Práce o humanistické češtině

Jan Petr

[Kronika]

(pdf)

Работа о чешском языке эпохи гуманизма / A monograph on Czech language in the humanistic period

Havránkův Vývoj spisovného jazyka českého (Praha 1936, 1979) přinesl ucelený pohled na rozvoj té vrstvy celonárodního jazyka, která podléhala kodifikaci a cílevědomému působení ze strany vzdělaných jednotlivců reprezentujících zpravidla názory určité společenské skupiny. Spisovný jazyk se prosazoval ve stále větším rozsahu jako unifikovaný atribut české národnosti a poté národa. V dlouholetém procesu vytváření, v dialektickém sepětí s narůstajícími potřebami společenského dění se spisovná čeština rozvíjela a stávala se vyspělým, funkčně mnohostranným sdělovacím prostředkem, postupně přejímajícím stále více sdělovacích funkcí v našem národ(nost)ním životě, přičemž často je přebírala po latině, popř. němčině. Tento proces nahrazování cizího jazyka jazykem druhým, omezování funkcí cizího jazyka na národnostně vymezeném území ve prospěch jazyka domácího nebyl charakterizován pouze jeho bezprostředním vytlačováním z jednotlivých sfér společenského života (tento proces je možné sociolingvisticky zmapovat v rovině vertikální a poté horizontální), ale také omezením rozvoje jeho jazykových komunikačních prostředků, které by byly nezbytné pro jeho další všestranné fungování. Takovému vývoji podlehla na našem území latina (u nás se nevytvořil tak jako např. v Polsku česko-latinský bilingvismus vyšších společenských vrstev), která se ovšem nejdéle udržela ve vědeckém životě. Situace němčiny, užívané na našem území, byla značně odlišná, protože měla domácí oporu u nemalého počtu uživatelů ze všech společenských vrstev a kromě toho ještě živé jazykové zázemí na území obývaném německy mluvícím obyvatelstvem Rakouska a Německa.

V dějinách spisovné češtiny můžeme stanovit několik klíčových období (v rámci jejich periodizace), v nichž docházelo k jejímu mimořádně výraznému funkčnímu rozvoji a obohacování ve všech plánech. Tehdy se také dostávalo do popředí úsilí vzdělaných jednotlivců o její celonárodní unifikaci a kodifikaci, vzni[68]kají práce o jazyce a elementární školní učebnice. Tento integrační proces odpovídal potřebám celospolečenských sjednocujících procesů, byl jimi také přímo nebo zprostředkovaně motivován. Významnou úlohu přitom hrál růst nových výrobních prostředků a jim odpovídající výrobní poměry.

K takovým významným dějinným etapám, které tvoří součást periodizace dějin českého spisovného jazyka, patřilo za feudalismu v českých zemích také období tzv. humanistické a českobratrské, které znamenalo značný rozmach české materiální a duchovní kultury a tím také fungování českého spisovného jazyka. Je pochopitelné, že zmíněné období rozkvětu české feudální národnosti také poutalo pozornost bohemistů-jazykovědců, kteří je popisovali z hlediska tehdy dosaženého stupně vývoje spisovné češtiny. Nověji tomuto období věnoval rozsáhlou monografii Jaroslav Porák, docent katedry českého a slovenského jazyka na filozofické fakultě UK v Praze (je také vědeckým redaktorem Staročeského slovníku vydávaného péčí ÚJČ ČSAV). Ve své práci Humanistická čeština. Hláskosloví a pravopis (Praha, Univerzita Karlova 1979, 171 s., vyšla však r. 1983) sleduje na základě rozsáhlého filologického materiálu čerpaného z více než 140 tehdejších tisků a více než 50 rukopisů proces sjednocování pravopisného úzu a fonologického systému, přičemž pravopis studoval jako činitele, jehož prostřednictvím se ve spisovném jazyce ustálily a kodifikovaly některé jevy fonologického systému (10). Při zkoumání pravopisu vždy zdůrazňuje jeho funkci vybavovací a rozlišovací, což určilo jeho přístup ke zkoumání této problematiky v textech humanistického období.

Kniha, kromě úvodu (9—10), je rozdělena do tří kapitol: I. Jazyk a společnost v 16. století (11—14), II. K pravopisné kodifikaci humanistické češtiny (15—106) a III. K fonologické kodifikaci humanistické češtiny (107—160). Na konci je připojen seznam literatury, prameny a použitá odborná literatura předmětu (161 až 169) a jmenný soupis tiskařů z 15.—17. stol. (170—171). V II. kapitole se podrobně probírá označování souhlásek literami s diakritickým znaménkem a spřežkami, rozlišování a psaní i — y, značení kvantity v souvislosti zejména se systémem dlouhých vokálů a diftongů, označování dvojího l—ł, označování souhlásek j, g a zdvojených souhlásek. V III. kapitole se pojednává o diftongizaci ú > ou na začátku slova, o počátečním o- a protetickém v-, o diftongizaci ý > ej a o úžení staršího é proti novějšímu í. Na konci obou kapitol je shrnutí výsledků detailního zkoumání předchozích podkapitol v širších lingvistických a extralingvistických souvislostech.

Závěry, k nimž J. Porák došel, již předběžně uveřejnil ve své časopisecké stati Vytváření normy a její vztah ke kodifikaci v humanistické češtině (SaS, 42, 1981, s. 219—227), na niž zde odkazuji. Proto není třeba je v této recenzi podrobněji opakovat. Uvádíme pouze, že podle Porákova zjištění tiskařský pravopisný úzus vyšel z písařského úzu 15. stol., ale vyvíjel se samostatně. Zatímco pravopis koncem 15. stol. byl ještě značně nejednotný a rozkolísaný, koncem 1. pol. 16. stol. byl již poměrně ustálený a v 2. pol. 16. stol. se pouze zvýšila míra ustálenosti tohoto úzu. Totéž platí o fonologickém systému spis. jazyka a o morfologické normě (jíž se v práci autor dotýká jen okrajově), zvláště pokud jde o tehdejší hodnocení některých archaismů (např. imperfekta nebo zbytků užití duálu) a dialektismů (podoby odkuď, koncovka dat. pl. -om, některé příklady ztráty jotace po retnicích aj.), v té době takto pociťovaných v důsledku aktuální kodifikace spisovného jazyka (např. 143, 155—158 aj.).

Autor se nově zamýšlel nad významem starších mluvnic a jazykových příruček z 16. a 17. stol., protože se v práci odvolává ve velké míře na jejich svědectví. Je pravda, že jsme se na ně dosud dívali převážně jako na jeden z pramenů pro zkoumání dějin jazyka (jako na každý jiný filologický text) nebo jako na doklad o soudobém jazykovém úzu. Tak tomu bylo také v jazykovědě v ostatních slovanských zemích. V Polsku se např. v nich hledala především svědectví o existenci dialektismů v minulých stoletích a výroky jejich autorů o rozšíření nářečních jevů, popř. o jejich stylistickém hodnocení. Jejich studium bylo především zapojeno do potřeb rozvíjející se polské historické dialektologie (srov. práce P. Zwolińského, W. Kuraszkiewicze, W. Taszyckého, St. Rosponda aj.). J. Porák rozšířil studium gramatik ještě o jednu důležitou položku, zkoumal je i z hlediska jejich kodifikační úlohy, jak totiž ovlivnily soudobý stav unifikujícího se spisovného jazyka (158). K takovému využití starších [69]mluvnic jej přímo vedlo téma práce, zvl. její II. kapitoly, v níž sledoval ve výše zmíněném časovém období písařský a tiskařský pravopisný úzus. Víme, že některé mluvnické práce o jazyce v období humanismu byly přímo vyvolány potřebou praxe rozvíjejícího se knihtisku. Tiskařské oficíny potřebovaly hlavně v počátcích svého působení souborný návod, jakým pravopisem (včetně užívání některých nově zavedených liter proti literám v latině nebo němčině) mají tisknout knihy v domácím slovanském jazyce. Tiskaři v omezeném rozsahu znali starší písařský úzus (ten byl ovšem v jednotlivostech značně nejednotný), především však pravopis středověké latiny (včetně inventáře typografických liter) a vytvářející se celonárodní spisovné němčiny.

Bylo na autorech prvních mluvnic, pravopisných a jazykových příruček, školních učebnic a slabikářů, aby poskytli tiskařům spolehlivý vzor (resp. návod) pro jejich práci. Touto cestou gramatikové ovlivnili kodifikaci spisovného jazyka, aktivně působili na proces sjednocování pravopisné a jazykové celonárod(nost)ní normy. Jejich činnost zpětně ovlivňovala písařský pravopisný úzus v 16. stol., který byl ovšem konzervativnější než pravopisný úzus tiskařský. Jeho nepohotová reakce na potřeby objektivního společenského vývoje však neovlivnila tento zákonitý proces integrace jazyka ve všech jeho složkách (včetně pravopisné normy), protože písařský úzus měl omezené funkční a společenské uplatnění. Přechod od spřežkového pravopisu k diakritickému postupoval pomaleji než v tiskařském úzu na celém území českého jazyka.

Je příznačné, že v českých zemích se muselo reálně počítat s tiskařským a písařským pravopisným územ, který ani po rozšíření knihtisku a jeho prostřednictvím prosazovaných pravopisných a hláskoslovných norem češtiny neztrácel na svém byť omezeném významu ve společnosti. Přestože náměšťská mluvnice z r. 1533 silně ovlivnila pravopisnou kodifikaci (byla ovšem v mnohém konzervativní) a uspokojila v dané době potřeby tiskáren, Jan Blahoslav, který s vlastním komentářem pojal soubor pravopisných zásad Beneše Optáta do své rukopisné mluvnice, byl nucen uvést, že existuje tento dvojí pravopisný úzus. S ním také počítal Optát a upozorňoval na něj ve vztahu k označování vokalické kvantity ještě také Matěj Václav Šteyer ve své příručce o tištěné a psané češtině z r. 1668. J. Porák poukázal na to, že J. Blahoslav při formulování pravopisných zásad na několika místech své gramatiky poznamenal, že lidé, kteří jsou zvyklí psát jinak, mohou tak psát i nadále. A přitom vliv J. Blahoslava na vývoj spisovné češtiny je rozsáhlý, nejen prostřednictvím mluvnice z r. 1571 (ta ovšem v jeho době nevyšla tiskem), ale především jeho působením na bratrskou jazykovou praxi ivančické a později kralické tiskárny (103). Jeho zásluhou došlo k dalšímu zpřesnění pravopisných zásad a kodifikaci hláskosloví spisovné češtiny, té podoby, kterou v podstatě poskytla náměšťská mluvnice. Ovšem kralický úzus byl v hláskosloví konzervativní, soudobému běžně mluvenému stavu se přiblížil v tvarosloví.

J. Porák ve značném rozsahu sleduje pro 16. stol. knižní a rukopisnou produkci (rozlišuje ji také důsledně v četných statistických tabulkách zkoumaných jevů) a ani zdaleka přitom nezanedbává zkoumání písařského úzu pravopisného a do něho se promítající hláskoslovnou normu. Tento stav je dosti příznačný pro dějiny spisovné češtiny a pro badatele mnohem závaznější než v případě druhých slovanských jazyků (samozřejmě s ohledem na rozsah jejich písemnictví v té době). Písařská praxe totiž nezahrnovala v českých zemích (v království a markrabství) jen kancelářskou praxi, úřední a soukromou korespondenci, ale také literární činnost vyhraněně politickou a náboženskou reformační (v době protireformace), která neměla možnost knižního vydání (z politických nebo finančních důvodů). Byla to sice činnost s omezeným funkčním rozsahem, avšak měla značný společenský vliv právě na ty složky české společnosti, které objektivně podporovaly pokrokový společenský vývoj.

V Porákově práci se detailně analyzují jednotlivé pravopisné a hláskoslovné jevy na základě vskutku velmi rozsáhlého filologického materiálu. To autorovi umožnilo vnést do našeho poznání češtiny 16. století nejeden nový poznatek. Např. ukázal, že ty jevy fonologického systému, které nesouvisely přímo nebo alespoň nepřímo s pravopisem, nevyvolaly pozornost kodifikátorů a nestaly se součástí pravopisné kodifikace. Šlo např. o pravopisnou záležitost diftongizace ú > ou, která se uplat[70]nila ve spisovném jazyce, nikoli však důsledky systémově korelující diftongizace ý > ej. Mimo hlavní vývojovou linii spisovné češtiny zůstaly jevy jako ý proti ej, protetické v- (J. Porák upozornil na stylistické rozdíly tvarů s v- a bez něho v kralickém úzu), é proti zúženému í a zčásti ú- proti au- na začátku slova (tento jev ovšem pronikal do spisovného jazyka, ale kralický úzus jej dosti upozadil). Zajímavé postřehy také najdeme v práci o novější geminaci souhlásek typu masso (výklad tohoto jevu známého také ve slovenštině a polštině, zvl. v nářečích, není dosud zcela uspokojivě vyložen), o případech depalatalizovaného r ve slovech jako morský, horký, horčice apod., o vztahu psaných liter l — ł atd. Další rozpracování bude vyžadovat (opět na detailním jazykovém filologickém materiále) otázka vytváření mluvené podoby spisovného jazyka jako důsledek vzdálení psané podoby spisovného jazyka od nářečí (také v návaznosti na poznatky J. Běliče o této otázce), otázka postupující stylistické diferenciace spisovné češtiny od 2. pol. 16. stol. atd.

Chtěl bych zde upozornit na jednu bystrou myšlenku, která co do obsahu neztratila ani dnes svůj význam. Když J. Porák hodnotí úspěch Optátovy pravopisné (a hláskoslovné) kodifikace, uvádí zásadu, že jeho ortografická úprava měla proto takový úspěch, že se zaměřila jen na změny těch pravopisných jevů, které byly v tehdejším užití rozkolísané. Ty, které byly ustálené nebo poměrně pevné, Optát ponechával a přejal dosavadní stav (158).

J. Porák zaměřil svou práci na vskutku významné období dějin českého spisovného jazyka. Právě pro svůj rozsáhlý materiálový základ mohl vnést řadu nových a cenných poznatků do našich vědomostí o češtině. Je však třeba říci, že jeho práce je zaměřena jen na otázky pravopisné a hláskoslovné (fonologické), tzn. že proces sjednocování spisovného úzu sleduje jen v těchto dvou úsecích. Nepochybně autor bude ve svém takto zaměřeném studiu humanistické češtiny dále pokračovat a zpracuje ji také v budoucnosti z hlediska funkčního a formálního tvarosloví, slovotvorby a skladby. Má k tomu všechny předpoklady, které touto svou pro bohemistiku přínosnou monografií plně prokázal.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 1, s. 67-70

Předchozí Marie Těšitelová: Nad dílem profesora Vladimíra Šmilauera

Následující Otakar Šoltys: K anatomii metafory