Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K metodice popisů jazyků světa

Petr Zima

[Rozhledy]

(pdf)

К методике описаний языков мира / On the methodology of description of languages of the world

0. Publikace Jazyky sveta autorů V. Krupy, J. Genzora a L. Drozdíka (Bratislava 1984, 507 s.) je svým způsobem první splátkou na dluh, který současným jazykovědcům zanechala nejen generace Gebauerova a Zubatého, ale i generace Mathesiova a Havránkova. Od časů poznámek, které E. Kovář (1898, s. 162—167), neprávem opomíjený současník Zubatého, okrajově věnoval klasifikaci jazyků světa ve svém spise o původu jazyka, se v našich obecněji zaměřených publikacích o jazyce i jazycích změnily části věnované tomuto tématu kvantitativně málo (jsou to vždy jen [131]jakési omezené přílohy či seznamy), kvalitativně a metodicky skoro nic (jde stále většinou jen o výčet hlavních rodin, větví a jazyků, více či méně spolehlivý). O jistou modernizaci pohledu na tuto tematiku se pokouší např. i naše poslední obecné encyklopedické dílo středního rozsahu (kolektiv EI ČSAV, 1981), a to kombinací jakéhosi „klasifikačního přehledu jazyků světa“ (je podán u hesla Jazyk v II. díle, s. 27—28) s jednotlivými statěmi o konkrétních jazykových rodinách, větvích i jazycích světa. Nevýhodou je tu ovšem určitá vnitřní rozpornost tohoto přístupu, vzniklá patrně kombinováním starších a novějších materiálů v jedné publikaci.[1] Široká obec lingvistů i laických zájemců o jazyk i jazyky byla proto až příliš často odkazována na publikace nejazykovědné, zaměřené primárně na národnosti, kmeny, rasy či kultury, tedy na otázky jazykové různosti světa často blízké, ale nikoli s ní totožné. Na důsledky vyplývající z takové situace jsem měl už před časem možnost ukázat (Zima, 1978).

0.1. Obsáhlá monografie tří slovenských jazykovědců přichází shodou okolností v době zrání dalších podobných projektů. Na jedné straně „zraje“ ve výrobě projekt český, jehož rukopis byl v podstatě hotov již před několika lety.[2] Ten je ovšem zaměřen především na mladé čtenáře, se všemi problémy, které z toho vyplývají. Na druhé straně však dozrávají porůznu ve světě rozmanité představy o tom, jak dnes — šedesát let po vyjití prvního vydání klasického kompendia o jazycích světa (Meillet - Cohen, 1924) — zpracovat tuto prastarou a stále lákavou tematiku metodicky nově. Toto kompendium, všem lingvistům dobře známé, bylo přepracováno do jisté míry již pro své druhé vydání (1952). V současné době nové generace francouzské lingvistiky připravují jeho úplné přepracování, jež má být novým dílem svého druhu a má vycházet po regionálně vymezených částech. Jak zdůrazňuje edice nového díla (Perrot - Manessy, 1981, s. VII), jsou dvojí příčiny nutnosti toho, proč je třeba dílo úplně přepracovat: na jedné straně se úplně změnil v posledních desetiletích pohled na jazyky podstatných částí našeho světa, na jazyky Afriky, Asie, Oceánie a Ameriky. Stavět na tom, co o těchto jazycích bylo známo generaci Meilletově a Cohenově, dnes už prostě nelze; na druhé straně se změnily i priority lingvistického bádání — již zdaleka se neklade důraz jen na otázky diachronie, ale i na synchronní pohled na jazyk. Dodejme k tomuto Perrotovu krédu ještě jednu prioritu posledního desetiletí — rostoucí zájem o vztah jazyka a společnosti, o společenské funkce jazyka.

[132]0.2. Těmito otázkami se v současném období zabývá i jazykověda moskevské a leningradské školy a výsledky jejích snah se projevují už nejen v předběžném publikování teoretických a metodických úvah (např. Teoretičeskije osnovy …, 1980), ale i v konkrétních přípravách dlouhodobého projektu vydání seznamu, popisů a sociolingvistických charakteristik jazyků světa.[3] Nově byl souborně publikován i přehled jazyků světa, jenž po řadu let vycházel v rámci svazků Anthropological linguistics v USA (Voegelinovi, 1977, 1978). Navíc pak právě v minulých letech vyšla nebo se intenzívně připravuje celá řada regionálních publikací tohoto druhu. Nikoli náhodou převažuje zájem o oblasti, které donedávna ve světovém kontextu stály stranou. Např. pro africký kontinent vyšlo nejen obsáhlé kompendium B. Heina - T. C. Schadeberga - E. Wolffa (1981), ale i zajímavě pojatý „kapesní“, vědecky seriózní lexikon Jungraithmayrův a Möhligův (1983). Právě vyšla obsáhlá publikace o jazycích a jejich společenské funkci ve všech státech Afriky, již připravil tým badatelů NDR (Brauner a kol., 1985).

0.3. Za této situace se záslužná slovenská publikace stává vhodnou příležitostí k zamyšlení nad některými obecnými metodickými otázkami zpracovávání jazyků světa, ať už v pojetí univerzálním, nebo v pojetí široce regionálním.

 

1. Prvním metodickým problémem, s kterým se musí vyrovnat každá taková publikace, je rozpor mezi jazykovou různorodostí oblasti, již popisuje, a možnostmi i znalostmi i nejvzdělanějšího filologa jako jedince, či požadavek jisté homogennosti autorského kolektivu. Přitom nejde jen o různorodost jazykovou v užším slova smyslu, ale i o různorodost sociolingvistickou a v neposlední řadě i různorodost dosavadního lingvistického zpracování, jež často dosud operuje s různými systémy pojmů a jehož přístup k jazykům je proto různorodý.[4]

1.1. Zpracování různorodosti jazykových rodin i jazyků řeší pochopitelně všechny moderně pojaté práce tohoto druhu týmovým přístupem, a to už od časů A. Meilleta a M. Cohena. Je zde ovšem stále zásadní otázka, jak hluboce se různorodost jazyková může či musí promítat do různorodosti autorského týmu: extrémní řešení „jeden autor — jeden jazyk“ je zatím i edičně prakticky nezvladatelné. Možná, že k němu v budoucnu dojde v mezinárodní spolupráci a za pomoci samočinných počítačů. Ukazuje to např. skupina stanfordských badatelů při zpracování části svého archívu pro potřeby díla pokoušejícího se charakterizovat a definovat tzv. jazykové univerzálie (Greenberg - Ferguson - Moravczik, 1978). Jediným řešením v národním i regionálním měřítku je zatím tým „oblastních“ autorů, obecně znalých problematiky rodiny či regionu, pracujících se sítí spolupracovníků pro ty jazyky či rodiny, které jsou jim vzdálenější. To byl v zásadě i postup autorů současné slovenské publikace, kteří si rozdělili jednotlivé rodiny a regiony zřejmě nejen podle svých současných vědeckých zájmů, ale i podle studijních a odborných zájmů různých etap svého vývoje a v neposlední řadě asi i podle kritérií praktické nutnosti. V oblastech, jež byly jejich odborným zájmům vzdálenější (ale i v případech opačných), autorský kolektiv využívá široký okruh konzultantů, mezi nimiž je i mnoho lingvistů pražských. V tom či onom případě možná volba konzultanta pro konkrétní pole překvapí, stejně tak jako nevyužití obecnějších zdrojů zkušeností s pracemi podobného druhu (v seznamu konzultantů překvapivě chybí např. jména jako Vl. Skalička, O. Klíma ap.), ale v zásadě je výsledkem dílo, jež jako celek odpovídá stavu poznání jazyků jednotlivých oblastí světa. Nebyl to úkol jistě snadný.

1.2. Vzhledem k tomu, že všichni autoři recenzované práce jsou vědecky zaměřeni [133]především na jazyky mimoevropské, podařilo se zejména v případech typických regionů překonat i tradiční různost pohledu na jazyky tradičně zkoumané a na jazyky méně prozkoumané. Zvláště dobře z tohoto hlediska působí v naší publikaci vyrovnání jisté tradiční asymetrie Evropa — Asie + Oceánie, jež je sice do jisté míry dána nestejným vývojem jazykovědy v různých kontinentech, ale jíž bylo poplatno mnoho pokusů o klasifikaci či popis a inventář jazyků světa v minulosti. Tato publikace zahrnuje na jedné straně velmi informovaný úvod do klasifikace indoevropských jazyků a detailní encyklopedická hesla[5] o jednotlivých větvích a jazycích této rodiny. Je nutno ocenit, že tato hesla podávají i poměrně nové údaje povahy nejen lingvistické, ale také sociolingvistické. Naproti tomu kapitoly věnované těm oblastem Asie a Oceánie, které byly zřejmě autorům vlastní (nebo alespoň tak či onak blízké), jsou pochopitelně pojaty odlišně, ale velmi zasvěceně a tak, že srovnávání je v zásadě možné. To platí v plné míře nejen o většině jazykových rodin Asie (Krupa, Genzor), ale i Oceánie (Krupa) a pochopitelně i o většině záběrů semitohamitské rodiny, především o jejím „tradičním“ jádru (L. Drozdík).

1.3. Různorodost genetických rodin a „velkorodin“ jazyků světa — pokud je tradičně přijata jako základní kritérium třídění takovéhoto díla — přináší s sebou ovšem i nevýhody: genetická pouta jazyků, k nimž lingvisté (nebo jejich předchůdci) dospěli, ukazují totiž nejen mnoho užitečného o vztazích mezi jazyky, ale lingvisté-autoři a jejich čtenáři se do jisté míry mohou stát i jejich zajatci. Neumožňují totiž ujasnit si složité hranice mezi jazyky a nářečími (na íránských materiálech na problémy s tím spjaté upozorňuje např. Endelman, 1980). Na druhé straně genetická pouta do značné míry i zastírají specifické vztahy mezi jazykovými a nejazykovými společenskými skupinami (národnost, rasa, kulturní či ideové společenství ap.) a příliš neusnadňují čerpání informací o jazykové situaci v rámci administrativně-politických a geografických jednotek. To platí zvláště o sledování dat o jazykové situaci i jazykové politice jednotlivých států. Autoři slovenské publikace vyřešili tento problém velmi dobře — totiž sestavením abecedního rejstříku jazyků a hlavně pak i velmi prakticky důležitou kapitolou, jež podává v závěru celkový přehled o základních rysech jazykové situace a politiky v jednotlivých státech světa (oboje sestavil J. Genzor). Podotkněme, že publikace lingvistů NDR (Brauner a kolektiv, 1985) přistupuje k témuž problému z opačného hlediska: fundované lingvistické poučení o genetických vztazích jazyků najde čtenář v poměrně rozsáhlých obecných partiích, zatímco heslová část encyklopedické povahy je řazena abecedně podle názvů zemí a jednotlivá hesla jsou orientována na situaci v jednotlivých státech. Srovnání obou postupů ukazuje ovšem oprávněnost obou, ba zdá se, že se oba postupy vlastně navzájem doplňují.

 

2. Tím se ovšem dostáváme k otázce vztahu úvodních obecných partií k jednotlivým konkrétním heslům encyklopedické povahy.

2.1. Vycházíme-li z předpokladu, že přirozené lidské jazyky mají jako dorozumívací systémy lidského rodu určité společné, univerzální rysy dané samou jejich společnou podstatou, pak by bylo samozřejmě koncepčně nesmyslné opakovat univerzální fakta v heslech o jednotlivých jazykových rodinách či jazycích. Zahrnuje-li publikace jazyky celého světa (nebo alespoň celých rozsáhlých kontinentů či jinak vymezených regionů), mělo by vlastně „síto abstrakcí“ být možná dvou- či vícestupňové: úvodní partie by měly shrnovat rysy obecně univerzální, zatímco regionální úvody rysy omezené jen na danou rodinu nebo oblast. Pokud hesla neobsahují jen údaje o vlastní stavbě jazyků, ale i údaje interdisciplinární povahy (sociolingvistické, etnolingvistic[134]ké či jiné), měla by síta abstrakcí postihnout i takové údaje. Univerzalismy nejsou asi omezeny jen na strukturu jazyka, ale i na sociolingvistické situace, vztah jazyka a kultury, literatury ap.

2.2. Úvodním obecným partiím v publikacích o jazycích světa nebo oblastí připadá ovšem i další úloha: musí dát stručné poučení o technice lingvistické práce, uvést nelingvistické čtenáře do základních pojmů i metod jazykovědné práce. Čím více předchozího jazykového i jazykovědného poučení můžeme u čtenáře předpokládat, tím je tato úloha snazší, ale toto pravidlo platí bohužel i směrem opačným.[6] Představitelé ediční praxe, někdy zdánlivě obhajujíce srozumitelnost díla pro širší laickou veřejnost, donutí lingvisty k maximálnímu zestručnění úvodních teoretických částí a k eventuální zdánlivé náhradě části takových metodických částí jakýmsi slovníčkem lingvistických odborných názvů. Zdá se, že tomu tak do jisté míry bylo i v recenzované publikaci (s. 428—433 obsahuje pod názvem „Několik lingvistických termínů“ takový pokus V. Krupy). Domnívám se, že každá abstraktní terminologie (a není pochyby o tom, že terminologie našeho oboru není rozhodně jednoduchá) se snáze a srozumitelněji vykládá na souvislém textu bohatě ilustrovaném příklady než na izolovaných, mechanicky (tj. abecedně) seřazených seznamech odborných názvů. Pro evidenci a přehled pak úplně postačí dobrý abecední rejstřík. Kondenzace úvodních partií vedou paradoxně spíše k snížení srozumitelnosti než k jejímu zvýšení, protože údaje z obecných částí úvodních i údaje jednotlivých hesel vytvářejí koneckonců obsahově vzájemně se doplňující celek.

Taková byla zřejmě situace i v recenzovaném díle. Všude tam, kde autor úvodních partií (Krupa) měl možnost rozvinout své výklady a oživit je příklady, zhostil se svého úkolu způsobem nejen odpovídajícím současné úrovni výzkumu, ale i stylem, který je i laikovi srozumitelný. Navíc Krupa čtenářsky velmi zajímavým způsobem rozvedl některé obecné údaje sociolingvistické povahy: načrtl např. dynamický obraz vývojových změn v kvantitativní základně významných jazykových společenství světa (změny poměru počtů mluvčích hlavních jazyků světa od 16. stol. až po naše časy). Tyto dynamické rysy světového dorozumívání, jež se poprvé pokusil podobným způsobem zachytit již L. Bloomfield (1933, cit. podle vyd. 1962, s. 43 až 45), Krupa tvůrčím způsobem aktualizoval a rozšířil i jejich mimoevropskou základnu.

 

3. Klíčovou otázkou každého díla snažícího se popsat jazyky světa je ovšem vnitřní stavba a kompozice konkrétních hesel encyklopedického rázu.

3.1. Jak jsme již naznačili, ve dvaceti základních heslech jsou v recenzované publikaci zpracovány jednak geneticky prokázané nebo odůvodněně předpokládané jazykové rodiny, jednak i izolované jazyky nebo něco, co bychom snad mohli nazvat pracovními areály (např. vymřelé neklasifikované jazyky Blízkého Východu). Tento základní rastr v zásadě tradičního typu lze považovat za nesporně spolehlivý, přehledný a vnitřně většinou velmi dobře diferencovaný. Tak se na jedné rovině ocitají jazyky indoevropské, drávidské, ale i některé jazyky izolované. Přitom se citlivě poukazuje na možné další širší souvislosti (nostratická hypotéza). Vnitřní členění jednotlivých hlavních hesel a kompozice hesel dílčích jsou ovšem různé. U většiny těchto členění prokázali autoři v převážné většině případů maximální citlivost pro povahu problematiky té nebo oné oblasti či rodiny. Pro ilustraci takových zdařilých postupů srovnejme celky tak typologicky, geograficky i sociolingvisticky odlišné, jako jsou jazyky indoevropské a papuánské.

U jazyků indoevropských, jež jsou našemu čtenáři blízké nejen jazykově, ale i kulturně a politicky a jež představují jednu z nejdokonaleji propracovaných genetických [135]rodin, jdou autoři ve vnitřním členění konkrétních statí velmi daleko; je zde nejen poměrně obsáhlá regionální část úvodní, ale i úvody k jednotlivým větvím a poměrně do hloubky diferencovaná konkrétní jazyková hesla (např. pro románské jazyky tu nalézáme i samostatné heslo galicijština, pro germánské jazyky např. i lucemburština ap.).

Vědomě odchylný je na druhé straně např. přístup k papuánským jazykům. V úvodu se především poukazuje na odlišné metody, jež byly základem stanovení genetických (či předpokládaně genetických) svazků, vymezuje se specifický pojem fyla (jakožto seskupení jazyků, o nichž se předpokládá, že jsou geneticky příbuzné, ale jejichž příbuznost je volnější povahy než příbuznost jazyků v rámci genetické rodiny) a podává se pak přehled jednotlivých fyl, rodin až po jejich hlavní jazyky (většinou s údaji o přibližném počtu mluvčích). Situaci vhodně ilustruje jedno vybrané podrobné reprezentativní heslo o konkrétním jazyce a podrobná informace o sociolingvistické situaci v jednom vybraném typickém státním celku oblasti (Papua — Nová Guinea). V ní se i přehledně poukazuje na zajímavé otázky koexistence papuánských jazyků s pidžiny. Případ indoevropský a papuánský jsme při jeho rozdílnosti konfrontovali vědomě i proto, že na nich lze přesvědčivě ukázat, jak taktní i přesvědčivá diferenciace při popisu tak odlišných jazykových rodin i oblastí vyvěrá především ze zasvěceného a kritického přehledu materiálů i sekundárních pramenů. Dílo tohoto typu vyžaduje vždy jistý nadhled, získaný ať už dlouholetou vědeckou prací v oboru, anebo pečlivým všestranným studiem oblasti při přípravě takovéto publikace; žádná publikace tohoto typu se v národních měřítcích asi nevyhne obojímu přístupu. Je kladem slovenské publikace, že takový byl její postup i v převážné většině ostatních případů. Z mnoha jiných odborně vyrovnaných úseků jmenujme např. kapitolu o altajských jazycích, ale podobně by při rozboru obstála i většina dalších kapitol.

Nebylo tomu tak ovšem vždy, např. v partiích afrických. Jejich autor (L. Drozdík) nebyl ovšem v snadné pozici, protože v době, kdy byl asi postaven jako semitista před náročný úkol tyto části napsat, začal již v lingvistické afrikanistice kvas, jehož první výsledky se dnes projevují v úplně novém pohledu na řadu rodin i regionů Afriky. Tento ruch v době přípravy textu publikace ovšem ještě nevyústil v syntetické práce přehledové povahy, z nichž by mohl jako odborník jiné oblasti čerpat a získat alespoň sekundárně jistou míru kritického nadhledu, který se projevuje v partiích ostatních. Výsledek se neprojevil bohužel jen v značné jednostrannosti pohledu, ale místy zákonitě i v zastaralém pojetí a členění hesel. Např. jazyky konžsko-kordofánské jsou podány spíše jako jmenný seznam, promiskue zahrnující názvy jazyků a nářečí, jednotlivá jména jazyků jsou zmíněna bez jakýchkoli dalších údajů lingvistické či sociolingvistické povahy: u většiny jazyků v seznamu chybějí i údaje, kde se jimi mluví a jak velký je — třeba přibližně — počet jejich mluvčích.[7] Nad takovým seznamem jmen vyvstává otázka, k čemu je určen a čemu může sloužit (s. 396—399). K seznamu je připojeno několik vybraných hesel o konkrétních jazycích; o jejich výběru možno pochybovat. — Nejde nám samozřejmě o nadhodnocování vlastního oboru, ale o to, že moderní i přehledné a kritické zpracování afrických oblastí se stává ve světovém měřítku opravdu „prubířským kamenem“ ve většině dobrých současných přehledů jazyků světa:[8] není totiž náhodou, že nespo[136]lehlivé zpracování afrických částí právě tak rychle antikvovalo i druhé vydání známého kompendia Meilletova - Cohenova (1952).

3.2. U vlastního textu statí o konkrétních jazycích vyvstávají pak dva závažné problémy obecné.

3.2.1. Prvním z nich je podání informací o vlastní stavbě jazyka. Je nesporné, že tyto údaje jsou a musí zůstat klíčovými informacemi o jakémkoli jazyce a jakékoli tlaky směřující k jejich omezení nebo dokonce vypuštění je třeba odmítnout. Stať o konkrétním jazyce — má-li podávat skutečně komplexní informaci — musí být dialektickou jednotou údajů lingvistických (o struktuře jazyka) a sociolingvistických (počet mluvčích, důležitost v jazykové politice, vztah k literatuře a kultuře ap.). Velká většina konkrétních statí naší publikace tuto jednotu zachovává, i když autoři pochopitelně přihlížejí ke specifice té nebo oné oblasti, popř. jsou i někdy omezeni dostupností materiálů. Údaje o jazykových strukturách jsou podávány přehledně a často v zajímavém kontrastu a porovnání se slovenštinou, v kontextu reálných či možných jazykových a kulturních kontaktů: velmi hodnotné jsou partie o výpůjčkách do slovenštiny i z ní. Je třeba litovat, že poučení o stavbě jazyků jsou omezena jen na vlastní popisné údaje a příklady jsou omezeny na izolovaná slova či vazby. Nic totiž neoživí stať o konkrétním jazyce jako i krátký úryvek přirozeného textu (minimálně alespoň jedna věta). S touto praxí přišla už před lety funkčně zaměřená publikace E. A. Nidy (1972), která ji ovšem omezila na texty psané, resp. tištěné. Je velkým pokrokem, že např. nové vydání publikace Langues du monde (Perrot - Manessy, 1981) s vybranou ukázkou sociolingvisticky či strukturně závažného jazyka systematicky pracuje a užívá nejen souběhu ukázky foneticky transkribované a přesného (jazykově správného) překladu do francouzštiny, ale i doslovného překladu, který umožňuje to nejlepší a přitom nejjednodušší poznání zvláštností ve stavbě jazyka.

3.2.2. S mimojazykovou složkou stavby hesel souvisí i otázka zmínek o jazykovědných tradicích a dílech. Je třeba ocenit, že do stavby hesel recenzovaného díla byly pojaty i zmínky o základních tradicích jazykovědy dané oblasti a zmínky alespoň o nejznámějších lingvistech minulosti, bez jejichž práce by pokrok na tom nebo onom poli nebyl dnes myslitelný. Jazykovědě konkrétních oblastí dostává se tak ve formě přístupné širší veřejnosti místa, které jí právem náleží. V tomto ohledu vyznačuje se slovenská práce velkorysostí, srovnatelnou např. se slovníčkem Jungraithmayrovým a Möhligovým (1983), který dokonce souběžně s konkrétními hesly o jazycích uvádí v jednom abecedním uspořádání i všechna jména těch zesnulých jazykovědců, jejichž dílo žije dál.

 

4. Publikace Jazyky sveta je tedy činem obecně velmi záslužným a podnětným. Znovu se tak na prastaré tematice ukázala pravdivost slov jednoho ze zakladatelů tohoto časopisu: „… není lidského života, v němž by vůbec nebylo tvořivých možností. Je jen třeba se jich chopit a nenechávat všechno na jiných, na těch, kdo byli před námi, a na těch, kdo jsou s námi a vedle nás …“ (V. Mathesius, 1944, s. 18).

 

LITERATURA

 

BLOOMFIELD, L.: Language. New York 1933 (cit. podle vydání z r. 1962).

BRAUNER, S. a kol.: Verkehrs- u. Nationalsprachen in Afrika, Berlin 1985.

ENDELMAN, D. I.: K probleme jazyk ili dialekt v uslovijach otsutstvija pismennosti. In: Teoretičeskije osnovy …, s. 158—180.

GREENBERG, J. H. - FERGUSON, Ch. A. - MORAVCZIK, E.: Universals of human language. Stanford 1978.

HEINE, B. - SCHADEBERG, T. C. - WOLFF, E.: Die Sprachen Afrikas. Hamburg 1981.

JUNGRAITHMAYR, H. - MÖHLIG, W. J. G.: Lexikon der Afrikanistik. Berlin 1983.

[137]KOLEKTIV EI ČSAV: Ilustrovaný encyklopedický slovník I.—III. Praha 1981.

KOVÁŘ, E.: O původě řeči lidské. Praha 1898.

MATHESIUS, V.: Možnosti, které čekají. Praha 1944.

MEILLET, A. - COHEN, M.: Les langues du monde. Paris 1924. 2. vyd. 1952.

NIDA, E. A.: The book of thousand tongues. U.B.S. 1972.

PERROT, J. - MANESSY, G.: Les langues dans le monde ancien et moderne. Première partie: Les langues dans l’Afrique subsaharienne. Paris 1981.

REISENAUER, R. a kol.: Co je co. Praha 1983.

TEORETIČESKIJE OSNOVY KLASSIFIKACII JAZYKOV MIRA. Ed. V. N. Jarceva. Moskva 1980. (Dále Teoretičeskije osnovy … .)

VOEGELIN. C. F. - VOEGELIN, F. M.: Classification and index of the world’s languages. New York 1977, 1978.

ZIMA, P.: Nové poznatky v klasifikaci jazyků. (Doslov ke knize N. N. Čeboksarov - I. A. Čeboksarova, Národy, rasy, kultury. Český překlad. Praha 1978, s. 213—222.)

ZIMA, P.: Substrát, pidžin, kreol (K míře možného zobecnění). SaS, 44, 1983, s. 199—206.


[1] Tak např. některé části přehledu jsou koncipovány s maximální snahou o vskutku moderní pohled s hledáním možných širších souvislostí (např. koncepce skupiny „čínsko-austroasijské“), jinde jsou překvapivě konzervativní (hovoří např. zcela tradičně o jazycích turkotatarských). Překvapí na jedné straně vynechání některých evropských sociolingvistických zajímavostí, našemu čtenáři blízkých (např. v části o germánských jazycích je vynechána lucemburština), a jistá chudost mnoha mimoevropských částí (ve srovnání s publikací slovenskou to zvlášť vynikne — např. v partii o papuánských jazycích). To vše jsou koneckonců otázky koncepce: horší je, že existují rozpory mezi obecným přehledem a konkrétními jazykovými hesly, jež byla zřejmě převzata ze starších i novějších encyklopedických materiálů. Jen tak se mohlo asi stát, že občas konkrétní jazyky jsou ve svých heslech zařazeny do rodin či větví, o nichž se v obecném přehledu vůbec nemluví nebo jsou prohlašovány za překonané. Tak např. dva příbuzné jazyky kvaské větve nigero-kordofánské rodiny jsou řazeny každý jinak: jorubština podle zastaralé klasifikace („jazyk patřící do podskupiny kwa guinejské jazykové skupiny“ — II., s. 58), ale iboština (I., s. 912) podle novější klasifikace Greenbergovy.

[2] Jde o publikaci Světem jazyků, která byla připravena především pro specifický okruh mladých čtenářů. Nemá tedy řadu možností, jež měl projekt slovenský, ale navíc spíše řadu problémů, vyplývajících z velmi obtížného zápasu o maximálně srozumitelné přiblížení této tematiky dětskému a mladému čtenáři. Iniciátorem této publikace byl Al. Klégr, na přípravě jejího textu jsem se účastnil spolu s J. Kalouskovou, Z. Dubovskou, J. Vackem a širokým okruhem dalších spolupracovníků. Některé z myšlenek, které formuluji v tomto článku, možná vznikly již při promýšlení metodických otázek tohoto projektu a při diskusi s ostatními členy autorského kolektivu, jeho recenzenty (Vl. Skaličkou, J. Skácelem a J. Krausem) a v neposlední řadě i s jeho redaktorem a inspirátorem J. Fiedlerem.

[3] Podle informací, jež jsem získal od sovětských lingvistů-afrikanistů při účasti na kolokviu o afrických jazycích, pořádaném Univerzitou Karla Marxe v Lipsku v listopadu r. 1983.

[4] O různorodosti přístupu „tradiční“ a „netradiční“ jazykovědy jsem psal podrobněji ve svém starším příspěvku (1983, s. 199—200).

[5] Uvědomujeme si, že termín heslo pro označení jednotlivých statí o konkrétních jazykových rodinách, větvích nebo jazycích není zcela adekvátní, protože recenzovaná publikace není slovníkem v pravém slova smyslu. Z praktických příčin jej však v tomto příspěvku používáme.

[6] To ukázala zvláště názorně práce na zmíněném českém projektu, určeném pro mládež.

[7] Zde do jisté míry supluje základní údaje závěrečná přehledná Genzorova stať o jazycích a státech. To platí ovšem jen o jazycích s nějakým oficiálním statutem.

[8] Nutnost vyrovnat se nově s africkou tematikou cítí asi i mimolingvistické (spřízněné) disciplíny. Jako zvláště bizarní doklad této snahy uveďme např. pokus autorů jedné z posledních prakticky zaměřených encyklopedických příruček „pro každý den“ (R. Reisenauer a kol., 1983) klasifikovat kmeny a národnosti do dvou základních skupin: „mimoafrické“ a „africké“. I když jde o klasifikaci zcela nelingvistickou, působí přesto jistě na kažkého z nás např. zařazení naší vlastní národnosti jako „mimoafrické“ minimálně zvláštním dojmem.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 2, s. 130-137

Předchozí Otakar Šoltys: Nad další antologií z počátků pražské školy

Následující Olga Müllerová: Nová interní ediční řada ÚJČ ČSAV