Stylistika vědou samostatnou?
BHk (= Bohuslav Havránek)
[Chronicles]
-
K polskému sborníku z poetiky obsahujícímu i několik zásadních prací o tématech stylistických, o němž referoval náš časopis v předešlém čísle (na str. 59n.), čestně se druží nový teoretický, poněkud schematický, článek TAD. MILEWSKÉHO v posledním čísle Języka polskiego (24, 1939, 33n.), O zakresie i przedmiocie badań stylistycznych. Autor se v něm snaží vymeziti předmět stylistického bádání, určiti hranice, které oddělují stylistiku jak od linguistiky, tak od vědy o literatuře, a ustaviti stylistiku jako samostatný vědný obor.
Sympatické je důsledně strukturální stanovisko autorovo[1] a zcela oprávněně klade požadavek, aby se uznávaly a odhalovaly normy stylistické a tím se stylistika uvedla do bádání strukturálního. Zjednodušuje si však příliš — podle našeho mínění — určení jevů stylových tím, že mezi ně šmahem zařadil jednak — stále ještě ve smyslu ponětí Ballyho — výrazové prostředky funkce emocionální, odděluje je tak s příkrostí nedosti oprávněnou od výrazových prostředků s funkcí „sématickou neboli znakovou“, jednak výrazové prostředky „funkce společenské“ (sociální), nehledě dosti k funkčnímu rozvrstvení jazykového systému (samé ‚langue‘). Návrhu pak, aby se uznala stylistika za samostatný vědný obor, řaděný vedle linguistiky a vedle literární vědy, lze myslím právem namítat, že je sice předěl mezi jevy stylu a jevy jazyka (ve smyslu ‚langue‘), ale nepřestává tím i jev stylu být jevem řečovým (jazykovým v nejširším smyslu); proto sotva lze stylistiku vyřazovat z vědných oborů linguistických. Otázku o vzájemném poměru linguistiky, stylistiky a literární vědy autor vůbec řeší příliš lineárně předpokládaje, že lze vědní obory prostě klást do řady vedle sebe, a nehledě k vzájemnému a nezbytnému křížení předmětu vědeckých oborů.
I když tedy nelze s pokusem autorovým vyřešit základní problematiku stylistiky souhlasit bez výhrad, je to vážný a nový příspěvek k diskusi o předmětu a metodě stylistického bádání, které jako vědecký úsek se v pravém smyslu slova teprve rodí v dnešní době.
[1] Toto zásadní stanovisko autorovo se projevilo již také v cenném jeho diskusním příspěvku k otázkám fonologickým (Z zagadnień fonologii v Biuletynu Polskiego towarzystwa językoznawczego VI, 1937, 13n.), v němž bez výhrady se staví na principy fonologické; samo jeho řešení příslušných otázek nemohli bychom přijímat bez diskuse, vadí mu i to, že vychází z nejstarších formulací fonologických pojmů a nepřihlíží k dalšímu jejich rozvoji (konkretně v otázce definice variant fonématu k Trubeckého definicím v Anleitung zu phonologischen Beschreibungen z r. 1935). — Rovněž jeho úvaze o stylistice by bylo prospělo, kdyby se autor seznámil s literaturou formalistické a strukturální školy ruské a české v širším rozsahu.
Slovo a slovesnost, volume 5 (1939), number 2, p. 112
Previous V. S. (= Vladimír Skalička): Ohlasy „pražské školy“ v Anglii a v Estonsku
Next Jan Mukařovský: Významová výstavba a komposiční osnova epiky Karla Čapka
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1