Analýza telefonických rozhovorů z hlediska řečového jednání

Olga Müllerová

[Články]

(pdf)

Анализ телефонических разговоров с точки зрения речевой деятельности / An analysis оf telephone conversations from the viewpoint of speech activity

Mluvený text je v současné době, pokud jde o jeho jazykovou, především syntaktickou výstavbu, stále ještě obtížně interpretovatelný. Syntaktická kritéria, ať již tradiční, či vycházející z nových syntaktických směrů, uplatňovaná při analýze textu psaného, vyhovují textu mluvenému jen částečně (k tomu srov. Enkvist, 1982). Je zajímavé, že lingvisté si až do nedávné doby neuvědomovali nebo si nepřipouštěli, že rozdíl mezi syntaxí mluveného a psaného textu je veliký. Zřejmě to bylo způsobeno tím, že mluvený jazyk stál mimo centrum zájmu lingvistů a ani jazyková praxe jeho popis nevyžadovala; mluvený text, jehož syntax je při zpětném pohledu na přepis podle měřítek, na jaká jsme zvyklí, velmi neobvyklá, vyhovuje totiž většinou velmi dobře dorozumívacím a sdělovacím potřebám.[1]

V novějších lingvistických pracích o mluveném jazyce se stále více uplatňují taková hlediska, jako je komplexnost komunikačního aktu, při němž vzniká mluvený projev (např. tak jsou úspěšně popsány eliptické a redukované konstrukce u Zemské, 1981), dynamičnost a procesuálnost mluveného textu (srov. Enkvist, 1982), jimiž lze vysvětlit např. syntaktické konstrukce realizované přetržitě nebo opakovaně (s modifikacemi), zřetel k uskutečňování komunikativních cílů v dialogu a využívání poznatků teorie řečových aktů a teorie jednání (např. Henne - Rehbock, 1979; van Dijk, 1980).

Jedním ze základních a dosud ne uspokojivě vyřešených problémů analýzy mluveného textu je jeho segmentace nebo — jinými slovy řečeno — stanovení jednotky analýzy pro adekvátní popis tohoto textu. Ukazuje se, že takovou jednotku nelze stanovit jen podle kritérií syntaktických (při členění je nutno brát v úvahu kritéria syntaktická, zvuková, obsahová a komunikativně funkční, která v některých případech jsou v souladu, jindy naopak jsou v rozporu).[2]

Cílem tohoto článku je jednak ukázat na nutnost a nosnost komunikativně zaměřeného přístupu při analýze mluveného dialogického textu, jednak přispět k řešení problematiky jeho segmentace.

Z rozmanitých typů mluvených dialogických textů, z nichž většinou každý vyžaduje specifický přístup, se zde soustředíme na rozhovory telefonické.

 

1. Charakteristika telefonických rozhovorů

Telefonické rozhovory se řadí k rozhovorům zprostředkovaným pojítkem; nejspecifičtějším rysem jejich vznikové situace je to, že partnerům chybí vzájemný vizuální kontakt. To vylučuje využití gestikulace a mimiky, jako prostředků podporujících nebo i suplujících verbální vyjádření. Gestikulace a mimika nejsou ovšem z telefonických rozhovorů úplně vyloučeny, partneři doprovázejí obvykle (a často i výrazně) svůj verbální projev mimikou a gesty, jak jsou tomu navyklí při rozhovorech nezprostředkovaných, a pomáhají si tak při jeho formulování, nemohou však využít sdělné hodnoty gest a mimiky partnera (i když při rozhovoru, zejm. [9]se známým partnerem, si jeho gestikulaci a mimiku mohou představovat). Proto v těchto rozhovorech ve srovnání s nezprostředkovanými typy je úspěšnost komunikace (tj. porozumění si a sdělení faktů) zajišťována především prostředky jazykovými (srov. Pisarkowá, 1975) a značnou váhu mají i prostředky zvukové (intonace, tempo řeči, zabarvení hlasu atd.). Tato skutečnost a zároveň i možnost přerušení rozhovoru, jeho rušení i neustálé nebezpečí, že partneři ztratí vzájemný kontakt, se výrazně odrážejí v jazykové stránce telefonických rozhovorů. Především se v nich v porovnání s nezprostředkovanými projevy vyskytuje výrazně větší množství prostředků kontaktových, např. výrazů s funkcemi „zjištění přítomnosti a pozornosti partnera“, „signalizace své účasti v rozhovoru a registrace partnerova sdělení“. Druhým výrazným rysem jazykové stránky telefonických rozhovorů jsou poměrně krátké repliky. Partneři se většinou snaží vzájemnou výměnu informací uskutečňovat v kratších úsecích, pokud se vyskytují repliky delší, očekává mluvčí průběžné registrační reakce posluchače (ano, jo, hm atd.). Jestliže posluchač nesignalizuje svou účast a pozornost, přerušuje mluvčí svou repliku výpověďmi jako slyšíš mě?, jsi tam? atp. Registrační reakce posluchačovy se vyskytují i v rozhovorech nezprostředkovaných, nejsou ale nutné pro uskutečnění rozhovoru, jejich funkcí je dávat najevo pozornost a vybízet mluvčího k pokračování. Často mají neverbální podobu (pokyvování hlavou, výraz v očích atp.).

Z různých druhů telefonických rozhovorů (spontánní — řízené, v rámci spontánních běžné denní, vyprávěcí, instrukční atd., srov. Müllerová, 1982) jsme pro tuto práci zvolili tzv. rozhovory operativní. Jejich základním cílem je získat rychle potřebnou informaci, něco sjednat, o něčem se dohodnout. Probíhají v převážné míře v pracovním prostředí, které vymezuje okruh problémů (a s nimi výběr slov a termínů) a sociální role partnerů (a s nimi i způsoby komunikace).[3] Operativní rozhovory jsou nejvlastnějším typem telefonických rozhovorů; vyznačují se stručností, úsporností jazykového vyjadřování, relativně krátkými replikami, speciálními kontaktovými prostředky, výskytem formulí ustálených v operativním verbálním styku účastníků (srov. př. (1)).

 

př. (1)

1A	dobrý den Beránek ↓
2C	dobrý den ↓
3A	prosim vás mohl bych mluvit s doktorem Kardašem ↓?
4C	ano moment ↓
5A	děkuju ↓
6B	Kardaš ↓
7A	nazdar Beránek ↓ Oldřichu prosim tě tady vědecká rada projednává ten návrh té vaší smlouvy ↓ souhlasí s tim ↑ ale teďkon ↓ a tam Kalousek upozornil na ty dva články ↓ já to teďka telefonicky nebudu řešit ↓ prosim tě já sem u správce a je třeba se vo tom s nim domluvit ↓ kdy máš čas ↓? máš zítra odpoledne čas ↑?
8B	ano Vladane ↓ v kolik ↓? mám přijít ke správci nebo kam ↑?
9A	no uděláme to u správce zítra ↓
10B	v kolik tam mám přijít ↓?
11A	no hodí se ňák v osum hodin ↓?
12B	mužu tam bejt v osum ↓ ano ↓
13A	no tak dobře ↓ tak zítra v osum u správce ↓
[10]14B	ano Vladane ↓ a prosim tě mužu se ti vomluvit ↓? já teď v jednu po jedné hodině bych vodjel na Albertov do Farmakologického ústavu ↓
15A	ano samozřejmě ↓
16B	jo ↑? děkuju ti ↓
17A	samozřejmě ↓ tak na shledanou ↓
18A	nazdar na shledanou ↓

 

Některé operativní telefonické rozhovory mají i rysy rozhovorů jiných druhů, jestliže jejich účastníci kromě základního cíle „o něčem se dohodnout, něco sjednat“ sledují ještě cíle další (např. řeší problémy pracovní či osobní atp.).

 

2. Text telefonických operativních rozhovorů jako komplexní řečové jednání

Teorie řečového jednání vychází z filozofických, sociologických, logických a psychologických teorií jednání a chování člověka (srov. sb. Handlungstheorien — Interdisziplinär, 1977—1981). Není zatím, pokud je nám známo, k dispozici obecná teorie řečového jednání, ale je možno se už nyní opřít o soustředěné pokusy D. Viehwegera a jeho spolupracovníků (srov. seznam literatury) o její vypracování. Řečové chování je součástí sociálního chování a jednání člověka. Teorie sociálního chování a jednání[4] vysvětlují „dění“ ve světě lidí (a šíře všeho živého) komplexem vzájemně působících faktorů a podmínek světa okolního. Pojímají každý jednající subjekt jako systém určitých složek, který se vyrovnává s okolním světem a jedná účelově nebo cílevědomě. Jednající subjekt vychází z nějakého základního stavu (výchozích podmínek) a operuje složkami svého systému tak, aby dosáhl jistého cíle, přitom se neustále musí vyrovnávat se změnami okolní situace a anticipovat bližší i vzdálenější stav. Tyto obecné charakteristiky sociálního chování a jednání lze uplatňovat i ve specifickém typu jednání, v jednání řečovém. V něm jako jednající subjekt vystupuje mluvčí, který chce dosáhnout určitého (komunikativního nebo nekomunikativního) cíle, anticipuje budoucí (žádoucí nebo nežádoucí) stav a bere v úvahu podmínky svého řečového jednání a podmínky jeho průběhu.[5]

Zde se naskýtá problém terminologický: označení řečové jednání se většinou používá ve významu ‚řečové chování‘, ‚řečová činnost‘, tzn. komplexní proces verbální komunikace (tady právě vyniká jeho mnohoaspektovost a mezioborovost). Zde však budeme tento výraz používat jako označení minimálního úseku řeči, jímž mluvčí plní dílčí komunikativní úlohu (segment řeči s určitou komunikativní funkcí (KF)). V tomto významu má označení řečové jednání nejblíže k pojmu a termínu řečový akt, i když, zejména v pracích Austinových a Searleových, v nichž se jako klíčový pojem jejich teorií používá, je chápán v podstatě staticky, jako jeden akt promluvení bez uvážení jeho spojitosti s celkovým textem a jeho úlohy v něm. Viehweger (1981a i jinde) používá pro rozlišení těchto dvou různých významů termínů Sprechhandlung a Sprachhandlung.

Text (jako výsledek verbální komunikace) chápeme jako sled jednotlivých dílčích řečových jednání, která jednak následují jedno za druhým, jednak jsou ve vzájemném hierarchickém uspořádání (Sandigová, 1973; van Dijk, 1977; Viehweger, 1981a). Jako celek tvořený jednotlivými řečovými jednáními uspořádanými lineárně a vázanými v určitém hierarchickém systému (srov. dále) lze text chápat jako komplexní řečové jednání, často s jedním základním komunikativním cílem.[6]

 

[11]3. Vymezení řečového jednání jako komunikativní jednotky analýzy textu

Řečové jednání není jednotkou jazykovou, ale je to jednotka komunikativní. Je to segment řeči omezený časově a vymezený určitou komunikativní funkcí, tzn. záměrem, cílem, který mluvčí do něho vkládá (srov. Müllerová, 1981). Tento segment řeči ve své výsledné textové podobě má pak svou charakteristiku jazykovou (srov. dále).

Členění dialogického textu na jednotlivá řečová jednání[7] se realizuje na členění replikovém, které souvisí s mechanismem dialogu, tj. se střídáním partnerů dialogu v roli mluvčího a posluchače. Jednotlivá řečová jednání se vydělují v rámci repliky, tzn. jedna replika může být současně jedním řečovým jednáním, může ale zahrnovat i řečových jednání několik. Případy, že by se jedno řečové jednání realizovalo dvěma replikami (jednoho nebo dvou mluvčích), jsou řídké. V př. (2) srov. jednu repliku telefonického rozhovoru rozčleněnou na jednotlivá řečová jednání (v pravém sloupečku jsou vyjádřeny KF jednotlivých řečových jednání).

 

př. (2)

A	1	nazdar Beránek ↓	kontakt, identifikace
	2	Oldřichu prosim tě tady vědecká rada projednává ten návrh té vaší smlouvy ↓ souhlasí s tim ↑ ale teďkon ↓ a tam Kalousek upozornil na ty dva články ↓	sdělení (podání zprávy o jednání)
	3	já to teďka telefonicky nebudu řešit ↓	sdělení (rozhodnutí)
	4	prosim tě já sem u správce a je třeba se vo tom s nim domluvit ↓	sdělení (nutnosti jednat o něčem)
	5	kdy máš čas ↓?	potřeba informace
	6	máš zítra odpoledne čas ↑?	návrh

 

(Replika se člení na 6 dílčích řečových jednání, z nichž každé má určitou KF.)

Řečové jednání, jak už bylo řečeno, je komunikativní jednotkou analýzy textu; jeho identifikaci mluvčí provádí především na základě své komunikační zkušenosti, na základě zkušenosti odhadovat a odhalovat záměry a cíle sdělované partnerem. Mluvčí identifikují KF řečových jednání přirozeně (o jazykových indikátorech KF srov. u Müllerové, 1981). Je ovšem třeba poznamenat, že identifikace řečových jednání a jejich KF nemusí být vždy jednoznačná, jak pro přímého účastníka rozhovoru, tak (tím více) pro náhodného posluchače. Pravděpodobnost správného odhadu řečového jednání a jeho KF je vysoká v situacích, kdy se partneři dobře [12]znají, mluví o známých a blízkých věcech a zejména v situacích opakovaných, při nichž vystačí se silně redukovanými syntaktickými konstrukcemi.

Řečové jednání v podobě textového segmentu má ovšem i jazykové vlastnosti, které vydělení tohoto úseku textu mnohdy (ale zdaleka ne pravidelně) signalizují nebo je podporují. Jde o vlastnosti syntaktické, zvukové a obsahově tematické.

 

3.1. Syntaktická charakteristika řečového jednání

Řečové jednání může svým rozsahem i syntaktickou strukturou odpovídat syntaktickým konstrukcím psaného textu, tzn. může mít formu věty jednoduché (řeč. jednání 3 v př. 2) nebo souvětí (řeč. jednání 2 v př. 2). Jako jedno řečové jednání je nutno ovšem označit i takový segment řeči, který je tvořen několika souvětnými konstrukcemi či větami jednoduchými nebo i konstrukcemi fragmentárními, které jsou sice navzájem odděleny koncovým signálem, ale které mají jednu společnou komunikativní funkci (srov. řeč. jednání 3 v př. 3).

 

př. (3)

A	1	nazdar ↓	kontakt
	2	tady Dráb ↓	identifikace
	3	tak podivej se ↓ já dneska vod půl jedenáctý protože Miloš má zase sice jak to bude možný ↓ v půl jedenáctý bych tam měl jednu schizofrenii ↑ jenom jednu protože víc sme jich nesehnali ↓ a krom toho právě z těch časovejch důvodů to bude holt vod půl jedenáctý ↓	oznámení (s vysvětlením situace)
	4	dybys chtěl tam přijít a udělat si ten	nabídka

 

Řečové jednání může být reprezentováno i ustálenými zdvořilostními a identifikačními formulemi (nazdar Beránek), jednoslovnými výrazy přídatnými s různými platnostmi (jo? ano?), výrazy zástupnými (dobře). Vlastní syntaktickou výstavbu řečových jednání ponecháme zde stranou. Vykazuje nepochybně rysy syntaktické výstavby spontánních mluvených projevů a její popis předpokládá syntaktickou analýzu dostatečného autentického materiálu.

 

3.2. Zvuková charakteristika řečového jednání

Relativní komunikativní ucelenost řečového jednání daná jeho komunikativní funkcí bývá (vedle syntaktické uzavřenosti) nezřídka posílena i jeho výstavbou zvukovou, tzn. úsek textu identifikovaný jako jedno řečové jednání bývá intonačně ohraničen některou z variant konkluzívní kadence, antikadence nebo polokadence. Řečové jednání s KF otázkového charakteru tvořené často tázací výpovědí zjišťovací je intonačně ohraničeno vždy, řečová jednání neotázková nejsou vždy intonačně vyznačena, protože ve spontánním mluveném projevu se systém intonačních kadencí (srov. Daneš, 1957) uplatňuje s daleko menší pravidelností než v projevu čteném nebo do značné míry připraveném, např. konkluzívní kadence je někdy na místě, kde bychom ji neočekávali, tzn. nesignalizuje obsahovou a syntaktickou ukončenost, naopak často není tam, kde to obsahová a syntaktická výstavba vyžaduje (srov. Müllerová - Kubička, 1979).

 

[13]3.3. Obsahově tematická charakteristika řečového jednání

Řečové jednání se vyznačuje obsahově tematickou jednotou. I v případě, že je tvořeno rozsáhlejšími nebo několika syntaktickými konstrukcemi a že je intonačně rozčleněno na několik zvukově samostatných jednotek, se vztahuje většinou k témuž tématu a z hlediska obsahu je jednotné. Neplatí ovšem, že by každé řečové jednání mělo své vlastní (byť i dílčí) téma, naopak, řada řečových jednání se většinou vztahuje ke společnému tématu, které je těmito jednáními uváděno do komunikativních souvislostí (např. v rozhovoru v př. 1 se komunikují dvě témata, každé z nich prostřednictvím řady řečových jednání (repliky 7—14, 14—17).

 

4. Text jako hierarchicky uspořádaný sled řečových jednání

Řečová jednání následující v čase za sebou nejsou rovnocenná, pokud jde o míru závažnosti jejich komunikativních funkcí.[8] Některá řečová jednání jsou z hlediska mluvčího komunikativně nejzávažnější, dominantní a k nim se pak připojují řečová jednání podřízená, a to přípravná nebo následná (doplňková). Tak v př. 2 (širší kontext srov. v př. 1) ve sledu pěti řečových jednání (2.—6.) s KF (2.) sdělení (podání zprávy o jednání), (3.) sdělení (rozhodnutí), (4.) sdělení (nutnosti jednat o něčem), (5.) vyjádření potřeby informace, (6.) návrh je poslední řečové jednání s KF návrh dominantní, předcházející řečová jednání mají charakter přípravný (bylo třeba podat řadu sdělení podávajících zprávu o stavu projednávání určité záležitosti, aby mluvčí mohl realizovat svůj základní záměr — domluvit termín schůzky).

Příjemce většinou bez problémů identifikuje dominantní řečové jednání a ve své reakci na řadu řečových jednání mluvčího navazuje právě na ně (Viehweger (1981b) píše v této souvislosti o tzv. pragmatické vazbě mezi dominantním řečovým jednáním a podřízenými řečovými jednáními). Vzhledem k tomu, že ostatní řečová jednání mají často přípravný charakter, bývá dominantní řečové jednání na konci jejich řady (často též na konci repliky) a příjemce hned svým prvním řečovým jednáním na ně reaguje. Jeho další řečová jednání realizovaná v téže replice se pak mohou vztahovat ještě nazpět, k reakci na předcházející dominantní řečové jednání jako vysvětlení, zpřesnění, dodatečné sdělení atp. (jsou následná, doplňková), nebo už míří dopředu — jsou přípravnými řečovými jednáními pro další dominantní řečové jednání.

Na základě této komunikační hierarchie řečových jednání se text člení na jednotlivá seskupení řečových jednání, na jednací sekvence. Jádrem jednací sekvence je dominantní řečové jednání (řečové jednání s dominantní KF) a kolem něho se seskupují podřízená řečová jednání, tj. přípravná řečová jednání prvního mluvčího a následná řečová jednání druhého mluvčího reagující na předcházející dominantní řečové jednání. Jednací sekvence je tedy úsek řeči obsahující řečová jednání dvou partnerů, je to základní jednotka, v níž se zadává a plní nějaká komunikační úloha.[9]

V následujícím schématu je uveden text operativního telefonického rozhovoru rozčleněný na jednotlivá řečová jednání a jednací sekvence. U každého řečového jednání je explikována stručně jeho KF[10] a proloženým písmem jsou vyznačena dominantní řečová jednání v každé jednací sekvenci. U každé jednací sekvence je pak explikována její základní KF. 

 

[14]řečové jednání			KF řečového jednání	KF jednací sekvence
1A	1	Beránek ↓	kontakt, identifikace	I. zahájení
2B	1	jo Menclová ↓	kontakt, identifikace
	2	pane doktore tak von dneska už tady pan Semerád je ↑	oznámení faktu
	3	tak sem teďkon s nim mluvila vo tom vo tý dovozový komisi ↓	sdělení o provedené akci
	4	tak prohlásil že s tim nechce nic mít že vy ste předseda ↓	sdělení (reprodukce cizího výroku)
	5	ale tak sem si myslela jesi teda jí chcete svolat tu komisi na někdy ↓	nabídka	II. nabídka a její přijetí
3A	1	na zejtřek na ráno jesi by to ↓	přijetí nabídky (implicitně), návrh
	2	a prosim vás kdo je jak čim se liší tato dovozová komise vod	potřeba informace	III. Potřeba informace a její sdělení
4B	1	a no tak je to ta investiční komise no že prej ste tam vy ↑ pan Vlášek ↑ teda Medková ↑	sdělení informace
5A	1	Duchoň ↓	doplnění
6B	1	a Duchoň ↓	registrace doplnění
7A	1	ano ↓	braní na vědomí
8B	1	jo ↑?	kontakt
	2	Brunclík prej tam neni řikal ↓	sdělení doplňující informace
	3	jo ↑?	kontakt
	4	tak to mám svolat teda na zejtřek ↓?	připomenutí, výzva k potvrzení úmluvy
	5	a ke komu ↓? k vám nebo	potřeba inf., potřeba upřesnění	IV. Upřesnění, rekapitulace
9A	1	no ke mně jesi by se mohli sejít ↓	upřesnění
[15]10B	1	jo tak já se eště dneska asi domluvim jesi se mu to zejtra ráno hodí a ↑	sdělení úmyslu
11A	1	no a dyš tak se zařiďte podle správce ↓	pokyn
12B	1	jo ↑?	kontakt, signál ukončování, rekapitulace
	2	no ↑ no ↑ buď k vám teda a nebo k němu ↓	rekapitulace
	3	tak v těch osum hodin ↓	připomenutí časového údaje
	4	jo ↑?	kontakt, signál ukončování, rekapitulace
	5	tak já vám pak eště dám	sdělení úmyslu
13A	1	spíš jak se hodí jemu ↓	připomenutí pokynu, vyjádření benevolence
14B	1	jo dobrý ↓ jesi von něco nemá ↓	akceptování pokynu, vysvětlování benevolence
	2	no dobrý ↓ tak jo ↓	signály ukončování
	3	nashle ↓	konec	V. ukončení
15A	1	děkuju na shledanou ↓	konec

 

Ze schématu vyplývá:

1. V zahajovací a ukončovací sekvenci nelze stanovit dominantní a podřízená řečová jednání. Komunikativní funkcí těchto sekvencí je navázat kontakt a po splnění základní komunikační úlohy rozhovoru tento kontakt přerušit. Pro tyto funkce má jazyk k dispozici řadu ustálených stereotypních výrazů a formulí (identifikační, zdvořilostní, pozdravy), které si partneři vybírají. Telefonické rozhovory mají svůj celkem stabilní repertoár těchto v podstatě kontaktových prostředků.

2. Jednací sekvence je charakterizována jednou základní (hlavní) komunikativní funkcí, která bývá často dvoupólová. Tuto vlastnost má tehdy, jestliže na jejím uskutečnění se podílejí partneři stojící proti sobě v různých pozicích, např. návrh a jeho přijetí/odmítnutí, potřeba informace a její sdělení, výtka a ospravedlnění, prosba a slib ji splnit apod., srov. ve schématu sekvence II, III. Jednopólová je tehdy, když partneři stojí na stejné pozici a jejich společným záměrem je např. upřesnění něčeho, rekapitulace, podání zprávy o něčem, vysvětlení atd., srov. ve schématu sekvenci IV, a samozřejmě jednopólové jsou pak sekvence zahajovací a ukončovací, které mají úlohu především kontaktovou.

[16]Při dvoupólové KF jednací sekvence je vždy její první člen (pól) totožný s KF dominantního řečového jednání a její druhý pól s KF řečového jednání, které na jednání dominantní bezprostředně reaguje, srov. sekvence II, III. Při jednopólové KF jednací sekvence lze základní KF formulovat jako její hlavní komunikativní smysl, který se vytváří z podružnějších, vedlejších komunikativních funkcí jejích jednotlivých řečových jednání.

3. Postupným plněním komunikačních úloh jednotlivých jednacích sekvencí se plní základní komunikační úloha textu, v našem případě operativního telefonického rozhovoru. Rozhovor uvedený ve schématu se člení na pět jednacích sekvencí s KF: I. zahájení, II. nabídka a její přijetí, III. potřeba informace a její sdělení, IV. upřesnění, rekapitulace, V. ukončení. Plněním KF jednotlivých jednacích sekvencí se splnila základní komunikativní úloha tohoto rozhovoru: sjednat termín pracovní schůzky.[11]

Potřeba něco sjednat, o něčem se rychle domluvit, získat rychlou informaci nutnou v pracovním procesu jsou základní cíle operativních telefonických rozhovorů, jaké jsme podrobili rozboru. Ukazuje se, že (z hlediska teorie řečového jednání) je pro popis určitého typu textu podstatná právě identifikace jeho hierarchicky uspořádaného systému základních a vedlejších komunikativních cílů (komunikativní cíl celého rozhovoru se realizuje plněním komunikativních úloh jednotlivých jednacích sekvencí a ty jsou dále realizovány plněním KF jednotlivých řečových jednání). Platí to jistě všeobecně: v určitém typu textu jsou jisté hierachicky uspořádané systémy vedlejších i dílčích komunikativních cílů, přičemž samozřejmě některé druhy textů jsou z tohoto hlediska jasné, zřejmé, jiné už méně. U operativních telefonických rozhovorů je repertoár hlavních cílů v podstatě omezený a lze ho vyčíslit, u rozhovorů jiných, např. z běžné denní komunikace, je to složitější (cíle mohou být velmi různé a často i skryté, maskované atp.).

Analýza dialogického textu na úseky představující jednací sekvence a řečová jednání (které by z jiných hledisek mohly být charakterizovány i jinak, např. jako určité informační jednotky) je předpokladem pro jejich jazykový rozbor, pro postižení gramatických pravidel, která se uplatňují v rozhovoru, za určité situace, při sdělování informací různého druhu a při plnění určitých komunikačních úloh.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

DIJK, T. A. van: Text and context. Explorations in the semantics and pragmatics of discourse. London 1977; rec. SaS, 43, 1982, s. 229—236.

DIJK, T. A. van: Textwissenschaft. Eine interdisziplinäre Einführung. München 1980; rec. SaS, 43, 1982, s. 229—236.

ENKVIST, N. E.: Impromptu speech, structure and process. In: Impromptu speech: A symposium. Abo 1982, s. 11—33.

HANDLUNGSTHEORIEN — INTERDISZIPLINÄR. München 1977—1981; rec. SaS, 43, 1982, s. 333—339.

HAUSENBLAS, K.: O studiu syntaxe běžně mluvených projevů. In: Otázky slovanské syntaxe I. Praha 1962, s. 313—325.

HENNE, H. - REHBOCK, H.: Einführung in die Gesprächsanalyse. Berlin 1979.

LOMAN, B.: The Segmentation problem in the study of impromptu speech. In: Impromptu speech: A symposium. Abo 1982, s. 105—131.

[17]MOTSCH, W. - VIEHWEGER, D.: Sprachhandlung, Satz und Text. In: Linguistische Studien, 80, Reihe A. Berlin 1981, s. 1—43.

MÜLLEROVÁ, O. - KUBIČKA, J.: Některé rysy intonačního členění nepřipravených mluvených projevů. SaS, 40, 1979, s. 23—31.

MÜLLEROVÁ, O.: K výstavbě dialogického textu. SaS, 42, 1981, s. 282—290.

MÜLLEROVÁ, O.: Typy dialogů a kritéria jejich třídění. In: K fungování jazyka v některých společenských oblastech. Ed. V. Mlíkovská a kol. Sb. FFUK, Praha 1982, s. 41—55.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. AUC. Philol. Monogr. 76. Praha 1979 (1983).

PISARKOWA, K.: Skladnja rozmowy telefonicznej. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1975.

SANDIG, B.: Beispiele pragmalinguistischer Textanalyse (Wahlaufruf, familiäres Gespräch, Zeitungsnachricht). Der Deutschunterricht, 25, 1973, s. 5—23.

SOZIALWISSENSCHAFTLICHE HANDLUNGSTHEORIEN UND SPEZIELLE SYSTEMWISSENSCHAFTLICHE ANSÄTZE. In: Handlugstheorien — Interdisziplinär. München 1977—1981; rec. v SaS, 43, 1982, s. 333—339.

VIEHWEGER, D.: Methodologische Probleme der Textlinguistik. In: Zeitschrift für Germanistik, 1980, č. 1, s. 6—20.

VIEHWEGER, D.: Handlungsziele und Handlungsbedingungen komplexer Äusserungsfolgen. Untersuchungen zu einer handlugsorientierten Textanalyse. Doktorská disertace. Berlin 1981a.

VIEHWEGER, D.: Zur Sequenzierung von Sprachhandlungsfolgen. In: Linguistica I. Praha 1981b, s. 1—21.

VIEHWEGER, D.: Sequenzierung von Sprachhandlungen und Prinzipien der Einheitenbildung im Text. In: Studia grammatica, 22. Berlin 1983, s. 369—394.

ZEMSKAJA, E. A.: Russkaja razgovarnaja reč’. Obščije voprosy, slovoobrazovanije, sintaksis. Moskva 1981.

 

R É S U M É

Die Analyse der telephonischen Gespräche vom Gesichtspunkt der Sprachhandlung

Der Aufsatz trägt zur Lösung des Problems der Segmentation des dialogischen Textes und auch zur Überprüfung der Tragfähigkeit des kommunikativen Zugangs bei dessen Analyse bei. Als Material wurden sog. operative telephonische Gespräche benützt.

Ein dialogischer Text wird auf einzelne Sprachhandlungen gegliedert (als Sprachhandlung wird ein zeitlich begrenztes Segment der Rede mit einer bestimmten kommunikativen Funktion bezeichnet). Die in der Zeit nacheinanderfolgenden Sprachhandlungen werden auf Grund der kommunikativen Hierarchie in einzelne Handlungssequenzen gruppiert. Die Sprachhandlung mit der dominierenden kommunikativen Funktion ist der Kern der Handlungssequenz. Die übrigen Sprachhandlungen erfüllen in der Handlungssequenz subsidiäre Funktionen (vgl. Viehweger, 1981b). Durch die fortschreitende Erfüllung der kommunikativen Aufgaben der einzelnen Handlungssequenzen wird das grundlegende Ziel des ganzen Gesprächs erfüllt (die Vereinbarung des Termins einer Arbeitsberatung, die Gewinnung einer Information usw. und oft die grundlegenden Ziele der operativen telephonischen Gespräche, die zum größten Teil in einer Arbeitsumgebung realisiert werden).

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 1, s. 8-17

Předchozí Karel Hausenblas: Text, komunikáty a jejich komplexy (Zamyšlení pojmoslovné)

Následující Alena Macurová: Na okraj interpretace textu