Z cizí linguistiky

V. S. (= Vladimír Skalička), Mts. (= Vilém Mathesius)

[Kronika]

(pdf)

Linguistique à l’Etranger

LAZICZIUS GYULA, Bevezetés a fonológiába. A Magyar Nyelvtudományi Társaság kiadványai. 33. szám (Úvod do fonologie. Publikace Maďarské Jazykozpytné Společnosti. Č. 33.) Budapešť 1932. Str. 108. Cena 3 pengö.

Tento Úvod vznikl z několika časopiseckých článků. V první části jsou vyloženy základní ideje a termíny fonologie. Nejzajímavější z této části je peč[134]livý historický výklad o vzniku a růstu fonologie od prvních pokusů Saussurových a Baudouinových až k činnosti Pražského linguistického kroužku a ostatních.

Druhá část jedná o fonologii maďarské. Velmi důkladně jsou probrány samohlásky s obšírným popsáním stavu v maďarských dialektech. Ne zcela jasný je výklad výjimečných hlásek å̄ a ɛ̄, na př. ve slovech å̄rå а ɛ̄rɛ místo årrå a ɛrrɛ a vedle nich. Není zcela srozumitelné, co znamená, že å̄ a ɛ̄ jsou tu monoftongickými realisacemi diftongů, ale že v užším smyslu je nemůžeme považovat za varianty. Výklad je ovšem velmi obtížný; snad tu jde o méně dbalý styl, v němž se často připouští to, co v pečlivém stylu není možné.

Stručněji jsou odbyty maďarské souhlásky. K protikladu ty: gy bychom poznamenali, že nezůstává nevyužit, jak myslí autor (srov. adja—atja, t. j. fonologicky aďďa—aťťa). Naproti tomu nemůžeme asi jen tak beze všeho přijímat existenci dz, dž. Hláska dzs (=dž) je jednak v cizích slovech, j. findzsa, labndzsa, jednak vzniká asimilací z cs: kulcsba. V druhém případě je asi variantou, t. j. jinou realisací cs. (Podobně jako v češt. g v cizím kilogram, ale v českém kdo fonologicky k, foneticky g.) Na druhé straně náleží dz, pokud možno dvěma slabikám: mad-zag, fogód-zik. Je tedy asi spojením dvou fonémat d+z. V každém případě potřebuje celá věc ještě pečlivého přezkoušení.

V třetí a poslední části, která je věnována historické fonologii, se ukazuje, že změny fonologické nejdou stupňovitě, nýbrž skokem, dále, jak vznikají nové fonémy a konečně jak fonologické změny spolu souvisí. Vývody tyto jsou ilustrovány nejvíce příklady z maďarské fonologie. — Nechybí tedy v Úvodu nic, co bychom tam očekávali, leda snad několik slov o t. zv. fonologickém zeměpisu.

Celá kniha, psaná velmi srozumitelně a při tom poutavě, vyplní jistě svůj informativní a nabádavý úkol. Škoda pro nás, že je psána jazykem, který stále zůstává většině z nás uzavřen na sedm zámků.

V. S.

 

Mladý německý linguista HENRIK BECKER, který napsal také zajímavou, ale dosud bohužel netištěnou studii o shodách ve vývoji nové spisovné češtiny a nové spisovné maďarštiny, vydal r. 1933 knížku s názvem: Das deutsche Neuwort. Eine Wortbildungslehre (v Lipsku u E. Rohmkopfa, str. 105). Upozorňujeme na ni proto, že se v ní autor pokouší podat na základě živého jazyka soustavný přehled způsobů, kterými se v jeho mateřštině tvoří nová pojmenování (nikoli jen nová slova), a to jak po stránce tvarové, tak po stránce významové. Novým pojmenováním nazývá každé pojmenování, které se v dnešním tvaru nebo v dnešním významu v daném jazykovém společenství dříve nevyskytovalo. Nové utvořené pojmenování je sice nejvýraznější příklad nového pojmenování, ale není to jediný jeho typ. Novým pojmenováním je také třeba dialektické slovo, které bylo nově přijato do řeči spisovné, novým se stává pojmenování deformujícími změnami hláskovými, nové pojmenování vzniká posléze i tehdy, když pojmenování staré nabude bez viditelné změny vnější nového významu. Významové funkce, o které jde při vzniku nových pojmenování, dělí autor na čtyři hlavní skupiny. Při změně slovní kategorie zůstává základní význam, ale pojmenování přechází do jiné kategorie slovní, na př. z kategorie podstatných jmen do kategorie sloves nebo naopak. Významová modifikace rovněž nemění základní význam, nýbrž přidává k němu jen novou stránku, na př. ponětí hromadnosti, zdrobnělosti atp. Vlastní nové pojmenování, Beckerova třetí významová skupina, se týká jmen pro nové věci, nové vztahy, nové postřehy atd. Čtvrtou skupinu významovou nedovedl autor pojmouti jednotně. Řadí do ní různé formální změny, které nezasahují význam nebo nezasahují jej v jeho jádru, na př. poněmčování cizích slov, zkracování slov, žertovné přetvořování slov, argotické znetvořování slov pro tajné dorozumívání. Teprve uvnitř těchto významových skupin si všímá autor rozdílů ve formálních prostředcích pojmenovávacích. Prolínání obou stránek, významové a formální, které je důležitým rysem jazykového pojmenování, objevuje se tak velmi jasně. Vybudování celého výkladu na stránce významové je důležité a praktické zejména pro řeč mateřskou, která se nám jeví především jako aktivní schopnost vyjadřovací. Je správné také se stanoviska obecného jazykozpytu, neboť teprve stanoviskem funkčním je možné vybudovati jednotnou nauku o pojmenování z tradiční nauky o tvoření slov (kmenosloví) a t. zv. skladby v užším smyslu (nauky o významu druhů a tvarů slovních). Stručný pokus Beckerův zpracovává ovšem jen část nauky o pojmenování, ale ukazuje na cesty nové, z nichž může těžiti i vědecký rozbor češtiny. Tradičně, na stanovisku formálním, je vybudován souhrnný výklad o českém tvoření jazykových pojmenování, [135]Ertlovo Kmenosloví v jeho zpracování Gebauerovy Mluvnice české pro školy (1914), i nejpodrobnější monografie z toho oboru, Trávníčkův spis Studie o českém vidu slovesném (1923). Náběhy k funkčnímu pojetí příslušných problémů lze pozorovati v různých drobných statích Josefa Bečky, na př. v jeho Kapitolách o českém slovese (Naše řeč XVII, 1933) a v článku Slovesná rčení a sousloví (Naše řeč XVIII, 1934), neboť tam mu nejde jen o užívání slovesa, nýbrž vůbec o slovesné vyjadřování děje. Proto dobře upozornil na př. na to, že odstíny vidové, scházející u některých sloves, se často nahrazují výrazem rozloženým (platiti, ale vejíti v platnost nebo vyjíti z platnosti; rozpakovati se, ale přijíti do rozpaků atd.). Podobně Bečka v článku O příslovci v nové češtině (Naše řeč XVIII, 1934) dobře upozorňuje na to, že rozloženým příslovcem si musíme pomáhati v češtině tam, kde nelze k adjektivu utvořit adverbia (k adj. ohromující je rozložené příslovce ohromujícím způsobem) nebo že takového rozloženého výrazu užíváme pro důraz. Bylo by si jen přáti, aby autor postoupil od výkladů popularisujících a jednostranně normativně zaměřených k soustavnému a dobře teoreticky opřenému rozboru pojmenování v dnešní češtině. Program takové soustavné nauky o pojmenování je obsažen v thesích, které Pražský linguistický kroužek předložil prvnímu slavistickému sjezdu r. 1929.

Mts.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 2, s. 133-135

Předchozí Nikolaj S. Trubetzkoy: Písmo

Následující Přednášky v Praž. linguistickém kroužku v říjnu a v listopadu 1934