Pohledy holandské a belgické sociolingvistiky

Stanislav Kavka

[Kronika]

(pdf)

Точки зрения голландской и бельгийской социолингвистики / Sociolinguistics in Holland and Belgium

V r. 1984 vyšel v holandském nakladatelství Benjamins v sérii Studies in the sciences of language series sborník pod názvem Sociolinguistics in the low countries (359 s., úvod R. van Hout). Jde o soubor příspěvků, které byly předneseny r. 1980 v Antverpách na 2. so[254]ciolingvistické konferenci Belgické společnosti aplikované lingvistiky (Association Belge de Linguistique Appliquée).

Sborník obsahuje jedenáct referátů; všem je společné úsilí o zkoumání vztahu mezi jazykem a sociální strukturou, liší se však ve způsobech, jakými je tento vztah studován. Rovněž postoj jednotlivých badatelů k daným problémům není vždy shodný. Nebylo by jistě účelné, abychom podrobně referovali o každém z příspěvků zvlášť; v tomto referátě se omezíme na stručnou charakteristiku stavu sociolingvistického bádání v Holandsku a v Belgii.

J. van den Broeck se zabývá vztahem mezi sociální třídou, k níž mluvčí patří, a sociální situací na straně jedné a syntaktickou komplexností promluv ve spontánním projevu na straně druhé. Dospívá k zajímavému zjištění, že mluvčí z „nižších“ sociálních vrstev užívají ve formálním projevu syntakticky jednodušších vět než v projevu neformálním, zatímco mluvčí „vyšší“ střední vrstvy užívají ve formálním projevu spíše souvětí. — L. Beheydt nerozlišuje sociální vrstvy, ale sociolingvistické skupiny. Vypracovává zajímavý pojem sémantická explicitnost a snaží se najít spolehlivé lexikálně gramatické ukazatele pro určení typu tzv. kódu, tj. zvyklostního modu řeči. — W. Smedts studuje rozvoj schopnosti (competence) třináctiletých žáků, pokud jde o jevy lexikální a morfologické (konkrétně mu jde o zvládání pravidel slovotvorby). Rozdíly ve schopnostech v tomto směru jsou největší v předškolním věku, nejmenší okolo jedenácti let, po ukončení školní docházky se opět zvětšují. — P. van de Craen ve svém spíše teoretickém referátu zavádí termín sociální lingvistika. Obhajuje myšlenku, že lingvistiku nelze oddělit od sociální situace, v níž probíhá sociální interakce. — E. Hulsová prezentuje empirická studia souvislostí mezi sociálními vztahy a jazykovými formami; využívá při tom pojmosloví pragmatiky a promluvy. Dospívá k závěru, že děti z různých sociálních vrstev mají na začátku školní docházky rozdílné komunikativní zvyklosti; přitom u dětí z vyšších vrstev se tyto zvyklosti blíží způsobu komunikace užívanému ve škole. — T. Vallen, S. Stijnen a T. Hagen pojímají svůj výzkum šířeji; snaží se řešit problémy, které vznikají na základní škole u dětí mluvících dialektem. Ověřují si řečové schopnosti těchto dětí a zkoumají vliv učení se spisovnému jazyku. — Jak se budoucí učitelé stavějí k dialektu a jeho užívání ve škole, je předmětem zkoumání H. Munstermanna. Zřejmě tu nejvíce záleží na dvou faktorech: na „regionalitě“ (to je na geografické poloze dané oblasti a protikladnosti života ve městě a na vesnici) a na mateřském jazyce zkoumaných osob. — K. Deprez předvádí zajímavý test, prováděný přímo v domácím prostředí zkoumaných subjektů: po vyslechnutí devíti nahrávek, které byly obsahově rozdílné a pořízené devíti různými mluvčími hovořícími devíti dialekty, měly se zkoumané osoby žijící v Antverpách vyjádřit k otázkám, proč považují variety nizozemštiny za kultivované, příjemné, krásné a bohaté. — Stupeň jazykové asimilace a etnocentrismu Vlámů žijících v Nizozemí je středem zájmu U. Knopsové. Dochází se k závěru, že je jazyk těchto Vlámů silně ovlivněn standardní nizozemštinou; nicméně stále existují jisté jevy, kterými je tato asimilovaná vlámština charakteristická. — P. van der Plank provádí širší výzkum sociolingvistické situace fríské provincie a poukazuje na fakt, že právě tato oblast představuje nejsilnější etnickou identitu směřující k regionálnímu hnutí proti národní identitě státu. — P. Muysken hledá odpověď na otázku, proč se přistěhovalci z Indonésie učí jen minimu holandštiny. Na základě výzkumu charakterizuje vztah mezi jazykovými schopnostmi přistěhovalců a jejich postojem k nové vlasti a Holanďanům: pozitivní postoj příznivě ovlivňuje učení se jazyku.

Celkové zaměření příspěvků už respektoval redaktor publikace K. Deprez, když je uspořádal do dvou základních skupin: Prvních šest referátů se zabývá spíše teoretickými problémy, zejména otázkou, zda jazyky a způsob řeči jsou co do hodnoty rovnocenné nebo zda rozdíly mezi nimi mohou přivodit změny v sociálním postavení mluvčích; zbývajících pět referátů lze klasifikovat (přes rozdílnost konkrétních témat a metod zkoumání) jako práce zabývající se vztahem mluvčích k jazyku a jeho formám. Všechny příspěvky svým způsobem přispívají k rozvoji sociolingvistiky, která se v zemích Beneluxu začala pěstovat od sedmdesátých let.

Jak je v těchto zemích sociolingvistika chápána? Nejde o přesně definovanou vědeckou disciplínu, ale o jakýsi multidiscipli[255]nární konglomerát výzkumů jazyka a jazykových variant v sociální interakci (tyto výzkumy sahají od etnografie řeči až po jazykové plánování). V pojetí nizozemských a belgických badatelů by se sociolingvistika měla zabývat otázkami, které přesahují rámec tradiční strukturální lingvistiky, výsledky výzkumů by měly být formulovány nikoliv jen pomocí čistě lingvistických termínů. Hlavním úkolem by tu mělo být zkoumání lidského chování a reakcí způsobených právě užíváním jazyka, který je chápán v prvé řadě jako prostředek sociální interakce. V tomto ohledu bychom našli celou řadu styčných bodů s pragmatikou, textovou lingvistikou či funkční gramatikou. Jiným úkolem sociolingvistiky je zkoumat jazykové rozdíly, a tedy rozrůzněnost jazyků jako takových, resp. heterogenitu spisovného jazyka a jeho dialektů. (Strukturální rozdíly mezi nizozemskými dialekty se dají přirovnat spíše ke geografické rozrůzněnosti ve Francii nebo v Německu než k situaci, jakou známe ve Velké Británii nebo v USA.) Zatímco lingvistický popis zdůrazňuje rozrůzněnost dialektů (popisuje ji a vykládá), sociologicky laděný popis zdůrazňuje strukturální a funkční vztahy mezi dialektem a spisovným jazykem a klade si otázky, jak spisovný jazyk a dialekty koexistují, kdo mluví určitou formou jazyka, ke komu a v jaké situaci, zda existují regionální a sociální rozdíly v užívání konkrétních jazykových forem, zda (a proč) se projevuje tendence omezovat dialekty apod. Odpovědi na tyto a další otázky najde čtenář v posuzované publikaci; nejde jistě o odpovědi vyčerpávající. Dalším úkolem sociolingvistiky v pojetí západních vědců (nevyjímaje členy Belgické společnosti aplikované lingvistiky) je studium jazyka ve vztahu k sociální nerovnosti a jeho funkce při vytváření tzv. sociální nevýhody. Předpokládá se, že tato nevýhoda je dána rozdíly mezi společenskými skupinami; tyto rozdíly plynou z rozdílných životních stylů a hodnotových postojů příslušníků společenských skupin, nevyjímaje ani jazyk, resp. užívání jazyka. Jak uvádí B. Bernstein (jehož se mnozí autoři příspěvků tohoto sborníku dovolávají), z rozdílných sociálních podmínek plyne i rozdílné užívání specifikovaných jazykových systémů, tzv. kódů, které dále zpětně působí na posilování daných sociálních struktur. Je pochopitelné, že sociální nevýhoda je patrná pouze tehdy, dostávají-li se do kontaktu rozdílné sociální vrstvy. Tato problematika ukazuje, že sociolingvistika, resp. její část zkoumající vztah jazyka a sociální nerovnosti, se dala za posledních deset let cestou deskriptivního výzkumu a řešení problémů souvisejících se vzděláním si příliš nevšímá.

I když z diskuse, v publikaci rovněž hodnocené, vyplynula kromě jiného i potřeba, aby výsledky sociolingvistického studia byly aplikovatelné ve výchově a vzdělávání, jsme přesvědčeni, že touto cestou se k odstranění sociální nerovnosti dojít nemůže. Např. J. Sturm správně uvádí (a vyslovuje mínění i mnohých svých spolupracovníků), že „the failure of compensatory programs is to be related to the refusal to do anything about the deep roots of social inequality, viz. the existing social order“ (s. 194).

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 3, s. 253-255

Předchozí Jan Petr: Bibliografie leningradské slavistiky

Následující Živko Bojadžiev, Janko Băčvarov: Časopis Historiographia Linguistica