Fonologie a znaková povaha jazyka

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

Фонология и знаковый характер языка / Phonology and the semiotic character of language

Jazyk je — jak známo — soustava dorozumívacích prostředků. Vedle jazyka užívají lidé i jiných soustav dorozumívacích systémů (např. hudby a umění vůbec); jazyk je však ze všech soustav dorozumívacích prostředku nejdůležitější. Proto bývá také definován jako nejdůležitější nástroj společenského styku. Každá jazyková komunikace má dvě stránky, materiální, smysly postižitelnou, a obsahovou (myšlenkovou). Na této dvojakosti jazykových jevů je jasně patrna zvuková podstata jazyka. Znak bývá nejčastěji definován na základě „zástupné“ funkce. Znamenat něco je tolik co ‚zastupovat‘: něco stojí na místě něčeho jiného. Slovo strom zastupuje (znamená) věc ‚strom‘; tato zástupná platnost je uskutečňována prostřednictvím tzv. významu. Pomocí jazyka se však lidé nejen dorozumívají, ale také myslí, přemýšlejí. Již z této skutečnosti vyplývá, že podstatu jazyka není možno postihnout plně na základě formule, že jazyk je materializované myšlení (materializací se v této souvislosti rozumí zvuková realizace). Konstitutivní složkou jazyka je materializace v zvukové podobě (nebo také v podobě grafické) pouze při jazykové komunikaci, nikoli při fungování jazyka v podobě tzv. vnitřní řeči (nepřihlížíme-li k materializaci v podobě mozkových procesů, jež jsou nezbytnou podmínkou každé mentální aktivity). Vnitřní jazyková aktivita souvisí však s jazykovou aktivitou komunikační a je z ní také svým způsobem odvozena. Rovněž vnitřní řeč je ve své podstatě aktivita znaková, sémiotická, její jednotky mají svou stránku zvukovou a významovou. Významová stránka vnitřní řeči je ve své podstatě stejná jako v řeči mluvené (u řeči psané je situace složitější, k té zatím nepřihlížíme). Zvuková stránka vnitřní řeči je povahy představové, je to mentální evokace zvukové složky jazykových prostředků.

Z hlediska sémiotického nejsou všechny zvukové prostředky jazyka stejného řádu. Je podstatný rozdíl mezi fonémy a některými prostředky větné fonologie. Fonémy (a také některé jiné zvukové prostředky jazyka) nejsou přímými nositeli významů. Základní znakové jednotky (morfémy, lexémy) jazyka se pomocí fonémů tvoří, ale fonémy samy znakovými jednotkami nejsou. Základními znakovými jednotkami jazyka jsou tzv. lexémy a morfémy. Obojí se mohou skládat třebas i jen z jedné hlásky, ale taková jednotka nabývá znakové platnosti teprve ve spojení s jinými jazykovými jednotkami. Např. koncovka -i v slovním tvaru kosti má význam pádový a zároveň číselný právě jen ve spojení se základem kost- nebo s jinými hláskovými útvary, které mají pojmenovací platnost. Podobně se to má s čes. i v platnosti spojky.

K jednotkám větné fonologie, které samy mají znakovou platnost, patří některé větné tónové konfigurace (intonační útvary); větná intonace může např. vyjadřovat otázku, údiv ap. Vztah mezi fonémickým složením elementárních znakových jednotek a jejich významem (lexikálním nebo gramatickým) není vztah přirozený, nýbrž konvenční. Pojmenovací (lexikální) jednotky jazyka jsou po stránce významové útvary komplexní, lze je významově členit; např. slovo kůň se „skládá“ z významu ‚zvíře + čtyřnožec, tažné nebo jezdecké‘ atd. Tyto jednotlivé významy nejsou však v žádném vztahu k hláskovému složení tohoto slova. Proto se mluví o arbitrérnosti nebo konvenčnosti jazykového znaku. Míní se tím vztah mezi fonémickým složením jazykových znaků (zvukovou stránkou) a významem (sémantickou platností). To však neplatí o všech jazykových znacích ve stejné míře. Zvláštní postavení mají po této stránce především výrazy, které označují zvuky a zároveň tyto zvuky napodobují; jsou to tzv. onomatopoie (zvukomalebná slova).

Konvenčnost vztahu mezi zvukovou a významovou složkou jazykového znaku ukazuje dobře srovnání různých jazyků. Pro zvíře kůň užívá se např. v ruštině [140]slova lošaď, ve slovenštině kôň, v něm. Pferd, v latině equus, ve franc. cheval, v angl. horse atd. Neméně výmluvným svědectvím jsou tzv. synonymní výrazy jednoho a téhož jazyka. Lexikální synonyma se zpravidla od sebe významově nějak liší, např. stylistickým zabarvením, jen po stránce věcně obsahové se kryjí. Ale i v takových případech je konvenčnost vztahu mezi hláskovým složením výrazu a jeho „denotativním“ významem jasně patrna. České slovo kůň označuje totéž zvíře jako oř, ale s tím rozdílem, že oř má navíc složku, která je vlastní výrazům poetickým. Je to příznaková varianta k neutrálnímu slovu kůň, může se jí užívat např. ve významu přeneseném (bujný oř je mluva naše), nikoli v neutrální větě (Zapřáhl do vozu dva sešlé oře). Synonymní mohou být i složené významy nebo celé věty, např. přišel k nám na návštěvu // navštívil nás, nejslavnější italský básník // autor Božské komedie apod. Konvenčnost jazykových pojmenování dostává výraznější podobu u výrazů zkratkových (ČTK — Československá tisková kancelář, ze zkratek se — jak známo — také tvoří nová slova, např. Četka); zkratky v poměru k výrazu, který zastupují, mají vlastně charakter zobrazení, tj. znaku ikonického (jsou zkráceným zobrazením výrazu nezkráceného).

Zvláštním způsobem se vztah mezi zvukovou a významovou složkou jazykových znaků utváří u slov či výrazů s citovým zabarvením. Tato slova mívají často zvláštní hláskové složení, některé hlásky nebo jejich uspořádání jakoby zdůrazňovaly či zvýrazňovaly sémantickou platnost slova nebo sousloví (ve výjimečných případech i celé věty). Nejvýrazněji se toto těsné sepětí zvukové a významové stránky projevuje u interjekcí (citoslovcí). Jsou tři základní druhy citoslovcí: zvukomalebné (znázorňují zvukovou realitu), vybízecí a výrazové. Toto tradiční roztřídění interjekcí odpovídá třem základním jazykovým funkcím, jak je vydělil K. Bühler (1934): funkci zobrazovací (popisně oznamovací), výzvové (signalizační) a výrazové. Výrazová funkce má u interjekcí krajní podobu v bezděčných projevech citových a posouvá je na periférii jazykové reality. Výrazové interjekce pak nabývají charakteru přirozených symptomů; to se nemůže neprojevit i v jejich zvukovém složení. V méně výrazné podobě se projevuje zvláštní ráz zvukové stránky také u interjekcí ostatních. Český lingvista J. M. Kořínek (1939) se pokusil z těchto jevů vyvodit důsledky pro celou koncepci jazykových znaků. Omezil platnost principu arbitrérnosti (nemotivovanosti) zvukové stránky jazyka (v poměru k stránce významové) na tzv. intelektuální složku jazykových prostředků, u ostatních prostředků považoval za charakteristickou účast hláskového složení na sémantické platnosti. Podobným způsobem se pokusil omezit platnost principu arbitrérnosti maďarský lingvista G. Laziczius (1966, s. 46n.). Podle jeho názoru má být pro zkoumání těchto jevů vyhrazen v soustavných fonologických pracích zvláštní oddíl, tzv. fonologická stylistika. K tomuto názoru zaujal pozitivní stanovisko Trubeckoj (1939, s. 18n.).

Pojetí spojení mezi zvukovou a významovou složkou jazykových znaků jako konvenčního (arbitrérního) znaku má dlouhou historii, základy k němu byly položeny již v starověku. V Platónově dialogu Kratylos se uvažuje o dvojí základní možnosti (vztah konvenční, řec. thesei — vztah přirozený, řec. fysei), aniž se dochází k jednoznačnému závěru. Různé názory v této věci byly zastávány také u středověkých filozofů, kteří se zabývali jazykovými otázkami. U novodobých filozofů jazyka převládá stanovisko, že vztah mezi zvukovou a významovou stránkou jazykových znaků je konvenční. Přiklonil se k němu např. anglický filozof J. Locke, jeden z předních reprezentantů tzv. empirického směru. Také někteří francouzští racionalisté se na věc dívali tímto způsobem. Z moderních lingvistů podal hlubší zdůvodnění tohoto názoru zakladatel strukturní jazykovědy Ferdinand de Saussure. Vnesl však zároveň do celé koncepce nemalé komplikace tím, že předpokládal pro vztah mezi významem (resp. jeho pojmovou složkou) a označovanou realitou (denotáty) podobný arbitrérní vztah jako mezi zvukovou a významovou složkou. Popíral tak vlastně [141]odrazovou (zobrazovací) platnost významově-pojmové složky jazykových znaků v poměru k označované realitě. Tuto myšlenku převzal od Saussura dánský lingvista L. Hjelmslev (1972, s. 58) a dal jí zaostřenou podobu ve své teorii jazykové substance a formy. Podle Hjelmsleva je mezi zvukovou stránkou a významovou složkou jazyka úplná paralelnost a symetrie, vyplývající z okolnosti, že každá z těchto složek má vlastní substanci a také formu. Každý jazyk si obojí substanci pro své potřeby „arbitrérně“ formuje, takže je pak třeba rozeznávat mezi formovanou substancí složky jak zvukové, tak významové. Substancí významové složky je veškerá realita, objektivní i subjektivní, materiální i ideální (myšlená). Jazyk je ve své podstatě na obojí substanci nezávislý; Hjelmslev podobně jako Saussure považuje jazyk za čistou „formu“.

Mezi moderními lingvisty se vyskytují zastánci názoru, že arbitrérnost (konvenčnost) mezi zvukovou a významovou (sémantickou) složkou je omezována — aspoň do určité míry — také sémantickým zabarvením jednotlivých hlásek. Potvrzuje to experimentální zkoumání, např. zjišťování sémantických „dojmů“, jež vyvolávají při poslechu nebo při čtení jednotlivé hlásky, hláskové skupiny i uměle konstruovaná slova. Podle zjištění maďarského badatele I. Fónagye (1970, s. 87n.) připisují hluché děti v různých jazycích souhlásce z atribut mužnosti, souhlásce l atribut ženskosti, samohláska i bývá považována za „temnější“ než samohlásku u, souhlásky m a l za „příjemnější“ než t, k atd. Pro afinitu mezi hláskou i a slovy, která označují malé předměty, vyslovil se již dříve dánský ligvista O. Jespersen (1922), připouštěl však různé odchylky od základního pravidla: Pro vyjádření malého rozměru je samohláska i nejvhodnější, bylo by však absurdní tvrdit, že každé i implikuje malý rozměr (smallness) nebo že malý rozměr je vždy vyjádřen slovem obsahujícím tuto hlásku; k vyvrácení takové myšlenky zde stačí připomenout angl. big (‚velký‘) a small (‚malý‘) nebo poukázat na skutečnost, že angl. thick (‚tlustý‘) a thin (‚tenký‘) se opírají o stejnou samohlásku (Jespersen, 1922, s. 406). Zkoumání básnických textů „ukázalo, že metaforické charakteristiky hlásek jako „jasné“, „světlé“ a „temné“ mají své oprávnění“. V básních z různých literatur byla zjištěna větší frekvence souhlásek t, k, r v případech, kdy převládá „útočné“ (hněvivé, polemické) ladění. „Dojem napjaté artikulace je v básních hněvu vyvolán převahou tvrdých nebo napjatých souhlásek; dojem uvolněné artikulace vzniká v básních s něžnými náměty převahou likvid, a to jak ve francouzštině nebo v němčině, tak i v poezii maďarské“ (Fónagy, 1970, s. 85).

V básních bývá těsnější souvislost mezi hláskovým složením textu a sémantickou složkou (obsahem) navozována tím, že je při možnosti volby dávána přednost těm lexikálním nebo gramatickým variantám, které zvukově ‚harmonují‘ s celkovým laděním básně nebo jejího tematického úseku. Tímto způsobem se dá dosáhnout i tzv. sémantické atrakce mezi slovy a výrazy, které spolu jinak blíže nesouvisí, např. láska a máj u K. H. Máchy. Ladění do á (a) však v Máji není jednotné, jiné (jasné) je např. na počátku (Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas …), jiné zas ve scéně žalářní (Tam žádný, žádný svit, pouhá jen tma přebývá). O. Zich (1937, s. 26) proto doporučoval recitátorům Máje, aby v druhém případě volili „temné“ zabarvení samohlásky á(a): v úvodu aby ji nechali znít „jasně“. Zich řadil takové významové odstíny do oblasti básnické „hudebnosti“. Podstatu hudebnosti neviděl jen v opakování hlásek, ale v jejich „seskupení podle určitého pravidla“; byla to pro něho „kvalita útvarová“, kompoziční. Jako zvláštní případ hudebnosti uváděl dočasné omezení nebo eliminaci hlásky a pak její překvapivé (kontrastující) „obnovení“. Doložil to využitím „temného“ u v zmíněné žalářní scéně u Máchy; objevuje se v několikerém opakování na začátku, pak následuje několik veršů bez u, až opět v závěru „vězňova hrůzného přemítání“ (v to pusté nic jsem uveden). („Dojem tohoto náhlého u ve slově pusté, jež nám zajisté ještě z dřívějších veršů v hlavě vězí, [142]je ohromný. Jako by náhle zhasil i ta sporá světla dosavadní!“) K takovým zvukovým efektům lze využít i opakování a střídání souhlásek, ve verších i v próze. Jde o hláskovou symboliku směřující k evokaci nálady.

Expresívní zabarvení (konotativní významy) jednotlivých hlásek nebo jejich skupení je někdy závislé na specifických podmínkách určitého jazykového systému. V češtině mají expresívní zabarvení hlásková skupení palatální souhláska + samohláska o, u nebo také dvojhláska ou. (Mathesius, 1947, s. 87n.) K palatálním souhláskám patří v tomto případě c (z ć), č, ť, j, š, ď, ž, ň, ř. Podobná situace je také u skupení velární souhláska (k, ch, h) + e. Platí to však o základech slov, která plní funkci nominační, nikoli o kmenotvorných a gramatických příponách (a zájmenu co). Kombinace palatální souhláska + o, u je zvláštní již tím, že z hlediska slovanského (nebo českého) zůstává bez vysvětlení vznik většiny palatálních souhlásek. Např. palatály ť, ď mohly vzniknout jen ze spojení tj, dj, to však dalo do češtiny ć, ź (dź); po těchto palatálách nastávala v normálních případech přehláska. Zčásti jde u českých slov se skupením palatál. souhl. + u (ou) o výrazy zvukomalebné, např. cukat, ťukat, šumět, žoužel, čuba, cumploch (z něm.), křoupat, žužlat, kňučet, kňourat, mňoukat (v přeneseném významu dostávají tato slova expresívní zabarvení); výrazné je např. v slovech ťulpas, nekňuba, čouhat, čumák, čumět, křupan, coura, cumel, junda. V češtině signalizuje zvláštní sémantiku těchto slov již to, že v nich nebyla provedena přehláska o > e, (již praslov.) u > i, pokud jde o slova stará. K některým z uvedených slov existují obdoby slovenské, např. ťukať, ňukať, žužoľ, šumeť, šupať. Z hlediska vývojového je však na straně slovenské situace jiná, protože v slovenštině nedošlo k přehlásce u > i. Spojení velární souhláska + e se v češtině vymyká pravidelným změnám již z hlediska praslovanského (s výjimkou případů, kdy e vzniklo z ъ, např. ve slovech loket, hebký, ohebný). Expresívní platnost mají např. slova chechtat se, hekat (obě slova jsou zároveň onomatopoická), kebule, ochechule, hebla, herka, kecat, pokec. V slovech přejatých zesiluje někdy skupení velára + e expresívní zabarvení (keťas, bohém). Také k takovým slovům se najdou obdoby v slovenštině; je zde víc přejatých slov a kombinace velára + e ztrácí v důsledku toho expresívní zabarvení (kefa, kešeňa, kešo, geleta; srov. též slovenské kedy, keď s čes. kdyby, kdy).

V češtině mívají expresívní platnost také některé hlásky mimo kontext; toto jejich sémantické zabarvení je podmíněno zvláštním postavením v hláskovém systému. Týká se to především zdloužených souhlásek (hlavně sykavek) a pak dlouhého ó, jež se jinak vyskytuje v češtině jen v přejatých slovech (bóje, kólon, dóza aj.). Dlouhé ó je v interjekcích (ó, hó, kór), jinak je zdloužená varianta v slovech, která v neexpresívní platnosti mají o krátké (móře, hlavně ve významu ‚velké množství‘, bóže, to bólí); podobná situace je u souhlásek f a g. Ty se vyskytují v češtině běžně jako poziční varianty souhlásek v a k : f na konci slova před pauzou nebo před párovou neznělou ([lef] = lev, [páf] = páv, [f tom] = v tom aj.), jinak až na několik málo výjimek ve slovech přejatých a ve výrazech expresívních a zvukomalebných (foukat, fiflena, filuta). Expresívní zabarvení mají i některá slova přejatá (frajle, frajér, flám, flanc aj.). Souhláska g se vyskytuje převážně v slovech přejatých; ta jen zřídka mají zabarvení expresívní (gauner, grázl, grešle), lexikální varianty s g za k mívají zabarvení hovorové, až vulgární (grém za krém, plagát, logálka, cirgus, motocygl, též galoše, gatě ap.). Mathesius (1947, s. 99n.) vysvětluje g v takových tvarech jako jev, „který Čecha, nenavyklého na odchylnou fonologickou stavbu cizích jazyků, zaráží a uvádí do rozpaků, protože nedovede mezi k a g rozlišovat. Nejistota, k níž pak dochází, se řeší tím, že se g jako méně obvyklá realizace fonému k považuje za stálý znak cizích slov a k se v nich proto vyslovuje jako g“ (Mathesius, 1947, s. 115). Sám k tomu pod čarou dodává, že se tímto výkladem neobjasňuje na tomto jevu všecko. Mathesius uvádí řadu přejatých slov, která i v běžné řeči k zachovávají (kaprál, kupé, kilo).

[143]Expresívní zabarvení může slovu dodávat některá hláska také jen v určité poloze. K takovým případům patřilo pravděpodobně staré slovanské ch na počátku slova. Podle V. Machka (1938—39) takové ch nahrazovalo někdy k v domácích i přejatých slovech. V češtině se udrželo v takových slovech jako např. chvástat, chátrat, chabý, chmura (zde je ch asi augmentové), chlubit se, chřtán (vedle hrtan z gъrtanъ) aj.

Vztah tzv. motivace mezi zvukovou a významovou složkou jazykových znaků nabývá zvláštních forem u komplexních útvarů, které již mají povahu textů. K těm patří i věty jako elementární promluvové jednotky, obsahující vedle složky pojmenovací také složku výpovědní (mluvčí se o něčem vyjadřuje). Pravidelně formovaná věta svým členěním vyjadřovaný obsah znázorňuje nebo aspoň naznačuje. Na tomto znázornění či zobrazení mají přímý podíl především zvukové prostředky věty, tónové modulace (intonace), přízvukové členění, pauzy, modulace timbrová; také pořádek slov se podílí na vyjadřování celostních významů větných (někdy složených pojmenování, v češtině např. platí pro atributivní spojení jiná pravidla než v polštině nebo v ruštině). U všech těchto složek formální stránky věty se naskýtá otázka, do jaké míry je obsahová složka těmito prostředky vyjádřena přímo, „přirozeně“. Dosud byla z tohoto hlediska největší pozornost věnována intonaci a přízvuku.

Na potřebu rozlišování přirozených („výrazových“) složek v teorii věty upozornil u nás poprvé V. Mathesius (1947, s. 224n.). Vyšel zde z kritiky těch pojetí věty, která zdůrazňovala jako nejdůležitější složku větné formy výrazovost. Výrazovost stavěl do protikladu se stránkou komunikativní (sdělnou). Ta podle Mathesia tvoří základ věty, výrazová složka má zpravidla jen podřadné postavení. Připouštěl, „že řeč vyrostla z úsilí spontánně výrazového (samovolné výkřiky radosti, strachu, podivu atd.) (…), ale funkce sdělná nabyla v ní brzy takové převahy, že se známé nám formy jazykové rozvinuly především podle jejích potřeb. Dnes je úkol mluvení především sdělný“ (1947, s. 226).

Mathesius neměl možnost podat v příležitostných statích soustavný výklad o výrazové (expresívní) funkci a nedostal se k tomu ani v žádné své práci pozdější. Z některých jeho článků (1947, s. 110n., 150n., 247n.) vyplývá, že si uvědomoval potřebu rozlišovat různé způsoby vyjadřování expresivity podle celkového zaměření jazykového projevu. Sotva může být spor o tom, že má každý jazyk pro vyjadřování expresivity prostředky zvukové, lexikální i gramatické, jež se mohou navzájem i doplňovat. Zvlášť složitá a těžko postižitelná je oblast expresivity zvukové. Ve velkém rozsahu je zde využíváno tzv. suprasegmentálních prostředků (modulace silové, tónové, timbrové a tempa).

Systematické zkoumání jazykové expresivity musí rozlišovat také mezi rovinou vyjadřovacích prostředků a rovinou konstrukční (promluvovou). Toto rozlišování bývá někdy uváděno do přímé souvislosti s rozdílem mezi jazykovou paradigmatikou a syntagmatikou, ale to není správné. U jazykové syntagmatiky ve všech základních rovinách, fonicko-grafické, lexikální i gramatické, je třeba rozlišovat mezi složkou jazykovou a aktualizační. Jazykově normováno je nejen např. pořadí fonémů v morfémech a lexémů v složených jednotkách pojmenovacích, ale také větných členů ve větě, kde odchylky od ustáleného pořádku mají zpravidla stylistickou hodnotu.

Záležitostí čistě promluvové syntagmatiky není ani rytmická organizace veršovaných textů. Názory odborníků se zatím rozcházejí, jde-li v tomto případě o záležitost jazykové expresivity. Totéž se dá říci o tzv. jazykové a řečové eufonii zvukových prostředků jazyka a jejich využití v básnických textech. Problematice jazykové i textové eufonie věnoval hodně pozornosti B. Hála (1975), většina jeho tvrzení však má subjektivní ráz. Některá z nich se vyskytují již v Hálových pracích dřívějších a přešla i do prací Hálových žáků. Jako příklad je možno uvést tvrzení, že se české předklonky vždy vyznačují hlubokým tónem; převzala je od Hály J. Ondráčková (1954).

Běžným zjevem v pracích Hálových žáků je, že se od svého učitele bez odůvodnění [144]odchylují, ne vždy k lepšímu. Hála např. učil (1955, s. 182), že v české oznamovací větě bez citového zabarvení bývá tónový vrchol na začátku (na první slabice), podle M. Romportla (1972) bývá tento vrchol obyčejně posunut na třetí až čvrtou slabiku. Romportl přitom tvrdí, že se omezuje na zkoumání větných útvarů, které plní pouze tzv. zobrazovací funkci (podle Bühlera Darstellungsfunktion), ale rozšiřuje platnost uvedené charakteristiky i na věty rozkazovací a tázací (doplňovací otázky?); v těch se vedle zobrazovací funkce uplatňuje výrazně také funkce výzvová. Začátky těchto zmatků je třeba hledat už u N. S. Trubeckého (1939).

 

LITERATURA

 

BÜHLER, K.: Sprachtheorie. Jena 1934.

FÓNAGY, I.: Forma a funkce básnického jazyka. In: Dvanáct esejů o jazyce. Praha 1970, s. 81—123.

HÁLA, B. - SOVÁK, M.: Hlas — řeč — sluch. Praha 1955.

HÁLA, B.: Fonetika v teorii a praxi. Praha 1975.

HJELMSLEV, L.: O základech teorie jazyka. Praha 1972.

HORÁLEK, K.: Zobrazení v jazyce a v textu. SaS, 28, 1967, s. 350n.

JAKOBSON, R.: Hledání podstaty jazyka. In: Dvanáct esejů o jazyce. Praha 1970, s. 29n.

JESPERSEN, O.: Language, its development and origin. London 1922.

KOŘÍNEK, J. M.: Laut und Wortbedeutung. TCLP, 8, 1939, s. 58—65.

LAZICZIUS, G.: Selected writings. The Hague - Paris 1966.

MACHEK, V.: Untersuchungen des anlautenden ‚ch‘ im Slavischen. Slavia, 16, 1938—39, s. 161n.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

ONDRÁČKOVÁ, J.: O mluvním rytmu v češtině. SaS, 15, 1954, s. 150.

ROMPORTL, M.: Intonace a akustická syntéza řeči. SaS, 33, 1972, s. 165n.

STANKIEWICZ, E.: Problems of emotive language. In: Approaches to semiotics. Ed. Th. A. Sebeok. London - The Hague - Paris 1964, s. 239—264 (s obsáhlou bibliografií).

TRUBETZKOY, N. S.: Grundzüge der Phonologie. Praha 1939.

VACHEK, J.: Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha 1968.

ZICH, O.: O typech básnických. Praha 1937.

ZIMA, J.: Expresivita slova v současné spisovné češtině. Praha 1961.

ŽURAVLEV, A. P.: Fonetičeskoje značenije. Leningrad 1974.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 2, s. 139-144

Předchozí Ján Horecký: Semiotické výskumy v československej jazykovede

Následující Miloš Dokulil: Slovenský příspěvek k problematice aspektuálnosti