Německé sborníky o lidském jednání

Otakar Šoltys, Jiří Nekvapil, Iva Nebeská, Olga Müllerová

[Rozhledy]

(pdf)

Немецкие сборники о человеческом поведении / German volumes on human activity

Obsažné sborníky studií (dosud vyšlé svazky mají na 3000 stran) s výstižným názvem Teorie lidského jednání — interdisciplinárně (Handlungstheorien — interdisziplinär), které vyšly v nakladatelství Wilhelm Fink Verlag München v rozpětí let 1977—1981, jsou sestaveny ze studií věnovaných lidskému jednání z hlediska filozofie, logiky, matematiky, teorie vědy, lingvistiky, psychologie, sociologie i jiných věd. Jádro studií vzniklo v letech 1973—1976 v semináři Ústavu pro filozofii na univerzitě v Karlsruhe. Cílem publikace, podle Hanse Lenka, vydavatele sborníků, bylo shromáždit studie o lidském jednání z různých vědních oborů a vytvořit tak předpoklady pro koordinovaný interdisciplinární výzkum a pro budoucí vypracování jednotné teorie lidského jednání. Hans Lenk také upozorňuje na to, že jednotlivé autorské příspěvky nebyly redigovány natolik, aby bylo možno vyloučit rozpory uvnitř sborníků. Sestavení sborníků a jejich publikování představuje úctyhodný ediční čin, jehož hlavní hodnota je v mnohostrannosti pohledů nabízejících se ke konfrontaci, odkazech na literaturu a bibliografických údajích vůbec. Český čtenář zde může konfrontovat marxistický přístup k výzkumu zákonitostí společenského styku s přístupy, které marxismus buď neznají, nebo s ním vědomě nepracují. Většina studií se totiž metodologicky opírá o neopozitivismus, pragmatismus, fenomenologii, behaviorální psychologii apod. Tento rámec mnohdy brání, aby velmi cenná empirická pozorování i deduktivní konstrukty byly začleněny do vědeckého výkladu společenských jevů, jak jsme tomu zvyklí v našem prostředí v oblasti marxistické vědy.

První díl dosud vyšlé řady je věnován logice lidského jednání, jeho formálním a lingvistickým teoriím.

H. G. von Wright je znám především jako logik, a to jako tvůrce několika systémů z oblasti logik neklasických (srov. Mleziva, 1970). Jeho logika jednání (Handlungslogik) vznikla z potřeby dále rozvíjet modální logiku (k modální logice podrobněji viz např. Kostjuk, 1978). Von Wright sám přešel od studia modální logiky, tj. analýzy pojmů jako možný, nutný, k studiu deontické (normativní) logiky, která pracuje s pojmy jako je závazné, zakázáno, dovoleno. Deontická logika se původně vyvinula jako součást modální logiky, neboť závaznost, povinnost může být chápána jako morální nebo právní nutnost, „dovolenost”, jako morální nebo právní možnost. Bezprostředním podnětem k vytváření logiky jednání bylo to, že zatímco modální logiku lze budovat na základě logiky výrokové, v případě logiky norem tomu tak není. Výrok totiž vyjadřuje stav světa (Sachverhalt), norma však dovoluje, zakazuje atd. jednání; co je normami zakazováno, povolováno apod., nejsou stavy světa, ale jednání. Diferenční znaky logiky jednání proti logice výrokové vidí von Wright v tom, že jednání je kategorií dynamickou (na jednání je podstatné to, že vede k zachování nebo změnám stavů světa), zatímco ve výroku vyjádřený stav světa je v zásadě kategorií statickou. Wrightova logika jednání je založena na obecné logice změn (nazývané také logikou času). Logika jednání předpokládá podle von Wrighta logiku změn, deontická logiku jednání.

Využití logiky jednání v lingvistice (podle příspěvku W. Brennenstuhla) je dáno tím, že mluvení a jednání mají několik styčných bodů. Z toho, že mluvení je zvláštní druh jednání, vychází tzv. teorie řečových jednání. Výrazové prostředky logiky jednání lze využít k vyjádření významu vět, které se vztahují k jednání. Krátce je zmíněno i využití logiky jednání při analýze textů, a to s odkazem na van Dijka.

Příspěvek psychologa T. Herrmanna vychází (v návaznosti na H. Lenka) z přesvědčení, že řečová jednání (Sprachhandlugen) jsou interpretační konstrukty. Popiso[334]vat řečové události (Sprachereignisse) jako řečová jednání znamená popisovat je jako události, které jsou realizovány podavatelem s jistým úmyslem, plánem, a to v určité situaci, přičemž je třeba uvažovat vlivy institucí, sociální konvence, existující normy, očekávání a předpokládané znalosti podavatele, jeho hodnocení situace; tyto konstituenty jednání lze uspořádat do sémanticky hierarchické struktury. Popis řečových jednání je sémanticky stupňovitý. Např. při popisu řečové události es zieht (‚táhne, je průvan‘) jako řečového jednání je třeba vzít v úvahu to, jak podavatel situaci chápe; k tomu je třeba uvažovat znalosti, vědomosti podavatele i existující konvenci. Vlastním přínosem Herrmannova příspěvku je pokus popisovat realizaci řečových jednání jako verbalizaci určitých komponentů plánů jednání. Pro hodnocení přínosu různých teorií jednání pro popis řečových jednání je důležitá Herrmannova poznámka, že v současnosti se popis řečových jednání děje spíše v rámci Austinovy a Searlovy teorie řečových jednání, nikoli v rámci filozofické teorie jednání, na niž v zásadě Herrmann navazuje.

Článek D. Wunderlicha shrnuje dosavadní poznatky o teorii řečových jednání, jak ji známe z prací Austinových a Searlových, a domýšlí některé její podněty. Wunderlich ukazuje nejprve obecně vztah řečových jednání a výpovědních typů (Äußerungstyp). Typ řečového jednání lze signalizovat mody, performativními formulemi, intonací apod. Tím však řečové jednání nemůže být identifikováno plně. V úvahu je třeba vzít také očekávání a přímo závaznost určitých jednání uvnitř různých sociálních formací majících charakter institucí (např. restaurace, soud apod.) a dále subjektivní hodnocení komunikační situace. Např. věta Du kannst das Fenster schließen může být podle toho svolením i rozkazem.

Další výzkum je proto třeba — podle Wunderlicha — orientovat dvěma směry: (1.) vybudovat gramatickou teorii tak, aby postihla, které formy a významy signalizují typ řečového jednání; (2.) studovat závaznost různých jednání v určitých sociálních kontextech a korelaci těchto závazností se subjektivním hodnocením komunikačních situací. (Wunderlich podotýká, že Searle si všímal pouze bodu 1, nikoli bodu 2.) Dalším přínosem Wunderlichova článku je důraz, který klade na studium řečových jednaní ve verbálním kontextu. Uvažuje o sledech řečových jednání (viz i u van Dijka; srov. Nekvapil, 1981), zavádí pojmy iniciační a reaktivní řečové jednání. Teorie řečových jednání se tak — ve srovnání se Searlem — přibližuje více reálné komunikaci.

G. Gebauer se ve své studii věnuje lingvistickým aspektům teorie řečového jednání, a to v tom smyslu, proč se řeč vzdaluje od gramatiky, resp. gramatických pravidel. Jeho úvaha i její závěry jsou instruktivní tím, že odhalují jednak oblasti a školy lingvistického výzkumu, z kterých teorie řečového jednání čerpá, jednak vědní obory, jimiž teorie řečového jednání byla inspirována. Studie G. Gebauera také obsahuje cíle, které si teorie řečového jednání před sebe staví. Pro českého čtenáře majícího v povědomí dlouhou a významnou lingvistickou tradici je tento přístup poučný, neboť připomíná známou skutečnost, že ne vždy poznatky, které považujeme za samozřejmé, se za takové považují i jinde.

Již první kapitola Gebauerovy studie nadepsaná otázkou, zda je generativní gramatika empirickou teorií, prozrazuje Gebauerovu orientaci i podněty pro řadu názorů, s nimiž se v studii setkáme. Autor nepopírá empiričnost generativní teorie, ale upozorňuje na řečové variace, které považuje za systematické a podléhající pravidlům (s. 405). Pravidla, jimiž se tyto variace řídí, jsou jazyková, sociální, psychologická a jiná. Řečovými variacemi se autor zabývá jako vědeckým problémem a dokládá je příklady z fonetiky. — První závažné zjištění přináší třetí kapitola, ve které jsou z psychologického hlediska klasifikováni mluvčí. Autor se opírá o B. Bernsteina a dělí mluvčí na standardní mluvčí („Mittelschichtsprecher”) a substandardní mluvčí („Unterschichtsprecher”), přičemž standardní mluvčí používá kódu vypra[335]covaného (elaborierter Code) a substandardní mluvčí omezený kód (restringierter Code). Lišení dvou druhů kódů vyplývá z faktu, že pokaždé, když komunikujeme, musíme použít určitého kódu: buď vypracovaného, nebo omezeného. Připouští ovšem, že existují i jiné kódy (s. 409)[1] a že mluvčí má možnost volby. Autor dále ztotožňuje generativní gramatiku s kalkulem; ten však neobsahuje pravidla pro volbu varianty) a tím vylučuje mnoho mluvních možností. Vedle kritiky Bernsteinovy teorie pravidel výběru najdeme dále ve studii esejistickým způsobem spojenou teorii řeči s teorií jednání: „Der Sprecher, zum Erzählen aufgefordert, fragt sich: „Wie soll ich diese Begebenheit meinem Gesprächspartner erzählen?” (s. 417). V další kapitole (7.) zavádí autor termín formální rétorika (Formrhetorik) a definuje ji jako soubor technik a strategií, kterými je možno vyjádřit příslušnost k sociální skupině.

Jádro studie tvoří devátá kapitola, ve které je v pěti bodech podán algoritmus chování mluvčího.

(1.) Mluvčí zhodnotí situaci a vybere pravidla. Výběr je závislý na stupni sociologizace mluvčího a hloubce individuálního hodnocení.

(2.) Připraví funkční zaměření svého projevu.

(3.) Přednese svůj projev posluchači, přičemž projev je vystavěn s ohledem na představu, kterou má o posluchači.

(4.) Identifikuje se s pravidly platícími v sociální skupině.

(5.) Připraví se na dialog pomocí pravidel 1.—4.

Autor si klade otázku, zda tyto kroky mohou konstituovat roli. Domnívá se, že tomu tak je za předpokladu, že se tato role odliší od role, s níž pracuje sociologie. Proto doporučuje nazývat ji rolí mluvčího (Sprecherrole) a vyhnout se tak nedorozumění. Role mluvčího podléhá prezentační teorii s centrálním maximem: „Prezentuj se jako mluvčí tak, aby tvá řeč byla maximální v pregnantnosti výrazu a přesnosti klasifikace.” Toto maximum je doplněno ještě metamaximem, které nabádá k přechodu do substandardního kódu a substandardní teorie, bude-li to situace vyžadovat. Závěrečná kapitola shrnuje poznatky a odlišuje jazykový charakter studie od nejazykové teorie jednání.

Gebauerova studie je dobře fundovaná psychologicky a sociologicky. Její lingvistické poznatky jsou však poměrně nasnadě. Pochybnosti vzbuzuje maximum prezentační teorie, které připomíná abstrakci typu, jakou byl Chomského ideální mluvčí. Jak známo, ideální mluvčí je jedním z jevů, od kterých se teorie řečového jednání distancuje.

Obsažná a zajímavá je studie K. H. Stierleho o jazykové situaci, kontextu a jazykovém jednání (Sprechsituation, Kontext und Sprechhandlung). Na 40 stranách autor podrobně analyzuje práce několika význačných lingvistů, psychologů a sociologů a hledá předchůdce pojmů řečová situace, řečový kontext a jazykové jednání u F. de Saussura, Ch. Ballyho, T. Gardinera, K. Bühlera, E. Coseria, C. K. Osgooda, J. A. Richardse a A. Schütze. I když je jeho přehled přesný a zajímavý, vlastní názory téměř neuvádí, pokud ovšem za vlastní názor nebudeme považovat toto: „Sie (tzn. výše jmenovaní autoři) und nicht Austins „How to do things with words” bezeichnen den Ort, von dem aus die Literaturwissenschaft die Tradition der philologischen Hermeneutik aufnehmen und die Einheit der Rede als Einheit der Handlung, den Redekontext als Handlungskontext systematisch erfassen kann” (s. 480).

Druhý díl recenzované série sborníků (rozdělený do dvou obsáhlých knih) je věnován filozofickým koncepcím jednání. Příspěvky jsou psány zejména z pozic současné západní antropologie (např. F. H. Tenbrucka, E. Oldemeyera) a fenomenologie [336](např. u H. Arendtové, G. Branda), jsou orientovány na problémy etické, pozornost věnují zvl. otázce norem a svobody jednání (např. u M. Riedela, N. Luhmanna, R. M. Chisholma, O. Höffa, W. Beckera). Lingvisty by mohly zaujmout koncepce jednání vycházející z analýzy přirozeného jazyka, koncepce orientované na pojmovou analýzu a hermeneutiku (např. příspěvky D. Böhlera, J. Ch. Mareka, A. C. Danta). Všimneme si proto dalšího příspěvku H. G. von Wrighta.

H. G. von Wright se zamýšlí nad determinantami lidského jednání a rozlišuje determinanty vnitřní a vnější. Model vysvětlující jednání na základě vnitřních determinant nazývá intencionálním (schéma: A zamýšlí uskutečnit x; domnívá se, že provede-li y, uskuteční x; tedy provede y). Vztah vnějších determinant a jednání vysvětlují dva modely: „imperativní” a „normativní”. Von Wright se vypořádává s názorem, který dříve sám zastával, že explikaci lidského jednání lze v poslední instanci vždy převést na model intencionální. (Jinak řečeno, vnější determinanty mohou působit pouze prostřednictvím vnitřních — tím, že vyvolají úmysl nebo chuť jednat.) Dále si von Wright klade otázku, zda je vztah mezi determinantami a jednáním povahy kauzální nebo logické. Dospívá nakonec k názoru, že determinanty našich jednání mají ještě jinou povahu. Zamýšlí se nad tím, jak verifikovat výpověď jako „A udělal x, protože mu to bylo přikázáno”, nereprezentuje-li zde výraz protože ani kauzální, ani pojmovou souvislost. Odpověď na to, zda se při realizaci x uplatnily i jiné determinanty, závisí na tom, do jaké míry se shoduje uvedená výpověď s jinými skutky, které A udělal, s jeho vlastními úmysly a vůbec s tím, co o něm víme (neplatí tedy jednoduchá kauzální relace: rozkaz → skutek).

Obsáhlý článek vydavatele celé série sborníků a zároveň autora všech předmluv H. Lenka se zabývá jednáním jako interpretačním konstruktem. Autor nejprve nastiňuje situaci v současné analytické filozofii jednání, poukazuje na její různé proudy. (K tomuto směru řadí autory, jako je Davidson, Chisholm, Danto, von Wright, Melden, Goldman, Thalberg.) K podstatným rozdílům mezi autory patří např. určení důvodů jednání, kauzálních nebo logicko-intencionálních. Zamýšlí se nad tím, zda intencionalita je dostatečné kritérium pro pojetí události jako jednání. — Dalším důležitým problémem je individualizace a identifikace jednání. Hodně místa je věnováno komponentům a konstituentům jednání a také motivaci a motivům jako interpretačním konstruktům. Autor podtrhuje, že jednání nejsou absolutní, samy o sobě existující fenomény, nýbrž že v zásadě spočívají v interpretacích a popisech. Jednání lze chápat jako závislé na situaci, kontextu, instituci, jako motivované chování, související s normami, hodnotami, cíli apod. Pohybování se, činnosti (Bewegungen) aktéra nejsou však samy o sobě jednáními, nýbrž jsou jako jednání interpretovány samým aktérem nebo pozorovatelem, „er (tj. člověk) erlebt sein Handeln als von ihm gesetzte, gewollte und zumeist bewußt initiirte zielorientierte Tätigkeit” (s.7).

Jiří Nekvapil - Otakar Šoltys

 

Třetí díl sborníku Verhaltenswissenschaftliche und psychologische Handlungstheorien (1981) dále rozšiřuje pohled na lidské jednání, a to zejména z hlediska přírodních věd. Ústředním tématem tohoto svazku je vztah mezi dvěma základními přístupy k jednání: společenskovědním (geistes- und sozialwissenschaftlich) a přírodovědným. Přírodní vědy (biologie, fyziologie, neurologie) přistupují k problému z hlediska jednání člověka jako biologického druhu, jednání je pro ně především projevem nervové činnosti. Představitelkou společenských věd je tu především psychologie, která dnes chápe lidské jednání jako aktivitu směřující k určenému cíli. Přístup k jednání se v současné psychologii považuje za symptom, zda autor vychází z orientace behavioristické nebo kognitivistické (introspektivní). Vydavatelé sborníku se oprávněně domnívají, že lidské jednání nelze v úplnosti popsat a vyložit z pozice ani přírodních [337]věd ani pouhé psychologie. Úkolem tohoto svazku je proto přispět k vypracování jednotného teoretického, metodologického i terminologického základu, který by překlenul mezeru mezi oběma zásadními pojetími a stal se tak adekvátním východiskem budoucích výzkumů.

Přírodní vědy jsou v tomto svazku zastoupeny třemi obsáhlými studiemi o biologických, neurologických a psychofyziologických základech jednání. Zbývající příspěvky jsou zaměřeny psychologicky. Vedle statí, které se zabývají podstatou teorie jednání a jejím vztahem k dalším oblastem psychologie, zde najdeme i studie speciálnější. Soustřeďují se především na dílčí problematiku motivace (čtyři studie), jeden příspěvek pojednává o otázce potřeb a jejich uspokojování. Ze dvou důvodů výjimečná je stať autorů M. Stadlera a F. Seegera o psychologické teorii jednání vycházející z materialistické teorie činnosti. Pro nás je zajímavá jednak pro svou marxistickou orientaci (doloženou i odkazy na literaturu autorů z SSSR a NDR), jednak proto, že upozorňuje, byť okrajově, na to, že z teorie činnosti vychází i teorie činnosti řečové. Z hlediska lingvistického považujeme za přínosné zejména obecně zaměřené pasáže ve statích G. Kaminského a M. Stadlera a F. Seegera, které umožňují globální orientaci v problematice. Jsou v nich též definovány některé základní pojmy (Handlung, Verhalten, Tätigkeit, srov. zde pozn. 2), s nimiž se setkáváme často i v pracích lingvistických a zejména psycholingvistických a v jejichž užívání je stále mnoho nejednotnosti.

Iva Nebeská

 

Čtvrtý díl sborníku Sozialwissenschaftliche Handlungstheorien und spezielle systemwissenschaftliche Ansätze (1977) obsahuje 16 příspěvků, které se zabývají různými aspekty sociálních teorií jednání;[2] některé z nich interpretují a dále rozvíjejí tyto sociální teorie, jiné se snaží popsat a vysvětlit sociální jevy a procesy v okolním světě.

Mezi sociálními teoriemi jednání je podle příspěvků sborníku i úvodníku redakčního slova v současné době rozšířená, všeobecně přijímaná a inspirativní teorie Parsonsova (1951, s. 59). Vzhledem k tomu, že všechny příspěvky sborníku se ve větší či menší míře s Parsonsovou teorií vyrovnávají, jsou v úvodu stručně vyloženy její základní kategorie a pojmy. Mnohé z Parsonsovy teorie sociálního jednání lze využít i pro konstituování obecné teorie řečového jednání.

Podle Parsonse se člověk chápe jako jednající bytost, která se od ostatních živých bytostí liší sociálně orientovaným plánovaným jednáním zaměřeným k nějakému cíli. Jednání se zde chápe jako jednání sociální, tzn. uskutečňující se vlivem sociálních faktorů, cílů, hodnot, norem a regulované pravidly stanovenými různými institucemi, současně působí vlivy personální, kulturní atp.

Každé sociální jednání — podle Parsonse — může být analyzováno podle šesti základních vlastností: (1.) je zaměřeno k určitému (předem stanovenému) cíli, (2.) realizuje se v určité situaci a je jí ovlivňováno, (3.) je podřízeno sociálním normám, (4.) při jeho realizaci se počítá s vynaložením energie, námahy, (5.) každé jednání lze považovat za určitou akci jednající osoby, (6.) má systémový charakter (jednání se chápe z tohoto hlediska jako strukturovaná množina jednání, jako jednací systém, který je dvojího druhu: osobní, tj. množina jednání jednajícího individua, a sociální, [338]který se vytváří v interakci mezi více jednajícími partnery; nejmenší interakční skupinou je dyáda, ve větších skupinách se uplatňují kombinované vztahy dyadické).[3] Základní rámec Parsonsovy teorie sociálního jednání tvoří jednající subjekty (individua nebo skupiny) a jednací situace, tj. situace, v níž se jednání realizuje, a orientace jednajících subjektů na tuto situaci. V této orientaci mohou převažovat různé aspekty, např. hodnotící, afektivní, kognitivní, aspekt očekávání atp. Podle těchto převládajících aspektů lze pak rozlišovat jednotlivé typy jednání, intelektuální, expresívní, morální, instrumentální.[4]

Jednotlivé příspěvky sborníku pak propracovávají Parsonsovu (i jiné) sociální teorii jednání; některé se soustřeďují na kategorie a pojmy používané v těchto teoriích, jiné je aplikují na jednotlivé specifické jednací oblasti.

Zvláštní pozornost je věnována vztahu sociálního jednání ke změnám v sociální situaci a v pracovním procesu, závislosti harmonie jednání (interakce) skupiny na sociálním postavení jejích členů (jednání je tím harmoničtější, čím podobnější je sociální postavení členů skupiny) (H. Haferkamp). — Hovoří se zde o různých motivacích jednání a hodnotových orientacích (jednání je řízeno motivy, preferencemi, emocemi a potřebami), o úloze sociální kontroly v sociálním jednání (odchylky od normy jsou korigovány mechanismem sankcí) (H. G. Schütte). — Jednotlivá jednání jsou ve velké míře opakováním jednání předcházejících — z tohoto hlediska se hodnotí vliv předcházející zkušenosti jednajících subjektů. Jakýkoli plán budoucího jednání je založen na zpětném pohledu, každé jednání je ještě ovlivněno „životopisem” jednajícího subjektu, jeho zásobou vědomostí, vědomím o použitelných prostředcích (R. Grathoff). V této souvislosti se také zdůrazňuje rozhodující úloha interakce mezi matkou a dítětem, jejíž jednotlivé druhy se stávají pro člověka základními modely chování (a jednání) v dospělosti (B. Sutton-Smith). — Jedním z nejdůležitějších pojmů používaných teoriemi sociálního jednání je cíl, jemuž jsou podřízeny všechny fáze jednání. Při plánování cíle uplatňuje jednající subjekt (individuum nebo skupina) soubor informací o věcných a hodnotových souvislostech, svou zkušenost, zároveň ale také svou tvořivou aktivitu (Ch. Zangemeister). — Specifická je problematika jednání společenského (skupiny, organizace, celé společnosti), v němž se kumulují vztahy jednajících individuí a současně i nadindividuální zájmy a potřeby skupiny (H. Stachowiak). Z tohoto hlediska jsou charakterizovány některé oblasti společenského jednání, např. chování masy diváků při fotbalovém zápase atp. (G. Hortleder). — Pozornost se věnuje oblasti jednání technického (inženýrského), které je na rozdíl od ostatních druhů jednání charakterizováno zvláštní „účelovostí”: za účelem, cílem každého technického jednání se skrývá řada cílů jiných, hospodářských, politických atp. Technické jednání je spjato se všemi typy a fázemi společenského jednání (H. Rumpf). Komponenty technického jednání jsou jednající subjekt, konkrétní fyzické působení subjektu na materiální okolí a změny stavu objektů, jichž se toto jednání dotýká (F. Rapp).

Významu a funkcím řečové složky jednotlivých typů jednání se ve sborníku nevěnuje zvláštní pozornost. Jen všeobecně se hovoří o tom, že styk člověka s okolním světem je zprostředkován řečí — v této souvislosti je zmíněna teorie řečových aktů face-to-face communication, přístup etnometodologický (H. Steinert). V adekvátní [339]sociální teorii jednání je zřetel k jazykové složce interakce a komunikace vůbec nepochybně důležitý a očekávali bychom, že jí bude věnováno více pozornosti (některé práce sociolingvistické ukazují, že spolupráce obou disciplín při zkoumání jevů jazykových i sociálních je nosná).[5] Nicméně jednotlivé aspekty sociálních teorií jednání a zejména pak výklady takových pojmů, jako je např. situace, cíl, typ jednání atp., jsou pro jazykové zkoumání komunikace inspirativní a použitelné. Z tohoto hlediska lze tento svazek sborníku považovat za přínosný i pro lingvisty.

Olga Müllerová

 

Jak jsme již napsali v úvodu, byly recenzovány sborníky dosud vyšlé, a to pod zorným úhlem lingvistiky. Plánovaná série jako celek bude rozhodně bohatší. I když ne vždy můžeme považovat předkládané poznatky za dosud neznámé, jejich hodnotu je třeba vidět v začlenění do interdisciplinárních souvislostí a je také třeba ocenit značnou explikativní sílu, kterou v tomto kontextu mají. Lingvistika by se tak mohla stát jedním z klíčových oborů při objasňování zákonitostí lidského jednání. Je také nasnadě, že v tomto interdisciplinárním kontextu má lingvistika v centru pozornosti i jiné úkoly a cíle, než je tomu v rámci jejího vlastního vývoje. Upozornit na tyto nové souvislosti byl také jeden z cílů naší recenze.

 

LITERATURA

 

HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932, s. 32—84.

JANOUŠEK, J.: Sociální komunikace. Praha 1968; rec. v SaS, 30, 1969, s. 215n.

KOSTJUK, V. N.: Elementy modaľnoj logiki. Moskva 1978.

LANGUAGE AND SOCIAL CONTEXT. Ed. P. P. Gigliolo. Baltimore 1972.

MLEZIVA, M.: Neklasické logiky. Praha 1970.

NEKVAPIL, J.: Od generativní textové gramatiky k interdisciplinární vědě o textech. SaS, 43, 1982, s. 229—236.

PRAGMALINGUISTICS, THEORY AND PRACTICE. Ed. J. L. May. The Hague - Paris - New York 1979; rec. v SaS, 43, 1982, s. 67—69.

TOWARD A GENERAL THEORY OF ACTION. Ed. T. Parsons - E. A. Shils. Cambridge/Mass. 1951, 1959.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 4, s. 333-339

Předchozí Zdeněk Hlavsa, František Daneš, Miloš Dokulil, Ludmila Uhlířová, Eva Macháčková: Mluvnická problematika v Základech německé gramatiky

Následující Karel Hausenblas: Sedmdesátka Miloše Dokulila