Figura a idiom

Zdeněk Starý

[Články]

(pdf)

Фигура и идиом / Figure and idiom

0. Formulace výchozí otázky

Jedním z prominentních úkolů sémiotického přístupu k jazykové problematice je sestavování repertoárů jednotek vyskytujících se v textech studovaného jazyka, resp. nahlížení těchto textů jako útvarů z elementů tohoto repertoáru utvořených (Starý, 1982b).

S rozvojem sémiotického zkoumání v lingvistice byly postupně vyčleněny dva typy objektů-elementů sestavovaných repertoárů. Jedny jsou nazývány „znaky“, druhé „figurami“ (např. Hjelmslev, 1972; viz dále odd. 2 a 4). Uvozovky přitom v případě obou termínů mají a nadále budou mít citační význam: pokud jsou oba termíny užity ve smyslu v lingvistice obvyklém (viz dále odd. 4.1. a 4.2.), jsou uvedeny v uvozovkách. Příkladem „figur“ je e, le atd. ve slově les (1). Příkladem „znaku” je les, les je zamořen atd. (2).

Na jedné straně máme tedy třídu „figur“ a na straně druhé třídu „znaků”. Chápeme-li nyní texty jako utvořené z těchto dvou druhů objektů, je nasnadě si položit otázku, v čem se z hlediska sémiotického liší způsob, jakým jsou v promluvách užívány „figury“, od způsobu, jak jsou užívány „znaky“, či jinak řečeno, v čem se liší z hlediska sémiotického způsob chování obou typů jednotek v textech.

1. Signalizace vs. konsignalizace

Vyjděme z příkladu celkem nesporného: Les je zamořen obalečem modřínovým. Znak les se na sdělení prováděném uvedenou promluvou podílí tak, že signalizuje určitý parametr z tohoto sdělení (totiž to, že se jedná o les). O e ze slova les to však říci nelze, to se pouze podílí na signalizování sdělovaného parametru. Budeme říkat, že (tento parametr) konsignalizuje.

Z uvedeného příkladu je i patrné, jaký je poměr mezi tvrzeními, že určitá jednotka signalizuje a že tato jednotka konsignalizuje. Jelikož konsignalizovat znamená vlastně signalizovat společně s jinými jednotkami, platí, že z toho, že jednotka signalizuje, plyne, že i konsignalizuje. Opačná implikace neplatí. Potvrzuje to příklad, který jsme uvedli výše: e v les konsignalizuje a nesignalizuje, tj. pouze konsignalizuje.

2. Figura vs. znak

Budeme-li probírat jednotlivé příklady signalizujících jednotek a jednotek pouze konsignalizujících na jedné straně a případy jednotek, které jsou „figurami“, a jednotek, které jsou „znaky“, na straně druhé, zjistíme tuto korelaci: jestliže ve zkoumaném textu jednotka signalizuje, pak je „znakem“, jestliže v tomto textu pouze konsignalizuje, pak je „figurou“. To nás vede k tomuto výměru: o signalizující jednotce budeme hovořit jako o znaku, o jednotce pouze konsignalizující pak jako o figuře. Pokud jsou termíny znak a figura užity bez uvozovek, pak jsou užity ve smyslu uvedeného výměru (srov. s odd. 0).

3. Relativizace pojmů signalizovat a konsignalizovat

V přirozených jazycích jsou jednotky, které v jednom užití signalizují a v užití jiném pouze konsignalizují. Relativizujeme-li pojmy signalizující jednotka a pouze konsignalizující jednotka k jednotlivému užití, můžeme ve smyslu shora uvedeného výměru říkat, že jedna a táž jednotka je někdy znakem, jindy figurou nebo že je znakem i figurou. 

[92]Příklady: 

Marie a zahradník (3) 

Jednotka a se zde vyskytuje čtyřikrát, v prvním užití je figurou, tj. pouze konsignalizuje (signalizuje totiž společně se m-ri-) (3a), ve druhém výskytu pak signalizuje: je spojkou a (3b). 

Máš tlusté sklo! Uhni! vs. Sklo leželo na stole (4) 

V první frázi skl- pouze konsignalizuje: společně s jejím zbytkem signalizuje, že oslovený brání ve výhledu (4a). Ve druhé frázi však skl- signalizuje to, co na stole leželo (4b).

4. Figura vs. znak — „figura“ vs. „znak“

4.0. Ke vztahu obou pojmových párů obecně

Na jedné straně máme figuru a znak ve smyslu našeho výměru, na straně druhé pak „figuru“ a „znak“ ve smyslu v lingvistice obvyklém (viz níže v tomto oddíle). Jaký je mezi oběma dvojicemi vztah?

Díky tomu, co jsme ukázali o signalizaci a konsignalizaci, tj. o figuře a znaku, mohou nastat všechny čtyři kombinační možnosti:

a) „figura“ je figurou, tj. pouze konsignalizuje — příklad: e, le ve slově les (příklad 1);

b) „figura“ je znakem, tj. signalizuje — příklad: a ve svém druhém výskytu ve frázi Marie a zahradník signalizuje, tj. je znakem, totiž spojkou a (příklad 3b);

c) „znak“ je figurou, tj. pouze konsignalizuje — příklad: skl- ve frázi Máš tlusté sklo! Uhni! (příklad 4a);

d) „znak“ je znakem, tj. signalizuje — příklad: slovo les, fráze les je zamořen (příklad 2), skl- ve frázi Sklo leželo na stole (příklad 4b).

Křížení obou pojetí figury a znaku se projevuje v bodech b a c.

Řádku b odpovídá problematika morfémů tvořených jediným fonémem. Tento případ je nejčastěji uváděn a ilustrován, ač jde o speciální případ situace obecnější, které vyhovují i příklady v vs. vy, ve vs. vel, vel vs. Velim, les vs. klest atd. V těchto příkladech určitá posloupnost fonémů konstituuje morfém (levý člen dvojic) a zároveň vystupuje jako podposloupnost jiných fonémických posloupností, které rovněž odpovídají morfému (pravý člen dvojic). Všechny příklady uvedené v tomto odstavci vyhovují tradičnímu pojetí „figury“ (viz dále v tomto odd.).

Pro případy, které jsou subsumovány pod bod c, je charakteristické, že obvyklé „znaky“ zde pouze konsignalizují, tj. neuplatňují se zde svým potenciálem k signalizování. Projevem toho je fakt, že to, co je signalizováno celou frází, nelze odvodit od toho, co obvykle její složky signalizují. O takových frázích se tradičně mluví jako o idiomech. Příklady odpovídající řádku c jsou tedy běžně nazývány idiomy.

V naší terminologii jsou tedy na společného jmenovatele převedeny jevy, které se doposud jevily jako membra disiecta: na straně jedné může být morfém tvořen jediným fonémem (obecněji: jedna fonémická posloupnost může odpovídat jednou celému morfému, jindy může být podposloupností takové posloupnosti fonémů, která jako celek sama koresponduje s jediným morfémem), na straně druhé se může morfém stát „pouhou“ složkou idiomu. V obou případech jde o jednotky, které někdy signalizují a jindy pouze konsignalizují, resp. které mohou i signalizovat i pouze konsignalizovat.

4.1. K poměru obou pojmových párů z hlediska jejich extenze

V případech, kdy jednotka pouze konsignalizuje, figura a „figura“ splývají (např. český foném b). Analogicky pro znak: v případech jednotek, které vždy signalizují, [93]jde o znak i „znak“ (např. skákat, ne však les, neboť je klest, kde les je figurou i „figurou“, protože zde pouze konsignalizuje, viz výše). Rozdíly obou pojetí se projevují v případech nacházejících se v průniku třídy figur s třídou znaků: v případě tradiční terminologie sem spadají pouze případy morfémů konstituovaných jediným fonémem (obecněji: případy fonémické posloupnosti, která jednou konstituuje morfém sama a jindy se na jeho utváření pouze podílí, viz výše), v případě naší terminologie i případy složek idiomů.

Z poměru extenze figury a „figury“ je zřejmé, že naše pojetí tradiční pojem zobecňuje.

4.2. K poměru obou pojmových párů z hlediska jejich intenze

Hjelmslevův postup při vymezování zkoumané dvojice pojmů je takový, že nejprve charakterizuje jednotky, které jsou předmětem jeho zájmu. Jsou to ty jednotky, které „komutují“. V takto vymezeném souboru jednotek rozlišuje mezi „figurami“ a „znaky“, a to na základě dvou kritérií:

a) „Figury“ jsou jednotkami, které lze dostat analýzou „znaků“ na menší „znaky“ již neanalyzovatelných (Hjelmslev, 1972, kap. 12 — přitom jsou pro něj „figurami“ nejen fonémy, resp. „taxémy“ — o. c., s. 104 —, ale i slabiky, které jsou částmi „znaků“ — o. c., s. 50).

b) V případě „znaků“ stejný „výrazový“ rozdíl vyvolává vždy stejný rozdíl „obsahový“, záměnou dvou „figur“ dochází však k obsahovým změnám případ od případu různým, podle toho, kde je záměna provedena (Hjelmslev, 1972, s. 71 — „znaky“ přitom mohou být pro Hjelmsleva samy složeny ze „znaků“ nebo je již na menší „znaky“ analyzovat nelze).

Analogicky, na základě vlastně stejných kritérií dochází A. Martinet ke svému konceptu dvojí artikulace. Jeho monémy jsou totiž nejmenšími jednotkami, které jsou dvoustranné: lze v nich odlišit signifiant a signifié. Jejich dalším článkováním dostaneme fonémy, které se uvedenou dvoustranností již nevyznačují, mají pouze distinktivní platnost. Zřejmě výsledky první artikulace (monémy) odpovídají nejmenším „znakům“ a výsledky artikulace druhé pak „figurám“ (resp. jejich speciálním případům — fonémům; Martinet termín „figura“ neužívá). Uvědomíme-li si navíc, že vyznačovat se „dvoustranností“ je vlastně totéž, jako že určité označující k sobě fixně (tj. ve „všech“ výskytech) váže určité označované, a uvědomíme-li si, že mít pouze distinktivní platnost znamená tolik, že příslušná jednotka „komutuje“ (slovy Hjelmslevovými), ale není k ní fixně vázán žádný sdělovaný parametr, je zřejmé, že Martinet využívá zcela stejných kritérií, jaká jsme konstatovali u Hjelmsleva (Martinet, 1965, s. 26n.; Martinet, 1967, s. 37). Kritérion a je u Martineta vyzdviženo navíc jeho úvahami o ekonomii přirozeného jazyka (Martinet, 1967, s. 17n.).

Uvádět další příklady na ztvárnění sémiotického přístupu k jazykové problematice považujeme za zbytečné. Jak jsme uvedli, od určité doby se v nich uvažují dva typy objektů: „figury“ (tento termín, na rozdíl od odpovídajícího pojmu, není všeobecně přijímán) a „znaky“. Jejich rozlišení je přitom prováděno více či méně explicitně podle kritérií věcně shodných s kritérii a, b.

Na základě kritéria a lze hovořit o tom, že „figury“ jsou jednotkami malými (menšími než „znaky“) a „znaky“ jednotkami rozsáhlými (rozsáhlejšími než „figury“). Toto kritérion je tedy kritériem rozsahu jednotky.

Kritérion b lze chápat tak, že vazba jednotky, která je nazývána „znakem“, k sdělovanému parametru (v tomto případě jde o signalizování tohoto parametru) je nezávislá (nezávislejší) na tom, se kterými jinými jednotkami je tato jednotka v tom kterém textu spojena. Naproti tomu v případě „figur“ je tato vazba (zde jde o konsignalizaci) na jednotkách, se kterými se v textu kombinuje, závislá (závislejší). Budeme proto mluvit o kritériu závislosti.

[94]Zaměňujeme-li v různých textech jednotku sklo (ak. sg.) jednotkou košili, vždy dojde k tomu, že namísto o určitém materiálu (totiž skle), popř. o objektu z něj zhotoveného apod., je sdělováno o určité části oděvu (totiž košili). Tak je tomu i v případě fráze máš tlusté sklo, pokud ji nechápeme jako idiom. Přistoupíme-li k ní jako k idiomu, přechází se se záměnou skla košilí od sdělení toho, že oslovený brání (někomu) ve výhledu, ke sdělení, že vlastní (má na sobě atp.) určitou část oděvu. Dochází zde tedy k jiné změně sdělení než obvykle, tj. než v případě prvním. Přitom tato změna je vázána na jednotky, které sklo obklopují, tj. na ono máš tlusté.

Zcela analogická situace nastává, uvažujeme-li klasický příklad „figur“, kdy morfém je tvořen jediným fonémem. Zaměňujeme-li např. spojku a spojkou i, „vždy“ (v „každém“ textu) dojde k analogickému posunu ve sdělení. Zaměníme-li však tyto jednotky v případech jako pal, malíř, lad ap., dostaneme pil, milíř, lid, změna sdělení je zde závislá na jednotkách, s nimiž se a, resp. i, v tom kterém kontextu kombinuje. Jiná je v případě p-l, jiná v případě l-d a zase jiná pro m-líř.

Z předchozích dvou odstavců vyplývá, že složky idiomu kritériem závislosti procházejí jako „figury“, resp. jejich chápání jako „figur“ není s tímto kritériem v rozporu. Co však takovému chápání brání, je kritérion rozsahu jednotek.

Námi předložené zobecnění tradičního pojmu „figury“ tedy z hlediska intenzionálního spočívá v abstrakci od rozsahu jednotky a opírá se o interpretaci kritéria b jako míry závislosti, resp. jeho zobecnění v tomto směru.

5. Rozsah figur a znaků

Nabízí se otázka, jak je to s poměrem rozsahu jednotek odpovídajících figurám a znakům. Z tohoto hlediska jsou v přirozených jazycích realizovány všechny logické možnosti:

(1.) figura je částí figury — příklady:

nána … á je částí figury ná

figury, které jsou složkami figur, které samy jsou složkami idiomů: s je figurou v rámci skl-, které je figurou v idiomu mít tlusté sklo;

(2.) figura je částí znaku — příklady:

p je figurou v rámci znaku pes

sklo je figurou v rámci znaku-idiomu mít tlusté sklo;

(3.) znak je částí znaku — příklady:

složky složených znaků: mal v malý chlapec;

(4.) znak je částí figury — příklady:

v mít tlusté sklo je sklo figurou v rámci celé fráze-idiomu, která je znakem, ale -o si zachovává svou znakovou funkci, neboť odpovídajícím způsobem usouvztažňuje skl- k mít — -o je zde znakem, který je částí figury;

případy, kdy se jazykové prostředky kombinují s nejazykovými tak, že se „pronikají“ (Starý, 1982a), tj. tyto prostředky signalizují společně s prostředky nejazykovými, přičemž jazykové prostředky samy o sobě v těchto případech pouze konsignalizují — jazykové prostředky se zde stávají složkami útvaru, který v rámci „kombinované“ semiose je figurou (konkrétní příklady viz o. c.).

6. Závěr

Zavedli jsme pojmy konsignalizovat a signalizovat a relativizovali jsme je k singulárním sdělovacím aktům. To nám umožnilo vyznačit souvislost mezi tradičním pojmem figury a idiomem. Terminologicky byla vzniklá situace pokryta tím, že jsme pojem figury zobecnili tak, aby zahrnoval i případy složek idiomů.

[95]Pojmy signalizace a konsignalizace je však možné relativizovat i k jednotlivým signalizovaným a konsignalizovaným parametrům. Tím se před námi odkryjí souvislosti některých dalších „disparátních“ jazykových jevů (Starý, 1982b).

 

LITERATURA

 

HJELMSLEV, L.: O základech teorie jazyka. Praha 1972.

MARTINET, A.: La linguistique synchronique. Paris 1965.

MARTINET, A.: Eléments de linguistique générale. Paris 1967.

STARÝ, Z.: Jazykové a nejazykové prostředky v lidském dorozumívání. In: K fungování jazyka v některých společenských oblastech. Ed. V. Mlíkovská a kol. Praha 1982a, s. 21—30.

STARÝ, Z.: K identifikaci sémiotických jednotek při sdělování (podklady pro souhrnnou vědeckou zprávu). Praha 1982b (nepublikováno).

 

R É S U M É

Figure and idiom

This paper offers a generalization of the notion of figure. The generalization is based on the opposition „signalization versus consignalization“, and on a relativization of this opposition to single speech acts. In this way, two previously disparate phenomena — idiom and monophonemic morpheme — are presented in their interrelation from a semiotic point of view.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 2, s. 91-95

Předchozí Pavel Novák: Poznámky o jazyce lingvistiky (O směšování funkčních úseků textu v lingvistice)

Následující Jana Hoffmannová: Textová výstavba Herrmannovy povídky „Sudička!“