Nový úvod do textové lingvistiky

Petr Sgall

[Kronika]

(pdf)

Новое введение в лингвистику текста / A new introduction to text linguistics

Široký přehled otázek textové lingvistiky na základě vlastních výsledků i rozsáhlé literatury rychle se rozvíjejícího mezioborového výzkumu poskytuje nové kompendium R.-A. de Beaugranda a W. U. Dresslera Einführung in die Textlinguistik, sv. 28 v edici Konzepte der Sprach- und Literaturwissenschaft (red. K. Baumgärtner), Niemeyer, Tübingen 1981, XIII + 290 s. Rozbírá se tu řada otázek pro teorii textu podstatných (i když jejich řešení zatím, jak autoři v úvodu konstatují, namnoze může být jen předběžné) a informuje se o různých proudech a tendencích ve vývoji oboru.

Už v úvodu se text charakterizuje velmi výstižně jako „sdělovací událost“ (ein kommunikatives Ereignis, s. XII, srov. též s. 3), tedy jako lidská činnost, pro kterou neexistují pevná pravidla, takže textová lingvistika má být vybudována na spojení klasické lingvistiky a stylistiky spíš, než aby se zaměřovala na vymezování „gramaticky správných“ textů (s. 18); také např. teorie koheze textu patří do kontextu lidské interakce (s. 87). Jde o oblast založenou na preferencích, strategiích, standardních případech ap., vždy jsou tu možné odchylky a přechodná pásma bez přesných hranic, což autory vede k preferování probabilistických modelů před deterministickými (s. XIII).

V první kapitole je charakterizováno sedm hlavních podmínek „textuality“, tedy podstatných vlastností každého „komunikativního“ textu; i zde se ovšem ukazuje, že jde spíše o aspekty, které jsou jednotlivým textům vlastní ve větší či menší míře. Autoři bohužel soustavně nezkoumají otázku, zda lze stanovit práh, nejnižší míru těchto jednotlivých vlastností (nebo jejich kombinací, srov. např. zmínku o vztahu intencionality a koheze na s. 9), kterou komunikativní texty splňují. Jde o těchto sedm aspektů, jimž jsou pak věnovány jednotlivé kapitoly knihy: koheze (povrchové stavby textu), koherence (v rovině obsahové), intencionalita (nadřazená kohezi jako cíl), přijatelnost (opírající se o pozitivní postoj adresáta), informativnost (spojená s mírou neočekávanosti), situativnost (relevance) a konečně intertextuálnost (závislost na dřívějších textech), která je ovšem více nebo méně důležitá podle jednotlivých druhů textů.

Dále jsou zde formulovány tři regulativní principy řídící sdělování: účinnost (Effizienz), působivost (Effektivität) a přiměřenost (Angemessenheit), z nichž první je spojen zejména se snadností sdělovací činnosti, druhý s intenzitou výsledného dojmu a třetí se vztahem mezi kontextem a udržením „textuality“.

Před podrobnou charakteristikou jednotlivých základních vlastností textů zařazují autoři ještě dvě obecné kapitoly: druhá kapitola knihy je věnována vývoji textové lingvistiky. Zde se zdůrazňuje van Dijkovo stanovisko, že do tohoto oboru patří každá lingvistická práce zaměřená na text jako primární objekt popisu. Za první stupně vývoje oboru se proto považují antická rétorika a tradiční stylistika se svým těsným vztahem k literární vědě. S bohatým bibliografickým aparátem se podává přehled o těchto disciplínách i o kulturní antropologii, o analýze promluvy rozvíjené v rámci sociologie aj. Z vlastní oblasti lingvistiky se — v souvislosti s pracemi pražské školy — připomíná především studium funkční perspektivy větné, dále se upozorňuje na příspěvky lingvistů, jako jsou Harris, Coseriu, Harweg, Heger aj. Ve vztahu k transformační lingvistice upozorňují autoři (s oprávněným kritickým postojem) na přístup Katzův a Fodorův. Jako počátky vlastní textové lingvistiky se pak uvádějí práce východoněmeckých lingvistů (Heidolph, Isenberg) i známý kostnický projekt (jehož autory jsou P. Hartmann, van Dijk, Petöfi, Rieser, Ihwe a další), stejně jako Petöfiho pozdější studium struktury textu s využitím formálně logického aparátu. Plně namístě je i upozornění, že posledně uvedený přístup, velmi komplexní, dokládá nutnost, aby se dále doplňovaly standardní systémy [334]logiky (popř., jak autoři uvádějí, aby se užívalo méně formálního postupu). Také vývoj van Dijkovy teorie makrostruktury textu ukazuje, že plné uchopení výstavby textu je úkolem mimořádně složitým, při jehož řešení je třeba vyjít za hranice lingvistiky, do oblasti obsahu, obrazu reálného světa. Za třetí hlavní přístup k otázkám struktury textu považují autoři tzv. model smysl—text vzniklý v SSSR.

Kapitola třetí, o tzv. procedurálním přístupu, se zabývá především několika různými směry zaměřenými na poznání fungování jazyka ve sdělovacím procesu. I zde se připomíná, že při studiu textu nestačí popis morfémů a vět, jejichž jednotlivé výskyty jsou v textu uplatněny, nýbrž že je nutné studovat sdělovací proces jako lidskou činnost. K tomuto studiu ovšem, jak autoři upozorňují, je vhodné uplatňovat aparát rozčleněný do různých rovin (hláskové, syntaktické, významové). Rozbírají se tu některé teorie tvoření a vnímání textu, přičemž jako hlavní kroky vytváření textu se uvádějí plánování (výběr cílů a druhů textu), ideová výstavba, rozvíjení a gramatická syntéza.

O kohezi pojednává čtvrtá kapitola knihy (nejrozsáhlejší, s. 50—87), ve které se probírají nejdříve některé aspekty větné skladby, pak se přechází k otázkám rekurence obsahových jednotek (ačkoli kohezi spojují autoři především s tzv. povrchovou strukturou textu) a elipsy (ta se ne zcela přesně např. na s. 51 označuje jako vždy založená na opakování struktury a obsahu); probírají se hlavní slovesné kategorie ve vztahu k výstavbě textu a také větná intonace. Výklady jsou ilustrovány rozborem mnoha příkladů, ten je však často poněkud jednostranný, takže např. otázky intonace nejsou v knize spojeny s problematikou funkční perspektivy, ač se to zejm. na s. 84 nabízí. Poznamenejme, že obsáhlý přehled různých zpracování otázek intonačního centra ap. přináší knížka T. M. Nikolajevové Semantika akcentnogo vydelenija, Moskva 1982.

K otázce vztahu mezi jazykovým významem a ontologickým obsahem („věděním“) se autoři dostávají v páté kapitole, zaměřené na pojem koherence (pro kterou je relevantní především význam a referenční určení, tedy smysl výpovědí vytvářejících text; autoři se však určením reference nezabývají). Charakterizují především takové aspekty koherence textu jako aktivovanost jednotlivých úseků vědění, vztah mezi epizodickou a sémantickou pamětí, ekonomie ukládání a vyhledávání v paměti, uplatňování obecných vzorců a paradigmatické přenášení vědění. S využitím hlavních prvků Beaugrandova modelu se pak pro ilustraci uvádí příklad obsahové sítě zachycující obraz světa, který odpovídá určitému úseku textu.

S pomocí rozboru dalších příkladů se pak v šesté kapitole o intencionalitě a přijatelnosti textu ukazuje význam těchto dvou aspektů pro sdělovací činnost, která se tu popisuje na podkladě změn vyvolávaných v různých stavech účastníků hovoru a v situaci promluvy. Podobně jsou pak charakterizovány v sedmé kapitole různé stránky informativnosti textu, jejíž obvyklou míru spatřují autoři v pouhém průměru; přesto však má právě tendence k informativnosti nesmírný vliv na různá rozhodování mluvčích v nejrůznějších druzích kontextů. Následuje pak osmá kapitola o situativnosti, pojednávající o závažných korelacích mezi texty a situacemi a vyúsťující ve zdůraznění obecných strategií, které slouží k zajištění souladu mezi danou situací a podobou textu, ovlivněnou ovšem různými postoji, plány a cíli mluvčích.

Kapitola devátá je věnována poslednímu ze sedmi hlavních aspektů struktury textu, totiž intertextualitě. Zde teprve nacházíme rozbor pojmu textové typologie, která má podle autorů dvě základní úlohy (z nichž druhá je podle názoru recenzentova reálnější): (i) typologické porovnání jazyků z hlediska výstavby textů jim vlastní a (ii) zkoumání druhů (typů) textů. Druhá úloha je v knize rozhodně v popředí, přičemž se dospívá k závěru (s. 191), že přiřazení určitého textu k tomu nebo onomu druhu textů závisí především na funkci textu v komunikaci.

Závěrečná kapitola knihy se zabývá přímými i nepřímými výsledky textové lingvistiky, které jsou relevantní pro mezioborové uplatnění. Především tu jde o vztahy ke kognitivní vědě, která se nově rozvíjí v návaznosti na experimentální oblast umělé inteligence, dále o vztahy k psychologii, literární vědě aj. Postuluje se jednotný komplexní přístup, který by nepožadoval strohé hranice mezi jazykovým systémem a mimojazykovou oblastí.

Přes tento poslední požadavek, který je společný všem směrům orientovaným na studium sdělovacího procesu (fungování jazyka) [335]a který dosud nebyl v základě splněn především proto, že je příliš málo známo o jevech závažných právě pro studium přechodných pásem mezi jazykovým systémem a jeho uplatněním v komunikaci, autoři zůstávají věrni svému úvodnímu prohlášení o užitečné návaznosti textové lingvistiky na lingvistiku klasickou (včetně stylistiky). Tzv. procedurální přístup je nevede k negaci toho, co již bylo v „lingvistice věty“ zjištěno. Jejich kniha je ovšem věnována především různým aspektům struktury textu (které probírá beze snahy o explicitnost, a proto někdy se zbytečnou mírou nejasnosti); daleko méně místa je věnováno druhům textů, ačkoli jistě lze doložit, že struktura každé promluvy je do velké míry podmíněna právě tím, k jakému druhu textů promluva patří. Dodejme ještě, že výsledky české lingvistiky jsou tu sice zčásti zaregistrovány (chybí zejména přihlédnutí k pracím Havránkovým), ale nevyužívá se jich v plné míře (např. místo příznakovosti opozic či jednotek se mluví — v návaznosti na terminologii matematické informatiky a umělé inteligence — o tzv. defaultových případech). V každém případě však může kniha, bohatě vybavená i bibliografickým a rejstříkovým aparátem, posloužit jako pomůcka pro orientaci v široké oblasti textové lingvistiky, k jejímž základním otázkám zaujímají autoři velmi sympatické střízlivé stanovisko, respektující samostatnost lingvistiky jako vědy a její dosavadní výsledky. Možnosti nových přístupů v interdisciplinárních oborech tu nejsou přeceňovány a s pomocí bohatých ilustrací se ukazují výhody hlavních aspektů toho přístupu, který autoři v textové lingvistice uplatňují, tj. přístupu spatřujícího v promluvě, ve sdělovací činnosti především právě jeden z druhů lidské činnosti, jehož pravidla nelze stavět na podobnou úroveň, jakou mají pravidla jazykového systému.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 4, s. 333-335

Předchozí Jan Petr: Pokus o nový přístup k zpracování polských nářečí

Následující Jiří Kraus: O jazyce přítomnosti a budoucnosti