Evropský jazykový atlas jako nástroj multilingvální komparatistiky

Pavel Jančák, Jan Petr

[Rozhledy]

(pdf)

Атлас европейских языков как инструмент мультилингвальной компаратистики / Atlas of European Languages as a tool of multilingual comparatistics

0.1. Dosud vydaný 1. sv. I. dílu Evropského jazykového atlasu (Atlas linguarum Europae (ALE). Volume I — premier fascicule. Assen 1983. Cartes, I. 0 — I. 19. Commentaires, XCVIII + 177 s.)[1] představuje úspěšné vyvrcholení víc než desítileté etapy badatelských a organizačních prací směřujících k realizaci díla, jaké dosud nemá v oblasti světové lingvistiky obdoby. Vzniká v rozsáhlé mezinárodní spolupráci akademických a univerzitních pracovišť všech evropských zemí a zahrnuje všechny jazykové oblasti v Evropě. Už při pročítání úvodní stati, jejímž autorem je nynější předseda mezinárodní redakce ALE M. Alinei, si uvědomujeme, kolik i promyšleného úsilí organizačního je skryto za tímto úspěšným zakončením prvního významného úseku společné práce.

S uznáním se také mluví o podílu socialistických zemí, zejména těch, které se účastní přípravy Slovanského jazykového atlasu (OLA).[2] Je to totiž první atlasové dílo, které zahrnuje celou a přitom významnou jazykovou skupinu v Evropě; přestože jeho výsledky zatím ještě nejsou publikovány, ukázali slovanští dialektologové — podle ocenění M. Alineiho — cestu pro další rozvoj vědeckého bádání v tom, jak je možné v areálové dialektologii překročit hranice jednotlivých národních jazyků. V tom je OLA vzorem i pro atlas Evropský. „ALE,“ praví se v úvodu (s. XXI), „by stále ještě neexistoval, kdyby nepředcházel OLA.“ Také to, že díky své organizační struktuře v rámci OLA mohly slovanské národy vstoupit do ALE jako celek, bylo pro samu realizaci ALE neocenitelné. Výrazně se na tom podílel i hlavní představitel OLA R. I. Avanesov, místopředseda hlavní redakce ALE. Je jistě velmi pěkným gestem, že z rozhodnutí mezinárodní redakce ALE na zasedání v Lipsku v r. 1983 byl vyšlý 1. sv. ALE připsán památce tohoto vynikajícího sovětského dialektologa.

0.2. Československo se účastnilo prací na ALE od jeho počátečních příprav, zejména zásluhou J. Běliče, který byl členem hlavní redakce. Této jeho práce je v úvodu — a podrobněji v ALE-Intr., s. 6 — rovněž vzpomenuto. V r. 1972 se konalo v Praze 4. zasedání mezinárodní redakce ALE a bylo zde přijato několik významných rozhodnutí směřujících ke konkrétní realizaci projektu.

Vlastní pracovní činnost čs. strany se rozvinula po několikaleté přestávce zvláště po moskevském zasedání redakční rady v r. 1979 za předsednictví J. Petra. Zajištěním podílu čs. strany byl pověřen Ústav pro jazyk český ČSAV. Tehdy se v poměrně krátké době podařilo vyrovnat předstih, který v dodávání materiálu k zpracovávaným položkám měly v té době ostatní zúčastněné země.[3] Tato naše spolupráce v organizaci ALE byla na 4. zasedání jejího mezinárodního komitétu v Amsterodamu [217]veřejně oceněna a Československu bylo svěřeno zpracování náročné sémantické mapy (viz pozn. 5).

1.1. ALE zatím staví především na tradici evropského zeměpisu slov, jak se formoval v řadě národních atlasů už od počátku století. Jeho hlavním cílem je však podat úplný obraz jazykové diferenciace (nespisovných tradičních útvarů) Evropy a touto konfrontací přispět k novým pohledům na společné a rozdílné rysy všech evropských jazyků, tedy geneticky příbuzných i nepříbuzných, a na důsledky etnických a z toho plynoucích jazykových kontaktů, které probíhaly a probíhají v celoevropském měřítku. Multilingvální komparatistika, opírající se o data z nespisovných jazykových útvarů (tradičních místních nářečí), umožní ve svých důsledcích hlouběji osvětlit nejen fakta jazyková, ale jejich rozborem vydat cenná svědectví o prehistorii, historii i současnosti evropské materiální a duchovní kultury a o jejím proudění z několika různých center. Atlas také přinese další objevné poznatky o dávné minulosti evropské části Indoevropanů, možná, že poskytne materiál k dalšímu posuzování otázky indoevropské pravlasti, v každém případě k vztahu ide. kultury k vyspělým kulturám středozemního areálu.

1.2. Výsledky, k nimž dospěl už 1. sv. ALE, tento vytčený cíl názorně dokumentují, ba lze říci, že vyšlý svazek v mnohém ještě předčil to, co si iniciátoři díla od atlasu slibovali. Z lingvistických disciplín dává takto pojatý cíl vznikajícího díla nový prostor zejména etymologii, protože jazykové mapy Evropy dodávají dosavadním etymologickým výkladům nezbytnou dimenzi prostoru a času. Na rozdíl od dosavadního komparativního studia, které vycházelo především z filologického a lingvisticky rekonstruovaného materiálu, přináší ALE pohledy na celé evropské kontinuum nářeční a tím umožňuje sledovat mezijazykové vztahy mnohem komplexněji. K tomu ještě přistupuje ten fakt, že dialekty jsou v mnohých svých rysech petrifikací starých vývojových stadií, takže i současná nářečí mohou mnohdy konzervovat fakta ještě archaičtější než nejstarší psané památky. Na to u nás již upozornil např. V. Machek (1958), když hledal pro indoeuropeistické srovnávací účely lexémy z různých archaických dialektů a jazyků.

Na základě evropských lingvistických map je možno studovat mezijazykové vztahy nejen uvnitř nejrozšířenější evropské jazykové rodiny indoevropské, ale zahrnout do této konfrontace i ostatních pět jazykových rodin zastoupených v geografické Evropě. Už samo utřídění materiálu v komentářích a jeho jazykově zeměpisné uspořádání na mapě vede k prohloubeným pohledům, protože umožňuje vidět a spojovat fakta, o nichž jsme až dosud měli jen neúplnou představu. Nadto se tak nabízí možnost objevovat další souvislosti a nově je zhodnotit na kvalitativně vyšší úrovni.

K takovým novým přístupům, které lexikální materiál ALE umožňuje, je jeho motivická interpretace. Na rozdíl od obvyklé interpretace onomaziologické se na těchto mapách sledují a srovnávají jednotlivé etymony na základě jejich motivace a tím lze uvádět do vzájemných vztahů i stejné motivační postupy u různých, a to i nepříbuzných jazyků v zeměpisném kontinuu (tj. sledovat sémantické areály) nebo osvětlovat motivační procesy paralelní. M. Alinei právem považuje evropské motivační mapy ALE, „které jsou vlastně mapami komparativní sémaziologie“, za významnou inovaci a pokrok v teorii jazykového zeměpisu[4] a pro budoucnost počítá s tím, že se synchronická a diachronická geosémantika bude v rámci ALE daleko více rozvíjet. Ve vyšlém svazku ALE jsou motivační mapy reprezentovány Avanesovovými mapami kobylky luční (m. 18—19) a jeho vlastními mapami duhy (m. 6—9).[5] M. Alinei sám těmito mapami ukázal, že v případech, kdy máme možnost [218]pracovat s materiálem průhledným a jasně a jednoznačně interpretovatelným, může rozbor motivací přispět k zobecňujícím pohledům na proces pojmenovávání a tím vydat cenná svědectví o stopách minulých kultur a o vývoji lidského myšlení v evropském kulturním areálu nebo odjinud na toto území přeneseném.

1.3. Právem proto M. Alinei označuje ALE za atlas „čtvrté generace“. Po atlasech národních (atlasy prvního stupně) a atlasech věnovaných vyhraněným regionům (pokud na národní atlasy navazují a jejich údaje prohlubují, mohou být považovány za atlasy druhého stupně) se ve vývoji jazykového zeměpisu dospívá k atlasům nadnárodním, ať už se týkají jedné jazykové skupiny (atlasy třetího stupně) nebo zeměpisného komplexu, politicky a kulturně v minulosti i přítomnosti vymezeného (vyčleněného od obdobných druhých komplexů), jakým je např. teritorium zkoumané atlasem Evropským. Atlasů nadnárodních je zatím málo (M. Alinei uvádí kromě OLA zvl. Atlante Linguistico Mediterraneo — ALM), ale jejich vědecká opodstatněnost je nesporná. Adekvátní obraz nějakého nadnárodního komplexu, jakým je např. skupina příbuzných jazyků, je sotva možno v dostatečné míře vytvořit mozaikovitým skládáním dílčích obrazů z jednotlivých atlasů národních, jejichž poslání je často určováno jinými zřeteli, mj. též funkcí národně reprezentativní. Pro každý typ uvedeného atlasu je přizpůsoben výběr zkoumaných jevů a ten není totožný, je podřízen stanovenému cíli. Vědeckým cílům nadnárodních atlasů odpovídá skutečnost, že nutně vycházejí z kontinuity jazykových (v tomto případě nářečních) jevů, protože hranice jazykové a politické se často nekryjí,[6] a že na tomto základě vytvářejí v rámci sledovaného komplexu nový syntetický obraz, který však nic neříká o hranicích národních jazyků (pro jejich stanovení jsou rozhodující jiná hlediska povahy sociolingvistické). „Náš úkol by byl snazší,“ konstatuje M. Alinei (s. XXIV), „kdybychom se mohli opřít o některé atlasy zahrnující celé jazykové skupiny,“ a vyslovuje naději, že ALE tvorbu takových atlasů podnítí. V současném stadiu vývoje evropského jazykového zeměpisu bude ALE, který v hierarchii atlasů stojí nejvýše, zatím tyto atlasy zároveň nahrazovat, nehledě na to, že současně zahrnuje ALE — z hlediska potřeb jednotlivých národních jazyků po našem soudu ovšem jen v omezené míře — i realizaci národních a regionálních atlasů dosud neexistujících.

2.1. V oboru multilingvální komparatistiky vyšlo už několik významných prací a také myšlenka na jazykový atlas, který by zahrnul celý evropský kontinent, není nová. Ke konkrétní realizaci vedla však až aktivní spolupráce autorů tří posledních, nezávisle započatých návrhů, holandského dialektologa A. Weijnena, působícího na univerzitě v Nijmegenu, Itala M. Alineiho, profesora na univerzitě v Utrechtu, a L. E. Schmitta, ředitele známého dialektologického střediska Deutscher Sprachatlas v Marburgu; tato spolupráce se rozvinula po příznivém ohlasu na II. mezinárodním dialektologickém kongresu v r. 1965.

Zakladatelský podíl na realizaci ALE má A. Weijnen, první předseda mezinárodní redakce ALE. „Jedna věc je projekt vymyslet a druhá věc ho realizovat,“ charakterizuje jeho zásluhy M. Alinei a označuje A. Weijnena, jemuž se osobními návštěvami v různých zemích podařilo získat k spolupráci na společném díle všechny jednotlivé státy Evropy, za „velvyslance evropské vědecké spolupráce“ (s. XVI).

[219]2.2. Iniciátoři ALE nekladli na dílo maximalistické požadavky, ale snažili se v optimální míře využít všeho, co bylo až dosud v evropské dialektologii a dialektografii vykonáno. Zvlášť šťastná byla myšlenka započít s pracemi na atlase podle dotazníku (ALE-QI) sestaveného ze shodných hesel, která vyplynula z konfrontace hesel OLA s atlasovými díly velkých evropských národů (zvl. francouzského, německého a anglického). Protože jádro materiálu pro ALE bylo tak vlastně už sebráno a nebylo tedy nutno všude začínat s náročným terénním výzkumem,[7] může se zakladatelská generace badatelů ALE už od samého počátku přímo podílet na vlastní realizaci díla a vtisknout mu své představy.

Teprve druhý dotazník (ALE-QII), který se připravoval paralelně se zpracováváním materiálu dodaného k určeným položkám dotazníku prvního a jehož zpracování ovšem už předpokládá provedení nového výzkumu po celém teritoriu Evropy, doplňuje lexikální oddíl o další potřebná hesla a o speciální otázky ze strukturní lexikologie a podle původního záměru rozšiřuje výzkumný program na všechny roviny jazyka (mj. též na fonologii, morfologii a syntax).

3.1. První dotazník ALE-QI obsahuje 546 položek uspořádaných v tematických okruzích (příroda, člověk, zemědělská práce atd.) podle R. Halliga - W. Wartburga (1952). Každý sledovaný pojem je uveden ve francouzském jazyce, který měl být ve shodě s dosavadní tradicí i hlavním jazykem atlasu, a ještě je opsán ve formě explorátorské otázky; k tomu je (zároveň s častými odkazy na příslušné atlasy) připojen příslušný ekvivalent ruský, anglický, německý a španělský.

Při zpracovávání materiálu k jednotlivým položkám se však někdy ukázalo, že se stanovením ekvivalentů, které by odpovídaly zadání otázky podle francouzského prostředí, mohou být v jiných jazykových prostředích evropských potíže, protože sémantická pole nebývají v jednotlivých jazycích a jejich dialektech totožná. Tyto nesnáze byly někdy ještě zvýšeny nepřesným zadáním otázky. Tak např. i mezi otázkami vyšlého svazku nebyl u hesla jezero (ot. 25 — viz m. 15) v dotazníku dobře rozlišen rozdíl mezi pojmy jezero a rybník, protože chyběl „důležitý rys, a to přírodní nebo nepřírodní charakter vodní nádrže“ (s. 127); u hesla mrak (ot. 9 — viz m. 4) bylo místo ruského ekvivalentu oblaka uvedeno tuča, což je speciální název pro ‚tmavý deštivý mrak‘ (s. 31). Avšak případy tohoto druhu nejsou u velkých atlasových děl neobvyklé.

3.2. Vedle uvedené hlavní redakce a jejího širšího kolektivu byly ustaveny ve všech zúčastněných státech národní komise jako poradní orgány. Při soustřeďování materiálu posílala každá z těchto 39 národních komisí zpracované listy k jednotlivým položkám dotazníku do sekretariátu redakce ALE v Holandsku (na univerzitu v Nijmegenu), a to po etapách a v předepsané úpravě. Specifičnost úpravy spočívala v tom, že každá varianta, zachycená ve vybrané síti lokalit daného národního teritoria, byla zařazena do hierarchického sledu podle povahy diferencí (rozdíly lexikální, slovotvorné a hláskoslovné) a zapsána v jednotné fonetické transkripci závazně užívané v ALE a zároveň lemmatizována do tzv. referenční formy. Zvláště tento zobecňující způsob zápisu je pro atlas důležitý, protože jednotlivé nářeční podoby se tak grafickými prostředky toho kterého jazyka zařazují k existujícím slovům spisovným (nebo se jim aspoň přibližují) a snáze se pak ověřují ve slovnících a dalších zdrojích. Proto se i doklady v legendách a komentářích publikovaného atlasu uvádějí většinou v této referenční formě. Jen v těch případech, kdy interpretace abstraho[220]vaných forem by nemusela být jednoznačná (např. v kavkazských jazycích), doporučili odborníci zůstat při fonetickém zápise dokladů.[8]

3.3. Vypracování odpovědí z českých a slovenských nářečí se věnovala u nás velká pozornost. Šlo hlavně o to, aby i při poměrně malé hustotě sítě na území ČSSR byla dobře postižena jak povaha, tak i základní zeměpisná diferenciace variant v rámci sledovaných lexikálních významů.

Je to zcela v intencích ALE, protože jedním z diskutovaných návrhů v období příprav atlasu bylo, aby se užilo tzv. otevřené sítě (ALE-Intr., 5.8.1.), tj. takové, při níž jednotlivé vybrané body zároveň reprezentují i jejich široké okolí, takže je možno prostřednictvím těchto bodů představit i jiný zajímavý a cenný materiál (v základní síti ALE je taková síť ve Francii a tím se umožňuje zapojit do ALE i bohatý materiál z četných regionálních atlasů). Jde především o archaismy s širší zeměpisnou návazností, vzhledem k celkovému zaměření ALE potřebné a žádoucí, neboť ty při postupující nivelizaci nářečí, probíhající v různé míře vlastně v celé Evropě, nemusely být v konkrétně vybraných bodech sítě při novějších výzkumech už zachyceny, a tak by se do atlasu už nedostaly. Vodítkem zde mohly být již výsledky srovnávací ide. nebo ugrofinské jazykovědy.

Závažná je také ta okolnost, že na mapu smí — z pochopitelných důvodů — přijít do každého bodu sítě pouze jediný údaj, kdežto dublety se uvádějí jen v komentáři. Proto byl náš materiál předběžně kartografován a ověřován, aby bylo možno z mapy vyloučit ojedinělé a netypické varianty a zároveň ověřit, zda bude výsledný obraz nářeční situace na našem území dostatečně reprezentativní. Některé komise zásadu reprezentativnosti materiálu vždy nedodržovaly a z toho pak vyplynuly obtíže při sestavování celoevropských map.

3.4. Neodmyslitelnou složkou při registrování a zpracovávání materiálu ALE, s níž se od samého začátku počítalo, je spolupráce s výpočetním střediskem na univerzitě v Marburgu (součástí instituce Deutscher Sprachatlas). Zde byl veškerý materiál pomocí speciálních kódů uložen do paměti počítače. Programy pak umožňují registrovaný materiál nejen přeskupovat podle požadovaných hledisek, ale dokonce je možno jej automaticky kartografovat. Příprava pro takové operace počítače je sice náročná, ale lze si sotva představit, že by bez této pomoci bylo možno tak rozsáhlý materiál operativně zvládnout. Kromě toho se při automatickém kartografování do velké míry omezuje nebo přímo vylučuje možnost vzniku chyb. O automatickém kartografování referují v úvodním oddíle publikace (s. LXXXIXn.) vedoucí pracovníci střediska W. Putschke a R. Neumann.

3.5. A. Weijnen a jeho nejbližší spolupracovníci vykonali i v přípravném období během soustřeďování materiálu množství organizační, metodické i tvůrčí práce, která formovala tvář budoucího atlasu. Vycházeli přitom také z konkrétních zkušeností při zpracování prvních evropských map, vzniklých především na podkladě materiálu k tzv. prioritním otázkám; ty byly totiž záměrně vybrány z celého dotazníku a materiál k nim poslaly jednotlivé národní komise do holandského centra přednostně. Z řešení prioritních otázek vyplynuly i různé teoretické a metodické problémy a podněty, o nichž se také referovalo a diskutovalo na zasedáních mezinárodní redakce ALE (schází se jednou ročně v některé evropské zemi; ČSSR v ní není zastoupeno, ze socialistických zemí je tu pouze SSSR, PLR a NDR) a na mezinárodních kolokviích zástupců všech národních komisí (koná se jednou za dva roky). [221]Tato teoretická i praktická činnost vedla pak k stanovení obecných zásad, které byly pro budoucí autory celoevropských map a komentářů postupně vypracovávány. Tak vznikly zejména tzv. konvence pro prezentaci materiálu a pro redakci map (obsahují např. též číselné kódy jednotlivých zemí a jazykových skupin, seznamy zkratek apod.) a mnoho oběžníků, které vydával a postupně doplňoval redakční sekretariát v Nijmegenu. Lze si snadno představit, že bylo třeba zvládnout i řadu úkolů organizačního a technického rázu. Neocenitelnou práci vykonal zejména tajemník hlavní redakce J. Kruijsen, který byl se zúčastněnými stranami i s jednotlivými národními komisemi v neustálém individuálním korespondenčním kontaktu.

Z prvních zkušeností při kartografickém zpracování materiálu vyplynulo, že mají-li se na mapách optimálním způsobem ukázat souvislosti a diference, které v pojmenování sledovaných významů mezi evropskými dialekty existují, je nezbytné prezentovat materiál především podle souvislostí etymologických. Zároveň však bylo patrné, že při značné slovotvorné a hláskoslovné variabilitě kartograficky srovnávaných podob nelze necitlivě prosazovat princip etymologické identity. Dalším společným problémem evropských map jsou staré výpůjčky, překračující často i hranice jazykových skupin. Netýká se to jen jevů lexikálních, ale také strukturních mluvnických a zvukových, které se ve smyslu klasické Schmidtovy vlnové teorie rozšířily z centra na sousední, často značně odlehlá jazyková území. Zvláštní problematiku ovšem představují jevy vzniklé v rámci tzv. jazykových svazů. Pokud jde o jevy jednotlivé, osamocené lexikálně i geograficky, jejich prezentování různými samostatnými symboly by vedlo k značné přetíženosti celkového pohledu. První kartografování už také ukázalo, že by při představení materiálu bylo vhodné etymologické hledisko kombinovat nebo spojovat podle možnosti s kritériem motivačním.

Značnou pomoc při výchozí etymologické analýze materiálu poskytují v rámci ALE zvláštní nadnárodní orgány, tzv. departementy, jejichž činnost se zaměřuje na společné otázky jazykových skupin (d. románský, dva germánské, baltoslovanský, ugrofinský a dva pro ostatní jazyky). Závažnost etymologické prezentace vedla v poslední době ještě k vytvoření departementu indoevropského, od jehož činnosti, která se má zaměřit na společné problémy této velké jazykové rodiny jako celku, si redakce ALE mnoho slibuje.

3.6. Autoři prvních 30 map, které byly hlavní redakcí zadány k zpracování a z nichž první část je ve vyšlém svazku publikována, přistupovali k realizaci map a komentářů po jisté přípravné etapě a vybaveni obecnými metodickými zásadami. Přesto však je vidět, že i oni — a to se týká i autorů map připravovaného svazku druhého — řešili své konkrétní úkoly paralelně a vlastně na sobě nezávisle, takže ještě i oni spoluvytvářeli a ověřovali podobu vznikajícího díla. Přes velkou snahu hlavní redakce o součinnost a spolupráci s autory je pochopitelné, že zůstala celá řada otevřených problémů a že jednotlivá autorská řešení, jak je představují první publikované mapy, jsou nevyrovnaná. Teprve první vydané svazky atlasu — jak to ostatně u velkých děl bývá obvyklé — se proto mohou stát i odrazovým můstkem budoucího postupného sbližování autorských přístupů.

Editorům ani ostatně nejde o naprostou jednotu, zvlášť ne takovou, která by omezovala samostatnost a vědeckou odpovědnost individuálních autorských řešení, ale spíš usilují o uniformitu metodickou — a ta by měla postupně být mnohem výraznější — a o dodržení jistého odborného standardu. Proto se činnost redakční rady, z níž bylo sestaveno několik edičních komitétů, zaměřuje v současné době hlavně na činnost recenzní. K úspěšným výsledkům tohoto náročného podniku patří i to, že se mnoho z těchto snah editorů podařilo realizovat už ve vydaném prvním svazku.

4.0. V souboru autorských zpracování prvních 19 celoevropských map a komentářů, které jsou obsahem 1. sv. atlasu, se tedy individuální práce autorů opírá o spolehlivou [222]materiálovou i teoretickou a metodologickou základnu, budovanou už po deset let. Proti původnímu záměru a v souhlase s převažující formou vydávání jazykových atlasů rozhodla se redakce publikovat svazky map odděleně od svazků komentářů. Autorům se tak dává možnost komentovat probírané mapy podle potřeby i důkladněji, protože rozsah komentáře není formálně vymezen, a pro čtenáře je studium atlasového materiálu operativnější, protože aspoň komentářový svazek má formu publikace běžného formátu.[9]

S výjimkou motivační mapy kobylky luční (m. 18—19), zařazené do svazku přednostně — zřejmě z piety k jejímu autorovi R. I. Avanesovovi (jeho práci dokončili V. V. Ivanov a N. Donadzeová) — se v 1. sv. zpracovávají počáteční hesla dotazníku (ALE-QI) z okruhu astronomických a geografických pojmů (v závorce se uvádí jméno zpracovatele): (1.) slunce (G. Tuaillon), (2.) měsíc (D. Brozović), (3.) mlha, (4.) mrak (T. Itkonen), (5.) vítr (A. Weijnen), (6.—9.) duha (M. Alinei), (10.) kroupy (J. Saramago, G. Vitorino), (11.) sníh (G. Tuaillon), (12.—13.) kaluž, (14.) rybník (E. Mooijmanová), (15.) jezero (N. Donadzeová), (16.) moře (J. Kruijsen, I. Stan) a (17.) řeka (B. Serebrennikov).

Rozdíl v počtu map a zpracovaných dotazníkových hesel vyplývá z toho, že některým položkám dotazníku byly věnovány mapy dvě (většinou pro přemíru materiálu), v případě Alineiho motivického rozboru názvů pro duhu dokonce soubor map. Mapy jsou většinou onomaziologické. Podle původního ustanovení měla být jazykem atlasu — jak bylo už uvedeno — francouzština; ale několik autorů tuto zásadu porušilo a řada komentářů je psána anglicky (k m. 2, 6—9, 11—14), několik německy (k m. 3, 4, 17). Francouzštině byla ponechána alespoň funkce jakéhosi „spojovacího jazyka“ díla a užívá se jí v legendách map (při uvádění významů), v nadpisech oddílů, kapitol apod.

4.1. Podobně jako u jiných jazykových atlasů, zvláště těch, které vznikaly v poslední době, museli i organizátoři ALE a autoři jeho map a komentářů řešit svůj postoj k oběma rozporným tendencím, které provázejí atlasová díla už od počátků jazykového zeměpisu a které se projevují v zásadním přístupu k materiálu pro atlas a v míře jejich interpretace. Ve smyslu klasických požadavků jazykového zeměpisu má jazykový atlas být především nástrojem. (O významu atlasů viz např. A. Kellner, 1954.) Přísně vzato pro autora to znamená, že má materiál jen sestavit, utřídit, neretušovat a umožnit jeho interpretaci dalším badatelům, protože ta může být mnohostranná. Na druhé straně však nelze autorovi mapy a komentáře upřít právo — a dnes bychom přímo řekli i povinnost —, aby byl také prvním interpretem předkládaných faktů, protože málokdo má možnost proniknout do zpracovávaného materiálu v takové míře jako on. Ovšem musí být interpretem střízlivým, „neutrálním“ a neměl by se dát svést k jednostranným, zkreslujícím, byť sebevíc originálním pohledům.

Tato obava byla patrně jedním z důvodů, že se v redakční instrukci na autorech prvních map požadovalo, aby komentáře — a na komentářích se přístup k atlasovému materiálu projevuje nejzřetelněji — byly jen tzv. technické. Že toto označení zde ovšem nemá depreciativní charakter, dokazuje A. Weijnen svým vlastním zpracováním hesla vítr (m. 5, kom. s. 41 n.). Těžisko je v mapě, jejíž značkový klíč je znamenitě vyřešen s maximálním zřetelem na čitelnost mapy a na grafické rozrůznění představovaných pojmenování, a v hierarchicky uspořádané legendě, v níž jsou ekvivalenty uspořádány od hlavních a frekventovaných, postihujících jádro materiálu, k okrajovým a méně frekventovaným, až k jednotlivým výrazům.

[223]Základním, téměř celoevropským označením tohoto významu jsou slovotvorně rozlišené varianty ide. kořene *au(e)—, z nichž největší areál zaujímají román.-germ. varianty s ide. sufixem *-nto- (fr. vent, něm. Wind atd.) a slovan. varianty s ide. sufixem *-tro- (rus. veter atd.); na mapě jsou tyto většinové formy představeny šikmými lineálními značkami a jejich grafickými variantami. Na periférii evropského území jsou pak dva areály variant ide. základu *uer- (špan. aire a řec. aeras) a areál ekvivalentů ugrofinských (např. fin. tuuli) a tureckých (základové slovo [jel] a varianty, např. čuvaš. s’il aj.; jako výpůjčka se toto slovo vyskytuje ještě i na území maďarském), které jsou — stejné jako několik menších, porůznu rozptýlených areálů — na mapě vyznačeny figurami. Protože toto vše i další podrobnosti jsou z mapy a z legendy velmi jasně patrné, může mít komentář doprovodný charakter. Je ovšem přirozené, že i tak má komentář patřičnou profesionální úroveň, která prozrazuje vhled autora do studovaného problému.

V takto pojatých komentářích se čtenář dozvídá především obecné údaje o koncepci mapy a o způsobu symbolizace, o charakteru materiálu a o jeho nedostatcích („bílá místa“ na mapě, nedostatečné odpovědi) a zvláště pak o různých sémantických posunech v rámci sledovaného významu, jako jsou zejména rozdíly v obecném a speciálním významu ekvivalentů (např. i v jednom jazyce nacházíme často různá slova pro vyjádření intenzity větru, popř. pro různé směry větru atd.). K těmto upozorněním využívají autoři v plné míře též komentářů národních komisí a shrnujících poznámek jednotlivých departementů.

Podstatnou složkou komentářů i kartografického zpracování materiálu je jeho etymologická interpretace. Důraz se klade na přijatelnou, přijímanou a lingvisticky přesnou etymologickou analýzu a na jejím základě se zdůvodňuje klasifikace materiálu, zvláště pak příslušnost variant k jednotlivým kořenům. Veliký význam to má pro ide. oblast. Jak již bylo řečeno (1.2., 3.5.), právě v této své složce jde zpracování atlasu mnohem dále než nejlepší etymologické slovníky, z nichž se při analýzách vychází (pro ide. oblast je to zvl. J. Pokorny, 1959—1969), protože je obohacuje o další významnou dimenzi. Viz např. mapu 3, na níž je mj. zachyceno soupeření dvou starých ide. kořenů *nebh- a *meigh- (izoglosu mezi nimi tvoří germánsko-slovanské rozmezí); klasifikace materiálu v zeměpisném aspektu dává autorovi T. Itkonenovi možnost provést hlubší etymologickou analýzu a uvažovat o konkrétních jazykově zeměpisných souvislostech promítnutých do dávné minulosti (s. 21).

4.2. Někteří autoři se tedy nespokojují s organizovaným uspořádáním materiálu na mapě a s vypracováním doprovodného komentáře. Na základě vlastního rozboru nově zachycené situace přistupují v rámci komentáře k analýze vlastní, k úvahám a novým závěrům. Je to zcela přirozené a je to i v souhlase s dosavadním vývojem jazykového zeměpisu, který — jak připomíná M. Alinei v úvodu (s. XIX) — směřuje od „hrubých dat“ k jejich interpretaci. Proto má také ALE být atlasem výkladovým, překračujícím i v tomto ohledu rámec jen úzce registrujícího jazykového zeměpisu. A právě od etymologické interpretace hrubých lexikálních dat, která vlastně na onomaziologické mapě představují vývoj studovaného etymonu v daném prostoru, lze si mnoho slibovat.

4.3.1. Od uvádění původních významů výchozích etymonů, k nimž se při etymologické interpretaci všechny doložené podoby svádějí, je pouze krok k tomu, aby se sémantické složce věnovala soustavnější pozornost. Zaměřují se na ni ve svých komentářích zvláště někteří autoři (např. G. Tuaillon, T. Itkonen), ale ne vždy jsou podmínky pro to, aby se motivační hledisko mohlo promítnout i do atlasové mapy. Avšak např. svým způsobem je motivačně zaměřená i onomaziologická m. 1 slunce, protože ide. základ, který zahrnuje téměř všechny ide. varianty a který znamená ‚hvězdu dne‘ (a nevztahuje se k žádné jiné sémantické rodině), pokrývá [224]téměř celý evropský prostor a také významy řady zbývajících okrajových ekvivalentů jsou v komentáři vysvětleny (‚světlo dne‘, ‚oko dne‘, ‚teplo‘ aj.).

Naopak u m. 10 kroupy se autoři pro těžko překonatelné obtíže při sémantické analýze materiálu museli vzdát možnosti vytvořit motivační mapu a zůstali při představení materiálu na poloviční cestě. V komentáři sice podávají konkrétní výčet motivicky spjatých ekvivalentů (nejčastěji jsou to ‚led‘, ‚stéblo‘ a ‚kámen‘), ale bez vztahu k mapě, takže čtenář si musí výsledný obraz motivací teprve vytvářet. Přitom se v komentáři konstatuje, že uvedené významy vytvářejí „tři velké areály“ (s. 81). Tato formulace vyvolává představu, že jde o hlavní areály na mapě. Ve skutečnosti jsou na mapě vedle toho i areály motivačně zatím nepostižitelné a o vlastním velkém motivicky spjatém areálu různých výrazů můžeme mluvit jen u významu ‚kámen‘, protože zahrnuje mimo jiné celou oblast germánskou; v ostatních případech jsou to areály mnohem menší, různě rozptýlené a také řada rozptýlených ekvivalentů jednotlivých. K tomuto zjištění dojdeme ovšem teprve po pracném srovnání mapy s výčtem v komentáři, kde jsou v rámci daných významů řazeny příslušné ekvivalenty abecedně a kde tedy nacházíme v náhodném pořadí vedle slov s velkou frekvencí i slova izolovaná, která žádné areály nevytvářejí. Takové podání je ovšem málo instruktivní. Jestliže autoři pro neúplnost analyzovaného materiálu nechtěli sémantickou příbuznost vyjadřovat tvarovou příbuzností značek na mapě nebo vhodným uspořádáním legendy, měla být motivická stránka pojmenování podána v komentáři výstižněji.

Etymologické i motivační hledisko vhodně spojil na své onomaziologické m. 2 měsíc D. Brozović, a to výstižným uspořádáním legendy a odpovídajícím značkovým vyjádřením na mapě (nejprve výrazy s původním významem ‚měsíc‘, z nichž vedle četných ide. variant je výrazná i skupina ugrofinská, pak slova motivovaná významem ‚světlo‘ a konečně metaforické motivace ostatní, např. pol. ‚kníže‘).

4.3.2. Podmínky pro vytvoření vlastní motivační mapy, která podle M. Alineiho představuje metodické novum ALE (viz zde 1.2.), jsou splněny zvláště tehdy, je-li většina materiálu sémanticky průhledná, a to v různých částech Evropy nezávisle na jazycích nebo na skupinách jazyků. Tento fakt — jak to výstižně charakterizoval v komentáři recenzované publikace R. I. Avanesov — zároveň „dosvědčuje typologické společenství aktu pojmenování“ (s. 147). Významně se to projevuje zvláště při označování takových pojmů, které vyvolávají potřebu pojmenování citově zabarvených, onomatopoických ap. a u nichž je vlastně motivovanost stále živě pociťovaným rysem. Proto může motivická analýza evropského materiálu přinést mnoho cenných poznatků obecnější povahy. Slibným příkladem toho jsou i motivační mapy 1. sv. ALE rozebírající výrazy pro kobylku luční od sovětských autorů (m. 18—19) a pro duhu od M. Alineiho (m. 6—9).

Nejčastějším rysem, který je vzat za základ pojmenování kobylky luční, jsou slova spojená se slovesem ‚skákat‘ nebo jména zvířat ‚skokanů‘ (např. kůň). S výjimkou oblasti slovanské jsou hojná i kompozita (na území německém, finském a lotyšském často s výrazem seno). Motivický materiál vytváří výrazné oblasti, které překračují i hranice jazykových skupin. Ovšem i motivická analýza má své meze, neboť — jak upozorňují i autoři — můžeme sice konstatovat, že určitý rys byl vzat za základ pojmenování, nemůžeme však vysvětlit příčiny takové motivace. Týká se to zvláště těch případů, kdy motivace je zastřená, takže se taková pojmenování jeví už jako nemotivovaná: „Je možné, že tato nemotivovaná jména byla kdysi motivovaná, ale řešení tohoto problému není cílem ALE“ (s. 150).

Bohatost dublet vedla autory k myšlence představit sekundární odpovědi na mapě doplňkové. Ukazuje se však, že druhá mapa nepřináší výraznější korektury základního obrazu; nejvýraznější rozdíl je v již. Švédsku, kde proti ekvivalentům s významem ‚píchat‘ vychází u sekundárních výrazů ‚skákat‘. Avšak „sečtením“ obojích údajů vycházejí některé areály větší nebo alespoň výraznější; např. oblast ‚seno‘ ve Finsku [225]a Lotyšsku nebo oblast ‚kosit‘ v Rumunsku. Potvrzuje se tak zřejmý fakt, že pochopitelná nezbytnost reprezentovat každý bod sítě ALE jen jedinou odpovědí vede u expresívních výrazů k ochuzení celkového obrazu a že při proměnlivém, nevyváženém úzu v jednotlivých bodech sítě je v těchto případech stanovení primárního a sekundárního výrazu obtížné a často i málo účelné, protože nemůže plně postihnout skutečný stav, a to ani dílčí, ani celkový. Nyní (po prostudování paralelně vzniklých autorských řešení 1. sv.) už víme, že je možné primárnost a sekundárnost odpovědí nerespektovat (viz Alineiho mapy duhy) a že by tedy bylo vhodnější podat na obou mapách odděleně velké a malé areály, jako to při přemíře materiálu k heslu kaluž učinila E. Mooijmanová (m. 12—13; zde také je druhá mapa vlastně jen mapou doplňkovou). Domluvit takovou změnu prezentace map v průběhu práce je ovšem pro autory, kteří nemají možnost bezprostředního styku s holandským redakčním centrem, málo reálné.[10]

M. Alinei řešil hojnost dubletních odpovědí tak, že pro svůj soubor čtyř map názvů duhy využil veškerý materiál a rozebral ho z různých motivických aspektů. Analýza těchto pojmenování, často velmi starých a spjatých s mytologií (jsou jimi velmi často kompozita nebo sousloví), umožnila autorovi dokonce hledat i příčiny motivací a nacházet v nich svědectví minulého kulturního vývoje. Tak např. druhá mapa (m. 7), na níž je zachyceno zeměpisné rozložení základů v mytologicky podmíněných pojmenováních (např. ‚pás‘, ‚kruh‘, ‚prsten‘), soustředěných do již. a vých. Francie a do jv. Evropy a SSSR, představuje pravděpodobně „starou vrstvu jazykové Evropy“, kdežto oblast nemytologických, „přírodních“ motivací (např. ‚déšť‘, ‚voda‘, ‚počasí‘, ‚nebe‘), kterou zachycuje třetí mapa (m. 8). „by mohla odpovídat nejstarší oblasti industrializace v Evropě a také velkému vlivu moderní kultury, jemuž odpovídá i mizení folklórních tradic a různých zbytků starých kultur“ (s. 49). Vyvrcholením autorovy motivické interpretace je čtvrtá mapa (m. 9), na níž jsou shrnuty všechny mytologické motivace a odstupňovány ve třech časových rovinách. Nejstarší mytologicky podmíněné názvy pro duhu, v nichž se odráží zoomorfismus (přívodně se vychází z představy pijícího gigantického zvířete, po němž pak mohl zůstat i jen význam ‚pít‘ a ‚pumpa‘, dále význam zvířat jako ‚delfín‘, ‚vůl‘, ‚kráva‘ aj.), se soustřeďují na jihu Evropy, kdežto pojmenování, která podnítil pohanský antropomorfismus (výrazy s významy ‚srp‘, ‚meč‘, ‚luk‘…, ‚tlustá dívka‘, ‚šťastná, štěstí‘, ‚pás‘), vytvářejí areály zvl. na perifériích Evropy. Třetí vrstvou jsou názvy s motivací křesťanskou a islámskou (zvl. oblast románská, slovanská, řecká a turecké body ve vých. části SSSR). Motivická rekonstrukce, která je podložena i zasvěceným rozborem v komentáři, svědčí o autorově velké erudici, širokém kulturním rozhledu a o schopnosti spojovat jevy s jejich pojmenováním a posléze objevovat dosud neznámé souvislosti.

4.4. Nesporné a často objevné výsledky, jichž bylo v souboru 1. sv. ALE dosaženo právě motivačními mapami, mají ovlivnit i budoucí tvář atlasu. Předpokládá se, že počet motivačních map se bude zvětšovat, že se budou mapy různě kombinovat a některé otázky zpracovávat i vícekrát z různých aspektů. Materiál z tak rozsáhlého území takto pojatý výklad často umožňuje. Paralelně s tím mají i komentáře být bohatší a vědecky objevnější a pro uživatele atlasu zajímavější (s. XXVII). Tam, kde se touto cestou ověřuje pravděpodobnost hypotéz a kde se dospívá k výsledkům, které přinášejí cenné poznatky ke kulturní historii Evropy, jsou takové rozbory základních map jistě oprávněné. Na druhé straně je však třeba vidět, že takto široce [226]pojatému záběru nebude možno podrobit celý rozsáhlý materiál ALE (jen první dotazník, k němuž je už shromážděn materiál, má na 500 položek) a že ne každý autor — i když je možno počítat se spoluprací odborníků z celé Evropy — je schopný tyto náročné záměry na požadované úrovni realizovat. Proto by měla redakce ALE posoudit, zda by nebylo vhodnější provádět další rozbory základního materiálu s jistou střídmostí, popř. jim vyhradit řadu studií (které by vycházely souběžně s atlasem), a v současné době soustředit síly, zkušenosti a vysokou vědeckou úroveň, jíž bylo v 1. sv. dosaženo, na zpracování a vydání celého díla, jehož realizace by neměla přesáhnout úsilí jedné až dvou vědeckých generací. Tím spíše, že na základě výsledků, jež ALE přináší, může se posunout vpřed i bádání v příbuzných disciplínách, jak lingvistických (zvl. v etymologii), tak nelingvistických. Vždyť i solidní onomaziologický rozbor — jak výstižně v úvodu uvádí sám M. Alinei — může být právem považován „za jeden z nejvýznamnějších nástrojů pro zkoumání a odhalování komplexní sítě historických, zeměpisných, kulturních a etnických činitelů, které vyplývají z lexika a sémantiky“ (s. XX).

5.0. Pokud jde o samostatný svazek map, je jeho rozměr ještě přijatelný (38 × 48 cm), protože vlastní podkladové mapy, jež jsou umístěny na rozložitelných dvojlistech, se podařilo zmenšit na měřítko 1 : 10 000 000. Zbývající pruh dvojstrany vlevo od mapy (spolu s rubem předchozí strany) je vyhrazen legendě (ta může být až třísloupcová; nezřídka je ekvivalentů a variant tolik, že je tato plocha plně využita).

Zmenšení plochy bylo dosaženo dokonalou kartografickou technikou, která umožňuje dobře rozlišovat i malé značkové symboly. Ty se umisťují k jednotlivým bodům sítě a tvoří vlastní lingvistickou náplň map. Protože se pro tisk připravují na speciálním kartografickém stroji řízeném počítačem, dosahuje se vysokého stupně přesnosti, což je při takovém množství kartografovaného materiálu nedocenitelné. Neměnná podkladová mapa je tříbarevná (dvoubarevný vlastní zeměpisný podklad s reliéfním vyznačením horstev a červené číselné označení bodů sítě), proměnlivý obsah mapy je v barvě černé.

Ačkoliv se tedy vlastní jazykový obsah vyjadřuje jen jednou barvou, lze vhodným odstupňováním grafických prostředků dosáhnout i jisté „nepravé“ čtyřbarevnosti (1.) lineární značky, (2.) figurální značky duté, (3.) šrafované a (4.) plné. Přitom repertoár značek je velmi bohatý a svou pestrostí poskytuje dostatek možností k tomu, aby se dal odlišit i větší počet ekvivalentů a variant. Obsahuje nejen pravidelné geometrické figury, ale i figury méně obvyklých a nepravidelných tvarů (vlnovky, měsíček, „klíčová dírka“ apod.); kromě toho je možno užít týchž značek v různých velikostech a v jakékoliv poloze. Pokud autoři dovedou nabízených technických možností využít, lze dosáhnout velmi plastického podání; mnohdy však k tomu ještě chybí dostatek zkušeností.

Velmi prospěšnou pomůckou při studiu map ALE je, že se na podkladové mapě vedle obvyklého číselného označení bodů sítě vyznačuje zároveň zkratkou i jejich příslušnost k dané jazykové rodině (např. R pro body románské, S pro slovanské atd.). Patrně by uživatelům atlasu ještě více pomohlo, kdyby v některém z příštích svazků byla přiložena pomocná mapa, kde by tato příslušnost byla vyjádřena také značkami. Umožnilo by to lepší konfrontaci areálů ve vztahu k jazykovým oblastem a ulehčilo by to orientaci zvl. ve smíšených územích.

5.1. Největším nedostatkem map ALE je značná nerovnoměrnost sítě. Za tento nedostatek však nelze organizátory atlasu vinit. Naopak. Od začátku si byli plně vědomi toho, že realizace atlasu je založena pouze na principu dobrovolné spolupráce zúčastněných zemí. Je proto třeba ocenit, že v citlivé otázce prezentace jednotlivých území v rámci ALE, kterou zvláště v počátečních stadiích spolupráce [227]některé země mylně pokládaly i za věc národní prestiže,[11] postupovali iniciátoři uvážlivě, ponechali komisím volnost a stanovili jen maximální hustotu sítě. Snad právě tomuto tolerantnímu postupu vděčíme za to, že byly překonány všechny rozpory, z hlediska realizace celého díla vlastně málo podstatné. Některé národy využily možnosti husté sítě k tomu, že svým zastoupením v ALE aspoň částečně suplují nerealizované atlasy národní. Jiné země však zase mohly nebo chtěly představit jen síť řídkou, slovanské země např. též proto, že podrobnější obraz podá OLA.[12] Celá síť ALE obsahuje asi 2500 lokalit.

Jak je patrno, obráží se tedy v nerovnoměrné síti atlasu především různost podmínek,[13] kterou jednotlivé země při spolupráci s ALE měly a mají. Z toho je zřejmé, že celkovému výslednému obrazu na mapách ALE by velmi prospělo, kdyby některé komise mohly tuto otázku znovu uvážit. Máme-li na mysli především urychlenou realizaci celého díla, jsou při tom na obtíž hlavně úseky se sítí příliš hustou, a to jak v průběhu zpracování materiálu, tak na výsledných mapách (při nedostatku místa se značky překrývají). Přitom v naprosté většině případů by se i na řidší síti dospělo k týmž výsledkům.[14]

5.2. Pokud jde o uspořádání legendy, dala redakce dispozice jen k hierarchickému podřazování variant v rámci jednotlivých etymonů, jak je to při pořádání materiálu ALE obvyklé (viz 3.2.), jinak měli autoři volnost. Uspořádání legendy však není jen záležitostí vnější, formální; vychází z ní značkový klíč a těsně na ni navazuje materiálový oddíl komentáře. Nejčastěji se na mapách 1. sv. řadí etymony volně, nezávisle na jazykových skupinách, často se postupuje od důležitějších k méně důležitým a také ve směru od západu k východu. Někteří autoři 1. sv. však zřejmě legendě a jejímu uspořádání tak veliký význam nepřikládají.

Naopak T. Itkonen — zřejmě s ohledem na uživatele atlasu, jimž při přemíře materiálu činí potíže zvláště vyhledávání jednotlivých podob — člení ve svých mapách (3 a 4) legendu na oddíly podle jednotlivých jazykových skupin (a to nezávisle na mapovém klíči, který je výstižně řešen v rámci mapy jako celku). Pro daný účel je takové uspořádání velmi přehledné a redakce je akceptuje jako druhý možný způsob podání legendy. Jak je však patrné z rozdílného charakteru obou map, je vhodné jej užít spíše tam, kde každá jazyková skupina má pro sledovaný význam své vlastní slovo (m. 4). Naproti tomu tam, kde areály etymologicky vázaných slov překračují hranice jazykových skupin a jsou jim vlastně nadřazeny (m. 3; též m. 10), je takové členění legendy zase nevýhodné pro ty čtenáře, kteří chtějí studovat mapu jako celek.

Je otázka, kterému řešení dát přednost. Domníváme se, že legenda, která umožňuje hlavně dobrý „vhled“ do čtení celé mapy, a to tím, že v první řadě představí hlavní areály a zdůrazní tak dominantní témata mapy, je pro čtenáře mnohem instruktivnější. Zřetel na frekvenci symbolů, který ediční rada teprve nedávno doporučila jako třetí možné hledisko při uspořádání legendy (s. XXIX), je tedy účelný, zvláště preferují-li se ekvivalenty, které vytvářejí areály. Legenda k mapě by měla být [228]rozhodně víc než soubor formálně uspořádaných variant a měla by především vycházet z jazykově zeměpisné interpretace. U řady legend 1. sv. s „volně“ řazenými etymony se už tento zřetel uplatňuje.

5.3. ALE nemůže usilovat o ideální, univerzálně aplikovatelný způsob zobrazení jazykového obsahu, protože celé dílo zahrne mapy různých typů a často i odlišného charakteru (s. XXIX). Kromě toho se zde při spolupráci na ALE setkávají odborníci z různých míst Evropy, kteří jsou navyklí na individuálně odlišný způsob kartografování a kteří jsou zároveň vybaveni i různou mírou zkušeností, takže ani není možné, aby jejich „řeč“ byla ve všem společná. Avšak kartografické ztvárnění obsahu map je nesmírně důležité a tvoří jednu ze základních složek díla. Záleží na něm zvláště též proto, že materiál, který jednotlivé mapy přinášejí, je často až extrémně bohatý a na grafické vyjádření velmi náročný.

5.3.1. Můžeme konstatovat, že mnohé mapy vyšlého svazku jsou mistrovskou ukázkou moderního kartografického řešení, při němž jsou strukturní vztahy mezi jednotlivými ekvivalenty i jejich skupinami ztvárněny adekvátní symbolizací. Zvlášť je třeba ocenit taková řešení, kdy se kategoriálními rozdíly mezi druhy symbolů postihují kategoriální rozdíly a vztahy mezi skupinami ekvivalentů; viz např. m. 9 duha, kde se plnými, dutými a lineárními značkami rozlišují časové vrstvy motivací (srov. zde 4.3.2.). nebo m. 2 měsíc, kde různý charakter značek určuje příslušnost k třem hlavním sémantickým skupinám (s. 13, viz zde 4.3.1.). Jinak lze kategoriálními rozdíly symbolů odlišit alespoň většinové, základní pojmenování od ostatních ekvivalentů, a to např. protikladem lineárních a figurálních značek (viz m. 5 vítr — srov. zde 4.1., dále m. 1, 6, 11; ale též m. 16, kde se lineárními symboly naopak označují periferní a málo frekventované ekvivalenty). Při větším počtu různých areálů, kdy není možno žádný z ekvivalentů preferovat, se kategoriální rozdíly mezi značkami nemohou uplatnit, takže např. lineárních značek se užívá rovnocenně s ostatními značkami a šrafovaných a plných značek jen jako prostředku ke grafickému odlišení přetíženého obsahu.

Oba způsoby využití symboliky lze ovšem vhodným způsobem kombinovat. Ukázkou znamenitého uplatnění takové techniky je hned první mapa (m. 1 slunce, autor G. Tuaillon). Základní, většinová pojmenování, vztahující se k jednotnému ide. základu a vyskytující se téměř ve všech ide. bodech sítě, se značí lineárními symboly a jejich variantami, a to na rozdíl od ostatních, výrazně menšinových názvů, které jsou odlišeny figurami. Také hlavní rozdíl mezi variantami v rámci kompaktního ide. areálu (odlišení germ. výrazů bez -1-, např. angl. sun, něm. Sonne) je vyjádřen výrazným grafickým prostředkem, šikmou a kolmou polohou lineárního symbolu. Ostatních prostředků symbolizace, byť výrazných, se však v rámci této mapy užívá jen pro grafické zvýraznění jejího obsahu, pro lepší „čitelnost“. Pozoruhodné je, že ani diakritika pro varianty, řazené v legendě podle lingvistické klasifikace, nemají charakter „logicky“ uspořádané řady grafických prvků; jsou volena tak, aby na mapě byly co nejvýstižněji představeny i jednotlivé subareály,[15] protože vnitřní členění ide. oblasti bylo třeba také zdůraznit (srov. např. grafické zvýraznění fr. subareálu forem soleil zdvojením lineární značky na rozdíl od ostatních derivací značených diakritiky). Naproti tomu oblast ugrofinská, která se vyznačuje pestrostí ekvivalentů, je plasticky „zčitelněna“ kontrastem šrafovaných a dutých figur. Také negeometrické figury se na mapě výrazně uplatňují (např. v oblasti uralské se vhodně kombinují nejen figury různých tvarů, ale — a to je při symbolizaci jazykových jevů zatím málo obvyklé — i různých velikostí) a vždy se hledí na to, [229]aby prostupující se areály byly dobře diferencovány. Výsledný obraz, který mapa přináší, je velmi přehledný a neobyčejně plastický.

5.3.2. Měřeno tímto vysokým standardem kartografického ztvárnění, jehož bylo u řady map dosaženo, nelze ovšem říci, že by všechny mapy 1. sv. byly vyřešeny šťastně. Někteří autoři zřejmě přistupovali k tomuto náročnému úkolu s menší zkušeností a nedoceňují výrazovou složku symbolizace. Nejvíc je přitom na závadu nedostatečný zřetel k zobrazování areálů. Tak např. se dokonce objevují případy, kdy touž nebo velmi blízce podobnou značkou jsou bez jakéhokoliv záměru symbolizovány zcela rozdílné, nepříbuzné a přitom frekventované etymony, takže se vytváří mylná představa paralelních nebo příbuzných areálů.[16] A jindy naopak se na základě „logického“ vztahu neprávem považují za varianty i takové obraty figur, které v „mluvě“ značek považujeme spíše za samostatné symboly, takže se souvislost daných areálů zase ztrácí.[17]

Vyřešení značkového klíče, zvl. k některým mapám, je ovšem obtížné, protože zobrazovaných ekvivalentů a jejich variant někdy bývá mnoho (např. m. 14 rybník má — nepočítaje izolovaná pojmenování — na 80 ekvivalentů). Pro usnadnění symbolizace se proto při nadměrném počtu ekvivalentů užívá jako vedlejších symbolů též dvojpísmenných kódů. Nevýhodou tohoto způsobu není ani tak to, že tvary některých písmen interferují se symboly (s. XXVIII), protože skupení dvou písmen se od značek odlišuje poměrně dobře. Větším nedostatkem — alespoň zatím (soudě podle m. 10, 13 a 14) — je to, že se tyto kódy uplatňují ve značkovém klíči příliš formálně a že se přitom málo dbá na grafickou, výrazovou stránkou mapy. Hlavním kritériem pro osazování mapovaných podob značkami nebo písmennými kódy by měla být situace na mapě; značky by měly být vyhrazeny především areálům.[18]

Rušivě také působí, že předepsaná značka pro chybějící odpověď (pomlčkou škrtnuté duté kolečko) se uvádí i tehdy, kdy v materiálu chybějí celá rozsáhlá území. Vytvářejí se tak „klamné“ areály (srov. např. takto značené plochy Francie a Itálie, resp. Bulharska a Portugalska na m. 14 a 15). Tato značka by se měla na mapách uvádět jen při absenci materiálu z jednotlivých bodů a měla by být velmi malá (jako např. na m. 5 vítr), aby se diferencovala od jazykových symbolů.

5.3.3. Nechtěli bychom však některé tyto dílčí nedostatky kartografického řešení přeceňovat a rádi bychom spíše zdůraznili velký teoretický a metodologický přínos, který také po stránce zobrazovací techniky 1. sv. map ALE v celku i ve svých vrcholných zpracováních znamená. Je třeba přihlížet k tomu, že autoři těchto map pracovali paralelně a vlastně izolovaně a přitom museli zvládnout materiál neobvyklé šíře a rozmanitosti. Mnozí z nich si ani v plné šíři neuvědomovali, jaké [230]optimální možnosti zobrazovacích prostředků mají k dispozici při automatickém kartografování (viz 5.0.). Kromě toho se repertoár značek teprve vytvářel a v průběhu práce na 1. sv. i několikrát měnil. Také bylo málo času a možností k experimentování, takže teprve na základě výsledného podání map v tomto prvním souboru (a v následujícím souboru druhém, který je v tisku) je možno hledat poučení a další podněty.

Je však třeba podtrhnout, že kartografické ztvárnění obsahu mapy není vnější složkou a že tak významné atlasové dílo, jakým je ALE, zaslouží, aby i této jeho stránce byla věnována mimořádná pozornost. Proto by redakce ALE měla zvážit, zda by nebylo vhodné vytvořit zvláštní pracovní skupinu, která by se otázkám kartografického zobrazení na mapách ALE speciálně věnovala a práci autorů usměrňovala. I když je nutno brát v úvahu, že vlastně každá mapa vyžaduje samostatné autorské řešení, je na druhé straně třeba metodiku kartografické práce v rámci ALE více koordinovat. Bylo by vhodné dosáhnout toho, aby aspoň v základních vyjadřovacích prostředcích nebyly mezi jednotlivými řešeními přílišné disproporce,[19] aby autoři ALE našli „společnou řeč“. Zhodnocení výsledků, k nimž se na tomto poli v 1. sv. ALE dospělo, dává k tomu plné předpoklady.

6. ALE je v světové jazykovědě dílo opravdu ojedinělé, mající význam nejen pro lingvistiku a její jednotlivá odvětví, ale i pro řadu příbuzných disciplín. Umožní také prohloubit některé naše poznatky z indoeuropeistiky, areálové lingvistiky a teorie jazykového zeměpisu. Zkonkrétní údaje o střediscích, z nichž se některé jevy a představy o nich šířily do ostatních částí Evropy. Právem se v úvodu (s. XXXIII) připomíná, že ALE prospívá vzájemnému poznání a vzájemnému uvědomování celého kulturního dědictví národů světa. Je si jen přát, aby toto mimořádné dílo bylo postupně zpracováno a vydáváno a aby bylo v budoucnosti dokončeno společným úsilím vědeckých, akademických a univerzitních institucí z celé Evropy.

 

LITERATURA

 

ATLAS LINGUARUM EUROPAE. Introduction. Red. A. Weijnen et al. Assen 1975. (Dále ALE-Intr.)

ATLAS LINGUARUM EUROPAE. Premier Questionaire. Red. A. Weijnen - J. Kruijsen. Assen 1976. (Dále ALE-QI.)

ATLAS LINGUARUM EUROPAE. Second Questionaire. Red. A. Weijnen - J. Kruijsen. Assen 1979. (Dále ALE-QII.)

HALLIG, R. - WARTBURG, W.: Begriffssystem als Grundlage für die Lexikographie. Versuch eines Ordnungsschemas. Berlin 1952.

KELLNER, A.: Úvod do dialektologie. Praha 1954.

MACHEK, V.: Zásady pro kompozici etymologických slovníků slovanských jazyků. In: Čs. přednášky pro IV. mezinár. sjezd slavistů v Moskvě. Praha 1958, s. 169—179.

[231]OBŠČESLAVJANSKIJ LINGVISTIČESKIJ ATLAS (v přípravě; viz zvl.: Voprosnik Obščeslavjanskogo lingvističeskoho atlasa, Moskva 1965). (Dále OLA.)

POKORNY, J.: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern - München 1959—1969.

VÁŽNÝ, V.: O jménech motýlů v slovenských nářečích. Studie sémaziologická se zřetelem jazykově zeměpisným. Bratislava 1955.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 3, s. 216-231

Předchozí Anna Jirsová: K syntaktickým vlastnostem prefigovaných desubstantivních a deadjektivních sloves

Následující Marie Těšitelová: Nad bibliografií kvantitativní lingvistiky za léta 1962—1982