Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Písmo

Nikolaj S. Trubetzkoy

[Kronika]

(pdf)

L’Ecriture

PSANÍ je ze všech lidských jednání nejtěsněji příbuzné s mluvou. Proto by vědecké bádání o písmě a jazykověda měly míti mnoho společného ve svých metodách. Zajisté měli by badatelé o písmě a jazykozpytci pracovati v těsném spojení, ale bohužel není tomu tak. Obě vědy žijí v naprosté isolaci a po metodologické stránce jedna k druhé vůbec nepřihlíží. Konec konců je tento jev následek celkové individualistické povahy dnešní evropské civilisace. Bezprostřední příčinu lze však viděti v tom, že zkoumání písma je dosud vědou užitou, kdežto jazykověda už dávno překonala tuto vývojovou etapu; nyní však dospělo, zdá se, i bádání o písmě tak daleko, že samo pociťuje naléhavou nutnost prohloubiti svůj základ teoretický. Vznik široce založené „čisté“ vědy o písmě je aktuální věcí. A tato budoucí věda o písmě se nutně musí po stránce metodologické co nejtěsněji přimknouti k moderní strukturální linguistice. Jen za této podmínky mohou býti jisté základní problémy správně položeny a uspokojivě řešeny. Jednostrannost dnešního bádání o písmě záleží nejen v tom, že je zaměřeno výhradně prakticky, totiž, že samo sebe považuje za pouhou pomůcku pro jiná odvětví vědecká (jako na příklad: paleografické datování starých rukopisů, soudní zkoumání pravosti listin, grafologické posudky povahy), nýbrž také v tom, že se zabývá písmem jedině jako aktualisovaným projevem, jako individuálním jednáním, nikoli písmem jako sociální institucí. Moderní jazykověda si však dávno uvědomila, že úspěšné zkoumání mluvy („parole“) není možné bez zkoumání jazykového útvaru („langue“). Budoucí ,,čistá“ nauka o písmě nutně začne vyjasněním tohoto souboru otázek. Jistě se tu ukáží metodologické styčné body s fonologií. Zatím ještě však nejsou, a ta odvětví zkoumání písma, která existují již dnes, jeví zatím (pokud jsou vůbec vědecká) metodologickou příbuznost jedině s fonetikou.

V novém časopisu DIE SCHRIFT, odborném listu pro vědeckou grafologii, soudní zkoumání písma, umění písma a vyučování písmu, dějiny písma a bádání o autografech, redigovaném O. Fantou a W. Schönfeldem (ročník I., seš. 1, leden-únor 1935, nákl. R. M. Rohrera, Brno - Praha - Lipsko - Vídeň), mohou býti ovšem zastoupeny jen existující dnes odvětví užitého zkoumání o písmě. Založení tohoto časopisu lze co nejvřeleji uvítati, neboť jedině zdůrazňování toho, že je bádání o písmě jako samostatná disciplina oprávněné, může časem vésti k utvoření čisté nauky o písmě, kterou tu požadujeme. Avšak i nezávisle na takových úvahách může jazykozpytec již dnes čerpati z nového časopisu zajímavé zprávy o vývoji soumezné vědy a zhusta také cenné podněty a poučení. Velice nabádavé jsou tu metodologické analogie mezi studiem písma a fonetikou. Na př. článek prof. dr. Ernsta Seeliga (ze Štýrského Hradce) o „stálosti a proměnlivosti rukopisu“ je zajímavý pro každého fonetika. Všecko, co praví autor o individuálním rukopisu, lze stejně vztahovati i na individuální výslovnost a autorových názvů „(Simultan-) Konstanz“ a „(Simultan-) Variabilität“ může použíti i fonetik. V článku Maxe Hellmuta (z Berlína) o „práci se skupinami příznaků“ se uvažuje o problémech, které se naskýtají při zkoumání každé organické celistvosti. Také fonetik, zkoumající individuální výslovnost, musí operovati se „skupinami příznaků“. Zaráží a vzbuzuje jistou nedůvěru jenom autorova snaha stůj co stůj spojiti každou skupinu příznaků rukopisu s jistými rysy lidské povahy, což vlastně neodpovídá zásadám učení o celistvosti. Ještě více lze totéž namítati proti článku Alf. Gernata (z Vídně) o „Významu průvodních jevů“. Vůbec přímočará aplikace „grafologie“ na určování povahy zatím nejvíc odděluje toto odvětví zkoumání písma od fonetiky…

Doufejme, že se časopis „Die Schrift“ stane důležitým činitelem ve vývoji bádání o písmě a že tento vývoj v zápětí povede ke vzniku nové, teoretické vědy o písmu (ve smyslu výše uvedeném), která se po stránce metodologické opře o moderní strukturální jazykovědu, zejména o fonologii.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 2, str. 133

Předchozí R. J. (= Roman Jakobson), B. Hk. (= Bohuslav Havránek): České prvky v polské kultuře

Následující V. S. (= Vladimír Skalička), Mts. (= Vilém Mathesius): Z cizí linguistiky