanúti, které nesouvisí s *tapnúti, tápati, jak se domníval J. Gebauer, nýbrž se slovesem tajiti, protože tanúti znamenalo ‚pohybovat se potají‘). Aplikuje se kritérium komponentové shody zkoumané jednotky v uvedených vztazích paradigmatických, syntagmatických (jde o sémantické komponenty společné členům spojení, členům valenčních konstrukcí), ve vztazích mezisystémových (zvláště tu jde o konfrontaci ekvivalentů) a mimojazykových (jde o reálie, např. zbraně, o jejich popis v dochované literatuře a popis postojů uživatelů ke skutečnostem). Vedle kritéria komponentové shody se aplikuje v obdobných případech i kritérium komponentového rozdílu. Tak se např. podařilo rekonstruovat Klaretův odřec jako odřenec ‚zkušený lotr‘, sg. i pl. slova nohavicě, expresívní příznak slova kulhan aj. Práce vyznívá požadavkem, aby uvedená kritéria hloubkové analýzy byla realizována také ve slovnících, jak se to děje v Slovníku staročeském. Lexikografická práce ostatně vždycky znamená rekonstrukci stavu, popř. vývoje slovní zásoby pojatou v širším smyslu.

Němcova kniha znamená obohacení naší historické i synchronní lexikologie. Má promyšlenou stavbu, výklad bohatého a všestranně osvětlovaného materiálu je přesvědčivý, didakticky účinný a podnětný pro lingvisty, etymology, lexikografy, ale i historiky a sociology kultury.

[54]K této referující části připojujeme několik obecnějších poznámek a připomínek. Problematice rekonstrukce, která byla praktikována už historickosrovnávací lingvistikou, dostalo se nového teoretického podnětu prací E. Benvenista (1954, 1966; též Klimov, 1980). Na rozdíl od staršího genetického pojetí byla tu rekonstrukce orientována strukturně, systémově a typologicky. Podle Benvenista (s. 307) jde především o identifikaci distinktivních rysů na základě opozice variant, o rozlišení významových variant a významů. Rozhodující úlohu má při tom popis užití jednotek, což je zárukou chránící před chybnými zjištěními, např. ulpívajícími na „univerzálních“ sémantických kategoriích. Je zásluhou I. Němce, že ve své knize tuto metodu propracoval a uplatnil, i když sám Benvenistovu práci neuvádí. K záslužnosti jeho knihy patří mimo jiné i skutečnost, že obhájil účinnost metody komponentové analýzy v sémantice, objektivizované mnohoaspektovým popisem jazykové formy v nejširším smyslu.[1]

Závažnější připomínku máme k pojetí systému a jeho aplikaci na staročeskou slovní zásobu. Jestliže ve Vývojových postupech chápal autor lexikální systém „na nižší úrovni systémovosti než např. systém hláskoslovný“ (s. 167), v recenzované knize je tato formulace: „Slovní zásoba se shoduje s jinými složkami jazyka, např. se systémem hláskoslovným nebo tvaroslovným, právě v těch rysech, které tvoří podstatu systémovosti“ (s. 7) a „Slovní zásoba je tedy dílčí systém jazyka právě tak jako systém fonologický nebo syntaktický“ (s. 19). Opatrnost i změna pojetí, které ostatně sdílíme, je i výsledkem hlubšího poznání jazyka a slovní zásoby. Domníváme se však, že dílčí subsystémy, např. slovesa zpósobiti, jsou přece jen do jisté míry konstruovány, uvádějí-li se vedle sebe doklady např. z Pasionálu nebo z Klareta i z Chelčického aj. bez zřetele ke geografické a zvláště časové rozrůzněnosti, která starou češtinu vyznačovala. Tyto ideální modely subsystémů jsou sotva zcela adekvátní dřívější jazykové realitě. — Uvádí-li se správně, že hybnou silou vývoje jsou vnitřní rozpory jevů (s. 49), pak nejde jen o rozpory vnitrosystémové, ale i o rozpory vnější (Filin, 1980), k nimž patří právě i protiklad spisovný jazyk a nářečí, a také o vztah obojích rozporů. Je ovšem pravda, že v starém jazyku nebyl uvedený protiklad tak závažný jako dnes.

Potíž, nejen v této práci, je i s termíny-pojmy označujícími lexikálně sémantické systémy různé úrovně. Od nadřazeného systému jazykového, stojícího proti systémům mimojazykovým, jde sestupná řada k dílčím systémům jazykových rovin (např. dílčí systém slovní zásoby) a dále k podřazeným subsystémům, dílčím subsystémům, polím různé hierarchie až k mikrosystémům, za které považujeme shodně s autorem jednotlivé lexikální jednotky v souborech jejich vztahů a rysů. Autor uvádí např. i subsystém expresívní (s. 27) a terminologický (s. 141). Terminologické subsystémy nepatří ovšem k pojmu homogenního systému (spisovné) slovní zásoby, ale mezi obojím jsou samozřejmě přechody a souvislosti. Chápe-li se lexikální význam systémový jako „soubor podmínek označování“ (Weinreich, 1961, s. 143; Němec, s. 20), spojují se formulačně různé skutečnosti, jinde dobře rozlišované, totiž význam jako hodnota na průsečíku vztahů paradigmatických a jako hodnota nad vztahy denotačními.

Správná je autorova formulace, ostatně dnes už běžná, že významové kvality jsou odrazem skutečnosti zprostředkované vědomím (místo myšlením), ale náhradu termínu pojmové jádro významu termínem kognitivní nepovažujeme za vhodnou, protože proces poznání zahrnuje stupeň smyslový i logický, i sen, intuici ap. Synonyma slova oko, jako zraky, tváře, čelo, obličej (s. 59) jsou kontextová, nikoli jazyková, systémová, sotva je lze také spojovat v jediný samostatný význam. — Za východisko analýzy lexikálních jednotek se správně považuje jejich stránka materiální, formální, [55]tedy postup sémaziologický, který se zvláště typicky uplatňuje při výzkumu polysémie. Na něj pak navazuje vnitrojazyková významová konfrontace s jednotkami v lexikálních subsystémech; podle našeho pojetí jde tedy o navazující postup onomaziologický. Zobrazení sémantického prostoru v subsystému sloves sedět — (po)sadit se aj. prostorovými modely je jistě oprávněné, i když pro laika složité, ale jako prostorové se označují i další modely (s. 127, 136), kde jde o zobrazení plošná.

K rekonstrukci jednotek neúplně doloženého lexikálního systému připomínáme, že existenci jednotky je třeba prokázat fakticky. Tak je tomu v knize u slovesa opojiti aj., kdy existuje aspoň jeden doklad (uvádí se z Krum 393). V případech, kdy se doklad nezachoval, zase nepochybně existovala reálie, jako u slova oko v základním významu,[2] zřejmý je i případ antonyma najposlední proti najprvní. Jinak je tomu u odvozenin, např. u předpokládaného obramiti k doloženému subst. obrama. Z práce na Příručním slovníku i na Slovníku spisovného jazyka českého je známo, že se uváděly sice některé jednotky, jako nedoložené vidové protějšky, odvozeniny, např. adverbia k adjektivům, ale vždy se při tom uplatnila kontrola živým územ. Pojem systému je tedy třeba vidět v souvislosti s pojmy úzus a norma. Úvahy zaslouží i skutečnost, že ani 12miliónový lexikální archív novočeské slovní zásoby, stále doplňovaný, nezachycuje všechny existující i užívané lexikální jednotky. Tím méně to platí o reprezentativnosti lexikální kartotéky staročeské, založené na excerpci psaných textů, vzhledem k staré češtině ve všech jejích funkcích včetně její mluvené podoby.

K uvedeným přednostem autorovy knihy lze tudíž připojit i podnětnost, odvahu a přímočarost některých řešení na pozadí jeho teoreticky fundovaných a metodologicky přínosných i sugestivních výkladů.

 

LITERATURA

 

BENVENISTE, E.: Problèmes sémantiques de la reconstruction. In: Problèmes de linguistique générale. Paris 1966, s. 289—307; pův. Word, 10, 1954.

FILIN, F. P.: Protivorečija i razvitije jazyka. Vjaz, 1980, č. 2, s. 8—20.

KLIMOV, G. A.: K tipologičeskoj rekonstrukcii. Vjaz, 1980, č. 1, s. 3—12. Tu uvedeny i další práce.

TRUBAČEV, O. N.: Rekonstrukcija slov i jich značenij. Vjaz, 1980, č. 3, s. 7.

WEINREICH, U.: On the semantic structure of language. In: Universals of language. Cambridge (Mass.) - London 1961, s. 142—216.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 1, s. 51-55

Předchozí Zdeněk Hlavsa, Jana Hoffmannová, Jiří Nekvapil: Z podnětné spolupráce československých a německých lingvistů

Následující Josef Štěpán: Kniha o statistických metodách v české gramatice