Karel Hausenblas šedesátiletý

Miroslav Komárek

[Kronika]

(pdf)

Карлу Гаусенбласу 60 лет / The sixtieth anniversary of Karel Hausenblas

Ať nás to překvapuje sebevíc, 16. listopadu 1983 se dožil šedesáti let doktor filologických věd Karel Hausenblas, profesor filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jeden z nejvýraznějších zjevů té generace českých lingvistů, která zahájila svou odbornou přípravu r. 1945. (K. Hausenblas maturoval r. 1942 a studium na filozofické fakultě Univerzity Karlovy ukončil r. 1949.) Jubilant je dnes jedním z předních reprezentantů současné české jazykovědné bohemistiky a plným právem se těší uznání nejen u nás, ale i v zahraničí. (Přednášel a publikoval v SSSR a v řadě jiných zemí a některé jeho studie doma uveřejněné vyšly v cizině v překladu.)

Na filozofické fakultě studoval češtinu a ruštinu, tuto specializaci však brzy rozšířil o obecnou lingvistiku, slavistiku a estetiku. Měl to štěstí, že ve všech těchto oborech našel vynikající učitele; mezi nimi uvádíme na prvním místě V. Šmilauera, V. Skaličku, B. Havránka a J. Mukařovského, kteří pak měli rozhodující vliv na jeho vědecké zaměření a na formování jeho vědecké osobnosti: V. Šmilauer vzbudil jeho zájem o současnou českou mluvnici, zvl. syntax, a naučil ho vážit si jazykového materiálu; V. Skalička zaměřil jeho pozornost na typologii jazyků a široce pojatou obecnou teorii jazyka a jazykového projevu (pod jeho vlivem vypracoval H-s jako státní práci typologickou charakteristiku ruského skloňování); k B. Havránkovi ukazuje jak H-sův stálý zájem o problémy spisovného jazyka, o jeho funkční diferenciaci a jeho kulturu, a pozornost, kterou věnuje jazyku velkých zjevů české literatury (Wolker, Mácha, Neruda aj.), tak i historickosrovnávací téma H-sovy pozdější práce kandidátské; J. Mukařovský, jehož vliv na H-se začal již na gymnáziu četbou jeho Kapitol z české poetiky, vedl ho ke spojování lingvistiky nejen s literaturou (tj. ke stylistice), ale i s uměním v celé mnohotvárnosti jeho výrazových forem. Příznivou půdou pro to bylo H-sovo hudební nadání a láska k hudbě, která trvá dodnes a projevuje se vysokou odborností jeho pohledu i na tuto oblast umění. Současné působení jeho vysokoškolských učitelů utvořilo ideální klima, ve kterém mohly v nadaném a zaníceném žáku zapustit kořeny a dále se v něm rozvíjet ty myšlenky, kterými tato generace českých jazykovědců přispěla k rozvoji moderní lingvistiky a uměnovědy. A k nim patřilo také přesvědčení o těsném sepětí slova a slovesnosti a tím i o těsné metodologické souvislosti literární vědy s lingvistikou. Projevem tohoto přesvědčení mladého H-se byla jeho státní práce z češtiny — o jazyce Wolkerovy poezie, z níž pak vycházela jeho studie ve sborníku k Havránkovým šedesátinám (Studie a práce lingvistické I, 1954, s. 473n.). Dodáme-li k tomu téma disertační práce, na jejímž základě H-s získal doktorát filozofie (1952) — rozbor zásad teorie jazykové správnosti v české jazykovědě 20. stol. —, máme téměř přesně vymezeno jádro území, na kterém se H-s bude suverénně pohybovat ve své příští vědecké práci: synchronní zkoumání spisovného jazyka, zejména jeho gramatiky; styl jazyka a jazykových projevů; norma spisovného jazyka, její kodifikace, kultura spisovného jazyka. Jen na okraji H-sových zájmů zůstává diachronie jazyka. Výjimkou v tom směru je u H-se — vlivem Havránkovým — jeho kandidátská práce Vývoj předmětového genitivu v češtině (knižně vyšla jako 3. sv. Studií a prací lingvistických v Nakladatelství ČSAV v Praze 1958); v ní je podán rozborem bohatého materiálu výklad změn genitivní rekce slovesné (užití genitivu záporového je tu sledováno krok za krokem ve všech vývojových obdobích češtiny, včetně doby pobělohorské, v níž došlo k jeho rozhodnému ústupu ve prospěch akuzativu v nespisovné češtině západních oblastí), ale i tu je vývoj pojat s hlavním zaměřením na genezi současného stavu. Mnohem důležitější než diachronie jazyka je pro H-se dynamika existence jazyka, projevující se napětím v jeho struktuře i použití.

R. 1949 byl H-s přijat jako vědecký pra[63]covník do Ústavu pro jazyk český ČSAV a zároveň převzal malý pedagogický úvazek na filozofické fakultě UK. Po aspirantuře v l. 1951—1954 (u B. Havránka) pracoval na tomto akademickém pracovišti dále, přitom však externě působil na několika vysokých školách, hlavně na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Tam se také r. 1961 habilitoval, byl ustanoven docentem a od r. 1967 mimořádným profesorem. Působení v Ústavu pro jazyk český ČSAV mělo pro jeho další vývoj mimořádný význam jak tím, že tam byl plně zapojen do práce novočeského oddělení (tehdy tam byly v proudu práce spojené se zjišťováním spisovné normy mluvnické a lexikální a s její kodifikací, s přípravou nového, čtyřdílného slovníku spisovné češtiny a nových Pravidel českého pravopisu a pak jejich popularizace, se šířením zásad jazykové kultury, zvl. v rozhlase, s promýšlením marxistické koncepce jazyka aj.), tak i tím, že tam navázal těsné pracovní i přátelské vztahy se dvěma tehdy již vyzrálými a známými bohemisty, M. Dokulilem a Fr. Danešem. Tato trojice stála pak u kolébky mnoha názorů, které se dnes téměř všeobecně pokládají za uznávanou součást našeho pojetí stavby jazyka, zejména stavby syntaktické; je to zvl. důsledné rozlišení tzv. výpovědi jako elementární jednotky promluvy a věty, větného vzorce jako jazykové, systémové báze výpovědi. Sám H-s přispěl ke zpřesnění některých základních syntaktických pojmů, zvl. důležitou studií Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjádření (BullVŠRJL, 2, 1958, s. 23—48) a samozřejmě zmíněnou knižní monografií Vývoj předmětového genitivu v češtině (rovněž 1958). Postupně se H-s sice stále více soustřeďuje k problematice stylistické, ale morfologické i syntaktické otázky jsou mu vždy blízké; dokazuje to řada statí v časopisech a ve sbornících. Připomeňme alespoň jeho nový pohled na stavové konstrukce slovesné, které H-s interpretuje jako slovesnou „kategorii výsledného stavu“ (NŘ, 46, 1963, s. 13n.), průkopnickou stať O studiu syntaxe běžně mluvených projevů (Otázky slovanské syntaxe, Praha 1962, s. 313n.), zevrubný výklad spojování číslovek se jménem počítaného předmětu (SlavPrag, 8, 1966, s. 301n.), kde obhájil typ „dvacetjedna metrů“, a dvě stati, které sepsal s Fr. Danešem; první objasňuje konkurenci přivlastňovacích zájmen osobních a zvratných (SlavPrag, 4, 1962, s. 191n.), druhá status předložky „včetně“ (NŘ, 41, 1958, s. 82n.). A svědčí o tom i účast na systematickém zpracování tvoření slov kolektivem pracovníků ÚJČ (Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných jmen. Praha 1967), jeho inspirující účast na kolektivní práci Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny (zkrácená verze SaS, 36, 1975, s. 18n.), zdaleka se neomezující jen na stylistické aspekty gramatiky, jeho podíl na vypracování koncepce oddílu textové syntaxe pro novou Mluvnici češtiny nebo zajímavá kapitola o číslovkách, napsaná pro tuto chystanou novou mluvnici. Z oblasti lexikologie ho zaujala obecná problematika terminologická: psal jednak o vlastnostech termínů (K specifickým rysům odborné terminologie. In: Problémy marxistické jazykovědy. Praha 1962, s. 248—262; O motivovanosti odborných termínů. In: Slavjanska lingvistična terminologija I. Sofia 1962, s. 9—17) (cenné je jeho rozlišení různých stupňů terminologizovanosti pojmenování v odborných textech a poukaz na potíže s „polotermíny“), jednak o zapojení termínů do struktury odborného textu (Termíny a odborný text. Čs. terminologický Časopis, 2, 1963, s. 7—15).

Zájem o stylistiku, o funkční diferenciaci spisovného jazyka a o jeho kulturu, který je dnes jádrem jubilantovy vědecké práce, rozvíjí se u něho, jak jsme naznačili, od samých začátků jeho vědecké dráhy. První důležitou prací z této oblasti byl již r. 1954 referát na konferenci o stylistice v Liblicích, otištěný pak v SaS, 16, 1955, s. 1n., zatím poslední pak jeho hlavní referát na předloňské stylistické konferenci ve Štiříně (Situace stylistiky, její koncepce a aktuální úkoly. SlavPrag, 27, v tisku). Stylistiku přitom H-s chápe ve smyslu velmi širokém, který přesahuje hranice jazykového materiálu, a tedy i lingvistiky — např. tím, že do stylu zařazuje i prvky tematické —, ale přesahuje také hranici literární vědy — tím, že věnuje pozornost i jazykovým projevům neuměleckým. Ve všech svých pracích tohoto zaměření usiluje H-s o vybudování nauky o verbálních komunikátech (v starších pracích mluví o teorii promluvy) jako mezioborové disciplíny, která by obsáhla jak lingvistickou stránku komunikátů, tak i jejich stránku tematickou, estetickou, psychologic[64]kou, sociologickou aj. a mohla se stát nejdůležitější složkou obecné nauky o komunikaci. (Je zde zřejmá paralela se saussurovským chápáním vztahu mezi lingvistikou a sémiologií.)

Styl chápe H-s v celé jeho dialektické složitosti a rozpornosti: jako faktor integrující (vzhledem k ostatním prvkům komunikátu) i diferencující (vzhledem k jiným komunikátům), jako faktor, který leckdy podstatně dotváří smysl komunikátu; jako pojítko mezi komunikátem a systémem stavebních prostředků (k nimž patří i různá schémata komunikátů), na jehož pozadí se vyhraňují specifické rysy komunikátu; jako oblast, se kterou se složitě kříží osa langue — parole a která musí být zkoumána na různých stupních generalizace (od stylu konkrétního komunikátu až k různým stylům intersubjektivní povahy). Teoreticky závažné je H-sovo rozlišení stylů simplexních, založených na jediném stylotvorném faktoru, a stylů komplexních (jako ukázku podal charakteristiku komplexního stylu učebního — Poetyka i stylistyka słowiańska. Wrocław 1973, s. 39n.; NŘ, 55, 1972, s. 150n.), praktický dosah zase má jeho výklad „vertikální“ diferenciace stylů (Vysoký — střední — nízký styl a diferenciace stylů dnes. SaS, 34, 1973, s. 85n.). Důležité je H-sovo upozornění na nutnost nesměšovat intersubjektivní styly (tj. styly vyjadřovací) se systémovými útvary jazyka: např. v češtině si hovorový styl vytvořil podobu, která se označuje jako hovorová čeština, ale své prostředky může hovorový styl čerpat i z dialektu.

Velmi názorný obraz H-sových názorů na výstavbu jazykových komunikátů poskytuje jeho druhá samostatná kniha — doktorská disertace Výstavba jazykových projevů a styl (AUC. Phil. Monogr. 35. Praha 1971), v níž H-s shromáždil své dosavadní zásadní příspěvky k této problematice před r. 1971 a doplnil je úvodní studií o postavení stylu ve verbální komunikaci. Tato kniha ukazuje šíři jeho pojetí: jsou zde např. přetištěny studie o výstavbě sémantických kontextů v básnickém díle, o výstavbě postavy v prozaickém textu (zvl. postavy Švejkovy), o zobrazení prostoru v Máchově Máji (první studie na toto téma u nás, s úplným frekvenčním slovníkem k Máji; je však otištěn jen v původním vydání studie ve sb. Realita slova Máchova, Praha 1967) a o některých otázkách uměleckého překladu. Třebaže předmětem těchto studií jsou i texty velmi speciální, je v nich přesvědčivě dokumentována H-sova teze o významném podílu tematických, tj. nejazykových prvků na výstavbě komunikátu a na soudržnosti textu.

V období po r. 1971 H-s v rozvíjení své teorie verbální komunikace pokračuje. O své stylistické koncepci referuje na všech slavistických kongresech již od sofijského kongresu v r. 1963 (viz československé sborníky pro sjezdy slavistů 1963, 1968, 1973, 1978, 1983). V těchto jeho pracích se objevuje řada styčných bodů se současnou teorií textu (textovou syntaxí); srov. zejména jeho stať Zu einigen Grundfragen der Texttheorie (Probleme der Textgrammatik II. Studia grammatica, 17. Berlin 1977, s. 147n.), dále referát Utváření stylu v textu na VII. slavistickém sjezdu ve Varšavě (Čs. přednášky …, Praha 1973, s. 217n.) nebo referát Gramatická syntax textu přednesený r. 1975 na zasedání gramatické komise MKS ve Skopji (Referati od X zasedanie na megunarodnata komisija za izučuvanje na gramatičkata struktura na slovenskite literarni jazici. Skopje 1979, s. 179n.), ve kterém pro tento účel nahrazuje termín výpověď — často zpochybňovaný a činící potíže při překladu — neobsazeným dosud termínem textové membrum.

V posledních letech se H-s věnuje jazyku, stylu a kompozici prózy J. Nerudy; zatím napsal čtyři studie o této problematice v Malostranských povídkách: K celkové stylistické charakteristice textů (J. Neruda, U tří lilií — styl a smysl povídky). In: Čs. přednášky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů v Zábřehu. Praha 1978, s. 169—178; Řeč o řeči v Nerudově povídce „U tří lilií”. SaS, 38, 1977, s. 336n.; Stylizace komunikačních jevů v umělecké próze (na materiále Povídek malostranských Jana Nerudy). In: Čs. přednášky pro IX. mezinár. sjezd slavistů v Kyjevě. Praha 1983; O smysl textu (K německým překladům jedné prózy J. Nerudy). Zeitschrift für Slavistik (v tisku).

Do těsné souvislosti s verbální komunikací se H-sovi dostávají i otázky jazykové kultury. Na rozdíl od klasického pojetí, se kterým se setkáváme v pracích z 30. let a též v starších studiích H-sových (např. v jeho kapitole v kolektivním sborníku O češtině pro Čechy, Praha 1960, s. 5n.), považuje dnes H-s za nutné dů[65]sledně rozlišovat ve sféře jazykové kultury kulturu jazyka (jako vlastnost systému) a kulturu komunikování, jež ovšem neznamená jen kulturu produkování textů, ale i kulturu jejich vnímání a interpretace (viz sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha 1979, s. 122n.).

Stylistická koncepce K. H-se, tj. jeho koncepce nauky o verbální komunikaci, je bezesporu vyvrcholením jeho dosavadního vědeckého snažení; svou šíří, uceleností a univerzálností je ojedinělá nejen v naší lingvistice (srov. zde s. 1n.). Stylistické jevy se v ní hodnotí z jednotného hlediska, které je v souladu s moderním celostním pohledem na strukturu jazykového systému a se základním sémantickým přístupem k ní i s moderním pojetím jazykové komunikace a navazuje na nejlepší tradice naší i světové lingvistiky.

K. H-s má za sebou úctyhodné vědecké dílo, a jak sám říká, celých „sedmdesát semestrů vysokoškolské pedagogické práce“, během které vychoval pro naše školství řadu dobře připravených učitelů českého jazyka a pro naši vědeckou bohemistiku řadu kvalitních odborníků jak v lingvistické, tak i literárněvědné oblasti. Učitelství K. H-se však nevyplývá jen z jeho zaměstnání, nýbrž prostupuje celou jeho osobnost: předávat své vědomosti je mu totiž stejnou potřebou jako bádat a přemýšlet — samozřejmě především o jazyce, ale nejen o něm. S tímto jeho rysem souvisí jak jeho rozsáhlá a důležitá účast na tvorbě učebnic českého jazyka pro různé stupně škol (už od padesátých let pod vedením B. Havránka a později samostatně), tak i jeho soustavná činnost popularizační — v rozhlase, v televizi, v tisku. Jubilant se podílel na všech sbornících, které vznikly z relací Jazykového koutku Čs. rozhlasu (od r. 1951 vyšly 4 svazky), a na publikacích, které seznamovaly veřejnost s Pravidly českého pravopisu z r. 1957; řídil populární rozhlasový cyklus Čeština za školou (sborník vyšel r. 1974); přispěl do sborníku O češtině pro Čechy (1960) a Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury (1962); společně s Fr. Danešem a dalšími autory napsal — především pro potřeby novinářů — Kapitoly z praktické stylistiky (2. vyd. 1962) aj. Řadu popularizačních článků publikoval i v různých časopisech, např. v Knižní kultuře. V H-sových popularizačních pracích se plně uplatňuje jeho záviděníhodný dar jasného, přístupného a působivého výkladu, který nezatěžuje čtenáře odbornými podrobnostmi a termíny.

Neméně záslužná je i H-sova práce organizační a redakční. Mimo jiné byl po řadu let členem redakční rady časopisu Slovo a slovesnost, redakční rady metodického časopisu Český jazyk (později Český jazyk a literatura), redakční rady časopisu Česká literatura. K tomu se řadí členství v odborných komisích domácích i mezinárodních: v pravopisné komisi ČSAV, v gramatické komisi Českého komitétu slavistů, v gramatické komisi Mezinárodního komitétu slavistů, v terminologické komisi MKS a také v komisi pro poetiku a stylistiku MKS. K. H-s je členem komise pro obhajobu kandidátských prací v oboru českého jazyka (po řadu let byl jejím předsedou) a komise pro obhajobu doktorských prací. V neposlední řadě lze jmenovat členství v bilaterální komisi pro bohemistiku a slovakistiku při ministerstvech školství ČSSR a NDR.

Nebylo cílem našeho jubilejního článku seznamovat s bibliografií jubilantova díla — té bude věnováno místo jinde. Chtěli jsme jen připomenout to, co je odborníkům dobře známo: že jubilující Karel Hausenblas patří k těm, kdo formují profil naší současné lingvistiky a vytvářejí předpoklady pro její budoucnost. Měl by být vzorem svou metodologickou vyhraněností, úsilím o přesnost pojmovou i terminologickou, širokým, nezúženým a nezjednodušujícím pohledem na jazyk a jeho fungování. Měl by být příkladem pro druhé angažovaností své práce, jež přináší naší společnosti tolik užitečného, a také svou láskou k vědnímu oboru, ve kterém pracuje.

Přejeme Karlu Hausenblasovi hodně zdraví, sil a tvůrčí pohody, aby mohl dále přispívat k rozvoji naší lingvistiky a vytvořit vědeckou syntézu, která na něho ještě čeká.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 1, s. 62-65

Předchozí Marie Těšitelová: Nad frekvenčním slovníkem ukrajinštiny

Následující Marie Těšitelová: Nad dílem profesora Vladimíra Šmilauera