Lexikální ukazatele nemožnosti dekomponovat věty s koordinací

Petr Piťha

[Články]

(pdf)

Лексические показатели невозможности декомпонировать предложения с координацией / Lexical criteria for impossibility of decomposition of sentences with coordination

Dnes je všeobecně známo, že v rámci slučovacího vztahu (koordinace spojkou a) je třeba lišit spojení volné a těsné. Jejich významový rozdíl je doložen rozdílem vět (1) a (2), srov. Piťha (1966), a homonymií věty (3), která vyjadřuje významy (4) a (5).

(1)	Romulus a Remus založili Řím. (společně, jednou)
(2)	Michelangelo a Dante oslavili Řím. (každý sám, vícekrát)
(3)	Karel a Marie mají auto.
(4)	Jedno auto. (dohromady)
(5)	Každý své auto.

Otázka, zda je nutné v rámci koordinačního vztahu činit tento rozdíl, anebo zda je možno všechny koordinace chápat jako stažení dvou vět, byla široce diskutována v létech sedmdesátých, srov. např. Stockwell et al. (1973), Dik (1972). Historii problému, který je velmi starý, sleduje Wierzbická (1980). U nás se jím zabýval už Gebauer (1904).

O spojce a lze tedy říci, že má jednak význam kumulativní, v případech (1) a (4), jednak distributivní, v případech (2) a (5). Zmíněný významový rozdíl je pochopitelně nutno zachytit při popisu významové (hloubkové) roviny, srov. Piťha - Sgall (1972). Automatická analýza homonymních vět typu (3) je prozatím úkolem nezcela vyřešeným. Při některých aplikacích, např. strojovém překladu, není třeba ho řešit, protože homonymie tohoto typu jsou v mnoha jazycích stejné. Při jiných aplikacích je však odlišení zmíněných významů nutné. Žádáme-li např. správnou odpověď na (dílčí) otázku (6), kterou klademe bázi dat, do níž byla zavedena věta (7), musíme vědět, o jaký význam jde.

(6)	Může Jan N. zvládnout úkol X?
(7)	Karel M. a Jan N. mohou zvládnout úkol X.

Systém, který vyžaduje takovou analýzu, je např. systém TIBAQ, který je navržen a rozpracován na MFF UK, srov. Hajičová a Sgall (1980).

Při přípravě automatické analýzy textu jsme zjistili, že některá slova nesou informaci o významu slučovacího spojení. Těmto slovům bude věnována pozornost v této studii.

Prvou a nejrozsáhlejší skupinu tvoří slova, jejichž valenční rámec může být na povrchové úrovni přebudován tak, že jeho dva různé prvky jsou koordinačně spojeny, srov. (8)—(10).

(8)	(a) Jan porovnal originál s překladem.
	(b) Jan porovnal originál a překlad.
(9)	(a) Jana oddělila hrách od čočky.
	(b) Jana oddělila hrách a čočku.
(10)	(a) Vztah otce k synovi byl velmi krásný.
	(b) Vztah otce a syna byl velmi krásný.

Věty (a) a (b) se ovšem liší. Ve větách (b) je vyjádřen vztah reciproční, věty (a) reciproční vztah nemají. Kromě tohoto rozdílu má koordinační vyjádření ve větách (b) tyto důsledky: Prvým, syntaktickým důsledkem, který se projeví i morfologicky, je funkční (a dále i formální) vyrovnání dvou, na významové rovině odliš[97]ných větných členů, tj. dva významově různé větné členy dostanou tutéž syntaktickou platnost a týž tvar (pád). Druhým důsledkem je to, že koordinace ve větách (b) znemožňuje, aby členy v ní uvedené měly různou roli v AČ, zatímco ve větách (a) tyto členy vystupují v AČ samostatně.

Pro otázku o možném rozdělování vět s koordinací do více vět bez koordinace je důležité, že věty (b) nelze mechanicky rozdělit, srov. (11). Rozdělení vět (b) by muselo být prováděno tak, abychom získali věty z (12).

(11)*	Vztah otce je velmi krásný a vztah syna je velmi krásný.
(12)	Vztah otce k synovi je velmi krásný a vztah syna k otci je velmi krásný.

Problém automatické analýzy není ovšem vyřešen zjištěním, že nějaké slovo rozebírané věty má valenční vlastnosti uvedeného typu. Existuje mnoho případů, kdy homonymní slovo má uvedené vlastnosti pouze v jednom ze svých významů: rovný — rovný čemu; rozmíchat něco — rozmíchat něco s něčím; totožnost — totožnost s něčím apod. Při analýze se budeme musit ptát, zda valenční rámec u nalezeného slova je náležitě naplněn. V takovém případě je koordinace koordinací pouze u jednoho hloubkového (i povrchového) větného členu, srov. (13) a (14).

(13)	Porovnávali překlad a originál se starším vydáním.
(14)	Vztah otce a matky k synovi byl velmi krásný.

Nevyřešeny zůstanou případy, kde sice najdeme slovo daných valenčních vlastností, ale rámec bude obsazen substantivy v plurálu, který oporu pro určení významového rozdílu stírá, srov. jednoznačnou větu (15) (a) s homonymní (15) (b).

(15)	(a) Karel a Petr se spolčili.
	(b) Chlapci a dívky se spolčili.

Zjistili jsme, že popsanou valenční vlastnost má řada slov, především s významem spojování a vzájemnosti (často s předponami s-, sou-) a dále odlišení (často s předponami od-, roz-). Největší počet v získaném materiálu (kolem tří set příkladů) připadá na slovesa: sblížit se, sbratřit se, srovnat, splést, rozloučit se, odlišit, rozmíchat, odpojit, porovnat, zaměnit, izolovat, přirovnat aj. Skupina substantiv je rovněž početná (zvláště počítáme-li tam samostatně i deverbativa a deadjektiva): rozestup, rozdílnost, spolek, součin, totožnost, příbuznost, průsečík, protiklad, analogie, součet, závislost, blízkost, podoba, … . Skupina adjektiv je méně početná: rovný, rozdílný, obdobný, příbuzný, současný, vzdálený, protichůdný, protikladný. Studovanou vlastnost mají také některá adverbia: zároveň, paralelně, odděleně, dohromady, souběžně. Není třeba zde rozhodnout, zda některá z nich zařadit k sémantickým adjektivům jako např. současně, nebo mezi nepravé předložky jako spolu s.

Druhou, rovněž početnou skupinu se studovanou valenční vlastností tvoří slova, která vyžadují, aby jejich doplnění mělo význam (většího) množství. (Ne zcela jasného výrazu „(větší) množství“ užívám proto, že v našem povědomí plurality není tak jasná hranice, jako je gramatická opozice singuláru a plurálu.) Význam většího množství může být vyjádřen především plurálem, ale i jinak, např. jménem hromadným, látkovým, generickým užitím jména označujícího druh apod. Pro nás je důležité, že význam množství může být vyjádřen také koordinační skupinou, výčtem. Je jistě zajímavé, že pro splnění požadavku významu (většího) množství nestačí, aby výčet měl jen dva členy. Povědomí mluvčích tu zřejmě dosud odpovídá staré rozdělení významů gramatického čísla: singulár, duál, plurál.

(16)	(a) Natahal mi do pokoje starý nábytek.
	(b) Natahal mi do pokoje stůl, židli, křeslo, skříň a umyvadlo.
	(c) ?Natahal mi do pokoje stůl.
[98]	(d) ?Natahal mi do pokoje stůl a židli.
	(e) Natahal mi do pokoje bláto/listí.
(17)	(a) Během jediného dne pochytali spiklence.
	(b) Během jediného dne pochytali celou rodinu.
	(c) Během jediného dne pochytali Jana, Pavla, Karla a Josefa.
	(d) ?Během jediného dne pochytali Josefa.
	(e) ?Během jediného dne pochytali Jana a Pavla.
(18)	(a) Člověk téměř vyhubil orla skalního.
	(b) ?Tatínek přes neděli vyhubil na chatě myš.

Jakkoli se věty (16) (c) (d), (17) (d) (e), (18) (b) zdají sémanticky nepřijatelné (resp. obtížně interpretovatelné), nelze je označit jako negramatické. Podstatné je, že diskuse o možných interpretacích, jež jistě mohou být velmi sporné a násilné, se týkají nikoli jazyka, ale mimojazykové skutečnosti. Nelze totiž říci, že po slovesech vyžadujících doplnění s významem množství nemůže stát jakékoli substantivum v singuláru. Stojí-li v doplnění takových sloves, nabude v jejich kontextu významu celku dělitelného na větší množství nějakých částí. Pro celou větu pak najdeme kontext, ve kterém je zcela správnou větou. Věta (16) (c) znamená, že mi někdo natahal do pokoje části konstrukce stolu, věta (17) (d) může znamenat, že byly nalezeny údy zabitého atd. Příslušné věty jsou označeny otazníkem pro svou obsahovou neobvyklost, nikoli hvězdičkou označující jazykovou nesprávnost. Věty (16) (b) a (17) (c) nelze rozdělit do několika vět, výčty v nich jsou v koordinaci těsné. Uvedený typ doplnění vyžadují slovesa s distributivním významem, jako nachytat, nakopat, nalovit, nanosit, nasbírat, pohubit, pochytat, pohynout, posbírat, pozamykat, vychytat, vymřít, vyhubit, vyvraždit, oběhat, odnosit, převozit, … .

Z hlediska gramatického popisu se ukazuje potřebné, aby do valenční oblasti byly pojaty údaje o tom, jaké doplnění vyžaduje distributivní význam sloves. Z hlediska automatické analýzy musíme mít na paměti, že u mnoha homonymních sloves je požadavek doplnění s významem množství spjat pouze s jedním jejich (distributivním) významem, srov.: vytahat, stahat, pořezat, povylézat, naplést, navařit, … .

Doplnění s významem množství vyžadují dále slovesa s významem vytváření celku — integrace a slovesa s opačným významem, rozdělování celku — desintegrace. Také u těchto sloves může být plurál nahrazen koordinační skupinou, a to i koordinací o dvou členech.

(19)	(a) Václav svolal své rádce.
	(b) Václav svolal radu.
	(c) Václav svolal Prokopa, Jana, Jošta a Zikmunda.
	(d) Václav svolal Prokopa a Jana.
	(e) ?Václav svolal Prokopa.
(20)	(a) Nepřátelé se rozprchli.
	(b) Sněm se rozprchnul.
	(c) Prokop, Jan, Jošt a Zikmund se rozprchli.
	(d) Prokop a Jan se rozprchli.
	(e) ?Zikmund se rozprchnul.

Věty (19) (c-d) a (20) (c-d) nelze rozdělit na více vět, jejich koordinace je těsná.

Do této skupiny patří slovesa jako: seběhnout se, seřadit, seskupit, shromáždit aj., rozdat, rozestavit, rozeslat, rozhánět, rozmístit, rozprchnout se aj. I zde je třeba počítat s případy sloves homonymních, která jen v jednom ze svých významů vyžadují plurálové doplnění: sehnat, snést, rozběhnout se, rozjet se, rozlétnout se, … .

Substantiva vyžadující doplnění s významem množství jsou především deverbativa od sloves týchž vlastností: roznos, roznáška, rozprodej, shon, snůška, shromáždění, pospolitost aj. Při zpracování těchto substantiv je třeba mít na zřeteli, že se valenční [99]vlastnosti mohou při slovotvorné derivaci měnit, srov. Piťha (1981). Stává se, že koordinační vyjádření plurality přijatelné u slovesa není vždy přijatelné u derivovaného substantiva, srov. (21) (a) a (b).

(21)	(a) Snesl mu papír, slovník, pero a inkoust.
	(b) ?Snůška papíru, slovníku, pera a inkoustu.

Mezi slova vyžadující pluralitní doplnění, jež může být vyjádřeno koordinační skupinou, patří také předložka mezi.

(22)	(a) Postavíme lavičku mezi lípy.
	(b) Postavíme lavičku mezi lípu a dub.
	(c) ?Postavíme lavičku mezi lípu.

Jako zvláštní podskupinu slov vyžadujících doplnění s významem množství je třeba jmenovat slovesa integračního a desintegračního významu, která vyžadují tento význam u fakultativních aktantů původu nebo výsledku děje. Také zde může být pluralita vyjádřena koordinační skupinou.

(23)	(a) Rozdělili Československo na tři díly.
	(b) ?Rozdělili Československo na Moravu.
	(c) Rozdělili Československo na Čechy, Moravu a Slovensko.
(24)	(a) Sestavil obrázek z kamínků.
	(b) ?Sestavil obrázek z kamínku.
	(c) Sestavil trojúhelník ze špejle, tužky a násadky.

Také některá adverbia vyjadřující následnost nebo současnost dějů, stojí-li ve větách s koordinací, signalizují charakter koordinačního vztahu. Tato adverbia vyžadují pluralitu dějů, jejichž časovou souvislost doplňují. Jsou to však vesměs slova lexikálně tak polysémní nebo homonymní, že je bez další diskuse nelze využít jako indicie pro určení koordinace; srov. postupně, střídavě, naráz, najednou, zvlášť aj. Těmto adverbiím bude ještě třeba věnovat pozornost. Jejich platnost se týká vět jako celku a podobně jako u negace (viz Hajičová, 1973, 1984) lze mluvit o jejich dosahu ve větě. Je otázka, zda a v jakém významu mohou stát mezi koordinovanými členy a co pak takové postavení znamená, srov.:

(25)	(a) Karel a Jan najednou odešli.
	(b) ?Karel a najednou Jan odešli.
(26)	(a) Karel a Jan protestovali zvlášť.
	(b) Karel a zvlášť Jan protestovali.

Třetí skupinou slov, která pomáhají určit charakter koordinace, jsou slova, která ho explicitně vyjadřují. Jsou to především adverbia vázaná na výskyt plurálu, resp. koordinační skupiny.

(27)	(a) Jan a Karel jsou vzájemně zastupitelní.
	(b) Chlapci jsou vzájemně zastupitelní.
	(c) *Jan je vzájemně zastupitelný.

Adverbia vzájemně, navzájem vyjadřují explicitně reciprocitu, a jsou proto vázána jen na predikáty, které vyjadřují vztah nebo činnost a mohou být reciproční, srov. zvláště (30) a (31).

(28)	*Jan a Karel vzájemně přišli.
(29)	*Jan a Karel vzájemně zpívají.
(30)	*Jan a Karel vzájemně vyšli.
(31)	Jan a Karel si vzájemně vyšli vstříc.

[100]Ve větách, jejichž predikát ve svém lexikálním významu nese reciproční vztah, jako např. srovnávat, oddělovat apod. (tedy u slov, která jsme uvedli výše jako prvou skupinu), jsou adverbia tohoto významu redundantní.

(32)	?Porovnával vzájemně obraz a originál.

Věty s adverbiem vzájemně nelze pochopitelně mechanicky rozdělit na dvojice vět. Přitom ovšem lze tvrdit, že právě tyto věty jsou vytvářeny ze dvou vět téže syntaktické struktury, v nichž se však vystřídá lexikální obsazení subjektu a objektu. Význam věty (33) (c) zahrnuje v sobě významy vět (33) (a) a (b).

(33)	(a) Jan obdivuje Karla.
	(b) Karel obdivuje Jana.
	(c) Jan a Karel se vzájemně obdivují.

To je zjištění jistě důležité pro systémy, v nichž se pracuje s inferenčními pravidly, protože víme, jakým způsobem lze věty typu (33) (c) dekomponovat. Takové dekompozice patří do oblasti inference, nelze je popisovat v rámci syntaxe. Koordinace ve větách typu (33) (c) je těsnou koordinací, protože koordinační skupina vstupuje do věty jako hotový celek; jako celek má roli v tématu a syntakticky je podmětem. Je zajímavé, že ve větách s těsnou koordinací implikuje reciproční vztah význam distributivní. Ukazuje se, že rozdíl mezi volnou a těsnou koordinací není dán souběhem všech znaků: distributivnost vs. kumulativnost, možnost rozdělit věty na dvě či více vět, tvoření ze dvou vět vs. vložení vícečlenné skupiny do jediné věty. Podstatná je zřejmě vlastnost poslední, která úzce souvisí s aktuálním členěním.

Popis vět typu (33) (c) v generativní gramatice není triviální problém. Řešení, že tuto větu budeme popisovat jako spojení vět (33) (a) a (b), není uspokojivé. Nevystihuje totiž skutečnost, že adverbium vzájemně má svou vlastní úlohu v aktuálním členění (může dokonce být vlastním ohniskem). Jeho sémantická platnost musí být zachycena hned od počátku, na významové rovině. Problém popisu vět typu (33) (c) je dále komplikován větami typu (34), které jsou s nimi synonymní.

(34)	Karel a Jan obdivují jeden druhého.

Podobnou syntaktickou strukturu mají i věty (35) a (36):

(35)	Vojáci hájili každý každého.
(36)	Žáci pomáhali starší mladším.

Větami s výrazem jeden druhého se zabývají v rámci přehledných syntaxí Šmilauer (1947) a Kopečný (1962). Šmilauer (1947, s. 339) dělí případy s výrazem jeden — druhý do dvou skupin. V první jsou věty s významem vzájemnosti, výraz jeden je doplňkem, výraz druhý je předmětem (37). V druhé skupině jsou případy, kdy popisovaný výraz je souslovím a celý je doplňkem (38).

(37)	Páni se dívají tázavě jeden po druhém.
(38)	Viděla umírat své děti jedno za druhým.

Kopečný (1962, s. 262) se liší od Šmilauera tím, že sousloví nepovažuje za doplněk, ale za prosté adverbiální určení.

Není jistě sporu o tom, že v mnoha případech je výraz jeden — druhý souslovím a má synonymní význam s nějakým adverbiem. Jeden přes druhého znamená ‚zmateně, chaoticky‘, jeden po druhém znamená ‚postupně‘ apod. Tento význam lexikalizovaného celku se liší od případů, kdy si části zachovávají svou samostatnou platnost syntaktickou i sémantickou. Věty (39) a (40) jsou homonymní díky právě uvedené skutečnosti.

[101](39)	Páni se ohlíželi jeden po druhém.
(40)	Chlapci házeli jeden přes druhého kamení.

Na těchto souslovích je jistě zvláštní to, že nevznikají ze syntagmatu. Přitom však ve větě jejich části stojí pevně u sebe, nelze je oddělit a v aktuálním členění se chovají jako celek, a to i v případech, kde bychom o sousloví neuvažovali. To naznačuje, že jde o jeden větný člen. Důležité kritérium — nemožnost rozvíjet samostatně části víceslovného celku, jde-li o sousloví, nelze plně použít, protože prvky sousloví jsou tu výrazy, které nelze vůbec rozvíjet.

Homonymní věty (39) a (40) ukazují, že lišení na typy souslovné a syntaktické, které je zavedeno Šmilauerem, je oprávněné. Otázka je, zda tato sousloví chápat jako doplněk, mluví pro to shoda jednoho výrazu s podmětem, anebo podle Kopečného jako prosté příslovečné určení. Zde pak vzniká otázka sémantického charakteru, kterou se Kopečný nezabývá. Závažnější nejasnost zůstává u popisu nesoustavných typů. V řešení Šmilauerově není zachyceno to, že výraz druhý odkazuje k podmětu věty, což je podstatné, srov. rozdíl mezi (41) a (42).

(41)	Karel a Jan dovedou pomoci jeden druhému.
(42)	Karel a Jan dovedou pomoci druhému.

Chápat oba výrazy jako doplňky — tak by bylo možno interpretovat ne zcela jasný Kopečného text (1962) — není možné, protože by větám chyběl obligatorní objekt.

Klíčem k úplnému popisu vět typu (33) je jejich aktuální členění. (Zcela stranou tu ponecháme otázku, jak tyto věty mluvčí vytváří, i když je to otázka jistě zajímavá z hlediska jak psychologie produkce řeči, tak i vztahu myšlení a jazyka, resp. formulování.) Tématem těchto vět je plurálová skupina v podmětu, ať už je vyjádřena plurálem gramatickým, nebo koordinací. Koordinační skupina zpravidla vstupuje do věty jako téma, jako hotový celek, a je proto koordinací těsnou. K tomuto tématu je pak predikováno ohnisko, jehož součástí obvykle je informace o vzájemnosti, která v případě, že je sloveso kontextově zapojené, bývá sama ohniskem výpovědi. Informace o vzájemnosti může být vyjádřena adverbiem jako ve větě (43) nebo dvojicí výrazů, které určují rozložení rolí ve valenčním rámci slovesa jako ve větě (44). V obou případech je celá množina aktantů vyjádřena v tématu pluralitním podmětem. Ve větě (43) je nutně zvratné zájmeno signalizující totožnost subjektu s objektem, resp. konatele s patientem.

(43)	Karel a Jan se vzájemně obdivují.
(44)	Karel a Jan obdivují jeden druhého.

Adverbium vzájemně a stejně i dvojice výrazů jeden — druhý nesou informaci okolnostního charakteru děje a je možné tu mluvit o příslovečném určení. Tvoření vět typu (44) lze v generativním popisu založit na podkladové struktuře podřadného souvětí s vedlejší větou způsobovou či okolnostní (45) s podmínkou, že zájmena užitá ve vedlejší větě odkazují (ne zcela jednoznačným způsobem) k členům několikanásobného podmětu věty řídící.

(45)	Karel a Jan milují tak, že jeden miluje druhého.

Pádová charakteristika výrazu druhý jasně ukazuje na předmětový charakter. V navržené podkladové struktuře to je také objekt. Přikláníme se tedy, pokud jde o povrchovou syntax, k řešení Šmilauerovu s tím, že u tohoto zvláštního případu je nutno upozornit na to, že tu předmět přijímá kongruenční kategorie od podmětu, k němuž se vztahuje způsobem obvyklým u doplňku, srov. (46).

(46)	Jana a Kateřina obdivují jedna druhou.

[102]Další skupinu tvoří výrazy, které se vážou ke koordinační skupině, ať volné či těsné, vždy jako k celku a nemohou být vztaženy samostatně k jednomu z koordinantů. Tyto výrazy zpravidla připouštějí oba druhy koordinace, ale homonymní věty ani v jednom z jejich významů nelze rozdělit z důvodů sémantických. Jde o adverbia u jmen, tedy zdůrazňovací slova, kvantifikačního a deiktického významu, např. alespoň, jedině, pouze, jen, přinejmenším, toliko, výlučně apod. Větu (47) nelze rozdělit na věty (48) a (49), protože platí-li (je pravdivá) věta (47), jsou věty (48) a (49) nepravdivé.

(47)	Pouze Jan a Karel přišli včas.
(48)	Pouze Jan přišel včas.
(49)	Pouze Karel přišel včas.

Ne všechna zdůrazňovací slova mají ovšem tuto vlastnost. Ta, u nichž kvantifikační význam nenacházíme, mohou se vztahovat i jen k jednomu z koordinantů. S tím souvisí také jejich možné postavení uvnitř koordinační skupiny, což je u výše popsané skupiny nemožné, srov. (50) a (51).

(50)	Pavel a zvláště Jan měli krásnou úlohu.
(51)	*Pavel a pouze Jan měli krásnou úlohu.

Věta (50) se zdůrazněním druhého koordinantu je ovšem jednoznačně větnou, volnou koordinací. Zdůrazňovací slovo je svou povahou větné adverbium a jeho postavení mezi členy koordinace jasně signalizuje, že se týká pouze jednoho ze spojených výroků. Věta (52) je ovšem homonymní, což se zde projevuje i dvojí možností jejího vyslovení.

(52)	Zvláště Pavel a Jan měli hezkou úlohu.

K těmto příkladům mají blízko jiné příklady vět s koordinací, které také nelze rozdělit na dílčí věty, protože dílčí výroky jsou nepravdivé. Jsou to věty se superlativem nebo s jiným výrazem označujícím vlastnost jiného jedince, jeho jedinečnost. Věty (53) a (54) nelze dekomponovat na dílčí věty (53) (a) a (b) a (54) (a) a (b).

(53)		Jan a Karel jsou naši nejlepší lyžaři.
	(a)	Jan je náš nejlepší lyžař.
	(b)	Karel je náš nejlepší lyžař.
(54)		Jan a Karel přišli první.
	(a)	Jan přišel první.
	(b)	Karel přišel první.

Těmito příklady se však dostáváme do oblastí kognitivních, jak je dobře vidět z toho, převedeme-li větu (53) do minulého času: ukazuje se možnost interpretovat ji tak, že věty (a) a (b) jsou pravdivé, protože se nutně nevztahují k témuž časovému bodu. Nicméně při některých aplikacích bude možno o výskyt uvedených slov opřít jistá složitá (a na jiné ukazatele ještě vázaná) pravidla o inferencích.

Závěrem je třeba položit si otázku, zda existuje jednoznačný způsob, jak určit, zda nějaké slovo má či nemá některý z významů, o něž lze opřít odlišení koordinačních spojení volných a těsných. Ukázali jsme, že těsná koordinační spojení vystupují ve větách s významem vzájemnosti vztahu. Pro slova, která ve svém lexikálním významu rys vzájemnosti už mají, je charakteristické to, že příslovce vzájemně vedle nich už nemůže stát, resp. je zcela redundantní. Adverbium vzájemně zároveň ruší homonymii vět s predikáty vyjadřujícími vztahy, jež mohou, ale nemusejí mít reciproční charakter. Toto adverbium je tedy v oblasti lexika nejdůležitějším kritériem. Vedle něho je možno jmenovat ještě kritérium záměny slučovací spojky a spojkou i. Spojka i není totiž spojkou pouze stupňovací, ale především slučovací [103]spojkou specializovanou pro význam distributivní. Homonymní spojku a, jež má jak význam distributivní, tak kumulativní, nelze spojkou i nahradit v těch případech, kdy lexikální význam slova řídícího koordinační skupinu vyžaduje těsnou koordinaci. V případech (55), jež odpovídají větám (8)—(10) a bez elipsy nejsou správně tvořenými větami, je tento test zcela jednoznačný.

(55)	(a) *Jan porovnal originál i překlad.
	(b) *Jana oddělila hrách i čočku.
	(c) *Líbil se mi vztah otce i syna.

Podobně věta (56) má pouze jeden z významů homonymní věty (14).

(56)	Vztah otce i matky k synovi byl velmi krásný.

Rovněž v naprosté většině případů charakterizovaných nutností pluralitního doplnění je použití spojky i buď vyloučeno, nebo spjato se zcela zvláštní interpretací, jak ukazují příklady v (57), které odpovídají příkladům (20) (d), (22) (b), (23) (c).

(57)	?Jan i Prokop se rozprchli.
	?Postavíme lavičku mezi lípu i smrk.
	*Rozdělili Československo na Čechy, Moravu i Slovensko.

U této skupiny však záměna spojek není úplně platným kritériem. Se spojkou i můžeme se tu setkat díky zřejmě dalšímu jejímu významu, který s distributivitou úzce souvisí, totiž s významem úplnosti výčtu. Věty v (58) odpovídající větám (21) (a) a (19) (c) jsou gramaticky správné, vyjadřují však na rozdíl od vět s a, že výčet v nich je úplný.

(58)	Snesl mu papír, slovník, pero i inkoust. (Tedy vše, co potřeboval k překladu.)
	Václav svolal Prokopa, Jana, Jošta i Zikmunda. (Tedy všechny ostatní mužské Lucemburky.)

Ukazuje se tedy, že možnost i nemožnost dekomponovat větu s koordinační skupinou na dvě věty se nekryje s rozdílem volné a těsné koordinace. Je třeba přihlížet i k rozdílu mezi významem distributivním a kumulativním. Dále se ukazuje, že významnou úlohu má lexikální sémantika slov, která tyto významy explicitně vyjadřují nebo ve svém významu zahrnují.

 

LITERATURA

 

DIK, S. C.: Coordination. Amsterdam 1972.

GEBAUER, J.: Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé. Praha 1904.

HAJIČOVÁ, E.: Negation and topic vs. comment. PhilPrag, 16, 1973, s. 81—93.

HAJIČOVÁ, E.: Presupposition and allegation revisited. Journal of Pragmatics, 8, 1984, s. 155—167.

HAJIČOVÁ, E. - SGALL, P.: Linguistic meaning and knowledge representation in automatio understanding of natural language. Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, č. 34, 1980, s. 5—19.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. Praha 1962.

PIŤHA, P.: On the problem of coordinate conjunctions in the analysis of Czech. Prague Studies in Mathematical Linguistics, 1, 1966, s. 195—217.

PIŤHA, P.: On the case frames of nouns. Prague Studies in Mathematical Linguistics, 7, 1981, s. 215—224.

PIŤHA, P. - SGALL, P.: Coordination in a generative description, 1. Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, č. 18, 1972, s. 57—68.

[104]STOCKWELL, R. - SCHACHTER, P. - PARTEE, B.: The major syntactic structures of English. New York 1973.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1947.

WIERZBICKA, A.: Lingua mentalis. Sydney - New York - London 1980.

 

R É S U M É

Lexical criteria for impossibility of decomposition of sentences with coordination

The importance of decomposition of sentences with coordination for some applications (database systems) and unimportance for another (machine translation) is shown.

Possibility to decompose a sentence with coordination into two (or more) elementary sentences is not fully identical with a distinction of loose and close coordination. It is connected also with the difference between the cumulative and the distributive meaning of coordination.

An important role in automatic analysis is played by lexical semantics. Lexical items showing impossibility of decomposition are grouped into several groups, the semantic and syntactic features of which are briefly described.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 2, s. 96-104

Předchozí Jan Petr: K působení byzantské mise na Velké Moravě (U příležitosti 1100. výročí Metodějovy smrti)

Následující Olga Müllerová, Jiří Nekvapil: Pauzy v mluveném textu