Polská práce o perceptivních slovesech

Karel Frank

[Kronika]

(pdf)

Польская работа о рецептивных глаголах / A Polish study on perception verbs

Procesy vnímání jsou již dlouho předmětem zájmu psychologie a objektem gnozeologických zkoumání filozofů, pozornost lingvistiky poutá již delší dobu jejich jazykové vyjádření. Slovesa vnímání jsou pro jazykovědce zajímavá z několika hledisek. Stačí vzpomenout osobitostí pojmenovacích procesů (přenášení označení z jedné oblasti vnímání do jiné: podzim hraje všemi barvami, záměna vnímatele a zdroje: slepé zrcadlo, hluché místo) nebo lexikálních zvláštností, především časté homonymie, která může být téměř úplná, jak ukázal nedávno na jazyku hausa Viberg (The verbs of perception: a typological study. Linguistics, 1983, č. 263, s. 123—163). Poměrně hojné jsou obměny v hierarchizaci participantů těchto sloves, srov. na lavičce se leskne čerstvá barva × lavička se leskne (čerstvou barvou). Specifickým problémům větné sémantiky těchto sloves věnoval svou monografii Semantyka i składnia czasowników percepcji zmysłowej R. Grzesiak (Wrocław etc. 1983, 70s.).

Poučen postupy generativní sémantiky vychází autor v úvodu z metodologického předpokladu, že syntaktické a sémantické jevy nelze vzájemně oddělovat a významy vět a jejich syntaktické formy nutno popisovat jako hierarchizované predikátově-argumentové struktury. Verba percipiendi jsou charakterizována tím, že ve své významové struktuře implikují argumenty s rolemi proživatel (experiencer = Exp), příčina percepce (cause of perception = C) a orgán percepce (organ of perception = Org), lexikálně se diferencují podle účasti smyslového orgánu, který je v příslušných lexémech inkorporován a objevuje se v povrchové struktuře jen ve zvláštních případech (Piotr słyszy na lewe ucho). Vety s finitním tvarem těchto sloves jsou konkrétními realizacemi gramatických větných vzorců, majících za základ jednotlivé percepční predikátory.

Rozložení kapitol recenzované práce odpovídá pisatelově koncepci členění perceptiv na stavová (widzieć, widać, słyszeć, słychać atd.) a činnostní (patrzeć, słuchać atd.), slovesa wyglądać, brzmieć, smakovać, pachnieć (3. kapitola), která se někdy označují jako deskriptivní, považuje Grzesiak za kombinace tří predikátů, tj. např. Marie vypadá elegantně = vidím Marii a tvrdím, že je elegantní. U příkladů — vesměs z polštiny — se autor nespokojuje pouhým výčtem morfosyntaktických podob argumentů a aplikací selekčních pravidel pro jejich lexikální obsazení, ale všímá si zevrubně také interpretačních posunů při [246]vynechání některého z argumentů. To vede často k zásadnímu přeformulování výchozí větné struktury s původně úplným participantním zastoupením (srov. modální odstínění derivátů např. ve větách: Janek widzi = Janek może widzieć. Dobrze mi się widzi. Widzieć Neapol! Nie mnie widzieć te wspaniałe miasta!). Zvláštní kapitola (4.) pojednává o předponových odvozeninách lišících se od základu většími nebo menšími významovými modifikacemi.

Nová polská publikace podává tedy veskrze detailní poučení o jazykovém ztvárnění jedné důležité oblasti lidské (i zvířecí) fyziologie a psychiky (základní slovesa vnímání patří v jazycích k nejfrekventovanějším). Poněkud rušivě snad může v Grzesiakově práci působit jen striktní oddělování evaluativních sloves typu vypadat od vlastních perceptiv (vidět, dívat se). Nesvazuje je s nimi jen častá identičnost lexémů (vyhlížet, chutnat), ale především výskyt týchž argumentů v hloubkové struktuře (C, někdy i Exp, srov. Petr mi připadá nemocný). Jistá „stimulativa“ se ostatně nemusí s hodnocením spojovat vůbec (srov. zvon už zní). Další naše poznámka se týká zvláštnosti systému polských perceptiv v podobě existence petrifikovaných infinitivů widać, słychać, paralelních s widzieć, słyszeć, jichž se používá při označování prostého faktu vnímatelnosti podnětu. Ze systémového hlediska je třeba k nim přiřadit i homonymní neflektované czuć s týmž významem potenciálnosti (vedle nedefektního czuć s plnou flexí s významy ‚vnímat hmatem, chutí, čichem‘) a z důvodů formálně syntaktických a sémantických podle našeho názoru dále i znać ve významu ‚identifikovat některým ze smyslových orgánů‘, srov. znać wilka po głosie, tj. vlka lze poznat po hlase).

Grzesiakovu práci lze u nás uvítat mimo jiné vzhledem k tomu, že pomocí podobného aparátu popsali některá česká slovesa Daneš s kolektivem (Větné vzorce v češtině, Praha 1981). Posuzovaná práce může se tedy chápat i jako příspěvek ke studiu konfrontačnímu.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 3, s. 245-246

Předchozí František Štícha: Tvoření vět z propozic v současné ruštině

Následující Helena Confortiová: Polská práce o lexikologii a lexikografii