Maďarský atlas ruských hlásek

Sáva Hlaváč, Jiřina Hůrková

[Kronika]

(pdf)

Венгерский атлас звуков русского языка / A Hungarian Atlas of the sounds of Russian

V řadě fonetických monografií a sborníků vydávaných každoročně nakladatelstvím Maďarské akademie věd vyšla jako 11. svazek rozsáhlá práce Orosz hangalbum. A bezszédhandgok képzési sajátságai (Atlas ruských hlásek s podtitulem Artikulační a akustické znaky ruských hlásek), Magyar fonetikai füzetek, Budapest 1982, s. 286. Jejím autorem je známý maďarský rusista a fonetik Kálmán Bolla, který má s prací na fonetických atlasech již značné zkušenosti (Bolla, 1980, 1981). Jak je to u obdobných materiálových prací obvyklé, jádrem celé publikace je bohatá obrazová dokumentace hlásek ruského jazyka, získaná metodou palatografickou, lingvo- a labiografickou, rentgenografickou a glottografickou. Předností práce je, že využívá i metod akustických. Oscilogramy a spektrogramy ruských hlásek jsou přičleněny k obrazům artikulačním a uvádějí se paralelně s nimi.

Kniha je rozdělena do čtyř oddílů. Úvodní, poměrně stručná část obsahuje zdůvodnění výběru mluvčích, jimiž byli rodilí Rusové (ženský a mužský hlas), a seznam slov, na jejichž základě byly získány realizace jednotlivých hlásek. Větší část textu zabírají popisy artikulačních a akustických obrazů hlásek a povšechné údaje o způsobech jejich pořizování a o vyhodnocování materiálu.

Nejrozsáhlejší je druhá část knihy, která obsahuje vlastní obrazovou dokumentaci. Každé hlásce jsou vyhrazeny dvě protilehlé stránky. Na levé straně se uvádějí labiogramy a rentgenové průřezy hláskovacího traktu, na pravé straně palatogram, lingvogram, intenzitní záznam oscilografický, glottografický, spektrogramy a frekvenční průřezy (tzv. sekce). Každá hláska se označuje jak azbukou, tak ve fonetické transkripci IPA (International Phonetic Alphabet).

Hláskový materiál je tradičně rozdělen na část samohláskovou a souhláskovou. Popis samohlásek začíná jejich schematizovaným čtyřúhelníkem s příslušnou artikulační klasifikací. Jednotlivé oblasti realizací samohlásek jsou vyznačeny na průřezech mluvidly v neutrálním postavení. Vlastní obrazovou dokumentaci předchází ještě záznam vrstevnicových spektrogramů jejich realizací (pouze od jednoho mluvčího: mužský hlas).

Popis souhlásek začíná průřezem hláskovacího traktu v neutrálním postavení s vyznačením realizací jednotlivých souhlásek: v průřezu naznačuje autor i tendence pohybů artikulačních orgánů. Přehledná tabulka ruských souhlásek přináší jejich dělení podle hledisek artikulačních. Podobně jako u samohlásek uvádí autor vrstevnicové spektrogramy realizací souhlásek (opět jen od jednoho mluvčího: mužský hlas).

Uspořádání obrazového materiálu jedné hlásky do dvou protilehlých stran odpovídá běžným zvyklostem v pracích podobného typu a volba rozměrů jednotlivých záznamů je přiměřená. Značnou výhodou pro snadnější orientaci v atlasu je skutečnost, že K. Bolla neuvádí průřezy mluvidel v originální fotogra[249]fické podobě (tj. jako fotografie videozáznamu), ale překresluje je a pomocí úseček a měrných bodů (na každém průřezu je jich zakresleno asi 25) naznačuje pohybovou aktivitu mluvních orgánů. Při konečném zpracování hláskových atlasů (ale i dílčích záznamů ve fonetickém výzkumu) je třeba počítat s kvalitou reprodukční a tiskové techniky. Na přímých fotografických záznamech, zejména v menším měřítku, zanikají totiž často důležité detaily obrysů a rozhraní měkkých a tvrdých částí mluvidel, a tak jsou tato zobrazení pro většinu uživatelů méně užitečná. Při schematickém překreslení rentgenogramů se uživatel musí ovšem spolehnout na to, že při překreslování autor vyhodnotil artikulační poměry správně.

Rentgenové průřezy a dynamické fotolabiogramy získal autor pomocí záznamů na videomagnetofonu. Proti dosud často užívané metodě přímé rentgenokinematografie má práce s videomagnetofonem značnou přednost, která spočívá především v její mimořádné operativnosti, v možnosti okamžitě kontrolovat kvalitu výsledku záznamu a v libovolném opakování. Využití této metody v práci K. Bolla svědčí nejen o tom, že moderní technika pronikla do laboratorní praxe, ale i o moderní vybavenosti maďarské fonetické laboratoře.

Palatogramy a lingvogramy podávají doplňující údaje o místě dotyku jazyka s patrem, o šířce a průběhu tohoto dotyku a o šířce úžiny. Jsou provedeny obvyklou metodou barvící: části styku jsou zobrazeny černě. Ze srovnání obou záznamů lze získat představu o práci příslušných artikulačních orgánů.

Oscilogramy se uvádějí ve dvou typech: a) celkový přehledný záznam, který v malém měřítku zobrazuje amplitudovou obálku záznamu, b) jeden nebo dva vybrané úseky oscilogramu asi v pětinásobném roztažení ve směru časové osy. Roztažený signál podává přesnější informaci o průběhu intenzity v jednotlivých úsecích řečového signálu. Tyto úseky jsou na základních oscilogramech označeny šipkami. Je to postup výhodný za předpokladu, že jednotlivé úseky jsou vhodně vybrány. Např. u samohlásek bychom očekávali úsek odpovídající vrcholové fázi hlásky (tenzi; odpovídalo by to prostřednímu obrázku ze sérií labiogramů a rentgenových průřezů). Pro uživatele atlasu je poněkud zavádějící skutečnost, že autor často volil nikoli fázi vrcholovou, ale počáteční nebo koncovou (tj. intenzi nebo detenzi). Z obrazků pak nelze spolehlivě určit, zda jde o zobrazení nabíhajícího přechodu k sousedním hláskám, nebo o zobrazení náběhové fáze izolovaně vyslovené hlásky. Podle obrazů některých samohlásek soudíme spíše na případ druhý.

Roztažený oscilografický signál je konfrontován s časově synchronizovaným glottogramem, který podává informaci o činnosti hlasivek. Přednosti vysokofrekvenční glottografie se plně uplatňují při sledování některých jinými metodami obtížně zjistitelných jevů, např. při výzkumu sonorizace neznělých a desonorizace znělých souhlásek apod. Lze jen litovat, že právě hláskové odstíny tohoto typu nejsou do materiálu recenzované publikace zařazeny.

Roztažený oscilografický záznam a záznam glottografický se vhodně doplňují. Jejich vzájemné porovnání pouze ztěžuje okolnost, že je autor neumístil bezprostředně pod sebe, ale oddělil je základním oscilogramem. Nespornou předností atlasu ovšem zůstává, že autor oscilogramy ve dvou měřítcích do atlasu zařadil: zhuštěný záznam poskytuje informaci o průběhu celého signálu, roztažený záznam o průběhu změn. Pro snadnější orientaci uživatele by však — podle našich zkušeností — bylo výhodnější, kdyby glottografický signál doprovázel průběh celého oscilografického záznamu v roztaženém měřítku, a to s eliminováním časového zpoždění, daného průchodem akustického signálu na cestě hlasivky — mikrofon.[1]

Akustická spektra, pořízená zřejmě na některém modernějším typu sonagrafu,[2] sestávají ze čtyř typů obrazů: a) trojrozměrný spektrogram se širokým filtrem, b) trojrozměrný spektrogram s úzkým filtrem, c) tzv. sekce se širokým filtrem, d) tzv. sekce s úzkým filtrem.

[250]Hodnocení jednotlivých spekter je však poněkud ztíženo tím, že jednotlivé hlásky jsou zobrazeny izolovaně, bez svého hláskového okolí. Značně tím utrpěla charakteristika zejména těch hlásek, které se vyznačují buď značnou krátkostí vrcholové fáze, nebo signifikantními změnami v přechodových oblastech. Např. explozívy lze identifikovat nejen podle explozívního šumu (a pauzy před ním), ale také podle přechodových oblastí sousedních hlásek. Pro bezpečnou identifikaci akustického signálu je nejnižší jednotkou mluvené řeči hláskové spojení, v nejjednodušší podobě spojení souhlásky se samohláskou.

Z frekvenčních spekter některých ruských souhlásek v recenzovaném atlasu lze jen velmi obtížně určit, kterou fázi hlásky zachycují. Obdobně jako u oscilogramů samohlásek ztrácí uživatel představu o jejím napojení na dané hláskové okolí, což může mít vliv i na jeho představu o vrcholové fázi hlásky. Přechodové oblasti souhlásek jsou v některých případech (např. u explozív) velmi důležité nejen pro jejich identifikaci na spektrogramu, ale i pro jejich percepci. V žádném případě nelze např. považovat za jediný určující znak souhlásky jen její explozívní šum (Hlaváč - Pech, 1978; Borovičková - Maláč, 1975).

Vzhledem ke značné kombinovatelnosti zvukových prvků v přirozeném jazyce je vůbec výhodné volit při všech fonetických výzkumech hlásek taková slova, která vyloučí ovlivnění zkoumané hlásky anticipací nebo perseverací artikulačních pochodů (jak je to důsledně uplatněno např. v Atlase slovenských hlásek, Dvončová - Jenča - Král, 1969). Nelze-li tento požadavek uplatnit přednostně, např. při zkoumání některých pozičních variant, pak je třeba podat obraz celého jevu, nikoli mechanickou cestou izolovat jen danou variantu. Pouze z obrazu celého signálu může uživatel spolehlivě vyhodnotit jednak vliv okolí (tj. přechodové oblasti), jednak vlastní, vrcholovou fázi zkoumané hlásky.

Dynamické průřezy spekter (tzv. sekce) zachycují — podle autora — vrcholovou fázi hlásky. Ve fonetických pracích bývá tento úsek obvykle označen (upozorňují na to už Potter - Kopp - Green, 1947). V recenzovaném atlasu musíme vrcholovou fázi hlásky většinou jen odhadovat, a proto se nabízí otázka, zda by nebylo vhodnější uvést alespoň pro některé hlásky s výraznějšími změnami spektra více sekcí. Vzájemné porovnání spektrogramů a sekcí také ukazuje, že úzkopásmové sekce mají příliš nízkou intenzitu záznamu. Větší část jejich spektrálních složek buď zaniká, nebo není zobrazena zcela věrně. Pro uživatele je pak spolehlivější vycházet pouze ze sekcí širokopásmových.

Všechny záznamy uváděné v oddílu obrazové dokumentace byly pořízeny od jedné osoby (ženský hlas), pouze některé vybrané záznamy akustické doplnil autor o dalšího mluvčího (mužský hlas). Zobrazení hlásek jako základních zvukových prvků řeči jen na základě individuálního tvaru a stavu mluvidel není v obdobných pracích nic neobvyklého. Z podobného pojetí vychází většina i velmi moderních hláskových atlasů (např. Koneczna, 1951; Koneczna - Zawadowski, 1956; Wängler, 1964; Dvončová - Jenča - Král, 1969; Molnár, 1970; Skalozubovová, 1979; Bolla, 1980, 1981). K takovému řešení vede autory obvykle snaha jak o objektivní popis artikulačních a akustických poměrů při tvorbě hlásek, tak i o zachování jednotného rázu celého, obvykle časově i technicky velmi náročného materiálu.

Poslední dva oddíly atlasu představují tabelární zpracování naměřených hodnot především z výzkumů artikulačních. V prvním z nich je každá hláska zobrazena v pěti zvětšených schematizovaných rentgenových průřezech hláskovacího traktu (vrcholová fáze hlásky uprostřed, počáteční a konečná na krajích a dvě fáze mezi nimi; těchto pět rentgenových průřezů uvádí autor ve zmenšeném měřítku také v předcházející části obrazové dokumentace). Vedle obrazů jsou uvedeny časové změny vzájemných vzdáleností vybraných bodů na artikulačních orgánech. V dalším oddílu je každý odstavec uveden jedním, rovněž schematizovaným průřezem hláskovacího traktu s dvěma vyznačenými vztažnými body, které vymezují vrcholovou fázi hlásky. Tabulka obsahuje naměřené hodnoty: většina dvojic měrných bodů je umístěna na dorzální části jazyka a přilehlé oblasti paterní klenby.

Kvantitativnímu hodnocení změn průřezů při produkci hlásek (které odpovídají změnám pohybu artikulačních orgánů) přisoudil autor ve své práci význam klíčový. Vyhodnocení značného množství číselných údajů obsažených v atlasu K. Bolla bylo umožněno využi[251]tím počítače, který patří k vybavení budapešťské fonetické laboratoře. Pro zkoumání produkce i percepce řeči a pro navrhování modelů hláskovacího traktu představuje soubor dat uváděných v recenzované práci přínos mimořádné hodnoty.

Svým rozsahem i způsobem zpracování hláskového materiálu převyšuje kniha K. Bolla jiné podobné práce. Realizace celé publikace v sobě skrývá nejen značné pracovní vypětí autorovo, ale i značné materiální náklady a svědčí o porozumění a podpoře ze strany nadřízených složek výzkumného pracoviště.

Hlavní předností atlasu je zhuštěné podání značného množství informací na poměrně malém prostoru a jejich účelné uspořádání. Přitom poslání atlasu není jen čistě teoretické. Svou názorností může posloužit i praxi, a to jak při vyučování ruštině, zejména při osvojování si ruské výslovnosti, tak i v některých oborech lékařských a technických. Jeho hodnota není zanedbatelná ani pro řešení dnes velmi aktuální problematiky, a to komunikace člověk — stroj, jejímž organickým článkem je také řešení hlasových vstupů pro počítače.

 

LITERATURA

 

BOLLA, K.: Magyar hangalbum. Magyar fonetikai füzetek 6. Budapest 1980.

BOLLA, K.: Az amerikai angol bezsédhangok atlasza. Magyar fonetikai füzetek 9. Budapest 1981.

BOROVIČKOVÁ, B. - MALÁČ, V.: The spectral analysis of Czech sound combinations. Rozpravy ČSAV, 67. Praha 1967.

BOROVIČKOVÁ, B. - MALÁČ, V.: Klasifikace znělosti u explozív v češtině. SaS, 36, 1975, s. 285—294.

DVONČOVÁ, J. - JENČA, G. - KRÁL, Á.: Atlas slovenských hlások. Bratislava 1969.

HLAVÁČ, S. - PECH, K.: Fonetický výzkum okluzív — aspekt redundance. SlavPrag, 1. AUC. Praha 1978, s. 185—199.

KONECZNA, H.: Przekroje rentgenograficzne głosek polskich. Warszawa 1951.

KONECZNA, H. - ZAWADOWSKI, W.: Obrazy rentgenograficzne głosek rosyjskich. Warszawa 1956.

MOLNÁR, J.: A magyar beszédhangok atlasza. Budapest 1970.

POTTER, R. K. - KOPP, G. A. - GREEN, H. C.: Visible speech. New York 1947.

SKALOZUBOVA, L. G.: Dinamika zvukoobrazovanija (Po dannym rentgenografirovanija). Kijev 1979.

STRAKA, G.: Album phonetique. Québec 1965.

WÄNGLER, H. H.: Atlas deutscher Sprachlaute. Berlin 1964.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 3, s. 248-251

Předchozí Ludmila Uhlířová: Generativní syntax bulharštiny

Následující Jan Petr: Výbor z přednášek Jacoba Grimma