Agramatismus v afázii

Helena Lehečková

[Rozhledy]

(pdf)

Аграмматизм в афазии / Agrammatism in aphasia

1. Afázie jako lingvistický problém

Afázie je složitý a aktuální problém, na jehož výzkumu se podílí řada vědních disciplín, od různých oborů medicíny přes psychologii a sociologii až k lingvistice. Lingvistický podíl na řešení této problematiky byl dosud nejméně citelný a teprve v poslední době se začíná zvyšovat, především díky rozvoji systematičtější mezioborové spolupráce. Přes výrazný rozvoj neurolingvistické literatury v posledních letech komplexní lingvistický rozbor afázie stále ještě chybí.

Dosavadní práce se zaměřují buď na praktickou pomoc v klinické praxi při diagnostice afázií a jejich rehabilitaci (Crystal, 1981), nebo se zabývají popisem poruch řeči v jednotlivých případech. Je však třeba říci, že obecné závěry v oblasti výzkumu afázií jsou vždy velmi obtížné, protože chyby afatiků většinou nejsou systematické, závisejí často na momentálním psychickém i fyzickém stavu pacienta a mohou se měnit i během jednoho dne. Navíc problematika mozkových poranění je natolik složitá, že i při analogických lézích mohou být následky různé. Přesto se určité pravidelnosti vysledovat dají a jejich odhalení vypovídá mnoho nejen o činnosti mozku, ale i o fungování jazyka.

Nejkomplexnější rozbor afázie jako lingvistického problému provedl R. Jakobson (1941, 1964 aj.). Využil materiálu z neurologického výzkumu (např. A. Picka, A. R. Luriji aj.) a našel pro neurologickou typologii afázií (6 Lurijových typů) lingvistické [139]vysvětlení zakládající se na dichotomii paradigmatických a syntagmatických vztahů v jazyce. Lokalizace mozkové léze do anteriorních, resp. posteriorních oblastí mozku odpovídá narušení syntagmatických, resp. paradigmatických vztahů a charakterizuje jednotlivé typy afázií výstižněji než dosavadní protiklady řečové produkce a percepce nebo gramatiky a lexika. Zatímco afázie s poruchou paradigmatických vztahů vede k narušení schopnosti vybírat a substituovat jazykové jednotky a ke ztrátě speciálních slov, jež jsou nahrazována obecnými výrazy, poruchy syntagmatických vztahů způsobují neschopnost kombinovat jazykové jednotky a tvořit věty. Ačkoli Jakobsonův předpoklad, že afatici mají vždy narušen pouze jeden z těchto principů, se v praxi ukázal jako příliš zjednodušující, faktem zůstává, že Jakobson podal první a dosud nejucelenější výklad afázií z lingvistického hlediska

Jakobsonovo dělení afázií podle poruch paradigmatických a syntagmatických vztahů bylo dále využito v medicínském výzkumu a ukázalo další korelace mezi neurologickým nálezem a lingvistickou charakteristikou onemocnění. Lurija (1975) zjišťoval, zda pacienti vyjadřující se tzv. telegrafickým stylem mají narušenu pouze schopnost produkovat souvislou řeč nebo i schopnost porozumět gramatickým strukturám. Pacientům rozděleným podle Jakobsonova hlediska byly zadány úkoly dvojího druhu: v prvních měli prokázat, že rozumějí frázím typu bratrův otec proti otcův bratr, nebo trojúhelník nad kruhem proti kruh nad trojúhelníkem, v druhých měli najít gramatické chyby v jednoduchých větách (např. Děti jezdí na kolami). Pacienti s poruchou paradigmatických vztahů (s lézí v parieto-okcipitální oblasti) nechápali význam vztahů vyjádřených logicko-gramatickými strukturami, zatímco chyby v syntaxi nacházeli bez obtíží. Pacienti se syntagmatickými poruchami (s lézí v anteriorních částech řečové oblasti) neměli problémy s prvními úkoly, ale nerozpoznali syntaktické chyby. Z toho Lurija vyvodil, že nejen pro produkci, ale i pro porozumění paradigmatickým a syntagmatickým vztahům je zapotřebí různých psychologických mechanismů a neporušenosti různých mozkových oblastí.

Po vystoupení N. Chomského se velká část lingvistů zaměřila na zkoumání kompetence ideálního mluvčího a o problematiku afázií tak ztratila zájem. Ojediněle se vyskytly pouze — dodnes otevřené — úvahy o tom, zda afázie je problém z okruhu jazykové kompetence, či performance.

Teprve v 70. letech, kdy se výrazněji nově prosadil psychologizující přístup ke zkoumání jazyka, došlo k rozvoji neurolingvistiky a k zesílení zájmu lingvistů o afázie (Lehečková, 1984). Na základě výzkumu afázií se např. posuzovala adekvátnost konkurenčních koncepcí popisu jazykových jevů. Whitaker (1972) testoval u afatiků dvě rozdílné koncepce výkladu nominalizací: transformační a lexikální (srov. např. Newmeyer, 1980). Na základě svého materiálu soudí, že lexikální jednotky jsou zakódovány v mozku v podobě jak slovesné, tak jmenné, přičemž při určitém typu poranění mozku mohou být snadněji přístupné formy nominální než slovesné. Lexikální přístup je proto podle Whitakera adekvátnější pro popis řečové činnosti.

Výsledky studia afázií mohly však také podpořit některé Chomského výchozí hypotézy. Např. Whitaker (1971) dokazoval opodstatněnost Chomského tvrzení o samostatnosti syntaxe a sémantiky proti zastáncům generativní sémantiky. Na řadě příkladů demonstroval, že afatik může dát svým projevům správnou syntaktickou strukturu, i když jejich význam ani sám nechápe. Např. měl-li pacient vytvořit věty na dané slovo, produkoval syntakticky přijatelné konstrukce, které však byly nesmyslné, srov.:

next — Next to me is a new return.

behind — It is behind the end.

in — In girls we see many happy days.

[140]Přes anomálnost sémantické složky je zřejmé, že pacient chápe, že se jedná o předložku vyžadující lokál.

Relativní samostatnost jazykových rovin při studiu afázie dokumentují svým výzkumem i Hécaen a Albert (1978). Pacienti s různým typem afázie dostali na lístečcích napsaná slova a měli z nich sestavit věty. U afázie motorické činily pacientům největší potíže gramatické tvary, zatímco logické vztahy slov jim byly jasné. Při afázii senzorické měli pacienti naopak velké problémy se správným uspořádáním slov, ale pokud je dostali v náležitých tvarech, dokázali sestavit syntakticky správnou větu na základě gramatických vztahů.

Vzhledem k tomu, že se poranění mozku může projevovat odděleně v syntaxi a v sémantice, dospěli Hécaen a Albert k předpokladu, že v afázii jsou tyto roviny funkčně nezávislé. Protože afázie nemůže žádné mozkové funkce vytvořit sama, musí tato nezávislost platit i pro normální fungování jazyka.

Závěry ze studia afázií mluví tedy pro relativní samostatnost jazykových rovin. Zvuková reprezentace jazykových jednotek může být porušena, i když syntax a sémantika „fungují“ normálně. Morfologicko-syntaktická stavba projevu může být narušena i při zachování správné fonetické realizace a srozumitelného významu (i když při vážnějších defektech v syntaxi se neporušenost sémantické roviny těžko posuzuje).

 

2. Afatický agramatismus

V tomto článku se budu dále zabývat reprezentací afázie na rovině morfologicko-syntaktické. Charakteristickým rysem afázie je agramatismus. V medicínské literatuře se někdy rozlišují dva pojmy termíny: agramatismus a paragramatismus. Termín agramatismus zavedl německý neurolog A. Kussmaul (1876) pro označení takového projevu poruchy řeči, který bývá charakterizován jako „telegrafický styl“. Termín paragramatismus začal používat Kleist (1934) pro popis projevu senzorické afázie, při níž je v zásadě zachována syntaktická struktura vět, ale koncovky jsou často zaměňovány, kontaminovány apod. V tomto pojetí agramatismus znamená neschopnost spojovat morfémy a slova do smysluplných jazykových celků, zatímco paragramatismus se vyznačuje obtížemi při výběru gramatických morfémů a slov. Ve většině prací se však pod pojem agramatismus zahrnují obě poruchy, tj. postižení řeči, které se projevuje narušením morfologicko-syntaktické struktury jazyka. V tomto významu používám termínu agramatismus i v této stati.

Při zapojení lingvistického komponentu do studia afázií se zdálo lákavé rozlišit jednotlivé typy afázií na základě přítomnosti, resp. nepřítomnosti agramatismu. S postupem zkoumání se však ukazuje, že se agramatismus projevuje ve všech formách afázie a že různé typy afázie se liší jenom mírou agramatismu a různou hierarchií obtížnosti jednotlivých gramatických struktur. Goodglass s kol. (1972) se proto jako první zaměřil na kvantitativní výzkum afázií.

V současné literatuře se povaha agramatismu vysvětluje na základě tří různých hypotéz (Kukkonenová, 1984):

(1.) Lexikální hypotéza, podle níž dochází ke změnám ve slovníku afatiků. Ztrácí se rozdíl mezi slovy plnovýznamovými a gramatickými a to afatikům ztěžuje syntaktické operace jak při produkci, tak při percepci řeči.

(2.) Fonologická hypotéza má několik verzí. V medicínské literatuře je motorická afázie často považována za důsledek apraxie, tj. poruchy koordinace pohybů řečového ústrojí, nikoli za narušení jazykového systému (Vinarskaja, 1971). Lurija považuje za základní příčinu motorické afázie rozpad motorických automatismů a ztrátu tzv. vnitřní řeči. Goodglass (Kean, 1980) vysvětluje motorickou afázii narušením prozódie. Přízvuk je považován za důležitý činitel při formování výpovědí, [141]a proto se v afázii ztrácejí především slova nepřízvučná. Tím se vysvětluje ztráta prepozic a postpozic v analytických jazycích proti zachování koncovek v aglutinačních jazycích. Kean (1977) při vysvětlování agramatismu vychází z fonologické struktury morfému: čím je morfém více sonorní, tím snáze se ztrácí z řeči afatika.

(3.) Syntaktická hypotéza považuje agramatismus za morfologicko-syntaktickou poruchu. Na základě materiálu z různých jazyků bylo dokázáno, že morfologie a syntax mohou být narušeny i odděleně. Porucha morfologické roviny je většinou spojena s chybami fonologickými a s obtížemi artikulačními. Syntaktické problémy byly zkoumány především z hlediska pořádku slov (v angličtině a japonštině).

Jakobson (1956) uvádí tři základní charakteristiky agramatismu: a) redukci typu vět, b) ztrátu gramatické koordinace a subordinace, c) redukci slov s čistě gramatickou funkcí. Tyto nejobecnější rysy se projevují u všech typů afázií a pravděpodobně i ve všech jazycích.

 

2.1. Agramatismus v ruštině

Cvetkova a Glozman (1975) zkoumali agramatismus u různých typů afázie. Vycházeli ze dvou otázek: (1.) Projevuje se agramatismus u různých forem afázie stejně? (2.) Jestliže ano, jsou mechanismy a povaha — těchto na první pohled podobných projevů agramatismu — totožné? Zodpovězení těchto otázek je důležité nejen pro stanovení diagnózy a rehabilitace pacientů, ale i pro lingvistiku.

Autoři zpracovali materiál získaný testováním 25 afatiků: testy byly zaměřeny na sestavování vět podle daného vzoru, vkládání gramatických i plnovýznamových slov do věty, tvoření slov, změny gramatických tvarů, opakování, vlastní vyprávění. Autoři zjistili, že obecné rysy agramatismu v ruštině, vyskytující se v různé míře u všech afázií, lze shrnout takto:

(1.) změněná frekvence slovních druhů:
	a) redukce pomocných slov,
	b) redukce počtu zájmen
	c) zvýšení frekvence substantiv;
(2.) tendence ke stereotypu ve formě zjednodušených větných klišé;
(3.) užívání slov v základním tvaru;
(4.) tendence ke zjednodušení syntaktických struktur, jednoslovné věty, neúplné věty.

Dále se autoři studia agramatismu v ruštině zaměřili na rozdíly v jeho výskytu u jednotlivých typů afázie. Pro každého pacienta vypočítali jeho agramatický index I = N/V . 100, kde N je počet gramatických chyb a V počet slov ve slovníku pacientovy řeči. Ukázalo se, že u motorické afázie je index až 3krát vyšší než u ostatních typů afázie.

Autoři seřadili syntaktické chyby podle četnosti výskytu u jednotlivých typů afázie (podle Lurijovy klasifikace). Mezi projevy agramatismu, které byly společné pro všechny afatiky, patřilo vynechávání predikátu, subjektu a objektu, nadbytečnost vložených konstrukcí a chyby v pořádku slov. Chyby typické pouze pro určitý druh afázie tvořily: přebytečnost predikátu a objektu (při posteriorních formách afázie), přebytečnost zájmen a předložek (při sémantické afázii), přebytečnost spojek (při akusticko-amnestické afázii) a nepřítomnost předložek a spojek (při motorické afázii).

Na morfologické rovině se motorická afázie projevila především chybami v rodu u adjektiv, čísla u substantiv a adjektiv a nahrazováním ostatních pádů substantiv jejich základním tvarem (tj. nom. sg.). Sémantická afázie způsobovala chyby v rodu, čísle a pádu zájmen. Při všech typech afázie byly nápadné chyby v užití určitých tvarů sloves, které byly většinou v prézentu a prakticky výlučně v aktivu. Pozoru[142]hodné je, že autoři zaznamenali ve svém materiálu menší výskyt infinitivu, než odpovídá jeho frekvenci v ruštině, což odporuje běžné představě, podle níž jsou určité tvary slovesné při řečových poruchách nahrazovány infinitivem.

 

2.2. Agramatismus v angličtině

Meyerson a Goodglass (1972) vypracovali na základě analýzy spontánní řeči tří afatiků hierarchii obtížnosti gramatických struktur v angličtině, a to na základě pojmů transformační gramatiky. Dospěli k následujícím výsledkům:

a) NP byly lépe zachovány než VP;

b) nejlépe zachovanou koncovkou v NP bylo plurálové -s; pokud se vyskytl determinátor, byl to the; adjektivum bylo v predikátu lépe zachováno než v atributu; neurčité kvantifikátory (some) se vyskytly pouze v řeči afatiků nejméně postižených;

c) nejlépe zachovanou koncovkou ve VP bylo -ing; pacienti, kteří vynechávali be jako pomocné sloveso, vynechávali je i jako sloveso plnovýznamové; zřídka byly používány předložkové fráze; často se vyskytla slovesa s partikulí;

d) adverbia byla zachována dobře.

Pokud pacient užíval struktur, které byly označeny jako obtížnější, jeho jazyk vždy obsahoval i struktury méně obtížné (např. pokud užíval adjektiva v atributu, užíval je i v predikátu).

Z hlediska hypersyntaxe byla afázie zatím zkoumána minimálně. Gleason a kol. (1980) sledovali výstavbu vyprávění u různých typů afatiků. Na základě série obrázků porovnávali délku vyprávění, hlavní témata, užití klíčových slov, poměr N a V, užití zájmen a deiktických výrazů, přímé řeči apod. I v tomto výzkumu se projevily jisté rozdíly mezi afázií motorickou a senzorickou (např. motoričtí afatici vycházeli z klíčových slov, jako to většinou dělají i normální mluvčí, zatímco u senzorických afatiků klíčová slova chyběla).

 

2.3. Agramatismus ve finštině

Donedávna se afaziologický výzkum prováděl z největší části pouze na dvou jazycích, na angličtině a ruštině. Rozšíření tohoto bádání i na další jazyky, především neindoevropské, přineslo řadu nových zajímavých poznatků a otázek. Na atraktivnosti tím získala zejména problematika agramatismu, která má v angličtině vzhledem k omezenému souboru jejích morfologických kategorií podstatně menší příležitost projevit se než v jazycích jiných. Na základě gramatiky angličtiny nebylo nereálné předpokládat, že uživatel jazyka má v paměti uloženy všechny tvary slov. U jazyků aglutinačních, které mají bohatou morfologii, se tento předpoklad však stává málo pravděpodobným. Např. ve finské morfologii se uvádí (Karlsson, 1977), že každé finské jméno má asi 2200 tvarů a každé sloveso dokonce 12 000 tvarů. Tento fakt prakticky vylučuje hypotézu výše uvedenou a vyvolává otázku, které jsou základní tvary, z nichž se tvoří ostatní.

P. Kukkonenová (1982) provedla podrobnou analýzu agramatismu jednoho finského pacienta postiženého motorickou afázií a při vyhodnocování svého materiálu se zaměřila právě na zodpovězení uvedené otázky. Dokládá, že u jmen je jasným základním tvarem nom. sg. Svědčí o tom několik skutečností: Pacient často vysloví nejdříve nom. sg. a teprve po odmlce přidá koncovku. Koncovky připojuje k nom. sg. přímo, tj. k silnému kmeni bez provedení střídání stupňů konsonantů v kmeni. Při chybách v kongruenci jsou určité pády nahrazovány nominativem sg.

U sloves byl tradičně za bezpříznakový tvar považován infinitiv (u Karcevského, Jakobsona aj.). Řada afaziologických výzkumů však ukázala, že infinitiv se v řeči afatiků vyskytuje méně často než odpovídá normě a že infinitiv málokdy nahrazuje [143]určité tvary slovesné. Kukkonenová svými výsledky potvrzuje Karlssonovu (1977) hypotézu, podle níž základní slovesný tvar ve finštině je silný vokalický kmen. Kukkonenová dále dokládá, že použije-li afatik nesprávného gramatického tvaru, jedná se vždy o aplikaci produktivního typu. Neproduktivní koncovky nikdy nenahrazují koncovky produktivní.

 

2.4. Agramatismus v češtině

Afatický agramatismus v češtině dosud nebyl, pokud vím, v lingvistické literatuře popsán. Materiál, ze kterého jsem vycházela, se skládal z nahrávek vyšetření a mých vlastních rozhovorů s pacienty postiženými afázií (celkem 35 pacientů, různě dlouhé záznamy tvořící asi pětihodinovou nahrávku).[1]

Ze získaného materiálu bylo 17 případů klasifikováno jako motorická afázie, 14 jako smíšená afázie s převahou motorické složky, 2 jako smíšená afázie s převahou senzorické složky a 2 jako afázie amnestická. V analyzovaném materiálu se neprojevily podstatnější rozdíly v projevech agramatismu u jednotlivých typů afázie, což ovšem může být podmíněno pouze nerovnoměrným zastoupením typů. Převážná většina materiálu pochází od afatiků motorického typu, a proto i poruchy řeči jsou u všech pacientů podobné. Dále uvedu nejtypičtější gramatické chyby, které se v materiálu častěji objevovaly. Podrobnou a systematickou analýzou afatického agramatismu se budu zabývat v další práci.

Agramatismus se projevuje dvěma hlavními způsoby: (1.) Správný tvar se nahrazuje nesprávným. (2.) Vynechávají se jazykové jednotky, které vyžaduje správná morfologicko-syntaktická struktura výpovědi. Obecně je možno říci (v souladu se závěry afáziologických výzkumů v ruštině, angličtině a finštině), že jmenné fráze jsou v řeči afatiků lépe zachovány než fráze slovesné. O tom svědčí i to, že v některých případech jsou slovesa nahrazována nominalizacemi:

(1)	L.:	Jmenujte nějaká slovesa, která vás napadnou.
	P.:	Tak mluvení … umývat … jídlo …

V nominálních frázích jsou gramatické chyby častěji způsobeny nahrazováním jinými slovy, zatímco ve slovesných frázích jsou většinou způsobeny vynecháváním.

ad 1) Správné tvary se v řeči afatiků nahrazují nesprávnými vzhledem k jednotlivým gramatickým kategoriím takto:

 

1.1. u jména:

a) rod

Afatici často zaměňují gramatický rod, zejména u shodných přívlastků; ve většině případů tak, že rod mužský nahrazuje ostatní dva rody, srov.:

(2) dobrej polívka

(3) to je můj práce

(4) ten babička

(5) ten Barunka

(6) dobrej kafe

Ojediněle femininum nahradilo neutrum:

(7) dobrá první jídlo

[144]b) číslo

Kolísání gramatického čísla je v řeči afatiků obvyklé, přičemž je většinou plurál nahrazován singulárem, srov.:

(8) a ten kluci ten musí všecko kousek dál

(9) potom ten dobrej vánoční dárky

(10) někdo z mého dítě (‚někdo z mých dětí‘)

Výjimečně byl použit plurál místo singuláru (pouze ve VP):

(11) To je krásná holka a má všecky jedničky, tak na vysvědčení mají velkej metál.

(12) V červnu [já] jsme to zkusil.

U rodu i u čísla jde o náhradu jevů v češtině méně frekventovaných jevy nejvíce frekventovanými (srov. Těšitelová a kol., 1985).

Při výkladu užití gramatického čísla ve finštině Kukkonenová (1982) např. uvádí, že afatici se řídí při jeho výběru skutečným počtem denotátů, takže mají tendenci užívat pomnožná substantiva v sg. a po číslovkách dávat pl., i když finské číslovky vyžadují genititiv sg.

c) pád

Nejistota v užití pádu se projevuje hlavně po předložkách a číslovkách; dochází buď k výběru nesprávného pádu, srov.:

(13) to je pro mý muže

(14) musela na školou

(15) rád chodím v tiskárnu

(16) Já si vemu něco studenýho, kus ovoce nebo kousek housku nebo něco malýho …

nebo k užití základního tvaru (nom. sg.):

(17) to je pro můj muž

(18) uvařím oběd, ho sníme s manžel

(19) zase honem na tramvaj a práce

(20) já musím sedět na stůl

(21) aby to vypada- … ty lidi a maminka moc dárky

(22) já mám dva chlapec

(23) s paní profesorka Mimrové

(24) s chleba a s čaje … čaj

V nom. sg. bývají jména, která jsou použita v tzv. telegrafickém stylu:

(25) Ráno jsem vstal, snídaně, chleba, máslo, jovo, bílý káva …

(26) Na obrázku řídí příslušník SNB dopravu, auto, motorka.

(27) Bílil a všecko dobrý, auto domů.

(28) Dneska jsem dostal dopis … jako dobrej přítel … psát vánoce nebo …

Vzhledem k tomu, že nom. sg. je nejfrekventovanějším pádem u substantiv v češtině (FSČ), znamená to, že i v tomto případě dává afatik přednost relativně nejvíce frekventovanému pádu vůbec. K analogickému zjištění došla Kukkonenová (1982) pro finštinu.

Ojediněle se vyskytl i případ opačný, kdy nom. sg. (i v subjektové pozici) byl nahrazen jiným pádem:

(29)	L.:	Vnoučata máte?
	P.:	Ano, mojí manželkou asi má.
(30)	Když jsem usnul, nebylo vůbec nic, ani českou řeč.

Tyto případy je ovšem možno interpretovat tak, že pacient asi užil nesprávného tvaru slovesa, jak ukazuje význam výpovědi:

[145](29') Ano, s mojí manželkou asi mám.

(30') Když jsem usnul, neznal jsem vůbec nic, ani českou řeč.

 

1.2. U slovesa se jednotlivé kategorie nahrazují takto:

a) osoba

Relativně nejčastější 3. os. sg. nahrazuje jak 1. os. sg., srov.:

(31) A při té věci to bylo … že to může (,můžu‘) sám vědět. Ale kdybych cokoli měl …,

tak i 2. os. sg., srov.:

(32) Babička říkala: To je jako dobrá škola, musí (‚musíš‘) tam.

(33) Ty jsi večer četla, že potom spala a světlo svítilo.

Výjimečně se vyskytl případ, že 2. os. byla nahrazena 1. os.:

(34) A ty lidi říkali: Tak Honzo, dyš ty cigarety nemám, tak ty ti … žvejkačky.

Tyto výsledky se shodují také s obvyklým užíváním kategorie osob v jazykovém vývoji u dětí; nejdříve užívají 3. os., potom 1. os. a až jako poslední se naučí používat 2. os.

Stejně jako v češtině je slovesná kategorie osoby hierarchizována i ve finštině.

b) čas

Nejčastěji užívaným časem je v řeči afatiků prézens, jako v češtině vůbec; ten také nahrazuje čas minulý, relativně méně frekventovaný, srov.:

(35) Tam jsem se najedla. Potom když máme dost času, tak jsme čekali …

(36) Je to 28. února 1980. Já jsem byla doma …

(37) Ale to už si říkala, už kousek po kousku říká, že škola je dobrá.

Při použití minulého času je často vynecháno pomocné sloveso:

(38) Od rána do večera jsem dělal: probudila, umyla zuby, nasnídala jsem se …

V telegrafickém stylu je občas určitý tvar slovesný, nejčastěji futurum, tedy čas v češtině nejméně frekventovaný, nahrazován infinitivem, jevem poměrně frekventovaným, srov.:

(39) Zítra ty vařit, já dneska.

Infinitiv někdy nahrazuje i určitý tvar v minulém čase, srov.:

(40) Nejdřív jedli, že jo, umejt, no a pak číst trošku, koukali jsme ven …

(41) Bílil a všecko dobrý, auto domů a všecko dobrý, spát.

c) způsob:

V analyzovaném materiálu celkem jednoznačně převažuje indikativ, tedy výrazně nejfrekventovanější slovesný způsob v češtině vůbec.

d) rod

Všechny použité tvary se vyskytly jen v aktivu, tedy opět v kategorii, která v češtině jednoznačně převažuje.

Můžeme tedy konstatovat, že všechny formy, které se v afázii projevují jako nahrazující, patří mezi nejfrekventovanější gramatické jevy (Těšitelová a kol., 1983, 1985). Hierarchie tvarů sestavená na základě jejich frekvence se prakticky plně shoduje s hierarchií tvarů sestavenou podle jejich vzájemného nahrazování, srov.: rod: mask. → fem. → neut.; číslo: sg. → pl.; pád: nom. sg. → gen. → ak.; osoba: 3. os. sg. → 3. os. pl. → 1. os. pl. → 1. os. sg.; čas: préz. → prét. → fut.; způsob: indik. → kond. → imper.; rod. slov.: akt. → pas. Tato zjištění svědčí pro to, že nejfrekventovanější tvary jsou v paměti nejpevněji zakotveny a nejlépe odolávají narušení jazyka.

[146]Jakobson (1932) využil nahrazování správných forem nesprávnými jako doklad pro své tvrzení, že hierarchická struktura jazyka, kterou se řídí jak vývoj jazyka u dětí, tak zjednodušování jazyka u afatiků, se vytváří na základě příznakovosti. Nahrazované formy jsou příznakové, nahrazující bezpříznakové. Základními, tzn. nejméně příznakovými formami gramatických kategorií tedy jsou: maskulinum, singulár, nominativ, 3. osoba, prézens, indikativ a aktivum. Tento výsledek podporují nejen uvedené příklady z češtiny, ale i výsledky získané rozborem agramatismu v jazyce geneticky i typologicky nepříbuzném, ve finštině.

ad 2) Jazykové jednotky, které vyžaduje správná morfologicko-syntaktická struktura výpovědi, jsou v jazyce afatiků vynechávány:

Tímto projevem agramatismu se budu zabývat podrobněji v další práci. Z dosavadního výzkumu je zřejmé, že vynechávání postihuje více fráze verbální než nominální a že se projevuje jednak vynecháváním slovesa samého nebo jeho argumentů, srov.:

(42)	Snídaně ráno honem, tak ani ne na stůl a honem zase kousek zase honem na tramvaj a práce.
(43)	A najednou jsem dostal tady;

jednak, a to především, vynecháváním neplnovýznamových (gramatických) slov, jako pomocných sloves, zvratných zájmen, předložek apod., která z hlediska syntaktického nejsou větnými členy, srov.:

(44) No jsem koukala, no povídala, nejdřív jedla, že jo …

(45) Ráno holím.

(46) Na vycházce jsem byl metra.

Na rozdíl od části 1 (nahrazování jedněch tvarů druhými), kde kategorie relativně nejčastější nahrazují kategorie méně frekventované, při vynechávání (část 2) jsou afatiky nejčastěji vynechávána nejfrekventovanější slova (zájmena, předložky, pomocná slovesa).

Všechny příklady, kterými jsem se snažila dokumentovat v češtině základní typy agramatismu u afatiků, pocházejí ze spontánních projevů pacientů, ať už z jejich samostatného vyprávění nebo z řízeného rozhovoru s nimi. Z předběžné analýzy tohoto materiálu vyplývá, že základní rysy agramatismu, tak jak byly popsány v ruštině, angličtině a finštině, se projevují i v češtině. Zároveň se ukázalo, že také v češtině je agramatismus přítomný ve všech typech afázie.

Jakékoli zobecňování v oblasti afáziologie vzhledem ke značným individuálním odlišnostem každého případu, daným jednak osobností pacienta, jednak průběhem onemocnění, vyžaduje rozsáhlý materiál a opakované mnohostranné testování. Tato stať je proto koncipována jako úvod do problematiky, jejíž zpracování na základě českého materiálu bude předmětem dalšího výzkumu. Domnívám se, že afázie je možno chápat jako speciální případy fungování jazyka ve ztížených podmínkách a že jejich studium může přes veškerou svou specifičnost a obtížnost přispět k poznání toho, jak jazykový systém funguje, a zasadit některé výsledky lingvistického bádání (např. kvantitativní charakteristiky jazyka) do nových souvislostí.

 

LITERATURA

 

CRYSTAL, D.: Clinical linguistics. Wien 1981.

CVETKOVA, L. S. - GLOZMAN, J. M.: A neurolinguistic analysis of expressive agrammatism in different forms of aphasia. Linguistics, 1975, č. 154/155, s. 61—76.

GLEASON, J. B. - GOODGLASS, H. - OBLER, L. - GREEN, E. - HYDE, M. R. - WEINTRAUB, S.: Narrative strategies of aphasic and normal speaking subjects. Journal of speech and hearing research, 23, 1980, s. 370—382.

[147]GOODGLASS, H. - GLEASON, J. B. - BERNHOLTZ, N. A. - HYDE, M. R.: Some linguistic structures in the speech of a Broca’s aphasic. Cortex, 8, 1972, s. 191—212.

HÉCAEN, H. - ALBERT, M. L.: Human neuropsychology. New York 1978.

JAKOBSON, R.: Zur Struktur des russischen Verbums (1932). In: R. Jakobson Selected writings II: Word and language. The Hague 1971.

JAKOBSON, R.: Kindersprache, Aphasie und allgemeine Lautgesetze. Uppsala 1941.

JAKOBSON, R.: Towards a linguistic typology of aphasic impairments. In: Disorders of language. Ed. A. V. S. De Reuck - M. O’Connor. London 1964, s. 21—42.

JAKOBSON, R. - HALLE, M.: Fundamentals of language. Hague 1956.

JELÍNEK, J. - BEČKA, J. - TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961; dále FSČ.

KARLSSON, F.: Eräistä morfologian teorian ajankohtaisista ongelmista. Sananjalka, 19, 1977, s. 26—54.

KEAN, M. L.: The linguistic interpretation of aphasic syndromes: Agrammatism in Broca’s aphasia, an example. Cognition, 5, 1977, s. 9—46.

KEAN, M. L.: A note on Kolk’s „Judgement of sentence structure in Broca’s aphasia“. Neuropsychologia, 18, 1980, s. 357—360.

KUKKONEN, P.: Nuoren aivoinfarktipotilaan kieliopillisia vaikeuksia: tapaustutkimus motorisesta afasiasta. Pro gradututkielma. Helsinki 1982.

KUKKONEN, P.: Afasia ja kielioppi. Puheterapeutin vuosikirja. 1. Helsinki 1984.

LEHEČKOVÁ, H.: Neurolingvistika: předmět, metody a historie. SaS, 45, 1984, s. 154—157.

LEHEČKOVÁ, H.: Využití lingvistiky při rehabilitaci afázií. Československá otolaryngologie, 34, 1985, s. 116—120.

LEHEČKOVÁ, H.: Jazykové aspekty typologie afázií. SaS, 46, 1985, s. 119—126.

LURIJA, A. R.: Two kinds of disorders in the comprehension of grammatical constructions. Linguistics, 1975, č. 154/155, s. 47—56.

MEYERSON, R. - GOODGLASS, H.: Transformational grammars of aphasic patients. Language and speech, 15, 1972, s. 40—50.

NEWMEYER, F. J.: Linguistic theory in America. New York 1980.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Psaná a mluvená odborná čeština z kvantitativního hlediska. In: Linguistica IV. Praha 1983.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. Praha 1985.

VINARSKAJA, E. N.: Kliničeskije problemy afazii. Moskva 1971.

WHITAKER, H. A.: On the representation of language in the human brain. Linguistic research, Inc., 1971.

WHITAKER, H. A.: Unsolicited nominalizations by aphasics: the plausibility of the lexicalis model. Linguistics, 1972, č. 78, s. 62—72.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 2, s. 138-147

Předchozí Bohumír Dejmek: Hierarchie a dynamika obecněčeských hláskových jevů

Následující Jana Hoffmannová, Olga Müllerová: Německý příspěvek k pojetí dialogu a metakomunikace