Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K otázce hypotaktických spojovacích výrazů v složeném souvětí s jedním koordinačním vztahem mezi vedlejšími větami

Růžena Bergerová

[Články]

(pdf)

On the problem of hypotactic conjunctional expressions in a complex sentence with one coordinative relationship between subordinate clauses

1. Problematika souřadně spojených vedlejších vět nebyla u nás dosud podrobněji zpracována. První zmínku nalézáme sice již u V. Zikmunda (1863) (charakter koordinovaných[1] vedlejších vět však V. Zikmund blíže neurčuje), ale až K. Svoboda (1972) upřesňuje vymezení takových vedlejších vět. Uvádí, že koordinované vedlejší věty musí být ve stejném syntaktickém vztahu k větě řídící a musí být navzájem v některém z významových koordinačních vztahů. V rámci studia souvětí s řetězcovou závislostí se velmi stručně o této otázce zmiňuje J. Štěpán (1977, s. 28). Z hlediska strukturních vad v třetí větě souvětí se hlouběji věnoval tomuto tématu K. Svoboda (1975, s. 23n.) na základě analýzy žákovských prací.

V tomto článku se budeme zabývat kombinacemi hypotaktických spojovacích výrazů[2] v složeném souvětí obsahujícím jeden koordinační vztah v souvětí podřadném graduálním[3] a budeme sledovat praktickou realizaci těchto kombinací v současném českém jazyce, a to v odborném stylu.[4] Omezení na odborný styl je v naší práci motivováno významnou úlohou vědy a techniky v našem životě (Jedlička, 1978, s. 61; Rulíková, 1978). Správná interpretace stavby jednotlivých souvětí je samozřejmě nutná pro pochopení celého textu. Ujasnění si podstaty a úlohy koordinačních vztahů v souvětné stavbě je jednou z podmínek umožňujících poznat adekvátní abstraktní myšlení.

V tomto příspěvku se budeme věnovat otázce těsnosti, resp. volnosti spojení koordinovaných vedlejších vět, a to vzhledem k tomu, do jaké míry má na tuto těsnost, resp. volnost vliv vyjádření, ev. nevyjádření, popř. opakování hypotaktického spojovacího výrazu mezi koordinovanými vedlejšími větami. Pokusíme se ukázat, že v rámci těchto kombinací hypotaktických spojovacích výrazů má na jistou volnost, resp. těsnost spojení koordinovaných vedlejších vět dále vliv volba syndetického, resp. asyndetického vyjádření koordinačních vztahů nebo jejich kombinace, že existují různé stupně této těsnosti, resp. volnosti spojení koordinovaných vedlejších vět; tato spojení zhodnotíme z hlediska jak ekonomičnosti, jednoznačnosti a jasnosti jazykového vyjadřování, tak i jejich stylistické platnosti. Otázce souřadicích spojovacích výrazů a sémantice jednotlivých druhů koordinačních vztahů se budeme podrobněji věnovat jinde.

[106]2. V složeném souvětí s jedním koordinačním vztahem mezi vedlejšími větami rozlišujeme tyto kombinace hypotaktických spojovacích výrazů: Hypotaktický spojovací výraz je u druhé koordinované vedlejší věty buď vyjádřen, nebo nevyjádřen. Je-li vyjádřen, může být buď totožný s hypotaktickým spojovacím výrazem uvozujícím první koordinovanou vedlejší větu, nebo od něho odlišný. Schematicky to můžeme zapsat: Ha—o, Ha—a1, Ha—b.

V práci užíváme symbol H pro označení hypotaktického spojovacího výrazu. Písmeny malé abecedy připojenými k tomuto symbolu vyjadřujeme další možné kombinace těchto spojovacích výrazů: o značí nevyjádření hypotaktického (Ho) spojovacího výrazu, a1 — hypotaktický (Ha1) spojovací výraz je totožný s předchozím hypotaktickým (Ha) spojovacím výrazem, b — hypotaktický (Hb) spojovací výraz je odlišný od hypotaktického (Ha) spojovacího výrazu uvozujícího první vedlejší větu koordinačního spojení.

V souvětí podřadném graduálním o třech větách (tj. jedna hlavní, dvě vedlejší) s koordinačním vztahem mezi vedlejšími větami výrazně převažuje výskyt typu Ha—o (v našem materiále[5] 63,90 %), méně často se vyskytuje typ Ha—a1 (29,07 %), zřídka se objevuje typ Ha—b (6,71 %). V tomto typu souvětí se vyskytl i případ koordinačního vztahu mezi větným členem a vedlejší větou (0,32 %). Obdobně je tomu i u souvětí podřadného graduálního o čtyřech větách (tj. jedna hlavní, tři vedlejší) s jedním koordinačním vztahem mezi vedlejšími větami. Typ Ha—o je opět nejčetnější (60,25 %), méně častý je typ Ha—a1 (34,78 %), zřídka nacházíme typ Ha—b (4,97 %).

V souvětí podřadném graduálním s jedním koordinačním vztahem mezi větami vedlejšími je nejčastěji první vedlejší věta uvozena hypotaktickým spojovacím výrazem že (45,77 %), dále zájmenem který (29,85 %). Ostatní hypotaktické spojovací výrazy se vyskytují v tomto postavení méně často, např. spojovací výrazy jenž, co, ačkoli apod. (24,38 %).[6]

Všechny tři typy kombinací hypotaktických spojovacích výrazů se liší různou mírou těsnosti, resp. volnosti připojení koordinovaných vedlejších vět k sobě navzájem. Pokusíme se ukázat různé typy míry těsnosti, resp. volnosti a odpovědět na otázku, co je toho příčinou a zda má rozdíl ve způsobu užití spojovacích výrazů vliv na srozumitelnost, jednoznačnost a ekonomičnost jazykového vyjadřování, popř. zda je oslabuje. Jde o požadavky kladené na jazykové vyjadřování především právě ve stylu odborném.

2.1. Typ Ha—o

Typ Ha—o (např.: Bez podrobnější argumentace je zřejmé, že formy pohybu v jednotlivých systémech se podstatně liší a v některých vyšších systémech určení ukazatelů pohybu není zatím dovršeno (FČAK76 — s. 254) vyskytující se mezi dvěma vedlejšími větami se ukazuje jako nejvolnější ze všech tří typů, neboť u druhé vedlejší věty není explicitně (Hausenblas, 1972) vyjádřena její podřazenost větě řídící; podřazenost vedlejší věty se pouze vyrozumívá, hypotaktický spojovací výraz uvozuje jen první vedlejší větu. V rámci těsnosti spojení existují však i u tohoto typu různé stupně těsnosti.

2.1.1. Spojení koordinovaných vedlejších vět u typu Ha—o (např.: Základními nedostatky je to, že nebyla zorganizována cílevědomá práce v oblasti výzkumu řady klíčových otázek dialektického a historického materialismu, slabě jsou rozpracovány mnohé aktuální otázky, vznikající v průběhu soudobého společenského historického rozvoje [107](FČČP76 — s. 15)) se ukazují jako zejména volné tehdy, jsou-li vedlejší věty ve vztahu koordinace spojeny asyndeticky. To někdy ztěžuje porozumění takovému souvětí a může především u souvětí o větším počtu vět, zvláště rozvitých, zejména při četbě odborného textu a bez znalosti předchozího kontextu vést k nejasné interpretaci souvětné stavby, tj. k chápání vedlejší věty jako hlavní.

Např. Vývoj teoretického poznání se projevuje v tom, že v průběhu poznání se vyvíjí obsah a rozsah pojmů a jejich určení, jejich vzájemné vztahy ve struktuře teorie, posléze dochází ke změně základních systémotvorných prvků teoretické soustavy i vzniku nové teorie (FČRM76 — s. 290). — Vyplývá z toho, že marxisticko-leninská filozofie a sociologie dodávají v rozhodující míře vědecký obsah ideologii, především jejich prostřednictvím se nám dostává odpovědi na otázky, týkající se objektu a subjektu historického procesu, vztahu mezi společenským bytím a společenským vědomím, systému objektivních obecných zákonů fungování a rozvoje společnosti (FČDS76 — s. 268).

2.1.1.1. Je-li ovšem u typu Ha—o s asyndetickým vyjádřením koordinačního vztahu vložena mezi koordinované vedlejší věty vedlejší věta dalšího stupně závislosti, zvyšuje se volnost spojení obou koordinovaných vedlejších vět a souvětná stavba je málo jasná. Jsou-li věty delší, správná interpretace takové souvětné stavby klade větší nároky na adresáta sdělení.

Např.: Rozumí se, že substrátově atributivní metody zkoumání zvláštností živého světa by nepotřebovaly dodatečné způsoby výzkumu, kdyby byly dostačující, pak by je ani celkový vývoj soudobé vědy nutně nevyžadoval (FČKU76 — s. 226).

2.1.1.2. Volnost, resp. těsnost spojení koordinovaných vedlejších vět je ovlivněna též postavením těchto vět vzhledem k hlavní větě souvětí. Anteponované vedlejší věty představují těsnější celek než postponované vedlejší věty.

Např.: Jestliže se transplantuje kostní dřeň příjemci, který není kompatibilní v HL — A antigenech s dárcem kostní dřeně, a příjemce má snížené imunologické reakce, např. imunosupresí, dojde k proliferaci imunokompetentních buněk transplantací kostní dřeně (CHT73 — s. 275).

2.1.1.3. Volnost koordinovaných vedlejších vět stoupá s délkou a vůbec složitostí věty, tj. s počtem slov ve větě, a klesá, má-li věta nižší počet slov. Naproti tomu asyndetické připojení krátkých vět, zejména pokud mají společný podmět, tj. vyjádřený jen v první větě, přičemž v druhé větě se vyrozumívá jednoznačně z kontextu, neznesnadňuje porozumění souvětné stavbě, protože těsnost spojení je stupňována malým počtem slov v obou vedlejších větách.

Např.: Nejnižším objektem s nízkou uspořádaností je tzv. seskupení (agregát, konglomerát), kde části nemají pevné vztahy, dají se přemístit, aniž by to měnilo charakter objektu (FČZM76 — s. 323).

2.1.2. V případě syndetického vyjádření koordinačního vztahu mezi vedlejšími větami, mezi něž je vložena jiná vedlejší věta, u typu Ha—o, lze snadněji porozumět souvětné stavbě, neboť vedlejší věty jsou k sobě připojeny těsněji než při spojení asyndetickém.

Srov.: Ačkoli tedy víme, že každá kultura nebo forma kultury vykazuje neoddiskutovatelnou jednotu struktury, a dokonce se ji z hlediska axiologického snažíme rozluštit a vysvětlit, se zřetelem ke svým vlastním potřebám aktualizujeme a nemůžeme činit nic jiného než aktualizovat (FČGD76 — s. 88).

V takto formulovaném souvětí nejsou jasně vyjádřeny vztahy mezi věcnými obsahy vět. Vynechání hypotaktického spojovacího výrazu u třetí vedlejší věty a syndetické vyjádření koordinačního vztahu může být příčinou mylné interpretace souvětné stavby, tj. do vztahu koordinace může být dávána druhá a třetí vedlejší [108]věta, zatímco v tomto vztahu jsou věcné obsahy první a třetí vedlejší věty. Znamená to, že v takovýchto případech je namístě explicitní vyjádření podřazenosti třetí vedlejší věty, např.:

Ačkoli tedy víme, že každá kultura nebo forma kultury vykazuje neoddiskutovatelnou jednotu struktury, a ačkoli se ji dokonce z hlediska axiologického snažíme rozluštit a vysvětlit, se zřetelem ke svým vlastním potřebám aktualizujeme a nemůžeme činit nic jiného než aktualizovat.

2.1.2.1. Někdy je v typu Ha—o spojitost obou vedlejších vět podtržena začleněním do koordinovaných vedlejších vět spojovacích výrazů typu na jedné straně na druhé straně, jednou jindy apod.

Např.: Konfúzní dvojznačnost pojmu struktury u Lévi-Strausse záleží v tom, že jednou považuje strukturu za pouhý poznávací nástroj, za něco, co není ve skutečnosti, jindy mluví o struktuře empirické reality samé a tomu odpovídající struktuře našich poznávacích modelů (FČZK76 — s. 247).

Ukazuje se, že pro rychlou orientaci v souvětné stavbě je vhodnější explicitní vyjádření podřazenosti obou koordinovaných vedlejších vět.

Např.: Konfúzní dvojznačnost pojmu struktury u Lévi-Strausse záleží v tom, že jednou považuje strukturu za pouhý poznávací nástroj, za něco, co není ve skutečnosti, jindy že mluví o struktuře empirické reality samé a tomu odpovídající struktuře našich poznávacích modelů.

2.1.2.2. Stejně jako u asyndetického vyjádření koordinačního vztahu i u syndetického vyjádření koordinace v typu Ha—o se někdy těsnost spojení koordinovaných vedlejších vět ještě zesiluje nevyjádřením téhož podmětu v druhé vedlejší větě (tento podmět je slovně vyjádřen pouze v první vedlejší větě).

Např.: Buněčná fáze GO je podle Basergy (1968) charakterizována tak, že buňka si v této fázi podržuje potenciální schopnost pro buněčné dělení, ale nikterak se aktivně na mitózu nepřipravuje (PL73 — s. 164).

Někdy je v druhé vedlejší větě implikován kromě podmětu další větný člen, zejména příslovečné určení.

Např.: Autor poukazuje na fakt, že při zjišťování fylogenetické příbuznosti mezi člověkem a zvířaty se mnohdy příliš zdůrazňují společné znaky a zapomíná se na kvalitativní rozdíly uvnitř těchto souvislostí (FČHV76 — s. 114). — Krásná literatura přesvědčivě vykreslila amoralismus vlastníka a onen typický fakt, že v kritických chvílích se ti nejvznešenější aristokrati s neobyčejnou lehkostí spojovali s nejšpinavější veteší a prozrazovali tak své „příbuzenství“ (FČUH76 — s. 48). — Je třeba připomenout, že již ve 30. letech bulharský marxistický filozof Todor Pavlov tvůrčím způsobem využil heuristický význam leninského učení odrazu a uplatnil jej při zkoumání specificky biologické formy odrazu (FČKB76 — s. 225).

Je-li podmět v obou koordinovaných vedlejších větách slovně vyjádřen a je odlišný, spojení takovýchto vedlejších vět se značně uvolňuje.

Např.: Mohlo by dojít k paradoxní situaci, že se transplantovaná dřeň přihojí, ale nemocný je přesto ohrožen infekcí a hemoragickou diatézou (CHT73 — s. 286). — Přitom je nutné vzít v úvahu, že např. fosfáty přítomné v jedné potravě mohou znehodnocovat železo v jiné současně požité potravině a naopak přítomnost živočišných bílkovin v mase činí použitelným železo v současně požité zelenině (Hussain et al. 1965) (HM73 — s. 63).

Mnohdy je v takovémto případě vhodnější opakovat druhý hypotaktický spojovací výraz:

Přitom je nutné vzít v úvahu, že např. fosfáty přítomné v jedné potravě mohou znehodnocovat železo v jiné současně požité potravině a že naopak přítomnost živočišných bílkovin v mase činí použitelným železo v současně požité zelenině.

[109]2.1.3. K opakování hypotaktického spojovacího výrazu u druhé koordinované vedlejší věty dokonce nemusí docházet ani tehdy, jestliže první hypotaktický spojovací výraz je součástí kontaktního hypotaktického výrazu různovětného (Štěpán, 1977, s. 27), a je tedy od vedlejší věty, ke které patří, oddělen jinou vedlejší větou. Tím je ovšem percepce a interpretace textu příjemcem znesnadněna, spojení koordinovaných vedlejších vět je značně uvolněné.

Např.: Zajímavé jsou některé experimentální doklady o tom, že když některé transplantované nádory dorostou do určité velikosti, další růst se zastavuje a vyvíjí se neproliferující populace (PL73 — s. 164). — Ukázalo se přitom, že pokud vůbec leukemické buňky byly na ni citlivé, remise v krvi se dostavovala poměrně brzy, nezralé buňky ze dřeně mizely však mnohem později (LS73 — s. 187).

2.2. Typ Ha—a1

U typu Ha—a1, tj. při opakování stejného hypotaktického spojovacího výrazu, se ukazují jako těsně připojené ty vedlejší věty, jejichž koordinační vztah je vyjádřen ještě syndeticky.

Např.: Není třeba připomínat, že musí být podána pouze stejnoskupinová krev a že musí být ještě ve zvýšené míře zachována všechna pravidla jako při transfúzi krve (FT73 — s. 345). — Z genetických studií bylo zjištěno, že perzistence fetálního hemoglobinu je výsledkem mutace lokusu a že tvorba HbF je kompenzační jev (BH73 — s. 44). — Prokázal, že formy mohou vzájemně přecházet jedna v druhou a že existuje rovnovážný stav mezi jednotlivými frakcemi (VK73 — s. 309). — Je sporné, zda je katabolizován přímo fibrinogen v buňkách RES a neutrofilech nebo zda katabolickou cestou je jeho přeměna ve fibrin a degradace v RES (VK73 — 300).

V případě nevyjádření totožného podmětu v druhé vedlejší větě, který je explicitně obsažen v první větě vedlejší, je spojení koordinovaných vedlejších vět ještě poněkud těsnější.

Např.: Z toho všeho je patrno, že L-asparagináza nemá absolutní selektivitu pro nádorové buňky, ale že postihuje růst i jiných tkání, kostní dřeň nevyjímaje, i když v nestejné míře (LS73 — s. 191). — Biggsová zjistila, že faktor VIII. je v plazmě inaktivní formě a že je aktivován trombinem (VK73 — s. 310).

2.2.1. Při asyndetickém vyjádření je spojení volnější.

Např.: Zůstává otevřenou otázkou, zda výskyt hemolýzy závisí na kvantitativních nebo kvalitativních rozdílech, zda existují biochemické rozdíly krvinek u případů s hemolýzou a bez ní (BD73 — s. 22).

Snaha o těsnější spojení vedlejších vět může být podporována užitím výrazů, které jistým způsobem odkazují k některému výrazu první vedlejší věty.

Např.: Macfarlane (1968) předpokládá, že faktory ve své aktivované formě jako proteolytické enzymy si uchovávají stejná antigenní místa jako proenzymy a že tato místa slouží k vazbě s protilátkou (VK73 — s. 314).

2.3. Typ Ha—b

U typu Ha—b se druhý hypotaktický spojovací výraz odlišuje od prvního nejčastěji stylisticky. Týká se to spojovacích výrazů který, jenž.

Např.: Existenci kmenových buněk pro normální hemopoezu, které mají pomalý cyklus a z nichž mnohé jsou ve spícím stavu, postuloval Lajtha již v roce 1962 (PL73 — s. 155). — Byla dále objevena řada enzymových variant, u nichž mnohdy je aktivita enzymu pod 5 % normální hodnoty a které jsou provázeny chronickou hemolytickou anémií (bez vyvolávajícího činitele) (BD73 — s. 28).

[110]3. Závěr: Těsnost a volnost připojení druhé koordinované vedlejší věty jsou jevy relativní; existují různé stupně těsnosti, resp. volnosti připojení. Těsnost spojení je zvýšena, má-li druhá věta týž podmět jako věta první, přičemž se v druhé větě podmět neopakuje. Těsnost připojení druhé vedlejší věty je silnější, jestliže se v ní opakuje tentýž spojovací výraz a zejména, má-li druhá věta týž podmět. Při užití rozdílných hypotaktických spojovacích výrazů je volnost spojení koordinovaných vedlejších vět sice větší, ale významový vztah druhé věty k větě první je výslovně vyjádřen, takže její spojitost s první větou je zřejmá.

Se stoupající délkou věty stoupá volnost spojení, s klesající délkou věty naopak stoupá těsnost spojení.

Asyndetickým spojením vedlejších vět ve vztahu koordinace je dána volnost jejich spojení, syndetickým spojením naopak jejich těsnost, i když zde záleží na tom, užije-li se jedna souřadicí spojka nebo dvojice souřadicích spojek: ta signalizuje větší těsnost spojení vedlejších vět.

Z hlediska jednoznačnosti interpretace sdělení se ukazuje jako nejjasnější typ Ha—a1 se syndeticky vyjádřeným koordinačním vztahem mezi vedlejšími větami, dále typ Ha—b, neboť hypotaktické spojovací výrazy, i když odlišné, jasně signalizují podřazenost a vztah vět v souvětné stavbě. Typ Ha—o především při asyndetickém vyjádření koordinačního vztahu mezi vedlejšími větami (zvláště u souvětí o větším počtu vět, s vloženými vedlejšími větami, ev. s kontaktními hypotaktickými spojovacími výrazy) je pro správnou interpretaci souvětné stavby nejobtížnější, protože u druhé vedlejší věty chybí formální signalizace podřazenosti věty vedlejší větě řídící. O tom, že daná věta je vedlejší, dovídáme se až na základě analýzy souvětné stavby a věcných významů jednotlivých vět, zatímco u typu Ha—a1 a u typu Ha—o je podřazenost vedlejší věty větě řídící jasná z formálního vyjádření; to značně usnadňuje a urychluje porozumění celému souvětnému celku.

Požadavku ekonomičnosti jazykového vyjadřování se zdá nejlépe vyhovovat typ Ha—o s asyndetickým vyjádřením koordinačního vztahu mezi vedlejšími větami, ovšem jen pro vedlejší věty s malým počtem slov a jednoduchými a běžnými věcnými obsahy. Složité souvětné stavbě naopak vyhovuje explicitní vyjádření podřazenosti vedlejších vět a ev. i syndetické vyjádření koordinačních vztahů, neboť vede k jednoznačnosti.

 

LITERATURA

 

BERGEROVÁ, R.: Srovnání dvou modelů klasifikace složených souvětí z hlediska teorie informace. In: Sborník Pedagogické fakulty v Hradci Králové, 34. Praha 1980, s. 3n.

DOKULIL, M. - DANEŠ, F.: K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 242—243.

HAUSENBLAS, K.: Explicitnost a implicitnost jazykového vyjadřování. SaS, 33, 1972, s. 98—105.

JEDLIČKA, A.: Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha 1978.

JELÍNEK, J. - BEČKA, J. - TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961.

NEBESKÁ, I.: Kvantitativní charakteristiky souvětí. In: Kvantitativní charakteristiky současné české publicistiky. Linguistica II. Ed. M. Těšitelová. Praha 1982, s. 66—71.

RULÍKOVÁ, B.: K charakteru větné stavby současných odborných projevů. NŘ, 61, 1978, s. 7—17.

SVOBODA, K.: Souvětí spisovné češtiny. AUC. Philol. Monogr. 43. Praha 1972, s. 42—43.

SVOBODA, K.: Stylizační výcvik ve spisovné češtině a rozvoj myšlení. Syntax a slovník 1. Praha 1975.

ŠTĚPÁN, J.: Složité souvětí s řetězcovou závislostí. AUC. Philol. Monogr. 46. Praha 1977.

ZIKMUND, V.: Skladba jazyka českého. Litomyšl - Praha 1863.

 

[111]R É S U M É

К вопросу гипотактических союзных слов в сложном предложении усложненного типа с одним сочинительным отношением между второстепенными предложениями

Тесное и свободное присоединение второго сочинительного второстепенного предложения к первому второстепенному предложению явления релятивные; существуют разные степени тесного (свободного) сочетания. Теснота сочетания повышается, имеет ли второе предложение то же самое подлежащее как и первое предложение, причем во втором предложении это подлежащее не выражается. Теснота присоединения второго второстепенного предложения сильнее, стоит ли в начале этого предложения то же самое гипотактическое союзное слово как и в первом предложении, и прежде всего, имеет ли кроме того второе предложение то же самое подлежащее как и первое предложение.

При употреблении различных гипотактических союзных слов свободное присоединение сочинительных второстепенных предложений повышается, но так как отношение второго предложения к первому четко выражено, связь второго и первого предложения очевидна.

Чем предложение длиннее, тем сочетание предложении свободнее; чем предложение короче, тем сочетание теснее.

Бессоюзное сочинительное сочетание второстепенных предложений является причиной их свободного сочетания, союзное сочетание наоборот их тесного соединения. Степень тесноты сочетания таких сочинительных второстепенных предложений зависит от того, употребляется ли один сочинительный союз или двойной союз. Двойной союз соединяет второстепенные предложения теснее.

С точки зрения однозначности сообщения является самым подходящим сочетание сочинительных второстепенных предложений, которые начинают с того же самого гипотактического союзного слова и между которыми сочинительная связь выражена при помощи сочинительных союзов. Далее это сочетание сочинительных второстепенных предложений, которые начинают с различных гипотактических союзных слов. Сочетания сочинительных второстепенных предложений, у которых отсутствует гипотактическое союзное слово у второго предложения, являются для правильной интерпретации самыми трудными.

С точки зрения экономической способности выражаться кажется наилучшим сочинительное сочетание второстепенных предложений, у которых отсутствует второе гипотактическое союзное слово и у которых сочинительная связь выражена бессоюзно, но только тогда, когда второстепенные предложения короткие с несложными содержаниями. Сложному предложению усложненного типа с большим количеством второстепенных предложений подходит выражение гипотактичности второстепенных предложений при помощи гипотактических союзных слов и союзного сочетания сочинительных отношений между этими предложениями.


[1] O podstatě koordinace viz např. u M. Dokulila a Fr. Daneše (1958).

[2] Označením hypotaktický spojovací výraz vyjadřujeme úlohu tohoto spojovacího výrazu jak při vyjadřování vztahu podřazenosti vedlejší věty k větě řídící, tak i při vytváření a fungování lineárních řad vedlejších vět, tj. vedlejších vět v koordinačním vztahu. Naproti tomu podřadicí spojovací výraz chápeme v užším smyslu jen jako spojovací výraz užívaný k vyjádření podřazenosti vedlejší věty k větě řídící.

[3] Užíváme Svobodovy klasifikace složených souvětí, K. Svoboda (1972); k tomu R. Bergerová (1980).

[4] Příklady jsou vybrány z těchto prací: V. Brabec, Dědičné hemolytické stavy. — Pokroky v hematologii. Praha 1973, s. 11—36 (BD73); V. Byčková, Hemoglobinopatie. — Pokroky v hematologii. Praha 1973, s. 37—54 (BH73); Filozofický časopis (1976) (FČ ..); J. Fortýnová, Tvorba, přežívání a zánik destiček. Možnosti využití současných poznatků v klinice i experimentu. — Pokroky v hematologii. Praha 1973, s. 339—363 (FT73); J. Horák, Metabolismus železa. — Pokroky v hematologii. Praha 1973, s. 55—88 (HM73); Vl. Chudomel, Transplantace kostní dřeně. — Pokroky v hematologii. Praha 1973, s. 273—292 (CHT73); J. Libánský, Poznámky ke kinetice leukemických buněk. — Pokroky v hematologii. Praha 1973, s. 149—167 (PL73); J. Libánský, Současný stav léčby akutní leukémie a její další perspektivy. — Pokroky v hematologii. Praha 1973, s. 169—215 (LS73); Z. Vorlová - P. Pudlák, Krevní srážení. — Pokroky v hematologii. Praha 1973, s. 295—337 (VK73).

[5] Excerpovaný materiál obsahoval 683 souvětí podřadných, z toho 314 o třech větách, 214 o čtyřech a zbývajících 155 o pěti až deseti větách.

[6] Srov. údaje ve slovníku J. Jelínek - J. Bečka - M. Těšitelová (1961) — spojka že je zde z hlediska pořadí slov podle frekvence na sedmém místě (18 092), který na desátém místě (11 692). Srov. též I. Nebeská (1982): Spojka že je nejčetnější podřadicí spojkou v české publicistice.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 2, s. 105-111

Předchozí Jana Hoffmannová: Textová výstavba Herrmannovy povídky „Sudička!“

Následující Petr Voit: Příspěvek ke studiu staročeského bezrozměrného verše