Přístavkový vztah a popis české skladby

Zdeněk Hlavsa

[Články]

(pdf)

Аппозиционное отношение и описание чешского синтаксиса / Apposition and the description of Czech syntax

Málokterému problému české skladby bylo v poslední době věnováno tolik pozornosti jako výkladu přístavku (apozice),[1] ale přesto se dosud nepodařilo dospět k obecně přijímanému řešení. Badatelé se liší již v samé definici, takže se setkáváme s dost podstatnými rozdíly v rozsahu tohoto pojmu; shodně všichni považují za apoziční konstrukci toliko spojení substantiv. Tím spíše se pak různí v interpretaci vztahu mezi jejími složkami — velmi často též proto, že vycházejí z podstatně odlišných metodologických principů, i když přitom užívají týchž termínů.[2] Ukazuje se, že právě při rozboru apozice se projevují více než kde jinde některá omezení a nedůslednosti analytických přístupů; proto je nutno zamyslet se nad popisem a interpretací přístavku v mnohem širší perspektivě.

Pokud jde o formální stránku apozičních konstrukcí, i koncepce jinak různé spojuje představa, že jde o posloupnost syntakticky rovnocenných výrazů, zaujímajících ve větné struktuře touž skladebnou pozici (jsou na „stejné syntaktické úrovni“, viz Hrbáček, 1972, s. 224). Rozdíl mezi apozicí a koordinací, pro niž platí obdobné vymezení, se projevuje tím, že koordinace dovoluje, popř. vyžaduje použití jistého souboru spojek. To je ovšem vymezení týkající se toliko povrchové struktury těchto konstrukcí. Že složky apoziční skupiny ve skutečnosti vždy rovnocenné nejsou, projevuje se pak omezeními v kongruenci příčestí, je-li apoziční skupina podmětem, intonací (některé složky vyžadují oddělení nesplývavou intonací, jiné je toliko dovolují), ale zejména odlišnými výsledky různých transformací, včetně možností změn slovního pořádku. Předpokládá se, že tyto vlastnosti odrážejí rozdíly sémantické. Pro hodnocení struktury celku i platnosti jeho jednotlivých složek je pak rozhodující, který z ukazatelů badatel zvolil nebo jaké mu přiřkl místo v hierarchii důležitosti.[3]

V naší jazykovědné literatuře se setkáváme se zhruba trojím vyhraněně odlišným chápáním apozice. Nejblíže tradici a školskému pojetí stojí to, které stále drží Bauer a Grepl (1980). Podle něho je přístavek druhem přívlastku, charakterizovaným některými dalšími, specifickými rysy: je vyjádřen substantivem, stojí za svým substantivem řídícím[4] a je připojen nesplývavě.[5] Jde tu jen o zjemnění klasifikace, nikoli o vymezení plnoprávného větného členu. Proto nemusí být na závadu ani to, že se definice odvolává k slovnímu druhu, pořádku slov a intonaci, tedy k vlastnostem, které jsou v jiných případech pro větněčlenské zařazení irelevantní. Spíše bychom mohli považovat za nedůslednost, že jiným nesplývavě připojeným členům se žádný zvláštní status nepřipisuje. To platí zejména o volném přívlastku adjektivním a o dodatečně připojovaných příslovečných určeních a předmětech — ukazuje se totiž, že jsou-li neobligatorní, mohou být v postpozici nesplývavě připojovány celkem bez omezení (Jela hned nakoupit, do města, pro celou rodinu; Psal jsem až do noci, reportáž atd.). Ani závaznost nesplývavého připojení se netýká jen přívlastku substan[187]tivního, nýbrž též adjektivního a koneckonců i tzv. volného doplňku, i když v posledním případě nemusí vždy jít o postpozici.

Na rozdíl od zmíněného přístupu nepovažuje Hrabě (1964) přístavek za větný člen v pravém smyslu slova, nýbrž za „polovětnou vazbu“, tedy útvar vyššího řádu. Je to další predikace uvnitř věty, ale vyjádřená nevětně, „transponovaná do determinace.“ K tomu, aby mohla být plnoprávnou větou, jí schází jen „významově prázdné“ sloveso být. Tato koncepce, ač v mnohém směru předjímající postoj dnešní větné sémantiky, bohemistickou syntaktickou literaturu výrazněji neovlivnila. Důvodem může být i to, že Hrabě připisuje stupni „větnosti“ v hierarchii syntaktických pojmů přední místo, avšak její rozhodující ukazatele, slovosled a intonaci, spojuje další vývoj syntaktické teorie spíše s výpovědní, resp. textovou realizací syntaktického schématu než se schématem samým (ať již s jeho formální, nebo sémantickou stránkou); svědčí o tom např. pojem parcelace, který postihuje jev, kdy jedno větné schéma je rozděleno do více výpovědních celků (srov. Nekvapil, 1984 — jde ovšem o pojem, který se vytvořil v lingvistice sovětské). Vedle toho nesplývavost připojení, kterou Hrabě považuje za nejdůležitější výrazový prostředek „polopredikativnosti“,[6] je u mnoha mluvčích formálně nevýrazná a nespolehlivá. (Platí to např. i pro českou podobu Hrabětova příkladu Napravo vidíte chaloupku, pokrytou slámou, viz s. 22, kde rozdíl mezi těsným a volným přívlastkem je věcně irelevantní.) Proto definice přístavku, pokud se odvolává především k jeho intonační stránce, nemůže mít obecnější dosah. Ani z Hrabětových výkladů pak rovněž není zřejmé, v jakém vztahu jsou k polovětným konstrukcím jiné volně připojené výrazy, zejména pak předmět, u kterého se s predikativní povahou jistě nedá počítat.

Pojetí apozice jako predikace u základního členu skupiny znesnadňuje též výklad přístavkového vztahu vysvětlujícího (např. vrchol slavnosti, rozdávání dárků). Tu předpokládá Hrabě dvojí, opačně směřující závislost: z hlediska formálně syntagmatického se mu přístavek jeví jako určující člen, ale z hlediska obsahového jako subjekt predikace (Hrabě, 1964, s. 62—63). Musí tedy počítat s dvěma „vrstvami“ významu; ty však mají u něho stejnou terminologii a jejich vztah není vyjasněn. Závažnost a produktivnost jejich rozlišení autor — jak se zdá — dost nedocenil.

Zcela odlišné řešení najdeme pak u Šmilauera (1966), který chápe apozici jako jednu ze syntaktických relací, dováděje tak do důsledků Mathesiovu charakteristiku přístavkového vztahu jako „vztahu široké totožnosti“. Toto pojetí je zpravidla přijímáno jako podstatné obohacení metody popisu české skladby, ale záhy zjistíme, že se v jeho uplatňování nejde do důsledků. To se projevuje již v terminologii: Šmilauer uvádí, že přístavková skupina tvoří jediný větný člen (viz Šmilauer, 1966, s. 353), jde tedy o paralelu skupiny koordinační, ale přesto se neujal žádný termín, který by takový člen charakterizoval způsobem obdobným termínu „několikanásobný větný člen“. Rozpaky v uplatňování zvolené koncepce jdou zčásti na vrub i jejímu autorovi: apozicí rozumí nejen vztah mezi členy, nýbrž — ve shodě s tradicí — i člen, jehož připojením se takový vztah konstituuje (srov. např. s. 363: „přístavek u osobního zájmena zpřesňuje“), ačkoli se o tom nikde výslovně nezmiňuje. Rovněž tak překvapuje, že Šmilauer na začátku své knihy sice mluví o skupinách přístavkových a přiřaďovacích (s. 53), ale první již dále neuvádí ani v případech, kde by to systematičnost výkladu vyžadovala. Všimněme si např. formulace na s. 169: „Členy takto spojené (tj. vztahem určování, pozn. autora) tvoří člen rozvitý. Každý z těchto členů může být sám holý, rozvitý nebo několikanásobný.“ Avšak rozvíjejícím členem může být samozřejmě i přístavková skupina, např. ve větě Na zdi má obrázek Mělníka, svého [188]učitelského působiště. Podobně by měl apoziční vztah konstituovat i zvláštní typ souvětný, nikoli být přiřazován — podle formálních kritérií — k souvětí souřadnému, nebo podřadnému (Měl jednu slabou stránku: dal se koupit/že se dal koupit za kousek cukru).[7]

Přitom Šmilauerovo široké pojetí, bude-li uplatňováno důsledně, se nám zdá nejvýhodnější, zejména proto, že umožňuje zahrnout do značně obecné kategorie a uspokojivě v ní vysvětlit četné typy velmi podobných syntaktických spojení, jejichž postavení v popisech české skladby bylo nejednotné nebo nejasné. Je však třeba vyrovnat se s některými problémy, které mají obecnější povahu a koneckonců se týkají všech tří uvedených koncepcí. Pokusíme se přitom navázat na výchozí principy popisu české skladby, které byly nastíněny v práci Daneše - Hlavsy a kol. (1981).

Definice přístavku se často odvolávají k Mathesiovu výměru pomocí „vztahu široké totožnosti“. V popisné praxi se toto vymezení zdá osvědčovat, vzato však z hlediska teoretického, není zcela jasné, na které rovině máme tuto totožnost předpokládat. Již jsme připomněli, že členy skupiny zaujímají touž syntaktickou pozici ve formální struktuře věty, její členy plní stejnou funkci vzhledem k členům jiným. Avšak totéž platí o členech skupiny koordinační. (Proto považujeme za účelné diferencovat jako pojmy téže roviny členy holé, rozvité a zmnožené.) Po specifice „totožnosti“ u apozice je tedy třeba pátrat na rovině jiné. Jednotliví badatelé uvádějí ve shodě se svým metodologickým zaměřením, že jde o totožnost představy (Šmilauer, 1966), pojmu (Kopečný, 1962), nebo přesnější určení vůbec neuvádějí. Zdá se nám však, že je tu vhodné mluvit o (potenciální) referenci[8] členů. To znamená, že je-li přístavkové skupiny užito v referenční funkci, pak platí, že referenční různost charakterizuje koordinaci, referenční totožnost (popř. inkluze, částečná totožnost) apozici. Podotýkáme, že zásadně neztotožňujeme referenční rovinu s rovinou sémantickou. Zejména to připomínáme v souvislosti s apozicí, protože je-li týž denotát označen víckrát, předpokládá to, že bude zpravidla označen různým způsobem, tj. výrazy lišícími se jednak z hlediska lexikálně sémantického, ale často též ukazujícími na různé vlastnosti v sémantice větné.

Předpoklad, že jde o totožnost na rovině referenční, podporují především případy, kdy přístavkovou skupinu tvoří výrazy, jež díky svému slovnědruhovému zařazení zpravidla nemívají referenční platnost, tj. systémově neoznačují „substance“ nebo celé „situace“, nýbrž jenom jejich „příznaky“: pak bývá hranice mezi apozicí a (asyndeticky vyjádřenou) koordinací nezřetelná, protože na referenční rovině není pro rozlišování totožnosti/různosti žádná opora. Uveďme jako příklady věty Náhle, bez přechodu začal hovořit o něčem jiném; Výroba hodinek tu má dlouhou, staletou tradici, v kterých lze užít i koordinačních spojek, a tedy interpretovat skupinu jako větný člen několikanásobný: náhle a bez přechodu; dlouhou, dokonce staletou tradici. V podobné situaci jsme často i tehdy, jestliže substantivní skupina je v pozici predikátu, srov. Moškův příklad na apozici Viera je klenot, (a) neoceniteľný dar.

Referenční vymezení apozice umožňuje rovněž jednoduše vysvětlit intonační strukturu přístavkové skupiny. Připomněli jsme již, že nesplývavé připojení se často chápe jako projev toho, že přístavek má polopredikativní charakter, že jde o kondenzaci věty zapuštěnou do věty maticové; používajíce termínů syntakticko-sémantické analýzy, mohli bychom říci, že je nevětnou realizací podřazené propozice. Avšak takovouto interpretaci umožňuje též každý výraz přívlastkové povahy, a to bez ohledu na postavení — z výrazu loď, která je naložená obilím lze odvodit stejně [189]dobře výrazy obilím naložená loď i loď naložená obilím — a na způsob připojení, srov. tato loď naložená obilím. Stejně je třeba posuzovat případy jako lázeňské město Karlovy Vary i Karlovy Vary, lázeňské město, má-li se zachovat jednotnost popisu.[8a] Dali bychom proto přednost takovému výkladu, že způsob připojení odpovídá tomu, zda podřazená propozice má charakter restriktivní, nebo ne: v prvním případě se člen, který tuto propozici vyjadřuje, připojuje splývavě, v druhém nesplývavě. To platí ovšem jen pro postpozici, v prepozici se pravidlem užívá toliko splývavého připojení. Tuto zásadu považujeme za systémové pravidlo, které se formuluje i jako známý pravopisný pokyn oddělovat volný přívlastek a přístavek čárkou.

Pojmy volný a těsný spojují hledisko zvukové i významové struktury; domníváme se však, že je vhodnější tyto aspekty oddělovat. O restriktivnosti se zpravidla mluví v souvislosti s větami: přívlastková věta restriktivní zužuje extenzionální platnost nadřazeného substantivního výrazu, přispívá tedy k identifikaci jím označeného objektu. Extenzionální platností rozumíme to, co se též nazývá „rozsahem významu“ a definuje se jako třída předmětů, které mohou (nebo v dané výpovědi jsou) výrazem označeny. Termínu „význam“ se však v těchto souvislostech užívá nepřesně, jde o referenci, tj. vztah jazykového výrazu k mimojazykové skutečnosti. (Význam je ovšem předpokladem pro referenční užití výrazu; srov. Daneš, 1967.)

Pro to, jak opatrně je třeba pracovat s rovinami analýzy a jejich termíny, je také poučná Hrabětova (1964) interpretace skupiny Vojtěch, praděd pánů z Pernštejna, kde autor předpokládá, že druhý člen „zužuje pojem substantiva“. Ale vlastní jména jsou právě systémovým prostředkem pro plnou identifikaci předmětu a tak je tomu i v daném případě. (Proto u nich restriktivní propozice nestává; výjimku tvoří některé zvláštní případy, jako dříve narození Pražané, Neruda básník apod., kde lze vždy počítat s tím, že vlastní jméno označuje množinu lidí, resp. činností, spisů apod.)

Mluvčí však může vedle toho v podstatě vždy připojit druhý člen skupiny nesplývavě, jako dodatek, např. lázeňské město, Karlovy Vary; já, hlupák apod. Takovýto „aktuální přístavek“ je jevem principiálně odlišným. Je konstituován vlastně až na rovině výpovědní realizace syntaktického schématu, a proto by měl být zřetelně oddělován od případů, kdy nesplývavé připojení vyplývá ze systémového vztahu mezi významem a pořádkem členů.

Všimněme si dále slovosledného kritéria při vymezování přístavku. V jiném článku (Hlavsa, 1983) jsme doporučovali, aby se v syntaxi zásadně rozlišovaly vztahy „izotropní“, tj. konstituované takovými vlastnostmi jejich prvků, které nezávisí na jejich uspořádání, a vztahy „lineární“, jejichž diferenciace se zakládá na směru nazírání, na tom, od kterého z prvků se v analýze vychází. Klasické syntaktické popisy pracovaly téměř výlučně se vztahy izotropními,[9] avšak vztah apoziční, jak byl obvykle chápán, je relace lineární; co více, i vztah determinace, jinak pojímaný jako izotropní, musí takto dostat při analýze přístavku rovněž charakter lineárního vztahu, protože se předpokládá, že směřuje vždy od lineárně definovaného přístavku. Má-li však být syntax češtiny popsána jako jednotný a uspořádaný systém, je třeba se pokusit vycházet i při třídění přístavkových skupin od takových vztahů, které v nich dovedeme zjistit, aniž známe pořadí jejich prvků. Naznačíme dále, jaké typy přístavkových skupin je asi možno takto vyčlenit.

[190]Uvedli jsme již, že odlišnost označení téhož denotátu, která tkví v podstatě apozičního vztahu, nemá dosah jen pro lexikální rovinu jazyka. Takový jednoduchý charakter má rektifikace (tuhý, lépe řečeno rosolovitý) nebo spojení synonymních výrazů (hepatitida čili žloutenka). Jestliže však jeden prvek je plnovýznamovým pojmenováním denotátu a druhý k němu jen odkazuje, slouží taková skupina též potřebě odlišit jisté funkce ve větě (Byla to perná práce, přesvědčit ho; Něco se mi na ní nelíbí, to klepaření). Několikeré nesouřadné určení téhož jevu, nazíraného z různých úhlů, umožňuje už v rámci přístavkové skupiny vidět též vnitřní sémantickou strukturu, i když jednoduchého typu (nahoře na skále; lacino, za pár korun), podobně to platí o vztahu pojmenování celku a jeho částí (její děti, Mařenka, Jenda i Pepík). Všechny tyto relace mají izotropní povahu,[10] lze je obrátit, aniž se musí měnit jejich charakteristika: skupina Mařenka, Jenda i Pepík, její děti zůstává nadále založena na vztahu celku a částí. (Jistá omezení tu vyplývají z lexikálněsémantických kategorií členů: pořadí na skále nahoře by mohlo též příslušet rozvinutému členu.) Složitější sémantickou strukturu mají přístavkové skupiny, jejichž prvkem je jednak přímé pojmenování jako jejich základ, jednak výraz vyjadřující substantivní formou propozici (klasifikační nebo identifikační): Jindra, spolužák z průmyslovky; Sofie, hlavní město Bulharska. Také tyto vztahy — podle druhu propozice tu mluvíme o vztahu klasifikačním, resp. identifikačním — lze jistě považovat za izotropní; fakt, že v některých těchto skupinách není přípustné pořadí prvků změnit, je záležitost jednotlivých slovosledných omezení (srov. já hlupák — *hlupák já, ale táta, dobrák — dobrák táta).

Základní otázkou, kterou musí zodpovědět každý, kdo se přístavkem zabývá, je to, který z členů představuje propoziční složku; jestliže nechceme přijmout jako kritérium způsob připojení ani pořadí členů, sama morfologická forma tu není vodítkem.[11] Vedle transformačního kritéria (jen substantivní složka slovesně jmenného predikátu může být v instrumentálu, nikoli substantivum ve funkci subjektu, není možné *hlavní město Bulharska je Sofií) lze často vhodně uplatnit i kritérium referenční: predikátové substantivum se nespojuje s „determinátory“, tj. se slovy vyjadřujícími různé aspekty reference (podrobněji o tom viz Hlavsa, 1975, s. 15). Všimněme si např. významové struktury různých variant přístavkové skupiny ve větě Divadelní kroužek vede učitel důchodce. Ze sémantického vztahu mezi jejími členy nevyplývá, ani která složka je „základem“ a která má propoziční charakter, ani zda je propozice restriktivní, nebo ne. Pokusíme se tedy významovou strukturu jednotlivých variant interpretovat jenom na základě referenčních ukazatelů; zjistíme, že jsou ve shodě s ukazatelem transformačním, takže se potvrzuje oprávněnost takového postupu: 

 

			základ	propoziční člen
(1)	učitel důchodce	←	jistý učitel, který je důchodcem		restriktivní
(2)	důchodce učitel	←	jistý důchodce, který je učitelem
(3)	učitel, důchodce	←	jistý učitel; je důchodcem		nerestriktivní
(4)	důchodce, učitel	←	jistý důchodce; je učitelem

 

V těchto případech ovšem a priori předpokládáme, že vždy první člen je referenční; to je umožněno referenční nevyhraněností členů. Pokud je jeden z členů přístavkové [191]skupiny inherentně referenční, tj. je jím vlastní jméno užité v individualizující funkci, považujeme v zásadě za propoziční zbývající člen, bez ohledu na slovosled; může jít jak o realizaci propozice klasifikační (vítěznou branku vstřelil obránce Meteoru Novák/Novák, obránce Meteoru — srov. Novák, který je obráncem (instr.) Meteoru), tak identifikační (kongres se bude konat v hlavním městě Bulharska Sofii/v Sofii, hlavním městě Bulharska — srov. v Sofii, která je hlavním městem… (instr.)). I když predikátem identifikační propozice je tzv. individuální popis, tj. označení vlastnosti, kterou nemůže mít žádný jiný denotát (hlavním městem Bulharska je jen Sofie), v češtině se v tomto případě nechová jinak — bereme-li v úvahu jak transformační výsledek, tak intonační průběh — než predikát propozice klasifikační. Ukazuje se tedy, že musíme počítat s jakýmisi „stupni určitosti“.

Jinak je tomu však v případě, kdy se na konstituování přístavkové skupiny podílí vedle jména vlastního jméno sice též obecné, ale referenčně jedinečné (určité), díky kontextu, nebo (situační) deixi. V takovém případě jsou složky nejen referenčně rovnocenné, nýbrž asi i sémanticky symetrické. Transformace přístavkového spojení na spojení s vedlejší větou naznačuje, že jednu ze složek lze chápat rovněž jako realizaci propozice, avšak takovou, v níž je propozice zastoupena nikoli svým predikátem, nýbrž částí subjektovou: (tam)ten jeřábník, soudruh Malý/soudruh Malý, ten jeřábník ← ten jeřábník; je jím (instr.) soudruh Malý. Obdobnou strukturu předpokládáme při aktuální apozici, při níž vzniká tzv. (volná) apozice vysvětlující: obránce Meteoru, Novák. Tím, že predikát klasifikační propozice byl osamostatněn, vznikl v podstatě uzavřený výpovědní celek a referenční platnosti musil nabýt již člen první, obránce Meteoru. Dokazuje to i možnost připojit k němu determinátor, který referenční funkci explicitně vyjadřuje: Vítěznou branku vstřelil jeden obránce Meteoru, Novák[12] (srov. jeden obránce Meteoru; byl jím (instr.) Novák). Zdá se, že podobně bychom mohli interpretovat i jiné typy vysvětlovací apozice (vzácná vlastnost, obětavost ← vzácná vlastnost; byla jí obětavost).

Zde je však namístě upozornit na jednu závažnou potíž, na kterou při interpretaci přístavku pak nevyhnutelně narazíme. Jak známo, referenční vlastnosti výrazů nejsou v češtině závazně a systematicky signalizovány, nýbrž často vyplývají z různých významových a pragmatických okolností. Tak např. substantivum učitel ve skupině analyzované ve variantě (4) může mít vedle tam uvedené interpretace i charakter situačně jedinečného pojmenování, přichází-li v úvahu pouze jeden možný denotát tohoto označení (ve vsi je pouze jeden učitel apod.). Jedinečnost může rovněž vyplývat z kontextu. Proto ve větě Velitel rozvědky, Ukrajinec, seděl za stolem nemusí být výraz Ukrajinec propozičním predikátem. Kdybychom tuto skupinu parafrázovali způsobem používaným výše, mohla by ukázat nejen na význam ‚velitel rozvědky; byl Ukrajinec‘, nýbrž též na význam ‚velitel rozvědky; byl jím (ten) Ukrajinec (o kterém jsme se již zmínili)‘. Jinak řečeno není pravda, jak uvádí Moško (1980, s. 114), že skupina velitel, Ukrajinec může být jen nominalizací věty Velitel byl Ukrajinec, nýbrž může — při vhodném kontextu — být rovněž nominalizací věty Ukrajinec byl velitel(em). Přitom zde nejde tolik o aktuální členění jako o referenční určitost. V Moškově příkladu je druhý výklad jen méně nasnadě, protože přívlastky (velitel rozvědky, malý, černý Ukrajinec) činí užití substantiva jako určitého, silně kontextově zapojeného méně pravděpodobným. Ukazuje se tak, že ani z utvářenosti přístavkové skupiny samé, ale dokonce ani z celé věty, v níž je jí užito, nemůžeme s naprostou jistotou určit, jaká je její sémantická struktura. To není nedostatkem našeho přístupu; v různých podobách se tyto problémy objevují všude.

Může se snad zdát, že typologie přístavkových skupin, k níž nás dovedl zřetel k referenci i významu, je příliš složitá. Je však třeba mít na paměti, že formální [192]výstavba apoziční skupiny významové vztahy silně nivelizuje, a tak — nechceme-li se spokojit s povrchním pozorováním a zároveň musíme organicky zapojit popis tohoto jevu do celkového obrazu české skladby — této složitosti se nevyhneme.

 

LITERATURA

 

BAUER, J. - GREPL, M.: Skladba spisovné češtiny. 3. vyd. Praha 1980.

DANEŠ, F.: Znovu k problematice „označování“ a „vyjadřování“. SaS, 27, 1967, s. 306—310.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

HLAVSA, Z.: Denotace objektu a její prostředky v současné češtině. Praha 1975.

HLAVSA, Z.: A note on isotropic and linear relationships. In: Ebenen der Textstruktur. Ed. F. Daneš - D. Viehweger. Linguistische Studien, Arbeitsberichte, 112. Berlin 1983, s. 44—48.

HRABĚ, V.: Polovětné vazby a kondenzace „druhého sdělení“ v ruštině a v češtině. Rozpravy ČSAV, 10. Praha 1964.

HRBÁČEK, J.: Pokus o výklad přístavkového vztahu. SaS, 33, 1972, s. 223—228.

KOKTOVÁ, E.: K problematice nominální apozice. SaS, 38, 1977, s. 90—102.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. 2. vyd. Praha 1962.

KŘÍŽKOVÁ, H.: K voprosu o tak nazyvajemoj appozicii (na materiale russkogo jazyka). Travaux linguistiques de Prague, 3, 1968, s. 33—45.

MATHESIUS, V.: Podstata apozice a její druhy. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947, s. 302—318.

MOŠKO, G.: Syntaktické osobitosti apozície (apozitívnej konštrukcie). SaS, 41, 1980, s. 106—117.

NEKVAPIL, J.: On the asymmetry between syntactic and elementary textual units. In: Text and the pragmatic aspects of language. Ed. J. Kořenský - J. Hoffmannová. Linguistica X. Praha 1984, s. 163—205. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

ŠMILAUER. V.: Novočeská skladba. 2. vyd. Praha 1966.

TRÁVNÍČEK. F.: Mluvnice spisovné češtiny. II. Skladba. Praha 1949.

 

R É S U M É

Apposition and the description of Czech syntax

An adequate description of apposition (appositional constructions) is considered an extremely complicated problem of the syntax of Czech. In Czech linguistics three principally different conceptions can be found; apposition is considered a special type of attribute, a semi-sentential construction, or a relation between grammatical units. The author claims the last one to be the most productive as it covers a set of phenomena the status of which has been heterogeneous or obscure. Some problems (in fact shared by all conceptions) are further discussed. Apposition is defined as a relation of identity of reference — the units of different lexical meanings and syntactic functions refer to the same object. The type of juncture separating the units can be explained in terms of the opposition restrictive: non-restrictive applied to the embedded proposition. It is necessary to classify the types of apposition without respect to the word-order. An outline of such classification is presented.

When solving the problem which unit represents the proposition referential criteria can be taken into account: the noun that has predicative function cannot co-occur with referentials. There are types, however, in which the proposition is represented by its subject (esp. if both units of appositions are definite). Due to the lack of explicite signals of reference, it is sometimes impossible to decide what is the structure of appositional constructions without respect to the context.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 3, s. 186-192

Předchozí František Štícha: Systémový a funkční status konstrukcí s n/t-ovými participii v současné češtině

Následující Petr Sgall: Vlastní téma, diatéma a stupně dynamičnosti