Základní příručka indoevropeistiky

Petr Sgall

[Kronika]

(pdf)

Основное пособие индоевропеистики / A basic handbook of Indo-European studies

Padesát let po vydání Baudišovy Struktury jazyků indoevropských máme konečně novou česky psanou příručku, která podává široký a hluboce zasvěcený přehled všech hlavních otázek indoevropské srovnávací fonologie a morfologie, a to jak z hlediska rekonstrukce společného východiska ide. jazyků v jeho různých vývojových stadiích a oblastních variantách, tak i z hlediska rozrůzňování a typických aspektů pozdějšího vývoje jednotlivých ide. větví a jazyků.

Autorem knihy Indoevropské jazyky — Srovnávací fonologie a morfologie, Praha (Academia) 1982, 260 s., je Adolf Erhart, který jako náš přední indoevropeista přispěl už v několika ohledech k rozvoji indoevropské srovnávací lingvistiky, zejména promyšleným uplatněním metody vnitřní rekonstrukce, umožňující nahlédnout do hláskosloví a tvarosloví tzv. protoindoevropského stadia, staršího, než je stadium přímo rekonstruovatelné porovnáním doložených příbuzných jazyků.

Jak autor dovozuje v úvodní kapitole, toto porovnání písemně doložených období vývoje ide. jazyků vede k předpokladu, že k první velké diferenciaci této jazykové rodiny došlo kolem r. 3000 př. n. l. Tehdy vznikly dvě ide. nářeční skupiny, západní (z níž dalším štěpením, snad až koncem první pol. 2. tisíciletí, vznikly předstupně jazyků germánských, keltských, latiny, baltských, slovanských aj.) a východní, později (asi kolem r. 2000) rozdělené na řečtinu, arménštinu, jazyky indoíránské, chetitštinu aj. Na základě novějšího bádání vlastního i zahraničního autor dovozuje, že tyto dvě nářeční skupiny byly rozlišeny nejen hláskoslovně a lexikálně, ale i v tvarosloví: ve východních nářečích se bohatěji rozvinula flexe slovesná (rozlišení aoristu a perfekta, vznik plusquamperfekta a futura aj.) i jmenná (paradigmatické adverbiální pády), kdežto v nářečích západních, která byla po dlouhou dobu konzervativnější, většinou k takovému rozšíření základních tvaroslovných kategorií nedošlo. Z dalších nových výsledků se tu připomíná nejednotnost starých jazyků dříve zařazovaných do tzv. italické větve, dělení germánských jazyků na dvě skupiny (skandinávskou a kontinentální) místo na tři, možná návaznost arménštiny na starý jazyk fryžský; odmítá se tzv. indochetitská teorie. Jak autor připomíná a v dalších kapitolách dokládá, „štěpení“ jazyků bylo opětovně ovlivněno faktory konvergentního vývoje: chetitština se patrně oddělila dřív než jiné jazyky a prodělala rychlý vývoj ovlivněný neindoevropskými jazyky; řečtina se brzy dostala pod silný vliv západoindoevropských nářečí (odtud její kentumový ráz; autor ji považuje za smíšený jazyk) a naopak zase jazyky slovanské prošly silným vlivem íránským.

V druhé kapitole se stručně probírají cíle a metody indoevropeistiky, se zdůrazněním metody vnitřní rekonstrukce. Dovozuje se tu, že „indoevropské“ stadium (ovšem s nářečním rozrůzněním, a snad i s oddělením chetitštiny a dalších anatolských jazyků) trvalo velmi dlouho, takže je třeba rozlišovat při relativní chronologii více vývojových fází, než se dříve mělo za to. Před první výraznou diferenciací ide. areálu počítá autor se dvěma fázemi (ide. a protoide.), po této diferenciaci pak s několika dalšími (např. pro slovanské jazyky je to fáze západoide., pak východoevropská čili protobaltská, a potom praslovanská). Vnitřní rekonstrukcí lze dospět, jak autor připomíná, k hypotetickému zjištění inventáře protoide. morfémů, ne však ke zjištění jejich systému (a tím méně ke zjištění větných konstrukcí, jak se připomíná v kapitole o syntaxi).

Rozsáhlejší je kapitola třetí, věnovaná fonologii. Pracuje se tu s třemi místy artikulace okluzív (neznělé aspirované se považují [249]za produkt speciálního indoíránského vývoje, v ide. období existovaly jen jako varianty; fonetická povaha tzv. znělých aspirát zůstává otevřena). Tři protoide. laryngály odpovídaly třem řadám guturál a přispěly k rozlišení samohlásek e, o, a, z nichž první dvě byly v protoide. jen variantami (byly tu tři samohláskové fonémy a, i, u). Odmítá se tzv. šva primum, počítá se jen s redukovaným vokálem v sousedství laryngál a před likvidou nebo nosovkou. Vedle řady nových myšlenek týkajících se rekonstrukce jednotlivých fonémů a jejich postavení v systému je tu podán velmi užitečný přehled typů hláskových změn (palatalizace, posunutí souhlásek, různé typy dloužení aj.). Z problematiky přízvuku připomeňme spojení řecké a baltoslovanské intonace předpokladem rozdílu mezi akutovými starými délkami (z náhradního dloužení při zániku laryngály nebo s ve skupinách -ns, -rs) a novými délkami s cirkumflexem (ze stahování aj.).

Kapitola čtvrtá, nazvaná Morfonologie, se zabývá zejména strukturou ide. kořenu a ablautem. Autor, který k prozkoumání podoby ide. kořenů přispěl výraznou měrou, jen stručně připomíná např. kombinatorická omezení vylučující kořeny, které by začínaly i končily médii ap. Počítá s tím, že všechny plnovýznamové kořeny začínaly souhláskou (třeba laryngálou). Ve výkladu ablautu rozlišuje redukci „předflekční“ (zasahující jednu ze slabik původně dvouslabičných nebo tříslabičných kořenů) a pozdější, spojenou se sufixací. Střídání e/o vzniklo patrně tím, že původní distribuce těchto alofonů protoindoevropského a byla „ještě před jejich konečnou fonologizací změněna v distribuci podmíněnou morfologicky“, přičemž se o patrně stalo příznakem některých flexívních a derivačních forem (s. 87n.).

V páté kapitole pojednává autor o flexi jmen. Vychází z jedenácti základních pádových funkcí (nikdy ovšem nebyly paradigmaticky rozlišeny všechny) a dovozuje, že pádové koncovky vznikaly především připojováním postpozic a determinativů. Tzv. adaptační teorii dává za pravdu v tom, že funkce ide. pádů nelze přímo odvodit z významů těchto aglutinovaných elementů (s. 100). Determinativy -s, -m, -t, -i přinášely mj. funkci singuláru, zatímco pouhá forma, co do čísla indiferentní, mohla být (popř. ve spojení s postpozicemi) využita i ve funkci plurálu. Rozlišení nominativu a genitivu u mnoha substantiv bylo nejdříve založeno na rozdílu v přízvukování; naproti tomu v nom. pl. m. a f. se počítá s přidaným elementem -es (popř. začínajícím laryngálou). Zachycují se tu i některé základní jevy z oblasti odvozování: o-kmenová nomina agentis mají charakteristický přízvuk na sufixu, k přechylování substantiv sloužil sufix laryngální, původně snad funkcí blízký sociativu. V kategorii rodu se nejdříve odlišilo neutrum od rodu „životného“, později teprve vzniká femininum a shoda adjektiva se substantivem.

Stručně se pojednává o číslovkách v kapitole šesté (s výkladem o „binárních“ rysech protoide. číselného systému, s. 139), podrobnější je ovšem rozbor zájmen v kapitole sedmé. U osobních zájmen, k nimž autor nepočítá tzv. zájmena 3. os. (ve skutečnosti demonstrativa), vychází ze tří distinktivních rysů: subjektivnost, konkrétnost a individuálnost; vznik jejich deklinace považuje za pozdější než u deklinace substantiv, první krok vidí v rozlišení emfatických a neemfatických tvarů; z předcházejících distinkcí lze považovat za základní rozdíl inkluzívních a exkluzívních forem. U demonstrativ je odmítána trichotomie deixe podle osob, jejich deklinace (stejně jako interogativ a relativ) vznikla později než u substantiv, ale dříve než u zájmen osobních.

Morfologie slovesa se rozbírá v kapitole osmé. Rozlišují se formy tematické (s o před nosovkou, e jinde), atematické a polotematické flexe. Z kategorií se za základní (v protoide. fázi) považuje vid (imperfektivní, perfektivní, iterativní); vznik paradigmatických časů je patrně spojen s rozšířením determinativů jako i (s významem ‚právě‘, ‚nyní‘), s (v aoristu, ale i např. v litevském futuru); k trojici prézens — aorist — imperfektum přibývá ve východoide. skupině i perfektum, jehož zárodky v západoide. splynuly s počátky aoristu. Také slovesné způsoby (zejm. optativ a konjunktiv, který měl i funkci futura) jsou plněji rozvity ve východní části areálu. V soustavě rodů je význam stavu starší než pasívum. [250]Osobní koncovky vznikly patrně (zčásti ze starých zájmen) už v době, kdy byl slovesný systém založen hlavně na videch a na rozdílu mezi exkluzívností (spojenou s podmětem tranzitivního slovesa) a inkluzívností. Ke jmenným tvarům slovesa patří vedle soustavy participií i absolutiva a infinitivy, často vzniklé z ustrnulých pádů dějových substantiv.

Ke knize jsou připojeny tři stručné dodatky — o nesklonných slovech, o syntaxi a o skládání slov. Ostatní otázky rekonstrukce slovních jednotek jsou podrobně probrány v Erhartově a Večerkově Úvodu do etymologie (Praha, 1981).

V závěrečných odstavcích jednotlivých kapitol recenzované knihy si A. Erhart všímá jednotlivých aspektů a výsledků tzv. nostratické teorie, která se snaží doložit společný původ ide. jazyků s jazyky uralskými a snad také na východě s altajskými a drávidskými i na západě se semitohamitskými a západokavkazskými jazyky.

Kniha podává opravdu všestranný přehled, bohatě dokumentovaný soubory příkladů, řadou srovnávacích schémat i tabulek a soupisy literatury k jednotlivým oddílům. Můžeme snad jen připomenout, že autor — podobně jako většina indoevropeistů — věnuje poměrně málo pozornosti vztahům mezi srovnávacím studiem jazyků a pohledem typologickým. Jednotlivé zmínky o typologické povaze některých jevů v knize najdeme, ale chybí tu celkový pohled na typologický vývoj ide. jazyků a také v soupisech literatury není uveden Skaličkův Vývoj české deklinace nebo jiné typologicky zaměřené indoevropeistické práce. Autorovo stanovisko je vcelku v souladu s předpokladem, že staré ide. jazyky se vyvíjely především od aglutinace k flexi (i když obraz ide. morfologie není výrazně aglutinační, tím méně, že paradigmatizace adverbiálních pádů se považuje za pozdní a dílčí), a v některých ohledech to dokládá i autorova terminologie — ačkoli zejm. jeho rozlišení „pádových sufixů“ pro období starší a „koncovek“ pro období mladší, s kumulací funkcí čili „spojitostí“ není zcela jasné. Nepřesně se na s. 126 mluví o „velmi složitém pádovém systému“ jazyků ugrofinských aj., které přece nemají takovou různost deklinačních tříd jako mnohé ide. jazyky (o jejichž tendenci ke zjednodušení deklinace ve smyslu snížení počtu těchto tříd autor na téže stránce právem píše). Označování syntaktických vztahů koncovkami, rekcí a kongruencí (s. 226) je vlastní typu flexívnímu (méně přesně „syntetickému“), a také např. rozšíření větné kondenzace (ve srovnání s vedlejšími větami) má svou závažnost pro typologickou povahu jazyků.

 

Další poznámky se týkají jednotlivostí: Soustavněji by mohl být zpracován zřetel k aktuálnímu členění věty (to se v indoevropeistice dosud nestalo), a to jak v souvislosti s tzv. logickým přízvukem (s. 88, 206), tak i s volným slovosledem (s. 227), tzv. emfatickými tvary zájmen, přízvukováním slovesných tvarů aj. V dodatku o kompozitech bylo možné připomenout jejich staroindické třídění, které se stalo základem klasifikace moderní. Poněkud nejasné jsou formulace o grafice gótských souhlásek (s. 55), o adjektivním významu ‚baryton‘ (s. 90), o tom, že závazné užívání osobních zájmen je důsledkem (ne předpokladem?) zániku slovesných koncovek (s. 222), o infinitivech a absolutivech jako „adverbiálních determinantech“ jmenného členu věty (s. 228). Nezcela důsledné jsou formulace o baltoslovanské otázce (zejm. s. 15, 18, 20), o povaze tzv. melodického přízvuku (s. 63n. a 67), o „trojčlenném časovém systému“ (s bezpříznakovým futurem?) v druhé tabulce na s. 166. K charakteristice jednotlivých aspektů pozdějších ide. jazyků připomeňme, že duál (s. 93n.) je přítomen, i když zcela dílčím způsobem, i ve spisovné češtině (instrumentál adjektiv); název skotština (s. 10, 14) pro gaelštinu může mást, také charakteristika tzv. kathareousy (s. 12) není přesná. Latinské qu se svou bifonématičností patrně odlišuje od staré labioveláry (s. 52); mezi slovanskými časy (s. 220n.) by mohla být zmínka i o jednoduchém dokonavém futuru a o mathesiovských časech perfektních; kategorie rodu je v jistém smyslu přítomná i u osobních zájmen (s. 142), totiž v tom, že bývá vyznačena shodou přísudku s podmětem: ty jsi přišla, já jsem šťasten. Z tiskových chyb je nepříjemná zejm. záměna s. 88 na 87 v odd. 4.6.6 na s. 86. Doufáme, že se kniha dočká jak dalších vydání, tak pře[251]kladů, které si zasluhuje a na které jsou tyto připomínky zaměřeny.

Záslužná je autorova střízlivost, se kterou se vyhýbá exkursům do prehistorického života, migrací, otázky „pravlasti“ a iluzorním úvahám o původu gramatické soustavy ap., někdy i na úkor živosti výkladu. Jen na několika místech se neubránil formulacím o počátečních (s. 105 dole) vyjadřovacích potřebách, o „jistém stupni vývoje myšlení“ (s. 192) spojeném s přechodem od vidů k časům, o „původní situaci“ (s. 195) nebo o „předflekčním“ období (s. 86, 89 — ačkoli na s. 134 připomíná, že např. nostratická teorie počítá s předide. deklinační soustavou); chetitština má nejstarší památky, ale není doslova nejstarším ide. jazykem (s. 190).

K užitečnosti a úplnosti knihy přispívá i to, že je bohatě vybavena tabulkami a rejstříky termínů i výrazů z různých ide. jazyků. Není pochyb o tom, že Erhartova příručka se na dlouhou dobu stává základním pramenem vědomostí o příbuznosti a vývoji indoevropských jazyků pro českého čtenáře, a je to pramen nad jiné bohatý a spolehlivý. V souvislosti s nově stoupajícím zájmem o studium otázek jazykového vývoje můžeme jeho podstatný příspěvek k této problematice jen uvítat.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 3, s. 248-251

Předchozí Václav Blažek: Současný stav nostratické hypotézy (fonologie a gramatika)

Následující Vladimír Mejstřík: Český slovník cizích slov