Významný slovenský dvojtitul z oboru morfémové a slovotvorné analýzy

Zdena Skoumalová

[Rozhledy]

(pdf)

Значительная словацкая работа в двух частях об анализе морфематики и словообразования / An important contribution to the morphemic and word-formative analyses of Slovak

Domácí lingvistická produkce byla v r. 1985 obohacena o průkopnickou „kolektivní monografii“ z pera dvou významných bratislavských autorů — Jána Bosáka a Kláry Buzássyové: Východiská morfémovej analýzy (Morfematika; Slovotvorba), Veda, Bratislava 1985, 131 s. (Jazykovedné štúdie XIX).

Jako dvojice jsou oba autoři lingvistické veřejnosti dobře známi svou recenzní činností a zasvěcenými přehledovými články o derivatologii a morfematice, K. Buzássyová je nadto autorkou úspěšné, teoreticky průbojné monografie o slovenských deverbativech (1974), zatímco výsledky kandidátské disertace Bosákovy (1974) se dočkaly částečného zveřejnění v práci, kterou posuzujeme. Autor se dříve věnoval též fonologii (viz např. Bosák, 1965), odtud také zvýšený důraz na morfonologické otázky výstavby slova.

V recenzované práci se oba autoři šťastně doplňují v tom, že každý uplatňuje svůj specifický úhel pohledu na morfém v jeho širších meziúrovňových souvislostech; celý výklad se tak stává významným příspěvkem k budování naléhavě potřebné komplexní teorie morfému (resp. nauky o morfému). V prvé, obecnější části je na základě kritického hodnocení světové metodologie upřesněn především předmět [298]morfematické analýzy, zásady segmentace slovních tvarů a procedury vydělování morfémů a submorfů; jako materiál zde autorovi posloužil soubor 50 000 slov — substantiv, adjektiv a sloves, vybraných ze šestisvazkového Slovníku slovenského jazyka z l. 1959—1968. Ve druhé části, jejímž materiálovým východiskem jsou deriváty s formantem -stvo, je naopak ukázáno, jak se různé morfémové segmenty — jakožto výsledek morfémové analýzy — přehodnocují ve vzájemných zpětnovazebných vztazích slovotvorného a lexikálního významu. Oba přístupy tak mají ukázat fungování jazykového systému v jeho dynamice, procesuálnosti a komplexnosti (viz úvod, s. 8—9).

 

I. Ján Bosák: Východiská morfémovej analýzy (s. 11—81)

V prvé ze šesti kapitol se seznamujeme se všeobecnými metodologickými principy, jimiž se autor ve své práci řídil. Sem patří zejm. otázka vzájemného vztahu systému a struktury, aplikace kategorií dialektiky na morfémovou analýzu (viz též Bosák, 1978) a soubor základních lingvistických postulátů.

Autor se staví proti metodologickému přeceňování struktury, již považuje za pojem podřazený systému: přednost dává systémové metodě, která vyžaduje souběžný výzkum substance a struktury. — Z filozofických kategorií dialektiky uplatňuje zejm. různé aspekty protikladu formy a obsahu (např. nerovnoměrný vývoj formy a obsahu způsobuje mj. nepevnost hranic morfémů a vyžaduje proto různé typy členění); kategorie podstaty a jevu se odráží v rozlišování povrchové a hloubkové struktury; kategorie části a celku má svůj pandán v protikladu morfému a slovního tvaru apod.

Ve vlastním lingvistickém výkladu jsou pro autora směrodatná především tato východiska: a) princip popisu je důsledně synchronní; b) induktivní, analytický přístup (rozklad vyšší jednotky na nižší) je doplňován přístupem deduktivním (generování morfémové struktury slovního tvaru); c) tomuto východisku odpovídají i dva typy gramatik: analytická (zjišťování inventáře morfémů a sestavování morfematických slovníků) a syntetická (formální popis morfonologických jevů provázejících vznik slova); d) předmětem analýzy je slovo jako základní strukturní a kognitivní jednotka, nikoliv morfém: ten je pouze nejmenší jednotkou jazykové struktury. Jde tedy o výzkum struktury slova z hlediska jeho morfémové výstavby. V rámci integrity slova se rozlišuje struktura slovotvorná a morfematická (resp. morfonologická). Obě příslušné analýzy — slovotvorná a morfematická[1] — se při komplexním popisu slovní struktury vzájemně doplňují.

Druhá kapitola (vymezení morfému) obsahuje jednak přehled základních problémů ve vývoji definic a interpretací morfému, jednak přehled morfonologických řešení asymetrie obou stránek morfému. Důležité je autorovo vymezení, resp. zúžení definičního oboru morfému na dva aspekty: a) jak se v definici odrážejí jednotlivé stránky jazykového znaku; b) zda je v definici obsažen i princip vyčlenění morfému.

Ve vývojovém přehledu má plným právem své čestné zastoupení československá jazykověda, zejm. Skaličkovy předválečné práce, a v kritické návaznosti na ně pak Ľ. Novák a J. Ružička (zde nám chybí podnětná studie Dokulilova z r. 1968). Tento vývoj je na Slovensku dovršen dvojím přístupem k morfému reprezentovaným Ružičkou a Horeckým. — Jako autoři morfonologických koncepcí jsou po Trubeckém vyzdviženi zejm. Hockett, Lamb, Čurganovová (1973), Aronson (1968) a Laskowski (1975; k tomu dodejme novější verzi z r. 1981).

[299]Ve třetí kap. věnované morfematické analýze se autor soustřeďuje zejm. na tyto otázky: a) co je podstatou morfémové analýzy; b) jaké jsou druhy analýz slovních tvarů; c) praktická projekce segmentace slov v morfematických slovnících; d) generativní modely; e) některé syntetické přístupy k analýze slovního tvaru.

Ad a): Jak autor uvádí, šlo ve starších pracích častěji o zjišťování určitých fonotaktických struktur v rámci slova, ev. o jejich statistické vyhodnocení než o otázku, kdy se dá určitá sekvence fonémů definovat jako morfém. Z těch, kdo se začali zabývat také funkcí morfémů ve slově, je uveden především Krupa (1966) a Oliverius (1967). — Ad b): Rozlišování tvarotvorné (morfolologické), slovotvorné a morfematické analýzy (viz zejm. Peciar, 1968) je spojeno především s typem segmentace slovního tvaru (srov. binárnost slovotvorné a tvarotvorné struktury proti lineárnosti struktury morfematické). Základním problémem je dnes podle autora především co nejadekvátnější zachycení morfematické či slovotvorné struktury jazyka vyčerpávajícím popisem (např. za pomoci slovníku). — Ad c): Analýza vybraných morfematických (resp. slovotvorně-morfematických) slovníků představuje zároveň kritický přehled principů segmentace, a to zejm. z hlediska specifického křížení slovotvorného a morfematického, ev. synchronního a diachronního aspektu. Autoři posuzovaných prací jsou: Jefremovová, 1970; Poticha, 1961; Worth et al., 1970; Slavíčková, 1975; Kowaliková, 1977; Oliverius, 1976 aj. — Ad d): Přínos generativistických modelů spočívá především v zavedení a rozpracování pojmu hloubkové struktury, s jejíž pomocí je možno zachytit dynamiku jazykového systému (srov. pojem derivační historie) a adekvátně interpretovat rozdílnost struktury morfematické a slovotvorné. Přitom je zdůrazněna vzájemná závislost a podmíněnost flektivního a derivačního systému (odtud pak i priorita slovního tvaru jako výchozí jednotky analýzy). Z autorů jsou zmíněni zejm.: Sobolevová, 1972; Klymenková, 1973; Worth, 1968; Stankiewicz, 1962; Horecký, 1964, 1971 (etc.) — Ad e): Mezi syntetické zařazuje autor ony přístupy, jež se snaží překonat antinomii morfematické a slovotvorné analýzy jinak než generativisté. Z autorů jsou uváděni: Tichonov, 1971; Skoumalová, 1976; Kubrjakovová, 1974.

Celý výklad vrcholí čtvrtou a pátou kapitolou, v nichž autor demonstruje svůj přístup k segmentaci a identifikaci morfémů, aby poté podal nárys deduktivního popisu morfémové struktury.

Za důležitý výchozí bod při segmentaci, spjatý s rozdílem mezi morfematickou a slovotvornou analýzou, považuje autor rozlišování členitelnosti a odvozenosti slovního tvaru. Členitelnost je obecnější vlastností než odvozenost: slovo, jež je ze slovotvorného hlediska nedělitelné, můžeme smysluplně segmentovat na morfematické úrovni na základě identifikace alespoň jedné jeho složky (srov. ruk-áv, brusn-ic-a aj.).[2] (Autor dále rozvádí historickou polemiku Vinokurovu Smirnického i její odraz v naší domácí teorii morfému.) Morfematická analýza dovoluje členit slovní tvar až po nejnižší možnou mez, přičemž získané segmenty nemusí mít bezprostřední vztah k významu (výsledek segmentace se může prakticky shodovat s etymologickým členěním); výlučnou záležitostí morfematické analýzy se takto stává celá oblast tzv. interfixů, složených sufixů a dalších problematických útvarů. Důsledným dodržováním principu opakovatelnosti až po nejnižší mez lze podle autora odstranit i těžkosti, které vznikají při stanovení hranic segmentů v důsledku asymetrie výrazového a obsahového plánu. To, že některým segmentům lze přiřadit význam pouze v hloubkové struktuře, ukazuje zároveň, že je při segmentaci nutné rozlišovat několik stupňů analýzy; pracovat s hloubkovou strukturou je nevyhnutelné zejm. při reziduálním a potenciálním členění.

Jak autor aplikoval uvedené zásady? Slovní tvary byly členěny na minimální významové části, jež se opakují s týmž významem alespoň v jednom okolí. Útvary s morfematickou strukturou se člení buď normálně (symetrie plánu obsahu [300]a plánu výrazu), nebo formálně: zde se pak jedná buď o členění potenciální (princip opakovatelnosti v celé řadě homogenních jevů), nebo reziduální (alespoň jeden z obou segmentů má výrazný význam, o nějž se lze opřít, srov. např. žen-ich, sek-er-a apod.). Segmenty, jež nemají bezprostřední pandán v obsahovém plánu, se vyčleňují zejm. proto, že signalizují v synchronní morfematické struktuře výsledek jistého diachronního procesu. Jsou ostatně důležité i z hlediska komunikačního: zesilují kontrast mezi odvozovacím základem a derivátem (Kuryłowicz, 1962).

Celý analyzovaný soubor (množina) slovních tvarů se rozpadá na čtyři podmnožiny morfematických segmentů: flektivních (finálových), prefixálních, sufixálních a kořenných (skupiny jsou seřazeny podle rostoucí četnosti prvků ve třídě a zároveň — s výjimkou kořenů — podle ubývající zřetelnosti hranic). Členění slov na morfematické segmenty provádí autor zhruba podle zásad E. Slavíčkové (1975) a Je. S. Kubrjakovové (např. 1974). Sama procedura segmentace je demonstrována na prefixech: P-morfémy se vydělují buď při konstantním K (kořenu) a variabilním P (pre-písať, pri-písať, za-písať …), nebo při konstantním P a variabilním K (pri-behnúť, pri-šíť, pri-písať …); při samostatném významu obou segmentů jde o členění normální; je-li některý ze segmentů nesamostatný, vyčleňuje se prefix potenciálně (s-por podle ná-por, zá-por; po-kyn jako po-hľad, po-zdrav …), ev. reziduálně (zde na základě výrazného významu kořene, srov. ba-vln-a, by-vol). — Složitější je vydělování sufixálních morfémů, kde při stanovování morfémových hranic důrazněji interferuje slovotvorný aspekt a kde se mezi kořenem a flexí objevují rozličné segmenty tak či onak neplnohodnotné, které často slouží pouze jako prvky výplňkové. Po rozboru příslušného názvosloví (interfixy Zemské; funkční a prázdné morfémy Slavíčkové; morfy Horeckého; struktémy Tichonovovy; submorfy Meľčukovy) se autor nakonec přiklání k termínu submorf (název totiž implikuje nesamostatnost, podřazenost vyšší jednotce). Sám rozlišuje submorfy reziduálně vyčleněné, tematické a konektivní (v sufixech složených).

Identifikace morfémů je demonstrována na kořenech, jež jsou na základě syntagmatických vztahů mezi výrazovým a obsahovým plánem rozděleny na čtyři základní typy: vztah prvků obou plánů lze vyjádřit a) jako 1 : 1 (singulativní reprezentace identického významu); b) jako 1 : 2 (přesněji snad 1 : n; zde jde o diskrétní reprezentaci identického obsahu, tedy o výrazovou alovariantnost, srov.: nies-ť, nos-i-ť, do-náš-k-a); c) jako 2 : 1 (resp. n : 1; jde o singulativní reprezentaci diferencovaného významu, kam J. Bosák zahrnuje případy homonymie a polysémie); d) jako narušení paralelismu, kdy je buď význam, nebo výraz nulový (1 : 0, 0 : 1).

V přehledu nám chybí mnohotvárný vztah n : n, v němž je výrazová polymorfie spojena s obsahovou diferenciací, srov. např. kořen top- (-táp-), který může mít v jednotlivých slovanských jazycích 2—3 významy: a) ‚udržovat oheň‘, b) ‚tavit, rozpouštět‘, c) ‚nořit do vody‘ (nejčastěji s cílem zahubit).

Přiřazování alomorfů k invariantu je popsáno na s. 62. Hrubé poziční rozdělení morfémů na finálové//nefinálové (posledních pak na samostatné//nesamostatné) přejímá autor od Oliveria (1967). Kořeny jsou — na rozdíl od sufixů a prefixů — hodnoceny jako nefinálové samostatné morfémy (otázka tzv. kořenů vázaných je v globálních souvislostech programově pominuta, i když, zejm. u sloves, není zanedbatelná: na stupni vázanosti závisí koneckonců i stupeň členitelnosti celého útvaru).

Alternace povrchových reprezentací morfematických struktur bylo zapotřebí v deduktivním popisu zachytit na abstraktnější, morfonologické úrovni. Tak kořeny jsou popisovány hlavně z hlediska, jak na ně působí sufixální alomorfy: za výchozí tvar kořene se autor snaží vybrat nejprediktabilnější variant (alomorf), který by poskytoval nejvíce informací o tvaru ostatních alternantů. (Prediktabilita flexe [301]je v tomto stadiu výzkumu programově pominuta.) Samy sufixální morfémy (operátory) představují v generování slovního tvaru nejdynamičtější složku: jednak slouží k odvozování nových slov, jednak často vyvolávají výrazné změny ve fonologické struktuře kořenů; tím, že se při bohaté obsahové diferenciaci nejvíce vymykají obecné definici morfému, přispívají zároveň k tomu, že je často revidována a teoreticky prohlubována.

Autor rozlišuje čtyři třídy sufixů: klasifikátory, modifikátory, translátory a kompletizátory. Klasifikátory zařazují (řekněme raději: přeřazují) slovní tvary k substantivům, adjektivům nebo slovesům, jsou tedy spjaty se substantivizací (kupec, novosť), adjektivizací (vodný, zapísaný) a verbalizací (roľníčiť, zelenieť). Modifikátory pozměňují význam kořene v rámci téhož slovního druhu (autor zřejmě chápe modifikaci velmi široce: podle jeho vymezení bychom sem v podstatě mohli zařadit i případy tzv. mutačního odvozování, jako ryba → rybář (n. rybník), meč → mečíř, smetí → smetiště apod.). Translátory jsou definovány jako formální prostředek sloužící k translaci jistého modelu morfematické stavby slovního tvaru s určitou slovnědruhovou příslušností do modelu s jinou slovnědruhovou charakteristikou; jako příklad je uveden mj. verbální segment -ov- převádějící substantiva nebo adjektiva mezi verba (bač-ov-a-ť). Kompletizátory slouží k vyrovnávání morfematických struktur určitého druhu. Translátory a kompletizátory řadí autor mezi submorfy. (K vymezení sufixů se vrátíme níže.)

Sám generativní model morfematické stavby je postulován hloubkově, a to zvlášť pro jména a zvlášť pro slovesa (u sloves je navíc množina tematických submorfů, takže Verb → {(R + X) + T} + {F}), přičemž symbol X zahrnujíc v obou vzorcích derivátory D, modifikátory M a operátory O (zde dochází k určitému terminologickému posunu), tedy: X → {D,M,O}. Pravidla pro popis morfonologických změn sestavuje autor tak, aby se daly zachytit alternace kořene před jednotlivými sufixy. Alternace samy jsou výsledkem dvojích operací: připojení (concatenating) a odseknutí (truncation) sufixálního segmentu (J. Bosák se zde přidržuje Worthovy modifikace, 1973); dalším důležitým prvkem morfonologického popisu kořene je zavedení nulového alternantu # (S # N, IH # LA, UZ # L apod.), s jehož pomocí lze zachytit povrchové struktury v jejich dynamice a zjednodušit formální popis.

Ucelenou aplikaci zásad členění i nejzávažnějších morfonologických pravidel syntézy předvádí autor především na dvouprvkových slovesných kořenech se strukturou CV (typu bi-ť, ši-ť, ču-ť, sia-ť apod.); při segmentaci jejich rozšířených alternantů přesvědčivě zdůvodňuje vyčlenění morfematických prvků -j- a -v- v odvozeninách jako z-bí-j-a-ť, bo-j nebo vy-ší-v-a-ť, na-dú-v-a-ť apod. (s. 72n.).

V šesté kap. jsou stručně zopakovány základní postuláty a myšlenky celé práce; obzvlášť je podtržena důležitost komplexního přístupu k vymezení morfému a způsoby zachycení změn ve vzájemných vztazích obsahu a formy na rozličných úrovních. Velkou váhu přikládá autor také morfonologické reprezentaci jako nezbytnému nástroji „operačního“ (dynamického) popisu morfémových struktur při přechodu z úrovně hloubkové na povrchovou, dále speciálním slovníkům (morfematickým, derivačním, hnízdovým), které umožňují kvalitativně nový přístup k rozvoji jazykové teorie a mají zároveň široké aplikační možnosti v strojové lingvistice a v informatice.

Vraťme se k některým implikacím, jež plynou z autorova pojmoslovného vymezení sufixů a jejich role v pravostranném rozšiřování kořene, resp. základu.

Ve výkladu nalézáme trojí obrysové zachycení sufixálních morfémů z hlediska jejích místa nebo fungování ve slově: schéma P₃ + P₂ + P₁ + K + S₁ + S₂ + S₃ + S₄ + S₅ + F (s. 77) v podstatě odráží maximální rozpětí morfematické struktury slova, a nediferencuje tudíž sufixy ani strukturně, ani funkčně; z hlediska „generativního“ (tj. z hlediska fungování při přechodu z hloubkové struktury na povrch) dělí autor sufixy jednak na klasifikátory, modifikátory, [302]translátory a kompletizátory, jednak — v pozměněné nomenklatuře — na derivátory, modifikátory a operátory (viz s. 69; D zde odpovídají zhruba klasifikátorům, O — kompletizátorům). Autorovy termíny a definice (zejm. na s. 67n.) vycházejí v podstatě ze slovotvorného poslání morfémů (což bývá celkem běžné), hlavně z jejich slovnědruhově rekategorizační funkce: přeřazující jsou klasifikátory, nepřeřazující — modifikátory. Máme za to, že takovéto slovotvorné vymezení morfémů by si vyžadovalo i zřetelnější odlišení ev. formantové platnosti, aby nedocházelo ke splývání morfematické a slovotvorné perspektivy tvaru.[3] K splnění tohoto požadavku je zapotřebí ohodnotit jednotlivé sufixy (třídy sufixů) nejen z hlediska slovotvorně kategorizačního (široce sémantického), ale i z hlediska účasti na derivačním aktu. Minimální sufixální segmenty mohou v tomto aktu plnit úlohu: a) formantu, b) jádra formantu, c) kompletizátoru formantového jádra, d) ev. kompletizátoru jiného druhu (zde lze diferencovat dále). V rámci tohoto dělení reprezentují autorovy „derivátory“ vlastně dvě strukturně i funkčně odlišné třídy morfémů: a) soběstačné (samostatně fungující) formanty, b) jádra formantů, která k splnění své derivační funkce nutně vyžadují i příslušný kompletizátor.

S otázkou formantového statutu souvisí zčásti i problém kmenotvorných (tematických) sufixů, na jejichž explicitnější výklad nezbylo v knize dost místa. Segment -ov- ve slově bačovať (podobně jako segment -k- ve slovech typu achkať, bedákať, tykať) je hodnocen jako translátor, přičemž o úloze segmentu -a- se bohužel nic nepraví.[4] Translační funkce je charakterizována v podstatě jako funkce konverzní, i když -ov- nebo -k- samo o sobě nic neverbalizuje: od útvaru bačov- nelze rovnou odvozovat tvary,[5] nejde o tzv. tvarotvorný základ. Úlohu plnohodnotného verbalizačního formantu plní teprve celé -ova-, které na úrovni slovotvorné funguje obdobně jako ostatní přeřazující tematické sufixy: ty ostatně autor řadí mezi klasifikátory (srov. roľníčiť, zelenieť na s. 67). Na úrovni morfematické by bylo možno hodnotit oba segmenty komplexu -ov-a- z hlediska „sémanticko-odpovědnostního“ včetně toho, jakou úlohu hrají v aktuálním derivačním švu (např. ve slově bačovať vystupuje tematický prvek -a- jako jádro verbalizačního formantu a segment -ov- jako jeho klasifikační specifikátor, resp. kompletizátor). — Není bez zajímavosti, že autor při výkladu segmentu -ov- vycházel z jakéhosi společného OV, fungujícího primárně v adjektivech vztahových (dub-ov-ý), sekundárně — ve slovesných derivátech, a to jednak jako (aspektuální) modifikátor (vypisovať), jednak jako translátor. Fakticky tedy máme co činit s úrovní hypermorfému, čímž se ovšem posouvá i chápání primární a sekundární funkce.

Naše poznámky, jež do značné míry ukazují složitost a interpretační mnohotvárnost celé problematiky morfému, neměly nikterak zpochybnit autorův postup, ani jeho výsledky (tím spíše, že z celé práce, zejm. z její materiálové dokumentace byl otištěn pouhý fragment, jejž si čtenář či recenzent dotváří po svém, v rámci vlastní pojmoslovné soustavy).

Předností Bosákovy práce je v prvé řadě snaha o konsistentní skloubení povrchové segmentace slovních tvarů se smysluplným postulováním odpovídajících entit v hloubkové struktuře. Důsledné rozpracování principů morfematické analýzy (zejm. různých stupňů segmentace) má význam i pro slovotvornou analýzu, protože nám pomáhá striktněji rozlišit (např. u prefixace slovesné), kdy jde o náležitý derivační krok (s plnohodnotným základem a formantem) a kdy nikoliv.

Z pojmoslovně-terminologického aparátu je velice užitečný např. pojem kompletizátoru jako (široce) výplňkového prvku. Zvláště kompletizátory vznikající dekompozicí základů poskytují zajímavý materiál pro pozorování kolísající síly morfému ve slově, protože obvykle neztrácejí svůj [303]sémantický náboj úplně (k tomu viz zejm. Krylov, 1969; Chochlačevová, 1969, nebo nověji Belikovová, 1985, na okraj tzv. interfixů). Od prvků se „stopovou“ slovnědruhovou sémantikou se především liší segmenty s funkcí původně ryze „antihiátovou“:[6] obojí se však výrazně podílejí na funkci klasifikační. Heterogenní charakter celé třídy submorfů (na nějž ostatně upozorňuje sám autor) a potřeba subtilní diferenciace se tak stává vděčným badatelským polem i pro další výzkum.

Na Bosákově práci je nutno ještě jednou ocenit neobyčejně hodnotnou kriticko-srovnávací analýzu vybraných koncepcí morfému, která nutí zainteresované odborníky, aby se znovu vraceli k věčně sporným i zdánlivě vyřešeným problémům a kriticky je přešetřovali ve světle nových souvislostí a poznatků.

 

II. Klára Buzássyová: Motivačné vzťahy a význam derivátov s formantom -stvo (s. 83—117)

Autorku práce zajímá především to, jaký vliv má motivace na slovotvorný i lexikální význam (a také synonymické vztahy) abstrakt s formantem -stvo, zvláště pokud tvoří slovotvornou kategorii abstraktních názvů zpředmětněné vlastnosti a děje. Důležité je zejm. stanovení slovnědruhového východiska motivace: na něm záleží, zda půjde o deriváty mutačního nebo transpozičního typu.

Abstrakta na -stvo poskytují vděčný materiál pro výzkum souběžné motivace, zprostředkované motivace, vynechávání určitých derivačních stupňů apod., tedy pro odhalování mechanismů, jimiž se řídí procesy živé slovotvorby. Potvrzují se též zákonitosti vztahů mezi frekvencí slov a uvědomováním si jejich motivace (Furdík, 1978).

V rámci slovotvorné kategorie zpředmětnění děje a vlastnosti představují uvedená abstrakta osobitý druh tvoření — jde zhruba o nomina actionis a nomina essendi (‚být tím, co označuje substantivum v slovotvorném základě‘), avšak od typických reprezentantů těchto kategorií (subst. verbální) se odlišují převažující substantivní motivovaností: dějový příznak vyjadřují často jen implicitně, protože z onomaziologického hlediska pojmenovávají přímo jen substanční složku (motiv) dějového příznaku (tehlárstvo ‚výroba tehál‘); odtud i jejich menší pravidelnost a kategoriálnost, vyšší míra sémantické specifikace, polyfunkčnost.

V prvé kapitole uvádí autorka, že formant -stvo je ve slovenštině nejproduktivnější při tvoření názvů zaměstnání, povolání a oboru lidské činnosti. Jako základy zde slouží zejm. jména konatelská (na -ár, -iar, -ník), méně často jména činitelská (na -č, -teľ). Názvy zaměstnání vystupují obvykle jako deriváty 2. stupně (ošetrovať → ošetrovateľ → ošetrovateľstvo), ev. — připustíme-li paralelní motivaci adjektivem — jako deriváty 3. stupně (… ošetrovateľský → ošetrovateľstvo); srov. obojí motivaci: ‚povolanie ošetrovateľa‘ ~ ‚ošetrovateľské povolanie‘.

K specifickým rysům uvedené skupiny derivátů patří mj. to, že v řadě názvů (utvořených od konatelských substantiv se sufixem -ár) se udržuje i motivační pouto k původnímu základu: betón → betonár → betonárstvo. Prvá motivace (zaměstnání betonáře) je bezprostřední, druhá (výroba betonu) je zprostředkovaná. Obojí může existovat při derivátech lexikálně jak jednoznačných, tak dvojznačných (možnost dvojího opisu nemusí tedy automaticky značit, že derivát má i dva lexikální významy). Tam, kde převažuje motivace primárním substantivem s významem zhotovené věci (nábytkárstvo ‚výroba nábytku‘), lze mluvit o desémantizaci příslušného derivačního kroku (autorka uvádí ilustračně desémantizovaný segment -ár v odvozeninách jako: hračkárstvo, octárstvo, bryndziarstvo, semenárstvo …, dále perintegrovaný [304]formant -níctvo v derivátech typu obuvníctvo, odevníctvo, bandážnictvo, výstavníctvo aj.). Někdy ovšem v jazyce příslušná substantiva konatelská ani neexistují (srov. *droždiar, *odevník), jindy zase má substantivum zúžený význam (např. stavebník je především ‚ten, kto stavia pre seba‘, takže stavebníctvo je motivováno spíše slovy stavba, stavebný).

Existují rovněž dvojice derivátů, kde může vzniknout spor o určení směru motivace mezi derivátem s významem osoby vykonávající určitou činnost a derivátem s významem oboru činnosti (srov. poměrně časté metaopisy založené jakoby na opačném směru motivace: kníhtlačiar ‚pracovník v kníhtlačiarstve‘). Autorka sama soudí, že zde nelze postupovat mechanicky podle jednotného klíče: tam, kde se jedná o tradiční řemesla a činnosti (tesár, zlatník, stolár), považuje se za východisko název osoby, avšak u nových názvů specifických činností bývá dominantní spíše název oboru (srov. poľnohospodár ‚pracovník v poľnohospodárstve‘).

Autorka dále rozpracovává a dokumentuje postřeh Grzegorczykové a Puzyninové o tom, že názvy oborů v širším smyslu zahrnují v sobě kromě činnosti samé též předměty a lidi s touto činností nějak spojené. Tento sloučený význam se někdy promítá jako konkretizovaný název institucí, či dokonce jako místo, kde se instituce nachází (vydavateľstvo); nelze tedy vyloučit ani možnou motivaci názvem místa (např. poradenstvo ← poradňa, skúšobníctvo ← skúšobňa; odtud též deriváty typu plynárenstvo, teplárenstvo, mliekárenstvo …, proti nimž se — někdy celkem neoprávněně — brojí ve jménu čistoty jazyka (autorka uvádí výpovědi jako Volala plynáreň, kde se vztahy mezi lidmi metaforicky zvěcňují).

Z dalších charakteristických rysů u názvů oborů lidské činnosti si autorka všímá celkové tendence k ústupu významu hromadnosti (slovotvorné prostředky se zde zhusta kompenzují prostým plurálem nebo sdruženým pojmenováním typu spotrebiteľská verejnosť), dále omezeného podílu na vyjadřování aktuálnosti: abstrakta s formantem -stvo v zásadě vyjadřují děj nebo činnost — na rozdíl od slovesných jmen podstatných — jako neaktuální (je to jejich význam systémový, paradigmatický), v kontextu však jsou některá z nich schopna vyjádřit činnost též aktuálně (podrobněji viz s. 99—101).

Z formálních zvláštností abstrakt s formantem -stvo upozorňuje autorka jednak na tzv. cykličnost derivačního procesu, jednak na tzv. mezistupňové odvozování (srov. rus. termín čeresstupenčatoje obrazovanije). Pod prvým označením rozumí opakování určitého kategoriálního významu v derivačních řetězcích typu hazard → hazardér → hazardérstvo, pod druhým — vynechání náležitého (očekávaného) derivačního stupně v odvozovacím řetězci, srov.: kritika → *kritikár → *kritikársky → kritikárstvo; pod pultom → *podpultovník → podpultovníctvo. Při mezistupňovém odvozování se sice zjednodušují sémantické vztahy, zato se komplikují vztahy formálně-sémantické, protože se zvyšuje počet desémantizovaných segmentů (autorčino stanovisko k těmto prvkům viz na s. 105). Mezistupňově utvořená abstrakta na -stvo (kde je příznak od nositele příznaku abstrahován) jsou „dějovější“ (dynamičtější) než názvy vlastností na -osť (srov. dôležitosť proti dôležitkárstvo ‚robenie sa dôležitým‘).

Produktivním významem derivátů na -stvo jsou názvy vlastností (viz kap. 3), kam patří jednak názvy hodností, funkcí a úřadů (poslanectvo, dekanstvo, šéfstvo …), jednak názvy hnutí a směrů (hegeliánstvo, štúrovstvo …). Poměrně častá je možnost dvojí motivace, substantivní i adjektivní (poslanectvo jako funkce poslance i jako poslanecká funkce). U názvů hnutí se často diskutuje o směru motivace (srov.: menševik — stoupenec menševismu proti štúrovstvo — hnutí štúrovců).

V další kapitole (čtvrté) je analyzována přechodná oblast derivátů, v nichž se sémantický protiklad vlastnosti a činnosti otupuje; jejich význam lze charakterizovat jako vlastnost založenou na určité činnosti (formulace Horeckého), ev. činnost chápanou jako charakteristická vlastnost. (Na neostrou hranici mezi vlastnostmi [305]poukázala, jak upozorňuje autorka, J. Samborová (1974), která se pokusila o rozhraničení nomina actionis od nomina essendi v rámci řídkých substantiv na -ość a -nie.) Mezi uvedené tvary řadí autorka typy jako hľadačstvo (zde je též zřetelná motivovanost výchozím slovesem), pijanstvo (s významem ‚sklon k pití‘), klamstvo, stylisticky příznakové kritikárstvo (proti neutrálnímu kritickosť).

V kap. páté věnované názvům stavů jsou v prvé řadě analyzovány odvozeniny s formantem -stvo/-ctvo, v jejichž slovotvorném základu je substantivum označující příbuzenský vztah nebo sociální postavení (manželstvo, vdovstvo; partnerstvo, otroctvo, spojenectvo). Některé z těchto derivátů připouštějí dvojí až trojí motivaci, přičemž někdy dochází k lexikální a slovotvorné dvojznačnosti, jindy nikoliv: např. derivát otcovstvo má jednak význam stavu motivovaný substantivem otec (‚zisťovanie otcovstva‘), jednak význam vlastnosti motivovaný adjektivem otcovský; proti tomu stavový význam derivátu vlastníctvo (‚bytie vlastníkom‘) snáší jak slovesný, tak substantivní nebo adjektivní opis (motivaci) (kromě toho má ovšem též sekundární konkretizovaný význam vlastněného předmětu).

V některých derivátech označujících psychofyzické stavy se opozice mezi vlastností a stavem neutralizuje (viz též Buzássyová, 1981), takže je lze zaměnit útvary na -osť (zúfalstvo — zúfalosť). Řada derivátů je dvojznačná v tom smyslu, že může označovat jednak stav, jednak jednotlivý čin (srov. bláznovstvo).

V závěru jsou v přehledné tabulce shrnuty významy derivátů s formantem -stvo (-ctvo) v kontextu nejbližších konkurujících formantů (zejm. -nie/-tie a -osť). Polymotivačnost těchto abstrakt nachází odraz v polyfunkčnosti, přičemž se poměrně často shoduje význam slovotvorný s lexikálním. Bohaté významové a funkční modifikace zkoumaných abstrakt se autorka snažila vyjádřit souborem protikladných příznaků, které by šly napříč přes významy činnosti, vlastnosti a stavu. Na pozadí sítě paradigmatických a syntagmatických (textových) vztahů byl jako základní, nejvšeobecnější stanoven protiklad stabilnost (statičnost) // nestabilnost (dynamičnost) příznaku, který vyčleňuje jednak názvy v platnosti nomina essendi (vlastnosti, stavy, činnosti chápané jako charakteristické vlastnosti, názvy oborů činnosti), jednak názvy v platnosti nomina actionis. Protiklad stálý // nestálý je specifikován protikladem aktuálnost // neaktuálnost děje/činnosti: zatímco názvy oborů činnosti (stavebníctvo) vyjadřují činnost stálou, neaktuální, jménům dějovým lze připsat příznak [+aktuálnost], [+nestálost]. Některá abstrakta figurují v obou skupinách: označují jednak obor činnosti, jednak aktuální činnost samu (např. dekoratérstvo, spravodajstvo).

Deriváty s formantem -stvo vyjadřující aktuální činnosti se od běžných nomina actionis na -nie/-tie liší tím, že nevyjadřují průběh děje (srov. hazardérstvo s příznakem [—průběh] a hazardovanie s příznakem [+průběh]). Tabulka zachycuje dále též protiklad stylistické neutrálnosti a stylistické příznakovosti, srov. např. veršovníctvo (neutr.) ~ veršovníctvo (pejor.) anebo obdobně mysliteľstvo ~ výmyselníctvo aj. — Na konci závěru je naznačen směr dalšího výzkumu abstrakt na -stvo: půjde o jejich úlohu v organizaci textu, zejm. o verifikaci možné transpoziční funkce.

Význam recenzované práce K. Buzássyové spočívá především v tom, že zaměřila slovotvornou analýzu tak, aby se zřetelněji ukázala těsná soumeznost derivačních pochodů s pochody lexikálními na straně jedné (přičemž je podtržena úloha výchozího motivačního článku) a důsledky těchto pochodů pro morfémovou skladbu na straně druhé (pochody dekompozice, vznik rozšířených sufixů a desémantizovaných prvků: v tomto bodě se práce tematicky stýká s výkladem Bosákovým). Podobně jako ve své monografii z r. 1974 také zde se autorka prosazuje vhodně volenou tematikou a způsobem zpracování do přední linie současné slovanské derivatologie. Jemný smysl pro slovníkové i kontextové vlastnosti morfémů je zároveň zárukou, že i plánovaná hlubší textová sonda přinese časem další dobré výsledky.

[306]Význam kooperace obou autorů recenzované práce byl naznačen v úvodu: jejich společné dílo se svým zaměřením řadí do progresívního syntetického proudu, usilujícího o pružné skloubení všech poznatků o morfému v harmonický celek. Teoretická náročnost vytyčených úkolů a novátorský přístup k jejich řešení zařazují Jána Bosáka a Kláru Buzássyovou po právu k předním pokračovatelům nejlepších slovenských (a československých) tradic v ohlasu nauk zabývajících se morfémem.

 

LITERATURA

 

ARONSON, H. I.: Bulgarian inflectional morphophonology. The Hague - Paris 1968. — Rus. překlad: Morfonologija bolgarskogo slovoizmenenija. Moskva 1974. — Rec. S. M. Tolstaja, VJaz, 1970, č. 1, s. 149—155.

BELIKOVA, I. F.: Interfiksy v zaimstvovannych slovach. In: Problemy grammatiki i semantiki. Sb. naučnych trudov. Moskva 1985, s. 24—32.

BOSÁK, J.: Frequency of phonemes and letters in Slovak and numerical expression of some phonemic relations. JČ, 16, 1965, s. 120—135.

BOSÁK, J.: Zásady analýzy substantívnych, adjektívnych a verbálnych morfém v súčasnej spisovnej slovenčine. (Kandidátska dizertácia.) Jazykovedný ústav Ľ. Štúra SAV. Bratislava 1974.

BOSÁK, J.: Kategórie marxistickej dialektiky a jazykoveda. JČ, 29, 1978, s. 105—111.

BOSÁK, J. - BUZÁSSYOVÁ, K. - KOČIŠ, F. - ONDREJOVIČ, S.: Metodologické aspekty novej gramatiky ruštiny. JČ, 32, 1981, s. 173—186.

BUZÁSSYOVÁ, K.: Sémantická štruktúra slovenských deverbatív. Bratislava 1974.

BUZÁSSYOVÁ, K.: Zdroje sémantických príznakov slovotvorne motivovaných slov. Jazykovedné štúdie, 16, 1981, s. 151—159.

BUZÁSSYOVÁ, K.: Vzaimootnošenije meždu slovoobrazovateľnym i leksičeskim značenijami transpozicionnych proizvodnych. Recueil linguistique de Bratislava, 6, 1982, s. 35—53.

ČURGANOVA, V. G.: Očerk russkoj morfonologii. Moskva 1973.

DOKULIL, M.: Dialektika výrazu a významu v morfologické struktuře slova v slovanských jazycích. In: Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze. Praha 1968, s. 17—26.

DOKULIL, M: Status a funkce tzv. kmenotvorné přípony slovesné v slovanském tvoření slov (v pohledu diachronním a synchronním). In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě. Lingvistika. Praha 1973, s. 241—249.

FURDÍK, J.: K sémantickej a komunikačnej funkcii slovotvornej motivácie. In: Příspěvky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů (Záhřeb 1978). Praha 1978, s. 77—87.

FURDÍK, J. - BUZÁSSYOVÁ, K. - BOSÁK, J.: Nové podnety zo sovietskej derivatológie. JČ, 26, 1975, s. 51—72.

HORECKÝ, J.: Morfematická štruktúra slovenčiny. Bratislava 1964.

HORECKÝ, J.: An attempt at generative phonology of the Slovak language. Acta Facultatis philosophicae Universitatis Šafarikanae. Jazykovedný zborník 3. Bratislava 1971, s. 33—43.

HORECKÝ, J.: The generative description of language. PSML, 4, 1972, s. 177—190.

CHOCHLAČEVA, V. N.: K istorii otglagoľnogo slovoobrazovanija suščestviteľnych v russkom literaturnom jazyke novogo vremeni. Moskva 1969.

JEFREMOVA, T. F.: Opyt opisanija sovremennogo russkogo jazyka na urovne morfov. (Autoref. kand. dis.) Moskva 1970.

KLYMENKO, N. F.: Systema afiksaľnoho slovotvorennja sučasnoji ukrajinsʼkoji movy. Kyjiv 1973.

KOMÁREK, M.: Příspěvky k české morfologii. Praha 1978.

KOWALIK, K.: Budowa morfologiczna przymiotników polskich. Wrocław (etc.) 1977.

KRUPA, V.: Morpheme and word in Maori. The Hague 1966.

KRYLOV, N. A.: Neskoľko zamečanij ob interfiksacii. In: Voprosy filologii. (Sb. prof. I. A. Vasilenka.) Moskva 1969, s. 153—165.

[307]KUBRJAKOVA, Je. S.: Osnovy morfologičeskogo analiza (na materiale germanskich jazykov). Moskva 1974.

KURYŁOWICZ, J.: Esquisses linguistiques. Wrocław (etc.) 1960. — Rus. překlad: Očerki po lingvistike. Sbornik statej. Moskva 1962.

LASKOWSKI, R.: Studia nad morfonologią współczesnego języka polskiego. Wrocław (etc.) 1975.

LASKOWSKI, R.: Kakuju morfonologiju vybrať? In: Slavjanskoje i balkanskoje jazykoznanije. Problemy morfonologii. Moskva 1981, s. 5—35.

LICHTMAN, R. I.: K voprosu ob osnovnych ponjatijach slovoobrazovanija. Izv. AN SSSR, Serija lit. i jazyka, 32, 1973, s. 132—140.

NOVÁK, Ľ.: Základná jednotka gramatického sytému a jazyková typológia. Sborník Matice slovenskej, 14, 1936, s. 3—14.

OLIVERIUS, Z. F.: Morfemnyj analiz sovremennogo russkogo jazyka. In: Problemy sovremennoj lingvistiki. Praha 1967, s. 9—78.

OLIVERIUS, Z. F.: Morfemy russkogo jazyka. Častotnyj slovar’. Praha 1976.

PECIAR, Š.: Morfologická, morfematická a slovotvorná stavba slovanského slovesa. Slavia, 37, 1968, s. 193—202.

POTICHA, Z. A.: Škoľnyj slovoobrazovateľnyj slovar’. 2. vyd. Moskva 1964.

RUŽIČKA, J.: Rozbor a triedenie gramatických tvarov. Jazykovedný sborník, 4, 1950, s. 100—112.

RUŽIČKA, J.: Triedenie slovesných tvarov v spisovenej slovenčine. Slovo a tvar, 4, 1950, s. 43—51.

SAMBOR, J.: Z zagadnień semantyki derywatów rzadkich. In: Tekst i język. Problemy semantyczne. Wrocław (etc.) 1974, s. 271—298.

SKALIČKA, V.: Zur ungarischen Grammatik. Praha 1935.

SKALIČKA, V.: O pojem morfému. Sborník Matice slovenskej, 16—17, 1938—1939, s. 4—12.

SKOUMALOVÁ, Z.: Status tzv. kmenotvorných přípon slovesných v slovanských jazycích, zvláště v ruštině. Praha 1976.

SLAVÍČKOVÁ, E.: Některé problémy morfémové analýzy češtiny. SaS, 28, 1967, s. 7—17.

SLAVÍČKOVÁ, E.: Retrográdní morfematický slovník češtiny (s připojenými inventárními slovníky českých morfémů kořenových, prefixálních a sufixálních). Praha 1975.

SOBOLEVA, P. A.: Modelirovanije slovoobrazovanija. In: Problemy strukturnoj lingvistiki 1971. Moskva 1972, s. 165—212.

STANKIEWICZ, E.: The interdependence of paradigmatic and derivational patterns. Word, 18, 1962, s. 1—22.

STRAKOVÁ, V.: Substantivní derivace (v ruštině a češtině). Praha 1973.

ŠLOSAR, D.: Slovotvorný vývoj českého slovesa. Brno 1981. — Rec. Z. Skoumalová v SaS, 44, 1983, s. 220—227.

TICHONOV, A. N.: Problemy sostavlenija gnezdovogo slovoobrazovateľnogo slovarja sovremennogo russkogo jazyka. Kurs lekcij. Samarkand 1971. — Rec. V. Straková v ČsRus, 18, 1973, s. 138—140.

WORTH, D. S.: Vowel - zero alternations in Russian derivation. International journal of Slavic linguistics and poetics, 11, 1968, s. 110—123.

WORTH, D. S.: Morfonologija slavjanskogo slovoobrazovanija. In: American Contributions to the Seventh International Congress of Slavists 1. Linguistics and Poetics. The Hague 1973, s. 377—391.

WORTH, D. S. - KOZAK, A. S. - JOHNSON, J. B.: Russian derivational dictionary. New York 1970. — Rec. V. Barnetová v ČsRus, 16, 1971, s. 225—229.

ZEMSKAJA, Je. A.: Interfiksacija v sovremennom russkom slovoobrazovanii. In: Razvitije grammatiki i leksiki sovremennogo russkogo jazyka. Moskva 1964, s. 36—62.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 4, s. 297-307

Předchozí Alena Fiedlerová: Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (písař)

Následující Eva Macháčková: Dvacet pět let leningradské skupiny strukturní typologie