Těsnopiscův pohled na jazyk

Jiří Kraus

[Kronika]

(pdf)

Взгляд стенографа на язык / The stenograph’s view of language

Není sporu o tom, že již od poloviny 19. stol. představuje těsnopis jednu z nejpropracovanějších aplikací jazykovědných poznatků. Potřeba vytvořit rychlopisnou soustavu grafických prvků, která by odpovídala zákonitostem jazyka, inspirovala zvláště zjišťování kvantitativních poměrů v hláskové stavbě (při sestavování těsnopisných abeced) a v slovní zásobě (při vytváření a doplňování zkratkových a samoznakových řad). Požadavky na kvantitativní výzkum češtiny pro těsnopisné účely byly poprvé oficiálně vytyčeny již na 3. sjezdu stenografů v Brně r. 1888. Hlavní referát A. Krondla tehdy obsahoval tvrzení, že je „nezbytně nutno budovati od základu soustavu novou, která by vyhovovala povaze jazyka českého jakožto slovanského, opírajíc se o přesně zjištěnou iteraci (častost výskytu) a zvláště kombinaci hlásek českých (srov. Petrásek, 1973).

Tento program čeští těsnopisci průkopnickým způsobem naplňovali (viz o tom Kraus, 1972), i když jejich nejstarší práce byly pochopitelně poznamenány některými teoretickými nedostatky (hlavně nejasným odlišením jednotek grafických a zvukových a nepřihlížením k požadavkům reprezentativnosti statistických jevů). Vzhledem k tomu, že až do převládnutí soustavy Herouta-Mikulíka (dále HM) stála v popředí zájmu českých těsnopisců abeceda základního (nekráceného) písma, pozornost badatelů se soustřeďovala převážně na kvantitativní výzkum fonologický. Teoreticky zvláště cenné tu byly pokusy B. Trnky související s budováním jeho vlastní těsnopisné soustavy (Trnka, 1937).

Celková situace v českém těsnopisném výzkumu se zásadně změnila po r. 1945 díky soustavné teoretické i praktické činnosti zejm. M. Matuly. (V této souvislosti je namístě upozornit, že s M. Matulou tehdy úzce spolupracoval významný představitel slovenské stenografie, později přední slovenský jazykovědec J. Mistrík, srov. např. Matoušek - Matula - Mistrík, 1952.) M. Matula ve své osobě spojil přednosti vynikajícího praktika (jeho čs. rekord 200 slov za minutu v pětiminutovém diktátu s odstupňovanou rychlostí z r. 1957 je — i při obtížné porovnatelnosti těsnopisných výkonů v různých jazycích — ojedinělý u nás i ve světě) a i teoretika (zvl. v oblasti matematické statistiky, s dlouholetými zkušenostmi se zpracováváním jazykového materiálu).

Svou výzkumnou činnost shrnul M. Matula v nevelké, ale hutně stylizované knize Moderní těsnopis (Praha 1983, 202 s.). Již v úvodu zdůrazňuje mnohooborové souvislosti těsnopisu, které se týkají obecné teorie písma i procesu psaní, jazykovědy, a to jejích aspektů kvantitativních, stylistických apod., matematiky, biomechaniky, psychologie. Teoretická zajímavost těsnopisu pro jazykovědce spočívá hlavně v tom, že je soustavou písma směřující k co největší ekonomii a co nejmenší redundanci, to znamená k maximální informaci na jednu grafickou jednotku.

Prvním předpokladem k dosažení tohoto stavu je konstrukce těsnopisných abeced. Nejvýhodnější abeceda je taková, v níž je korelace mezi četností výskytu hlásek a grafickou jednoduchostí odpovídajících písmen úplná. Snaha o dosažení tohoto stavu stála v popředí zájmu spíše v minulosti; vzhledem k tomu, že těsnopisné abecedy jsou ve většině jazyků už dotvořeny, dochází tu nyní jen k některým dílčím reformám. Četné instruktivní příklady soustav kurzorických (připomínajících tahy běžného písma) a geometrických (připomínajících části písmen velké tiskací abecedy, taková je např. anglická soustava Pitmanova) uvádí I. kapitola knihy nazvaná „Těsnopisná soustava“ (s. 13—59). Autor je dobře poučen o existujících statistikách fonémů a grafémů a svůj výklad doplňuje výsledky dlouholetých výzkumů vlastních, hlavně z projevů stylu řečnického, publicistického a jednacího (administrativního). Spolu s tím se zabývá i jednotkami vyššími než grafém — tzv. složkami (častými kombinacemi grafémů), slabikami a morfémy.

Druhý předpoklad rychlopisnosti těsnopisu, zvláště v pozdějších etapách vývoje soustav velice účinný, spočívá v krácení slov a slovních skupin (v těsnopisné terminologii spřežek). (Podrobně jej probírá kapitola II., nazvaná „Krácení“, s. 60—127.) Také zde autor doplňuje výsledky základních výzkumů (Jelínek - Bečka - Těšitelová, 1961; Těšitelová, 1974) rozsahově omezenějšími statistikami vlastní[74]mi, zpracovanými na základě textů z převládající stenografické praxe. Přehledně vykládá a ilustruje některé pojmy teorie informace a lexikální statistiky (zákon Estoupův - Zipfův, entropie, redundance) a rozvádí jejich použitelnost pro těsnopisný výzkum.

Zkratky, jak dovozuje autor, se tvoří a) od slov s vysokou frekvencí, b) od slov odvozených z frekventovaných základů a c) od slov „dlouhých“, jejichž vypisování by bylo příliš těžkopádné. Rozsah zkratkového fondu stenografa je výsledkem jistého kompromisu mezi rychlopisnými nároky a individuálními paměťovými schopnostmi; mimoto jistý počet zkratek vzniká improvizací, na základě existujících vzorů, které jsou uspořádány podle určitých hledisk, hláskových nebo slovotvorných.

Převratným skokem, který vedl k podstatnému zvýšení rychlopisných možností českého (a v souvislosti s tím i slovenského) těsnopisu, se stalo tzv. krácení II. stupně. Jeho podstatou je snaha o co nejpřímočařejší vztah mezi grafickou úsporností zkratky a frekvencí slova, popř. ustálené slovní kombinace. Ideální korelace se tu dosahuje porušováním korespondence „grafický znak — hláska“, např. inverzí (demokratický se např. píše ‚ckr‘, lidově demokratický ‚ckl‘, zařízení ‚zřa‘ atp.), vynecháním začátku ((d)odat) nebo začátku i konce (po) žá(dat) — s odchylnou pozicí na řádce) nebo prostřednictvím monogramů (tj. graficky výhodných, ale nevyužitelných grafických znaků) označujících nejčastější slova (náš — ‚fr‘, na tomto — ‚ena‘, chceme — ‚cr‘ apod.). Toto krácení, především pak monogramy (hieroglyfy) pochopitelně zatěžují paměť stenografa (a nejsou proto určeny základnímu stupni těsnopisné výuky), dovolují však dosahovat daleko vyšších výsledků. U vyspělého stenografa se zároveň předpokládá schopnost v jazyce flektivního typu vynechávat ty koncovky, které jednoznačně vyplývají ze syntaktických funkcí slova, a ve větší míře tak uplatnit výhodné krácení začátkem (převládající v těsnopisných soustavách jazyků izolačního typu).

Uvedené postupy krácení II. stupně inspirují pak těsnopisce k neustále podrobnějšímu zjišťování frekvencí slov, slovních druhů a tvarů v textech, s nimiž se kancelářský i komorní stenograf běžně setkává. Pozoruhodným závěrem kapitoly o krácení je obecný nárys vlastností maximalistické soustavy — únosné samozřejmě jen pro úzký okruh vysoce výkonných stenografů. Tento ideální konstrukt, jehož výchozí abeceda by se příliš nelišila od současné české soustavy HM, by důsledně využíval své nejrychlopisnější tahy pro nejvíce frekventované jazykové jednotky různých úrovní, popř. by grafický obraz těchto jednotek v souladu s jednotlivými tahovými možnostmi modifikoval. — Hlubšímu pochopení problematiky napomáhá i přehled krácení v soustavách zahraničních — německé, maďarské, ruské a v anglosaských.

Závěrečná kapitola („Stenografování“, s. 128—199) se soustřeďuje na stenografovací proces a převádění textu. Pro obecnou teorii písma jsou poučné výklady o psychologické a biomechanické povaze grafické činnosti (s matematickým vyjádřením jednotlivých výsledků psacího pohybu, které mají tvar sinusoidální nebo cykloidální). Pro jazykovědce jsou zajímavé četnými příklady doložené poznámky o významové soudržnosti textu (v souvislosti s převodem obtížných nebo neúplně, popř. nečitelně zapsaných úseků) a o slohovém rozdílu mezi projevy mluvenými a psanými. Tím, že stenograf musí mít schopnost redakčně upravovat text na základě vědomí o této rozdílnosti, dostává se těsnopis na nesporně první místo před ostatní prostředky záznamu a pohotového přepisu řeči.

Matulova kniha je ve světové těsnopisné literatuře, převážně poznamenané prakticismem, dílem zcela ojedinělým. Zaslouží si proto pozornost nejen stenografů, ale i odborníků v těch oblastech, do nichž svým pojetím podnětně zasahuje.

 

LITERATURA

 

JELÍNEK, J. - BEČKA, J. V. - TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961.

KRAUS, J.: Vztah těsnopisu a jazykovědy. NŘ, 55, 1972, s. 1—9.

MATOUŠEK, K. - MATULA, M. - MISTRÍK, J.: K vyšším rychlostem v těsnopise. Praha 1952.

PETRÁSEK, J.: Dějiny těsnopisu. Praha 1973.

TĚŠITELOVÁ, M.: Otázky lexikální statistiky. Praha 1974.

TRNKA, B.: Pokus o vědeckou teorii a praktickou reformu těsnopisu. Praha 1937.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 1, s. 73-74

Předchozí Zuzana Majerčáková: O slovníku gemerského nářečí

Následující Jan Petr: Slavistická bibliografie NDR