Jazyková situace zemí rozvinutého socialismu a problematika jazykové kultury

Jiří Kraus

[Články]

(pdf)

Языковая ситуация стран развитого социализма и проблематика культуры языка / The linguistic situation in the developed socialist countries and problems of language culture

Liblické zasedání v r. 1981, které vytyčilo program prací na mezinárodním cílovém projektu Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti (SaS, 43, 1982, s. 1—30), zdůraznilo potřebu popsat a zobecnit metodologické zásady současné marxisticky orientované jazykovědy vztahující se k zkoumání jazykových situací v historicky konkrétním vývojovém období. Zvláště v socialistických zemích, kde jazykovědný výzkum je organizačně soustředěn v akademických i univerzitních pracovištích a kde problematika národního jazyka a společenské komunikace je nedílnou součástí národnostní a kulturní politiky státu, vytvořily se příznivé podmínky nejenom pro popis a výklad národního jazyka, ale také pro cílevědomé ovlivňování jeho vývoje.

První ucelené koncepce teoretického zasahování do systému spisovného jazyka a jeho společenských funkcí se objevují v sovětské sociální lingvistice a jazykové politice let dvacátých a krátce nato, v souvislosti s vystoupením proti purismu v české kodifikační praxi, i v Československu, hlavně v pracích Mathesiových a Havránkových. Oba tyto myšlenkové proudy nacházejí v socialistických zemích četné následovníky a pokračovatele, otázky institucionální péče o spisovný jazyk a o úroveň jazykové komunikace (spolu s obecnou problematikou regulování jazyka) nabývají stále větší význam nejen pro jazykovědu, ale i pro celou národní společnost (Aktuální otázky, 1979). Příčiny tohoto zájmu lze hledat ve vzrůstajícím počtu aktivních uživatelů spisovného jazyka, v demokratizaci vzdělání a kultury a v masovém šíření poznatků vědy a techniky i společensky závažných informací vůbec. Zároveň s tím, jak se užívání spisovného jazyka stává nezbytnou součástí pracovní aktivity všestranně vzdělaného člověka (a jak se toto užívání ve specifických komunikačních okruzích stává náročnějším a problematičtějším), nově se utvářejí i aktivní postoje mluvčích k spisovnému jazyku v jeho funkci komunikační i národně reprezentativní. Všechny tyto dynamické okolnosti dorozumívání současně ovlivňují i péči o jazykovou kulturu v socialistických zemích a cesty, jimiž jsou teoretické závěry z této regulativní činnosti šířeny a uplatňovány v praxi. Obsah jazykové kultury však není podmíněn pouze činiteli povahy mimojazykové, ale i výsledky současného lingvistického poznání. Právě díky prolínání integračních a diferenciačních tendencí současné vědy se metodologie a teorie jazykové kultury obohacuje o poznatky takových oborů, jako jsou sociolingvistika a psycholingvistika, stylistika a teorie textu, teorie masové komunikace a žurnalistika, rétorika, teorie interpretace a některé další.

Důležitým rysem současné teorie jazykové kultury je snaha zdůraznit její aspekty obecné a konfrontační. Tím se také tato teorie liší od staršího pojetí oboru, které vyzdvihlo spíše specifické vlastnosti dílčích jazykových jevů a svými zobecněními celkem nepřesahovalo problematiku domácího spisovného jazyka. (Výjimku tu tvoří porovnání puristických tendencí ve vývoji češtiny a angličtiny v práci Mathesiově (1947b).) Proto také novější práce věnují značnou pozornost vypracování obecných principů jazykové kultury (Aktuální otázky, 1979), jednotnému pojmovému aparátu a mezinárodně uznávané terminologii oboru (Jedlička, 1978; Nadawki i hranicy, 1979). Zásluha tu patří převážně lingvistům ze socialistických zemí, protože právě v těchto zemích se uplatňují politické a kulturní předpoklady pro aktivní účast občanů ve společenské komunikaci i pro řízené působení lingvistické teorie na [213]vývoj spisovného jazyka. Zároveň lze také počítat s tím, že zkušenosti socialistických zemí v oboru jazykové politiky a jazykové kultury by mohly být nepochybně přitažlivé i pro země třetího světa, v nichž nyní dochází k urychlenému rozvoji samostatných spisovných jazyků a které se vyznačují i postupným vzrůstem vzdělanosti obyvatelstva.

Závažným východiskem konfrontačního studia jazykové kultury a jejích společenských podmínek je pojem jazykové situace (Jedlička, 1978; Scharnhorst, 1980a, b). Jazykovou situaci vymezuje současná jazykověda jako důležitou součást celkové situace sociální a chápe ji jako složitý dynamický proces komunikace v určitém společenství, který je utvářen jednak společenskými aspekty komunikace, jejími kulturními tradicemi a technickými možnostmi, jednak vlastnostmi těch národních jazyků a existenčních forem, které se v daném společenství uplatňují. Spolu s místními jazyky se stávají významnou složkou jazykových situací i jazyky mezinárodního dorozumívání a ty jazyky, s nimiž společenství udržuje stálé politické a kulturní styky. (Určitou úlohu tu mají i ty cizí jazyky, jimž se vyučuje ve školách, a stupeň ovládání cizích jazyků příslušníky společenství.) Z tohoto hlediska je v rámci socialistických zemí mimořádně důležitá funkce ruštiny jako jazyka dorozumívání mezi národy a současně i jazyka, který zaujímá první místo na světě ve vydávání domácí i překladové literatury (Dešerijev, 1977; Michajlovskaja, 1983).

Z uvedeného vymezení jazykové situace vyplývají i různé možnosti zobecnění. Lze tedy mluvit o jazykové situaci národní (např. české), státní (československé), vymezené geograficky (evropské, třetího světa) nebo na základě kritéria mezinárodní spolupráce a politického či ideového spojenectví, např. o jazykové situaci zemí budujících rozvinutou socialistickou společnost. Zvláště poslední z těchto zobecnění se ukazuje jako účelné, protože národní a státní jazykové situace zemí rozvinutého socialismu se stále více stávají dialektickou jednotou odlišností, podmíněných historickou a kulturní specifikou jednotlivých národních jazyků, a shod vyplývajících z příbuzných společenských podmínek, v nichž tyto jazyky existují.

Důležitým lingvistickým pojmem, který souvisí s analýzou jazykových situací, je pojem národního jazyka. Rozumí se jím soubor dílčích strukturních útvarů, obvykle nazývaných existenčními formami národního jazyka (Utěšený, 1980). Důvod, proč se tento pojem v novějších pracích lingvistů socialistických zemí rozšířil, spatřuji převážně v tom, že jako důsledek demokratizace společnosti ustupuje dříve zdůrazňovaný autonomní status spisovného jazyka a naopak se prohlubují vzájemné kontakty mezi jednotlivými existenčními formami spisovnými a nespisovnými. Tento pohyb je zřetelný nejen ve spisovném jazyce, zvláště pak v jeho dynamičtější variantě mluvené, ale také v útvarech nespisovných, protože tradiční místní dialekty stále více ztrácejí svou strukturní uzavřenost a jsou nahrazovány útvary nadnářečními. Tyto nadnářeční útvary nacházejí široké uplatnění v mluvené komunikaci různého stupně oficiálnosti a zároveň také v řadě periferních, nicméně dosti frekventovaných jevů ovlivňují spisovnou normu. Některé z těchto jevů dokonce postupně získávají status spisovnosti.

Z této dynamiky existenčních forem vyplývají i některé nové názory na stratifikaci národního jazyka. V novějších pracích J. Horeckého se vedle tradičně vymezené spisovné normy vyčleňuje ještě tzv. standard, charakterizovaný větší variantností výslovnostních variant, lexikálními neologismy a blízkostí k běžně mluvené syntaxi (Horecký, 1979). V české jazykové situaci se takto vymezenému standardu blíží pojem hovorové varianty spisovného jazyka, který v současných kodifikačních příručkách plní úlohu jistého filtru, jehož prostřednictvím do spisovného jazyka pronikají některé jevy, které starší kodifikace charakterizovala jako nespisovné. Rovněž v polské jazykovědě se odlišuje rigoróznější a tolerantnější varianta spisovné normy (Kurkowská, 1977), v sovětské jazykovědě posledních let se věnuje značná [214]pozornost protikladu hovorovosti a kodifikovanosti v mluveném projevu vycházejícím ze spisovného základu (Zemská - Širjajev, 1980). Ve všech těchto citovaných pracích se odrážejí obecné tendence k demokratizaci spisovného jazyka v zemích budujících rozvinutou socialistickou společnost. S tím ostatně také souvisí snaha současných kodifikátorů přiblížit spisovný jazyk modernímu úzu a těm vývojovým zákonitostem, které v něm postupně převažují.

Vnitřní dynamika spisovného jazyka současně vede k změnám v hodnocení kultivovanosti jazykového projevu. Například v české jazykové situaci, s výjimkou slavnostních, vysoce oficiálních nebo doslovně čtených vystoupení, jsou určité odchylky od spisovné normy nejenom přijatelné, ale dokonce jsou posluchači považovány za naprosto běžné. Proto se také kultivovanost řeči chápe šíře než pojem dodržování spisovné normy a daleko více se řídí takovými hledisky jako přiměřenost, čtivost (analogicky by bylo možno mluvit i o „poslouchatelnosti“), správnost argumentace, pestrost vyjádření atp. Tato kritéria zároveň představují základ pro kulturu jazykové komunikace jako aktuální dílčí části teorie jazykové kultury.

Významný společenský faktor, který působí na proměny současné spisovné normy v zemích vyspělého socialismu, představují ti lidé, kteří v důsledku svého pracovního zařazení, účasti na společenském životě a ve sféře osobních zájmů — často delší dobu po skončení povinné školní docházky — jsou stále častěji stavěni před úkol stylizovat nebo zpracovávat texty nejrůznějších žánrů a funkcí. Tito lidé vnášejí do veřejných vystoupení své osobní řečové návyky ze sféry běžně mluveného dorozumívání, na druhé straně však napodobují řečové modely jiných oficiálních (vědeckých, administrativních, řečnických, publicistických) textů. Přitom je třeba zdůraznit skutečnost, že proces vzájemného ovlivňování spisovných a nespisovných norem (a současně i komunikačních norem různých stylů) nevyvolává pozornost jenom jazykovědců. Naopak, všímají si ho mnozí účastníci veřejné komunikace spolu s tím, jak si stále více uvědomují závažnost jazykové kultury ve společenském životě i při formování všestranně rozvinuté socialistické osobnosti. Přitom se ukazuje, že vážnost postoje k otázkám jazykové kultury je u člověka tím větší, čím více komunikačních rolí ve společnosti zaujímá. Tato skutečnost staví před teorii jazykové kultury četné nové úkoly hlavně ve specifických sférách jazykové komunikace, jako je např. odborné a vědecké vyjadřování, interpretace vědeckých a uměleckých textů, publicistika, řečnictví atd. Přitom je třeba brát v úvahu nejenom řešení teoretických otázek v těchto sférách, ale také potřebu cílevědomé popularizátorské a vzdělávací činnosti, která musí vycházet z konkrétních podmínek společenského vývoje.

Jaké jsou tedy ty aktuální rysy jazykové kultury, kterým je třeba v rámci projektu Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti věnovat největší pozornost? V odpovědi na tuto otázku budu vycházet z jednotlivých okruhů péče o kulturu jazykových prostředků a péče o kulturu jazykového dorozumívání.

Základní okruh otázek se týká jazykové kodifikace. Kodifikací se rozumí vědecká činnost (a současně i výsledek této činnosti fixovaný v podobě pravidel, příruček a učebních pomůcek), která vede k postižení a upevnění spisovné normy. Kodifikace tak má svou stránku poznávací, která je založena na popisu a vysvětlení existujících jazykových jevů a postojů veřejnosti vůči jejich užívání, a stránku regulativní, hodnotící, v níž se formulují kodifikační pravidla a promýšlí se jejich zavádění do praxe. Spisovná norma se v kodifikaci odráží jednak prostřednictvím studia dynamiky jazykového systému, jednak empirickým poznáváním jazykového úzu. Souvislost s jazykovým systémem zajišťuje kodifikaci vědeckou adekvátnost, blízkost úzu její přijetí na veřejnosti.

V kodifikaci se prolínají dvě protikladné tendence spisovné normy — ustálenost a zároveň i její dynamičnost, tedy to, co Mathesius nazýval pružnou stabilitou spi[215]sovného jazyka (Mathesius, 1947a). Kodifikace se vždy zpožďuje za neustálým pohybem normy, proto také musí podléhat periodickým revizím. Ve spojitosti s tím se vyzdvihuje požadavek perspektivnosti kodifikace, tj. její schopnosti anticipovat směr jazykového vývoje. To je také důvodem toho, že na základě studia variantnosti normy lingvisté prosazují i existenci kodifikačních variant jako prostředků snižujících nezbytnou statičnost kodifikace (Dokulil - Kuchař, 1982; Jedlička, 1978).

Mezi mnoha aspekty vztahů mezi normou a kodifikací je metodologicky závažný i rozdíl v rozsahu obou těchto kategorií (Kraus a kol., 1981). V praxi by totiž bylo nemožné a současně i neužitečné, aby explicitní kodifikační pravidla zahrnovala spisovnou normu jako celek. V souvislosti s tím vzniká otázka, ke kterým oblastem normy se v určitých historických obdobích obrací pozornost jazykovědců i veřejnosti, co klade zbytečné nároky na osvojování kodifikace a zatěžuje komunikační praxi, co je v kodifikaci podmíněno funkcí jazykových prostředků a co vyplývá pouze z tradice a konvence, která místa kodifikace se vyznačují — mnohdy i nezaslouženě — z hlediska veřejnosti nejvyšším stupněm prestiže. Proměnlivost odpovědí na tyto otázky v různých jazykových situacích a v různých historických obdobích vývoje normativní jazykovědy je očividná. Přehlédneme-li normativní praxi v delší historické perspektivě, vidíme, že centrem pozornosti kodifikátorů byla ve středověku kompoziční pravidla řečnických a epistolárních textů, v období vzniku knihtisku pravopis, v rétorice a poetice 16.—18. stol. harmoničnost sdělení a kompozice, v humanismu slovník a mluvnice, v době národního obrození, kdy lze poprvé mluvit o kodifikaci v novodobém smyslu, znovu pravopis a mluvnice (převážně tvarosloví a slovotvorba). V současné době se pozornost kodifikátorů obrací k racionalizaci pravopisu, k ortoepii, k podsystému přejaté slovní zásoby, ke skladbě (zvláště pak k slovesné a jmenné rekci) a k slovosledu. V budoucnu je možno očekávat zájem o kodifikování výstavby nadvětných celků a o standardizaci textů vůbec. Jiná je situace nově vzniklých spisovných jazyků, kde k regulování různých jazykových rovin dochází téměř současně. Obecně se ukazuje, že ve všech jazycích se kodifikace rozšiřuje o nové problémy, jejichž řešení mnohdy přesahuje kompetenci jazykovědců. Je to zvláště oblast odborné terminologie, transkripce a transliterace, abecedního řazení grafémů, zkratek a firemních značek, syntaxe speciálních textů (např. patentů) atd.

V souvislosti s cílem projektu je možno stručně charakterizovat dva základní principy jazykovědné kodifikace v zemích rozvinutého socialismu. Je to za prvé prohloubená vědeckost kodifikace, opírající se o podrobný rozbor jazykového materiálu a jeho teoretický výklad i o zkušenosti z předchozích kodifikací. Za druhé je to společenský charakter kodifikace, tj. pozornost tomu, jak se kodifikace uplatňuje v praxi, jaké jsou postoje vůči kodifikaci, jaké se objevují potíže, jaká je nejvhodnější strategie zavádění kodifikačních změn, kdo tyto změny inspiruje apod.

Problematika kodifikace je pochopitelně pouze součástí širokého komplexu otázek jazykové kultury. Další významnou součást představuje naléhavá a aktuální problematika péče o kulturu jazykového dorozumívání (srov. Hausenblas, 1979; Mistrík, 1979; Kraus, 1983). Její obsah se pokusím charakterizovat v několika bodech a soustředím se přitom na ty aspekty, které zdůrazní shody jazykových situací v zemích rozvinutého socialismu:

(1.) Na rozdíl od péče o kulturu jazykových prostředků, kde regulační činnost se řídí snahou o jistou jednotnost pravidel, vychází kultura jazykového dorozumívání z různosti jazykových a slohových norem, její závěry mají spíše povahu dílčí, více doporučují než přikazují. Cílem kultury dorozumívání je vychovávat uživatele jazyka k tvůrčímu užívání jazykových prostředků. V moderní jazykové komunikaci tu má významnou úlohu i dialektický protiklad tvůrčího přístupu k jazyku — stan[216]dardizace, tj. regulování kompozičních, skladebních a lexikálních vlastností textu. Na rozdíl od kodifikace, která se vyznačuje univerzálností svých řešení, má standardizace účinek omezenější, vztahuje se spíše k jednotlivým žánrům vědeckého a administrativního vyjadřování, projevují se v ní požadavky strojového zpracování na jednotnou úpravu textu.

(2.) Kultura dorozumívání se vztahuje nejenom k textu, komunikátu, v jeho výsledné podobě, ale také si klade za cíl poznat a regulovat průběh jeho přípravy (stylizace) a myšlenkového zpracování (interpretace). Zvláště schopnost interpretovat, tj. pochopit a ve shodě s interpretovaným světovým názorem vysvětlit smysl textu, má značnou důležitost zejména v současné mnohostupňové komunikaci, v níž se stále více uplatňuje potřeba jisté informace zpracovávat, přístupně je předávat dalším skupinám adresátů. Interpretace např. vystupuje do popředí v publicistice při objasňování událostí politiky, ekonomiky a kultury, ve vědě, zvláště při stylizaci recenzí a bibliografických dokumentů, v oblasti administrativního stylu apod. Význam přiměřené interpretace (porozumění a vysvětlení textu) stoupá spolu s tím, jak vzrůstá množství informací fixovaných v podobě psaných i mluvených textů, s nimiž se účastníci komunikace ve své pracovní i zájmové činnosti setkávají.

(3.) Metodologicky důležitý rozdíl mezi péčí o kulturu jazykových prostředků a péčí o kulturu dorozumívání spočívá v tom, jak se tu uplatňují obory příbuzné, lingvistické a nelingvistické. V péči o kulturu jazykových prostředků mají ostatní obory úlohu spíše jen pomocnou, např. při aplikaci sociologických a statistických metod na zkoumání úzu současných uživatelů jazyka. Naproti tomu kultura dorozumívání se s ostatními obory prolíná daleko těsněji. Lze tu přímo mluvit o specifických oblastech kultury dorozumívání týkajících se umělecké literatury, vědy a techniky (v souvislosti s obsahem příslušných vědních oborů, jejich terminologií, jazykovou výstavbou aj.), publicistiky atd. Značnému zájmu se v socialistických zemích těší problematika masové komunikace a propagandy, jíž je v našem cílovém projektu věnován zvláštní oddíl. Příčinou tohoto interdisciplinárního zájmu je společenská úloha prostředků hromadného sdělování při utváření socialistického vědomí i těsná spojitost publicistického jazyka a stylu s moderním spisovným jazykem vůbec. Jazyk publicistiky totiž současný stav spisovné normy nejen odráží, ale také na něj působí (v souvislosti s tím je třeba připomenout, že jazyk prostředků hromadného sdělování je důležitým zdrojem jazykovědného materiálu, srov. M. Těšitelová a kol., 1982). Lingvistické studium publicistického stylu zároveň prohlubuje svou teorii i rozsah aplikací v souvislosti s tím, jak vstupuje do širšího kontextu problematiky přesvědčování, agitace a propagandy, teorie argumentace a rétoriky, interdisciplinárně pojaté žurnalistiky a dalších příbuzných disciplín.

V tomto výkladu jsme se převážně soustředili na ty jevy z oblasti jazykové kultury, které zdůraznily celkovou shodu jazykových situací v zemích budujících rozvinutou socialistickou společnost, a pokusili se charakterizovat sbližující tendence v teorii jazykové kultury, jak je v těchto zemích pěstována a institucionálně zajišťována. Současně však bude cílem projektu ukázat i národní zvláštnosti této problematiky, které vyplývají z historické a jazykové specifičnosti jednotlivých zemí, které se projektu zúčastňují. Pouze porovnání těchto sbližujících i odlišujících vlastností jazykového regulování a jazykové kultury může vytvořit vhodnou základnu pro další společný výzkum.

 

LITERATURA

 

AKTUÁLNÍ OTÁZKY JAZYKOVÉ KULTURY V SOCIALISTICKÉ SPOLEČNOSTI. Red. J. Kuchař. Praha 1979. (Dále Aktuální otázky.)

DEŠERIJEV, J. D.: Social’naja lingvistika (K osnovam obščej teorii). Moskva 1977.

[217]DOKULIL, M. - KUCHAŘ, J.: Zur Norm der Literatursprache und ihrer Kodifizierung. In: Grundlagen der Sprachkultur. Beiträge der Prager Linguistik zur Sprachtheorie und Sprachpflege 2. Berlin 1982, s. 114—131.

HAUSENBLAS, K.: Kultura jazykového komunikování. In: Aktuální otázky, s. 122—131.

HORECKÝ, J.: Vymedzenie štandardnej formy slovenčiny. SlR, 44, 1979, s. 221—227.

HORECKÝ, J.: K teórii spisovného jazyka. JČ, 32, 1981, s. 117—122.

JEDLIČKA, A.: Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha 1978.

KRAUS, J.: Tradice a úkoly péče o kulturu dorozumívání. NŘ, 66, 1983, s. 68—75.

KRAUS, J. - KUCHAŘ, J. - STICH, A. - ŠTÍCHA, F.: Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny. SaS, 42, 1981, s. 228—238.

KURKOWSKA, H.: Polityka językowa a zróznicowanie spoleczne współczesnej polszczyzny. Socjolingwistika 1. Polityka językowa. Prace naukowe UŠ Katowice 1977.

KVANTITATIVNÍ CHARAKTERISTIKY SOUČASNÉ ČESKÉ PUBLICISTIKY. Ed. M. Těšitelová a kol. In: Linguistica II a III. Praha 1982, interní tisk ÚJČ ČSAV.

MATHESIUS, V.: O potřebě stability ve spisovném jazyce. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947a, s. 415—435.

MATHESIUS, V.: Problémy české kultury jazykové. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947b, s. 436—458.

MICHAJLOVSKAJA, N. G.: O teoretičeskich i praktičeskich zadačach izučenija russkogo jazyka kak sredstva meždunarodnogo obščenija. VJaz, 1983, č. 5, s. 25—33.

MISTRÍK, J.: Kultúra dorozumievania a štylistika. Aktuální otázky, s. 132—138.

NADAWKI I HRANICY REČNEJE KODIFIKACIJE (Aufgaben und Grenzen der sprachlichen Kodifizierung). Red. H. Fasske. Budyšín 1979.

PETR, J.: K realizaci programu Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti. SaS, 43, 1982a, s. 1—7.

PETR, J.: O realizacii programmy „Nacional’nyje jazyki v razvitom socialističeskom obščestve“. VJaz, 1982b, č. 5, s. 103—108.

SCHARNHORST, J.: Zum Status des Begriffs Sprachsituation. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 33, 1980a, s. 109—118.

SCHARNHORST, J.: Zu einigen Grundbegriffen bei der Analyse von Sprachsituationen. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 33, 1980b, s. 655—663.

UTĚŠENÝ, S.: K rozrůznění českého národního jazyka (Metodologické a terminologické poznámky). SaS, 41, 1980, s. 7—16.

ZEMSKAJA, J. A. - ŠIRJAJEV, J. N.: Ustnaja publičnaja reč’: razgovornaja ili kodificirovannaja? VJaz, 1980, č. 2, s. 61—72.

Slovo a slovesnost, ročník 45 (1984), číslo 3, s. 212-217

Předchozí Wolfdietrich Hartung (Berlin): Der Einfluss sozialer Faktoren auf die Entwicklung der Sprache in der sozialistischen Gesellschaft

Následující Jan Petr: Mezinárodní sympozium Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti (Kišiněv 1983)