Výzkum mluveného jazyka v SSSR

Olga Müllerová

[Rozhledy]

(pdf)

Исследование устной речи в СССР / The research of spoken language in the USSR

V průběhu posledních patnácti let vyšlo v SSSR pět publikací s názvem Russkaja razgovornaja reč’ (1968, 1973, 1978, 1979, 1981). Tři z nich (1973, 1978, 1981) jsou výsledkem práce kolektivu vedeného E. A. Zemskou, zbývající dvě (1968, 1979) [312]napsala Zemská sama. Všechny práce se zabývají analýzou a popisem mluvené spisovné ruštiny.[1] Z jejich počtu, z počtu členů autorských kolektivů i z jejich obsahu je patrné, že se v SSSR věnuje zkoumání této oblasti komunikace soustředěná a dlouhodobá pozornost, která také přináší řadu uspokojivých výsledků. Zatímco sovětská jazykověda může poskytnout relativně ucelený pohled na jednu ze sfér mluveného jazyka, na repertoár jazykových prostředků i jejich fungování ve všech jazykových rovinách, bylo v naší jazykovědě v této oblasti uděláno dosud jen málo a popis mluveného jazyka zůstává jejím úkolem.

Srovnání všech publikací ukazuje postup a metody zkoumání ruského hovorového jazyka (dále HJ). — První z nich (1968) je projektem výzkumu HJ; jsou v něm vyložena teoretická východiska a načrtnuty základní okruhy zkoumání (srov. např. Vl. Barnet, 1970; aj.). — Druhá publikace, nejobsáhlejší (1973), představuje rozpracování projektu. Jde o syntetickou práci popisující komplexně hovorovou ruštinu ve všech jazykových rovinách, její výslovnost a stránku zvukovou, především intonaci, morfologii, tvoření slov, nejvíce místa je věnováno syntaxi. Záslužná a zajímavá je kapitola o klasifikaci a funkcích gest jako plnoprávných dorozumívacích prostředků mluveného jazyka (srov. Chlupáčová - Kafková - Camutaliová, 1975). — Ve třetí práci (1978) jsou uveřejněny texty vybrané z celého souboru materiálu, na němž byly analýza a popis mluvené ruštiny provedeny. Autorský kolektiv vyšel z předpokladu, že základní podmínkou pro adekvátní popis HJ je reprezentativní materiál. Jeho reprezentativnost tkví jednak v kvantitě, jednak v jeho různorodosti (pokrývá co nejvíce rozmanitých situací, v nichž se HJ uplatňuje). Předvádí se i způsob zápisu a popisují se metody získávání materiálu (srov. Hausenblas, 1979). — O rok později (1979) vyšla práce s podtitulem „lingvističeskij analiz i problemy obučenija“. V sedmi kapitolách je tu podán systematický popis HJ (slovní zásoba, pojmenování, morfologie, tvoření slov, syntax, fonetika a intonace, řečová etiketa). Její zaměření je praktické; má sloužit učitelům ruštiny (jako jazyka mateřského i cizího) a všem, kteří mají zvládnout spisovnou ruštinu v její mluvené podobě. Učebnicový ráz je posílen řadou cvičení, která ukončují každou z kapitol (srov. Rulfová, 1982). — Poslední z těchto publikací (1981) se budeme zabývat podrobněji. Je dokladem toho, že zkoumání HJ v SSSR pokračuje a že jsou oblasti, kde lze objevit něco nového. Současně je doplňkem základní monografie z r. 1973; navazuje na ni a v mnohém na ni odkazuje.

Kolektiv autorů vedený E. A. Zemskou se tu vrací ke dvěma okruhům jevů, které byly zpracovány už dříve (zejm. 1973, 1979), totiž k tvoření slov a k syntaxi. Každému okruhu je věnována samostatná část monografie. Jim předchází část obecná, v níž se znovu opakují teoretická východiska, která se již před patnácti lety stala základem pro vymezení útvaru hovorová ruština a zároveň základem pro hodnocení jeho charakteristických jazykových prostředků.

E. A. Zemská považuje HJ za samostatný spisovný jazykový útvar, rovnoprávný s druhým samostatným útvarem, kodifikovanou spisovnou ruštinou (dále KJ). Oba tyto útvary (jsou označeny poněkud zavádějícím termínem systémy) jsou dvěma samostatnými „podobami“, variantami spisovné ruštiny a každý uživatel jazyka, který ovládá spisovnou ruštinu, volí podle situace (v širokém smyslu) a cíle projevu buď HJ, nebo KJ. K názoru, že jde o dva samostatné rovnoprávné útvary, přivedla Zemskou a její spolupracovníky zřejmě práce s rozsáhlým materiálem, jehož analýza ukázala, že HJ se od KJ výrazně liší ve všech jazykových rovinách.

[313]Odlišnost HJ od KJ je způsobena odlišnými podmínkami dvou typů komunikačních aktů, jejichž výsledkem je jazykový projev realizovaný buď HJ, nebo KJ. V komunikačním aktu vymezuje Zemská tzv. determinanty, které určují, zda mluvčí volí pro svůj jazykový projev HJ, nebo KJ. Jsou jimi (1.) nenucenost (spontánnost, bezprostřednost)/vázanost, podřízenost různým okolnostem, které spoutávají mluvčího v jeho nenuceném, přirozeném projevu,[2] (2.) připravenost/nepřipravenost, (3.) bezprostřední účast partnerů komunikačního aktu/jejich neúčast. (Vedle determinant vymezuje Zemská ještě komponenty komunikačního aktu, které mají bezprostřední vliv na jazykovou stavbu projevu. Mezi nejdůležitější komponenty komunikačního aktu, jehož výsledkem je projev realizovaný HJ, patří konsituace a společná apercepční báze partnerů komunikace, o nich dále, srov. též Zemská, 1978; Jakubinskij, 1923.) Společným působením jednotlivých členů determinant vznikají jazykové projevy různých vlastností; z nich projevy realizované HJ jsou nenucené (spontánní), nepřipravené a při jejich vzniku byli partneři v bezprostředním styku. Výsledkem komunikačního aktu s opozičními členy determinant jsou typické projevy pronesené KJ (hranice mezi oběma základními typy není pochopitelně ostrá). Rozlišení projevů pronesených HJ nebo KJ se nekryje s rozlišením projevů mluvených a psaných. Mluvenost/psanost nepovažuje Zemská za determinantu komunikačního aktu; čtený referát koncipovaný jako projev psaný vykazuje přes svou ústní realizaci převahu znaků projevu psaného, a naopak spontánní nepřipravená korespondence nebo vzájemné písemné vzkazy partnerů vykazují rysy projevů mluvených. Jde ovšem o typy zvláštní, nevyhraněné, vyžadující důkladnější zkoumání.

Pojetí HJ a KJ jako samostatných útvarů spisovné ruštiny, zejména pak vyhraněné tvrzení Zemské, že jde o dva samostatné jazykové systémy, mezi nimiž je rozdíl obdobný jako mezi dvěma různými jazyky, bylo kritizováno (srov. Křížková, 1969; Barnet, 1970). V poslední práci hovoří Zemská o zvláštním druhu diglosie. Domníváme se, že odlišení obou útvarů a z něho plynoucí potřeba samostatného zkoumání a hodnocení jevů HJ má své opodstatnění právě pro jejich velkou odlišnost, která byla prokázána praktickým studiem materiálu. Ovšem vztah mezi nimi a postavení HJ mezi spisovnými a nespisovnými útvary národního jazyka zůstávají stale diskutabilní. Pochybnosti, které zřejmě vyplývají z rozdílnosti jazykové situace u nás a v SSSR, vyvolává tvrzení Zemské o tom, že HJ je spisovný útvar. Zemská vychází od nositelů HJ: jsou jimi lidé, kteří vyrostli a žijí ve městě a mají vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání, ovládají tedy normy spisovného jazyka, neznají žádný z dialektů ani „gorodskoje prostorečije“ (jazyk, jímž mluví městští obyvatelé, kteří nezvládli normy spisovného jazyka). Pokud se v jejich řeči objeví nějaké nespisovné prvky (jde především o jevy výslovnostní nebo o jednotlivá slova), jsou hodnoceny jako prostředky záměrně expresívní nebo jako prostředky jazykové hry. Problematické je podle našeho názoru hodnocení řady jevů syntaktických, o nichž sama autorka říká, že jsou nepřípustné v KJ, které jsou ale typickými prostředky HJ (ten je ovšem pokládán za útvar spisovný). V této souvislosti se uvádí, že normy HJ jsou značně variabilní a nepevné ve srovnání s KJ.[3] Řeší se také (v SSSR živě diskutovaný) problém veřejných mluvených projevů, které tvoří podstatnou složku komunikace dnešního světa (přednášky, projevy význačných [314]osobností atp.). Podle Zemské patří tyto projevy do oblasti KJ na základě čtyř znaků (aktivní účast jen jednoho mluvčího, nemožnost výměny rolí mluvčího a posluchače, oficiální vztahy mezi partnery komunikace, pevné téma). Při tomto striktním vymezení byla ale opomenuta skutečnost, že oblast mluvených veřejných projevů je různorodá a že další činitelé (míra připravenosti, obeznámenost s tématem, vztah mluvčího k posluchačům atp.) ovlivňují jejich jazykovou stránku. Jevy HJ, které se zde objevují, hodnotí Zemská jako přestupky proti normě.

Dále se podává výčet charakteristických jazykových rysů HJ, z nichž většina byla popsána a doložena materiálem v některé z předešlých prací. Nejobecněji charakterizují autoři HJ jako útvar, v němž se prosazují dvě protikladné tendence: hojně a lehce se vytvářejí nové jazykové jednotky různého druhu podle potřeb momentální situace, naproti tomu se často používá šablon, klišé a hotových formulí. Důsledkem toho je značná různorodost textů. Obě tendence lze vysvětlit mimojazykovými podmínkami situací, v nichž se používá HJ. Zvláštní pozornost se věnuje tvořivému přístupu k jazyku, který považují autoři za jeden z nejvýraznějších rysů HJ. Je ale otázka, nakolik stupeň vzdělání, typ zaměstnání, způsob života a jiné sociální faktory (srov. charakteristiku nositelů HJ u Zemské) přispívají k tzv. jazykové hře (vytváření situačních pojmenování i syntaktických konstrukcí, metaforičnost, žertovné parafráze, slovní hříčky atp.).

Při výkladech o tvoření slov a o syntaxi HJ mají klíčový význam již zmíněné komponenty komunikačního aktu, totiž konsituace a společná apercepční báze partnerů komunikace. Konsituace je souhrnné označení dvou jevů, jednak „jazykového okolí“ výpovědi nebo slova (při popisu konsituativních výpovědí se rozlišuje ještě mikrokontext a makrokontext), jednak vizuálně citové situace (vizuaľno-čuvstvennaja situacija), tj. v podstatě všeho, co partneři v okamžiku komunikace smyslově vnímají. Společná apercepční báze (Zemská ji ovšem většinou zahrnuje do konsituace) je soubor různých poznatků a vědomostí, společný partnerům komunikace. Tyto poznatky jsou trojího druhu: stálé, všeobecné, společné všem uživatelům jazyka (jsou spjaty se základními přírodními jevy a lidskými životními pochody), dále dlouhodobé, stálé vědomosti určitého mikrokolektivu (ustálená část apercepční báze) a konečně krátkodobé vědomosti tohoto mikrokolektivu o přechodných vlastnostech jeho členů, o událostech atp. (aktuální část apercepční báze). Při hodnocení konsituativních jevů v HJ se berou v úvahu jen vědomosti dvou posledních druhů (shrnují se pod názvem částečná apercepční báze).

V oblasti tvoření slov a slovní zásoby se výrazně uplatňují již zmíněné protikladné tendence: na jedné straně se vytváří velké množství „momentálních“ slov srozumitelných jen v dané situaci, na druhé straně význam některých slov, zejm. sloves ztrácí na konkrétnosti a může se jimi označit více různých jevů. Pozornost je soustředěna na jména (podstatná a přídavná) a na slovesa. Substantiva a adjektiva se probírají postupně podle čtyř funkcí, pojmenovací, expresívní, konstrukční a kompresívní, které mohou slova vytvořená různými slovotvornými prostředky plnit v HJ. Tak pro HJ je charakteristické, že se v něm (na rozdíl od KJ) vytvářejí ženské podoby názvů profesí, a to převážně příponou -k(a), např. artistka, přípony -in(a) se široce využívá pro slova s významem jednotliviny (makaronina), časté je předponové tvoření (antisup, sostudentka, podceľ), hojná jsou expresívní adjektiva vyjadřující vysokou míru vlastnosti tvořená předponami pre-, sverch-, archi- atp. Jako příklad slov, která zastupují celé konstrukce (a plní tak v textu konstrukční funkci), se uvádějí slovesná substantiva na -nije (A: … ložis’ spať. — B: U menja net privyčka k rannemu loženiju). Jako způsoby tvoření „kompresívních“ slov se uvádějí univerbizace a zejm. „usečenije“ (‚useknutí, utnutí‘). Slova takto vzniklá mívají často expresívní ráz, např. predsedateľ — pred, badminton — bad, banaľnyj — banal. Mnoho slov vzniklých univerbizací přešlo do KJ (električka, otkrytka) a tento pohyb je živý, ovšem i některá slova typu druhého se stala součástí [315]slovní zásoby KJ (metro, kino). Do kompresívního tvoření slov se zahrnuje také substantivizace a rovněž verbalizace zkratek, např. m. n. s. — emenes (mladšij naučnyj sotrudnik), kg — kege (kilogramm).

Jedním ze zajímavých rysů HJ je rozdíl v tvoření substantiv a sloves. Zatímco substantiva mají v HJ značný repertoár specifických afixů, slovesa takové afixy (až na malé výjimky) nemají. Expresivity se u substantiv dosahuje spojováním expresívních afixů s neutrálními základy, u sloves naopak se připojují neutrální afixy k expresívním základům (např. vlopaťsja). Specifika sloves v HJ netkví na rozdíl od substantiv přímo ve sféře jejich tvoření, v repertoáru odvozovacích prostředků a ve způsobu jejich spojování se slovotvornými základy (zde se konstatuje jenom rozšíření okruhu produktivních slovotvorných základů pro tvoření sloves, např. tvoření od citoslovcí, slovních spojení a od „vymyšlených“ kořenů), ale spíše v jejich stránce významové, ve významových posunech, charakteristická je ztráta konkrétního významu některých sloves (jde o tzv. slovesa difúzní, např. valjať, drať, duť, lupiť, jejichž význam se konkretizuje situací a kontextem). Obecně je pro tvoření slov v HJ příznačná tendence k neuzuálnímu individuálnímu vytváření situačních, příležitostných slov, jímž se na jedné straně realizují (důsledněji než v KJ) potence slovotvorného systému, na druhé straně se ale často porušují základní pravidla tvoření slov.

Třetí část monografie je věnována syntaxi. Neprobírají se tu všechny syntaktické rysy HJ (odkazuje se zvl. na základní práci z r. 1973), ale pozornost je soustředěna na dva jevy, na tzv. konsituativní výpovědi a na výpovědi polypredikativní.

Oddíl o konsituativních výpovědích je nejzdařilejší částí monografie. Termínem konsituativní výpovědi se označuje soubor různých typů eliptických nebo v různé míře neúplných konstrukcí HJ, z nichž mnohé (jak se ukazuje na hojných příkladech) jsou pochopitelné jen na základě znalosti situace nebo společných vědomostí a poznatků partnerů (konsituace v širokém smyslu). To, že se analýza těchto výpovědí začíná právě analýzou konsituace, tzn. vlastní příčiny jejich vzniku, je správné a vede i ke správnému hodnocení jejich funkce v projevech HJ. Konstrukce zcela nesrozumitelné, a tudíž nepřijatelné v psaném nebo čteném projevu jsou v konkrétním situačním hovorovém textu naprosto přirozené a sdělně dostatečné. Za konsituativní jsou považovány takové výpovědi, v nichž nejsou obsazeny pozice některých větných členů; tyto pozice lze na základě znalosti konsituace obsadit určitými lexikálními jednotkami. Je provedena dvojí klasifikace konsituativních výpovědí, jednak na základě druhů neobsazených pozic, jednak na základě typologie konsituací.

Neobsazené pozice konsituativní výpovědi jsou dvojí: (1.) syntaktické (do této pozice lze doplnit určitý větný člen v určitém gramatickém tvaru), (2.) významové (do této pozice lze doplnit jeden nebo více členů s určitým celkovým významem, ale v různých gramatických tvarech). Např. ve výpovědi Pozvoni v les jsou dvě neobsazené pozice (pozvoni komu začem), z nich první je syntaktická (podle konsituace je možno doplnit jméno osoby v dativu — pozvoni Borisu), druhá významová (podle konsituace je možno doplnit různé formulace: i pozovi jego s nami v les / i skaži, čto pojdem v les / čtoby on sobiralsja v les atd.). V této souvislosti se uvádí jeden z rozdílů mezi HJ a KJ: výpovědi s neobsazenými syntaktickými pozicemi se vyskytují jak v HJ, tak v KJ, neobsazené významové pozice jsou vlastní jen HJ.

Ve skupině výpovědí s neobsazenými syntaktickými pozicemi se dále vydělují dva typy, tzv. výpovědi perspektivní a retrospektivní. Perspektivní jsou takové výpovědi, v nichž není obsazena pozice některého ze syntakticky závislých členů. Mluví se zde o neobsazené přímé valenci členu řídícího.[4] Tímto řídícím členem bývá nejčastěji určitý slovesný tvar v predikátu, který může mít neobsazené různé pozice, např. podmětovou (Idet! = Tramvaj idet!), pozice obligatorních doplnění predikátů [316](Kupil? = Kupil časy?; Pokaži! = Pokaži, čto kupil), pozice fakultativních doplnění predikátu (Televizor sdelaj = Televizor sdelaj tiše). V retrospektivních výpovědích naopak nejsou obsazeny členy řídící. Ty lze na základě znalosti konsituace a podle tvarů členů závislých do výpovědi doplnit; jde o tzv. zpětnou valenci. Takovým závislým členem signalizujícím neobsazenou pozici predikátu může být např. nutné doplnění slovesa (Mne kotletu i čaj = Mne voz’mi kotletu i čaj), substantivum nebo zájmeno v pozici podmětu (při zvuku telefonu: Ja! Ja! = Ja poslušaju), fakultativní doplnění slovesa v predikátu (Kogda? = Kogda jedeš?), adjektivum signalizující neobsazenou pozici substantiva (Ja choču na samyj poslednij schodiť = na samyj poslednij seans). Neobsazenou pozici substantiva mohou v HJ signalizovat i předložky (Prinesi mne etot recept. Tam on na ili pod = pod radioprijemnikom), dokonce i neslabičné (Ja iz a ty v = z vody, do vody). Konsituativní výpovědi s neobsazenými syntaktickými pozicemi jsou v HJ velmi frekventované a vyskytují se i kombinované výpovědi perspektivně-retrospektivní (Polučše uloži daleko = Polučše uloži beľje v sumku, potomu-čto daleko jego nesti).

Podle typů konsituací se dále probírají konsituativní výpovědi, na jejichž výstavbě se podílí vizuálně-citová situace a společná apercepční báze (ustálená i aktuální), na hojných příkladech se ukazuje účast jednoduché a složené konsituace. Z rozboru konsituativních výpovědí je patrné, jak bohatá je v tomto ohledu hovorová ruština a že právě tyto syntaktické jevy jsou pro ni jedněmi z nejcharakterističtějších.

V oddíle o polypredikativních výpovědích v HJ se popisují takové textové útvary, které odpovídají souvětí v KJ. Definuje se nejprve jednotka nazvaná predikativní konstrukce jako syntaktická konstrukce se slovesem v určitém tvaru nebo s jinými prostředky vyjádření kategorií času a způsobu.[5] Polypredikativní výpověď je spojení dvou nebo více predikativních konstrukcí v jeden významový celek. Toto spojení může být spojkové nebo bezespoječné, na obou druzích spojení se může nebo nemusí podílet intonace. Je ovšem třeba připomenout, že v mluveném spontánním textu a nepochybně i v textu ruském je tento způsob spojování jednotek do vyšších celků jen jednou z možností. V souvislém textu (pokud nejde o text čtený nebo přednesený podle písemné předlohy) je většinou větná stavba velmi komplikovaná a nejasná právě nepravidelnostmi, odbočkami, nedostatkem signálů ohraničujících syntaktické a významové celky atp., a nelze ji proto jednoduše charakterizovat jako sled predikativních konstrukcí a jejich spojení ve výpovědích polypredikativních.

Za základní typ polypredikativních výpovědí považují autoři výpovědi s bezespoječným spojením jednotlivých predikativních konstrukcí. Zatímco v KJ je možno bezespoječně vyjádřit jen některé významové vztahy mezi větami v souvětí, není v HJ jediný spojovací výraz, který by nemohl být eliminován (je možná i formulace Daj-ka mne rubašku ja v teatr chožu — bez vztažného zájmena v kotoroj). Srovnává se soubor spojek v HJ a KJ. Zatímco v KJ jsou synonymické řady spojek pro vyjádření jednoho významu, je v HJ pro každý význam jen spojka jedna (většinou ta, která je v jedné řadě v KJ dominantní). Oslabením komunikativní důležitosti spojek v HJ se také vysvětluje jejich pohyblivost ve výpovědi. Spojka může být na jakémkoli, i na posledním místě, např. Neprijatno dožď pojdet jesli. Na materiálu se dále ukazuje, jaké významové vztahy se vyjadřují bezespoječnými polypredikativními výpověďmi.

Obecné, slovotvorné i syntaktické výklady v monografii (a platí to i pro výklady v publikacích předcházejících) se vyznačují snahou o explicitnost, důkladnost, cenný je bohatý příkladový materiál. Snaha o explicitnost vede ovšem někdy k tomu, [317]že výklady některých jevů se opakují, a to i v jedné monografii. To je na závadu systematičnosti, jasnosti a také orientaci čtenáře v textu. Je třeba též poznamenat, že není vždy jasný význam, v němž se používá některých termínů (např. systém, valence aj.).

Je nepochybné, že práce Zemské a jejího kolektivu mají velký význam pro poznání mluvené ruštiny. Cenné jsou bezesporu i některé nové způsoby jejího zkoumání (srov. např. osobitý a nosný způsob popisu a klasifikace konsituativních výpovědí v poslední monografii). Hovorová ruština má v rámci spisovných a nespisovných útvarů už své místo; byly vymezeny oblasti komunikace, v nichž je adekvátním dorozumívacím prostředkem, a byly (i když ještě ne beze zbytku a ne vždy jednoznačně) popsány její charakteristické rysy. Všechny práce kolektivu Zemské jsou velmi inspirativní pro výzkum mluvené češtiny a jsou zároveň dobrým základem pro eventuální budoucí práce konfrontační.

 

LITERATURA

 

BARNET, V.: Jaký je lingvistický status hovorové ruštiny? ČsRus, 15, 1970, s. 78—82.

HAUSENBLAS, O.: Čítanka mluvených textů. JA, 16, 1979, č. 2, s. 81—83.

CHLUPÁČOVÁ, K. - KAFKOVÁ, O. - CAMUTALIOVÁ, I.: Russkaja razgovornaja reč’. ČsRus, 20, 1975, s. 130—134.

JAKUBINSKIJ, L. P.: O dialogičeskoj reči. In: Russkaja reč’ I. Petrohrad 1923.

LAPTEVA, O. A.: Russkij razgovornyj sintaksis. Moskva 1976.

RULFOVÁ, M.: Hovorový jazyk stále v popředí zájmu. NŘ, 65, 1982, s. 152—157.

ZEMSKAJA, E. A.: Russkaja razgovornaja reč’. Moskva 1968.

ZEMSKAJA, E. A. a kol.: Russkaja razgovornaja reč’. Moskva 1973.

ZEMSKAJA, E. A. a kol.: Russkaja razgovornaja reč’. Teksty. Moskva 1978.

ZEMSKAJA, E. A.: Russkaja razgovornaja reč’: lingvističeskij analiz i problemy obučenija. Moskva 1979.

ZEMSKAJA, E. A. a kol.: Russkaja razgovornaja reč’. Obščije voprosy, slovoobrazovanije, sintaksis. Moskva 1981.

ZEMSKAJA, E. A.: Osobennosti russkoj razgovornoj reči i struktura kommunikativnogo akta. In: Slavjanskoje jazykoznanije, VIII. meždunarodnyj s’jezd slavistov. Zagreb - Ljubljana 1978, s. 172—196.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 4, s. 311-317

Předchozí Petr Sgall: Teoretická lingvistika ve věku počítačů

Následující Vlasta Straková: Sovětský příspěvek k teorii slovotvorného významu