Teoretická lingvistika ve věku počítačů

Petr Sgall

[Rozhledy]

(pdf)

Теоретическая лингвистика в веке вычислителей / Theoretical linguistics at the computer age

Vývoj teoretické lingvistiky znovu dospěl do klíčového stadia rozhodujícího pro jeho další směr. Chomského transformační popis jazyka, jehož rozšíření (ne-li sám vznik) souviselo s perspektivou uplatnění samočinných počítačů ve strojovém překladu, se v mnoha ohledech změnil a vyhledává na jedné straně možnost soužití s přístupy založenými na intenzionální sémantice, na druhé straně se musí hájit před těmi, kteří chtějí spatřovat základní předmět lingvistické teorie ve struktuře textu, nikoli věty. Ještě podstatnějším momentem však je, že v době velkého rozšíření počítačů v oblasti zpracování dat a řízení je nové „paradigma“ lingvistiky často hledáno v oblasti kognitivní vědy, ve spojitosti s experimentálními systémy umělé inteligence a automatického porozumění textu. Winograd (1976), jehož dřívější úspěch v konstrukci systému reagujícího na dotazy a pokyny měl podstatný význam pro orientaci matematické informatiky na otázky přirozeného jazyka v mnoha zemích světa, prohlašuje, že skončila epocha zahájená Chomského generativní gramatikou a že na ni navazuje epocha „procedurální sémantiky“, orientovaná na zachycení „závažných podobností mezi psychologickými procesy v užívání přirozeného jazyka a počítačovými procesy v programech počítačů“ (s. 261). Říká dále, že význam je formalizovatelný jen na základě popisu celého komplexu komunikačních cílů a znalostí uplatňovaných mluvčím a příjemcem promluvy (s. 262). Snaží se o nastínění abstraktního modelu užívání jazyka majícího formu komplexu procedur a hlásí se k pojetí lexikální sémantiky pracujícímu s prototypickými exempláři jako s jedním z východisek při charakteristice lexikálních významů.

Winograd sám má značnou zásluhu o to, že v průběhu sedmdesátých let se z lingvisticky orientovaných experimentů v umělé inteligenci začala rozvíjet nová interdisciplinární věda, tzv. věda kognitivní, mající styčné plochy jak s lingvistikou, matematickou informatikou a logikou, tak i s psychologií. Není proto divu, že se Winograd dnes řadí k těm badatelům, kteří spatřují hlavní perspektivy lingvistiky právě v přechodu od studia jazykového systému (a významu jím strukturovaného) ke zkoumání kognitivních zákonitostí spojených se sdělovacím procesem, s fungováním jazyka, jejichž popis vyžaduje procedurální přístup. K tomuto novému trendu se dnes hlásí mnozí badatelé pracující na experimentálních systémech automatického zodpovídání dotazů, modelování dialogu ap., ať už jsou zaměření především na aspekty programátorské nebo lingvistické. Z lingvistů jde především o Fillmora (1976), který označuje uvedený trend jako vysoce významný pro perspektivy lingvistiky; také např. Schnelle (1969), který může právem odkázat na své minulé příspěvky s obdobným zaměřením, upozorňuje, že popis jazyka nemá jen generovat dvojice složené z výrazů a jim odpovídajících významů, ale že má zachycovat systém zpracování informace zobrazující přijímaný signál na určité místo vnitřní struktury, přičemž toto místo je určeno zčásti signálem a zčásti dosavadním stavem vnitřní struktury.

Tyto a podobné impulsy by neměly být zanedbávány. Je nesporné, že perspektivy lingvistiky jsou těsně spojeny jak s kognitivní vědou, jejíž mezioborová povaha umožňuje novou úroveň kooperace oborů zabývajících se různými aspekty vědomí [306]a poznání, tak i s umělou inteligencí, která je podkladem nových aplikací lingvistiky, nebývale širokých a ekonomicky efektivních, slibujících pro lingvistiku i nové postavení na stupnici společenské závažnosti věd. Obě tyto stránky jsou těsně spjaty, neboť experimentální systémy modelující některé aspekty komunikace ve spojení s nově zaměřeným výzkumem psychologickým mohou být východiskem pro popis zákonitostí sdělování, tedy užívání jazyka. I pro naši lingvistiku jsou zde dány zcela nové možnosti, které by neměly být opomíjeny.

Na druhé straně je ovšem tento nový trend spojen i s určitým nebezpečím, že totiž jazykový systém přestane být středem pozornosti lingvistiky natolik, že se jeho studium vytratí a ustoupí snahám po „bezprostředním“ uchopení sdělovacího procesu bez zvládnutí jazyka jako systému. Místo aby byl popis jazyka začleněn do nového „paradigmatu“, jsou tu snahy vyloučit ho z předmětu studia lingvistiky a zapomenout, co o něm už lingvistika ví. V této souvislosti je třeba připomenout — především na adresu počítačově orientovaných odborníků — že soustavný popis struktury přirozeného jazyka může být vysoce užitečný i právě pro experimentální systémy automatického porozumění apod. — především jako základna poskytující repertoár jednotek a prostředků, kterých i aplikačně zaměřené experimentální systémy mohou s výhodou využít, i když si jistě budou vybírat jen složky pro daný konkrétní účel přímo užitečné a nebudou si klást cíl úplného popisu.

Důležitým faktorem je tu univerzální povaha přirozeného jazyka jako sdělovacího prostředku (viz i Moravcsik, 1975, s. 43, 49). Jak připomíná např. Hellwig (1980, zejm. s. 283), přirozený jazyk je nejdokonalejším prostředkem pro uvažování a řešení problémů, takže je třeba očekávat, že koneckonců právě reprodukce přirozeného jazyka povede k vytvoření nejefektivnějších systémů počítačové inteligence. Dodejme, že ovšem jevy asymetrického dualismu a jiné nepravidelnosti nebudou v těchto systémech reprodukovány, tj. že je třeba pro uvedený účel disponovat adekvátním popisem hloubkové stavby jazyka, v české lingvistice odedávna studované (zejm. pod názvem významová stavba věty); tu je ovšem třeba odlišovat od výsledku logické analýzy jazyka, jímž je přepis do formálního jazyka, který má strukturu v mnoha bodech odlišnou. Empirické studium jazykové struktury nemůže být úspěšné, pokud se neopírá o vhodně zvolená operativní (testovatelná) kritéria a pokud nevyústí v explicitní, jednoznačný, a tedy formalizovatelný popis.

Ani v sedmdesátých letech se lingvistika nevypořádala se zásadním úkolem, který lze shrnout jako „přenesení břemena vzájemného dorozumívání z člověka na počítač“. Dosud se na celém světě statisíce lidí zabývají rutinními pracemi spojenými s přípravou vstupních dat pro počítačové systémy a Winogradův SHRDLU, ačkoli velmi úspěšný, nebyl následován vytvořením automaticky rozšiřitelných systémů, které by umožnily pracovat jen se vstupními texty v přirozeném jazyce. Jednu z příčin tohoto zdržení lze vidět (srov. Sgall, 1977) právě v tom, že mnohé známé experimentální systémy nejsou založeny na soustavném studiu jazykového systému. Vliv nečetných novějších systémů, které dávají lingvistické teorii postavení právem jí náležející, se ještě dostatečně neprojevil. Je ostatně příznačné, že praktická aplikace systémů modelujících určitý stupeň porozumění přirozenému jazyku je v poměrně širokém měřítku připravena především ve strojovém překladu; máme na mysli zejména rusko-francouzský překlad v Grenoblu (Vauquois, 1975), anglicko-francouzský systém METEO, vzniklý v Montrealu, a francouzsko-ruské systémy vytvořené v Moskvě (viz zejm. Kulaginová, 1979); z analýz vypracovaných v USA patří do tohoto okruhu zejm. Kay (1973), ale také Woodsovy „rozšířené přechodové sítě“ (ATN), analýza Petrickova aj.

Přístup Wilksův (1977) vychází sice z procedurálního zaměření, dospívá však ke zjištění, že kontakt mezi umělou inteligencí a lingvistikou je oboustranně užitečný. Wilks a Bień (1978) ukazují také na těsnou příbuznost mezi automatickým porozu[307]měním textu a intenzionální logikou. Percovová (1980) charakterizuje situaci tak, že donedávna byla umělá inteligence (ve svých lingvistických aspektech) spíše oblastí „inženýrskou“, nyní však jde o to, spojit ji s teoretickou lingvistikou (s. 36). Také ve studiích zaměřených na teoretické stránky reprezentace znalostí bylo už konstatováno (Brachman, 1979, s. 29), že k nejvhodnějším druhům sémantických sítí patří sítě založené na rovině, jejíž základní jednotky odpovídají jednotkám jazykovým.

Nemají-li tedy výsledky dosavadního lingvistického výzkumu být nepatřičně odsunuty, nelze snižovat význam gramatiky do té míry, jak to činí Winograd (1976).[1] Aby bylo možno popsat „všechny komunikační cíle“ mluvčího (s. 269, 275), k tomu je především nutné umět navzájem od sebe oddělit různé druhy a úrovně těchto cílů, najít kritéria pro jejich identifikaci a vhodné prostředky pro jejich popis. Zdá se být lákavé vycházet při teoretickém popisu jazyka bezprostředně z modelů porozumění textu, které mají procedurální povahu a mohou být ověřeny na počítačích. Experimenty takto zaměřené skutečně přinesly zajímavé poznatky týkající se vztahů mezi jazykovým významem a kognitivním (ontologickým) obsahem, mezi sdělováním a jinými druhy lidských činností, i mezi jazykovým systémem a promluvou (textem), tzn. užíváním jazyka. Přesto, jak konstatují např. Bjurlöf a Jamieson (1979), oblast porozumění nebyla dosud ve svých rozhodujících bodech uspokojivě zachycena. Procedury analýzy nebo rekognoskace (zjištění, zda daný řetěz je gramaticky správnou větou) jsou ovšem spojeny s přiřazením strukturních popisů větám zpracovávaného jazyka, ale zřejmě nejsou svou povahou tak blízké teoretickému popisu jazyka, jako je procedura generativního vymezení množiny vět, popř. jejich syntézy. Víceznačnost, která je při analýze (a tedy také v procesu porozumění) hlavním problémem, není strukturována ve shodě se základními složkami jazyka, nýbrž je rozložena z hlediska jazykové struktury víceméně nahodile.

Je také třeba rozlišovat několik stupňů „porozumění“ jazyku či textu, chceme-li tento pojem blíže rozbírat. Můžeme tu jen naznačit, že některé z těchto stupňů či jejich složek nemají přímý vztah k jazykovému systému:

(a) Už na stupni hlásek a fonémů je porozumění (identifikace jednotek zvukové stavby jazyka) narušováno akustickým šumem i fyziologickými nepravidelnostmi aj., tedy faktory mimojazykovými, kterým posluchač může čelit s uplatněním svých znalostí jazykových i mimojazykových (neslyší-li dobře, zda slovo, které mu bylo adresováno, končí na -m nebo na -t, může na základě znalosti situace poznat, zda šlo o salám nebo salát atd.).

(b) Podobná je jistě problematika porozumění na úrovni morfémů a povrchové syntaxe (mluvnické stavby věty); jde tu o neznámá slova, kombinace víceznačných jevů (např. ovce bečí — ani podstatné jméno, ani sloveso neukazuje, jaké číslo je v syntagmatu obsaženo) apod.

(c) Dalším stupněm porozumění je zjištění, zda jde o správně tvořenou větu, aniž by byla věnována pozornost konkrétním významovým jednotkám v její stavbě obsaženým (tento stupeň lze ilustrovat tím, že např. při čtení se stává, že si v určitém bodě uvědomíme, že jsme významu přečteného nevěnovali pozornost; obvykle k tomu dochází v takovém bodě, kdy víceméně podvědomá interpretace větné stavby narazila na překážku, která vedla ke zjištění, že je nutné určitý úsek textu přečíst znovu, s vyšším stupněm porozumění).

[308](d) Při porozumění významu vět posluchač nebo čtenář chápe, jaký je doslovný význam vnímaných výpovědí jako jednotek jazykového systému, ale přitom např. nemusí vždy mít možnost zjistit referenční platnost jednotlivých výrazů v ní obsažených, nemusí vědět, o kterých konkrétních objektech se mluví.

(e) Vyšším stupněm je porozumění smyslu textu, v němž je zahrnut jak (doslovný) význam, tak i reference (při slovech jako např. ten stůl dovede adresát identifikovat stůl, o kterém je řeč); i vágnost je pak redukována na míru snesitelnou pro daný druh komunikace (při užití výrazů jako my, zde ví posluchač s potřebnou přesností, o kterou skupinu lidí nebo o jak velký prostor jde).

(f) Dalším krokem dospějeme od doslovného významu k obvyklým konotacím (běžnému typu „podtextu“); zde už vedle jazykového systému má svůj význam také vyvozování důsledků podle typických „scénářů“ apod. (srov. z hlediska automatického porozumění zejm. Winograd, 1976, s. 275, a literaturu tam uvedenou).

(g) Ještě hlouběji ovšem dospívá adresát v porozumění promluvě tam, kde vyhledá i speciálnější (nejen obvyklé a obecné) konotace a druhy důsledků; jak už bylo v logické literatuře ukázáno, lze v zásadě pracovat i s mírou komplexnosti inferencí (vyvozování důsledků) a tak rozlišit elementární uplatnění lidského intelektu od vědomého intelektuálního úsilí, které je typické pro odborníky v daném oboru při sdělování vědeckém, nebo závisí na nadání jednotlivce atd.

Jiná hierarchie inferencí se týká rozdílu mezi tím, „co se mi říká“ (viz bod (e) ve výše uvedených stupních porozumění) a „proč se mi to říká“.[2] Stupně této hierarchie začínají patrně rozdílem mezi přímými a nepřímými řečovými akty (viz Searle, 1969) a pokračují pak přes rozdíl mezi ilokucí a perlokucí až k různým stupňům typu „Vidím, že mi to říká proto, abych reagoval tak a tak, ale proč chce, abych právě takhle reagoval, co tím sleduje?“, nebo „Sleduje tím zřejmě takový a takový účel, to chápu; ale proč (tj. za jakým vyšším, komplexnějším účelem) sleduje právě tento účel?“ Kroky tohoto druhu se zřejmě mohou opakovat, stupnice může být delší.

Je pak ovšem vidět, že „celý komplex cílů mluvčího“ nelze poznat jen s pomocí lingvistických prostředků studia. Mnoho stupňů inference snad může být zachyceno v podobě „scénářů“, „rámců“ apod., tedy v oblasti kognitivní. Charakteristické pro takové druhy inference však je, že neplatí zcela obecně, a tím se také liší od jevů z roviny jazykového významu. Předpoklady kognitivní mohou platit v primárních, bezpříznakových případech (srov. tzv. defaultová pravidla při programování aj.), v případech typických (či prototypických), ale mohou pro ně existovat výjimky v případech sekundárních, příznakových, popř. okrajových. Např. při chůzi obvykle slouží jako prostředek nohy, ale tento předpoklad nemusí platit vždy; když někdo obědvá v restauraci, lze očekávat, že se jeho činnost bude řídit scénářem pro objednání, konzumaci a zaplacení oběda, ale je také možné, že jde o zaměstnance restaurace, který jí skromně v kuchyni.

Můžeme tedy říci, že studium otázek porozumění textu zahrnuje různé typy inferencí, včetně faktorů mimojazykových, a že naprosto není totožné se studiem struktury jazyka; nelze pak v plné míře souhlasit s názorem, podle kterého má být lingvistika v nové epoše svého vývoje ztotožněna s teorií porozumění.

Nechceme tu rozbírat otázky epoch a „paradigmat“ ve vývoji vědy obecně. Poznamenejme jen, že ve vývoji lingvistiky je úplná změna cílů a metod bádání rozhodně jevem výjimečným. Většinou (např. při vzniku a rozvoji mladogramatického směru nebo při záměně strukturálního „paradigmatu“ generativním popisem jazyka) nebyla změna nijak naprostá. Zdá se být užitečné včlenit aspoň některé vhodně vybrané výsledky starého „paradigmatu“ (formulované s potřebnou adaptací [309]na nový kontext) do nového pojetí. Vždyť ostatně ani fonologická a morfologická teorie třicátých let by nebyla možná bez předstupňů formulovaných ještě v kontextu převládající metody historickosrovnávací.

Dnešní situace ve vývoji lingvistiky je charakterizována především tím, že už nestačí studovat jazykový systém sám o sobě; pozornost se věnuje řadě zákonitostí či pravidelností týkajících se ne tolik jazykového systému, jako jeho fungování, jeho užívání při sdělování. Generativní lingvistika založená Chomským nemá — ani po svém obohacení o sémantický přístup Montagueův — mnoho co nabídnout v tomto směru. Je však možné uvnitř generativního přístupu k popisu jazyka najít takovou formulaci systému, která je vhodná pro začlenění do nového paradigmatu, neboť umožňuje zachytit jazykový systém právě i se zřetelem na ty jeho vlastnosti, které jsou pro jeho fungování typické. Domníváme se, že právě některé výsledky české lingvistiky jsou z tohoto hlediska i v dnešním novém kontextu závažné.

Především je dnes už vcelku obecně uznáváno, že struktura jazyka byla během jeho vývoje podstatně ovlivněna potřebami komunikace v lidské společnosti. Nelze souhlasit s tím, co tvrdí Chomsky (1975, zejm. s. 58), že totiž funkční úvahy mohou přinést pro popis a pochopení struktury jazyka jen málo. Nejméně dva rysy významové (hloubkové) stavby věty nesou nesporné stopy toho, že jazyk se po tisíciletí vyvíjí právě jako prostředek lidské komunikace:

Prvním z těchto rysů je aktuální členění věty, které zahrnuje stupnici výpovědní dynamičnosti (zčásti charakterizované i Chomským, 1972, jako tzv. „dosah možného ohniska“) a odpovídá některým rysům výstavby promluvy (textu, diskursu, komunikátu) — srov. pojmy jako aktivovanost prvků zásoby znalostí společné mluvčímu a posluchači (a stupně této aktivovanosti), v české lingvistice už do značné míry propracované (nově viz Hajičová a Vrbová, 1982). Zahrnuje-li významový zápis věty také jednoznačnou reprezentaci jejího aktuálního členění, pak může být věta sama chápána procedurálně, s tím, že charakteristický pro ni je postup od východiska (základu, kontextově zapojené části jejího centra) k jádru (ohnisku); tento postup je v primárním případě přímo zachycen povrchovým slovosledem. Věta tedy vhodným způsobem upozorňuje posluchače, které prvky má ve své paměti vyhledat (jde o prvky v daném okamžiku aktualizované, tedy snadno přístupné) a jak je má modifikovat či do jakých souvislostí s jinými prvky je má uvést (srov. Öim, 1973).

Krok za krokem tento postup ztvárňuje syntaktické dvojice závislostního stromu věty, a také každá dvojice sesterských uzlů (závisejících na témž slovu řídícím) je spojena s rozdílem ve stupni výpovědní dynamičnosti, který takovému kroku odpovídá. Potkali jsme se včera v Letenské je tedy věta s jiným významem než Včera jsme se potkali v Letenské (pokud je intonačním centrem poslední slovo věty), podobně jako Jan mluví s dívkami o problémech se významově liší od Jan mluví o problémech s dívkami, i když rozdíl pravdivostních podmínek je zřetelný jen ve specifických kontextech, např. Jan mluví s málo dívkami o mnoha problémech — Jan mluví o mnoha problémech s málo dívkami (srov. Lakoff, 1971), nebo Na Moravě se mluví česky — Česky se mluví na Moravě.

Druhým rysem nesporně dokládajícím vliv sdělovací funkce na strukturu jazyka je skutečnost, že některé druhy situací a dějů mají své odpovídající větné vzorce (slovesa s příslušnou valencí), zatímco jiné žádné takové specifické větné vzorce nemají.[3] Podmínky dlouhého vývoje jazyků vedly k tomu, že ‚někoho udeřit‘, ‚někomu něco dát‘, ‚,být nějaký‘ apod. mají rámce s odpovídajícími aktanty, zatímco např. mluvíme-li o dějích, jako je koupě/prodej, nemáme k dispozici přímo odpovídající rámec: musíme zvolit jednoho z účastníků děje jako konatele, ačkoli v ději tohoto druhu musí být aktivními účastníky jak prodávající, tak kupující (alespoň [310]do té míry, že vyslovují s transakcí souhlas); také různé vztahy mezi více objekty je třeba vyjadřovat s pomocí větných vzorců primárně odpovídajících vlastnostem (majícím jediný argument), např. větší než — menší než.

Je jistě symptomatické, že právě v uvedených dvou aspektech se přirozené jazyky, vzniklé spontánním vývojem, také liší od formálních jazyků vytvořených soustavným vědeckým úsilím pro účely logiky. I v jiných ohledech je ostatně zřejmé, že významová struktura přirozených jazyků odpovídá spíše primárním komunikačním situacím (rozhovor, ústní vyprávění) než situacím typickým pro civilizaci; stačí uvědomit si určité obtíže, které mohou být spojeny např. s významem slov jako tady v telefonickém rozhovoru nebo slov jako teď v dopise. Také lexikální významy vždy přesně neodpovídají distinkcím typickým pro složitosti civilizovaného života: slova jako kniha, stanovy svým významem nerozlišují, kdy se mluví o obsahu textů a kdy o konkrétních fyzických předmětech (srov. Chomsky, 1975, s. 67n.).

Tyto jevy z oblasti jazykového významu souvisejí, jak je v naší lingvistice už po desetiletí známo, s tím, že neomezeně proměnlivá skutečnost může být jazykem zachycena jen proto, že jeho významy obsahují prvky velmi pružné (Mathesius, 1942, s. 24n.; Daneš, 1974). Obecně platí (Karcevskij, 1929), že pro zachycení stále nové skutečnosti musí jazyk užívat prostředky obecné, virtuální znaky, které mohou vždy odpovídat obsahovým prvkům.

K charakteristickým vlastnostem přirozeného jazyka patří jeho volnost: mluvčí může redukovat vnější podobu svého sdělení k dolnímu prahu srozumitelnosti, může sdělení zkrátit, předpokládá-li, že redukovaná podoba postačí, aby posluchač porozuměl, tedy aby dovedl rekonstruovat sdělení celé. Nepřekvapuje proto, že není možné všechny typy elips zachytit v popisu jazyka majícího formu systému s omezenou generativní silou (srov. Chomsky, 1975, s. 119). Může být vynecháno cokoli, co je rekonstruovatelné, od základu věty až po příznakové rysy fonémů; víceznačné konstrukce se užívají, pokud lze v daném kontextu zamýšlený význam identifikovat (viz Růžička, 1980, s. 47). Tato volná, nezcela obligatorní povaha jazykových pravidel zanechala také stopy svého vlivu na vývoji jazyka.[4] I tato vlastnost přirozených jazyků je spojena s jejich sdělovací funkcí, totiž na jedné straně s nutností vyjádřit konečnými prostředky neomezeně proměnlivý vyjadřovaný obsah, na druhé straně se snahou vyjadřovat se úsporně a přitom srozumitelně.

Problematika sdělování a fungování jazyka v komunikaci nemůže být vtěsnávána do statických struktur, které jsou pro svůj abstraktní charakter poměrně dobře přístupné explicitnímu popisu. Je tu nutný komplexní procedurální přístup, ten však musí zahrnout popis jazykové struktury. Je proto aktuálním úkolem lingvistiky najít, ověřit a plně uplatnit takovou podobu empiricky adekvátního popisu jazykového systému, která by umožnila vhodným způsobem charakterizovat jazyk z hlediska jeho fungování, která by byla vhodnou složkou komplexního procedurálního modelu sdělovacího procesu.

 

LITERATURA

 

BJURLÖF, T. - JAMIESON, D.: Semantics and the number of English sentences. Studies in Language, 3, 1979, s. 385—394.

BRACHMAN, R. J.: On the epistemological status of semantic networks. In: Associative networks: Representation and use of knowledge by computers. Ed. N. V. Findler. New York 1979, s. 3—50.

[311]DANEŠ, F.: Functional sentence perspective and the organization of the text. In: Papers on FSP. Ed. F. Daneš. Praha 1974, s. 106—128.

FILLMORE, Ch.: The need for a frame semantics within linguistics. SMIL, 1976, s. 5—29.

HAJIČOVÁ, E. - VRBOVÁ, J.: On the role of the hierarchy of activation in the process of natural language understanding. In: COLING 82 — Proceedings of the ninth international conference on computional linguistics. Ed. J. Horecký. Praha 1982, s. 107—113.

HELLWIG, P.: PLAIN — A program system for dependency analysis and for simulating natural language inference. In: Representation and processing of natural language. Ed. L. Bolc. Berlin - München - Wien 1980, s. 271—376.

HINTIKKA, J.: Language games. In: Essays on Wittgenstein in honour of G. H. von Wright. Acta Philos. Fennica, 28, 1976, s. 105—125; přetištěno s úpravami v Game-theoretical semantics. Ed. E. Saarinen. Dordrecht - Holland 1979, s. 1—26.

CHOMSKY, N.: Deep structure, surface structure and semantic interpretation. In: N. Chomsky, Studies on semantics in generative grammar. The Hague - Paris 1972, s. 62—119.

CHOMSKY, N.: Reflections on language. New York 1975.

KARCEVSKIJ, S.: Du dualisme asymétrique du signe linguistique. In: Travaux du Cercle linguistique de Prague, 1, 1929, s. 88—93.

KAY, M.: The MIND system. In: Natural language processing. Ed. R. Rustin. New York 1973, s. 155—188.

KULAGINA, O. S.: Issledovanija po mašinnomu perevodu. Moskva 1979.

LAKOFF, G.: On generative semantics. In: Semantics. Ed. D. D. Steinberg - L. A. Jakobovits. London 1971, s. 232—296.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. In: Čtení o jazyce a poesii. Praha 1942, s. 11—102; přetištěno jako Řeč a sloh, Praha 1966; znovu v Mathesius, V.: Jazyk, kultura a slovesnost. Ed. J. Vachek. Praha 1982, s. 92—146.

MORAVCSIK, J. M. E.: Understanding language. The Hague - Paris 1975.

ÖIM, H.: On the semantic treatment of predicative expressions. In: Generative grammar in Europe. Ed. F. Kiefer and N. Ruwet. Dordrecht - Holland 1973, s. 360—386.

PERCOVA, N. N.: O sistemach ponimanija teksta na jestestvennom jazyke. Preprint 231, Novosibirsk 1980.

RŮŽIČKA, R.: Studien zum Verhältnis von Syntax und Semantik im modernen Russischen I. Berlin 1980.

SCHNELLE, H.: Phenomenological analysis of language and its application to time and tense. In: Possibilities and limitations of pragmatics. Ed. H. Parret a kol. Amsterdam 1969.

SEARLE, J. R.: Speech acts. Cambridge 1969.

SGALL, P.: Linguistics. In: Natural language in information science. Ed. D. Walker a kol. Stockholm 1977, s. 101—126.

SKALIČKA, V.: Das Wesen der Morphologie und der Syntax. SlavPrag, 4, 1962, s. 123—127.

VAUQUOIS, B.: La traduction automatique à Grenoble. Paris 1975.

WILKS, Y.: Methodological questions about artificial intelligence approaches to understanding natural language. Journal of pragmatics, 1, 1977, s. 69—83.

WILKS, Y. - BIEŃ, J. S.: Speech acts and multiple environments, 1978, mimeo.

WINOGRAD, T.: Towards a procedural understanding of semantics. Revue internat. de philosophie 1976, s. 260—303.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 4, s. 305-311

Předchozí Jan Králík: Statistika českých grafémů s využitím moderní výpočetní techniky

Následující Olga Müllerová: Výzkum mluveného jazyka v SSSR