Nové německé dílo o základech literární vědy (Marginalie ke knize J. Petersena: Die wissenschaft von der Dichtung)

Jan Mukařovský

[Discussion]

(pdf)

-

Kniha, která k tomuto článku dala podnět, vyšla r. 1939 v berlínském nakladatelství Junkera a Dünnhaupta; je to první díl souborného spisu nesoucí podtitul „Werk und Dichter“; v předmluvě je ohlašován díl druhý o třech knihách, v nichž má být probrána účast kategorií času, prostoru a společnosti v literárním dění, dále metodologie dějin národní literatury, dějin ducha a slohu, srovnávacích dějin literatury a pojem literatury světové. Podle předmluvy je úkolem spisu „souhrn snažící se o kritický přehled všech metod, kterých může být použito při řešení literárněvědných úkolů“. Výslovně se však podotýká, že kniha chce netoliko sloužit informaci o minulé a současné vědecké práci, ale i ukazovat cestu budoucímu zkoumání. Snaha o úplnost jeví se také v tom, že na rozdíl od předchozích úhrnných děl, „Elsterova, Walzelova, Ermattingerova a jiných, která si brala za jediné východisko buď psychologii básnického tvoření nebo umělecké dílo“, má kniha Petersenova zřetel stejně k dílu jako k básníku. Kromě filologie, jejíž důležitost Petersen zvláště zdůrazňuje, a kromě literárních dějin a poetiky přihlíží se tu i k vědám jiným, zejména k psychologii individuální i kolektivní а k antropologii; velmi je omezen zřetel k linguistice.

V knize shrnují se výsledky zkoumání německé vědy o literatuře, zejména obšírně se probírá bádání několika posledních desítiletí; uspořádána kniha není však podle směrů a osobností, ale podle problémů; příležitostně se přihlíží k literární vědě cizí, francouzské, anglické a americké. Podáme nyní výčet témat, kterými se spis obírá. Jsou to: podstata literatury a rozsah materiálu literární vědy; tekstová kritika, datování, zjišťování spisovatele; pojmy látky a formy, vnitřní forma, plán díla, básnická postava, motivy, báseň a skutečnost, jazyková forma, sloh, básníkova osobnost v díle, duch a idea; výklad a hodnocení díla, proměny hodnot, měřítka hodnocení; život básníkův (dědičnost, životní osud, vlivy okolí); duševní život básníkův (smyslové vnímání, zážitek, básníkův postoj k světu, fantasie, život snový a citový); básnické tvoření (od skutečnosti k dílu, produktivní nálada a koncepce, plán a provedení, způsob práce); existence básníka (básníkova situace a jeho poslání, poměr k národu, náboženství, řeči, ohlas básníkova díla). Na konci knihy jsou poznámky obsahující zejména hojnou bibliografii k jednotlivým otázkám v knize probíraným.

Spis Petersenův se programově snaží shrnovat a smiřovat hlediska navzájem různá; je sice kritický, ale kritika týká se spíše technické stránky vědeckých výzkumů, o kterých referuje, než jejich noetického zaměření. Bylo by si lze ovšem představit a snad i přáti postup opačný, takový, který by se sice rovněž nevyhýbal mnohosti problémů, ale hledal by cestu ke všem a ke každému z nich s jediného hlediska; je však možné, že postup Petersenův je podmíněn samou povahou německé literární vědy v posledních desítiletích, mnohostí hledisk i metod, které se zde uplatňovaly. Kritická smířlivost Petersenova je snad právě projevem snahy vyváznout nějak z této přílišné různosti. S druhé strany třeba uznat, že přes pestrost východisk a výsledků má německá literární věda, jak se jeví v Petersenově díle, jisté výrazné rysy společné. Máme před sebou vědecký kontekst s úctyhodnou tradicí; stává se v něm, že zdánlivě zcela nové pokusy o řešení některých otázek nesou stopy velmi dávné minulosti. Tak na př. Jungova pojmová dvojice extraverse a introverse má, jak ukazuje Petersen, předchůdce již v Schillerově dělení básníků na naivní a sentimentální, v Schlegelově pojmové dvojici „objektivní — interesantní“, v Schleiermacherově protikladu „Werkbildner — Selbstbildner“, v Ludwigově rozlišení „Sachdichter“ a „Ichdichter“ a v Diltheyově rozdělení básníků na objektivní a subjektivní (str. 351). Jednotnost [211]německého literárněvědného snažení se projevuje i hromadnou zálibou badatelů v jistých tématech; té nasvědčují některé kapitoly Petersenovy knihy, skvěle připravené předchozím monografickým bádáním, na př. kapitola o epické technice (str. 149 n.) nebo kapitola o postavách v epickém básnictví (str. 161 n.). Právě proto, že Petersenova kniha je tak výrazným obrazem svébytnosti německé literární vědy, láká její četba ke srovnání s osobitým rázem a postojem vědy domácí, v našem případě české; ukáže se tak, že každé vědecké prostředí směřuje k společnému cíli vší vědy jinou cestou, danou zakotvením v domácím kulturním prostředí a jeho tradici. Náš článek chce být pokusem o takovéto srovnání. Látku k němu poskytnou nám dva velké soubory otázek, jež tvoří jádro Petersenovy knihy: rozbor díla a rozbor básnické osobnosti.

Dříve však, než k nim přikročíme, je třeba aspoň stručně se zmínit o úvodní kapitole, podávající zejména poučný přehled vývoje problémů v literární vědě počínajíc středověkem, a o prvních dvou oddílech knihy první, nesoucích názvy „Überlieferung und Auswahl“ a „Text und Verfasser“. V prvém z nich se určuje, co je materiálem vědy o literatuře, jaké jsou hranice oddělující básnictví od ostatního písemnictví i hranice mezi dějinami kultury a literatury. V oddíle o tekstu a spisovateli probírají se kritika tekstu, jeho datování, zjišťování spisovatele, rekonstrukce jednotlivých redakcí díla, tedy filologické metody, jejichž cílem je poskytnout dalšímu bádání za podklad spolehlivý obraz původního tekstu i jeho pozdějších proměn. Petersen uvádí a popisuje s velkou zálibou složité případy filologického zkoumání, aby tak vynikla objevitelská hodnota výzkumů, unikající často zrakům širšího, ba i vědeckého publika v nenápadných seznamech různočtení a zdánlivě suchých komentářích. O filologově práci má — na rozdíl od některých jiných teoretiků literatury — právem velmi vysoké ponětí. Filolog obstarávající vydání básnického díla je mu „vykonavatelem básníkovy poslední vůle“ a jeho činnost jeví se mu jako „umělecké vcítění do díla, směřující od jednotlivce k celku, jako obdoba uměleckého tvoření opakující cestu od tvůrce k formě“ (str. 84).

Přistupujeme nyní k oddílu knihy nazvanému „Rozbor“ a tím i k vlastnímu úkolu této naší stati, jak jsme jej výše vymezili; záleží v konfrontaci zásadních stanovisek literární vědy německé se stanovisky vědy domácí. První rozdíl, na který narazíme, záleží v tom, že německé vědě je cizí pojetí strukturální: konstatují se zjevy, hledá se jejich příčinné vysvětlení, ale neklade se otázka jejich vztahu k celkové výstavbě básnického díla a jejich funkce v této výstavbě. Jednotící princip hledá se nikoli v díle samém, ale v osobnosti básníkově stojící za dílem. I když Petersen zdůrazňuje opětovaně (na př. na str. 456), že také forma básnického díla je nositelem jeho obecně lidské závažnosti, a ačkoli pro tento obecně lidský dosah díla vytvořila německá věda termín „Gehalt“, odlišný od termínu „Inhalt“, přece jen je forma básnická pro německou literární vědu cosi druhotného, závislého. Není zde pojem skutečně celkové výstavby se složkami v zásadě rovnocennými, z nichž každá je s to, aby podle potřeb vývoje převzala funkci složky dominantní, vedoucí. A ježto schází ponětí umělecké výstavby díla jako jednoty v sobě uzavřené,[1] schází i pojem vnitřního (imanentního) vývoje básnictví jako samostatné vývojové řady. Básnictví má ovšem i pro německou literární vědu své dějiny, ale jen jako projev dějin ducha; jsou tedy vlastní princip vývoje a vlastní zdůvodnění vývojového pohybu umisťovány vně básnictví samého. Tak na př. při pojednání o básnických druzích praví se výslovně, že „o zálibě, kterou mají některá období v jistých básnických druzích, rozhodují mnohem spíše společenské a obecně kulturní důvody než příčiny dané podstatou a živoucností druhů samých“ (str. 120). Český strukturalismus, třebaže podobně jako Petersen pokládá za zastaralé pojetí Brunetièrovo, jež v básnických druzích vidělo obdobu živých organismů, uvědomuje si, [212]že básnický druh je systém složek jazykových i tematických, v němž se vzájemná závažnost těchto jednotlivých složek mění stálým přeskupováním, takže se z podstatných znaků druhu stávají časem znaky vedlejší a naopak; a toto přeskupování je pro strukturalismus vysvětlitelné z imanentního vývoje druhu samého jako systému, i když každá vývojová změna má vedle zdůvodnění vnitřního také jedno nebo několikeré zdůvodnění vnější. Podobně také vývoj básnictví vůbec se jeví strukturalismu jako nepřetržitá a souvislá řada přesunů uvnitř umělecké výstavby samé, řada, jejíž průběh je vysvětlitelný především (třebaže nikoli jednoznačně) z vnitřní zákonitosti této výstavby, vždy znovu porušované a znovu navazované. Takový je zásadní rozdíl v metodě rozboru básnického díla mezi strukturalismem a pojetím Petersenovým; z něho pak vyplývá řada rozdílů v jednotlivostech, z nichž některé uvedeme jako příklady.

Správně upozorňuje Petersen na existenci a vliv námětové tradice, která dodává konkretnímu dílu látku a jeho básníkovi „vábivou příležitost, výzvu, otázku po možnosti vytváření“ (str. 116), avšak přesto zůstává mimo zorné pole jeho pojetí krajně závažný problém vlivu struktury na výběr látky, jinými slovy, otázka, proč jistý způsob umělecké výstavby k některým látkám vede, od jiných odvádí.[2] — Podobně je tomu s názvy básnických děl: pojednává se sice (str. 116) o jejich různém významovém rázu a různém vztahu k námětu díla, avšak neklade se otázka vývojové proměnlivosti tohoto vztahu ani otázka titulu jako součásti celkové umělecké výstavby. — Při pojednání o básnických druzích jeví se snaha po logicky souvislém a vyčerpávajícím třídění druhovém; Petersen se dokonce pokouší převésti své třídění v grafické schema kruhové, o kterém je přesvědčen, že může zahrnout všechny druhy již existující i dosud jen možné. Nepočítá však s tím, že druhové třídění není záležitost jednou pro vždy platné apriorní konstrukce, ale živého historického vývoje: jsou období, kdy je v povědomí autorů i publika zřetelné a úplné, jindy naopak nejasné a zlomkovité (srov. po té stránce francouzský klasicismus a dobu dnešní); jednou jeví se snaha pravidla druhů dodržovat, jindy je porušovat (francouzský klasicismus — romantismus). Druh tedy není určen svým umístěním v jakémsi apriorním schematu, ale postavením, jaké zaujímá v aktuálním stavu druhového třídění, v němž sám je živou silou působící na druhy ostatní i jimi ovlivňovanou. — Doporučuje se dále u Petersena srovnávací rozbor básnických děl; požadavek to plodný a plně oprávněný. Míní-li však autor, že ke srovnání má se užívat děl látkou navzájem příbuzných, tak aby společná látka tvořila tertium comparationis (str. 118), třeba namítnout, že daleko důležitější než pouhá látková příbuznost, mnohdy nahodilá a svádějící proto k protikladům umělým a neplodným, je vývojový vztah umělecké výstavby srovnávaných děl; na tuto možnost, ba nutnost srovnání upozornil u nás F. X. Šalda, když napsal: „Kdy se konečně naučíme myslit dualisticky, jak je to ve věcech literární tradice jedině možné? Ani ve své době není Vrchlický celým výrazem české tvořivé duše básnické a bude nutno doplnit ho ihned druhým pólem a říkat buď Jaroslav Vrchlický a Jan Neruda nebo Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer nebo posléze Jaroslav Vrchlický a Otakar Březina — jedním dechem a jako jednotný symbol literárně historický“ (Šaldův zápisník 5, str. 312). Teprve takové srovnání poučí nás o umělecké výstavbě v básnictví a jejím vývoji.

Nejnázorněji se však projevuje metodický rozdíl mezi českou a německou literární vědou při jazyce básnickém. U Petersena je mu věnována pozornost na dvou místech první knihy, celkem na 40 stránkách; ve srovnání s celým rozsahem i samotné knihy první (274 stránky) je to rozloha neveliká. Česká literární věda přikládá básnickému jazyku při rozboru díla odedávna důležitost velmi značnou, ať na př. v staré Durdíkově poetice, ať v Šaldových a A. Novákových rozborech Máchovy poesie, ať v Zichově pojednání „O typech básnických“. Významnější je však ještě rozdíl v pojímání podstaty a úlohy básnického jazyka. Petersen přisuzuje básnickému jazyku úlohu oděvu myšlenky; proto je mu vlastním úkolem slohového rozboru básnického díla „objasnění vzájemného vlivu výrazové formy a jí vyjádřeného obsahu“ (str. 213). Česká literární věda, zejména od chvíle, kdy našla metodickou oporu ve funkční jazykovědě, vidí podstatu básnického jazyka ve směřování k samoúčelnosti jazykového výrazu (v praksi ovšem nikdy úplně ne[213]uskutečněné) a staví tedy jazyk básnický v přímý protiklad k jazyku sdělovacímu, jenž je právě pouhým vyjádřením jistého obsahu. Nerozštěpuje proto výstavbu básnického díla na formu a obsah, nýbrž vidí spíše všechny složky básnického díla, ať jazykové, ať tematické, v jediné úrovni, protkané nesčetnými vzájemnými vztahy jednotlivých složek jazykových i tematických. Není pro ni dále prvořadým zájmem ani vztah mezi jazykem jistého díla a jeho původcem, tak aby vrcholem její ctižádosti bylo připsat každé jednotlivé dílo po stránce slohové „určitému spisovateli, i když se sám k němu nezná“ (str. 202). Přesto, že si česká literární věda nezastírá důležitost podobných otázek, záleží pro ni zkoumání o jazyce básnickém mnohem spíše ve zjišťování vývojově proměnlivého vztahu mezi jazykem básnickým vůbec a ostatními funkčními útvary jazykovými, na př. jazykem hovorovým, spisovným atd. V tomto osvětlení se básnický jazyk objevuje jako jeden z trvalých a svézákonných aspektů jazykového systému; má svůj nepřetržitý vývoj obrážející se sice v postupné řadě jedinečných konkretních projevů, básnických to děl, ale nadřaděný každému jednotlivému z nich. Názor o jedinečnosti každého básnického projevu (jako ostatně i každého konkretního jazykového projevu vůbec) platí sice de iure vždy, ale je zcela dobře možné, že ve vývoji básnického jazyka nastanou období, kdy tato jedinečnost nebude vyhledávána, nýbrž naopak odmítána. Jazyk básnický není také majetkem toliko jednotlivých básníků, ale i vnímajícího kolektiva jako celku; je hodnota nadosobní a trvalá, třebaže vývojově velmi proměnlivá. Tyto vlastnosti jazyka básnického však unikají pohledu jednostranně zaměřenému na jedinečnost. Se stanoviska české vědy nejeví se také problematika básnického jazyka a básnického slohu jako „seřaďovací nádraží, v kterém stálé přesunování vozů s koleje na kolej působí dojmem Sysifovy práce“ (str. 212), poněvadž její jazykové zkoumání má pevnou osu v pojetí básnického jazyka jako svébytného útvaru funkčního uvnitř jazykového systému.

Metodologický rozdíl mezi českou a německou literární vědou v poměru k básnickému jazyku vystupuje nejnápadněji při pojednávání o zvukové stránce básnické řeči. Pro Petersena splývá zvuková stránka básnického díla se zvukovou formou jeho akustické realisace (přednesu). Praví se v knize o tom: „Při rozboru jazykové formy méně záleží na tom, co může být učiněno viditelným a pochopitelným pomocí počítání slabik a taktů, délek a dvihů, pomocí členění v sloky, pomocí cesur a seřadění rýmů, než na slyšitelném dojmu, který mluví k citu“ (str. 192). Se stanoviska linguistiky a s ní i české poetiky je však akustická realisace vůči psanému tekstu, jenž v dnešním básnictví jedině pochází od básníka, značně nezávislá: týž tekst může být hlasitě čten (přednášen) mnoha způsoby, leckdy značně navzájem odlišnými; pokud jde o recitační umění, netřeba zapomínat, že i ono má svůj vlastní vývoj a že tedy mohou různá období tohoto vývoje, různé recitátorské školy atd. realisovat týž básnický tekst nejrůznějšími způsoby. Jisté zvukové vlastnosti jsou ovšem dány s nezměnitelnou platností — v tekstu samém; a jedině ony tvoří zvukovou formu díla. Jsou to ty vlastnosti, jež příslušejí zvuku řeči vůbec do té míry, do jaké je tento zvuk podstatnou a nezbytnou složkou jazykového systému; pojednává o nich fonologie na rozdíl od fonetiky, jejímž předmětem je zvuková forma akustické realisace. Třeba dodat, že česká věda literární již před ustavením fonologie jako samostatného vědního odvětví vycítila rozdíl mezi zvukovými předpoklady danými v tekstu a zvukovou formou přednesu; stalo se to v Zichově práci, zde již citované, „O typech básnických“ z r. 1917.[3]

V souvislosti s linguistickou stránkou zaslouží si ještě zmínky otázka znaku a významu. Ve spolupráci s linguistikou uvědomila si strukturální literární věda, že význam není omezen na slovo a větu, ale že celý jazykový projev, a tedy také básnické dílo, je složitou významovou stavbou a že proto i fakta v díle sdělovaná, myšlenky a city v něm vyjadřované atd. vstupují do díla jen v podobě významů, ovšem složitých. S tohoto stanoviska [214]jeví se i básnický jazykový projev jako jediný význam, postupně kontekstem uskutečňovaný. Pro zkoumání básnického díla vznikají při takovémto pojetí problémy velmi složité, ale také vděčné, tak na př. otázka různých obměn vztahu mezi skutečností dílem míněnou a dílem jakožto znakem; také všechny záležitosti tématu a jeho částí, motivů, dále problematika postav v díle epickém a dramatickém atd. se jeví jinak, pohlížíme-li na všechny tyto složky jako na významy, než dokud s nimi zacházíme jako s odlikami skutečnosti. U Petersena — a v německé literární vědě vůbec — najdeme leckdy velmi jemné pochopení pro významovou povahu tematických složek básnického díla, tak na př. v zajímavé kapitole o postavách básníkem vytvářených (str. 161 n.), jindy však zjišťujeme nedostatek zřetele k významové podstatě básnického projevu. Tak na př. kapitola o pojetí skutečnosti v básnictví pojednává toliko o zázračných prvcích („merveilleux“) básnického díla a o trojstupňovém rozdílu mezi skutečností, symbolem a alegorií. Neděje se však zmínka o přerůzných odstínech věcného vztahu ke skutečnosti, jakých je schopna básnická fikce, ba ani o podstatném a nejzákladnějším rozdílu mezi věcným vztahem projevu sdělovacího, jenž si žádá kontroly vzhledem k své pravdivosti, a věcným vztahem projevu básnického, který je mimo dosah takové kontroly.

V závažné kapitole „Das Verstehen“ (str. 248 n.) pojednávající zejména o vykládání takových děl, která jsou časovým nebo místním vznikem badateli vzdálená, zdůrazňuje se příliš nemožnost porozumět jim úplně tak, jako jim rozumělo nebo rozumí publikum, pro které byla vytvořena. Důvod je ten, že autor má na zřeteli toliko subjektivní duševní stav dnešního vykladače, jejž shledává nesrovnatelným se subjektivním duševním stavem původních vnimatelů. Je ovšem pravda, že zeď oddělující subjektivní duševní stav individua jednoho od duševního stavu individua jiného je do značné míry neprůhledná i tehdy, jde-li o současníky, a tím spíše při lidech z různých dob; tato nemožnost porozumět si navzájem byla, jak známo, bolestně cítěna v době romantismu a stala se jedním z běžných témat romantické poesie. Je proto nemožné předpokládat nebo dokonce prokazovat také při uměleckém díle totožnost duševních stavů, pociťovaných jeho jednotlivými vnimateli, byť i současnými a národností i společenským prostředím vzájemně blízkými. V této věci má Petersen zcela pravdu. Umělecké dílo je však znak, určený podle své znakové podstaty k tomu, aby mezi jedinci prostředkoval, a náš zájem se při vědeckém zkoumání soustřeďuje nikoli na konkretní duševní stav, jejž dílo může navodit v tom nebo onom jedinci a jenž je vzhledem k dílu vždy zčásti nahodilý, ale na podmínky k navození tohoto stavu, jež jsou v struktuře díla dány pro všechny vnímající jedince stejně a jsou objektivně zjistitelné. I umělecká struktura podléhá ovšem změnám při proměnách času nebo místa, ale není nikterak nemožné rekonstruovat její původní sklad, známe-li kromě díla i dějiny materiálu, tedy jazyka, a stav systému životních hodnot, na jehož pozadí se dílo původnímu publiku jevilo; subjektivní psychika jednotlivých vnimatelů je od těchto dvou činitelů v každé době a na každém místě do té míry závislá, že nahodilé odstíny duševních stavů, jež provázejí vnímání, jsou pro badatele bez významu a mohou zůstat mimo jeho zorné pole. V tomto smyslu byly skutečně podány ukázky rekonstrukcí původní struktury básnických děl, a to i německými badateli (na př. Jagoditschem); popírá-li Petersen možnost takové rekonstrukce, je jeho resignace zaviněna jen nedostatkem zřetele ke znakové povaze básnického projevu a utkvěním v psychologismu.

Přistupujeme nyní k druhé knize Petersenova spisu. Po rozboru básnického díla, jehož metodologie byla probrána v knize první, obrací se autor k básníkově osobnosti samé. Lze říci, že zde proniká do samého ohniska svého zájmu. Již na konci pojednání o rozboru díla prohlásil, že „básník je závěrečným bodem perspektivy, souhrnem a místem setkání, ke kterému vedou cesty se všech stran; je společným jmenovatelem pro „sebrané spisy“, z nichž každý chce být jednotlivě pochopen, dříve než z jejich mnohonásobnosti vyvstane celkový obraz básnické osobnosti“ (str. 276). Nyní se tedy k této osobnosti, [215]kterou dosud uhadoval za dílem a jeho prostřednictvím, obrací tváří: klade si otázku genese básnické osobnosti, jejího duševního života, postupu jejího uměleckého tvoření a jejího poslání.

V oddíle o genesi umělecké osobnosti je sneseno a přehledně uspořádáno množství výzkumů; přesto poskytuje soubor bádání v této oblasti obraz neurčitý a mnohoznačný, nikoli však vinou autora knihy, ba spíše naopak: právě proto, že přehled je přesný a kritický, odhaluje bezradnost některých badatelských metod a výsledků, o kterých referuje. Jsou zde ovšem i výzkumy poučné, neboť bádání o básníkově osobnosti je jeden z tradičních předmětů literární vědy německé (i francouzské); přesto však, pokládáme-li za hlavní literární zájem vědy zkoumání samé poesie, je otázku jedince v básnictví třeba klásti jinak, a to tak, že se místo po genesi individua budeme ptát po jeho funkci ve vývoji literatury. Otázka takto položená odvede nás ovšem od zájmu soustředěného na jedince určitého, ale odsune zároveň až na sám okraj obzoru potíže a nejistoty stavějící se v cestu bádání genetickému. Důležitost individua nebude tím oslabena, nýbrž spíše zvýšena v očích badatele: individuum jako stále opakovaný zásah náhody do vývoje ukáže se nositelem vývojové dynamiky, a to netoliko individuum privilegované, tvořící, ale i individuum vnimatelské, uplatňující se aktivně na př. v roli kritika, nakladatele, mecenáše atd. Vedle individuí-jednotlivců ukáží se závažnými činiteli vývojovými i individua hromadná, jako básnická generace, škola atd. Problematika individua v básnictví nebude tedy tímto pojímáním ochuzena, nýbrž obohacena. Takový je pohled na problém individua v básnictví se stanoviska strukturalismu, zřejmě odlišný od pojetí genetického.

Další oddíl knihy pojednává o duševním životě básníkově v kapitolách o smyslovém vnímání, o zážitku, o světovém názoru básníkově, o fantasii, životě snovém a citovém. Kapitole věnované zážitku je patronem mohutná osobnost Diltheyova. Není dnes sporu o tom, že pojem „zážitku“, osnovaný na předpokladu, že o působení životních zkušeností na básníkovu tvorbu nerozhoduje mechanická příčinnost, ale výběr řízený vnitřními disposicemi básníkovými, byl své doby velkým pokrokem proti mechanistickému pojímání vlivů životního prostředí, hlásanému tainovstvím. Stejně je však dnes zřejmé, že výběr ze životních zkušeností, ztělesněný zážitky, není jen záležitost subjektivní psychiky básníkovy, která badateli uniká pod rukama, ale že je řízen vývojem a soudobým stavem literární konvence, do které je básník zapjat[4]; na rozdíl od básníkovy subjektivní psychiky je tato konvence objektivně zjistitelná. Místo nejasného a vědecky nebezpečného ztotožňování díla s duševním životem básníkovým, k jakému dospěla psychologická teorie zážitku, zjišťuje literární věda strukturální souvztažnost básníkova života a díla: pro básníka je současně i literatura životem i život literaturou. — Podobné poznámky bylo by možno dodat i k ostatním kapitolám oddílu o duševním životě: všude bylo by třeba připomínat, že dílo není odlitkem básníkova duševního života a že these o díle jako výrazu osobnosti a jejího duševního stavu musí nutně být doplněna thesí protikladnou, o díle jakožto členu objektivní vývojové řady, na jednotlivcích nezávislé; teprve spojení obou těchto vzájemně protichůdných thesí vystihuje skutečný stav věcí.

Psychologicky orientován je i další oddíl druhé knihy, věnovaný tvůrčímu procesu básníkovu. Vykládá se v něm o psychických procesech, které se dějí v časové rozloze mezi zážitkem a hotovým dílem, o tvořivé náladě, koncepci, plánu díla a jeho proměnách. Přes mnohá zajímavá pozorování, založená na přímých svědectvích básníků, je třeba namítnout, že ani básnické tvoření není jen záležitost subjektivní psychiky; i ono je souvztažné s objektivním vývojem básnické struktury. V různých dobách tohoto vývoje je účast jednotlivých psychických složek na tvoření různá: jsou na př. období kladoucí důraz na přímé smyslové vnímání a opět jiná zdůrazňující „pamět“ tedy zásobu představ; obojí činí to ve shodě [216]se soudobým stavem umělecké struktury. Také sám postup tvoření podléhá vývojovým proměnám, tak na př. jednou v něm převažuje improvisace, jindy plánovité vytváření, jindy opět je obojí v rovnováze: i zde rozhodují hlavně požadavky, jaké na básníka klade vývojový stav básnické výstavby v daném období.

Poslední oddíl knihy, nazvaný „Die Existenz des Dichters“ má za úkol nastínit ideální obraz básníka a jeho poslání. Třebaže je si autor vědom historické proměnlivosti těchto ideálů (viz na př. na str. 453 odstavec o proměnách pojímání básníkova úkolu společností), je ideál, který líčí, příliš statický. Dokladem toho, jedním za mnohé, budiž tato podrobnost:

Podle Petersena má být jazyk básnického díla co možná málo provinciální a má vyhovovat jazykovému cítění celého národa i všech jeho kmenů; jen za této podmínky může, podle názoru autorova, nabýt básnické dílo širokého dosahu (str. 456). Proti tomuto názoru lze z dějin literatury uvést velmi mnoho případů, kdy básnické dílo právě pro provinciální ráz svého jazyka mohutně zapůsobilo i na soudobé publikum i na další vývoj národní literatury; v české literatuře jsou to zejména básně Bezručovy.

Uzavíráme posudek Petersenovy knihy: je bohatá obsahem, přehledná uspořádáním a podnětná i tam, kde vzbuzuje námitky. Projevuje leckdy snad až přílišnou snahu vyrovnávat názory navzájem se nesnášející; v touze po přehlednosti a jasnosti zabočuje časem až k schematičnosti. Pokusili jsme se ověřit si na tomto souborném díle svébytnost literární vědy české; ukázaly se rozdíly tkvějící nejen v detailních různostech názorů, ale i v celkovém a zásadním pojímání literární vědy a jejích noetických základů. Česká věda bude jistě hojně užívat bohatství sneseného v Petersonově knize, ale dovede si přejaté přizpůsobit svým osobitým potřebám a svému duchu. Kdybychom měli na konec úhrnně formulovat rozdíl mezi literární vědou německou a českou, řekli bychom, že cesta německé vědy vede od abstraktních předpokladů k třídění konkretních jednotlivostí (odtud záliba ve schematech a v typologii), cesta české vědy pak od konkretního materiálu v celé jeho mnohostrannosti k obecným závěrům. Stála-li u kolébky německé literární vědy filosofie, stála u kolébky české vědy o literatuře jazykověda; po této stránce je charakteristické, že jazykovědně orientována byla i poetika Zichova, ačkoli Zich sám linguistou nebyl.

Slovo a slovesnost, volume 5 (1939), number 4, pp. 210-216

Previous Jaroslav Průšek: O struktuře čínského románu a povídky

Next Josef Hrabák: Diskusní poznámka k české literatuře na vyšší střední škole