Kontexty populární literatury

Milena Rulfová

[Kronika]

(pdf)

Контексты популярной литературы / Contexts of popular literature

Tvorba naší dnešní literatury univerzalizuje projekt náročného umění jako součásti společenského vývoje určeného všem členům společnosti. Na tomto poli však existuje rozdíl mezi teoretickými postuláty a jejich realizací v tvorbě: změny v sociální sféře mechanicky nevytvářejí změny ve sféře duchovní. K tzv. regresívním jevům se ve starších literárněvědných pracích řadila populární literatura (dále PL), texty pokleslých literárních struktur, periferní. V literární kritice se často pojem PL nahrazoval pojmem popularizace, jímž se rozumělo zejména zpřístupňování děl klasického literárního odkazu (dnes se chápe jako jedna vrstva textů PL). P. Liba v knize Kontexty populárnej literatúry (Tatran, Bratislava 1981, 252 s.) se touto problematikou zabývá a připomíná v této souvislosti paradoxní jev současné umělecké kritiky — hudební, filmová, televizní i rozhlasová kritika uznává prospěšnost a aktivní přítomnost příslušného populárního umění, klasifikuje jeho komunikační a teoretický status, v literární produkci se však tento fakt víceméně obchází.

V první části (Komunikačná povaha populárnej literatúry) autor podává komplex ontologických, komunikačních, funkčních a vývojových faktů, vztahů a problémů PL — [73]popisuje komunikační vlastnosti a společenské prameny, které podmiňují dnešní životnost a oblíbenost PL a výrazný čtenářský zájem o ni. Vykládá a do širokých souvislostí staví pojem PL, objasňuje její fungování v literárním systému na základě vztahů, které sama vytváří nebo do kterých vstupuje; centrální pozici má jednak popis základních funkcí PL (přístupnost, zábavnost, poučnost, senzibilnost — emocionálnost), jednak komunikační specifika — diferenční příznaky komunikační povahy. Komunikační specifika jsou vysvětlena na pozadí jak autorských a recepčních zvláštností (produkce a recepce textů PL), tak vzájemného vztahu autora a čtenáře. Termíny jako laciné čtení, krejcarová, jarmareční literatura umisťují PL do druhé fáze komunikačního procesu, pouze do působnosti vztahu: dílo — příjemce. Popularizaci charakterizuje autor jako metatextový proces, jako vytváření literárních stereotypů, schémat a jejich přetváření vzhledem k recepčním potřebám čtenářů.

V druhé části („Vysoké“ a „nízke“ v literatúre) uvádí Liba základní indikátory působení této opozice (téma, styl, literární žánr, obraz „vysokého“ a „nízkého“ u příjemce atd.). Působení PL vysvětluje autor z aspektu genetického a typologického; v literární kultuře funguje PL buď jako okraj umělecké literatury (jako její spodní proud), nebo jako samostatné centrum s vlastní hodnotovou soustavou, které zahrnuje textové a komunikační prvky čtenářských postojů: na rozdíl od individuálnosti, originality, spontaneity apod. vlastností, jež jsou typické pro uměleckou literaturu, je pro PL charakteristická druhořadost, redundantnost, stereotypnost stylu, zdůrazňování etických konvencí, využívání starších uměleckých postupů apod. Postavení PL se často kvalifikuje jako funkční modifikace příbuzných celků — umělecké, folklórní a užitkové literatury. Podle autora vytváří PL zjednodušenou variantu uměleckého stylu; dnes je vztah mezi nimi volnější, PL se nechápe pouze jako periferní oblast literatury umělecké ani jako její hodnotový protipól, nýbrž jako vývojová složka vycházející z rozdílné úrovně jak autorské projekce člověka a světa, tak projekce čtenáře v díle.

Třetí část (Recepčný proces — čitateľ — čitateľ populárnej literatúry) se týká procesu čtení (aktu lektury) a problematiky čtenáře — cílového subjektu literární komunikace (čtenář jako kategorie literárněvědná náleží do teorie literární komunikace). V tomto kontextu se uvádí pojem komunikační kapacity, komunikačního zisku a komunikační ztráty, charakterizuje se responze čtenáře z hlediska jeho zkušenostního komplexu (kontextu komunikace). S pojmem dynamika příjmu autor objasňuje inklinaci, kterou reprezentují faktory psychosociální povahy (mj. sociální motivace čtenáře, vzdělání, kontextovost příjmu aj.) a povahy technické (např. mechanismy příjmu, charakter kontaktů v recepci aj.). Zajímavá a poučná je pasáž týkající se působení čtenáře v literárním díle, autorské projekce vzhledem k čtenářským typům. Stylistické vyjádření „čtenáře v díle“ patří do kompetence autorské stratifikace příjemce (může být formálně vyjádřen oslovením, dedikací, prologem, epilogem, mimotextovými postupy, názvem díla apod.). Pojem čtenářská kompetence je výchozí pro charakterizování komunikačních recepčních stereotypů, jejichž utváření chápe autor jako metakomunikační proces; popis stereotypů příjmu má pro tvorbu textu klíčovou a modelovou pozici.

V oddíle čtvrtém (Komunikačný profil žánrov populárnej literatúry) se výklad týká vlastností typických pro žánrovou profilaci PL, jako je např. funkční synkretismus, výjimečnost, výběr témat (zvl. tematická neobyčejnost), převaha epických postupů, kompoziční schematičnost, heroizace postav, operativnost, menší autorská účast na tvorbě, důraz na čtenářův idiolekt, ztráta autorského odstupu od čtenáře aj. Také žánry PL se osvětlují z hlediska recepce. Autor konstatuje, že vývoj žánrů v rámci PL není možný, lze mluvit jen o jistém posunu, nikoli o vývoji celé soustavy PL.

V části páté (Slovesný folklór a populárna literatúra) se jednak vymezuje protiklad mezi slovesným folklórem a PL jako dvěma zvláštními systémy, jednak rozdíl mezi procesem literární popularizace a folklorizace (ta funguje podle P. Liby jako specifický literární program popularizace).

Svou podstatou sociologická část šestá (nazvaná Preklad populárnej literatúry) si všímá jednak typu a forem překladů v PL, jednak vývojových změn představ překladatelů (adaptérů, upravovatelů textů) o čtenáři PL.

[74]V sedmé části (Komunikačný prierez vývinu populárnej literatúry medzivojnového obdobia) autor uvádí jednak fakta a kontexty ovlivňující prosperitu PL tohoto období, jednak kompoziční a stylistické postupy PL.

V posledním uceleném oddíle (Popularizačný aspekt v naučnej literatúre pre deti) je autorova pozornost zaměřena na způsoby chápání reality prostřednictvím jazyka dětí předškolního věku. Vychází z teze, že odborný (naučný) text pro děti je vlastně popularizační text v rovině dětského příjemce; dochází k závěru, že zásada popularizace spočívá na přetvoření pojmových hodnot na systém představ. — Za každou kapitolou jsou uvedeny obsáhlé poznámky a bibliografie.

Máme před sebou zasvěcený obraz o historii, současném stavu, poetice, problémech a výhledech PL. Kniha je zajímavá i pro jazykovědce zabývající se problematikou společenské komunikace, mnohé inspirace v ní najdou odborníci v oblasti lingvostylistiky apod. Je krokem ke komplexnímu poznání celého literárního systému, v němž PL funguje jako součást široce chápané slovesnosti; nejdůležitější je však fakt, že kniha P. Liby se týká problematiky celospolečenské, problematiky nadmíru důležité pro kulturu pojímanou v nejširším slova smyslu (např. v souvislosti s fungováním tzv. masové kultury a umění).

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 1, s. 72-74

Předchozí Otakar Šoltys: K anatomii metafory

Následující Jan Petr: Bulharistické studie Rogera Bernarda