Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O pragmatických aspektech v bulharské větě

Ludmila Uhlířová

[Kronika]

(pdf)

О прагматических аспектах в болгарском предложении / On pragmatic aspects of sentence in Bulgarian

Pragmatická lingvistika v pojetí docentky sofijské univerzity R. Nicolovové, autorky knížky Pragmatičen aspekt na izrečenieto v bălgarskija knižoven ezik (Sofija 1984, Narodna prosveta, 192 stran), je disciplínou novou a v dobrém slova smyslu tradiční zároveň. Autorka vychází ze skutečnosti, že ať už budeme „pragmalingvistiku“ považovat za samostatnou lingvistickou disciplínu, nebo za složku nedílného celku, který vytváří spolu se sémantikou a syntaxí (tuto otázku ponechává vědomě otevřenu), bezesporu má svůj specifický předmět zkoumání. I ten lze ovšem chápat různě široce. Podle autorky je hlavním úkolem pragmatické lingvistiky studovat „aktualizaci propozice probíhající v řeči, formování výpovědi s určitými komunikačními funkcemi v řečovém aktu“ (s. 35). Právě tato problematika je v bulharské jazykovědě do značné míry nová. Jak R. Nicolovová upozorňuje, rozbor některých jazykových prostředků v bulharštině z pragmatického hlediska zatím zcela chyběl a v její knize je soustavně proveden poprvé.

Protože autorka si mimo jiné klade i cíle popularizační (kniha je určena učitelům bulharštiny na školách všech stupňů), věnuje první kapitolu kritickému přehledu různých koncepcí a přístupů k pragmatickým otázkám jazyka. Ukazuje kořeny jazykové pragmatiky (z předválečných autorů cituje především Ch. Morrise a K. Bühlera) i současný stav bádání. Začíná od pragmatiky jako vědy o vztahu znaků k jejich uživatelům, zvlášť se zabývá pragmatickými aspekty textu, zmiňuje se o pojetí pragmatiky jako „lingvistiky dialogu“ a o souvislostech pragmatiky a teorie řečových aktů a řečové činnosti vůbec. Stranou ponechává pouze pragmatiku ve formalizovaných logických systémech.

Soustavně se autorka ve své knize věnuje především rozboru dvou stránek „aktualizace propozice“: odrazu řečové situace ve výpovědi (ve výpovědním aktu) a vyjadřování vztahu subjektu k obsahu výpovědi.

[166]V rámci prvního aspektu jsou probrány způsoby a prostředky označování účastníků a předmětů komunikace, prostorová a časová orientace výpovědi a druhy výpovědi podle účasti mluvčího. Autorka se podrobně zabývá funkcemi gramatické osoby u slovesa, vyjadřováním/nevyjadřováním osobních zájmen a jejich funkcemi ve větě, vyjadřováním oslovení, statusem vokativu ve vztahu k „obecnému tvaru“ substantiv a adjektiv v bulharštině včetně velmi zajímavého výkladu o významu a využití určitého členu u obecných a vlastních substantiv ve vokativu. Z časových a prostorových orientátorů je největší pozornost věnována — vedle prostředků lexikálních (substantiv, příslovcí s časovým nebo prostorovým významem) — výrazům deiktickým v širokém slova smyslu, dále slovesným časům a vidu. Do samostatné kapitoly jsou zařazeny „druhy řeči“ — řeč autorská a řeč postav, vyjadřování cizího mínění, řeč přímá, polopřímá a nepřímá („resumovaná“).

K druhému aspektu aktualizace propozice řadí autorka komunikační status výpovědi (charakteristiku komunikačního záměru mluvčího), a to status oznamovací, tázací, rozkazovací a přací, dále modalitu výpovědi, emociálnost a hodnocení.

Nehodláme v této zprávě podrobně probírat jednotlivé body autorčiných výkladů; jsou vedeny se zřetelem na specifiku současné spisovné bulharštiny. Jistě by bylo možno je na některých místech doplnit, rozšířit, popřípadě k výkladu přistoupit z poněkud jiného hlediska než autorka (a jevy jinak hierarchizovat). Rozhodně však kniha R. Nicolovové je prací aktuální, odrážející zájmy současné bulharské jazykovědy a dobře ji reprezentující. Pro nás pak je zvláště potěšitelné, že v řadě obecných teoretických a metodologických otázek, v základním přístupu, je autorka blízká názorům a pojetím zastávaným v jazykovědě české. V některých bodech z nich přímo vychází — především z prací Danešových a Greplových; dále cituje např. práce Adamcovy, Benešové, Běličové, Mathesiovy, Mrázkovy, Zimkovy, Sgallovy aj. — její přehled po starší i nejnovější české jazykovědné literatuře je vskutku pozoruhodný.

Po stránce formální je monografie velmi dobře vybavena. Je psána živým výkladovým stylem, obsahuje v dostatečné míře jazykové doklady, kompozičně je pojata přehledně a úsporně. Kromě obsáhlého seznamu literatury je třeba pochválit i důkladně zpracovaný věcný rejstřík. Zahraniční čtenář najde v knize podněty nejen bulharistické, ale i širší slavistické, balkanistické i obecně lingvistické.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 2, s. 165-166

Předchozí Otakar Šoltys, Marie Martináková: Nad knihou o dynamických aspektech řečové produkce

Následující Růžena Bergerová: Sovětská práce o teoretických otázkách syntaxe