K šedesátinám Zdeňka Hlavsy

Otakar Šoltys

[Kronika]

(pdf)

К шестидесятилетию Зденька Главсы / To the 60th birthday of Zdeněk Hlavsa

Našim odborníkům i veřejnosti je dobře známo jméno PhDr. Zdeněk Hlavsa, CSc. Méně je asi známo, že se tento pracovník Ústavu pro jazyk český ČSAV dožívá v červnu tohoto roku šedesáti let.

Zdeněk Hlavsa nepřišel de Ústavu pro jazyk český přímo z vysoké školy, ale až po dvanáctileté praxi na středních školách, zejména pak na gymnáziu v Říčanech, kde působil sedm let. Základní a středoškolské vzdělání do sekundy Hlavsa získal na Slovensku, na školách v Bratislavě, poté vystudoval reálné gymnázium a obor češtinu a angličtinu (1945—1950) na filozofické fakultě UK v Praze. Krátce také působil na Univerzitě 17. listopadu a v říjnu 1963 byl přijat do oddělení současné gramatiky Ústavu pro jazyk český ČSAV, v prosinci nastoupil vědeckou přípravu při zaměstnání zaměřenou na téma problematika kvantifikátorů v současné češtině; kandidátem věd se stal v r. 1972. Od r. 1983 je vedoucím vědeckým pracovníkem ÚJČ. Svůj badatelský zájem soustřeďuje na syntaktickou a nadsyntaktickou rovinu současného jazyka.

Tento stručný přehled však zdaleka nemůže vystihnout ani vědeckou, ani lidskou podstatu Hlavsovy osobnosti. Na druhé straně se jím vysvětlují některé základní rysy Hlavsova charakteristického přístupu k předmětu výzkumu i k výkladu, kterým své poznatky sděluje ostatním. Např. Hlavsova dlouholetá zkušenost středoškolského profesora mu zřejmě umožňuje i nejsložitější problémy vykládat srozumitelně; jeho výklad je jasný i lidem z jiných oborů, než je lingvistika, nebo těm, kteří jsou v lingvistice školeni jen povšechně. Máme také za to, že prakticky bilingvní vzdělání v jazycích tak blízkých, jako jsou čeština a slovenština, mu umožňuje odhalit velmi jemné rozdíly v sémantické struktuře věty, protože přes mnohost možných vyjádření vidí ostřeji společné jádro sdělovacího záměru. Charakteristická také jsou témata, jimž se Hlavsa věnuje. V zásadě odmítá taková, která nemohou přispět k pozitivním změnám v jazykové praxi, a velmi dbá na to, aby s každým výzkumem, s jeho praktickými výsledky, byla naše veřejnost seznámena.

K jeho charakteristickým rysům také patří to, že je schopen řešit v kolektivu rozsáhlejší vědecké úkoly a že jeho podíl na pozitivních výsledcích skupiny je podstatný. Dokáže držet v paměti problematiku jako celek a i nápaditá řešení usměrňovat k praktickému cíli. Proto také podstatnou část své tvůrčí invence uložil Zd. Hlavsa do kolektivních prací. Máme na mysli jeho účast na překladu Syntaktických struktur N. Chomského, kterou svou dráhu v ÚJČ začínal, redakční práci v poválečných Travaux linguistiques de Prague, v nichž dělal sekretáře redakce, autorský podíl na interním tisku antologie Práce o sémantické struktuře věty, autorský a redakční podíl na publikaci Větné vzorce v češtině, autorský podíl na jednotné učebnici českého jazyka pro střední školy a autorský a redakční podíl na třetím svazku akademické Mluvnice češtiny (u této rozsáhlé práce, na níž se podílelo mnoho autorů, dělal vedoucího redakčního kolektivu) nebo dosud poslední autorská a redakční práce na sborníku Aspects of text organization, který je výsledkem konference pořádané ve spolupráci s pracovníky AV NDR. Všechny tyto práce se významně podílejí na rozvoji lingvistického myšlení v Československu v posledním dvacetiletí. Vedle této charakteristiky je pro ně typická i vnitřní jednota. Hlavsa nikdy nepřebíhal od tématu k tématu, vždy se snažil problémy promýšlet ve všech souvislostech a řešení domýšlet až do důsledků. Jeho poznatky jsou uspořádané a problémy vidí pod jednotnou perspektivou, jejíž východiska sahají k nejlepším tradicím domácí lingvistiky. To se projevuje už u Hlavsovy monografie Denotace objektu a její prostředky v současné češtině (1975). Poznatky této práce, podle našeho soudu, ještě čekají na rozpracování.

Jestliže se funkčně orientovaná lingvistika snažila obohatit prostor jazykového systému [249]o jednotku komplexnější, než je slovo, pak byla povinna vypracovat i metodologii, jíž by tato jednotka mohla být spolehlivě a opakovatelně vydělována. Nejsnazší způsob, jak toho dosáhnout, bylo přenést zkušenosti z oblasti pojmenování do oblasti funkčního usouvztažnění. Proto se začala taková pozornost věnovat slovesu jako centrálnímu prvku věty (větného vzorce, větného schématu), který je schopen vázat na sebe a formálně i významově signalizovat základní vlastnosti celé věty. Metodologicky vzato, věta byla pojímána jako komplexní pojmenování, jako výsledek procesu komplexního pojmenování. S pozitivními rysy se však metodologicky přenášely i negativní rysy. Jak známo, tato metodologie u slova končí uspořádaným výčtem ve slovníku. Také tento statický popis věty směřuje k výčtu valenčních a intenčních vlastností slovesa, který lze uspořádat podle různých kritérií. Ovšem uživatel lingvistického popisu očekává na úrovni věty i jiné informace. A tady by právě mohlo posloužit rozpracování Hlavsovy práce Denotace objektu a její prostředky v současné češtině.

Překročíme-li hranice větné stavby a budeme-li se věnovat větné výstavbě, dostáváme se od statického popisu k dynamickému, procesuálnímu pojímání věty. Tím se ovšem strategie i význam jednotlivých částí popisu zcela jinak hierarchizují. Ve statickém, výčtovém popisu se nám predikáty jevily jako konstantní a argumenty (aktanty a cirkonstanty) jako proměnné. V dynamickém popisu se však jako proměnné spíše jeví predikáty, nebo se alespoň jejich významové distinkce neutralizují, a jako konstantní se jeví substantiva, lépe řečeno míra, do jaké substantiva fungují jako odkazy na denotáty a do jaké úrovně mají designativní a predikativní funkci. Jasně kontextově a konstitučně určené jméno vytváří potenciál možných dějů i potenciál dalších denotativních a designativních aktů. Tím, že Hlavsa řešil problematiku denotace substantiva a využíval přitom Danešovy koncepce větného vzorce, řešil denotaci nejen ve větě, ale také v minimálním komunikátu. Přechod ke komplexnějším textům je tedy plynulý a lze plně využít všech poznatků o systémových prostředcích určování substantiva v češtině, které v práci shromáždil. Konečně Hlavsa sám v poslední kapitole nazvané Denotační charakteristika a gramatika textu naše využití naznačuje: „… domníváme se například, že studium problematiky denotace může významnou měrou přispět i k zodpovězení některých otázek, jež se v posledních letech dostaly do popředí zájmu lingvistiky, otázek týkajících se pojetí a výstavby textu“ (1975, s. 100). Jak jsme však již poznamenali, soustředěná pozornost lingvistiky konce šedesátých a v sedmdesátých letech byla orientována na sloveso, a tak neméně zajímavá problematika chování a proměn jména ve větě byla dočasně upozaděna.

Významné výsledky své práce publikoval Hlavsa také v zahraničí, zejména v Polsku a v NDR. Souhrnně lze říci, že v Polsku publikuje Zd. Hlavsa práce na rozhraní mezi lingvistikou a logikou a v NDR práce z roviny syntaktické a nadsyntaktické. S pracovníky Centrálního institutu pro jazykovědu v NDR je Hlavsova spolupráce ještě intenzívnější. Každé dva roky se konají pracovní zasedání střídavě v NDR a u nás, na nichž se řeší aktuální témata lingvistického výzkumu. Zd. Hlavsa je v současnosti nejen účastníkem těchto pracovních zasedání, ale také jejich garantem za českou stranu. Výsledky z jednání jsou publikovány v interní řadě AV NDR Linguistische Studien nebo v interní řadě ÚJČ Linguistica. Zmíníme se alespoň o studiích jako Towards a definition of a text (Hlavsa, 1976), On syntactical ellipsis (Hlavsa, 1981), The meaning of verbs, semantic sentence patterns and the structure of situation (Hlavsa, 1982), A note on isotropic and linear relationship (Hlavsa, 1983) aj. V podstatě je však možno říci, že ve všech těchto pracích ověřoval nosnost syntaktické koncepce vycházející z formálních a sémantických vlastností predikátu. Sám také tuto koncepci prohluboval zpracováním skupiny sloves sentiendi. Výsledky mnohaletého úsilí pracovní skupiny, vedené F. Danešem a později Zd. Hlavsou, která rozpracovala tento komplexní pohled na syntaktickou rovinu jazyka, jsou uloženy jednak v publikaci Větné vzorce v češtině, která vyšla v r. 1981, jednak v třetím dílu akademické Mluvnice češtiny, který vyjde v roce 1987.

Vedle těchto vědeckých děl, která patří k předním pracím našeho současného lingvistického myšlení, věnoval Hlavsa vždy velkou pozornost otázkám jazykové praxe. Dobře si totiž uvědomoval, že i to nejpodrobnější poznání, pokud nenalezne cestu alespoň [250]k aktivním uživatelům českého jazyka, je mrtvé. Již desetiletí dělá odborného konzultanta ČTK a snaží se poznatky současných velmi jemných analýz přenést na toto pracoviště. Většinou jsou jeho výklady zachyceny v interním tisku ČTK s názvem Za lepší češtinu. Tyto výklady, i když zachycují pouze část zkušeností, které Zd. Hlavsa pracovníkům ČTK předal, patří k předním pracím z oblasti jazykové kultury, které ÚJČ v posledním dvacetiletí nabídl jazykové praxi. Vedle aktivních uživatelů češtiny je ještě jedno pole, kde je osvětová práce lingvisty nejefektivnější, a tím je škola. Také převádění současných lingvistických poznatků do školství věnoval Zd. Hlavsa mnoho ze své invence. Ať již to bylo při oponování osnov vyučování českému jazyku na středních školách, nebo, a to zejména, při autorské účasti na učebnici českého jazyka pro střední stupeň našeho školství. Kdo se již s touto učebnicí seznámil, jistě nám dá za pravdu, že v ní byl učiněn podstatný krok k tomu, aby středoškolská výuka nebyla tak vzdálena současnému vědeckému poznání. Jsme přesvědčeni, že Zd. Hlavsa spolu s ostatními pracovníky z ÚJČ sehrál právě v tomto posunu roli významnou. Troufáme si tvrdit, že v nalézání optimálních formulací pro tlumočení poznatků středoškolákovi má Zd. Hlavsa postavení klíčové. Také v budoucnosti by se této jeho schopnosti mělo využít ku prospěchu nejen naší školy, ale celé veřejnosti.

I když hodnotíme určitý úsek Hlavsova života, jsme přesvědčeni o tom, že Zd. Hlavsa nemá příliš mnoho času ohlížet se zpátky. ÚJČ v této pětiletce musí splnit mnohé úkoly jak vědecké, tak vědeckopopularizační povahy, na nichž se Zd. Hlavsa bude podstatným způsobem podílet. A proto bychom mu rádi popřáli, aby netrpěl nedostatkem sil a optimismu, aby věřil svému zdraví a spolupracovníkům. Jsme přesvědčení, že má ještě mnoho poznatků a zkušeností, které musí sdělit svým kolegům a čtenářům.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 3, s. 248-250

Předchozí Jiří Krámský: Kvantitativní charakteristiky současné češtiny

Následující Josef Štěpán: Utváření a hierarchizace struktury větného znaku