Nad knihou o dynamických aspektech řečové produkce

Otakar Šoltys, Marie Martináková

[Kronika]

(pdf)

Над книгой о динамических аспектах речевой продукции / A book on the dynamic aspects of speech production

V knize dvou psycholingvistů J. Engelkampa a H. D. Zimmera Dynamic aspects of language processing (Springer-Verlag, Berlin - Heidelberg - New York - Tokyo 1983, 102 s.) jsou obsaženy nejdůležitější výsledky výzkumného projektu nazvaného „Vliv řeči na produkci vizuální informace“. Projekt se realizoval v letech 1978—1981 a jeho základním cílem bylo zkoumat interakci mezi produkcí jazykové a vizuální informace s přihlédnutím k rozdílným syntaktickým a stylistickým vlastnostem promluv. Autoři se zajímali o podmínky, které daly vzniknout rozdílným vlastnostem, a zejména o to, jak tyto vlastnosti ovlivňují proces porozumění u posluchače.

Recenzovaná práce vychází z předpokladu, že struktura promluvy je podmíněna stavem znalostní struktury mluvčího a ta pak ovlivňuje stav znalostní struktury u posluchače. V centru pozornosti je pak otázka, jak se znalostní struktura mění prostřednictvím informace nesené syntaktickou strukturou. Autoři chtějí podat přesnější analýzu procesu porozumění, než je obsažena v propozičním modelu. Právě nedostatky v tomto modelu, který odhlíží od řady syntaktických a stylistických rysů výpovědí, daly podnět k tomuto výzkumu. Autoři tvrdí, že výsledky procesu porozumění závisejí na syntaktických a stylistických rysech promluv. Podrobněji se zabývali těmito třemi rysy: užitím určitého a neurčitého členu, subjektivizací a rozštěpením. Formulují předpoklad, který je pro lingvisty málo přijatelný, totiž předpokládají funkční ekvivalenci syntaktických a stylistických rysů v němčině a v angličtině. (Věty z výzkumu uvádějí v práci v anglickém překladu.)

I když recenzovaná práce má být překonáním propozičního modelu, přesto mnoho z poznatků tohoto modelu přejímá; např. přejímá názor, že naše znalostní struktura je základem pro verbální komunikaci. Stavba znalostní struktury je zase závislá na tom, jak vnímáme svět. Autoři se domnívají, že vnímáme svět jako by sestával z entit a vztahů. V znalostní struktuře se to pak reflektuje tím, že máme znalosti faktické (factual), které získáváme pozorováním jednotlivých entit, a znalosti obecné (general), které se vztahují k třídám entit. Autoři se soustřeďují na faktické znalosti, protože předpokládají, že ty jsou základem komunikace. Faktické i obecné znalosti však přímo (!) spojují s pojmenováními v jazyce (v angličtině).

Podle našeho soudu se tím pohybují v gnozeologickém kruhu, do něhož se dostane každý, kdo si konkrétně neujasní vztah popisovaného objektu a jeho okolí obecně a vztah povrchové a hloubkové struktury zvlášť. Alespoň do té míry by si to měli autoři uvědomit, aby v každém okamžiku věděli, čeho se jejich výklad týká, zda psychických mechanismů, nebo jazykového vyjádření. Jestliže přijali v podstatě aristotelovský názor, že se svět skládá na jedné straně z entit a na druhé straně z procesů, akcí a stavů, do nichž tyto entity vstupují, a prohlásí, že tyto poznatky jsou nezávislé na konkrétním jazyku, není pak možné přímo spojit entity se jmény a stavy, procesy a akce se slovesy přirozeného jazyka. Předpoklad, že angličtina a němčina se shodují ve vyjadřování entit a vztahů, je pak v rozporu i s elementárními poznatky (s. 7). I kritika propozičního modelu je málo účinná, nemáme-li pro výklad k dispozici jiný sémiotický systém než právě jazyk, který je předmětem našeho popisu. Znovu se ukazují nevýhody přímého spojení psychologických konceptů s výrazy přirozeného jazyka. Jinak je ovšem pochopitelná motivovanost autorů zachytit významové změny, které přinášejí operace od propozic k jazykovému vyjádření. Tyto operace často tak proměňují výchozí propozici, že je těžké prokázat její identitu.

Pro další výklady pak autoři podrobněji diferencují faktické a obecné znalosti. Rozlišují danou znalost, kterou definují jako znalost, [164]o níž mluvčí předpokládá, že je posluchači známá, a novou znalost, která je posluchači neznámá. Navíc odlišují, zda jde o znalost týkající se individuálního pojmu, takovou nazývají konceptuální, nebo zda jde o znalost ze vztahu subjekt — predikát, tu nazývají relační. Autoři pak vytvářejí hypoteticko-deduktivní model, podle něhož je znalost během procesu porozumění aktivována nebo deaktivována. Deaktivovaná znalost je přítomna v naší paměti a existuje i tehdy, když ji nepoužíváme, kdežto aktivovaná znalost je výslednicí zaměření pozornosti (directing of attention). Protože pozornost může být zaměřena na více předmětů než na jeden, jsou rozlišovány různé stupně aktivace. Nejsilněji aktivovaná znalost se nazývá ohnisko. Jednotku, která představuje nejvíce aktivovanou znalost, nazývají autoři ohniskem pozornosti (focus of attention).

Výklady o deaktivované, aktivované znalosti a o ohnisku pozornosti by bylo možné s úspěchem srovnávat s výsledky našeho domácího výzkumu, které byly publikovány již před desetiletími (např. Mathesius, Daneš, Adamec, Firbas, Sgall), k nimž však autoři nepřihlížejí. A přesto se obvykle tyto výsledky citují i v pracích, ze kterých J. Engelkamp a H. D. Zimmer vycházeli.

Další výklad v recenzované knize je zaměřen na tzv. tematizovanou znalost. Autoři chápou tuto znalost jako individuální pojem, jemuž je něco predikováno. Odmítají názor některých lingvistů, že tematizace je ekvivalentní dané informaci. Skutečnost, že pojem funguje jako téma, nezahrnuje v sobě, zda je to informace daná nebo nová. Podle nich by bylo správnější předpokládat, že téma věty je s větší pravděpodobností informace daná než nová. Téma může být nová informace, avšak pouze v první promluvě, ve druhé je to již informace daná. Navíc pojem, jemuž je ve větě něco predikováno, představuje ohnisko pozornosti.

Autoři se domnívají, že stavy znalostí, které byly výše popsány, by se měly odrážet ve struktuře vět užívaných při komunikování, přičemž signalizace těchto strukturních vztahů by měla být natolik zřejmá, že by měla vést posluchače k rekonstrukci stavu znalostí mluvčího. Aby prověřili tuto hypotézu, zkoumají vztah mezi informací verbální a informací získanou pozorováním obrazu. Paralelnost verbálních a vizuálních struktur je dokládána tím, že ohnisko verbální výpovědi je ve „vizuální výpovědi“ signalizováno delším zaměřením pozornosti posluchače na objekt, který v ohnisku stojí.

Autorům zde uniklo, že interpretace obrazu a interpretace věty nejsou z hlediska sémiotického ekvivalentní. I když věta a obraz mohou modelovat týž stav vědomostí, jsou prostředky přenášejícími tento stav vědomostí znaky rozdílných řádů: symboly pro větu a ikony pro obraz. Také přechod od znaku ikonického k symbolickému je zřetelně snazší než naopak. Měření reakčních časů může sice vysvětlovat závislost na principu známá neznámá informace, ale může také vyjadřovat věci úplně jiné. Situace se ještě zkomplikuje, jestliže je interpretace obrazu předem připravena verbálně: z obrazu se stává text a z verbální části návod k jeho interpretaci. Nejsme tedy přesvědčeni o průkaznosti výsledků této části práce.

Dalším důkazem pro odlišení informace dané a nové je užívání určitých a neurčitých členů. Autoři ukazují, že daná informace je signalizována členem určitým, zatímco informace nová obvykle členem neurčitým. I tato myšlenka byla i v kontextu naší lingvistiky podrobněji rozpracována již před desetiletími.

Ke komunikování relačně dané a relačně nové informace se užívá tzv. rozštěpené konstrukce, v níž vztažná věta obsahuje relačně danou informaci a rozštěpená věta informaci relačně novou. Pojem, který je součástí relačně dané informace, je také součástí konceptuálně dané informace, neboť relačně daná informace by měla v sobě obsahovat i konceptuálně danou informaci. V relačně dané informaci by se měl proto vyskytovat člen určitý. V relačně nové informaci se naproti tomu může vyskytovat informace buď konceptuálně daná, anebo nová, a proto může být užito členu určitého i neurčitého.

V další části studie je věnována hlavní pozornost pojmu zaměření pozornosti, který autoři pokládají ve svém výzkumu za nejdůležitější. Zaměření pozornosti dává vzniknout dvěma typům ohnisek: (1.) ohnisku tematizačnímu (thematization focus), které je vyjádřeno subjektivací, tzn. že je komunikováno posluchači jako gramatický subjekt a doplněno [165]predikativní informací, (2.) ohnisku motivovanému mezerou ve znalostech posluchače (gap-motivated focus), které je posluchači signalizováno rozštěpením. Protože tematizované pojmy jsou subjektivizovány, pak změnou rodu slovesa se může dosáhnout změny tematizovaného pojmu. Za normálních okolností je tematizován spíše agens než patiens, neboť agens přitahuje větší pozornost. Pomocí rozštěpené konstrukce je sdělována informace, která tvoří mezeru v propoziční struktuře znalostí posluchače. Experimentálně bylo zjištěno, že posluchač sleduje reprezentaci vytčeného pojmu déle než reprezentaci pojmu nevytčeného. Srovnáním subjektivizované a rozštěpené konstrukce autoři ukazují, že rozštěpení má větší účinek.

V závěru knihy autoři zkoumají vzájemné působení subjektivizace a rozštěpení. Zjišťují, že mluvčí se vyhýbají větám se dvěma ohnisky, kdy subjektivizace a rozštěpení působí proti sobě. Např. It is the motorcyclist by whom the girl is welcomed má dvě ohniska — vytčený pojem the motorcyclist a subjekt the girl. Mluvčí dá přednost při sdělování týchž propozic konstrukci It is the motorcyclist who welcomes the girl, v níž je v ohnisku the motorcyclist.

Nad knihou dvou sárských psycholingvistů si znovu uvědomíme skutečnost, která se stále markantněji projevuje v současném výzkumu: některé poznatky mají vnitřní logiku svého vývoje a bylo by možno usnadnit jejich výzkum a prohloubit jeho výsledky, kdyby ovšem poznatky rozdílných škol byly navzájem prostupné. Je smutné, že autoři, kteří spatřují přínos svých výzkumů v překonání propozičního modelu poměrně podrobnou analýzou tematicko-rematické výstavby věty, nezahrnuli do svého popisu poznatky průkopníků tohoto popisu: V. Mathesia, F. Daneše, J. Firbase a P. Sgalla. Není to otázka pouze vědecké poctivosti, ale je to významný faktor ke zvýšení efektivnosti jinak zajímavých výzkumů, které často zjišťovaly, ev. zjišťují poznatky již známé. Vynaložený čas a energii by bylo možno investovat do řešení otázek otevřených, nedořešených nebo nových. Autoři recenzované publikace tak z našeho hlediska usilovali spíše o své zapojení do kontextu výzkumu anglo-amerického, a to se jim zřejmě podařilo, zatímco bylo možné s prospěchem navázat na tradice evropské.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 2, s. 163-165

Předchozí Eva Hajičová: Strojová lingvistika a její perspektivy ve světle nedávných mezinárodních konferencí

Následující Ludmila Uhlířová: O pragmatických aspektech v bulharské větě