Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Mluvnická problematika v Základech německé gramatiky

Zdeněk Hlavsa, František Daneš, Miloš Dokulil, Ludmila Uhlířová, Eva Macháčková

[Rozhledy]

(pdf)

Грамматическая проблематика Основ немецкой грамматики / Concerning grammatical problems in Grundzüge einer deutschen Grammatik

Na akademických pracovištích několika socialistických zemí se v posledních asi patnácti letech pracuje kromě jiného též na syntetických gramatických dílech, která jsou zajímavá tím, že se snaží uplatnit některé novější pohledy na jazyk a zpřístupnit je i širším čtenářským vrstvám. Po moskevském Ústavu ruského jazyka (srov. Švedovová, 1970, 1980) se přihlásil Ústřední jazykovědný ústav v Berlíně objemným dílem Grundzüge einer deutschen Grammatik, které napsal kolektiv vedený K. E. Heidolphem; W. Flämigem a W. Motschem (Berlín 1981, 1028 s.) (dále jen GdG). Jak již titul naznačuje, nemá jít o autoritativní dílo, nárokující si definitivnost. Jeho tvůrci v úvodní kapitole výstižně říkají, že dnešní situace v jazykovědě není stabilní ani z hlediska empirického, ani teoretického, a tak vedle výtěžků bádání předkládají čtenáři někdy jen otázky, popř. uvádějí alternativní řešení. Proto též — zejména v obecnějších partiích — najdeme v knize stručné charakteristiky různých postojů a četné odkazy na literaturu, zvláště ovšem německou, ale i sovětskou a západní.

Takovýto postup ovšem předpokládá uživatele, který má za sebou etapu práce s prostě konstatujícími, apodiktickými mluvnicemi: vysokoškolské učitele a studenty, odborníky blízkých oborů apod. Model popisu bere v úvahu různé metodologické směry bez toho — jak autoři skromně uvádějí —, že by aspiroval na osobitost teoretického přínosu; šlo spíše o to, aby poskytl pokud možno pevnou a jednotnou základnu pro výklad různých jazykových rovin. Považujeme za užitečné seznámit naši jazykovědnou veřejnost s tímto dílem, zejména s jeho teoretickými východisky; z technických důvodů jsme ponechali zde stranou problematiku fonologickou.

Pojetí uplatněné v GdG je v několika směrech naší lingvistice blízké. Jazyk lze chápat jako společenský jev s mnoha aspekty: jako systém jednotek a pravidel, jako [321]souhrn všech komunikativních aktů, jako historicky zformovanou posloupnost vývojových etap jednotlivých „existenčních forem” národního jazyka atd.; žádné z těchto vymezení však jazyk nepostihuje jako definice. Systém determinuje strukturu výpovědí a jeho znalost podmiňuje možnost vzájemné komunikace mezi mluvčím a posluchačem. V souladu s dnešními tendencemi jazykovědy — nejen v NDR, ale i jinde ve světě — se právě tato činnostní stránka jazyka zdůrazňuje. Proto se např. i liší věta od výpovědi, která je produktem komunikativní činnosti a jejíž stavbu pravidla o přiřazení zvukové a významové stránky sice determinují, ale nevystihují ani vždy, ani beze zbytku (jako i jinde, lze tu ovšem nesouhlasit s tak širokým pojímáním předmětu gramatiky; avšak autorům zřejmě šlo i o to, vyhovět jisté potřebě společenské). Další rozdíl vyplývá ze vztahu objektivního systému a subjektivního odrazu tohoto systému v kompetenci individua, jíž je výpověď produktem.

Jazykový systém má složku sémantickou, syntaktickou a fonologickou, k nim se přiřazuje komponent komunikativně-pragmatický. Zachycení prvního a zejména posledního subsystému (které dohromady určují obsahovou stránku výpovědi) považují autoři za složitý a zatím málo řešený úkol. Za sémantické vlastnosti výpovědi se v duchu sémiotické klasifikace považují ty, které jsou spjaty s odrazy skutečnosti ve vědomí uživatelů jazyka a zároveň se promítají v syntaktické, morfologické a/nebo fonologické struktuře výpovědí (tento druhý požadavek však není v GdG respektován stejnou měrou). Pokud jde o vztah sémantiky a lexikologie, autoři uvádějí, že jde o základní problém — předměty jejich zájmu se zčásti překrývají, ale v slovní zásobě se promítají zákonitosti i jiného typu než ty, které jsou spjaty s jazykovým systémem.

Hodně místa je věnováno především vztahu jazyka, vědomí a skutečnosti. Jde o jakýsi obecný úvod, uvádějící do souvislosti jazykový systém s jinými aspekty lidské řeči s cílem „přispět k sblížení lingvistického a filozofického pojetí jazyka” (ve smyslu marxisticko-leninském). V tomto směru se právě zdůrazňuje komunikativní jednání jako podnět k praktické činnosti příjemce. Tak je komunikace jako sociální jev duševní činností, prostředkující mezi vědomím a praktickou činností, „uzavírající řetěz mezi objektivní realitou, vědomím, organizací jednání a měněním skutečnosti” (tu se autoři dovolávají Engelse jako tvůrce tohoto pojetí jazyka). Zdůrazněme, že komunikativní činnost se takto zařazuje mezi ostatní činnosti vázané společenskými normami; jim se musí oba partneři komunikace podřídit, zdaleka tedy nejde jen o jejich individuální interakci. Odrazy skutečnosti ve vědomí mají formu pojmů (odrazy předmětu), stavu věcí (Sachverhalt) a vztahů mezi těmito stavy. Stav věcí se odráží ve vědomí jako přítomnost vlastnosti na určitém předmětu, nebo jako relace uvnitř množiny předmětů.

Sémantická problematika v užším smyslu slova se vykládá v GdG z dvojího pohledu: jednak se probírají sémantické vlastnosti výpovědi z hlediska jejich vztahu ke skutečnosti, jednak stavba sémantických struktur, které se v nich uplatňují. Základní rozdíl při prvním hledisku se spatřuje v tom, zda se skutečnost označuje na základě přímé smyslové zkušenosti, nebo vztažením k jinému odrazu (srov. např. měděný plech zezelenal — oxidoval). V té souvislosti se probírá i významový aspekt negace. Pojetí sémantických struktur vychází zřejmě z prací Bierwischových (např. 1969), v nichž se uplatňuje důsledně logický pohled; od obvyklého přístupu lingvistického se liší zejména tím, že za primární jednotky se považují nikoli vždy pojmové významy, nýbrž dále nečlenitelné významové příznaky, které se chápou jako predikáty. Tedy slovní význam odpovídající pojmu pes se vykládá jako komplex, konjunkce propozic typu „x je zvíře”, „x je masožravý”, „x je domácký”, obdobných propozicím zakládajícím strukturu větnou. Z toho nezbytně plyne, že takto pojatá významová struktura výpovědi by stěží mohla posloužit jako „hloubková”, od níž lze povrchovou stavbu výpovědi snadno odvodit.

[322]Zařazení komunikativně-pragmatického komponentu, tj. těch vlastností výpovědí, které jsou odrazem předpokladů a podmínek průběhu komunikace, je novum vlastně jen v tom, že ukazuje na společnou interpretační základnu pro výklad takových jevů, jako je funkce gramatické osoby, tykání a vykání, vět tázacích a rozkazovacích, některých modálních aspektů slovesných tvarů, kategorie určenosti a aktuálního členění. (Možnost širšího pojetí této problematiky je spíše jen naznačena, mimo jiné též informací o teorii řečových aktů; odraz sociálních aspektů komunikace lze v gramatice těžko postihnout, nepřihlíží-li se systematičtěji k variování dublet v závislosti na druhu textu a společenské příslušnosti produktora.) Ve službách vyjadřování tohoto komponentu jsou tedy četné paradigmatické opozice; jen v těchto hranicích pracují GdG s významy gramatických kategorií. Komunikativně-pragmatický komponent je podmíněn sémantickým komponentem (nám je bližší předpokládat, že jde o operace, které na sémantickém komponentu probíhají, než chápat jej jako soubor propozic, jejichž argumenty jsou jednak samy sémantické struktury výpovědi, jednak věcné podmínky a osobní předpoklady účastníků komunikativního aktu).

Z úvah o vztazích mezi rovinami výpovědní výstavby vyplynou závěry o ústředním postavení skladby: syntax je nezbytným prostředníkem mezi obsahem a zvukovou formou. Nejvyšší jednotkou syntaxe je věta; ačkoli jí přímo neodpovídají žádné jednotky jiných rovin, její hranice korespondují s jinými závažnými body v struktuře výpovědi: s hranicemi významových komplexů v souvětí i s hranicemi mezi intonačními celky (s relevantní intonací na koncovém úseku). Věta je též jednotkou pro uplatnění ukazatelů komunikativně-pragmatických podmínek.

Podobně prostředkuje mezi sémantickou a syntaktickou rovinou slovo, a to tím, že sjednocuje dílčí aspekty těchto rovin: do značné míry determinuje příslušností k slovnímu druhu syntaktickou funkci, je nositelem závažného větného vztahu, valence, a jeho význam obsahuje sémantické predikáty. Zajímavé a ne zcela obvyklé je rozlišení valence sémantické a syntaktické: na syntaktickou rovinu se promítá jen „nenasycená” valence těch predikátů, které nejsou obsaženy již v lexikálním významu (tedy např. být chlapcem je jednomístný predikát, který vyjadřuje již subst. chlapec, avšak být bratrem někoho je predikát dvoumístný, takže zůstává stále ještě volným argument druhý, který se musí ve větné struktuře pak nějak obsadit).

Zdeněk Hlavsa

 

Oddíl „Struktura slovních skupin” podává vlastně analýzu a popis struktury věty jednoduché s netransformovanými (ale zčásti i transformací vzniklými) složkami (konstituenty). Zvolený interpretační pojmový aparát lze charakterizovat jako kombinaci rozkladu na bezprostřední složky s přístupem valenčním, přičemž se respektuje rozdíl mezi „syntaktickými kategoriemi” (tj. slovními druhy) a jejich syntaktickými funkcemi, majícími charakter relační (především funkcemi větněčlenskými). Rozklad na bezprostřední složky se prezentuje ve formě stromů.

Složková struktura věty: Větné složky jsou segmenty věty, k nimž se dospívá pomocí známých zkoušek (testů), především permutací, vypouštěním a záměnou. Segmenty dále nečlenitelné představují konstituenty elementární, tj. slovní druhy (SD); z nich jsou utvářeny konstituenty komplexní, tj. slovní skupiny (SlSk). Důležitými kombinatorickými vlastnostmi konstituentů jsou pořadí a hierarchie. Princip vnitřní výstavby skupin je dán vztahem dominace: slovní skupina dominuje své složky (a to buď bezprostředně, přímo, anebo zprostředkovaně, nepřímo). Tak např. typ substantivní skupiny (SbG) skládající se z členu (Art) a substantiva (Sb) (jakožto slovních druhů) těmto svým přímým složkám dominuje (tj. lze ji na ně rozložit, [323]skládá se z nich); opačným vztahem je vztah reprezentace: Art + Sb reprezentuje SbG. Ve stromovém diagramu:

 

 

SbG

 

 

. . . . .

rovina slovních skupin (A)

 

/

 

\

 

 

 

Art

 

 

 

Sb

. . . . .

rovina slov (slovních druhů) (B)

(Na jiném místě GdG (s. 177) se užívá terminologie jiné: mluví se o tom, že struktura SlSk je dána složkami, které jsou jí bezprostředně podřízeny (a jimž je ona nadřazena). Zároveň ovšem platí, že Art sousedí se Sb (a naopak). Přitom se roviny A a B důsledně rozlišují (např. se počítá se slovní skupinou SbG, která se skládá ze Sb (to je jejím jediným reprezentantem): rovinu A prostě nelze „přeskočit”). — Uvažuje se sice též o pravidlech (větné stavby) jakožto o shrnutí všech rozkladových možností (prezentovaných diagramy), představujících strukturní popis veškerých syntakticky správných vět. Avšak GdG takováto pravidla přímo neformulují, ba dokonce — dodejme — nepřinášejí ani systém větných typů (ať už jakkoli konstituovaných a prezentovaných). Konstituenty se z jiného hlediska třídí na obligatorní (taková složka vyšší jednotky, která nemůže chybět v žádné jednotce tohoto druhu) a fakultativní (ty však mohou být někdy nutné vzhledem k valenci slovesa, viz dále).

Poněkud neústrojně, izolovaně je tu uveden vztah hypotaktický a (parataktický), týkající se prý „komplexních (?) struktur”: jedna struktura je podřízena druhé a ztrácí svou samostanost.

Valenční vztahy (chápou se v podstatě podle Helbiga): Jejich zavedení celkový interpretační aparát výrazně komplikuje. Sloveso „otvírá” prázdná místa (ta jsou z hlediska valence složkami nutnými) a zároveň určuje počet valenčních partnerů (a jejich syntaktické funkce). Valence se chápe jako závislostní vztah mezi slovesem (popř. predikativem) jako nositelem valence a valenčními partnery (aktanty). Z hlediska valence roztřiďují se SlSk takto:

1. SlSk (aktanty) valenčně nutné; lze lišit SlSk vypustitelné (tilgbar — „fakultativní” u Helbiga a „potenciální” v koncepci ÚJČ) a nevypustitelné („obligatorní”),

2. valenčně nikoli nutné: nejsou ani vyžadovány, ani vyloučeny a lze lišit SlSk valenčně možné (s velkými selekčními omezeními) a valenčně nezávislé,

3. valenčně nemožné (valenzunmöglich): s daným nositelem valence neslučitelné. (Lišení mezi „vypustitelnými” a „nikoli nutnými” se zdůvodňuje, ne zcela přesvědčivě, vzhledem k transformačním vztahům, s. 127.) Dále se zavádí pojem selektivního valenčního vztahu: jde o sémant. slučitelnost nositele valence a aktantu, sloveso určuje sémantickou podtřídu valenčně nutné SlSk. Přitom se poznamenává, že od tohoto pojmu, operujícího s podtřídami SlSk, je třeba lišit sémantickou valenci, operující se sémant. rysy. (Bohužel v příslušné kapitole (1.7.3.2.) se obě valence vykládají poněkud odchylně.)

Syntaktické funkce: Každá SlSk má své pevné místo ve složkové struktuře věty dané tím, jakou SlSk může být bezprostředně dominována a jaké SlSk s ní mohou sousedit. Na základě svého místa má každá SlSk (ve vztahu k jiným SlSk) nějakou syntaktickou funkci; jejich podmnožinu tvoří větné členy (VČ). Ty jsou charakterizovány ještě navíc momenty sémantickými (sémantické role) a komunikativně pragmatickými; představují zároveň základnu pro pořádek slov a rozmístění „větných přízvuků” (Betonung) (v tom vidí autoři hlavní důvody pro zavedení konceptu větných členů, přes nebezpečí, že se jeho zavedením do složkové struktury zčásti stírá jeho relační charakter a nabývá jakoby rázu kategoriálního). — Podle toho se za VČ považují takové SlSk ve složkové struktuře věty, které jsou bezprostředními složkami SlSk slovesných (verbhaltige), samy však slovesné nejsou. VČ jsou tedy: subjekt (Sbj), objekt (Obj), adverbiální určení (Advb), predikativ. Funkci VČ mohou mít i věty (nebo větné základy). Větněčlenská funkce SlSk slovesných se neuvádí, jsou monofunkční a terminologická podvojnost by prý tedy byla nadbytečná. Tento argument [324]je však problematický: jednak je to zřejmá nedůslednost, jednak termíny, jichž se tu užívá, tj. větný základ (SB), predikátová skupina (PG), užší predikátová skupina (ePG) a predikát (P), nejsou přece názvy SlSk, ale funkcí, což vede k terminologickému (a tím i pojmovému) zatemňování. PG atd. stojí tu pak totiž na téže rovině jako (skupina) substantivní (SbG), předložková (PräpG), adjektivní (AdjG) a adverbiální (AdvG). SlSk jsou jednak jednofunkční (jsou jimi SlSk slovesné) a vícefunkční (všechny ostatní); mezi množinou SlSk a množinou větných členů je vztah vzájemně mnohoznačného přiřazení. U vícefunkčních skupin se pak rozlišuje jejich funkce hlavní a vedlejší.

Ostatní syntaktické složky věty a jejich funkce: Jsou to za prvé jednak ty slovní druhy, které nemohou samy o sobě reprezentovat SlSk (jakožto nositele synt. funkcí), tj. člen, předložky a spojky, jednak sloveso (důvody uváděné pro toto jeho zvláštní postavení (s. 184) jsou však problematické: vždyť přece všechny „verbhaltige Wortgruppen” jsou skupinami dominujícími sloveso a sloveso (samo) mívá funkci predikátu). Za druhé to jsou „části větných členů (Satzgliedteile)”, především atribut (včetně apozice) a „modifikace čistými adverbii” (velmi, jen, …); první patří k strukturám transformovaným, druhé ke struktuře základové.

Prezentace analýzy a popisu je uspořádána podle SlSk (jejich výčet jsem uvedl výše). Podrobněji si zde všimneme především skupin monofunkčních, neboť tyto výklady přinášejí mnoho původních myšlenek.

1. SlSk „větný základ” (SB): Věta jako „nejvyšší jednotka syntakt. struktury” se skládá z větné intence (= syntaktický reprezentant komunikativně-pragmatické struktury) a z větného základu ((ve stromě) nejvýš umístěná SlSk, nejobsáhlejší ze všech, všechny ostatní SlSk jsou v ní obsaženy). Přímé složky SB jsou buď obligatorní (jsou to SbG, ve funkci Sbj, a PG), nebo fakultativní a mají jisté pořadí. Tyto fakultativní složky jsou Advb III (o druzích Advb srov. níže) a Neg(ace) (její umístění v lineární posloupnosti věty má distinktivní úlohu);

2. predikátová sk. (PG): Její jedinou obligatorní složkou je ePG, (minimálně V (verbum fin.), resp. P (obojí je třeba lišit tam, kde P se skládá ze spony a predikativu)). Fakultativními složkami jsou Advb II a objekty. (O těch se podrobněji vykládá v kapitole o SbG.);

3. užší PG (ePG): Jsou to elementy stojící mezi Obj a V. Jejími fakultativními složkami jsou Advb I (směrová);

4. predikát (P): oblig. přímá složka ePG; jeho fakultat. složkou může být predikativ (sem se řadí též naše tradiční doplňky nutné u sloves neplnovýznamových a — probleticky — též typ Helga rozpálila pláty doběla);

5. subjekt (Sbj): Jde o SbG, která je přímou obligatorní složkou SB a stojí přímo na počátku věty; při tematizaci má přednost.

Jak vidět, tento výkladový a prezentační postup, přecházející víceméně volně od SlSk k VČ a naopak, jakož i rekurzívní princip budování komplexnějších SlSk (který je ve výkladech jen implicite obsažen) vede k mnohým prezentačním potížím, k nedostatečné přehlednosti, opakování a překrývání. Je jisté, že při křížících se kritériích každá klasifikace znamená (nezbytné) zvolení jednoho z kritérií za základní (zde SlSk), ale tím rozbití tříd podle jiných kritérií (zde zejm. větněčlenských). Autoři se pokusili — zejména v následující kap. o SbG a PräpG — toto rozbití částečně kompenzovat tím, že v rámci tříd podle SlSk probírají některé funkční větněčlenské třídy víceméně v celku, tedy napříč třídám podle SlSk. Tak např. v kap. o PräpG se probírá celý větný člen Advb (ať už je vyjádřen jakkoli), v kap. o SubG takřka vše o Atr (včetně vedl. vět) jakožto fakultativní složce (ač se chápe transformačně a strukturám transformovaným je věnován samostatný oddíl Gramatiky a ačkoli stejným právem by tento výklad patřil do kap. o PräpG); v kap. o SbG se v rámci výkladů o její funkci Obj probírají i případy, kdy je Obj vyjádřen formou PräpG (v kap. o PräpG je pak jen stručné shrnutí a odkaz). Nadto pak se pocho[325]pitelně s větněčlenskými funkcemi setkáváme (i když jen velmi stručně) i v odd. o slovních třídách (neboli druzích — je tu terminologická nejednotnost). Je otázka, zda má takovýto smíšený postup tolik výhod, aby převážily základní nevýhodu klasifikační nedůslednosti, vedoucí k tomu, že pak není zachována ani jednota tříd podle zákl. kritéria, a tedy přehlednost. Je to ovšem složitý problém, s kterým se nutně setkají autoři všech gramatik, a stěží existuje nějaké „ideální“ řešení. Je však možné, že mnozí čeští lingvisté by dali přednost postupu Šmilauerovy Novočeské skladby, která postupuje důsledně podle větných členů (jakožto primárního třídicího kritéria). Ovšem ani tento přístup nevede k etablování systému větných typů (vzorců); k tomu se nejlépe hodí primárně přístup valenční, resp. valenčně-intenční.

Je však třeba zdůraznit, že sama analýza, popis a interpretace jazykových jevů je provedena s obdivuhodnou promyšleností, důsledností, všestranností i výkladovou důkladností a explicitností. Výklady přihlížejí ke všem relevantním vlastnostem, aspektům a souvztažnostem sledovaných jazykových jevů, stránce syntaktické (též valenční), sémantické, komunikativně-pragmatické (zejm. funkci tematické a rematické) i zvukové (Betonung).

Kap. o SbG je poměrně rozsáhlá. Syntaktickými funkcemi SbG jsou: Sbj, Advb III (v SB); Obj (v PG); predikativ; v transformačních strukturách též Atr. Z hlediska sémantického je její důležitou funkcí uskutečnění reference větného významu; popisuje se též její uplatnění v tematicko-rematické struktuře. Pokud jde o vnitřní strukturu, „kompletně obsazená” SbG obsahuje Art - Adj - Adj - Sb (v uvedeném pořadí; např.: die vielen derartigen Patente — nejde ovšem o Atr, nýbrž o determinaci a kvantifikaci); oblig. složkou je Sb, resp. substantivní pronomen. Probírá se syntaktická relevance morfologických kategorií Sb a podává předběžná klasifikace syntakticky relevantních tříd Sb; pracuje se s těmito základními třídami: individuativa - kontinuativa; osobní - neosobní; absolutní - relativní; konkrétní - abstraktní (kříží se s ind. - kont.), limitativa - nelimitativa. Podrobně je probrána determinace (nikoli ovšem ve smyslu tradičně lingvisticky pojatého „určování”!); jde o tyto opoziční hodnoty: reference - nereference; třída - jednotlivé předměty; známost - neznámost předmětu; reference k celosti - k její části. Rozebrána je též kvantifikace. (Jde ovšem vesměs o jevy, které souvisí i s PräpG.)

Dále pak jsou (podobně jako v násl. kap. o PräpG) podrobně zkoumány sémantické role „valenčních partnerů” (aktantů, participantů) ve funkci Sbj a Obj. Zvolený postup se nám jeví jako vhodný: nepracuje s malým omezeným počtem „vinět” jednotlivých rolí, nýbrž usiluje se tu o neapriorní detailní sémantickou interpretaci rolí, jak vyplývá z významu predikátového slovesa, přičemž se provádí i příslušná klasifikace sloves a bohatě exemplifikuje.

Z ostatních věcí se tu zmíníme ještě alespoň o dvou: Za prvé je to zmíněné už třídění Advb. Uvažuje se o dvou možnostech: (A) podle rozdílných permutačních a přízvukových vlastností, (B) podle těsnosti přináležitosti k slovesu, podle valenčnosti — nevalenčnosti a podle dosahu Advb ve větě. Výsledky obojího třídění se však příliš výrazně neliší; dochází se ke třem třídám a uvnitř nich pak k několika sémantickým podtřídám (druhům). Podle (B) (s nímž se v GdG většinou pracuje) jde o tyto třídy Advb: I. směrové, místní, způsobové, II. místní, nástrojové, způsobové, III. kauzální, temporální; větná (modální) adv. — Advb se definuje jako třída zbytková (je to ten člen základové struktury, který není Obj, Sbj ani predikativ); uznává se obtížnost přísného rozlišení od Obj a predikativu (uvádějí se však důmyslná diferenční kritéria). Upozorňuje se též na to, že Advb má „obojetný” charakter: jde o větný člen s rysy jistého slovního druhu (adverbium vykazuje paralelní sém. třídění). — Uvnitř jednotlivých druhů je pak provedena opět velmi podrobná, o objektivní kritéria jazyková opřená diferenciace (zejm. místních a temporálních).

Za druhé si všimneme ještě predikativu, a to v souvislosti s relativně podrobným výkladem o analytických predikátech (Streckformen): Takovéto predikáty se analyzují tak, že „funkční sloveso” je (podobně jako spona) nositelem valence vzhledem [326]k příslušnému abstraktnímu (nereferenčnímu) substantivu, které se však v tomto případě neinterpretuje jako Obj, nýbrž jako predikativ, který často bývá rovněž nositelem (další) valence (objektové): Děti provádějí sběr (starého papíru). Soudím, že toto řešení má jisté přednosti.

František Daneš

 

Morfologii je v GdG věnována zhruba čtvrtina celkového rozsahu, a to v kap. „Slovní třídy a slovní struktury”.

Úvodem se upozorňuje na nesnáze s vymezením slova a jeho ohraničením vzhledem k jiným jazykovým jednotkám, plynoucí ze skutečnosti, že na základě svých vlastností (zvl. svého významu, své struktury a svých potenciálních funkcí ve větě) náleží slovo jak rovině lexikální, tak gramatické. V rovině gramatické se slovo chápe jako jednotka (1) sémantického a komunikačně-pragmatického obsahu, (2) syntaktické, (3) morfologické charakteristiky, (4) fonologické formy. V tom smyslu se slova chápou jako (1) nejmenší relativně samostatní komplexní nositelé významu, (2) kombinovatelné, v syntagmatech zaměnitelné, přestavitelné a vsuvkou od sebe odlučitelné jednotky, které mohou zaujímat různé pozice ve větě, (3) komplexní, obecně segmentovatelné morfémové struktury, v mezním případě jednotlivé morfémy, které na základě svého morfologického skladu mohou tvořit dílčí systémy (tvaroslovná paradigmata), (4) nejmenší samostatné jednotky, na nichž operují relevantně prozodické rysy. Mezi jednotkami těchto rovin nebývá však plná korespondence (to je jen ideální případ), slova je proto třeba chápat jako jednotky v průsečíku různých rovin popisu. V daném popisu jsou za základ klasifikace slov vzaty v prvé řadě rysy morfologické, v druhé řadě rysy syntaktické. Při popisu slovních tříd se přihlíží k sémantickému aspektu gramatických kategorií (podat relativně uzavřený popis sémantického komponentu gramatických dílčích systémů se však nepovažuje zatím za možné).

Souhrnnou charakteristiku slova zde pro její závažnost citujeme: Slovo jako morfologicko-syntakticky definovaná jednotka je nejmenší, relativně samostatný, tj. potenciálně izolovatelný nositel významu. Je nejnižší jednotkou struktury slovní zásoby a nejvyšší jednotkou slovní struktury. Jako tzv. plné slovo může reprezentovat větný člen, v mezním případě větu; jako funkční slovo může převzít úkoly syntaktického skloubení (předložka, spojka) nebo se účastnit při výstavbě komplexních konstrukcí (člen, pomocné sloveso). Na základě své rozdílné syntakticko-morfologické struktury náleží slovo různým paradigmatickým třídám, tj. dílčím systémům, jejichž prvky se vyznačují různou reprezentací gramatických kategorií (konjugační, deklinační, komparační paradigma). Třebaže se hranice slova v proudu řeči rozplývají, jsou objektivně dány a mluvčími-posluchači zjistitelné a ověřitelné (přestavením, vsunutím, pauzou). — Autor této části je si ovšem vědom toho, že při užití přísných kritérií je pojem slova těžko definovatelný a ohraničitelný. Ve svém popise užívá termínu slovo jako jednotky, která je dostatečně ohraničitelná jak vzhledem k jednotce nižší — morfému, tak vzhledem k jednotce vyšší — skupině slov, není však prostá definičních neostrostí.

Slova, která jsou relativně samostatnými, tj. potenciálně izolovanými jednotkami věty, jsou sama zároveň rovněž komplexními útvary, jsou spojením nejmenších vyčlenitelných nositelů jazykových významů — morfémů. Proto věnuje autor ve výkladech o gramatických rysech slova na prvním místě pozornost jeho morfémové struktuře. Morfémy vymezuje jako nejmenší jednotky slovní struktury, jejichž zvukové/grafické formy (podoby?) mohou být bezprostředně (!) vztaženy k nějakému segmentu obsahovému. Obsahem se přitom rozumějí komplexy sémantických a/nebo komunikačně pragmatických rysů, formou sledy fonémů/grafémů. Obsah a forma těchto jazykových znaků jsou definovány jen korelativně, tvoří dialektickou jednotu. Z hlediska jejich funkce v slovní struktuře liší autor (ve stopách deskriptivistů) morfémy volné a vázané. Volné jsou jen morfémy základové (tvoří základ slovní struktury a jsou nositeli lexikálního jádra slovních významů). Vázané jsou jednak morfémy slovotvorné (připojují k základovým morfémům nové obsahové elementy), [327]jednak flexívní (reprezentují obsahy a rysy, jejichž abstraktní třídy se nazývají kategorie). Základové morfémy (nebo spojení základových morfémů spolu se slovotvornými morfémy) tvoří slovní kmeny. Morfémy jsou tedy v autorově pojetí elementární jednotky povahy znakové, charakterizované spojením určitého obsahu (sémantického a/nebo komunikačně-pragmatického) a syntaktické funkce s příslušnou formou (zvukovou/grafickou). Nejmenší takové vydělitelné zvukové/grafické formy, které mohou být vztaženy k příslušné jednotce obsahu, se nazývají (ve shodě s terminologií transform. gramatiky) formativy (neužívá se tedy deskriptivně gramatických termínů morf a alomorf). Na rozdíl od morfémů základových a slovotvorných, kde obvykle můžeme přiřadit formativu obsahový segment odpovídající jednomu morfému, u flexívních morfémů musíme počítat s jistou asymetrií, jednotlivým formativům odpovídají často obsahové segmenty vícemorfémové a naopak. Takové obsahové segmenty v oblasti flexe, jimž jako reprezentační formy odpovídají flexívní formativy, se nazývají flexívy. Možnost spojování morfémových jednotek v slovní struktuře je omezena podmínkami výběru. Slovotvorné morfémy se mohou spojovat jen s určitými podtřídami, popř. jednotkami morfémů základových (tato omezení nejsou však obecně prediktabilní). Naproti tomu přistupují flexívní morfémy a jejich komplexy k základovým morfémům nebo slovním kmenům příslušných slovních tříd bez podstatného omezení. (To ovšem platí pro němčinu. O češtině, kde je velká homonymie flexívních formativů, je takových omezení řada.) Analýzu komplexní formativní struktury nelze ovšem provádět na základě pouze formálních kritérií, vždy se musí přihlížet i k obsahové sounáležitosti. Bezprostředními složkami, konstituenty slova jsou tedy základové morfémy (slovní kmeny + slovotvorné morfémy, slovní kmeny + flexívní morfémy). Postupný rozklad odhaluje hierarchickou stavbu slova (např. Kindern → Kind + ern → er + n; legtest → leg + test; test → te + st). Základový morfém spolu s ev. slovotvornými morfémy (slovní kmen) tvoří jádro slova, k němuž se mohou připojovat elementy flexívní. Potíže s vyčleněním, identifikací a klasifikací (ze synchronního hlediska) však působí historicky ustálené útvary, jejichž prvky nejsou již živé (Nacht + igal, ver + gessen), autor tu mluví o morfémech unikátních; jiné problémy vznikají při analýze slov cizích a při idiomatizaci spojení.

Po hutném popisu morfémové struktury slova přistupuje autor k popisu jejich gramatických rysů z různých aspektů. Pro aspekt sémantický je důležité především autorovo chápání významu, zejména též vzhledem k obsahu. Významem slova se rozumí souhrn vlastností slova, na jejichž základě se nějaký obsah vědomí v jazykovém projevu spojuje se zvukovou/grafickou formou daného slova. Je třeba rozlišovat sémantické rysy přiřazované jednotkám jazykového systému — významy potenciální (ty, které jsou dány protiklady gramatických tvarů v paradigmatu, jsou paradigmatické) — a významové varianty v jazykovém projevu kontextově a situačně podmíněné — aktuální/syntagmatické významy. (K tomu by bylo třeba poznamenat, že významy kontextové nemusí být vždy aktuální — u vícevýznamových slov je i jejich jazykový význam určen jen minimálním kontextem.) Potenciální význam slova však bývá rovněž vícevrstvý: patří k němu kromě prvků pojmového jádra (v běžném chápání) i obsah představy a vedlejší smysl. Výstavba slovních významů se uskutečňuje v hierarchickém přiřazování významových elementů. Základový morfém reprezentuje v podstatě lexikálně-pojmové jádro, které může být slovotvornými morfémy kategoriálně determinováno a/nebo sémanticky modifikováno. Význam flexívních morfémů může být bezprostředně přiřazen ke kmeni, ale i k větším konstrukcím. V mnoha případech mají morfémy převážně nebo pouze úkon formálního ozřejmení vztahu (např. formativy osoby a čísla u sloves nebo formativy pádu, čísla a rodu u adjektiv).

Také morfémy mají svou sémantickou strukturu. Distinktivní rysy sémantické struktury základových morfémů se ozřejmují při srovnávací analýze významově [328]příbuzných slov. Slovotvorné významy mají v podstatě jednodušší, ale obdobně strukturované významy. Obtížněji se analyzují paradigmatické významy flexívních morfémů (a jejich aktualizační varianty). Současné bádání není zatím s to předložit exaktní teorii gramatických významových struktur. V práci se vychází z předpokladu strukturovaných potenciálních významů flexívních morfémů jako reprezentantů určitých gramatických kategorií (jejich aktuální varianty se uplatňují v určitých kontextových okolích). Vedle takových významů s odrazovým charakterem vzhledem k mimojazykovým vztahům předpokládá však autor i takové flexívní kategorie, které signalizují, identifikují určité gramatické funkce v jazykových projevech (jako třeba pádové funkce, kterým lze přiznat jen nejvýš abstraktní vlastnosti). Na rozdíl od sémantické morfologie např. ve smyslu Jakobsonově nepřijímá autor, jak vidět, obecné morfologické významy flexívních forem, nýbrž z hlediska své gramatické teorie odlišuje skutečné gramatické významy (s odrazovým charakterem) od pouhých identifikací (se zprostředkovaným charakterem).

Obecně se významová struktura slova jeví jako vícevrstevný hierarchicky členitý komplex, jehož determinace se děje jak na základě vztahů systémových (paradigmaticky), tak kontextových (syntagmaticky), jak to odpovídá zapojení slov v jazykovém systému i v textu. Paradigmatické významové vztahy jsou obecné významové rozdíly. Významové rozdíly mezi vzájemně si odpovídajícími členy paradigmatu se vykládají jako významové protiklady. Autor v zásadě přejímá Trubeckého a Jakobsonovo třídění protikladů, nesdílí však přesvědčení o absolutní dominaci asymetrických protikladů privativních. Pojetí protikladu je u něho jak obsahové, tak rozsahové. Příznakové členy jsou (i mimo kontext) relativně jednoznačné, bezpříznakové členy jsou samy o sobě významově neurčité a jsou monosemizovány teprve kontextovými prvky, popř. situačně. Určité aktuální významy mohou být převažující a mít povahu uzuálních norem, aniž ovšem mohou být dostatečnou základnou paradigmatického významu. Vedle protikladů privativních připouští autor pro morfologii i protiklady ekvipolentní a protiklady vícečlenné (graduální aj.). Formulace významových rozdílů jako protikladů odpovídá požadavkům marxisticko-leninské dialektiky, aby se analýza jednotlivých jevů dála v jejich vzájemných vztazích a se zřetelem k jednotě v protikladech. Syntagmatické vztahy významové se vysvětlují na základě významové spojitelnosti, která má odrazový charakter.

V oblasti slovního konstituentu lze prokázat i četné kategorie, které slouží komunikačně-pragmatické složce obsahu jazykových projevů. V oblasti slovního komponentu uplatňují se tu různé prostředky řečového záměru (interrogativa, modální slovesa, modální morfémy imperativu atd.), potřeby situování obsahu projevu vzhledem k podmínkám komunikační situace (čas, místo), prostředky hodnocení obsahu projevu především co do stupně jeho platnosti a známosti (modus, modální slova a slovesa), sem bychom měli přiřadit i prostředky emocionality a exprese a konečně prostředky „perspektivity” (aktivum — pasívum, ten či onen stupeň determinace).

Z hlediska syntaktického jsou slova nejnižší jednotky struktur syntaktických a zároveň nejvyšší jednotky struktur „slovních” (přesněji morfematických!), jsou tedy jak jednotkami, tak komplexy. Jejich syntaktické fungování je v těsném vztahu s jejich slovnědruhovou příslušností. Jako jednotky určitých slovních tříd mohou se slova (slovní tvary) určité gramatické struktury spojovat s jinými jednotkami slovních druhů a zaujímat syntaktické pozice v slovních spojeních a ve větách. Zvl. kombinační schopnost slovesa určuje v značné míře syntaktickou strukturu věty. Pokud jde o morfologický aspekt, autor shrnuje poznatky o tvoření kmenů a slovních tvarů, a to jak pomocí flexívních afixů, tak pomocí vnitřní flexe a pomocných slov/tvarů. Zamýšlí se nad podstatou a úkoly flexe, charakterizuje flexívní paradigma a status i úlohu jednotlivých strukturních elementů: základových morfémů a jejich formativů [329](jsou základními formami (!) paradigmat, tvarotvornou bází) i jejich formálních variant (funkčních i nefunkčních), flexívních morfémů a příslušných formativů. Zvláštní pozornost věnuje otázce nulových míst, prázdných pozic ve struktuře slova — tzv. nulovým formativům (koncept nulového morfému však právem odmítá). Přesto, že některé flexívní formanty vystupují ve flexívních systémech s více funkcemi a kromě toho slouží i jako formativy slovotvorné, je identita příslušných morfémů zajišťována gramatickou souvislostí, a to nejen vnější, ale i vnitřní (víceznačné flexívní formanty se stávají relativně jednoznačnými, spojí-li se v určitých strukturách s určitými elementy a mohou tak být interpretovány kombinatoricky). V jednotlivých případech je interpretace formativu stanovena na základě dvojích jeho vztahů, syntagmatických a paradigmatických.

Poslední z obecných kapitol pojednává o gramatické klasifikaci slovní zásoby, tj. o slovních druzích. Je pojata tradičně. Za rozhodující při vymezení slovních druhů pokládá autor syntagmatické a paradigmatické vlastnosti slova. Je si vědom toho, že tradiční slovní druhy nejsou stejnorodé a nedovolují proto třídění podle jednotného dělidla a obecnou charakteristiku; musí se spokojit s klasifikací z různých aspektů a pouze s dílčími charakteristikami. Jednotlivá kritéria nejsou ovšem stejně závažná: Jen podmíněnou cenu má kritérium sémantické, protože tím není (lexikální) sémantická hodnota slova samého, nýbrž pouze jeho zobecněný, abstrahovaný významový obsah, který stojí v korelaci k rysům syntaktickým a morfologickým. Vhodnější jsou kritéria syntakticko-distribuční, ale ani ta nemohou postihnout slovní druhy jednoznačně. Nejúčinnější jsou kritéria morfologická, která plně respektují morfologickou strukturu slova, zejm. její proměnlivost v rámci flexe. Jsou přirozeně použitelná jen pro slova ohebná.

S pomocí morfologicko-syntaktických kritérií dochází autor k takovéto klasifikaci slovních druhů (v němčině):

Ohebná slova stojí proti slovům neohebným. Ohebná se člení na časovatelná, tvořící samostatný slovní druh sloveso, a skloňovatelná. Ta, která mohou být určena členem, tvoří slovní druh substantiv; formy stupňování a závaznou kongruenci rodu v atributivním postavení mají adjektiva, zbývající slova s pádovými tvary se shrnují jako zájmena. Neohebná slova s potenciální hodnotou větného členu se chápou jako adverbia, bez této hodnoty, ale se spojovací funkcí a závaznou pádovou rekcí jsou předložky, bez této rekce spojky. Neohebná slova bez větněčlenské hodnoty a bez spojovací funkce shrnují se jako částice. V druhé variantě se v rámci slov neohebných vyčleňují nejprve slova s hodnotou větnou a schopností odpovídat na otázky zjišťovací — modální slova; bez této hodnoty, ale s potenciální hodnotou větného členu jsou adverbia. Číslovky a interjekce zůstávají, jak patrno, mimo toto třídění. V tom je také jeho zjevná slabina. Toho si je autor ovšem dobře vědom a sám také ukazuje na různé přesahy v podané klasifikaci, jejíž poměrná přehlednost a praktická upotřebitelnost musela být zaplacena četnými zjednodušeními. (Příčinu toho je třeba vidět v tom, že autor nevyčleňuje jako obecné kritérium klasifikace slovních druhů komunikační funkci (pojmenovací, kvantifikační, deiktickou), která by mu byla dovolila vyčlenit slovní druhy základní a nástavbové.) Morfologický popis jednotlivých slovních druhů je všestranný a zevrubný.

Jistým nedostatkem tohoto jinak znamenitě zpracovaného oddílu je to, že není zpracována obecná problematika morfologických kategorií. Postrádáme ovšem i hlubší obecný výklad o slovotvorných strukturách, který odkaz na známou monografii Fleischerovu (1976) nemůže plně suplovat (stručný výčet příslušných slovotvorných typů se uvádí v rámci jednotlivých slovních druhů).

Miloš Dokulil

 

Výchozím pojmem kapitoly o slovosledu je pojem tzv. přemístitelného (topologického) prvku věty (Stellungsglied), ať už tento prvek funguje jako větný člen, [330]nebo jako součást složeného slovesného tvaru, ev. odlučitelná předpona. Zavedením speciální slovosledné jednotky se právem zdůrazňuje, že pravidla lineárního rozmístění neboli topologie se netýkají ani pouze sledu jednotlivých slov (jak by napovídala etymologie termínu slovosled), ani pouze sledu větných členů, ale elementů s různým (funkčním) statutem, jejichž slovosledné chování je nicméně třeba zachytit jednotně a vcelku. K popisu slovosledných neboli topologických pozic se využívá terminologie větného pole (Satzfeld), zavedené v německé lingvistice již dříve (Drach, 1939).

Výklad v kapitole postupuje podle působnosti dvou základních slovosledných faktorů, faktoru syntaktické hierarchie a faktoru komunikativně-pragmatického (zde se probírá problematika aktuálního členění).

Podle vztahu k syntaktické hierarchii se nejprve konstituuje základní topologický model, uspořádaný tak, že všechny topologické prvky v něm zaujímají základní (neutrální) pozici. V centru větného pole (Hauptfeld) je těchto základních topologických pozic rozlišeno celkem jedenáct; způsoby jejich obsazování jsou popsány velmi podrobně, pro větší názornost jsou doplněny též tabulkovými přehledy. Základní pozice topologických prvků centra větného pole odpovídají v němčině hierarchickým vztahům větných konstituentů (hierarchické vztahy odrážejí rozdílný stupeň jejich syntaktického sepětí se slovesem); platí, že člen, který je slovesu hierarchicky nejblíže, je od něj slovosledně nejvíce vzdálen, tj. stojí co nejblíže větnému konci (jde o tzv. rámec v němčině).

Slovosledný faktor komunikativně-pragmatický odráží jednak vztah účastníků komunikace k situaci, do níž patří „pozorovatelné” předměty i sami komunikanti spolu s jejich znalostmi, vědomostmi a zkušenostmi, jednak poměry v explicitním jazykovém kontextu. Podle toho se rozlišuje kognitivní bipartice „známého — neznámého” předmětu a jazyková (kontextová) bipartice „nové — nenové” (tj. poprvé v textu explicitně zmíněné — již dříve v textu zmíněné) substantivní jednotky; osoby mluvčího a posluchače jsou jakožto nutné předpoklady komunikace „nenové” vždy. Obě bipartice se částečně překrývají, existují např. „známé” prvky, které jsou z hlediska textu „nové”. Uvedeným biparticím odpovídá členění věty na tematické/netematické a rematické/nerematické elementy. Tematické jsou všechny známé („nové” i „nenové”) elementy, protože se za určitých podmínek mohou stát tématem (východiskem) věty. Všechny tematické elementy vytvářejí dohromady (nezávisle na slovosledu) tzv. oblast větného tématu. Analogicky všechny prvky „nové” („známé” i „neznámé”) vytvářejí oblast větného rématu. V každé větě (ať stojí na počátku nebo uprostřed textu) je vždy právě jeden prvek z její tematické oblasti vybrán jako téma (východisko, stojící na počátku věty) a právě jeden prvek z její rematické oblasti jako réma (nositel větného intonačního centra). Tematická a rematická oblast věty nemusejí být svými rozsahy komplementární, často se překrývají. Např. ve větě Ich habe im Deutschen Theater eine Premiere erlebt tvoří průnik tematické a rematické oblasti větný člen im Deutschen Theater. V některých větách, zejména na počátku textu, mohou dokonce všechny prvky náležet jak k tematické oblasti, tak současně i k oblasti rematické. Např. ve větě Schon im Altertum konnten die Menschen Eisen bearbeiten a jejích variantách Die Menschen konnten schon im Altertum Eisen bearbeiten, Eisen konnten die Menschen schon im Altertum bearbeiten je tematizovatelný každý z jejích nominálních větných členů — podle volby tématu lze větu slovosledně přestavovat. — V souladu s právě naznačenou koncepcí tématu a rématu je pak podán podrobný přehled činitelů ovlivňujících to, který prvek věty bude vybrán jako téma (pravidla tematizace a pravidla o pořadí „nenových” prvků), i to, který prvek věty bude vybrán jako její réma (pravidla rematizace a pravidla pořadí tematických prvků). Odděleně se probírají případy tematizace (resp. rematizace) příznakové, včetně kontrastu a různých případů zvláštních.

[331]Popis německého slovosledu je úplný; zahrnuje všechny případy od základních, bezpříznakových, až po silně příznakové a okrajové. Je pamatováno i na případy málo přehledných, rozsáhlejších, i pro rodilého mluvčího těžko srozumitelných slovosledných skupin na konci vět, zejména u sloves, která řídí infinitiv jiného slovesa bez zu. Koncepce slovosledu je moderní, opatřená v dostatečné míře jazykovými doklady, těsně propojená s ostatními syntaktickými výklady. Využívá nejnovějších poznatků o teorii aktuálního členění i relevantních poznatků z teorie textu. V koncízním, přehledném a formulačně vytříbeném výkladu se uplatňuje řada původních koncepčních rysů teorie aktuálního členění. Poněkud překvapuje kategorické odmítnutí stupňů sdělné závažnosti v rematické části věty, srov. s. 740: všechny rematické prvky jsou si co do sdělné hodnoty rovny, protože žádný nelze nahradit nebo vynechat beze změny sdělení.

Ludmila Uhlířová

 

Kapitola, v níž jsou systematicky zpracovány modifikace (Abwandlungen) základových syntaktických struktur, se dělí na dvě části: v první jsou probrány modifikace týkající se věty jednoduché, v druhé pak modifikace, které vznikají na základě spojení dvou vět. Výklad o modifikacích ve větě jednoduché je podán tradičně; podle komunikačního záměru se liší věty oznamovací, tázací, přací, rozkazovací, zvolací. Poměrně stručný a zcela tradiční je i výklad o pasívu; liší se pasívum osobní, neosobní a stavové a autoři se zmiňují o funkčních ekvivalentech pasívních vět.

Zajímavější výklady přináší druhá část kapitoly, věnovaná mezivětným vztahům. Nejde tu jen o souvětí, ale např. i o věty oddělené tečkou, pokud je mezi nimi významový vztah takový, jaký bývá mezi větami v souvětí. Vztah vět se může projevit v jejich sledu, v intonaci, v pronominalizaci některých konstituentů apod. Uvažují se vždy pouze dva stavy věcí, p a q, jimž odpovídají věty p’ a q’. Liší se čtyři hlavní způsoby mezivětných vztahů:

(1.) Spojení dvou vět představuje koexistenci dvou stavů věcí, a to v konjunkci nebo disjunkci. U asyndetického spojení vět se teprve na základě kontextu pozná, zda jde o konjunkci, nebo o vztahy složitější, např. temporální. Na vztah konjunkce, blíže nespecifikovanou současnou platnost dvou stavů věcí, se mohou vrstvit vztahy složitější; např. specifikaci konjunkce představuje i vztah odporovací. Na vztah disjunkční se další vztahy nevrství. Mezivětné vztahy představující koexistenci dvou stavů věcí se vyjadřují především koordinačním spojením vět, popř. spojením kvazikoordinačním (užije-li se zájmena nebo adverbia, přičemž žádná z vět nemá syntaktickou funkci ve větě druhé, není jejím větným členem). Ve speciálních případech může jít i o subordinaci s podřadicími spojkami; jedna věta je větným členem věty druhé (Gliedsatz).

(2.) Rozlišují se mezivětné vztahy časové, podmínkové, příčinné, důsledkové, účelové, přípustkové a způsobové. — U všech těchto vztahů se podrobně probírá způsob spojení vět. Jde buď o kvazikoordinační spojení vět, nebo o subordinaci, zřídka — u vyjadřování časové současnosti — o koordinaci. Mezivětné vztahy se mohou vyjadřovat i slovesnými predikáty jako bedingen, zur Folge haben, verursachen, bewirken aj. U vět s podřadicí spojkou je verbum finitum na posledním místě; ve zvláštních případech nemají závislé věty speciální znaky a bývají často charakterizovány jen tím, že VF stojí ve větě na místě prvním. V řadě případů, zvláště při identitě subjektů obou vět, se může závislá věta nominalizovat, zpravidla dějovými substantivy nebo infinitivem. U časových vztahů se liší současnost a časová posloupnost, tj. předčasnost nebo následnost. Blízko k vztahům časovým mají vztahy podmínkové; u nich se při členění bere v úvahu řada hledisek: zřetel časový, aktuálnost, možnost realizace, obecná platnost apod. Vztahy kauzální jsou vlastně zvláštním případem vztahů [332]podmínkových: Ein Student muß fleißig lernen, wenn er sein Studium meistern will. — Peter lernt fleißig, weil er sein Studium meistern will; u kauzálního vztahu stavy věcí však nejsou jen hypotetické, ale skutečně se realizují. I věty účelové mají blízko k podmínkovým větám: Ein Student muß fleißig lernen, damit er sein Studium meistert. Způsobové vztahy jsou trojího druhu: bližší charakteristika stavu věcí p stavem věcí q, determinace p stavem q (srovnávací věty) a charakteristika stavu věcí v obecnosti, např.: Wie mir Frau M. erzählte, ist Peter krank. — Zvláštním vztahem mezivětným je zdůraznění tématu věty p’ větou q’: Vom Großvater ist zu sagen, daß er lange geschwiegen hat.

(3.) Stav věcí q je vlastně částí stavu věcí p. Obecná relace mezi argumenty p a q vyjádřenými větami p’ a q’ se může vyjadřovat pronominálními prostředky (Hans ist gekommen. Das ist gut. Darüber habe ich mich gewundert), užitím „w-slov” (Hans ist gekommen, was ist gut/worüber ich mich gewundert habe), popř. subordinačně při užití podřadicích spojek; q’ pak vyjadřuje objekt nebo subjekt řídící věty p’.

(4.) Ve větách charakterizujících individua stavem věcí se dodatečně vypovídá o jednotlivých substantivních, popř. adverbiálních konstituentech. Věty jsou zapuštěny do svých vět řídících, nejsou však větnými členy těchto vět přímo, nýbrž jen jako součást větných členů (Gliedteilsätze na rozdíl do Gliedsätze). Jsou to většinou vztažné nebo spojkové věty atributivní; mají charakter omezující, vysvětlující a explikativní. Explikativní věty se vztahují k substantivům obecného významu jako Problem, Methode, Fehler, Vorzug apod. Spojení adjektiv se substantivy, genitiv přivlastňovací a dokonce i kompozita typu Holzhaus se považují za redukce atributivních vět. Tato redukce se předpokládá i u tzv. apozičního připojení substantiv a adjektiv, tj. v pozici za substantivem, jež rozvíjejí.

Jak je zřejmé, jde o zajímavý pokus popsat a roztřídit souvětí, popř. i mezivětné vztahy z aspektu ryze sémantického.

Eva Macháčková

 

Vcelku lze říci, že Grundzüge einer deutschen Grammatik jsou dílem pozoruhodným a cenným. V jednotlivých částech naší recenze bylo poukázáno na různé nedostatky v popisu a výkladu příslušných jevů. Je též zřejmé, že témata nejsou zpracována zcela stejnoměrně ani co do rozsahu, ani ve způsobu výkladů (což je asi nevyhnutelný důsledek toho, že autorský kolektiv byl složen převážně z vyhraněných lingvistických individualit). K některým tradičním mluvnickým tématům se téměř nepřihlédlo, např. ke koordinaci. V knize lze odhalit menší rozpory koncepční i terminologické. Avšak tyto výtky jsou zcela podružné, vezmeme-li v úvahu to, že máme co dělat s prací šťastně aplikující v systematickém popisu národního jazyka moderní linvistické postupy a integrující je v impozantní celek i po stránce koncepční a ideové. V tom budou GdG nepochybně vzorem pro obdobná díla vznikající v jiných zemích socialistického světa.

 

LITERATURA

 

BIERWISCH, M.: On certain problems of semantic representation. Foundations of Language, 5, 1969, s.1—32.

DRACH, E.: Grundgedanken der deutschen Satzlehre. Frankfurt a. Main 1939.

FLEISCHER, K.: Wortbildung der deutschen Gegenwartssprache. Leipzig 1976.

GRAMMATIKA SOVREMENNOGO RUSSKOGO LITERATURNOGO JAZYKA. Red. N. Ju. Švedova. Moskva 1970.

RUSSKAJA GRAMMATIKA. Red. N. Ju. Švedova. Moskva 1980.

Slovo a slovesnost, ročník 43 (1982), číslo 4, s. 320-332

Předchozí Eva Macháčková: Práce o formách a funkcích ve stavbě české věty

Následující Otakar Šoltys, Jiří Nekvapil, Iva Nebeská, Olga Müllerová: Německé sborníky o lidském jednání