Metajazyk, metařeč, metatext

Petr Mareš

[Rozhledy]

(pdf)

Метаязык, метаречь, метатекст / Metalanguage, metaspeech, metatext

0. Terminologická i někdy jen poloterminologická pojmenování obsahující formant meta- se v současné době vyskytují v odborných pracích (a nejednou i v pracích popularizačních a publicistických) velmi často; vedle výrazů uvedených v titulu tohoto článku se setkáváme s pojmenováními jako metaznak, metakomunikace, metabáseň, metaliteratura, metafilm, metakniha apod.[1] Značné rozšíření uvedeného typu pojmenování s sebou ovšem přináší i řadu problémů.

Základní obecné vymezení je přitom jasné a na všech stranách přijímané: Jako meta- se označují znakové jevy, jejichž denotátem není vnější skutečnost (ležící vně znaku), ale daný znakový jev sám, resp. jev vůči němu stejnorodý (tj. jiný znak/znakový systém téhož typu) — (srov. Bogacki, 1970, s. 67). Můžeme tedy říci, že metaznak je ‚znak o znaku‘ (resp. metaznakový systém je systém zaměřený na znakový systém, ‚systém o systému‘); toto o bývá ovšem už chápáno různě, někdy značně široce, takže přechází až v ‚nějak se vztahující k, v určitém aspektu navazující na‘ (srov. níže poznámku o rozsahu pojmu metatext v pojetí A. Popoviče, např. 1975).

[124]Dodejme, že určitou komplikaci může představovat to, že formant meta- bývá někdy užíván též ve významu odlišném — ‚přesahující něco, překračující určitou hranici‘. Příkladem může být Bachtinova metalingvistika, která se chápe jako „studium oněch stránek existence slova, které překračují (…) rámec lingvistiky“ (Bachtin, 1971, s. 246).

Např. termín metakomunikace může vystupovat — v rámci jedné disciplíny — vlastně ve třech významech: může jít o ‚komunikaci o komunikaci‘, resp. o ‚komunikaci navazující na komunikaci‘, ale tímto výrazem jsou též někdy označovány paralingvální a kinezické složky (primární) verbální komunikace.[2]

1. Náš příspěvek se soustřeďuje na trojici termínů uvedených v titulu (přičemž jen v omezené míře přihlíží k možnému užívání těchto výrazů mimo oblast verbální) a je především pokusem o přehled některých existujících a možných řešení; i při tomto ohraničení je ovšem zřejmé, že jde o problematiku značně komplikovanou a nepřehlednou.

Základní zdroj obtíží tkví v nejednotném chápání uvedených jevů, které je podmíněno nejednotným (a často i značně mlhavým) chápáním pojmů primárních: jazyka a pojmů styčných. Podstatné rozdíly existují nejen mezi různými disciplínami, ale často i v rámci téže disciplíny.

Pojem metajazyk byl původně zaveden a propracováván moderní logikou; šlo tu ovšem o specifické pojetí jazyka z hlediska logiky. Pojem byl pak přejat a adaptován např. pro potřeby lingvistiky a dalších disciplín, které pracují především s přirozeným jazykem a útvary vybudovanými na jeho základě. Vedle adaptace pojmu metajazyka se ukázala i potřeba druhotného vytvoření různých dalších pojmů, které mají vystihnout poměry v oblasti jevů přirozeného jazyka. Výsledkem je značná nejednotnost a rozkolísanost pojetí. Někteří badatelé užívají pouze termínu metajazyk, další i termínů jiných; týž termín se nejednou objevuje v značně odlišných významech. Připomeňme jen, že třeba literární kritika je jednou pokládána za metajazyk (Krausová, 1967, s. 191—210) a jindy za metatext (např. Popovič, 1975) nebo že vyjádření typu krátce řečeno jsou někdy chápána jako metatext (Wierzbická, 1971) a někdy jako metařeč ([Hoffmannová]-Jiřičková, 1979a).[3]

Podobně dochází k modifikacím pojmu metajazyk (a dotváření pojmů jiných) v disciplínách, jež se zabývají různými kulturními útvary, především uměleckými díly.

2.1. Při úvahách o metajazyku bude podle našeho názoru užitečné, vyjdeme-li od pojetí, které se ve vyhraněné podobě konstituovalo nejdříve, od pojetí běžného v logice. V klasických formulacích Carnapových zní jeho vymezení takto:

Kdykoli provádíme výzkum nějakého jazyka, budeme jej nazývat objektovým jazykem zkoumání, a jazyk, v němž jsou formulovány výsledky tohoto zkoumání, budeme nazývat metajazykem. Někdy jsou objektový jazyk a metajazyk stejné, mluvíme-li např. česky o češtině (Carnap, 1968, s. 96).

Abychom mohli mluvit o nějakém objektovém jazyku (…), potřebujeme metajazyk. Jako náš metajazyk M budeme používat přiměřenou část anglického jazyka, která obsahuje překlady vět a ostatních výrazů našich objektových jazyků (…), jména (deskripce) těchto výrazů a speciální sémantické termíny (Carnap, 1956, s. 4).[4]

V koncepci R. Carnapa i jiných logiků jsou metajazyk a objektový jazyk pojmy relační: Metajazyk je soubor znaků, které slouží k výpovědím o objektovém jazyku, [125]a objektový jazyk je soubor znaků, k němuž se vztahuje metajazyk.[5] To, co tvoří konkrétní „náplň“ obou jazyků, je z tohoto hlediska druhotné. Metajazyk i objektový jazyk se skládají ze znaků jazyka přirozeného nebo formalizovaného; repertoár znaků přirozeného jazyka ovšem nejednou bývá značně omezený, v krajním případě může jít i o znak jediný. Jak ukazuje uvedený citát, znaky téhož přirozeného jazyka se mohou uplatňovat jako prvky metajazyka i objektového jazyka.

2.2. Načrtnuté logické pojetí metajazyka jako relačního útvaru skládajícího se ze znaků jazyka přirozeného či formalizovaného prochází v rámci jiných disciplín různými modifikacemi, do popředí zde vystupují jiné momenty.

2.2.1. Bází některých z odchylných koncepcí bývá překročení oblasti přirozeného, resp. formalizovaného jazyka. Jazyk je chápán šíře a někdy velmi široce. V nejobecnějším pojetí pak lze za jazyk pokládat každý systém (resp. soubor) znaků, ustálený i okazionální, o charakteru verbálním i neverbálním, jakýkoli soubor vyjadřovacích prostředků (a též pravidla jejich užívání).[6] Jazykem se potom stává např. soustava vyjadřovacích prostředků specifických pro umělecké texty či texty určitého žánru, soubor znaků, jejichž užívání je příznačné pro určité individuum nebo skupinu, určitá soustava kulturních znaků, a rovněž třeba umění, resp. kultura jako celek. I konkrétní text (nebo i úsek uvnitř textu) může být pojímán jako realizace specifického souboru vyjadřovacích prostředků, jazyka sui generis, vlastního jen danému textu. Tomuto chápání pak odpovídá i pojetí metajazyka jako jazyka zaměřeného na takto vymezovaný jazyk; z tohoto hlediska lze pak mluvit např. o literární kritice jako o metajazyku.

2.2.2. V nejednom případě ovšem ukazuje způsob užívání výrazu metajazyk na to, že metajazyk, resp. jazyk vůbec, není pojímán systémově, jako soustava znaků. Nesystémové pojetí metajazyka je patrné i v pracích některých logiků.[7] V řadě dalších prací (literárněvědných aj.) bývá metajazyk nejednou chápán jako lineární útvar, který je zaměřen na znakový systém, resp. dokonce jako lineární útvar, který je zaměřen na lineární útvar (úsek uvnitř textu ve vztahu k textu, text, resp. jeho část, ve vztahu k jinému textu). Vědomí, že komponenty metaroviny nemají systémový charakter, se u některých autorů projevuje tím, že nemluví o metajazyku, nýbrž o metajazykovém vyjádření apod.

Nesystémové pojímání metajazyka vyvolalo však i kritickou reakci: „Protože jazyk je typem znakového systému, je nutné používat termínu metajazyk rovněž jen tam, kde jde o relaci celých systémů“ (Volek, 1981, s. 222, pozn. 10; podtrhl Volek). V případech, které neodpovídají výše stanovené podmínce, navrhuje J. Volek užívat termínu metaznak, jenž nesugeruje vnitřní systémové uspořádání a s nímž je spojena mj. ta výhoda, že sekvenci znaků lze bez potíží jakožto celek znovu nazvat znakem.

2.2.3. Je zřejmé, že při širokém pojímání jazyka (metajazyka) můžeme vymezovat různé jazyky a metajazyky (metajazyková vyjádření) prakticky neomezeně. Připomeňme jen, že např. M. R. Mayenowá (1979, s. 146—155, 291, 305—311 a passim) pokládá za metajazykové vyjádření uvozovací větu ve vztahu k přímé řeči, ale zároveň i přímou řeč samu — jakožto součást komplexu jevů, který autorka označuje názvem uvozovkové výrazy. Běží o ty případy, kdy úsek textu je prezentován jako v určitém smyslu „cizí“ autorovi (podavateli), jako reprodukce konkrétního jazyko[126]vého vyjádření jiného subjektu (přímá řeč — „někdy to řekl“) nebo jako uvedení způsobu vyjádření specifického pro určité individuum nebo skupinu mluvčích („někdo tak mluví“). Právě toto metavyjádření, naznačené pomocí uvozovek („někdo to řekl“ / „někdo tak mluví“), rozhoduje o tom, že uvozovkovým výrazům je přisuzována metajazyková platnost; jsou nikoli znakem skutečnosti, ale znakem „cizího jazyka“.[8]

2.3. Podstatně odlišná situace je v případě, kdy se pod jazykem rozumí pouze přirozený (etnický, verbální) jazyk jako systém znaků, resp. určité subsystémy v jeho rámci (spisovný jazyk).[9] Metajazykem by pak musel být „přirozený jazyk o přirozeném jazyku“. S něčím takovým se ovšem těžko setkáme, pokud nebudeme pokládat za metajazyk např. češtinu ve vztahu k angličtině v gramatické příručce. Jinak jsme zřejmě oprávněni mluvit pouze o metajazykových vyjádřeních, tj. určitých úsecích textu, které vypovídají o jazyku jako celku a o jazykovém systému, resp. jeho složkách (v různých aspektech). Je ovšem třeba dodat, že někteří badatelé, majíce na mysli přirozený jazyk, označují často metajazyková vyjádření jako metajazyk, resp. vedle tohoto metajazyka uvádějí ještě jazyk zaměřený na objekty skutečnosti apod. Takové užívání výrazu jazyk ovšem stav věcí spíše zatemňuje, než objasňuje.[10]

2.3.1. Metajazykovými vyjádřeními se v poslední době zabývali (z různých hledisek) zvláště R. Harweg (1979) — který ovšem mluví o metajazyku — a J. Hoffmannová-Jiřičková (1979b). Dosud však nebylo dosaženo jednoty, pokud jde o vnitřní klasifikaci metajazykových vyjádření, a dokonce ani pokud jde o rozsah repertoáru vyjádření, která jsou pokládána za metajazyková. Při velmi široké koncepci jsou mezi metajazyková vyjádření zařazovány i výpovědi typu Karel se učí anglicky (příklad Harwegův).

Specifickou skupinu v rámci metajazykových vyjádření tvoří výpovědi jako „Kočka“ je slovo o pěti písmenech (příklad Harwegův); jazykový výraz v nich neoznačuje vnější skutečnost, ale sám sebe jako jazykový výraz. Někdy se v tomto případě mluví o zmínění výrazu (mention) na rozdíl od jeho užití (use), o citaci výrazu, nebo — z jiného hlediska — se „kočka“ chápe jako vlastní jméno označující výraz kočka (srov. Harweg, 1981, s. 287).[11]

2.3.2. Vedle zmiňovaných metajazykových vyjádření, která můžeme nazvat explicitními, lze mluvit i o metajazykových vyjádřeních implicitních: tato vyjádření sice neobsahují verbis expressis určitou zprávu o jazyku, přesto však jako zdroj informací o jazyku slouží, resp. mohou sloužit, nebo na situaci v jazyku nějakým způsobem poukazují.

Jak uvádí M. Kubínová (1981, s. 107), charakteristickým příkladem takového implicitního metajazykového vyjádření jsou např. texty v jazykových učebnicích, jejichž hlavní funkcí je informovat o gramatických, lexikálních ap. poměrech v jazyku. Autorka dále upozorňuje na to, že jako implicitně metajazykovou může vnímatel přijímat vlastně jakoukoli výpověď.

[127]Jiným typem implicitních metajazykových vyjádření jsou případy, kdy určitý výraz svým ustrojením poukazuje na poměry v jazykovém systému (na jeho jednotlivé prvky), resp. s implicitním odkazem na poměry v jazyku nějak zdůrazňuje, aktualizuje své postavení v jeho rámci.

Příkladem tohoto typu vyjádření může být známé on nemohe z Nerudových Povídek malostranských: otec zde takto reaguje na spisovný tvar nemohu, užitý jeho synem (srov. Hausenblas, 1977, s. 338). Pravděpodobně lze za implicitně metajazykový označit rovněž např. výraz syn zla, který se objevuje v povídkové knize J. Čapka Lelio. Výraz syn zla odkazuje k běžnému pojmenování zlosyn, aktualizuje jeho slovotvorný význam, a sám současně v protikladu k tomuto pojmenování a na jeho základě vystupuje do popředí jako výraz neobvyklý, aktualizovaný. Často se ovšem implicitní metajazyková vyjádření chápou velmi široce a zahrnují se do této oblasti případy označované jako „hra s jazykem“ nebo „hra se slovy“ (srov. Müllerová, 1978). Sféra takových vyjádření je ovšem značně neurčitá, nejednou záleží na subjektu interpretátora a důmyslnosti jeho interpretace, zda v určitém vyjádření bude nalezen metajazykový prvek.

Těžko se však lze ztotožnit s koncepcemi, které pojímají metajazykovost tak široce, že vidí metajazykové vyjádření např. v zařazení výrazu patřícího do určité stylové vrstvy mezi výrazy stylové vrstvy jiné, nebo které — v jiném aspektu — kladou rovnítko mezi metajazykovost a estetickou funkci.[12]

Při uplatnění estetické funkce (v tom smyslu, v jakém je v našem odborném kontextu obvykle chápána) sice může vystupovat do popředí jazyková stránka textu, nejde ovšem o (implicitní) vyjádření o jazyku, ale o soustředění na výstavbu textu, o určité specifické uspořádání textu, z hlediska „prostého sdělení“ nadbytečné. Podstatnou úlohu při uplatnění estetické funkce může ostatně též mít nadjazyková složka textu (nebo i pouze ona).

Pokud bychom ovšem neomezovali pojem jazyka na přirozený jazyk a chápali text jako realizaci jazyka sui generis, mohli bychom v tomto případě o implicitním metajazykovém vyjádření, resp. metajazyku, mluvit. Podobně by bylo možné pracovat s pojmem implicitních metajazykových vyjádření (metajazyků) i v případě dalších (výše zmiňovaných) koncepcí jazyka.

3. Zatímco zastánci širokého pojetí (v jeho různých modifikacích) obvykle vystačí s pojmem metajazyka, badatelé chápající jazyk úže a především pak ti, kteří mluví o jazyku pouze ve smyslu přirozeného jazyka, potřebují většinou další pojmy, jež by „pokryly“ oblast užívání jazyka, útvarů vytvářených pomocí jazyka. Badatelé ve sféře jevů přirozeného jazyka často označují celý tento komplex jako oblast metařečovou nebo metatextovou. Toto pojetí je pochopitelně založeno na určité koncepci jevů primárních — řeči, resp. textu (existuje i velmi široké pojetí řeči, srov. zde pozn. 3). Domníváme se ovšem, že je potřebné a užitečné sféru řečovou a textovou — a tedy i metařečovou a metatextovou — rozlišovat, i když se někdy mohou objevit případy sporné nebo hraniční.

4. Do sféry řečové se zařazují různé aspekty užívání jazyka, při zaměření na ně vzniká metařeč; patrně bychom ovšem spíše měli mluvit o metařečovém vyjádření, protože opět běží o úsek textu, který tentokrát vypovídá o užívání jazyka.

4.1. Sem patří především vyjádření, která se týkají aktu užití/užívání jazyka, tedy aktu mluvení, resp. psaní, obecně řečového aktu (v tomto smyslu mají platnost metařečových vyjádření např. všechna verba dicendi, ale i substantiva jako výklad, přednáška, diskuse — srov. Hoffmannová-Jiřičková, 1979b, s. 298). Za mezní případ pak můžeme považovat vyjádření negativní, tedy vyjádření o (příznakové) nerealiza[128]ci řečového aktu, o mlčení (srov. Hausenblas, 1977). K těmto vyjádřením se úzce přimykají vyjádření o různých jevech spjatých s aktem mluvení, např. o tónu, barvě hlasu, o způsobu a zvláštnostech výslovnosti apod. (a popř. — což je ovšem případ hraniční, nikoli nesporný — též o mimice, gestech), a rovněž vyjádření o obdobných jevech spojených s aktem psaní.

4.2. Metařečovou platnost mají ovšem nejen vyjádření o aktu užití/užívání jazyka, ale i ta vyjádření, která jsou zaměřena na proces tohoto užívání, která vypovídají o postupně uskutečňované jazykové činnosti mluvčího (pisatele). Tato vyjádření pak často můžeme označit — spolu s M. R. Mayenowou (1979, s. 310) — za „obnažení samého procesu verbalizace“; z jiného hlediska se mluví o tom, že tato vyjádření mají ve vztahu k užívaným jazykovým prostředkům funkci komentáře (běží např. o výrazy jako lépe řečeno, upřímně řečeno, jinými slovy ap.).

Důležitým pokusem o analýzu a klasifikaci metařečových vyjádření uvedeného typu je stať J. [Hoffmannové]-Jiřičkové (1979a), v níž se též podává přehled některých dosavadních řešení. Stále tu ovšem zůstává řada problémů otevřených, různí se i názory na to, co všechno lze do této oblasti metařečových vyjádření zařadit. Např. podle A. Wierzbické (1971) patří mezi metařečová vyjádření (podle její terminologie jde ovšem o metatext) i některá vyjádření, která se explicitně k jazykové činnosti nevztahují — pomocí své metody sémantického zápisu[13] v nich ovšem autorka metařečovost objevuje; lze je tedy nazvat implicitně metařečovými (např. następujące = powiem, jakie; czyli = powiem to samo inaczej).

4.3. Obecněji lze říci, že metařečová jsou vyjádření o jazykovém vyjádření/vyjadřování: např. též úvahy o vlastních formulačních potížích, výklady o specifice jazykové výstavby určitého textu, o zvláštnostech v užívání jazykových prostředků u nějakého individua nebo skupiny apod.

4.4. Konečně je do oblasti metařečových jevů třeba zařadit specifická vyjádření o „cizím“ jazykovém vyjádření/vyjadřování, tj. takovém, které je v rámci textu prezentováno jako vlastní jinému subjektu než autorovi (podavateli). Běží zde o sféru tzv. uvozovkových výrazů, kterým M. R. Mayenowá (1979) ve své koncepci přisuzovala status metajazykovosti, a též o některé jevy styčné. Patří sem tedy především tzv. přímá řeč, resp. reprodukce příznačných rysů „cizího“ jazykového vyjadřování. Zřejmě lze za metařečová vyjádření v tomto smyslu považovat i fragmenty „cizího“ vyjádření v řeči polopřímé a transformované podání v řeči nepřímé.[14]

5. Do oblasti metatextové se dostáváme, jestliže se v „zorném poli“ objevuje text jako komplexní, ohraničený, vnitřně strukturovaný útvar, jemuž jsou vlastní určité specifické způsoby organizace a vyšší roviny výstavby, které jsou sice vytvářeny prostřednictvím prvků jazykových, nejsou však na ně redukovatelné.

5.1. Značnou pozornost vzbudila v poslední době koncepce metatextu vytvořená A. Popovičem.[15] Popovičovi jde především o výzkum vzájemných vztahů mezi texty; metatext v jeho pojetí je proto „text o jiném textu“. Mezi „texty o jiném textu“ se ovšem v Popovičově koncepci zařazuje nejen skutečný text o textu (např. literárněkritická studie nebo též parodie), ale i text, který se nějak — často jen velmi volně — vztahuje k jinému textu/jiným textům (metatexty literární tradice aj.), dále rovněž překlad textu, nová redakce téhož textu, pokračování textu atd. Tento neobyčejně široký rozsah pojmu metatext byl také kritizován jako problematický prvek dané koncepce (srov. Volek, 1981, s. 229, pozn. 16).

5.2. Nevycházíme-li ze vztahů mezi texty, ale z výstavby textu jediného, můžeme patrně mluvit pouze o metatextovém vyjádření, úseku textu, který vypovídá o [129]textu. A. Wierzbická (1971, s. 106) sice uvádí, že v tomto případě máme co dělat s „dvoutextem“: text v užším smyslu (o „věcech“) a metatext vytvářejí text v širším smyslu, taková mnohoznačnost výrazu text se nám však nejeví jako užitečná.[16]

5.2.1. Předmětem metatextového vyjádření mohou být různé aspekty problematiky textu. Především jde o vyjádření zaměřená přímo na daný text (text jako celek, strukturace tematické roviny — tematické prvky, které už byly/budou probrány, žánrová příslušnost, styl textu, nebo též např. fakta týkající se vzniku a vytváření textu, přístupnost textu pro vnímatele apod.). V uměleckých textech bývá podstatnou funkcí těchto vyjádření to, že se narušuje „bezprostřednost“ podání, do popředí vystupuje fakt, že jde o text. Dále bývají metatextová vyjádření zaměřena na jiný konkrétní text nebo na text v různých stupních abstrakce; tato vyjádření mohou vystupovat v řadě rozličných podob, objevují se tu výrazné styčné body s některými aspekty výše zmiňované koncepce metatextu. Specifickým případem je přitom vyjádření o textu fiktivním, který má platnost jen v rámci daného textu (např. román o tvorbě románu). Konečně se můžeme setkat i s vyjádřením o textu zatím neexistujícím, ale třeba zamýšleném (srov. Płachecki - Zaleski, 1974, s. 82).

5.2.2. Někteří badatelé věnují v současné době soustředěný zájem vyjádřením o daném textu; hledají se zákonitosti, jež se v této oblasti uplatňují.

Příznačnými místy metatextových vyjádření tohoto typu jsou — podle výzkumů D. Danekové (1972, s. 116—158) a M. R. Mayenowé (1979, s. 267—287) — úvodní a závěrečné části textu; metatextová vyjádření tak současně vytvářejí určitý rámec oddělující text od „netextu“. (Jednoduchý, ad hoc zkonstruovaný příklad: Začínám vyprávět pohádku.[17] — Pohádka je u konce.) Zvláště v souvislosti s iniciálními metatextovými vyjádřeními se mluví dokonce o jedné z textových univerzálií: nevyskytuje-li se na začátku textu explicitní metatextové vyjádření, musí tam být obsaženo alespoň implicitně, tj. počátek textu musí být vybudován tak, aby si vnímatel mohl sám takové metatextové vyjádření utvořit (srov. Mayenowá, 1979, s. 284).

 

Specifické místo v rámci metatextových vyjádření má titul, vzhledem k svému postavení vždy poukazuje na text jako na celek. Domníváme se ovšem, že je třeba ve sféře titulů rozlišovat různou „míru“ metatextovosti: odlišit tituly, jejichž metatextová platnost je dána pouze jejich postavením, od titulů, které navíc obsahují i element přímo vypovídající o tom, že jde o text (Román o věrném přátelství Amise a Amila, Rukopis, nalezený na ulici, Knížka o češtině apod.).

5.2.3. Rovněž při zaměření metatextových vyjádření mimo daný text lze vedle vyjádření explicitních mluvit i o vyjádřeních implicitních. Toto rozšíření je ovšem zavádějící, protože prakticky žádný text není izolován, ale vždy v určitém směru svou výstavbou a jejími prvky poukazuje na jiné texty, někdy in abstracto, někdy též in concreto. Stanovení implicitních metatextových vyjádření se tak obvykle stává věcí poučenosti interpretátora a často i jeho vynalézavosti; v jednom textu mohou takto různí badatelé nalézt často podstatně rozdílná implicitní metatextová vyjádření.

5.2.4. Při extrémním pojímání implicitnosti by bylo možno vlastně každý text jako celek označit za metatext, neboť text nejen vypovídá o určité mimotextové skutečnosti, ale současně — už faktem své existence — nějak vypovídá sám o sobě, o své [130]vlastní výstavbě (v rámci této implicitní metatextovosti by pak výrazně vystupovaly do popředí texty s dominantní estetickou funkcí). Tímto chápáním by se ovšem pojem metatextu rozšířil tak, že by vlastně ztratil oprávnění své existence.

 

6. Závěrem: Výraz metajazyk je užíván velmi nejednotně, v závislosti na různém chápání pojmu jazyka; někdy se pod metajazykem rozumí znakový systém, někdy je však pojímán nesystémově. Omezujeme-li pojem jazyka pouze na jazyk přirozený, je třeba mluvit nikoli o metajazyku, ale o metajazykovém vyjádření (úseku textu zaměřeném na různé aspekty jazykového systému), a dále o vyjádření metařečovém (zaměřeném na užívání jazyka) a metatextovém (zaměřeném na text, tj. na útvar, který je budován pomocí jazykových prostředků, avšak obsahuje i vyšší roviny výstavby). Tato vyjádření mohou mít podobu jednak explicitní, jednak implicitní.

 

LITERATURA

 

BACHTIN, M. M.: Dostojevskij umělec. Praha 1971.

BERKA, K. - MLEZIVA, M.: Co je logika. Praha 1962.

BOGACKI, K.: Funkcjonowanie metaznaków w tekstach francuskich. In: Studia semiotyczne. Wrocław 1970, s. 67—74.

CARNAP, R.: Meaning and necessity. 2. vyd. Chicago 1956.

CARNAP, R.: Problémy jazyka vědy. Praha 1968.

DANEK, D.: O polemice literackiej w powieści. Warszawa 1972.

HARWEG, R.: Metasprachenkonzepte. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 32, 1979, s. 150—162.

HARWEG, R.: Verwendung und Erwähnung und die Unterscheidung von Objekt- und Metasprache. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 34, 1981, s. 285—292.

HAUSENBLAS, K.: Řeč o řeči v Nerudově povídce „U tří lilií“. SaS, 38, 1977, s. 336—339.

[HOFFMANNOVÁ]-JIŘIČKOVÁ, J.: Metařečový komentář. SaS, 40, 1979a, s. 149—151.

HOFFMANNOVÁ-JIŘIČKOVÁ, J.: Metajazyk a metařeč a jejich charakter v díle Karla Čapka. SaS, 40, 1979b, s. 295—302.

HOLMES, J. S.: Báseň a metabáseň. Romboid, 5, 1970, s. 7—12.

CHLOUPEK, J.: Řeč o jazyce v umělecké tvorbě M. Horníčka. NŘ, 55, 1972, s. 165—170.

CHLOUPEK, J.: Knížka o češtině. Praha 1974.

JANOUŠEK, J.: Sociální komunikace. Praha 1968.

KRAUSOVÁ, N.: Príspevky k literárnej teórii. Bratislava 1967.

KUBÍNOVÁ, M.: K systému funkcí a kódů ve verbální komunikaci. Estetika, 18, 1981, s. 101—118.

MATERNA, P.: Metajazyk a jazyk—objekt. In: Stručný filosofický slovník. Praha 1966, s. 275.

MAYENOWA, M. R.: Expressions Guillemetées: contribution à l’étude de la sémantique du texte poétique. In: Sign. Language. Culture. The Hague - Paris 1970, s. 645—657.

MAYENOWA, M. R.: Poetyka teoretyczna. Zagadnienia języka. 2. vyd. Wrocław 1979.

MÜLLEROVÁ, E.: K metajazykovým prvkům v uměleckém textu. In: Filologické studie 8. Praha 1978, s. 47—56.

PŁACHECKI, M. - ZALESKI, K.: Metatekst w tekście krytycznym. In: Badania nad krytyką literacką. Wrocław 1974, s. 81—93.

POPOVIČ, A.: Text a metatext. SlavSlov, 8, 1973, s. 347—373.

POPOVIČ, A.: Problémy literárnej metakomunikácie. Teória metatextu. Nitra 1975.

POPOVIČ, A.: Estetická metakomunikácia. In: Tvorba a recepcia. Ed. F. Miko - A. Popovič. Bratislava 1978, s. 237—382.

TATARKIEWICZ, W.: Sztuka i język: dwa wieloznaczne wyrazy. In: Studia semiotyczne. Wrocław 1970, s. 11—22.

[131]TOROP, P. Ch.: Problema inteksta. In: Trudy po znakovym sistemam 14. Tekst v tekste. Tartu 1981, s. 33—44.

VALOCH, J.: Umělecké experimenty a proměny knihy. In: Literárněvědné studie. Brno 1972, s. 263—271.

VOLEK, J.: Interpretace uměleckého díla jako metaznak. Estetika, 18, 1981, s. 219—234.

WIERZBICKA, A.: Metatekst w tekście. In: O spójności tekstu. Wrocław 1971, s. 105—121.

WOLNIEWICZ, B.: Języki i kody. In: Zagadnienia socjo- i psycholingwistyki. Wrocław 1980, s. 7—37.

ZICH, O. a kol.: Moderní logika. Praha 1958.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 2, s. 123-131

Předchozí Milada Homolková: K systémovému výkladu sémantického vývoje slovesa pěti

Následující Josef Vachek: K problémům psané normy jazyka a vnitřní řeči