Sovětská kniha o znaku a o vztahu jazyka a mimojazykové skutečnosti

Josef Štěpán

[Rozhledy]

(pdf)

Советская книга о знаке и об отношении языка к внеязыковой действительности / A Soviet book on sign and on relation of language and extralinguistic reality

Sovětský klasický filolog, obecný jazykovědec a estetik A. F. Losev publikoval mnoho knih (např. 1957, 1968, 1976, 1977, 1979). Ve 40.—70. letech napsal vedle toho řadu statí rozvíjejících učení klasiků v jazykovědě, z nichž zvláště příspěvky k teorii znaku jsou polemicky zaměřeny. Protože Losevovy stati jsou metodologicky výrazným přínosem k současné syntaktické sémantice a typologii, je třeba uvítat, že vyšel soubor 15 těchto statí knižně pod názvem Znak, simvol, mif (Moskva 1982, 478 s.). Vzhledem k šíři problematiky v knize řešené se můžeme dotknout jen některých otázek.

V 1. stati (s. 5—27) se autor zabývá jazykem jako prostředkem dorozumění mezi lidmi, a to z hlediska leninské teorie odrazu. Jazykový znak není jen odrazem skutečnosti v lidském vědomí a myšlení, ale je to aktivní faktor (aktivní odraz) v procesu formování toho, co označuje. A. F. Losev si všímá nejen autora a adresáta v komunikativním aktu, ale také prostředí (arény), v němž se autor a adresát setkávají; chápe jazyk jako nástroj při rozvoji společnosti, srov. zvl. dále 12. a 13. stať.

Ve 2. stati (s. 28—64) podává po vzoru matematiky axiomatiku znakové teorie, shrnující zkušenosti z bohaté literatury o znaku. Jde mu o znak vůbec, stranou v této stati zůstává jazykový znak (jím se zabývá v následujícím příspěvku). Nejprve formuluje 12 axiómů obecné informace, např. každý znak předpokládá, že existuje nějaké mimoznakové označované aj., a tyto axiómy komentuje. Zatímco axiómy obecné informace se soustřeďují na vztahy znak — neznak, následujících 14 axiómů speciální informace podrobně analyzuje vnitřní význam znaku, znakovou strukturu, např. každý znak je nedělitelná jednotka, která má různé části a elementy, schopné se dělit do nekonečnosti atd. V této souvislosti si všímá pojmů struktura a model, kontext a význam; některá tvrzení jsou zde již ilustrována jazykem (např. každý pád má nekonečný počet významů).

3. stať (s. 65—91) se zabývá jazykovým znakem. Podle autora jde o tři axiómy živelnosti (např. přirozený jazyk na rozdíl od jazyků umělých vznikl sám spontánně), [141]tři axiómy poznání (jazykový znak je aktem lidského poznání, výsledkem prožívání té nebo jiné předmětnosti, aktem pojetí té nebo jiné předmětnosti) a jeden axióm predikace (každý jazykový znak je predikace toho nebo jiného pojetí - pochopení označované předmětnosti ve vztahu k této předmětnosti).

V závažné 4. stati (s. 92—113) A. F. Losev zkoumá specifiku jazykového znaku v souvislosti s chápáním jazyka jako bezprostřední skutečnosti myšlení. Odmítá obecně asémantičnost strukturalismu, který nebral v úvahu, že člověk je individuální, společenský, historický. Podle Loseva je specifičnost jazykového znaku v tom, že odráží jednak objektivní skutečnost, jednak myšlenkovou sféru člověka; nelze však podle jeho názoru tuto specifiku redukovat buď jen na objektivní skutečnost, nebo jen na myšlenkovou sféru člověka. Domnívám se, že je proto třeba ocenit některé nejnovější práce mladších západních psychologů, kteří navazujíce na sovětskou teorii řečové činnosti se pokoušejí vidět vývoj jazyka a myšlení právě ve vztahu k objektivní skutečnosti (Hildebrand-Nilshon, 1980). Zajímavé je Losevovo tvrzení, že každý jazykový znak odráží ten nebo jiný systém vztahů označovaného předmětu svobodně, libovolně a už nezávisle na objektivní pravdivosti odráženého předmětného systému vztahů stejně jako na myšlení samém. Tím lze vysvětlit, že jazyk bývá někdy „pokažením“ skutečnosti, vlastně lží o této skutečnosti; kdyby totiž každá věta byla pravdivá, pak by nebylo možno lhát. Lidské myšlení vzniká z jednoduchých vjemů skutečnosti, ale podle autora ne vždy absolutně této skutečnosti odpovídá, může se od ní více nebo méně lišit, jak ukazují i jiní (Weinrich, 1966). Každý jazykový znak je aktem interpretace jak příslušných momentů myšlení, tak skutečnosti. Losevův termín interpretace se zde blíží našemu termínu pojetí (Štěpán, 1979). Autor liší interpretaci v praktickém životě a ve vědě; jako příklady uvádí jednak slovo letadlo, jednak věty Součet úhlů trojúhelníku se rovná dvěma pravým úhlům a Truhlář udělal židli; zatímco u první věty lze podle Loseva uvažovat o spojení logických pojmů, ve druhé větě nejde jen o větu složenou z pojmů: pojem truhlář má nekonečné možnosti užití, ale výraz truhlář je v uvedeném řečovém vyjádření (větě) již omezen svým kontextem. Každá gramatická věta má svůj logický smysl; není to však smysl, s nímž operuje čistě formální logika, ale je to logika specificky jazyková, jazykový smysl a jazykové myšlení. A. F. Losev tedy liší čisté myšlení a jazykové myšlení (s. 105). Osvětluje to jednak příkladem z učení se cizím jazykům, kdy se neučíme jen izolovaná slova, nýbrž jde o živé dorozumívání mezi lidmi, jednak tím, že stejný obsah je možno v jednom jazyce vyjádřit několikerým způsobem. Jeden a týž pojem se v různých jazycích vyjadřuje různě a to svědčí o tom, že slovo má v každém jazyce svůj vlastní osud, nezávislý už na výchozím pojmu.

5. stať (s. 114—124) popisuje nekonečnou smyslovou valentnost jazykového znaku, která se projevuje především ve zvukové stránce věty, v dynamice větných členů a vztahů, v nekonečných možnostech lidského myšlení, jež je odrazem nekonečné skutečnosti, atd.

V 6. stati (s. 125—144) se podává 17 závěrečných axiómů teorie jazykového znaku. Jde především o axióm valentnosti znaku (znak vstupuje do vztahu s jinými znaky), o axiómy jazykového myšlení (patří jen člověku, je aktivním odrazem objektivní skutečnosti), axiómy nekonečnosti a živelnosti jazykové valentnosti apod. Autor tedy zformuloval celkem 50 axiómů své znakové teorie. Uvedené stati z teorie znaku, které všechny byly napsány v 70. letech, ukazují, že A. F. Losev chápe znak jako složitou kategorii, jako celý systém vztahů.

7. stať (s. 145—167) se zabývá pojmem analytické lingvistiky, který se v poslední době užívá vedle pojmu diferenciální lingvistika (Wildgen, 1977; Achmanova - Publičenko, 1979), a to při použití matematických metod. Vycházeje z principu diskrétnosti a nediskrétnosti jazykových kategorií, autor se podrobně a kriticky zabývá knihou L. Z. Sovové (1970). A. F. Losev neodmítá logický přístup k jazyku, [142]ale na s. 165 ukazuje, že ne vše se v jazyce uskutečňuje jen na základě vytvořeného systému pojmů. V SSSR dochází často k takovýmto polemikám různých koncepcí, které vycházejí ze stejného světového názoru (Fedosejev, 1982).

Také následující čtyři stati jsou věnovány především rozboru literatury (nenajdeme v ní však žádnou československou práci). 8. stať (s. 168—182) pojednává o slovesné předmětnosti (tzv. lekton, tj. smysl) v jazykovědě antických stoiků, pro které byl charakteristický nejen hluboký ontologismus a objektivismus, ale i materialismus. 9. stať (s. 183—200) se zabývá kriticky některými koncepcemi vztahu jazykového znaku a jazykového významu. O nepřehlednosti situace v této oblasti svědčí např. to, že Ch. Peirce (1955) uvádí 76 různých typů znaku, C. K. Ogden a I. A. Richards (1953) 23 významů slova význam, A. F. Losev (1968) 34 významů slova model. Potom autor uvažuje obecně o nejhlavnějších směrech zkoumání vztahu jazykového znaku a jazykového významu, kritizuje jejich častou jednostrannost. Některá jeho tvrzení jsou v souladu s většinou koncepcí jazykového znaku, jsou obecně přijatelná, jindy jde jen o autorův názor, např. vystupuje proti obecně přijímané teorii o libovolnosti spojení znaku s jeho významem a označovanou objektivní skutečností: Podle A. F. Loseva však nelze různé přístupy ke zkoumání znaku ignorovat, nýbrž bude třeba jich využít při výstavbě jazykovědy, která vychází z teorie odrazu. Z hlediska této teorie se A. F. Losev zabývá v následující 10. stati (s. 201—219) podrobněji některými současnými sovětskými znakovými teoriemi jazyka, srov. zvl. publikaci Simpozium (1962). V 11. stati (s. 220—245) zkoumá autor terminologickou mnohoznačnost výrazů model, struktura a znak v sedmisvazkovém díle Sémeiótiké (1964—1975).

Ve 12. stati (s. 246—279), vytištěné poprvé roku 1979, autor nejprve ukazuje, že v živém jazyce neexistuje nikdy slovní zásoba bez věty a že každý univerzální typ věty je spojen jak s jistým pojetím skutečnosti, tak s jistým typem myšlení. V této a následující stati, jež jsou centrálními statěmi celé knihy, jde A. F. Losevovi především o to, aby stanovil logické vztahy typů věty s typy skutečnosti a myšlení; nejde mu však o to, aby podle typů věty zkoumal veškerou historii logického myšlení. Opírá se o četné sovětské práce věnované archaickým jazykům (srov. Meščaninov, 1940; nejnověji Panfilov, 1971; Klimov, 1977; Problémy, 1977 aj.).

Nejarchaičtější stavbu věty nazývá A. F. Losev v souladu s řadou sovětských prací inkorporovanou (dnes ji nacházíme především u paleoasijských jazyků): nejsou v ní rozlišeny slovní druhy a větné členy, inkorporace je tedy komplexem slovo - věta. Např. v kolymském dialektu jukagirského jazyka je komplex asayuolsomoroh, kde asa označuje ‚sob‘, yuol ‚vidění‘ a somoroh ‚člověk‘, tedy je to sob - vidění - člověk (podobný příklad je už u I. I. Meščaninova, 1940, s. 85); tj. česky Člověk uviděl soba. Všechny elementy inkorporované věty jsou amorfní, jazyk nemá morfologii (o nadbytečnosti morfologie srov. Skalička, 1962), nerozlišuje se kořen a jeho afixy atd. To svědčí podle Loseva o tom, že inkorporované myšlení operuje jen s beztvarými, neanalyzovanými smyslovými vjemy, že nerozlišuje podstatu a jev. Nerozlišování slovních druhů zase odpovídá absence logických kategorií v myšlení. To by znamenalo, že myšlení zde není. Jak autor uvádí, to by však nebyl správný závěr: logické kategorie tu jsou, ovšem jsou jednolité, nerozčleněné, vzájemně ztotožněné. A. F. Losev jako odborník na antickou mytologii (1957) uvádí, že ideologií spojenou s inkorporovanou stavbou je mytologie, chápání všeho neživého jako živého a všeho mechanického jako organického. Myšlení je zde tak spojeno výlučně s materiálně věcnými a čistě smyslovými mýty. U inkorporovaného myšlení abstrakce sice je (bez ní by totiž nebylo myšlení), ale obecné, jednotlivé a jedinečné se jeví jen jako smyslově materiální věci. Inkorporace ovšem byla revolucí ve vývoji od živočicha k člověku. Inkorporované myšlení probíhá na základě smyslovosti, jazyk je již prostředkem dorozumění, a to je výsledek mohutného pokroku myšlenkové a poznávací činnosti; [143]přechod od zvířecích zvuků k artikulované lidské řeči a k jazyku jako nástroji dorozumění, to je největší převrat v historii lidstva. Domnívám se, že by uvedený přechod měla lingvistika objasňovat ve spolupráci s vývojovou psychologií, antropologií, fyziologií, neurofyziologií, archeologií, ekologií a jinými disciplínami vycházejícími z vědeckého světového názoru.

Větné členy v inkorporované větě nechybějí, ale jsou rovněž jednolité, nerozčleněné, ztotožněné. Velmi důležité je to, že prvobytný člověk podle autora neodlišuje vlastní „já“ od okolního světa. To se projevuje i ve větě, v níž není rozlišen subjekt a predikát, je zde pouze prostorově časová konfigurace. Inkorporovaná věta odpovídá podle A. F. Loseva asi ruské neosobní větě (bezličnoje predloženije), jejímž subjektem je objektivní situace. Inkorporovaná věta je podle něho jen prvním krokem abstrahující činnosti v historii lidského myšlení. Na s. 275 autor uvádí, že prvobytné myšlení proto, že vycházelo jen ze smyslové zkušenosti, nemohlo chápat objektivní zákonitosti, obsahovalo fantastičnost a pohádkovost. Inkorporovaná stavba jazyka byla ovšem už prostředkem komunikace, jak tvrdí autor.

Nejrozsáhlejší je 13. stať (s. 280—407), která je vytištěna poprvé, ačkoli autor přednášel její obsah na katedře klasické filologie již ve 40. a 50. letech. Pojednává v ní o dalších typech věty ve spojení s typy myšlení. Pro dějiny abstrahující funkce myšlení měly velký význam inkorporovaná, ergativní a nominativní stavba věty.

Při přechodu od inkorporativní stavby k ergativní byla celá řada mezistupňů. Na tuto otázku jsou v sovětské lingvistice různé názory, jeden z nich představuje např. V. P. Nedjalkov zabývající se diatezí, srov. nejnověji (1982). A. F. Losev uvádí tři mezistupně: Za prvé je to dvojčlenná inkorporace v giljackém jazyce, v němž je už vydělen přísudek, který ovšem má ještě daleko do bohatství tvarů dnešního slovesa. Za druhé je to pronominální stavba v severoasijských a severoamerických jazycích. Kromě přísudku jsou v podmětu osobní zájmena, ovšem subjekt děje se ještě neliší od objektu děje. Relikty jsou, jak uvádí A. F. Losev, i v indoevropských jazycích, tj. v jazycích s nominativní stavbou, kde osobní zájmena 1. os. sg i pl. mají jiný kořen v nominativu než v nepřímých pádech; svědčí to podle něho o tom, že uvědomuji-li si sám sebe, tak to není totéž „já“, jako když vstupuji do spojení s okolním světem. Třetím mezistupněm je posesívní stavba v eskymáckých a melanézských jazycích, kde k podmětu se připojuje přivlastňovací „částice“ odvozená od osobního zájmena. Zatímco dosud při inkorporaci šlo jen o prostorově časové vztahy mezi věcmi (bez kauzality), zde lidské myšlení vyděluje vztah přináležitosti. Jestliže u dvojčlenné inkorporace, u pronominální a posesívní stavby je „já“ a „ne-já“ podle autora nerozlišeno, u ergativní stavby dochází k rozlišení, „já“ se stává subjektem děje a vztahy mezi jevy se začínají chápat kauzálně.

Ergativní stavba (Klimov, 1973) je především v jazycích iberokavkazských, dále severoamerických, australských, melanézských aj. Na gruzínské větě Scheni gaqida mamam, tj. ‚koně prodal otec‘, autor ukazuje, že slovo otec je ve zvláštním, ergativním pádu, podobně koně není akuzativ, ale je to zvláštní, absolutní pád. Ergativní pád je pádem subjektu; není to však nominativ, protože současně vyjadřuje nejen subjekt děje, ale i nástrojové pojetí subjektu. Ergativní subjekt je aktivní i pasívní, predikátem je přechodné sloveso, je zde dialektická jednota aktiva a pasíva. V ergativním myšlení došlo, jak interpretuje jazykovou skutečnost A. F. Losev, k oddělení aktivního subjektu od věci a to znamenalo konec absolutnímu „fetišismu“. Od věcí (fetiší) se oddělilo to, co je možno nazvat „duší věcí“, je to démon. Autor tvrdí, že démonismus je charakteristický pro myšlení prvobytně pospolné společnosti a je to začátek animistické epochy, po níž přichází polytheismus. Dnes u každého děje uvažujeme o příčině, ergativní myšlení však vidělo každý děj pasívně; děj byl prý způsobován démonem, jak je zřejmé např. z Homéra.

Od ergativní stavby k nominativní postuluje autor mezistupně. Je to např. afek[144]tivní stavba v gruzínštině, lokativní v avarštině aj. Zvláštní postavení v překonání ergativní stavby a dostižení stavby nominativní má gruzínština.

Nominativní stavba je charakteristická pro současné indoevropské jazyky. Subjekt věty je zpravidla v nominativu. O jiných případech srov. nejnověji u nás R. Mrázek (1982). Nominativ je v protikladu ke všem nepřímým pádům, protože ty vyjadřují vztah jména ke jménu nebo ke slovesu. Při vnímání mimojazykových jevů není nominativ jen jejich pojmenováním, ale je i vyjádřením těchto jevů; jedinou funkcí nominativu je ztotožnit daný jev s ním samým a tím ho odlišit od jevů jiných. Nominativní subjekt představuje maximální abstrakci, které dosáhl jazyk a myšlení, je to úplný a adekvátní odraz věcí a událostí, z nichž se skládá skutečnost a jenž umožňuje uchopit předměty (jevy) v jejich podstatě. Autor kritizuje ztotožňování logických a gramatických kategorií; logické kategorie jsou nástrojem myšlení, gramatické nástrojem rozumění (pojetí?), srov. logickou kategorii substance a gramatickou kategorii substantiva, logický soud a gramatickou větu (logický soud Člověk staví dům je možno gramaticky pojmout (nekonečně) mnoha způsoby, místo člověk lze říci dělník, architekt apod., dům lze nahradit školou, divadlem aj., lze vyjádřit pasívem Dům je stavěn člověkem atd.). Myšlení ve srovnání s jazykem pokládá autor za abstrakci, jazyk za jeho konkrétní vyjádření, praktickou skutečnost. Vyhraněná je Losevova interpretace: Nominativní myšlení je poprvé schopno myslet předmět objektivní skutečnosti jako takový, ztotožňovat ho s ním samým, osvobozuje předmět od mytologie, dochází k rozlišení podstaty a jevu (je zde často bohatá morfologie) a má schopnost zjišťovat přesné zákonitosti v přírodě a ve společnosti. Jestliže inkorporované myšlení absolutizovalo prostorově časové vztahy a ergativní myšlení vztahy příčinné, nominativní myšlení se od nich liší tím, že vzniká v podmínkách rozlišení podstaty a jevu a v podmínkách racionálního spojení těchto dvou stránek skutečnosti. Nominativní myšlení obsahuje příčinnost, ale neopomíjí ani nahodilost; není to jen metafyzika, nýbrž má i rysy dialektiky.

Závěrem 13. stati podává A. F. Losev vlastní pokus o sociálně historické vysvětlení dosud uvedených typů větné stavby a typů myšlení. Na nejnižším stupni vývoje je podle něho inkorporovaná stavba, jejíž myšlení ještě přesně neodlišuje předměty (jevy) a jejich vzájemné vztahy, věci se rozlišují jen smyslovým vnímáním, jde o totemismus a fetišismus. Inkorporovaná stavba ustupuje tehdy, dochází-li k růstu výrobních sil, jež umožňují člověku bojovat s živelnými silami. Přechází se od sběratelství k vlastnímu hospodaření, pronominální a posesívní stavba vyzvedají dvě nové kategorie: substanci a přináležitost. Ty jsou už ukazateli individua, osobnosti. V ergativní stavbě je již vyjádřen jednající subjekt, který se oddělil od věcí. Tuto stavbu a myšlení pokládá autor za výraz nové ideologie, kterou je animismus; ten souvisí se vznikem chovu dobytka, obdělávání pole a řemesel, tj. s přechodem od sběratelství a lovu k aktivnímu hospodaření. Na nominativní stavbě autor dokládá, jak dochází k další abstrakci; nominativ jako subjekt se ztotožňuje sám se sebou a stává se východiskem nekonečného počtu predikací. Jazyk a myšlení nominativní stavby podle autora odrážejí další pokrok produktivního hospodářství prvobytně pospolného řádu, v němž začíná hrát důležitou ekonomickou úlohu také individuum; je to v době vzniku patriarchátu, kdy má svůj význam ještě mytologie, srov. antický polytheismus. A. F. Losev, vědom si toho, že konečné sociálně historické objasnění typů větné stavby a typů myšlení nemůže být při současném stavu vědy jeho úkolem, ukazuje, že nominativní stavba jazyka a myšlení je úspěchem všeho lidstva, že syntax a mytologie jsou nutným produktem myšlení prvobytně pospolné společnosti.

Poněkud neorganicky je zařazena 14. stať (s. 408—452), která se zabývá problematikou uměleckého stylu, a to malířskou obrazností v poezii. A. F. Losev se totiž také knižně zabýval estetickými kategoriemi (1965). Jsou vymezeny pojmy jako nulová obraznost, obraz — indikátor, alegorie, personifikace, metafora, symbol a mýtus.

[145]Závěrečná 15. stať (s. 453—478) má shrnující charakter. Jejím předmětem je vztah procesu poznání a jazyka. Členitost jazyka je zřejmá v oblasti artikulace, těžko si ji lze představit v oblasti obsahu. Autor vidí nejen jednotlivé elementy jazyka (hlásky, slovní druhy, větné členy atd.), ale i souvislost (nepreryvnosť) jazyka, která vyplývá z plynulosti procesu poznání. Proces poznání je nejen zdokonalování, ale i aktivní tvůrčí činnost, jak zdůrazňuje autor. Jazyk není jen uvědomělé operování gramatickými kategoriemi, ale je to neuvědomělý a zcela souvislý proces poznání, je to nástroj lidského dorozumění. Chápou-li se slova jako něco stálého, pevného, pak dochází podle A. F. Loseva k mechanickému pojetí jazyka. Jazyk (autor neliší pojmy jazyk a řeč) je však podle něho pohyb, jehož základem je predikování v širokém slova smyslu (srov. výše ve 3. stati axióm predikace). S pojmem predikace pracuje autor na všech rovinách jazykové stavby. Jazyk jako proces poznání je podle něho neustálá predikace. Takové pojetí není obecně přijímáno, pojetí predikace je značně široké.

Kniha A. F. Loseva je významným obohacením literatury o znaku a o vztahu jazyka a mimojazykové skutečnosti (u nás srov. Horálek, 1967, nejnověji Horecký, 1982, jinde Schiwy, 1969; Hildebrand-Nilshon, 1980). I když jsme se pokusili naznačit alespoň stručně komplex otázek řešených v knize, nemohli jsme přirozeně zhodnotit autora ani v šíři ani v hloubce jeho úvah. Zůstává zásluhou díla, že kategorii znaku chápe z hlediska teorie odrazu jako celý systém vztahů a že se kriticky vyslovuje i k jiným koncepcím. Za zvlášť závažné považujeme výklady o vztazích typů vět k typům myšlení a skutečnosti. Je sice možno namítnout, že jazyk není jen větná konstrukce nebo skupina větných konstrukcí (zajímavý materiál historickosrovnávací fonologie a morfologie a jeho interpretaci přináší u nás nejnověji s odkazy na rozsáhlou literaturu A. Erhart, 1982), ale usilujeme-li o zkoumání jazyka ve vztahu k mimojazykové skutečnosti, pak právě věty jsou tím základním materiálem. Kladem práce je, že inkorporativní, ergativní a nominativní větné konstrukce různých jazyků nejsou vykládány jen čistou psychikou (myšlením), ale i vztahem ke společenské a přírodní skutečnosti prvobytně pospolného řádu. Autor usiluje o postižení dialektiky odrazové a komunikativní funkce jazyka. Třebaže řada věcí je jen naznačena (autor např. nevyužívá výsledků sovětské teorie řečové činnosti), zdá se, že velmi plodná je časová posloupnost fylogenetického konstituování obsahových kategorií prostoru, času, posesivity, kauzality, nominativního subjektu (Sandmann, 1954), aktiva a pasíva. Autor správně ukazuje, že v různých etnických skupinách na Zemi došlo historicky vlivem rozdílných životních podmínek k různému stupni rozvinutí těch nebo oněch stránek myšlení a jazyků, takže ani dnes obsahy myšlení a jejich řečové vyjádření nejsou totožné v jednotlivých etnických celcích. Odmítá však rozhodně rasismus a diskriminaci malých národů, protože každý národ a každá etnická skupina přinesly menší nebo větší vklad do lidské kultury vůbec. Losevova monografie bude nepochybně využita při sběru a zpracování dalšího jazykového materiálu nejrůznějších jazyků světa; bude třeba konfrontovat nejen vyjadřování subjektu, ale i prostoru, času a dalších obsahových kategorií (zajímavá je kategorie vlastnosti, např. barvy, Štěpán, 1983).

 

LITERATURA

 

ACHMANOVA, O. S. - PUBLIČENKO, L. V.: Diferenciaľnaja lingvistika i filologičeskaja topologija. VJaz, 1979, č. 4, s. 46—56.

ERHART, A.: Indoevropské jazyky. Praha 1982.

FEDOSEJEV, P. N. a kol.: Umění polemiky. Praha 1982; rec. V. Suchý v RP 15. 10. 1982, s. 4.

HILDEBRAND-NILSHON, M.: Die Entwicklung der Sprache. Phylogenese und Ontogenese. Frankfurt - New York 1980.

HORÁLEK, K.: Filozofie jazyka. Praha 1967.

[146]HORECKÝ, J.: Semiotické výskumy v československej jazykovede. SaS, 43, 1982, s. 134—138.

KLIMOV, G. A.: Očerk obščej teorii ergativnosti. Moskva 1973; rec. S. Romportl v SaS, 37, 1976, s. 121—134.

KLIMOV, G. A.: Tipologija jazykov aktivnogo stroja. Moskva 1977.

LOSEV, A. F.: Antičnaja mifologija v jeje istoričeskom razvitii. Moskva 1957.

LOSEV, A. F.: Vvedenije v obščuju teoriju jazykovych modelej. Moskva 1968.

LOSEV, A. F.: Problema simvola i realističeskoje iskusstvo. Moskva 1976.

LOSEV, A. F.: Antičnaja filosofija istorii. Moskva 1977; rec. D. Machovec v LF, 102, 1979, s. 29—32.

LOSEV, A. F.: Istorija antičnoj estetiki. Rannij elenizm. Moskva 1979.

LOSEV, A. F. - ŠESTAKOV, V. P.: Istorija estetičeskich kategorij. Moskva 1965. Rec. sloven. překladu M. Vašíček ve Výtvarné kultuře, 3, 1979, s. 15—16.

MEŠČANINOV, I. I.: Obščeje jazykoznanije. Leningrad 1940.

MRÁZEK, R.: Pojem subjektu vzhledem ke struktuře slovanské věty. JA, 19, 1982, s. 32—33.

NEDJALKOV, V. P.: Čukotskije glagoly s inkorporirovannym podležaščim. In: Kategorija sub’jekta i ob’jekta v jazykach različnych tipov. Ed. S. D. Kacneľson. Leningrad 1982, s. 135—153.

OGDEN, C. K. - RICHARDS, I. A.: The meaning of meaning. London 1953. Část přel. v Lingvistických čítankách I. Sémiotika sv. 2. Praha 1970 (učební text), s. 59—76.

PANFILOV, V. Z.: Vzaimootnošenije jazyka i myšlenija. Moskva 1971.

PEIRCE, CH.: Logic and semiotic. The theory of signs. In: Philosophical writings of Peirce. New York 1955.

PROBLEMY LINGVISTIČESKOJ TIPOLOGII I STRUKTURY JAZYKA. Ed. V. S. Chrakovskij. Leningrad 1977.

SANDMANN, M.: Subject and predicate. Edinburgh 1954; rec. J. Nosek, SaS, 21, 1960, s. 290—292.

SEMEIOTIKE. Trudy po znakovym sistemam. I-VII. Tartu 1964—75.

SCHIWY, G.: Der französische Strukturalismus. Hamburg 1969.

SIMPOZIUM PO STRUKTURNOMU IZUČENIJU ZNAKOVYCH SISTEM. Tezisy dokladov. Moskva 1962.

SKALIČKA, V.: Das Wesen der Morphologie und der Syntax. Slavica Pragensia, 4. Praha 1962, s. 123—127.

SOVA, L. Z.: Analitičeskaja lingvistika. Moskva 1970.

ŠTĚPÁN, J.: K tzv. odrazové sémantice. JA, 16, 1979, s. 65—66.

ŠTĚPÁN, J.: O pojmenování barev a jeho využití v současné češtině. SaS, 44, 1983, s. 22—29.

WEINRICH, H.: Linguistik der Lüge. Heidelberg 1966.

WILDGEN, W.: Differentielle Linguistik — Entwurf eines Modells zur Beschreibung und Messung semantischer und pragmatischer Variation. Tübingen 1977; rec. J. Štěpán, JA, 17, 1980, s. 30—32.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 2, s. 140-146

Předchozí Slavomír Utěšený: Práce o charakteristických rysech brněnské mluvy

Následující Jan Kořenský: Problémy struktury osobnosti