Český slovník cizích slov

Vladimír Mejstřík

[Kronika]

(pdf)

Чешский словарь иностранных слов / A Czech dictionary of foreign words

Ačkoli slovníky cizích slov patřily a patří k nejžádanějším jazykovým příručkám, nevycházejí u nás tak často, jak by vyžadoval růst vzdělanosti daný rozvojem kulturní a vědeckotechnické revoluce naší společnosti. Připomeňme, že po starším slovníku Pechově (1948) byly produkovány pouze slovníky tzv. malého typu (Haller, 1954; Kubišta - Rejman, 1956; Rejman 1966; Kučera, 1978), které rozsahem ani způsobem zpracování nemohly splnit dva základní úkoly kladené na tento druh speciálních slovníků, totiž podat pokud možno vyčerpávající, adekvátní obraz internacionalizace domácího lexika a zároveň tak kriticky zhodnotit postavení a úlohu tzv. cizích slov v rámci spisovné slovní zásoby. Slovenské veřejnosti se v poslední době takového díla dostalo v podobě slovníku cizích slov autorek M. Ivanové-Šalingové a Z. Maníkové (1979), českým uživatelům bude určen velký slovník cizích slov připravovaný v současné době v oddělení pro lexikologii a lexikografii Ústavu pro jazyk český ČSAV.

Nejnovější prací, která systematicky zpracovává zásobu slov přejatých do češtiny z cizích jazyků, je Slovník cizích slov plzeňského lingvisty Lumíra Klimeše, vydaný v Státním pedagogickém nakladatelství v r. 1981 (791 s.). Svým rozsahem (20 165 heslových slov) patří sice spíše k slovníkům malého typu, používá však lexikografických postupů vycházejících ze zásad čtyřdílného Slovníku spisovného jazyka českého (1960—71, dále SSJČ), částečně přihlíží i k Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1978, dále SSČ). Představuje výsledek šestiletého úsilí, v němž se ovšem zhodnotila i předchozí mnohaletá autorova práce s českým lexikem.[1]

Abecednímu slovníku předcházejí po předmluvě úvodní poznámky, v nichž autor čtenáře stručně zasvěcuje do postupů a způsobů, jichž v slovníku užil, samostatné oddíly jsou věnovány výkladům o výslovnosti, dvojicím slov, která charakterizuje tak, že „jejich záměna nebývá příjemná“ (např. direktivní - direktní, efektivní - efektní, etika - etiketa), soupisu literatury využité ve slovníku, zkratkám a značkám. Vzorem pro vlastní zpracování heslového odstavce je Klimešovi, jak sám uvádí, SSJČ. V podstatě se jím řídí jak v uspořádání jednotlivých položek odstavce (po základní podobě heslového slova následuje údaj o výslovnosti, slovnědruhová charakteristika slova, nejdůležitější tvaroslovné poučení o něm, frekvenční, časový nebo stylistický index, pak výklad jednotlivých lexikálních významů, někde doložený exemplifikací), tak do jisté míry i ve výkladech věcných významů hesel a jejich stylistickém hodnocení. Jednodušší typografická úprava ve srovnání se SSJČ (3 typy proti [252]5 v SSJČ) a někde větší počet příkladů heslový odstavec poněkud znepřehledňují.

I když autor v textu slovníku výslovně nepodal svou definici cizího slova a neuvedl zásady jeho výběru, lze podle faktického hesláře soudit, že cizí slovo chápe co nejšíře jako výraz, u něhož v některé z jeho rovin (fonetickou počínaje a lexikální konče) se projevuje takový strukturní prvek, který je pociťován jazykovým povědomím soudobých mluvčích jako nečeský. Dáváme za pravdu autorovi v tom, že výběr slov ve slovníku bude vždy do jisté míry subjektivní a že typ slovníku podmiňuje i výběr výrazů ve slovníku zpracovaných (např. u menšího slovníku je samozřejmostí redukce odvozených slov, jsou-li zachycena jejich slova základová). Tak Klimeš např. neregistruje některá základní heslová slova, jejichž věcný význam je všeobecně znám (např. garáž, guláš, guma, linie); ovšem vést hranici ve výběru slov „všeobecně známých“ je věc velmi nesnadná a vede pochopitelně i k některým nedůslednostem: např. v hesláři není uvedeno slovo fotbal, ale nechybějí basketbal, volejbal aj. Autor se na druhé straně nevyhýbá slovům pro uživatele okrajovým, např. zastaralým, slangovým apod., jež mají svou informační hodnotu zvláště při četbě starší literatury: srov. docírovat, galopáda, šlof, šmízo, šnorer, tumpašky, vandl aj. Je však třeba ocenit, že Klimeš vyvažuje tuto subjektivnost tím, že věnuje zvýšenou pozornost těm oborům lidské činnosti, které dnes stojí v popředí zájmu uživatelů jazyka, např. lékařství a technice. Odtud pochází také nejvíce proti SSJČ navíc zařazených výrazů: např. histolýza, kardiovaskulární, melanoblastom; heliport, mikroprocesor atd. Obsáhlý je i soubor názvů vojenských; souvisí to pochopitelně s autorovými zájmy (pozn. č. 1), ale některé z nich, zejm. zastaralé, slangové nebo úzce speciální, bychom v menším slovníku mohli postrádat: srov. gárňák, gebírovat, generálkomando, tromlfajr; fotobombardování. Proti jiným slovníkům tohoto typu velký počet zeměpisných relačních adjektiv vypovídá o tom, že autor svůj slovník především určil vysokoškolské, popř. středoškolské mládeži, resp. že je sám vysokoškolským učitelem. S těmito faktory patrně souvisí i způsob podání u výkladů lexikálních významů jednotlivých slov. Na s. VII úvodu autor uvádí, že většinu věcných významů přejímá ze SSJČ (týká se to zejména výrazů neterminologické povahy), avšak „věcné, encyklopedické výklady SSJČ bylo … třeba někdy pozměnit nebo nahradit jinými, modernějšími, nejednou i názornějšími a srozumitelnějšími“. Postupuje tak hlavně u terminologizovaných názvů. Tato modernizace spočívá v tom, že neužívá pouze domácího ekvivalentu, nýbrž cizí výraz podrobně encyklopedicky vykládá, využívá k tomu i definic vybraných z odborné literatury, event. i citací z Československé státní normy. Na první pohled zaujme zvláště zpracování výrazů pojmenovaných podle jmen osob nebo zeměpisných objektů: např. u hesla eukleidovský je zaznamenán nejen původce pojmenování, ale i doba a místo jeho působení; u názvů odvozených od zeměpisných jmen poloha místa, k němuž se tato slova vztahují, vzhledem k jiným významným místům zároveň s uvedením přibližného počtu kilometrů a směru mezi těmito místy: srov. sansevieria …, ‚rostlina … (nazvaná podle italského města San Severo [-vé-] (140 km sv. od Neapole)) …‘. Uživateli se tak dostává na jazykové slovníky netradičním způsobem dalších poučení, která jinak najde pouze v encyklopedických slovnících nebo příslušných učebnicích, odborných příručkách apod. Tato myšlenka je jistě zajímavá a pochopitelná vzhledem k poslání slovníku jako pomůcky pro žáky, pokud ovšem výklady nezaujímají příliš mnoho místa, a to na úkor skutečně jazykových informací (srov. heslo kandidát, kde je registrován i počet zkoušek, které musí aspirant kandidatury věd absolvovat, nebo heslo pedagogický, v jehož exemplifikaci jsou zachyceny názvy 12 různých druhů škol, povětšině dnes neexistujících apod.). Sám autor upozorňuje na to, že jeho slovník nemůže suplovat slovníky speciální (jednotlivých oborů): střídmý je např. ve výkladech názvů lékařských (třeba u pojmenování chorob), jindy termíny vykládá velice detailně řadou znaků (týká se to heslových slov z vojenství, pedagogiky apod.). U některých chemických termínů zaznamenává i jejich vzorce; jejich zařazení do popisu se — podle autorových slov — řídí tím, že jsou uváděny pouze u látek známějších, u nichž význam [253]vzorců může „každý laik pochopit“ (opět tedy zřetel především k studující mládeži).

Pravopis Klimešova slovníku se řídí školním vydáním Pravidel českého pravopisu (1977), popř. tzv. akademickými Pravidly (1974). Pokud v nich slovo nebylo obsaženo, přihlíží se k SSČ, event. k SSJČ. V duchu předpokládaného vývoje pravopisu dává slovník přednost grafice počeštěné, i když původní pravopisná dubleta je také — na druhém místě — v záhlaví heslového slova zachycena (zpravidla na příslušném místě abecedy je pak původní podoba odkázána na počeštěnou). Postrádáme však údaje o původu slov, které mají u speciálního slovníku tohoto typu pro uživatele svou nespornou hodnotu, a to tím spíše, že tak pečlivě a instruktivně jsou registrovány případy, kdy byly objekt, činnost apod. pojmenovány podle osoby, zeměpisného místa atp. Stalo se tak zřejmě z technických důvodů, jak autor uvádí v úvodu (na s. VII).

Údajům o výslovnosti věnuje Klimeš velkou pozornost nejen tím, že výslovnost uvádí, kde je to nutné, u všech heslových slov, a nejen u nich, nýbrž v rámci heslového odstavce např. i u latinských a řeckých názvů rostlin, zvířat, nemocí, u jmen osob a zeměpisných objektů, podle nichž se něco pojmenovává; o výslovnosti pojednává i samostatně v oddílu B svého úvodu. Opírá se o zásady uplatněné v SSČ, popř. SSJČ, částečně i o příručku Výslovnost spisovné češtiny,[2] na niž i v úvodu souhrnně odkazuje. Respektuje tedy i existující rozpory mezi pravopisem a výslovností, na něž výslovnostní příručka na s. 43—44 upozorňuje: Týká se to nejen případů, kdy lze vyslovovat psanou krátkou samohlásku krátce i dlouze (např. gramofon [-on] i [-ón]), ale i výrazů s psanou samohláskou dlouhou, vyslovovanou také obojím způsobem (např. urémie [uré-] i [ure-]). Lze si s autorem jen přát, aby při budoucí pravopisné úpravě se zejména druhý rozpor odstranil a „dvojí možná výslovnost se důsledně odrážela i v dvojím způsobu psaní“ (Úvod, s. VII). Ke kapitole o výslovnosti je připojen i malý přehled slov, v jejichž výslovnosti se, jak praví autor, „nejednou chybuje“: srov. aktiv [-tý-], lokomotiva [-tý-], literatura [-tú-]; bankrot: ne [pangrot], cirkulárka: ne [-gu-], demise: ne [-ze], praxe: ne [-kce] apod.

Operativně je zařazováno ve slovníku poučení o náležitých tvarech slov, i když vzhledem k tomu, že SSČ vyšel až v závěru Klimešovy práce na rukopise, nemohly být vzaty v úvahu některé progresívní tvaroslovné tendence v SSČ zachycené (Kroupová, 1976). Postupuje tedy podle zásad SSJČ, uvádí ty případy tvarů, v nichž může uživatel chybovat (např. gen. sg. mask. na -us, neuter na -um, -ium, -on, nom. pl. u živ. mask. tvrdých, lok. pl. mask, na -k, -g, -ch, nesklonnost některých substantiv a adjektiv atp.).

Na závěr připojujeme některé další poznámky týkající se lexikografické techniky užité ve slovníku. Jak jsme již naznačili, Klimeš se snaží u jednotlivých heslových slov podat maximum informací jazykových i encyklopedických, nebylo však v možnostech individuální práce dodržet jednotu v textaci, aby si odpovídala způsobem svého zpracování všechna sémanticky, popř. věcně příbuzná slova (srov. třeba názvy rostlin). Autorův výběr slov způsobil, že se heslovými slovy nestala některá základová slova slov odvozených (např. výraz historický je vztažen k historii, toto slovo však v hesláři chybí, obdobně gumotextilní, gumotyp, gumovat, gumový ke guma, pancéřový k pancéř, pancíř atd.). Od SSJČ se slovník liší také v tom, že se význam některých slov vykládá v rámci výkladu jejich slov příbuzných (např. slovo paleograf je vyloženo jako ‚odborník v paleografii, tj. nauce o starých písmech a jejich vývoji (paleografie je jedna z pomocných věd historických)‘).

Klimešův slovník je práce nepochybně užitečná, dílo, které mohlo být zvládnuto v tak krátké době jen díky autorovým zkušenostem z oblasti lexikologie a vysokoškolské výuky. Kritické připomínky, které jsme uvedli, vyplývají spíše z toho, že se dnes jedinec nemůže bezezbytku vyhnout všem úskalím lexikografické práce, zvláště jde-li o slovníkový popis tak náročný, jako je analýza přejatých slov, z nichž velkou část tvoří termíny různých vědních i jiných disciplín. Slovník může po[254]sloužit jako dobrá pomůcka především studujícím, učitelům, publicistům aj.

 

LITERATURA

 

HALLER, J.: Kapesní slovník cizích slov. Praha 1954, 1956.

IVANOVÁ-ŠALINGOVÁ, M. - MANÍKOVÁ, Z.: Slovník cudzích slov. Bratislava 1979; rec. v SaS, 42, 1981, s. 156—162.

KROUPOVÁ, L.: K tvaroslovným údajům v novém slovníku spisovné češtiny. NŘ, 59, 1976, s. 196—201.

KUBIŠTA, J. - REJMAN, L.: Slovník cizích slov. Praha 1956, 1959.

KUČERA, K.: Cizí slova. Výběrový slovník. Praha 1978.

PECH, V.: Velký slovník cizích slov. Praha 1948.

REJMAN, L.: Slovník cizích slov. Praha 1966.

SLOVNÍK SPISOVNÉ ČEŠTINY PRO ŠKOLU A VEŘEJNOST. Praha 1978.

SLOVNÍK SPISOVNÉHO JAZYKA ČESKÉHO. Praha 1960—71.

VÝSLOVNOST SPISOVNÉ ČEŠTINY. VÝSLOVNOST SLOV PŘEJATÝCH. VÝSLOVNOSTNÍ SLOVNÍK. Praha 1978.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 3, s. 251-254

Předchozí Petr Sgall: Základní příručka indoevropeistiky

Následující Karel Fiala: O XIII. mezinárodním lingvistickém kongresu v Tokiu