Textová výstavba Herrmannovy povídky „Sudička!“

Jana Hoffmannová

[Články]

(pdf)

Текстовое строение рассказа И. Германна «Sudička!» (Парка) / Construction of text in a short story by I. Herrmann

Rozvoj teorie textu, jejích různých odvětví, směrů a metod v současné době je samozřejmě provázen i rozvojem pojmového aparátu této disciplíny; a je třeba dbát o to, aby nešlo pouze o nekoordinovanou nadprodukci terminologie, aby se soustava pojmů účelně doplňovala o pojmy nové a význam pojmů starších se v souvislosti s nimi zpřesňoval, aby celý soubor pojmů co nejlépe sloužil nově zaměřeným analýzám textů a co nejhlubšímu poznání obecných zákonitostí jejich produkce i recepce. Zvláště často se při zkoumání produkce textu, jeho generování ze sémantické a pragmatické báze objevují mj. pojmy autorský plán textu, záměr, textová strategie, téma textu (Hausenblas, 1971b; Agricola, 1979), rámec (Schank, 1975, aj.), makrostruktura, makropropozice (van Dijk, 1977, 1980); některé z nich se přitom objevují i při výkladech recepce textu, jeho uchování v paměti, možností reprodukce aj. (viz výzkumy van Dijka a Kintsche, 1977). Chceme se pokusit přispět k vyjasnění těchto pojmů v jejich vzájemných vztazích tím, že jich užijeme k analýze konkrétního textu — povídky I. Herrmanna Sudička! (z výboru próz I. Herrmanna Smíšené zboží, Praha 1977, s. 273—278).

Děj Herrmannovy drobné prózy je skrovný (jeho povídky tohoto typu bývají také přesněji — a jistě výstižně — označovány za „žánrové obrázky“); o to zajímavější je však její textová výstavba, kompozice, celé pojetí syžetu.

Vypravěč jednou omylem zabloudí do malé trafiky a uprchne zděšen zjevem trafikantky. Od té doby se neodvažuje do trafiky vstoupit, až po několika letech to učiní opět. Trafikantka právě vypráví své návštěvnici příběh svého mládí. Vypravěče příběh zaujme, prodlužuje tedy svůj nákup a během něho navíc vyslechne jedovaté pomluvy, kterými trafikantka stíhá všechny své zákazníky. Po vyslechnutí příběhu odchází v blahé víře, že na něho trafikantka nic neví. I za ním však letí z úst profesionální klepny pomluva, na místě mistrně zkonstruovaná z pranepatrných podkladů, přímo ukázka způsobu, jak pomluvy vznikají, jaká zrůdná fantazie a nadsázka se v nich uplatňuje.

Základní textová propozice (někdy označovaná jako hyperpropozice), která je jakousi koncentrací, jádrem tématu textu, obsahuje především:

a) Hlavní predikát — v narativním (tj. vyprávěcím) textu obyčejně dějový. Zde je jím pomlouvat (drbat, ostouzet …). Význam predikátu je těsně propojen s ironickou „sudičkou“ v titulu prózy. Hlavní predikát se obvykle v textu realizuje prostřednictvím řady synonym. Ta jsou jednou skupinou „klíčových slov“ (také v textových analýzách se někdy pracuje s tímto pojmem, využívaným už dlouho v kvantitativní stylistice i v informatice) — zde říznout, šlehnout za někým, zvochlovat někoho, ale i ironické soustrastná poznámka.

b) „Seznam“ aktérů, „dramatis personae“ (viz Danešovu analýzu Erbenovy Vrby, 1975), jehož hlavní položky jsou určeny intenčním potenciálem hlavního predikátu (zde: kdo pomlouvá koho, komu jsou pomluvy adresovány; ev. samozřejmě i kde, jak, kdy atd.). Při postupném rozvíjení dějové linie mění aktéři své role — ve vyprávění i ve vyprávěném (příběhu). Jsou vypravěči i posluchači, aktivně jednajícími subjekty i pasívními objekty zasahovanými dějem, nebo stojí v pozadí jako „kulisové figury“. Vypravěč vystupuje i jako postava příběhu, postava ústředního příběhu se stává vypravěčem a ev. zároveň postavou vloženého příběhu apod. (o subjektech v textu viz Hausenblas, 1971a; Macurová, 1974). Pojmenování aktérů vytvářejí v textu — na základě své referenční totožnosti — síť z tzv. izotopních (nominačních) [97]řetězců (viz Agricola, 1975; Viehweger, 1976). V rámci široce pojaté synonymie se zde uplatňuje i např. metonymie, synekdocha (místo pojmenování osoby její charakteristický rys, projev, část těla aj.). N. D. Arutjunovová (1977) rozlišuje mezi pojmenováními aktérů nominace introdukční, identifikační, apelativní a predikátové (hodnotící) — vedle vlastních jmen se objevují i hodnotící, obrazná pojmenování. Pojmenování v těchto řetězcích jsou další skupinou „klíčových slov“. V naší povídce jde o tyto aktéry, jejich role v příběhu a pojmenování k nim vztažená:

(1.) trafikantka (introdukční nominace: stála tam ženština …; identifikační + hodnotící nominace: tato odstrašující bytost, hrozná ta žena, strašlivý ten zjev, příšerná ta osoba, strašlivá ta Gorgona, hrozná ta trafikantka, šeredná trafikantka + přirovnání ženština jak rohatina, seděla za pultem jako sova, synekdochické ruka její sáhla nazad aj.; apelativní: frajln Róza; identifikační: dcera po hejtmanu Haubitzovi, dcera Haubitzova — motivováno jinou makropropozicí, příběhem z mládí postavy). Její role ve vztahu k jednotlivým makropropozicím (viz dále):

— postava „základního vyprávění“

— objekt „popisu“

— subjekt „prodeje v trafice“

— subjekt „pomluv“

— subjekt „vyprávění vloženého příběhu“

— postava „vloženého příběhu“ (mladá Róza)

(Pouze některé makropropozice — zejména s akčními, činnostními makropredikáty — umožňují rozlišit u aktérů role „subjektu“, tj. aktivního činitele, a pasívního „objektu“ dějem zasahovaného. Role označená „postava“ je z tohoto hlediska v narativním textu neutrální.)

(2.) vypravěč („já“), subjekt celého základního vyprávění, komunikující se čtenářem. Jeho role:

— subjekt „základního vyprávění“
— subjekt „popisu“
— subjekt „nákupu v trafice“
— pasívní posluchač „pomluv“		(jemu nejsou určeny)
— pasívní posluchač „příběhu“
— objekt „pomluv“ (v závěru textu)

(3.) slečna Tóny (introdukční nominace: jakási stará frajle; apelativní: slečno Tóny, frajln Tóny; spolu s (1.) označeny vypravěčem jako dámy). Její role:

— postava „základního vyprávění“

— pasívní posluchačka „příběhu“ a „pomluv“ (jí adresovány)

(4.) zákazníci v trafice (hromadný, málo individualizovaný subjekt): introdukční nominace: vychrtlý člověk ošumělého zevnějšku; mladý, bledý, asi třicetiletý muž; nějaký muž, kupec; převážně hodnotící v projevech trafikantčiných: ten pankrotýrovaný sládek, takový rytíř … Jejich role:

— postavy „základního vyprávění“

— subjekty „nákupu v trafice“

— objekty „pomluv“

Počet rolí a jejich proměn v souvislosti s jednotlivými makropropozicemi jasně profiluje dva hlavní aktéry textu: vypravěče a trafikantku. Aktéři druhého plánu své role mění minimálně (za změny rolí je ovšem třeba považovat i střídání mluvčího a posluchače v dialogu; k takové proměně dochází např. před závěrem Sudičky u slečny Tóny). Výčet aktérů by pak mohl pokračovat ještě v dalším plánu — posta[98]vami „vloženého příběhu“ vyprávěného trafikantkou, kde figuruje její matka, nepřímo i otec, její nápadníci Šustršic a Hybš aj.

Za součást základní textové propozice lze považovat i textové pozadí, tj. základní situaci, lokalizaci děje, prostorové vztahy. Textové pozadí může zahrnovat i další predikáty a aktéry, kteří však (jakož i příslušná „klíčová slova“) už stojí v hierarchii níže. Prostřednictvím pozadí je text vztažen k některému z konvencionalizovaných „rámců“, „schémat“, „scénářů“ běžného života: proměnné v rámci jsou ovšem konkrétně obsazeny, a zvláště v uměleckém textu dochází k aktualizaci schématu, k narušení jeho obvyklé náplně. V našem textu jde o rámec „nákupy v trafice“, ev. (chceme-li postihnout i výrazný komunikační aspekt textu) „hovor v obchodě“. K místu děje — trafice se váží např. pojmenování Turek na vratech, klika, dvéře, pult, prohnilá podlaha; k základní situaci prodeje — nákupu v trafice např. kuba, doutníky, viržinka, krátké, rapé, cigára, šňupavý tabák, krabice, bednička, desetník. Pokud by nevstupovali navíc do role objektů „pomluv“, byli by součástí pozadí i aktéři — zákazníci. Charakteristické predikáty (opakovaně se v textu vyskytující a svou sémantikou těsně nebo volněji vázané k základní situaci) pak jsou vybírat, žádat, zaplatit, koupit, odbýt, nacpat do kapes …

Realizace propozic, které obsahují základní predikát a jako jeho argumenty aktéry prvního plánu (realizované v textových jednotkách „klíčovými slovy“ a jejich zástupkami), jsou zvlášť relevantní pro obsahovou strukturu textu, pro jeho smysl. Někdy (např. van Dijk, 1977) se mluví o tzv. topikálních větách, v nichž je do značné míry explicitně formulováno téma textu. V našem textu tak figurují tři textové jednotky, distantně rozložené v závěrečné části textu, z nichž první dvě jsou vlastně paralelními realizacemi téže propozice a stojí v kontrastu k jednotce poslední. Ve všech se objevuje — v různých lexikálních realizacích — predikát pomlouvat a jako jeho argumenty dva aktéři prvního plánu: „Štěstí od boha, že mne nezná. Také by mě vyprovodila.“ „Štěstí že mne nezná. Mne nezvochluje.“ „Přece na mne taky něco věděla!“ (toto zvolání, vyznačené vykřičníkem, v samém závěru textu koresponduje se zvolacím charakterem názvu Herrmannovy prózy).

Propozice realizované v topikálních větách nemusí být ovšem totožné s dílčími textovými „makropropozicemi“. Makropropozice tvoří kostru členění textu, do značné míry korespondují se „subtexty“, vyššími textovými jednotkami, obsahovými, kompozičními úseky textu. Vznikají zřejmě odvozením, specifikací ze základní textové propozice, a obsahují další, v textové hierarchii významné predikáty, realizované nezřídka opět v synonymních sériích. Na druhy nominací v izotopních řetězcích má vliv kromě místa v textu i vazba k určité makropropozici. Souhrn makropropozic vytváří tzv. makrostrukturu textu. Makropropozice jsou dány hlavně: a) spojením aktérů s určitými momentálními rolemi, ev. dominantním predikátem, b) textovým časem a jeho proměnami (centrum realizace makropropozice je často spojeno s časovým určením, časový posun se odráží ve změně slovesného času apod.). Je sporné, zda považovat za součást základní textové propozice i základní časovou charakteristiku, zařazení textu (viz k tomu Hoffmannová, 1982); u narativního textu je pak dále třeba rozhodnout se mezi časem „vyprávění“ a „vyprávěného“, k nimž přistupují ještě další časové roviny („point of speech“, „point of event“, ev. „point of reference“ — Reichenbach, 1966 — je možno takto uplatnit i pro oblast textu).

Mimoto mohou být makropropozice určeny i dalšími faktory (zvláště v jiných typech textů, než je text narativní). Značný význam při plánování textu a postupném vytváření jeho makrostruktury má nepochybně záměr autora: s ním souvisí postupná realizace smyslu textu (autorská strategie vede např. k digresím, pasážím anticipačním, retrospektivním apod.), ale autorský subjekt se promítá i do metatextové roviny (komentáře k obsahu i ke způsobu jeho prezentace, komunikace se čtenářem apod.). [99]Explicitní projevy autorského subjektu mohou zasahovat i do základní textové propozice (mj. některými metatextovými predikáty, jako je vyprávět, vykládat apod.); spíše však vytvářejí ke koncentraci obsahu v základní textové propozici jakousi modifikující vrstvu. Jejich exponenty jsou pravděpodobně některé makropropozice — buď výhradně (tak vznikají v textu rozsáhlé pasáže kontaktové proti vyprávěcím, popisným, výkladovým aj.), nebo je možno v jedné makropropozici (a samozřejmě i v její realizační textové jednotce) rozlišit několik složek — vlastní obsahovou, akční a kontaktovou. (Analogie s lokuční, ilokuční a perlokuční složkou řečového aktu je zřejmá — ostatně i v souvislosti s výstavbou textu mluví van Dijk (1977) o komplexních, „makro“řečových aktech, jimž jsou podřízeny řečové akty dílčí, pomocné, přípravné atd.)

V makrostruktuře Herrmannovy povídky se výrazně vyděluje pět makropropozic (na základě korespondence spojení aktérů s určitými rolemi a proměn textového času):

I. Vyprávění zážitku, jehož subjektem je vypravěč. Akční složku reprezentují explicitní realizace makropredikátu (povídám, povídám zase, co pravím), obsahovou složku celý příběh sám, kontakt s adresáty vyprávění je implicitní. Čas vyprávění označujeme t_a. Tato makropropozice má vzhledem k ostatním do jisté míry rámcový charakter; bylo by možno přičlenit ji i k základní textové propozici.

II. Popis trafikantčina vzhledu vypravěčem — je subjektem popisu (co jsem spatřil za pultem …), trafikantka objektem (stála tam ženština …). Makropredikát popisovat se v textu v explicitní realizaci neobjevuje, kontaktová složka je opět implicitní. Jde o specifickou makropropozici, která na rozdíl od ostatních kromě sekundární komunikace (kontaktové složky) postrádá i dějovou dynamiku ve složce obsahové. Z časových rovin se k ní bezprostředně váže čas prvního pokusu vypravěče vstoupit do trafiky (t_b); časová platnost popisu je ovšem širší.

III. Pomluvy, tj. specifické trafikantčiny řečové reakce na odcházející zákazníky. Jejich subjektem je trafikantka, objektem zákazníci (a v závěru i vypravěč), adresátem a pasívním posluchačem slečna Tóny, vypravěč pak je pasívním posluchačem, jemuž pomluvy nejsou určeny. Makropredikát pomlouvat je realizován v textu řetězcem synonym — významově velmi blízkých výrazů v jednotlivých textových jednotkách (řízla, šlehla za ním, spustila, zadrnčela, zazníval křaplavý, jedovatý hlas, mne nezvochluje; ironické po této soustrastné poznámce pokračovala …), která reprezentují akční složku makropropozice. Obsahová složka naproti tomu zahrnuje predikativní nominace pomlouvaných zákazníků, např. ten pangrotýrovaný sládek, také takový rytíř, tajný, holomek. Složka kontaktová je reprezentována trafikantčinými otázkami a výzvami adresovanými slečně Tóny (Všimli si ho? Toho znaj? Na tohodle si daj pozor! atd.), v nichž k sociální charakteristice postav jistě přispívá i forma onikání. Makropropozice je situována do základního času textu — t_c.

IV. Vyprávění životního příběhu postavy — trafikantky: trafikantka = subjekt, slečna Tóny = adresát + převážně pasívní posluchač (kromě závěrečného přitakání), vypravěč = posluchač, jemuž vyprávění není určeno. Sama trafikantka (v mládí) je navíc postavou příběhu. Akční složka makropropozice, zahrnující komunikační činnosti, se projevuje v predikátech mluvila dále, pokračovala, zaharašil její hlas, poslouchal jsem, horlivý hovor v autorské řeči, kde jsem přestala? teď to tak povídám v řeči postavy (makropredikát povídat se objevuje ve dvou makropropozicích, funguje v textu rekurzívně — do jednoho vyprávění je zapuštěno další), i v metatextovém chtěla vědět historii dcery Haubitzovy dokonale, rád bych tu historii vyslechl do konce. Kontaktovou složku tvoří opět apely vypravěčky ke slečně Tóny (Můj bože, frajln Tóny, toho měli znát! Něco hrozného, frajln Tóny! aj.). Složka akční a kontaktová jsou samozřejmě lokalizovány do t_c; obsahová složka makropropozice, tj. děj vyprávění, má však speciální časovou rovinu t_d. V příběhu nelze mluvit o reprezentativním [100]řetězci predikátů; kohezi zde zaručuje spíše referenční totožnost argumentů, tj. postav příběhu.

(V.) Nákup a prodej v trafice. Tato makropropozice je do určité míry součástí textového pozadí (základní situace) a s ním popř. i základní textové propozice; z té by pak byla odvozena bezprostředněji než ostatní makropropozice, segmentací, nikoli specifikací. Řetězec predikátů reprezentujících makropredikát nakupovat v trafice plní současně — spolu s pojmenováními „rekvizit“, „kulis“ funkci poukazu ke společensky konvencionalizovanému, čtenáři známému „rámci“ (cvakla klika, klaply dvéře, žádat, vybrat si, zaplatit, odcházet, koupit si; třískla mu krabicí na pult, byl z krámu, doznívaly kroky na ulici …). O něco výrazněji se z pozadí vyděluje vlastní nákup vypravěčův; zvláštní postavení pak má první vypravěčův vstup do trafiky s neuskutečněným nákupem, k němuž se vztahuje makropropozice II. V makropropozici V. dominuje složka obsahová. Lokalizací v čase je t_c, zčásti (první pokus o vstup) t_b.

Makropropozice I. a IV. mají (na různých úrovních hierarchie) obdobně složitou stavbu, totiž rámec „vyprávění“ + „vyprávěný děj, příběh“ — ten je u I. dále segmentován do makropropozic, u IV. zatím nikoli. Při detailnější analýze, ev. při detailnějším plánování autora textu, by s takovou segmentací bylo možno rovněž počítat. Rámec vždy patří do jiné časové roviny než děj (I.: t_a + t_c, II.: t_c + t_d). U těchto makropropozic (a také u III.) se proto výrazně vyděluje složka pragmatická (akční + kontaktová), tvořící rámec k složce obsahové (vyprávěný příběh, sdělení).

Rozvrstvení textu do několika časových rovin, korespondujících s jednotlivými makropropozicemi, je patrně příznačným rysem narativního textu. Zejména u textu uměleckého je ovšem temporální struktura obvykle ještě složitější, existuje v ní řada míst „nedourčenosti“, naproti tomu pak uvnitř některých časových rovin jsou zavedena další, navzájem usouvztažněná časová určení (Hoffmannová, 1980). U našeho textu si lze sice pro nejhrubší představu o chronologii seřadit jednotlivé časové roviny na časové ose (pořadí t_d, t_b, t_c, t_a); pokud jde o jejich vzdálenost v čase, víme však z textu pouze to, že t_b a t_c dělí od sebe několik let. Interval t_c — t_d (a přibližně totéž platí pro t_b — t_d) může čtenář jen odhadovat asi na 50 let (z textu je zřejmé, že trafikantka je stará žena; příběh, který vypráví, vztahuje sama k osmnácti letům svého věku). Časový interval t_a — t_c (přes t_c je t_a teprve vztaženo k ostatním časovým rovinám) má naprosto nejasný rozměr; i to je pravděpodobně charakteristické pro umělecký narativní text. I u vyprávění v 1. osobě, s maximální snahou o fikci autentičnosti vyprávěného zážitku, zařazuje totiž autor poměrně zřídka určitější údaj o intervalu mezi okamžikem vyprávění a dobou, kdy se odehrál vyprávěný děj.

Časová určení v textu mají buď funkci vzájemného vymezení jednotlivých časových rovin, nebo se vztahují právě k intervalům mezi nimi (ev. k částem těchto intervalů, k bodům ležícím uvnitř nich), nebo konečně vymezují další body a intervaly uvnitř hlavních rovin. Rovina t_b je zavedena textovou jednotkou začínající Pokusil jsem se o to jednou … Rovina t_c je vymezena v relaci k t_b Až konečně po několika letech … Souvislost, resp. určitou paralelnost některých dějových momentů v t_b a t_c vyznačují určení zase jednou a konečně jednou. K intervalu zleva ohraničenému t_b, zprava neohraničenému se vztahuje určení od té doby (směrem od t_a však patří i konec intervalu minulosti, jak je patrno z užitého slovesného času (Od té doby věřil jsem …, nikoli věřím). Není ovšem jisté, zda interval není zprava vymezen t_c. Tak je tomu v případě určení vždy vztahujícího se jednoznačně k (t_b; t_c). Některá časová určení v trafikantčiných promluvách se vztahují k časovým bodům ležícím na ose před t_c, ale rozhodně po t_d — tedy v (t_d; t_c), pravděpodobně podstatně blíže t_c. (Vždyť jsem jim okazovala svůj portrét z těch dob, kde z těch dob se vztahuje k t_d; Ukazovala jsem jim tuhle náš familienvopn?) Výlučné postavení má rovina t_a, z hlediska vypravěče moment řeči, aktuální přítomnost (vzhledem k ní je v celé povídce [101]v autorském pásmu — kromě několika případů nevlastní přímé řeči — užito slovesných tvarů minulého času). Stranou necháváme fakt, že z pohledu čtenáře, příjemce textu, patří samozřejmě i t_a už minulosti; zde by bylo nutno počítat s posunem všech rovin vzhledem k poslednímu bodu na ose — t_a′.

Nejbohatší, nejrozvinutější vnitřní temporální strukturaci mají z časových rovin t_c a t_d. Základní rovina t_c je se značnou pravidelností, patrnou i v opakovaném užívání týchž prostředků, uvnitř strukturována prostřednictvím akcí odehrávajících se v trafice — nákupů zákazníků (vytvářejících sice textové pozadí, ale vztažených k základní propozici přes trafikantčiny pomluvy). Text je v této rovině členěn pomocí následujících začátků textových jednotek: Klika cvakla, do trafiky vstoupil nějaký muž … Klika cvakla podruhé, do trafiky vešel kupec … Nyní cvakly dvéře opětně a vešel vychrtlý člověk … Klaply dvéře — do trafiky vešel …, ev. i jejich konců: … odešel. Sotva dovřel dvéře … Sotva byl z krámu … Ještě doznívaly jeho kroky na ulici … Paralelně je ovšem textový čas rytmizován i akcemi vypravěče v trafice: Vybíral jsem tedy zdlouhavě doutníky … Nemohl jsem být s vybíráním hotov. Vybíral jsem, vybíral, nemoha se dobrati. Konečně jsem vybral … zaplatil jsem … a odcházel jsem. I ty jsou součástí pozadí, na němž reliéfně vystupují do popředí promluvy trafikantčiny, přitom však se z něj výrazně vydělují vztahem k některým makropropozicím i k propozici základní (vypravěč vyslechne trafikantčin příběh i pomluvy, kterými je nakonec sám zasažen).

Poměrně samostatný plán textu představuje děj v t_d — jde vlastně o text v textu, o další vložené, „zapuštěné“ vyprávění. Proti ostatním časovým rovinám zabírá podstatně delší časový úsek (několik let), blízký spíše intervalům mezi rovinami v ostatních případech; tomu odpovídá i jeho nezbytná bohatá časová artikulace s řadou časových určení (jednou, potom, za rok, až jednou, za měsíc, byl konec). Závěrečná textová jednotka tohoto vyprávění (No, řemeslníka jsem si vzít nemohla jako oficírská dcera …) se pak vztahuje k (t_d; t_c), zvláště však asi k časovému úseku bezprostředně následujícímu po t_d.

V grafickém členění Herrmannova textu, tj. zejména v jeho rozdělení do odstavců (vyšší jednotky grafického plánu několikastránkový text nemá) se však jeho obsahová výstavba odráží velmi složitě. Zjednodušená představa o větě, resp. „úseku od tečky k tečce“ jako elementární jednotce textu a o odstavci jako jednotce vyšší se i v případě tohoto krátkého, sevřeného textového útvaru rozkolísává, a těžko se vyhneme úvahám o tom, s čím zacházet při analytické recepci — ale i produkci — textu jako s textovými jednotkami a jaká je jejich hierarchie.

Z každé makropropozice je odvozena řada propozic; pouze v jednom případě jsou však jejich textové realizace soustředěny v poměrně kompaktním, uceleném textovém útvaru. Jde o trafikantčin popis, soustředěný do čtyř odstavců, navíc s expozicí v odstavci předchozím a zčásti ještě zasahující odstavec nejblíže následující (ač v tom už vyprávění přechází do jiné časové roviny). Zde by se rozhodně dalo mluvit o rozsáhlejší textové jednotce (některé prvky popisu se sice objevují ještě v dalších částech textu, spíše však už jen stopově, většinou v podobě nominací příslušného subjektu (aktéra).

Realizace propozic odvozených z ostatních makropropozic (s výjimkou vyprávění I., které se promítá do celého textu — hlavně v podobě vyprávění v 1. osobě, explicitně se však projevuje pouze ve třech zmíněných realizacích makropredikátu) jsou v textu rozloženy spíše distantně. Umělcův autorský plán a promyšlená strategie výstavby textu jsou patrné z toho, že po ukončení popisné pasáže a zavedení základní časové roviny textu (t_c) se v povídce se značnou pravidelností střídají víceméně vyhraněné úseky textu exponující převážně některou z makropropozic. Nejrozsáhlejší jsou přitom úseky realizující IV. (vyprávění trafikantčina příběhu), kratší, ale rovněž s poměrně ustáleným rozsahem, jsou úseky vázané ke III. (po[102]mluvy), ještě kratší (obvykle v rozsahu dvou vět) úseky vázané k V. (nákupy v trafice). Výrazová stránka těchto krátkých úseků je značně standardizována, s malými obměnami se opakuje.

Kromě těchto vyhraněných úseků, exponujících se značnou dominancí jedinou makropropozici i jedinou časovou rovinu a vydělených do zvláštních odstavců (u V. jsou navíc obvykle zvlášť vyděleny i akce vypravěčovy v trafice), obsahuje však text i odstavce kombinující realizaci několika obsahových faktorů v různých proporcích: uvnitř graficky vyděleného úseku se přechází z jedné časové roviny do druhé (jednou ve směru regresívním, t_c → t_b = vzpomínka na první vypravěčův vstup do trafiky; jindy ve směru progresívním, t_b → t_c — při přechodu do základní časové roviny textu), vkládají se nápadné vstupy vypravěčského subjektu, někde zasahuje do děje silně exponované textové pozadí (interiér trafiky), jinde zesiluje subjektivní hodnocení vypravěčovo (zvl. v závěru textu). Členění je dále komplikováno tím, že např. u makropropozice IV. (ale podobně i u III.) jsou obsahová složka (vlastní příběh v přímé řeči) a akční složka (komentovaná v autorské řeči) od sebe odděleny. Často i jediný úsek textu „od tečky k tečce“ obsahuje realizace dvou makropropozic (A příšerná trafikantka pokračovala, / když mně viržinka podala: … = akční složka IV. + V.). Uveďme ještě příklad odstavce s obzvlášť členitou obsahovou výstavbou: Vybíral jsem, vybíral, nemoha se dobrati. / Rád bych tu historii vyslechl do konce. / Přede mnou byla již kupa doutníků. / Cítil jsem, jak po mně šeredná trafikantka chvílemi očima šlehá. / Nyní cvakly dvéře opětně a vešel vychrtlý člověk ošumělého zevnějšku. Koupil si viržinko. Sotva byl z krámu, / řízla trafikantka: … = V. — vypravěčova akce v trafice + metatextový poukaz k IV. + V. + prvky II. + V. — vstup a nákup zákazníkův + expozice (akční složka) III. — pomluvy. Podobná jednotka však mívá jeden konstantní obsahový faktor, který je pojítkem jinak nehomogenního celku. Zde je jím základní časová rovina t_c; jindy je konstantou dominantní makropropozice, např. popis prolíná do různých časových rovin (ačkoli jedna z nich je vždy s makropropozicí spjata nejpevněji).

Z našeho rozboru je patrné, že je třeba detailně analyzovat množství dalších textů, abychom zjistili, zda je nosné vycházet spíše z rozsáhlých „textových jednotek“ vázaných k jednotlivým makropropozicím, zkoumat různé způsoby jejich distantní realizace a možnosti spojování nesourodých prvků (motivem spojení prvků, které jinde odděluje, může být autorovi i potřeba aktualizovat rytmus textu), zda při jejich realizaci počítat s dalšími, dílčími jednotkami, zda vůbec můžeme — bez ohledu na typ textu — definovat elementární textovou jednotku atd. Dosud bylo obvyklejší vycházet při rozborech z grafického členění textu a shledávat argumenty pro vnitřní soudržnost odstavců, výraznost jejich předělů atd. Primárnosti obsahu v dialektické jednotě obsahu a formy odpovídá však asi více první, zde v jedné z možných podob nastíněný způsob, který přitom i s grafickým rozčleněním textu počítá.

Rozbory tohoto typu, provedené vždy u většího množství textů, u nichž lze předpokládat typologickou blízkost, by poskytly zřejmě i možnost výsledky více zobecnit, vyvodit konstitutivní rysy příslušného textového typu apod. Tak bychom pravděpodobně porovnáním dalších textů s naší analýzou povídky Sudička! zjistili, že pro typ textu „žánrový obrázek“ jsou závazné 3—4 z našich pěti makropropozic: rozhodně je to I. — vyprávění zážitku (realizované často právě v 1. osobě; s tím souvisí i velká subjektivní angažovanost vypravěčova, projevující se nezřídka etickým hodnocením, motivujícím pointu textu), dále V. — výrazné pozadí (někdy s jednoduchou dějovou dynamizací, v zásadě však neměnné), II. — popis (ne nutně osoby — „aktérem“ může být i neživý předmět), a velmi často dokonce i IV. — vložené vyprávění příběhu. Pro tento typ textu je dále příznačné i užití několika časových rovin, z nichž rovina základní (sama s nevelkým časovým rozměrem) však musí textu zjevně dominovat (nejde o text se záměrným „prolínáním“ časových rovin, skrytými retro[103]spektivami, fiktivními anticipacemi budoucích dějů atd.; to vyplývá i z realističnosti „žánru“, viz např. i ve výtvarném umění). A jistě i přes omezený počet těchto časových rovin, přes počet aktérů a proměn jejich rolí, přes význam umístění časových určení v textu (obvykle na předělech dílčích textových jednotek, s funkcí jakýchsi makrokonektorů) aj. bychom mohli dojít k dalším zobecňujícím charakteristikám. (Odlišné typy textů se budou lišit např. v počtu makropropozic, povaze makropredikátů, rytmu střídání rolí aktérů, v počtu, diferencovanosti a rozměru časových rovin, v charakteru textového pozadí, ve způsobu vstupů autorského subjektu do hlavní textové linie atd.)

Bezděčně zformulované résumé, jakási zkratka Herrmannova textu, užitá na začátku této stati, ostatně do jisté míry svědčí o nosnosti pojmů makropropozice, časová rovina atd. pro rozbor textu; rovněž totiž přesně odráží analyticky zjištěnou makrostrukturu textu (vyskytují se v něm všechna pojmenování aktérů, všechny makropredikáty a všechna konstitutivní časová určení, promítá se sem i textové pozadí a hodnotící aspekt).

Pokusili jsme se předložit ukázku analýzy textu s využitím některých principů a pojmů, které přináší současná teorie textu. Chápání pojmu propozice prošlo už v lingvistice řadou proměn; jistě není neužitečné uvědomit si — a pokusit se prakticky ověřit — jak se může uplatnit (v podobě „makropropozice“, „hyperpropozice“ aj., jak se dnes u různých teoretiků textu objevuje) při vlastní interpretaci textu. Pokud se tato metoda ukáže nosnou a podaří se dospět k větší vyhraněnosti užívaného pojmového aparátu, bude třeba ji propracovat též se zřetelem ke specifice uměleckých textů. Závěry z ukázky rozboru pouze jediného, speciálního druhu uměleckého textu samozřejmě nelze příliš zobecňovat; přesto se domníváme, že proti dosud obvyklým způsobům interpretace textu může tato metoda znamenat jisté obohacení. Měla by totiž respektovat i některé aspekty produkce a recepce textu, plánování a strategie autora i příjemce a ukázat tak výstavbu textu jako dvojsměrný proces.

 

LITERATURA

 

AGRICOLA, E.: Semantische Relationen im Text und im System. Halle/S. 1975.

AGRICOLA, E.: Textstruktur — Textanalyse — Informationskern. Leipzig 1979.

ARUTJUNOVA, N. D.: Nominacija, referencija, značenije. In: Jazykovaja nominacija (Obščije voprosy). Moskva 1977, s. 188—206. Rec. v SaS, 41, 1980, s. 228—235.

DANEŠ, F.: An attempt at characterizing dramatis personae in terms of their semantic roles. In: Style and text. Kronberg/T. 1975, s. 111—117.

DIJK, T. A. van: Text and context. Explorations in the semantics and pragmatics of discourse. London 1977.

DIJK, T. A. van: Macro-structures. An interdisciplinary study of global structures in discourse, cognitions and interaction. New York 1980.

DIJK, T. A. van — KINTSCH, W.: Cognitive psychology and discourse: recalling and summarizing stories. In: Current trends in text linguistics. Ed. W. U. Dressler. New York - Berlin 1977, s. 61—80.

HAUSENBLAS, K.: Subjekty v promluvě. In: Sesja Naukowa Międzynarodowej Komisji Budowy Gramatycznej Języków Słowiańskich. Warszawa 1971a, s. 217—223.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. AUC. Philol. Monogr., 25. Praha 1971b.

HOFFMANNOVÁ, J.: Struktura časových významů v Hrubínově Romanci pro křídlovku. SaS, 41, 1980, s. 286—290.

HOFFMANNOVÁ, J.: Zur Behandlung der temporalen Spezifikation der Prädikatstruktur in der Grammatiktheorie. In: Probleme der Satzsemantik II. Ed. F. Daneš - D. Viehweger. Linguistische Studien, Reihe A — Arbeitsberichte, Berlin 1982, s. 64—77.

[104]MACUROVÁ, A.: Subjektová problematika jazykového projevu. SaS, 35, 1974, s. 121—128.

REICHENBACH, H.: Elements of symbolic logic. New York 1966.

SCHANK, R. C.: The structures of episodes in memory. In: Representation and understanding. Eds. D. G. Bobrow - A. Collins. New York 1975, s. 237—272.

VIEHWEGER, D.: Semantische Merkmale und Textstruktur. In: Probleme der Textgrammatik. Ed. F. Daneš - D. Viehweger. Studia grammatica, 11. Berlin 1976, s. 195—206.

 

R É S U M É

Der Aufbau des Textes in der Geschichte Sudička! von I. Herrmann

Die Möglichkeiten der Textanalyse auf Grund der Auffassungen der gegenwärtigen Texttheorie, die mit den Begriffen Makrostruktur, Makroproposition, Makroprädikat usw. arbeiten, werden hier überprüft. Als das Zentrum der Makrostruktur in der Geschichte Sudička! wird eine Grundproposition des Textes verstanden, die ein Hauptprädikat und ein Ensemble der Akteure umfaßt. Weiter wird die Makrostruktur von einzelnen Makropropositionen gebildet, die vor allem durch die Verbindung der Akteure in der Entwicklung der Handlung mit bestimmten Rollen, wie auch durch die Beziehung zu den einzelnen Zeitebenen im Text gegeben werden. Der Artikel verfolgt auch die Beziehung dieses inhaltlichen Aufbaus und der graphischen Gliederung des Textes.

Es ist nicht möglich, die Ergebnisse dieser Probe der Textanalyse zu verallgemeinern; eine ähnliche Analyse vieler typologisch verwandten Texte könnte aber ermöglichen, die konstitutiven Merkmale verschiedener Texttypen zu ziehen (auf Grund der Zahl der Makropropositionen, der Natur der Makroprädikate, des Rhythmus des Rollenwechsels bei den Akteuren, der Zahl, Gliederung und Ausdehnung der Zeitebenen usw.).

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 2, s. 96-104

Předchozí Zdeněk Starý: Figura a idiom

Následující Růžena Bergerová: K otázce hypotaktických spojovacích výrazů v složeném souvětí s jedním koordinačním vztahem mezi vedlejšími větami