Hierarchie a dynamika obecněčeských hláskových jevů

Bohumír Dejmek

[Rozhledy]

(pdf)

Иерархия и динамика гласных в обиходно-чешском языке / Hierarchy and dynamics of sound events of the Czech substandard speech

1. Myšlenka hledat souvislosti ve využití obecněčeských (OČ) hláskových jevů, tj. í za é, ej za í (pův. ý) a protetického v před o na začátku slova, v běžně mluvených projevech není nikterak nová. Impulsem k soustavnému bádání byly studie H. Kučery (1955, 1981), na něž pak navázali čeští lingvisté v souvislosti se zkoumáním mluvy měst a běžně mluvených projevů, zejména J. Bělič (1976), K. Kravčišinová a B. Bednářová (1968), J. Hronek (1972), R. Brabcová (1973), P. Jančák (1974) i autor tohoto článku (1971, 1976, 1981).

Je prozkoumána i frekvence jednotlivých obecněčeských hláskových jevů, i když výsledky jsou u některých autorů dosti rozdílné; příčiny lze hledat jednak v různé komunikativní situaci, z níž autoři vycházeli, jednak v tom, že nelze uvažovat [132]o „ideální“ normě OČ v tom smyslu, že by výskyt OČ jevů byl stoprocentní. Důvodem, proč se znovu vracíme k této problematice, je skutečnost, že se nám podařilo získat jisté množství autentického jazykového materiálu reprezentujícího spontánní, neoficiální, nepřipravené projevy, a to od dvou generací, nejmladší (MG) a nejstarší (SG), takže tu bude možné přihlédnout ke generačním rozdílům a zároveň upozornit na dynamiku sledovaných jevů. Kromě toho máme k dispozici rozsáhlý materiál z dotazníkové akce zaměřené na střední generaci (StřG) (Dejmek, 1982) a z písemného testu předloženého mladé — školní — generaci; vše to z jednoho většího města, Hradce Králové, takže případné rozdíly nebudou způsobeny různým regionálním původem mluvčích (i když u jevů OČ by regionální původ v rámci českých nářečí v užším smyslu zřejmě nebyl dominantním faktorem).

Excerpovali jsme všechny případy s opozicí í // é, ej // í (pův. ý), vo- // o- bez ohledu na útvarové zařazení variant i na jejich původ. Do našeho materiálu jsme zahrnuli tedy i varianty polífka, líp, míň apod., přestože je současná kodifikace hodnotí jako spisovné (hovorové), jednak proto, že mají opoziční varianty s é, poléfka, lépe, méňe, jednak proto, že v projevech běžně mluvených jsou na stejné rovině jako podoby mlíko, utíct aj. a že důsledné í (// é) je charakteristickým znakem OČ. Zařadili jsme sem i ty dvojice, u nichž jedna z variant je výsledkem specifického vývoje, jako prej // prí, večír // večér (večer) apod.

Už sám souhrnný součet případů s í // é, ej // í a vo // o ukazuje jisté rozdíly. Zásadně vycházíme z přímého výzkumu, ostatního materiálu využíváme příležitostně jako srovnávacího a doplňujícího:

(1.)	í	// é	10 555	:	280,	tj.	97,4 %[1]
(2.)	ej	// í	6738	:	776		89,7 %
(3.)	vo-	// o-	8390	:	2119		79,8 %

Všechny tři OČ varianty mají v běžně mluvených projevech (BMP) významné zastoupení, ale přece jen rozdíl mezi nimi existuje. Nejvíce je z této trojice doloženo í (// é), dobrí mlíko, jeho výskyt se blíží 100 %, nejméně (přesto však ještě značně) protetické v-, vokno, s téměř 80 %.

Dřívější výzkumy těchto jevů ukázaly, že se sledované varianty projevují v různých pozicích ve slově různě. Diferencujeme proto morfémy, které se vyskytují v kmeni slova, a morfémy s funkcí gramatickou, tj. koncovky; tak je tomu u í (// é) a ej (// í). U vo- // o- se pak nabízí rozlišit slova plnovýznamová na straně jedné a slova gramatická (předložky o, od, ob) a zájmena osobní 3. os. sg. a pl. (on, ona, ono, oni), hojně v BMP užívaná, ba i zneužívaná, na straně druhé.

Pořadí těchto jevů uspořádaných podle klesající frekvence je potom toto:

(1.)	-í	v koncovkách složené deklinace
		(s výjimkou 2., 3., 6. sg. f.)	9432	:	98,	tj.	99,0 %
(2.)	předložky a zájmena s vo-		5187	:	65		98,8 %
(3.)	-ej v koncovkách složené deklinace		5495	:	238		95,8 %
(4.)	-í- v kmeni slov		1123	:	182		86,1 %
(5.)	-ej- v kmeni slov		1243	:	538		69,8 %
(6.)	vo- u slov plnovýznamových		3203	:	2054		61,2 %

Na prvních třech místech se tedy vyskytují koncovky složené deklinace í (// é) a ej (// í) a slova gramatická s vo-; potom následují í (// é) a ej (// í) v kmeni slova a vo- u slov plnovýznamových. Jen í (// é) v kmeni může konkurovat prvním třem nejvíce frekventovaným jevům a tím vysvětlíme, proč í (// é) má mezi třemi OČ jevy největší a nejstabilnější frekvenci.

[133]Při podrobnější analýze by bylo možné vyčlenit ještě další skupiny a morfémy, kde se zkoumané jevy projevují odlišně, a to:

(1.)	vo- u osobních zájmen	3675	:	25,	tj.	99,3 %
(2.)	-í v koncovkách slož. deklinace	9432	:	65		99,0 %
(3.)	vo- u předložek	1512	:	40		97,4 %
(4.)	-ej v koncovkách slož. deklinace	5495	:	238		95,8 %
(5.)	-í- v kmeni slov	1123	:	182		86,1 %
(6.)	-ej- v základu slov	1142	:	184		86,1 %
(7.)	vo- u slov plnovýznamových s předponou	2193	:	785		73,6 %
(8.)	vo- u slov plnovýznamových bez předpony	1010	:	1269		44,3 %
(9.)	-ej- v předponě vej-	101	:	354		44,3 %

Za pozornost tu stojí nízké zastoupení protetického v- u slov plnovýznamových bez předpon, vokno, vosum, (44,3 %), a zejména pak ej v předponě vej-, vejlet, 22,2 %.

Je pochopitelné, že se OČ jevy mohou projevovat různě u skupiny slov i u jednotlivých slov a tvarů. Ukazuje to naše detailní analýza:

í // é

a) uprostřed slova (v kmeni slova), typ mlíko

V našem materiálu se objevují nejčastěji tyto případy s í: mlíko (mlíkař, mlíkařka, mlíkařskej, mlíkárna, mlíkárenskej, mlíkovej, mlíčnej) (312),[2] polífka (polífkovej) (231), večír (117), lítat, -lítnout (115), díl (nejdíl) (38), míň (nejmíň) (38), -níst (25), -vlíkat, -vlíknout (24) apod.[3]

Mezi 182 výrazy s é jsou nejčastější: večér (navečér) (124), poléfka (poléfkovej) (15), mléko (mlékárna, mléčnej) (13), méňe (nejméně) (20).

Větší počet dokladů s é než s í má v našem materiálu jen kořenný morfém -lé- (nalévat, vodlévat) // -lí- (vlívat). Jen s é bylo zaznamenáno slovo lék (2) (spisovná podoba zůstává zřejmě vzhledem k terminologickému charakteru slova) a místní jméno Stéblová (1).

b) v koncovkách složené deklinace (kromě 2., 3., 6. sg. f.)

Zastoupení í v koncovkách složené deklinace mask. a n. je, jak ukazují výše uvedená data, velmi vysoké. S é bylo zaznamenáno jen 98 případů, tj. 1 %, proti 9432 případů s í, a to např. u Železného Brodu, v Holakovickém lese, Miřijofského ulice, Tajemstvi ocelového mňesta; staročeské káceňí, v roďiném domku, večerňíček pro dospjelé, ovocné mléko apod., tedy v místních názvech, ve jménech majících citátový charakter, v ustálených spojeních apod.

Tvary složené deklinace jsou zajímavé i z jiných hledisek, srov. počet 

	absolutní				v %		absolutní
	í		é		í
1. pl. m., f., n. dobrí	2253	:	5		99,8	1. sg. n.	2497
4. pl. m., f., n. dobrí	1722	:	11		99,3	1. pl. m., f., n.	2258
1. sg. n. dobrí	2472	:	25		99,0	4. pl. m., f., n.	1733
4. sg. m., n. dobrí, dobrího	1085	:	12		98,9	4. sg. m., n.	1097
[134]6. sg. m., n. dobrím	872	:	17		98,1	6. sg. m., n.	889
2. sg. m., n. dobrího	858	:	21		97,6	2. sg. m., n.	879
3. sg. m., n. dobrímu	170	:	7		96,0	3. sg. m., n.	177

Porovnání obou sloupců dokazuje, že v nejfrekventovanějších tvarech je největší procentuální zastoupení í a naopak v tvarech nejméně frekventovaných je í zastoupeno nejméně. Potvrzuje se tím také zjištění, že tam, kde í stojí na absolutním konci tvaru, je častější, než následuje-li za ním ještě konsonant (Kravčišinová - Bednářová, 1968).

ej // í (pův. ý)

a) v základu slova, typ tejden

Z 1142 variant s ej ukázaly se jako nejčastější tyto: bejt (bejvat, bejvávat, bejvalej) (473), tejden (tejdňe) (171), mejt (umejt, mejdlo, umejvadlo) (73), strejc, strejček (42), prej (65), rejže (44) apod. U těchto slov také podoby s ej svým počtem výrazně převyšují varianty s í, např. bít a odvozeniny (66), tíden (16), mít a odvoz. (15), stríček (11), ríže (3); jedinou podobu má prej. Generační rozdíl se projevuje u slova sejr/a, SG 10 : 8, MG 8 : 10; u MG je překvapivě více í u slova (v)obívák (10) // (v)obejvák (2).

SG užívala častěji ej v místních jménech Bejšť (// Bíšť) i Tejňišťe (// Tíňišťe), MG jen Bíšť a Tíňišťe (zřejmě pod vlivem školní výuky).

Je pozoruhodné, že ej nebývá tak časté u těch slov, kde se vedle í realizuje i krátké i, např. (v)obivák, umivadlo.

b) u předpon vej- // ví-, typ vejlet

Z 455 dokladů je jen 101 s ej, tj. 22,2 %, a to téměř vždy zároveň s podobami s í. Jen expr. vejbuch (‚výprask‘), krajové vejkrajki u SG a vejtah u MG nemají opoziční varianty s í; jinak vejlet (vejletňí) (38) // vílet (víletňí) (46), vejbava (3) // víbava (4) apod. Zatímco u MG byla zaznamenána jen 4 slova, u nichž se objevilo vej-, vejtah, vejlet, vejprask a vejprava, u SG je počet výrazů s vej- větší: vejplata, vejklenek, vejrostek, vejsluška, vejďelek, vejbjer; vždy však s variantami s í.

Většinou tedy existují jen varianty s ví-, víbornej (víborňe), vírobek, víbor, víraz, víchova, víhoda apod. Vliv spisovného jazyka, resp. přejímání spisovných podob do BMP, je v tomto případě zvlášť zřetelný. Jistou úlohu zde může mít i skutečnost, že se u řady případů předpona ví- realizuje jako vi- a že mluvčí ztrácí povědomí předpony, resp. možnosti korelace í // ej, např. vimňeňik, vichodočeskej, vitvarná víchova, vihonki apod.

c) v koncovkách složené deklinace

Podobně jako í (// é) má i ej (// í) v koncovkách složené deklinace vysoké zastoupení — 95,8 % (5495 případů). Mezi případy s nepříznakovým í (238, tj. 4,2 %) jsou pozdravy jako dobrí den (5), oslovení vážení pane, názvy děl, např. Slavní lovec Pompalín, Dobrodrušství roďini Smolíkovích, vlastní jména osobní jako Ostatňickí, Filipofskí, Heřmanskí, i nejrůznější další spojení a případy, jako v Jizerskih horách, po celich Čechách, bramborovi salát, u známích apod. Vedle toho ovšem i váženej pane, Filipofskej, f Orlickejh horách aj.

Frekvence ej // í u jednotlivých tvarů má tuto distribuci: 

	absolutní počet				v %			absolutní
	ej		í		ej			počet
4. sg. m. dobrej	1420	:	38		97,4	1. sg. m.		3422
3. pl. m., f., n. dobrejm	96	:	3		97,0	4. sg. m.		1458
[135]1. sg. m. dobrej	3292	:	130		96,2	2. pl. m., f., n.	494
7. pl. m., f., n. dobrejma	98	:	6		94,2	6. pl. m., f., n.	155
2. pl. m., f., n. dobrejch	455	:	39		92,1	7. pl. m., f., n.	104
6. pl. m., f., n. dobrejch	133	:	22		85,8	3. pl. m., f., n.	99

Rozdíly ve frekvenci tvarů jsou tentokrát zřetelnější než u koncovek s í (// é). Dominantní postavení mají 1. a 4. sg. m. Méně frekventované tvary (s výjimkou 3. pl. m., f., n. — patří k relativně nejméně frekventovaným pádům v češtině vůbec) mají větší počet podob nepříznakových než tvary více frekventované; tvary s -ej v absolutním konci mají větší zastoupení ej než tvary ostatní (opět s výjimkou 3. pl.).

vo- // o-

a) na začátku slov plnovýznamových bez předpon, typ vokno

Charakteristickým znakem této skupiny je značné kolísání mezi vo- a o-. Z 2279 případů je 1010, tj. 44,3 %, s vo- a 1269, tj. 55,7 %, bez protetického v-. U řady slov existuje v našem materiálu jen varianta s vo-, např. u SG votep, vorat, votrok (kdysi typické pro Hradec Králové), u obou generací vokurka / vokurek, vostrej, volše, vokoun apod., nebo jen varianta s o-, např. ovoce, ofšem, osoba, okres, okamžiťe, ochotňík, ofce, ovečka, orchestr, ordinace aj. Bez protetického v- bývají slova termíny pronikající do BMP ve spisovné podobě. Nelze vyloučit, že by se v této skupině při větším počtu dokladů varianty s vo- nebo s o- neobjevily.

Nejrozsáhlejší je třetí skupina, v níž jsou zastoupeny podoby jak s vo-, tak s o-, a to v různém poměru: s převahou podob s vo- např. vobjed (vobjedvat) (143) // objed (objedvat) (10), vokno (vokínko, vokeňice) (135) // okno (12), voba (voboje) (81) // oba (8), voko (voči) (47) // oko (oči) (10) apod., ale i naopak s převahou podob s o-, osum (159) // vosum (80) atd.

Slova cizího původu se vyskytují většinou v podobě bez v-, např. orijentačňí bjeh, originál, operace, organizace, oranžoví, olimpijáda (náhodně i voperace, volimpijáda).

U místního jména Orlice převažují u SG podoby Vorlice (44 : 36), zatímco u MG Orlice (63 : 1). U toponym a antroponym vůbec jsou (kromě Vorlice u SG a občas Vopaťák ‚Opatovický rybník‘) u obou generací výhradně podoby s o- (Olomouc, Ostrava, Osice, Opočno; Olda, Olinka apod.). Propria se tedy chovají jako slova citátová.

Tam, kde před o- předchází ještě jiný morfém, předpona nebo jiný slovní základ, je situace dosti variabilní (doloženo navobjedvat, navopak // naopak, zvopakovat // zopakovat, zvorat, fšeobecnej, neodolnej, poloostrof apod.); pro malý počet dokladů tu nelze dělat obecnější závěry.

O užití té či oné varianty s protetickým v- rozhodují nejrůznější okolnosti, např. expresivita: vobrofskej, vopički (dělá vopički); přítomnost jiných příznakových nebo nepříznakových jevů: Tajemství ocelového mňesta, vopčanka // opčanská víchova, vokreska // okresňí cesta, soud; běžnost slova: voheň, vohňíček, voříšek; převzetí z jiné stylové vrstvy: ornament, operace, obrábjecí apod.

b) na začátku plnovýznamových slov s předponou, typ votpoledne

U plnovýznamových slov s předponou se protetické v- objevuje častěji než u týchž slov bez předpony. Podíl slov odborných, ale zejména přejatých tvořených předponou je menší než u a); to je zřejmě příčina většího výskytu předpony vo-.

Nejfrekventovanější je předpona vo- // o- (1004 : 298, tj. 77,1 %), vopraudu / vopravdu, vokolo, vomáčka, vopsat atd. a předpona vod/e- // od/e- (890 : 169, tj. 84,0 %), votpoledne, votevřel, vodznak, votamtuď, nejméně předpona vob/e-//ob/e- (296 : 318, tj. 48,2 %), vopčas, voblečenej, vobejít, vobjevit apod.

[136]c) u předložek o, od/e, ob je protetické v- doloženo takto:

vo	:	o	540	:	13,	tj.	97,6 %
vod/e	:	od/e	952	:	26		97,3 %
vob	:	ob	30	:	1		96,8 %

d) u zájmen osobních v 3. os. sg. i pl.

Osobní zájmena 3. os. patří k nejfrekventovanějším slovům, a to nejen v BMP, nýbrž i v češtině vůbec. Z celkového počtu 2685 případů je 2667 s v- na začátku slova, tj. 99,3 %, jen v 18 případech, tj. 0,7 %, bez protetického v-.

Jednotlivé podoby zájmen 3. os. jsou doloženy takto:

vono	//	ono	494	:	0,	tj.	100 %
von	//	on	975	:	8		99,2 %
voňi	//	oňi	732	:	6		99,2 %
vona	//	ona	466	:	4		99,2 %

Protetické v- u osobních zájmen 3. os. je nejstabilizovanější OČ jev.

 

2. Porovnejme zastoupení OČ jevů u SG a MG: 

Jev				Generace					Rozdíl v %
				SG			MG
í // é		7264		:	197	3291	:	83
		97,4 %		:	2,6 %	97,5 %	:	2,5 %	+0,1
ej // í		4508		:	587	2230	:	189
		88,5 %		:	11,5 %	92,2 %	:	7,8 %	+3,9
vo- // o-		5193		:	1598	3197	:	521
		76,5 %		:	23,5 %	86,0 %	:	14,0 %	+9,5
-í v koncovkách		6461		:	87	2971	:	11
slož. tvarů		98,7 %		:	1,3 %	99,6 %	:	0,4 %	+0,9
vo- u předložek		2997		:	45	2190	:	20
a zájmen		98,5 %		:	1,5 %	99,1 %	:	0,9 %	+0,6
-ej v koncovkách slož.		3716		:	205	1779	:	38
deklinace		94,8 %		:	5,2 %	98,2 %	:	1,8 %	+3,4
-í- v kmeni slova		803		:	110	320	:	72
		88,0 %		:	12,0 %	81,6 %	:	18,4 %	–6,4
-ej- v kmeni slova		792		:	382	451	:	156
		69,5 %		:	30,5 %	74,3 %	:	25,7 %	+4,8
vo- u plnovýznamových		2196		:	1553	1007	:	501
slov		58,6 %		:	41,4 %	66,8 %	:	33,2 %	+8,2
vo- u zájmen		2088		:	16	1587	:	9
		98,8 %		:	1,2 %	99,4 %	:	0,6 %	+0,6
-í v koncovkách slož.		6461		:	87	2971	:	11
deklinace		98,7 %		:	1,3 %	99,6 %	:	0,4 %	+0,9
vo- u předložek		909		:	29	603	:	11
		96,9 %		:	3,1 %	98,2 %	:	1,8 %	+1,3
-ej v koncovkách		3716		:	205	1779	:	33
složené deklinace		94,8 %		:	5,2 %	98,2 %	:	1,8 %	+3,4
-í- v kmeni slov		803		:	110	320	:	72
		88,0 %		:	12,0 %	81,6 %	:	18,4 %	+6,4
[137]-ej- v základu slov		726		:	131	416	:	53
		84,7 %		:	15,3 %	88,7 %	:	11,3 %	+4,0
vo- u plnovýznamových		1517		:	595	676	:	190
slov s předponami		71,8 %		:	28,2 %	78,1 %	:	21,9 %	+6,3
vo- u plnovýznamových		679		:	958	331	:	311
slov bez předpon		41,9 %		:	58,1 %	48,4 %	:	51,6 %	+6,5
-ej u předpony vej-		66		:	251	35	:	103
		20,8 %		:	79,2 %	25,4 %	:	74,6 %	+4,6

Číselné údaje uvedené v tabulce dokazují, že: (1.) rozdíly mezi generacemi u OČ jevů nejsou příliš výrazné, (2.) s výjimkou -í- v kmeni ve všech případech užívá MG více OČ jevů než SG.

 

3. Vzájemná vázanost OČ hláskových jevů

Na základě analyzovaného materiálu docházíme k závěru:

(1.) Všichni mluvčí (naši informátoři) užívají OČ jevů v převážné míře.

(2.) Užije-li mluvčí jeden jev, je pravděpodobné, že užije i druhý a třetí; užije-li např. vo- (z OČ jevů zastoupeno relativně nejméně), lze předpokládat, že užije i ej (zastoupeno více) a í (zastoupeno nejvíce).

Skutečnost je však složitější. Modelová věta Von dal minulej tejden vod osmího vípovjeď a chťel si fšechno vodníst (to je její optimální znění podle procentuálního zastoupení jednotlivých jevů i slov; naplnit ji konkrétními výrazy je však, jak jsme se přesvědčili výše, značně nesnadné) by mohla u jednotlivých mluvčích za různých okolností nabývat různých podob. Tvary zájmen 3. os., předložky a koncovky složené deklinace, v naší konkrétní větě von, vod, minulej, (v)osmího, jsou však na sebe vázány velmi pevně a navzájem se podmiňují. Vztah ostatních jevů už tak pevný není. V konkrétních promluvách jsme se setkávali např. se spojeními dlouhej tíden, mléčnej bar, vodvezli to vot Orlice apod.

V dotazníkové akci zaměřené na StřG, kde jsme očekávali jistý posun k jazyku spisovnému, nebyla ojedinělá dokonce i spojení typu teplé mlíko. Toto spojení, v BMP nepravděpodobné, vypovídá o jazykovém povědomí uživatele: podobu mlíko už nepociťuje jako nespisovnou.

Vztahy -í a -ej v koncovkách a protetické v- u předložek a zájmen jsme nekvantifikovali. Jsou doloženy téměř ve 100 % a jejich vztahy jsou tím potvrzeny.

 

4. Poněvadž známe některé demograficko-sociální údaje o našich informátorech (věk, pohlaví, regionální původ, vzdělání, sociální zařazení informátora i jeho rodičů), je na místě otázka, zda existující rozdíly v užití OČ jevů u jednotlivých informátorů nemohou být ovlivněny některým demograficko-sociálním faktorem.

Konstatovali jsme však výše, že výskyt OČ jevů je velmi vysoký. Neočekáváme souvislosti mezi sociálními faktory a těmi jazykovými jevy, jejichž výskyt se blíží 100 % (tak je tomu u í (// é) i ej (// í) jako celku) nebo naopak 0 %. U dílčích skupin, jak jsme je vyčlenili výše, kde mohlo být provedeno srovnání vzhledem k dostatečnému počtu případů, se při aplikaci testu χ² jako významné (na hladině 0,05 významnosti) projevily u SG vztahy mezi vzděláním. Počet vo- u plnovýznamových slov a ej v základu slov byl u informátorů s nižším vzděláním větší než u informátorů se vzděláním vyšším. Jiné souvislosti se neprokázaly.

V závěru je možno říci, ze OČ hláskové jevy jsou běžné (s výjimkou předpony vej-) u všech informátorů bez ohledu na jejich demograficko-sociální charakteristiky. Lze však očekávat, že při porovnání našeho materiálu s výsledky získanými v morav[138]ských městech, zejména z nářeční skupiny východomoravské a slezské, by se faktor „regionálního původu mluvčího“, popř. jeho rodičů stal významným činitelem.[4]

 

LITERATURA

 

BĚLIČ, J.: Současná vývojová dynamika uvnitř českého jazykového celku. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů v Záhřebu. Praha 1976, s. 15—25.

BRABCOVÁ, R.: Městská mluva v Brandýse nad Labem. Praha 1973.

DEJMEK, B.: Frekvence typických hláskových jevů běžně mluveného jazyka v městě Přelouči. In: Sborník PF v Hradci Králové, 13. Praha 1971, s. 51—66.

DEJMEK, B.: Běžně mluvený jazyk (městská mluva) města Přelouče. Hradec Králové 1976.

DEJMEK, B.: Mluva nejstarší generace Hradce Králové. Hradec Králové 1981.

DEJMEK, B.: Výsledky dotazníkové akce o jazyce Hradce Králové. In: Sborník PF v Hradci Králové, 37. Praha 1982, s. 19—47.

HRONEK, J.: Obecná čeština. Praha 1972.

JANČÁK, P.: Frekvence hlavních hláskových znaků v mluvě pražské mládeže. NŘ, 57, 1974, s. 191—200.

JELÍNEK, J. - BEČKA, J. V. - TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961.

KRAVČIŠINOVÁ, K. - BEDNÁŘOVÁ, B.: K výzkumu běžně mluvené češtiny. AUC. Philol. 1—3, SlavPrag, 10. Praha 1968, s. 305—319.

KRČMOVÁ, M.: Běžně mluvený jazyk v Brně. Brno 1981.

KUČERA, H.: Phonemic variations of spoken Czech. Slavic Word, 11, 1955, s. 575—602.

KUČERA, H.: The phonology of Czech. ’S-Gravenhage 1961.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 2, s. 131-138

Předchozí Jan Petr: Realizace cílového projektu Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti

Následující Helena Lehečková: Agramatismus v afázii