Kvantitativní charakteristiky současné češtiny

Jiří Krámský

[Rozhledy]

(pdf)

Квантитативные характеристики современного чешского языка / Quantitative characteristics of the present-day Czech

Kvantitativní lingvistika se stala během II. poloviny tohoto století důležitou jazykovědnou disciplínou, bez níž je jazykový výzkum nutně neúplný. Důležitost kvantitativního výzkumu poznali a v lingvistice kvantitativní metody aplikovali již v 30. letech tohoto století V. Mathesius a B. Trnka; avšak soustavný, ucelený výzkum jednoho jazyka, v tomto případě současné češtiny, se datuje teprve od ustavení oddělení matematické lingvistiky Ústavu pro jazyk český ČSAV, tj. od 60. let (srov. zde s. 231n.). Za vedení M. Těšitelové, která se mohla opírat o zkušenosti z frekvenčního slovníku českého jazyka (1961), jehož byla spoluautorkou, byl shromážděn s pomocí moderní výpočetní techniky rozsáhlý materiál, který byl v oddělení matematické lingvistiky zpracováván a vyhodnocován. Výsledkem mnohaleté práce celého kolektivu v oddělení, ale i mimo ně je monografie Marie Těšitelová a kol., Kvantitativní charakteristiky současné češtiny (Academia, Praha 1985, 252 s.).

Úspěch práce M. Těšitelové a jejích spolupracovníků v úseku matematické lingvistiky je dán její jasnou jednotnou a promyšlenou koncepcí výzkumu, která je charakterizována snahou podat relativně úplně kvantitativní charakteristiky jazyka věcného a uměleckého stylu, které jsou základem popisu současného jazyka. Přitom se přihlíží k tomu, aby bylo možno využít výsledků při různých teoretických koncepcích jazykových jevů. Odhaluje se i fungování kvantifikovaných jazykových jevů v textu, a to z hlediska funkčně stylové příslušnosti i z hlediska typologického. Monografie podává soubor kvantitativních charakteristik současného jazyka na rovině fonologické, grafematické, lexikální a gramatické (morfologické a syntaktické).

 

[242]V I. kapitole pojednává nejprve M. Ludvíková o kvantitativních charakteristikách českých fonémů. Uveďme zde alespoň nejdůležitější výsledky: V pořadí četnosti jsou nejfrekventovanější krátké vokály /e/, /o/, /a/, /i/, neznělé konsonanty /t/, /s/, /k/ a sonantické fonémy /n/, /l/, /m/, /r/. Z hlediska způsobu artikulace konsonantů jsou přibližně stejně frekventovány okluzívy a frikativy, z hlediska místa artikulace alveoláry a labiály. Základní protiklad vokál : konsonant se projevuje poměrem 41,30 % : 58,70 %. Pokud jde o kombinační schopnost fonémů, jsou nejsnáze kombinovatelné sonantické fonémy /l/, /m/, /n/, /r/ s kombinačním využitím na 86 %, zatímco krátké vokalické fonémy mají využití kolem 82 %. Počet a repertoár fonémů, které daný foném předcházejí nebo následují, je často odlišný. Asi 88 % slov začíná fonémem konsonantickým (slovní základy, předpony) a asi 71 % slov končí vokalickým fonémem (flexe).

Vyšší jednotkou fonologické roviny je slabika, která má v češtině délku 1 až 6 fonémů a realizuje se v textu 13 základními typy, z nichž nejčetnější jsou typy CV (60 %), CVC (17 %) a CCV (10 %). Souvislý text obsahuje 75 % slabik otevřených a 25 % slabik zavřených. Nejpočetnější jsou slova dvouslabičná (35 %), jednoslabičná (30 %) a tříslabičná (20 %); byla zjištěna závislost délky slova na funkčním stylu. Rovněž se ukazuje, že na frekvenci slabik na počátku slova mají nejsilnější vliv prvky slovotvorné; tak mezi nejčastějšími jsou běžné české prefixy jako po-, ne-, pro-, ob-, vý-, u-, od-, o-, zá- atd. Výskyt středových slabik předpokládá v textu „dlouhá“ slova, která bývají podmíněna zejména funkčním stylem nebo tématem. Mezi nejfrekventovanější slabiky této pozice patří /vá/, /no/, /ja/, /jme/, /ka/, /jek/ atd. Frekvence slabik v koncové pozici slova je převážně určena systémem flektivních koncovek.

V druhé části této kapitoly podává J. Králík kvantitativní charakteristiky českých grafémů. Mezi nejčastější grafémy patří o, e, n, a, t, v. Na počátku slov jsou nejčastější grafémy p, z, s, v, n, na konci slov í, e, u, o, a a na konci tvarů slov í, y, u, m, i. Z digramů jsou nejčastější — bez zřetele k pozici — digramy po, ov, st, je a na, v koncové pozici jsou v repertoáru tvarů nejčastější digramy -ní, -ky, -ou, -ých a -ho. Autor si rovněž všímá poměru grafémů a fonémů.

 

V II. kapitole se M. Těšitelová zabývá kvantitativními charakteristikami české slovní zásoby. Autorka nejprve velmi pečlivě a uvážlivě určuje statistickou jednotku: je to slovo, za něž se však považují i tvary, např. školy, školou, učíme, učí, pracujeme, přičemž jejich základní podoby, tj. škola, učit, pracovat, se považují za slova různá. Složené tvary slovesné typu napsal jsem, byl bych napsal, učil jsem se, byli bychom se bývali učili atd. pokládá autorka s ohledem na stránku kvalitativní za jedno slovo, stejně jako tvary typu byl psán, píše se atd. Autorka ukazuje na řadu problémů, které se objevují při stanovení jednotky slova v češtině. Problémy vznikají např. při stupňování adjektiv a adverbií, při stanovení jednotky u syntagmat typu paví oko, Karlovy Vary, křížem krážem a jiných příslovečných spřežek, kde při oddělování jednotek narážíme na problémy sémantické. Dále vznikají pochybnosti, zda máme pokládat za různá slova tzv. kategorie modifikační (např. deminutiva typu teta a tetička/tetinka, augmentativa typu pes a psisko, slova přechýlená typu cvičitel - cvičitelka, žák - žákyně apod.). Taková slova se pokládají v monografii — ve shodě s lexikální statistikou — převážně za slova různá, nepřihlíží se tedy k slovům základovým teta, pes, cvičitel, žák. Potíž působí též konverze mezi slovními druhy, a to zejména substantivizovaná adjektiva typu vepřová, házená, odškodné apod., dále konverze mezi substantivy a adverbii typu večer (subst.: byl pozdní večer, adv.: vrátil se pozdě večer); v těchto případech většinou rozlišujeme dvě různá slova. Všechny naznačené problémy jsou v monografii řešeny optimálně a jednotka slovo se důsledně dodržuje.

Významným činitelem, který má vliv na strukturaci slovní zásoby, je příslušnost [243]k slovním druhům: mezi nejfrekventovanější patří slova gramatická, spojky, předložky, dále zájmena a některá slovesa. Plnovýznamová slova, tj. substantiva, adjektiva, slovesa a adverbia, mají mnohem nižší frekvenci.

Při uspořádání podle klesající frekvence můžeme rozlišit ve slovní zásobě tři pásma:

1. pásmo slov s frekvencí nejvyšší a vyšší (1.—10.), kam patří jádro spojek, předložek, některá zájmena a slovesa;

2. pásmo slov s frekvencí střední (s pořadím vyšším než 11 až ke slovům s frekvencí 10), kam patří adverbia, substantiva, adjektiva a slovesa;

3. pásmo s frekvencí nižší a nejnižší (s frekvencí 10—1), kam patří další adjektiva, slovesa, substantiva, adverbia a některá slova gramatická, většinou stylově příznaková.

Ve všech těchto pásmech se v různé míře projevuje závislost na funkčním stylu, zejména na stylu uměleckém a věcném i jejich individuálních složkách, např. příslušnost slov k stylu publicistickému, k stylu administrativy i odborné češtiny, závislost na individuálním stylu autora apod.

Autorka se dále podrobně zabývá slovy s frekvencí nejvyšší a vyšší; sem patří v češtině spojky, zájmena, předložky a sloveso být. Nejvýše frekventované spojky jsou a, že, i, ale, jako, aby, když, nebo, ani, než. Mezi nejfrekventovanější zájmena se řadí: ten, on, který, já, svůj, co, se, tento, jenž, všechen. Frekvence zájmen je závislá na funkčním stylu.

Mezi slova s frekvencí střední patří méně frekventovaná slova gramatická, formální, spojky a předložky, dále slovesa a významný podíl připadá na adverbia (zvláště zájmenného původu), na substantiva a adjektiva.

Mezi slovy s frekvencí nižší a nejnižší představují nejsilnější pásmo slov adjektiva, v nižších relacích pak slovesa a substantiva, větší rozdíly nacházíme u adverbií, což souvisí s jejich nesklonností, popř. s tím, že se jejich jednotka v zásadě rovná lexému.

 

V III. kapitole pojednávají M. Těšitelová a M. Ludvíková o kvantitativních charakteristikách slovních druhů v češtině. Kapitola je rozdělena na dvě části: A) Kvantitativní charakteristiky jevů morfologických a B) Kvantitativní charakteristiky neohebných druhů slov. Jednotlivé slovní druhy jsou chápány jako „slovní kategorie, které podle své speciální povahy fungují v textu ve vzájemných vztazích, které lze kvantifikovat“ (s. 56).

Část A pojednává o kvantitativních charakteristikách kategorií jména (tj. substantiv, adjektiv, zájmen a číslovek) a kategorie slovesa.

M. Těšitelová se nejprve zabývá výzkumem frekvence morfologických kategorií rodu, čísla a pádu u substantiv a adjektiv a odhaluje vysokou závislost na funkční stylové příslušnosti textu, na jeho formě apod.

Pokud jde o rod substantiv, má — bez zřetele k funkčnímu stylu — nejvyšší frekvenci rod mužský, přičemž neživotný rod mužský je v naprosté převaze. Frekvence rodu ženského je relativně nejvíce ustálena, ve věcném stylu pak počet feminin stoupá. Frekvence neuter závisí výrazně na funkčním stylu, na individuálním stylu autora i na jiných jazykových činitelích.

Kategorie čísla se projevuje především frekvencí tvarů singulárových a plurálových; pro psanou češtinu připadá podle FSČ 75,81 % na singulár, 24,19 % na plurál. Texty různých funkčních stylů ovšem vykazují výkyvy. Autorka dále sleduje rozložení singuláru a plurálu ve vztahu k rodu ve věcném stylu. Frekvence pádů substantiv v jejich syntaktických funkcích je závislá na faktorech objektivních i subjektivních, tj. na funkčním stylu, druhu projevu, na tematice i na individuálním stylu autora.

Pokud jde o morfologické kategorie rodu, čísla a pádu, vážou se adjektiva na substantiva. Adjektivum zastává jednoznačně syntaktickou funkci atributu, a to [244]v 80 %, ostatní funkce jsou co do počtu zanedbatelné. I u adjektiv se projevuje vysoká závislost na funkční stylové příslušnosti textu.

Frekvencí zájmen, číslovek a sloves se zabývá M. Ludvíková.

Zájmena patří v češtině k nejméně homogenním slovním druhům; odlišují se od sebe formou, gramatickými vlastnostmi i funkcí ve větě. Morfologická nehomogennost zájmen spočívá např. ve vyjadřování/nevyjadřování morfologické kategorie rodu, několikerém typu skloňování, v neúplných paradigmatech, popř. tvarech izolovaných. Ve své syntaktické funkci se chovají jako syntaktická substantiva nebo syntaktická adjektiva. Některá jsou polyfunkční a uplatňují se jako členy řídící i závislé. Po stránce kvantitativní jsou na prvním místě zájmena ukazovací, která vykazují četnost 36 %, na druhém místě jsou to zájmena osobní a přivlastňovací (kolem 31 %), dále s více než 20 % zájmena vztažná a s 11 % zájmena neurčitá; nepatrnou frekvenci mají zájmena záporná a tázací. Nejčastější syntaktickou funkcí zájmen je, podobně jako u adjektiv, atribut (48 % všech zájmen). U bezrodých zájmen převládá syntaktická funkce objektu. Rodová zájmena (kromě zájmena on) jsou syntakticky méně vyhraněná; vyskytují se především ve funkci atributu (22% z celkového počtu 47 % rodových zájmen), dále objektu (10 %), subjektu (7 %) a příslovečného určení (5 %); ostatní syntaktické funkce mají frekvenci nízkou.

Pro kvantitativní analýzu definuje autorka číslovky jako (sklonná i nesklonná) slova číselného významu, která zahrnují číslovky základní, adjektivní (řadové aj.) a adverbiální. Mezi číslovky jsou zahrnuty i některé typy substantiv s číselným významem, a to názvy číslic (např. pětka), zlomky (např. pětina), násobky (např. pětinásobek) a nula, nikoli však číslovkové složeniny (např. pětiletý). Konečně sem patří výrazy na přechodu mezi číslovkami a adverbii označující neurčité množství (např. několik, mnoho, málo). V analyzovaném korpusu jsou obsaženy pouze číslovky vyjádřené slovně, nikoli číslicemi, složené číslovky jsou počítány jako samostatná slova. Frekvence číslovek je kolem 1,5—2 % všech slov textu. Nejčastější jsou číslovky základní, které představují 52,21 % všech číslovek, dále následují číslovky adjektivní (20,17 %), adverbiální (13,91 %) a číselná substantiva (necelých 6 %). Dále se zjišťuje frekvence rodu, čísla a pádu. Číslovky mají nejčastěji funkci atributu (62 %) a příslovečného určení (19 %); ostatní funkce jsou jen méně četné. Mezi jednotlivými druhy číslovek jsou rozdíly v rozptylu a koncentraci jednotlivých syntaktických funkcí.

Kvantitativní analýza slovesa se soustřeďuje na zjištění frekvence morfologických kategorií slovesa, a to tvarů určitých, tj. indikativu prézentu, préterita a futura, kondicionálu a imperativu, a tvarů neurčitých, tj. infinitivu, přochodníků a participia. Určitých tvarů je 85—89 %, neurčitých 11—15 %. Ze slovesných osob je nejčastější 3. os. sg. (65,63 %) a 3. os. pl. (15,09 %); ostatní osoby mají četnost mezi 2,15 % a 9,14 %. 3. os. sg. je stylově neutrální, četnost ostatních osob závisí na stylu. Frekvence singuláru a plurálu závisí poměrně značně na funkčním stylu; pro texty uměleckého stylu je typický výskyt slovesných tvarů v singuláru, v textech věcného stylu jsou četnější slovesné tvary v plurálu. Pokud jde o slovesný způsob, převládá v češtině (více než v 90 %) nepříznakový indikativ jako základní způsob sdělování, vypravování, popisu a výkladu; v uměleckém stylu převládá indikativ préterita, ve věcném stylu prézentu. Ostatní kategorie (imperativ, kondicionál) vykazují značně menší četnost výskytu. Z časů je prézens typický pro věcný styl, zejména pro publicistiku, kdežto v uměleckém stylu převládá préteritum. Nejvíce aktivních slovesných tvarů (hlavně prézentních tvarů sloves nedokonavých) nacházíme v uměleckém stylu, nejvíce pasívních slovesných tvarů se vyskytuje ve věcném stylu, a to sloves dokonavých v prézentu (v administrativě a odborné češtině) a v préteritu (v publicistice).

Část B se soustřeďuje na kvantitativní charakteristiky neohebných druhů slov, [245]a to příslovcí (zpracovala M. Ludvíková), předložek primárních a sekundárních (H. Confortiová), spojek (I. Nebeská), citoslovcí a částic (M. Ludvíková).

Příslovce se svou četností (asi 10 %) řadí mezi středně četné slovní druhy, tedy k zájmenům, adjektivům, předložkám a spojkám. Frekventovanější část repertoáru adverbií — původu pronominálního — má charakter spíše slov formálních, gramatických, druhá, méně frekventovaná část má znaky slov plnovýznamových.

Předložky a spojky, blízké po stránce gramatické, se vyznačují poměrně vysokou frekvencí. Nejfrekventovanější předložkou věcného stylu je předložka v(e), na druhém místě je předložka na. Rozlišují se předložky primární (základní) a předložky sekundární, k nimž počítáme jednak nevlastní předložky, které se už plně stabilizovaly, jednak slova, která se předložkami postupně stávají a tvoří se většinou ze substantiva, a předložky primární. U spojek mají relativně nejvyšší frekvenci spojky souřadicí. U spojek podřadicích se z hlediska kvantitativního výrazně projevuje jejich vázanost na strukturu souvětí.

Uplatnění citoslovcí a částic je z hlediska kvantitativního zanedbatelné.

 

IV. kapitola pojednává o kvantitativních charakteristikách syntaktické stavby v češtině.

V části A se L. Uhlířová zabývá kvantitativními charakteristikami věty jednoduché. Mezi základní typologické charakteristiky češtiny patří poměr mezi počtem slov, která mají vlastní syntaktické funkce, a počtem slov bez syntaktické funkce; tento poměr činí 4 : 1. V různých oblastech vyjadřování je téměř stejný, a není tudíž významně ovlivňován faktory funkčně stylovými nebo individuálními; je podmíněn především gramatickým systémem češtiny (zejména morfologickým a slovotvorným). Ve frekvenci jednotlivých větných členů však již nenacházíme podobnou stabilitu. Jak autorka konstatuje, větné členy rozvíjející sloveso mají větší frekvenční stabilitu než větné členy rozvíjející jméno. Největší frekvenční stabilitu má gramatický subjekt, nejproměnlivější a stylově nejvíce příznaková je frekvence atributu, který je vůbec nejfrekventovanějším větným členem.

Syntagmata se dělí na determinační a koordinační: frekvence determinačních syntagmat převyšuje frekvenci syntagmat koordinačních. Frekvence slovních druhů je vysoká v těch syntaktických funkcích, které jsou pro ně primární, zatímco v jejich funkcích sekundárních, popř. terciárních je frekvence nízká. Syntaktické uplatnění slovních druhů je v podstatě nezávislé na funkčním stylu. Zjišťujeme-li však frekvenci primárních, sekundárních a terciárních syntaktických funkcí u různých sémantických podtříd nebo u konkrétních lexikálních jednotek patřících k témuž slovnímu druhu, shledáváme mezi nimi značné rozdíly. U některých lexémů, popř. u skupin lexémů či u jednotlivých významů téhož lexému můžeme pozorovat buď významný vzrůst, nebo pokles frekvence v poměru k jeho užití v sekundárních nebo terciárních funkcích. Autorka to podrobně zjišťuje na případech substantiv, adjektiv, sloves a adverbií.

Syntaktické funkce slovních druhů se jeví jako stylově proměnné. Platí to např. o základním protikladu mezi jmenným a slovesným vyjadřováním. Různé stylové oblasti se mohou vzájemně lišit frekvencí základních slovních druhů, a tudíž i frekvencí různých syntaktických jevů. Autorka např. uvádí, že čím vyšší je v určité stylové oblasti relativní četnost jmen, především substantiv, tím vyšší je i relativní frekvence předložek a tím nižší je relativní četnost sloves. Tak nejvyšší nominálností vyjadřování se vyznačuje styl administrativní, kde zjišťujeme nejvyšší frekvenci substantiv (42 %) a předložek (14 %), nejvyšší frekvenci atributů (48 %), nejvyšší podíl dějových substantiv (10 %) a dějových adjektiv (13 %), nejvyšší podíl vět jednočlenných (23 %), především substantivních (69 %) atd.

Frekvence vět vedlejších činí přibližně pouze 5 % z celkového počtu všech větných členů. Největší frekvenci mají vedlejší věty u příslovečných určení příčinných, [246]u ostatních druhů vedlejších vět činí jejich frekvence 5—8 % z celkového počtu výskytů daného větného členu.

Frekvence jednočlenných vět slovesných a neslovesných je ve srovnání s frekvencí vět dvojčlenných velmi nízká. Mezi jednotlivými funkčními styly i mezi jednotlivými texty jsou však v celkové frekvenci jednočlenných vět, i v zastoupení slovních druhů, značné rozdíly. Podobně i v užívání jednotlivých druhů jednočlenných vět jsou značné rozdíly. Např. vysokou frekvenci mají věty vokativní a citoslovečné v uměleckém stylu, zatímco ve věcném stylu to platí o větách substantivních.

Pokud jde o slovosledné charakteristiky větných členů, zkoumá se zde z hlediska kvantitativního (1.) poměr antepozice a postpozice (tj. výraznost tendence jednotlivých větných členů předcházet před jejich členy řídícími, popř. za nimi následovat), (2.) poměr konstantní a distantní pozice, který vyjadřuje slovoslednou vázanost závislého větného členu na pozici jeho členu řídícího, (3.) směrodatná odchylka vyjadřující rozložení vzdáleností mezi závislým a řídícím větným členem v počtu slov, (4.) nejfrekventovanější pozice, tj. četnost větného členu v té pozici, která je ukazatelem míry slovosledné vázanosti větného členu na jedinou pozici ve větě.

Předmětem výzkumu je dále vztah mezi aktuální funkcí slova (tematickou, rematickou, tranzitní) a jeho funkcí syntaktickou, frekvence tematických prvků věty, tj. holých nebo rozvitých větných členů, které se liší stupněm výpovědní dynamičnosti v závislosti na předcházejícím textu, ke komunikační situaci i k pokračování textu.

Poslední kvantitativní charakteristikou, kterou autorka zjišťuje, je lineární rozměr věty neboli její délka, která slouží jako typologická charakteristika textů, žánrů a stylů; v češtině se pohybuje mezi 5 až 20 slovy. Nejdelší větné celky (asi 20 slov) má styl odborný, poněkud kratší (kolem 16 slov) styl publicistický, dále délkové rozpětí ubývá a nejmenší je v oblasti stylu uměleckého.

V části B pojednává I. Nebeská o kvantitativních charakteristikách souvětí. Problematika souvětí je složitá, a proto je zatím nutné zaměřit se při kvantitativním výzkumu jen na některé faktory. Nejčastěji se zjišťuje poměr věty jednoduché a souvětí. V češtině je v dostatečně dlouhém, stylisticky heterogenním materiálu tento poměr vcelku vyrovnaný (1 : 1), avšak v izolovaných textech či výběrech z textů se často setkáváme s výraznými odchylkami. Např. pro texty věcného stylu byl zjištěn poměr 46,23 % : 53,77 % ve prospěch souvětí. Výsledky jednotlivých analýz ukázaly, že různé texty jednoho funkčního stylu vykazují často odlišné hodnoty. Naproti tomu u jednoho autora se poměr jednoduché věty a souvětí liší jen málo.

Kvantitativní výzkum potvrdil dva nejdůležitější rysy výstavby souvětí: (1.) ekonomičnost ve vyjadřování (tj. tendenci užívat krátké větné celky) a (2.) počáteční pozici věty hlavní. Tyto základní rysy stavby věty nejsou ovlivněny stylistickými faktory, mají obecnou platnost. Oba základní rysy výstavby souvětí se navzájem doplňují. Tendence k ekonomičnosti ve vyjadřování působí hlavně v krátkých souvětích, přičemž první nebo jediná věta hlavní se vyskytuje nejčastěji na druhém, popř. třetím místě, kdežto v souvětích delších působí tendence klást větu hlavní co nejblíže k počátku větného celku. Jednoznačným potvrzením tendence po ekonomickém vyjadřování jsou údaje o počtu vět v souvětí. Nejfrekventovanější jsou souvětí o dvou a třech větách, která pokrývají v průměru 90 % textu. Průměrná délka souvětí se pohybuje od dvou do tří vět. Pro mluvené projevy jsou typičtější souvětí delší. Volnější navazování myšlenek v projevech mluvených má za následek, že se věty řadí jedna za druhou do delších řetězců. Zajímavé je zjištění, že existují faktory, které působí proti ekonomičnosti vyjadřování a vedou tudíž k prodlužování souvětí. Souvisí to buď s relativní složitostí sdělovaného obsahu, nebo s uměleckým ztvárněním myšlenkového bohatství.

Za charakteristiku současné spisovné češtiny můžeme pokládat údaje o relativních [247]četnostech vedlejších vět. Nejvyšší četnost (více než 40 %) vykazují ve všech zkoumaných typech textů věty atributivní, mezi 16 % a 23 % se pohybuje četnost vět objektových a pouze 5 % až 8 % je vět subjektových. Podle autorky jsou údaje o četnosti vedlejších vět obsahových dokladem přímé návaznosti syntaktické roviny jazyka na rovinu lexikálněsémantickou.

Vedlejší věty příslovečné tvoří v češtině průměrně čtvrtinu všech vedlejších vět. Poněvadž příslovečná určení vyjadřují různé okolnosti uskutečnění děje, lze pokládat údaje o relativním zastoupení různých druhů příslovečných určení a druhů vedlejších vět příslovečných jako přibližné údaje o rozložení těchto sémantických kategorií v textu. Důležitým činitelem, který má vliv na relativní četnosti vedlejších vět příslovečných, je četnost jazykových prostředků, kterými se jednotlivá určení vyjadřují. Tak příslovečná určení místa, času a způsobu se vyjadřují převážně nevětně (95—98 %). Autorka pak podrobně zjišťuje podíl jednotlivých typů vedlejších vět v souvětích příčinné povahy.

Ke kvantitativní charakteristice souvětí patří i kvantifikace spojovacích výrazů. Vzájemný poměr spojek, vztažných zájmen a vztažných příslovcí lze považovat za konstantní, protože se v jednotlivých funkčních stylech liší jen nepodstatně. Tato charakteristika patří k obecným rysům současné spisovné češtiny. Spojovací výrazy se vyznačují chudým slovníkem a vysokou četností výskytu.

 

Téměř polovinu knihy zaujímají statistické tabulky (celkem 92 tabulek, 1 graf), které jednak ilustrují a doplňují příslušný text, jednak umožňují další využití kvantitativních údajů obsažených v monografii. Knihu uzavírá přehled literatury, výstižné ruské a anglické résumé a jmenný a věcný rejstřík.

 

Závěrem je nutno zdůraznit, že recenzovaná kniha představuje první úspěšný pokus o stanovení kvantitativních charakteristik celé gramatiky jednoho jazyka, v tomto případě současné spisovné češtiny. Je to dílo, které nemá v jiných jazycích obdoby. Autoři úspěšně zachytili kvantitativně nejrůznější, často komplikované vztahy mezi gramatickými jevy jednotlivých jazykových rovin. V jejich díle by se mělo pokračovat, a to prohlubováním výsledků na všech jazykových rovinách.

 

LITERATURA

 

JELÍNEK, J. - BEČKA, J. V. - TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 3, s. 241-247

Předchozí Marie Těšitelová: Nad bibliografií kvantitativní lingvistiky za léta 1962—1982

Následující Otakar Šoltys: K šedesátinám Zdeňka Hlavsy