O jazyce přítomnosti a budoucnosti

Jiří Kraus

[Kronika]

(pdf)

О языке в настоящем и в будущем / On the present-day language and language of the future

V nakladatelství Mladá fronta vyšla v řadě orientované na prognózování vývoje společenských věd také záslužná knížka lingvistická nesoucí název Rok 2000 — Jazyk jako most i propast (Praha 1982, 244 s.). Její autoři Josef Skácel, Oldřich Švarný a Petr Zima se v ní zamýšlejí nad současnou problematikou i nad předpokládanými budoucími cestami vztahu mezi jazykem a společností. Celkovým zaměřením tu jde o knížku populární, avšak tím, že se v ní věnuje pozornost jazykové komunikaci v současné socialistické společnosti a uvádí se tu i množství závažných a zajímavých údajů i z jazyků běžnému povědomí Evropana méně známých, můžeme tu mluvit o poučné četbě i pro odborníky v jazykovědě. Ostatně při vzrůstající diferenciaci věd (a pro lingvistiku jako vědu vnitřně diferencovanou nejen metodou a filozofickými východisky, ale i množstvím a růzností jazyků to platí tím více) lze počítat s tím, že podobné práce pomohou přiblížit ucelené poznání dosažených výsledků věd o jazyce i těm pracovníkům, kteří se zabývají dílčími aspekty oboru. Autorům přitom jde nejen o to, aby uspokojili teoretický zájem čtenáře o jazyk, ale přesvědčivě dokládají úlohu jazyka a obecněji i úlohu šíření informací ve světě vyspělé moderní techniky. Mnoha zajímavě volenými příklady zároveň ilustrují skutečnost, že poznání jazykové politiky zemí třetího světa je nezbytným klíčem k pochopení každodenního života i politiky a kultury těchto zemí vůbec. Nadto jde o knížku napsanou dosti čtivě — a co je zvlášť důležité — čtenář tu zřetelně vycítí, že každý z autorů mu předkládá svou bohatou zkušenost z vlastní jazykovědné práce i z vlastního osobního styku s uživateli jazyků mnohdy značně vzdálených našim běžným představám.

Tematický rozsah knihy je v podstatě určen okruhem zájmu současné sociolingvistiky. První kapitola (Jazyk a výměna informací) se soustřeďuje na jazykovou mapu současného světa, všímá si úlohy jazyka v prostředcích hromadného sdělování, vysvětluje vlastnosti jazyků sloužících mezinárodnímu dorozumívání a rozvádí některé aspekty souvislostí mezi jazykem a kulturou. Druhá kapitola (Jak jazyk lidi spojuje a rozděluje) rozebírá pojmy jazykového příbuzenství, konfrontuje strukturní rysy některých značně různorodých jazyků a zamýšlí se nad vztahem jazyka a myšlení i jazyka a národa. Konečně třetí kapitola (Jazyk a společnost roku 2000) vykládá zásady jazykové politiky, jazykového plánování a jazykového prognózování, formuluje odpověď na některé aktuální otázky vztahu mezi jazykem a společenskou ideologií a zabývá se pro[336]měnami ve struktuře a funkcích jazyků v období rychlého rozvoje vědy a techniky.

Není pochyb o tom, že tak široký rámec, přesahující hranice jednoho vědního oboru, nemohl být probrán vždy tak podrobně, jak by na mnohých místech bylo třeba a jak by to čtenář požadoval. Rovněž skutečnost, že se autoři soustředili na aktuální a před očima jedné generace probíhající vývojové tendence jazykových situací, vedla k tomu, že mnohé výklady mohly být pouze naznačeny. Je např. třeba litovat, že v souvislosti s vysvětlením nutnosti plánovat jazykové procesy v socialistické společnosti zůstala téměř nepovšimnuta problematika regulování spisovného jazyka prostřednictvím kodifikační činnosti jazykovědných institucí, ačkoli právě marxistická jazykověda zaujímá při rozpracování teoretických a praktických hledisek kodifikace spisovné normy postavení nesporně významné.

Zásluha autorů spočívá rozhodně i v tom, že mnohé stránky jazykové problematiky vyložili docela nově (zvláště si cením zasvěceného pohledu na funkce mimoškolní výuky ruštině v Československu i četných zajímavých postřehů o jazykových situacích zemí Asie a Afriky), na druhé straně však dost málo využili toho, co čtenář o jazyce ví nebo o čem se alespoň domnívá, že ví. Např. názory veřejnosti na výskyt přejatých slov v prostředcích hromadného sdělování bývají namnoze až příliš vyhraněné, než aby se autoři popularizační knížky směli spokojit s tvrzením, že srozumitelnost nevznikne ze zákazu užívání cizích slov a že bez jejich rozumného množství se dnes žádné jen trochu závažnější sdělení neobejde (s. 24). Zdaleka tu totiž nejde jen o srozumitelnost, ale i o postoje veřejnosti k těmto slovům, ke zdrojům jejich šíření a v neposlední řadě i ke kulturním a politickým prostředím, ze kterých do domácího jazyka přicházejí. Výskyt slov cizího původu je tak záležitostí nejen slohovou a lexikální, ale i sociolingvistickou a politickou.

Nesporně je třeba souhlasit s názorem, že období socialistické společnosti, charakterizované širokým pronikáním poznatků vědy a techniky i růstem občanské aktivity, významně ovlivňuje komunikační schopnosti uživatelů jazyka. Tento vliv se však promítá nejen v těchto schopnostech, ale i v jazyce samém a v celé sféře společenského dorozumívání (a koneckonců i v jejím hodnocení z hlediska lingvistů i veřejnosti). Protože celý tento vývoj nebývá hodnocen vždy jen pozitivně (obecná a od brusičů zděděná představa o „úpadku jazyka“ je u mnohých často i vzdělaných lidí poměrně živá) a též objektivně v sobě nese řadu rozporů, postrádáme v recenzované knize jisté stanovisko k této problematice. Snad není nutné se těmto rozporům v jazykové situaci socialistického Československa vyhýbat — alespoň stručně se v souvislosti s výklady knihy zmíním ještě o některých. Je jistě pravda, že v socialismu se mění povaha masové komunikace a že i „reklama ztrácí svou dryáčnickou formu, má se stát součástí nabídky zboží a služby veřejnosti“ (s. 205). Náležitostní modalita, jíž autoři užili, však spíše vede k otázce, zda se opravdu jazykové stránce reklamy (a podobně i propagandy a masové komunikace) u nás věnuje taková pozornost, jakou by si tyto jevy zasloužily. Podobně by bylo možno navázat na úvahy autorů (doprovázené řadou výstižných příkladů) a uvědomit si rozpor mezi prestižností studia cizích jazyků (zvlášť citelný proto, že na jeho základě dochází už na nejnižším školním stupni k diferenciaci žáků, tříd, škol) a potřebou stále většího počtu profesí znát cizí jazyky (alespoň v rozsahu možností studovat cizojazyčnou odbornou literaturu) na straně jedné a praktickým stavem jazykových znalostí tam, kde neznalost cizích jazyků vede ke ztrátám ekonomickým i kulturním na straně druhé.

Naše poslední kritická připomínka (snad poněkud překvapivá, vztahuje-li se ke knížce svou povahou převážně futurologické) míří k několika zmínkám o minulosti jazyků a dorozumívání vůbec. Na rozdíl od tvrzení autorů se totiž nedomníváme, že řečníci a kazatelé se v minulosti při sestavování svých projevů řídili intuicí (s. 163), a ve spojitosti s tím ani nesouhlasíme s názorem, že začátky vědy o jazyce a jazycích lze hledat až v období vzniku srovnávací jazykovědy (s. 89n.). Naopak ztotožníme-li se (a jistě plným právem) s širším pojetím jazyka a jazykové komunikace, jak je autoři předpokládají, musíme uznat, že člověk, který dříve — od antiky až po konec klasicismu — potřeboval stylizovat řeč, dopis, úřední dokument, měl k dispozici nesrovnatelně více společensky závazných stylizačních příruček, než jich má náš současník. I když se tyto příručky v zásadě přidržovaly ustáleného schématu, nalézáme v nich dosud mnoho cenných [337]empirických pozorování i ponaučení vztahujících se k strukturám gramatickým, lexikálním, slohovým i kompozičním a v neposlední řadě i k sestavování a interpretaci textu. A tak tyto příručky svou autoritou nejenže ovlivňovaly soudobou intelektuální komunikaci, ale měly i velký význam obecně kulturní. I proto se k nim současná ediční praxe ve světě vrací, a to zdaleka nikoli jen pro jejich hodnotu historickou.

Souhlasného ocenění si zaslouží závěrečné kapitoly věnované prognostice jazykového vývoje ve světě. Výklad je tu formulován velice uvážlivě, opírá se o fakta a vědomě vystupuje proti nesprávným a ukvapeným generalizacím týkajícím se budoucnosti jazyků ve světě. (Ukázkou podobné nepodložené generalizace ve vědecké literatuře je názor na budoucnost jazyků ze současně vydané práce o principech sociogeneze od Vl. J. A. Nováka (The principles of sociogenesis, Praha 1982: „A single common language will be adopted as the general means of communication in science, technology and worldwide organization, although the other languages will probably persist for quite a long time in personal contacts, in culture and as family of regional languages“, s. 173.)

V závěru našeho hodnocení bychom rádi zdůraznili dvě nesporné přednosti recenzované knihy. Autorům se podařilo jednak dokumentovat řadu úloh jazyka v každodenní pracovní činnosti moderního člověka, jednak učinit významný krok k překonání vžitých evropocentrických představ o jazyce a kultuře, ale i o běžném životě každého člověka (např. při podnětném vysvětlení procesů pidžinizace a kreolizace jazyků, ale nejenom tam). V tom je podle našeho názoru jejich zásluha rozhodně největší.

Slovo a slovesnost, ročník 44 (1983), číslo 4, s. 335-337

Předchozí Petr Sgall: Nový úvod do textové lingvistiky

Následující Milena Rulfová: O neverbálních komponentech komunikace v ruštině