dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nad syntaktickou problematikou ve Folia linguistica

Milada Hirschová

[Rozhledy]

(pdf)

Над синтаксической проблематикой в Folia linguistica / On syntactic problems discussed in Folia linguistica

Folia linguistica, periodikum vydávané Evropskou lingvistickou společností (Societas Linguistica Europaea — SLE) prezentují na svých stránkách výsledky jazykovědného bádání nejen v Evropě, ale také např. ve Spojených státech nebo v Austrálii. Vycházejí dvě paralelní řady, jedna věnovaná bádání synchronnímu, druhá publikující práce zaměřené historicky (Folia linguistica historica). Uveřejňují se tu příspěvky ze všech odvětví lingvistiky, odlišují se metodickým přístupem i formou zpracování. V jednotlivých svazcích vycházejících čtyřikrát ročně jsou seskupeny podle nejširších tematických okruhů: syntax, morfologie, sémantika a pragmatika, sociolingvistika apod. Objevují se zde stati přinášející cenné výsledky nebo podněty pro další zkoumání, ale občas i příspěvky silně spekulativní, bez opory v materiálu apod. Běžně se ukazuje malá informovanost autorů o literatuře předmětu publikované jinde než ve vlastní zemi, resp. v určité jazykové oblasti. Dalším výrazným rysem je značná pestrost terminologie, jíž není obvykle věnována zvláštní pozornost.

Míníme-li poslední uvedené skutečnosti jako výhrady, netýká se to příspěvků československých, které byly v posledních čtyřech ročnících publikovány dosti hojně. (Jejich autory jsou P. Adamec, V. Straková, E. Hajičová, J. Vrbová, J. Pačesová, P. Sgall, J. Vachek.) Většinou se v nich zahraniční odborné veřejnosti předkládají výsledky bádání v podstatě známé z publikací vydaných dříve v Československu nebo jde o stati na tyto publikace navazující; protože jde o práce u nás známé, ev. dostupné, ponecháme je v tomto příspěvku stranou.

[320]Pokud jde o syntaktickou problematiku, která je předmětem našeho zájmu, je obšírněji zastoupena v ročnících 15 (1981), 17 (1983) a 18 (1984). Soustředíme se na čtyři stati z r. 1984, které nás podněcují k tomu, abychom se jimi zabývali blíže.

Stať G. Opačićové a Ch. E. Osgooda Natural order in cognizing and clause order in sentencing (18, 1984, č. 3—4, s. 295—343) prezentuje výsledky pokusu, jehož cílem bylo prověřit platnost hypotézy, že pořadí vět v souvětí se řídí tzv. principem přirozenosti. Princip přirozenosti (přirozené uspořádání) vyplývá z kognitivních struktur (o nichž se předpokládá, že jsou podkladem tvoření vět a porozumění jim) založených na předjazykové zkušenosti, na vnímání aktivit a vztahů okolního světa. „Přirozené uspořádání“ koresponduje s pořadím, v němž jsou stavy nebo události v předjazykové zkušenosti obvykle poznávány. Jde především o následnost v čase a vztahy kauzální — příčina předchází následek, záměr něco vykonat předchází jednání k realizaci tohoto záměru apod. Zde autoři upozorňují, že je rozdíl v tom, zda mluvčí popisuje jednání jiné osoby nebo své vlastní. V prvním případě je „přirozené“ pořadí jednání — záměr, neboť záměr vyvozujeme podle autorů až z pozorovaného jednání; ve druhém případě je to uspořádání opačné — mluvčí přirozeně zná záměr (účel) svého jednání dříve, než je uskuteční. Např. Vzal si dovolenou, aby mohl vymalovat byt Abych mohl vymalovat byt, vzal jsem si dovolenou. Objektem pokusu byla souvětí se vztahem prostě slučovacím a s temporálními, kauzálními a intencionálními (záměrovými, účelovými) vztahy mezi jednotlivými větami (klauzemi). Možnosti vztahů mezi větami v souvětí nebyly tedy vyčerpány.

Experiment spočíval v tom, že pokusným osobám byly předkládány dvojice vět a hned poté spojka, které mělo být při spojení vět užito. Úkolem pokusné osoby bylo nejprve rozhodnout, zda předloženou spojku lze pro danou dvojici použít; jestliže byla odpověď kladná, měla pokusná osoba ihned nato utvořit souvětí. Materiál tvořilo 71 párů vět v americké angličtině (ke každé z dvojic byla připojena jedna z celkem 16 spojek) a 59 párů vět slovinských (počet spojek zde není uveden). Pokusnými osobami bylo 58 amerických studentů psychologie a 59 Slovinců studujících týž obor.

Dvojice vět byly předkládány v uspořádání jak „přirozeném“, tak „nepřirozeném“. Za přirozené bylo pokládáno např. spojení vět (1.) Marie si oblékla nové šaty, (2.) Marie šla na večírek (následnost v čase); (1.) Venku pršelo, (2.) Jan zmokl (příčina); (1.) Panenka se rozbila, (2.) Holčička plakala (důsledek); (1.) Nasadila si brýle, (2.) Mohla přečíst drobné písmo (účel). Obrácené pořadí v těchto a obdobných případech by bylo „nepřirozené“. Výjimku podle autorů představuje prosté sloučení vět: Jan hrál na klavír a Marie zpívala, Jan řídil a Marie sledovala silniční ukazatele apod.; jde o dva simultánní nebo alespoň částečně se překrývající děje. Jakékoli uspořádání je zde stejně „přirozené“. Do pokusu však byly zařazeny i dvojice tohoto typu. K tomu lze poznamenat, že v případě simultánních dějů často nastupuje rozlišování jejich důležitosti, závažnosti (v češtině by se to projevilo v možnosti vyjádřit „vedlejší“ děj přechodníkem přítomným). Věta vyjadřující děj, který je (objektivně nebo z hlediska mluvčího) důležitější, stojí pak na prvním místě a pořadí vět nelze změnit, aniž by vznikl útvar přinejmenším neobvyklý. Pořadí vět je možno změnit např. v souvětí Pouštěla na sebe střídavě horkou a studenou sprchu a v duchu si opakovala svou roli, ale už např. v souvětí Žehlila a v duchu si opakovala svou roli, Hrál na kytaru a zpíval své oblíbené písně bychom asi pořadí vět nechali nezměněno. Rozhodující zřejmě je, který děj na sebe poutá větší pozornost nebo se jeví jako základní. Má-li sekundárnost jednoho z dějů základ v objektivní skutečnosti, bývá to ve spojení prostě slučovacím vyjádřeno lexikálně — Marie zpívala a Jan ji doprovázel na klavír (doprovázet = ‚doplňovat pěvecký výkon hrouʻ), Míchala těsto a přisypávala mouku (přisypávat = ‚sypáním dodatečně připojovatʻ).

Experimentátoři sledovali uspořádání vět v souvětí utvořeném z předložené dvojice [321]a dále čas, jehož bylo k produkování souvětí zapotřebí. Cílem experimentu bylo zjistit, zda uživatelé mateřského jazyka preferují „přirozené“ uspořádání a zda je produkování souvětí s takovýmto uspořádáním snazší, a tudíž rychlejší. Výsledky rodilých mluvčích americké angličtiny a slovinštiny byly srovnány; většina stati je však věnována materiálu anglickému. Obě složky výchozí hypotézy byly pokusem potvrzeny. (Všechny aspekty pokusu byly statisticky zpracovány a zachyceny v tabulkách s podrobným komentářem na s. 309—335.) Výjimku představují souvětí s protože (because), pro něž se jako preferované a snazší jeví „nepřirozené“ uspořádání: následek — příčina (Jan zmokl, protože pršelo). Autoři vidí původ tohoto jevu v dialogu — velká část otázek, zejména ze strany dětí, se ptá na příčinu (otázky s proč). Vysvětlení je pak zpravidla uvozeno spojkami proto, že/protože (because). Tím vzniká sled (pozorovaný) následek — příčina a ten se pak v procesu osvojování syntaktické roviny mateřského jazyka do určité míry fixuje.

Experimenty tohoto druhu jsou pravděpodobně přínosnější pro psychologii než pro lingvistiku. Poznávací struktury se v jazykových výpovědích nepochybně odrážejí, jde-li však o výpovědi gramaticky správné a srozumitelné, není z jazykového hlediska důvod považovat jedny struktury za „přirozenější“ než jiné. Okolnost, která omezuje platnost získaných výsledků, lze vidět v tom, že se pracovalo vždy jen s konstrukcemi o dvou větách. Nejzávažnější námitkou z lingvistického hlediska však je, že získané výsledky platí právě jen pro izolované dvojice vět. V konkrétních promluvách (textech) je pořadí vět v souvětí vždy ovlivňováno především kontextovým zapojením a požadavky aktuálního členění (ponecháme-li stranou různé možnosti stylizace v jazyku krásné literatury), a to i pokud jde o souvětí se spojkou protože. Argument, že „nepřirozené“ uspořádání klade větší nároky na porozumění, lze sotva přijmout — vesměs jde o uspořádání konvencionalizovaná, potíže v porozumění může způsobit snad jen méně obvyklá spojka.

Pokud jde o formu souvětí, sledují autoři pozici spojky (centrální či anteponovatelná), možnost měnit pořadí vět při užití jednotlivých spojek a substituovatelnost spojek navzájem. Výsledky pro angličtinu jsou shrnuty v tabulce významů a formálních vlastností spojek na s. 298; tabulka pro slovinštinu uvedena není. Tento souhrn je zřejmě nejpozoruhodnější součástí stati. Vertikálně se v tabulce uvádějí obsahové vztahy mezi větami, horizontálně formální vlastnosti spojek, které tyto vztahy mohou vyjadřovat. Výrazným kladem tohoto uspořádání je, že přehledně ukazuje vztahy obsahové a formální roviny v souvětí, přičemž od sebe neodtrhává souvětí souřadné a podřadné, jako to obvykle činí učebnice syntaxe, naopak ukazuje jejich prolínání v rovině obsahové. Názorně zde vystupuje rovněž synonymie a homonymie spojovacích výrazů. Ačkoli tedy problematika spojování vět v souvětí zdaleka není vyčerpána (autoři zřejmě zvolili okruh takových obsahových vztahů, které jsou sémanticky výrazné, protože bezprostředně navazují na mimojazykovou empirii), jsou výsledky experimentu pozoruhodné právě tím, že ukázaly mnohé ze vztahů obsahu a formy v souvětí. Tomu slouží také připojené ukázky testovacích dvojic vět s použitelnými spojovacími výrazy. Při takovémto přístupu se sice ztrácí paralela mezi stavbou věty jednoduché a souvětí, to je však vyváženo faktem, že jasněji vystupují rysy specificky „souvětné“.

Problémem variace a variantnosti v syntaxi se zabývá S. Romainová (On the problem of syntactic variation and pragmatic meaning in sociolinguistic theory, s. 409—437). Klade si otázku, zda je syntax vůči vzniku variant odolnější než rovina morfologická či fonologická. Variování syntaktické formy totiž zpravidla znamená i posun významový, ne-li na rovině referenční, pak tedy v dimenzi stylistické a sociální — varianty jsou obvykle sociálně a/nebo stylisticky příznakové. Autorce jde o to, jakým způsobem by i tyto aspekty mohly být do pojmu syntaktické varianty teoreticky integrovány.

[322]Předpokládáme-li, že mohou existovat syntaktické varianty, předpokládáme tím, podle autorčina názoru, existenci ekvivalentních podkladových syntaktických struktur (viz např. standardní verze transformační generativní gramatiky). Labov (např. 1969) předpokládá syntakticky distinktivní a identifikovatelnou jednotku, která zůstává konstantní v různých, syntakticky variantních realizacích. Významově totožné jsou konstrukce/věty, které mohou být užity se stejnou pravdivostní hodnotou v identickém kontextu. Takové vymezování variantnosti se však autorce jeví značně limitované, úzké. Koncepce připisování pravdivostních hodnot propozicím vyjádřeným větami je vyhovující jen pro malé podskupiny anglických vět (příklady však neuvádí), zpravidla triviální případy. Toto tvrzení by jistě zasloužilo podrobnější výklad, neboť různá ztvárnění téže propozice variantami existují, alespoň pokud jde o věcný obsah.

Jako příklad syntaktické varianty jsou pak prezentována čtyři souvětí: (1.) Because it was cold, I closed the door. (2.) I closed the door, because it was cold. (3.) It was cold, therefore I closed the door. (4.) *I closed the door, therefore it was cold. Autorka uvádí, že jde o varianty více ve smyslu textovém a komunikativním (interpersonálním) než ve smyslu striktně syntaktickém. Typ (4.) je syntaktická konstrukce, kterou tvořila stará angličtina a která v dnešním jazyce není přípustná. Podle názoru Romainové nejsou pro pojem syntaktické variace bez důležitosti ani fakta diachronní (komentář k tomu viz níže).

Jiný přístup k problematice syntaktické variantnosti představuje analýza funkční. Předpokládá se, že lze definovat izofunkční výpovědi. Týž komunikativní záměr (funkce) může být realizován povrchovými syntaktickými formami natolik různými, že nemusejí vykazovat žádnou fonologickou, lexikální ani sémantickou podobnost. Následující příklady lze považovat z hlediska komunikativního záměru za funkčně ekvivalentní: (1.) It’s cold in here. (2.) I’m cold. (3.) Are you cold? (4.) Would you close the window? (5.) Close the window! Tyto výpovědi nemají stejnou referenci a nemohou být definovány v podmínkách konstantní pravdivostní hodnoty, téhož komunikativního cíle je dosahováno pomocí různých jazykových struktur. Naopak, jedno a totéž uspořádání jednotek (povrchová syntaktická struktura) může sloužit různým komunikativním záměrům (příklad 2.). Romainová jde tedy v tomto směru dál než význační představitelé teorie řečových aktů (srov. např. Searle, 1975), kteří mezi výpověďmi s totožnou funkcí přinejmenším rozlišují řečové akty přímé a nepřímé. Argumentem proti tomuto pojetí z hlediska syntaktického je, že takto zcela zaniká, je ignorována autonomie určité syntaktické struktury, na jejímž vytváření se podílí složka jak sémantická, tak formální. Výpovědi (1.)—(5.) lze podle našeho názoru považovat maximálně za variantní ztvárnění téhož řečového aktu (výpověď (3.) však budí pochybnosti — jako nepřímá výzva by se spíše uplatnila otázka se záporem), ovšem nepřímá, resp. za komunikáty se stejnou funkcí, sotva však za varianty syntaktické. Romainová dále přichází s názorem, že pokud připustíme, že výpovědi dostávají smysl (meaning) a referenci od určitého mluvčího v určité situaci (kontextu), můžeme říci, že každá systémová věta představuje jistý „potenciál“ smyslů. S tím lze jistě souhlasit, ovšem jen s připomínkou, že se takto dostáváme opět za hranice syntaxe, na rovinu textovou. Týž smysl (tj. přibližně komunikativní záměr) může být vyjádřen jak jedinou syntaktickou jednotkou, tak i jejich větším počtem, navíc i zde je hierarchie — určité prostředky vyjadřují určitou funkci primárně, u jiných je táž funkce sekundární, resp. zcela příležitostná, vázaná kontextově a situačně.

Autorka si klade otázku, nakolik se tlak pragmatických faktorů uplatňuje v syntaxi, nakolik jsou pragmatické distinkce gramatikalizovány (ponechme stranou, že jakmile se nějaká kategorie gramatikalizuje, stává se součástí gramatiky; jinou věcí pak je využití gramatických kategorií vlivem pragmatických faktorů, srov. např. [323]vykání). Jazyky se v tomto ohledu liší; jako nejznámější příklad bývá uváděna japonština, kde např. systém pronominální a systém slovesa je zcela utvářen pragmatickými faktory. Můžeme se ovšem ptát, do jaké míry tu jde o systém a do jaké míry o využití systému.

Úvahy S. Romainové vyúsťují v závěr, že při koncipování pojmu syntaktické variace je třeba brát v úvahu nejen aspekt synchronní, ale i diachronní a také aspekt jazykového učení. Poněvadž existuje vztah mezi variací a vývojovou změnou, všechny uvedené aspekty se navzájem doplňují. Jejich souhra je však zřejmá pouze v rámci funkčního přístupu.

Je nepochybné, že pro komplexní charakteristiku a interpretaci výpovědi mají všechny aspekty, jimiž se stať zabývá, svou důležitost; je však otázka, jak jsme se již zmínili, zda se stále ještě pohybujeme na syntaktické rovině jazykového systému. Hledisko komunikativní funkce může jistě sloužit jako integrující princip, jednotky na tomto základě definované však již patří do roviny textové, nepředstavují syntaktické varianty. Rovněž je nepochybné, že mezi variací a vývojovou změnou je vztah: pokud bychom však k jednomu např. větnému typu chtěli přiřazovat i jeho „varianty“ historické, je problém, odkud bychom měli začít. Od vyjadřování téhož významu různými prostředky nebo od užití téhož formálního prostředku? Koneckonců, varianty jsou předpokladem vývojové změny, nikoli naopak a hranice mezi synchronií a diachronií přece jen existuje a měla by být respektována.

Problémům do jisté míry obdobným, alespoň potud, že se týkají vztahů roviny sémantické, syntaktické a textové, je věnován příspěvek R. Sornicolové Indeterminate relations and the notion of quasi-government (s. 379—408). Autorka zkoumá charakter vztahů, které vznikají mezi prvky výpovědních jednotek (konstrukcí) typu This field, the rice is good. Mezi logickou (sémantickou) strukturou takových výpovědí a lineární manifestací této struktury je značný rozdíl. Parafrázování (the rice of this field is good) podle autorky vede jen k tomu, že se mění vztahy mezi prvky na rovině povrchové. Spojení the rice of this field je jasně determinační — řídící prvek je určován, řízený je určující. Určující prvek zužuje extenzi určovaného. Extenzionální zužování vytváří jistou hierarchii. Poněvadž řídící prvek v konstrukci je ten, jehož extenze je omezována, považuje autorka extenzionální zužování za sémantický základ řízenosti, nadřazenosti (government).

I když ve výchozí konstrukci existuje sémantický vztah mezi this field a the rice, má každý z těchto prvků vyšší stupeň autonomie než v uvedené parafrázi, oba si uchovávají svou sémantickou váhu. Vztah sémantické determinace je zde utvářen jinak než tam, kde jde o inkluzi vlastnosti do extenze určovaného objektu — the rice podle autorky determinuje this field. Podle jejího názoru jde o vztah z oblasti „přirozené logiky“ — obsahující i jeho obsah. Z hlediska charakterizace podobných konstrukcí jsou pak uváděny dva možné závěry: (1.) V konstrukcích zkoumaného typu neexistuje hierarchické centrum, jde o synkretismus syntaktických vztahů. (2.) Bere se v úvahu rozdíl mezi sémantickými vztahy vytvořenými extenzionální inkluzí a vztahy danými sémantickou souvislostí. První vytvářejí hierarchizaci prvků, jsou abstraktnější, u druhých o hierarchizaci nejde, patří k „přirozené logice“. O jaký druh závislosti tedy v těchto vztazích běží? Autorka zde poznamenává, že úmyslně pracuje s pojmem závislost (dependence — ale na jaké rovině?), který chápe jako širší a neutrálnější než pojem řízenost/nadřazenost (government — není shodný s rekcí). Tomu, aby sémantická závislost, jaká se projevuje v analyzovaném příkladu (nejen ovšem v něm; jsou uvedeny příklady obdobného druhu z čínštiny, japonštiny, hindštiny apod.), mohla být považována za řádnou závislost na funkčním základě, brání fakt, že this field je vně logického (zejména však gramatického) schématu věty. (Zdá se, že výstižnější by bylo mluvit o sémantické souvislosti.) Uplatňují se zde však vztahy obdobné jako u konstrukcí, jež jsou produktem topi[324]kalizační transformace — Thomas More, I have never heard of him. Thomas More (topic, T) představuje autonomní informativní blok, který rovněž není začleněn do logického schématu predikát — argument, je však ve vlastní větě resumován a substituován pronominální formou. (To je ovšem proti uvedeným příkladům podstatný rozdíl.) Nemá selekční vztah ke slovesu, zužuje však informační pole pro to, „co se o T říká“ (comment, C), jistým způsobem C kontroluje. Vztah mezi T a C v takových případech konstituuje nejobecnější druh kontroly, nejobecnější druh vztahu řízenosti. Jinak topikalizované konstrukce (typ „as to“) představují jednotky textové, vznikají při lineárním vytváření textu kontrolovaném sémantickými prostředky. Vztahy T - C jsou limitní hodnotou textových spojení, syntaktické vztahy v nich nazývá autorka indeterminantní (indeterminate relations). Textová spojení tvoří tři odstupňované skupiny: a) vztahy ani syntaktické, ani sémantické (lze se pozastavit nad tím, jakým způsobem pak spojení vzniká; pouhé řazení prvků za sebou ještě nevytváří text); b) vztahy sémantické bez vztahů syntaktických; c) vztahy sémantické i syntaktické. Mezi T a C jsou sémantické vztahy, které se týkají dolní hranice vztahů závislosti/řízenosti. Vlastní vztahy řízenosti charakterizuje varianta c). Diskontinuitní, osamostatněná složka má gramatickou funkci (status) kvaziargumentu. Výpověď, z níž autorka ve svých úvahách vychází, patřila by do skupiny b) — je v ní přítomna sémantická závislost, aktualizovaná lexikálními prostředky. Pokud jde o znázornění vztahů tohoto typu, vychází autorka z obecného schématu pro predikaci P(a) a tvrdí, že u jevů, jimiž se zabývá, je P naplněno jedním valenčním vztahem nebo několika těmito vztahy. Schéma uvažovaného typu vztahů pak je (a(bPc)). Spojení a s (bPc) je pouze částečné a nepřímé, a tudíž do jisté míry neurčité (indeterminate). R. Sornicolová navrhuje užívat pro tyto vztahy pojem termín kvaziřízenost. Bezprostředním důsledkem takového předpokladu je, že řízenost nebude pojem ohraničený (diskrétní), nýbrž stupňovitý. Každá z rovin a), b) a c) je jednou z hodnot v kontinuu textových vztahů. Přesto nevyčerpávají všechny možnosti. Např. typ topikalizovaný, s anaforickým pronominem, by patřil mezi b) a c). Vývojově předchází rovina b) rovině c). (Do „vývoje“ řadí autorka nejen vývojová stadia jazyka jako historického jevu, ale také jednotlivá stadia učení se jazyku.) Pojem kvaziřízenosti podle ní dovoluje nově formulovat vztah mezi hierarchií a lineárností, paradigmatikou a syntagmatikou. Definujeme-li rovinu a) jako dolní hranici textových vztahů a rovinu c) jako hranici horní, pak rovina a) může být považována za rovinu lineárních vztahů, rovina c) za rovinu vztahů plně hierarchických. Existence roviny b) i jiných „mezirovin“ ukazuje, že mezi paradigmatikou a syntagmatikou není dichotomie; spíše lze říci, že syntagmatika je dolní hranicí paradigmatiky, že k ní směřuje.

Jako v předchozím případě i u stati R. Sornicolové se zdá, že autorka směšuje jevy různých rovin. Typy výpovědí, z nichž vychází, by pravděpodobně bylo možné považovat za textové jednotky (komunikáty); to však ještě neznamená, že v nich proto musíme vidět speciální případ syntaktických vztahů. Mezi „kvaziargumentem“, tj. vysunutou, autonomní jednotkou, a zbytkem výpovědi jde o vztah téma — réma, výpovědi jsou vytvořeny snad i podle vzoru „topikalizovaných“ konstrukcí. Zatímco však v typu Thomas More, I’v never heard of him jsou obě složky kromě sémantické souvislosti spojeny i anaforicky, tj. jejich vztah je signalizován gramatickým prostředkem (roviny syntaktické i textové; zde má funkci vytvářet textovou jednotku), žádný takový prostředek, který by signalizoval významové vztahy lexikálních jednotek, ve výpovědích zkoumaného typu nenacházíme (srov. např. Hoffmannová, 1983). Skutečnost, že některé typy obsahových vztahů mezi textovými jednotkami jsou shodné např. s obsahovými vztahy mezi složkami souvětí, neznamená, že bychom mohli vést úvahy opačným směrem; z faktu, že určité obsahové vztahy vytvářejí textovou jednotku, vyvozovat, že nutně jde o vztahy syntaktické. Kategorie syntaktického vztahu zahrnuje vždy jak složku formální, tak i sémantickou [325]a je vytvářena jejich souhrou, spolupůsobením (srov. Hausenblas, 1958). Charakteristické je, že se autorka snaží postulovat nový typ, resp. podtyp syntaktického vztahu, nikde se však u ní neobjevuje pojem syntagmatu, tedy dvojice spojené vztahem obsahové i formální závislosti, dvojice usouvztažněné (pokud ovšem za charakteristiku syntagmatu nepovažujeme zmíněný výklad o extenzionální inkluzi; ten však postihuje pouze stránku sémantickou). Je možné akceptovat názor, že některé komunikáty mají k explicitnímu vyjádření obsahových vztahů (z logického hlediska hierarchizovaných) blíže než komunikáty jiné, v nichž tyto vztahy zůstávají zcela implicitní, mezi syntaktičností a nesyntaktičností vztahu však můžeme hranici vždy určit a nelze ji nahradit „mezistupni“. Obsahová souvislost sama o sobě nestačí, abychom uvažovali i o syntaktickém vztahu; je vždy nutné vydělit ještě specifický prostředek formální.

Podnětné postřehy přináší i stať L. Haegemanové Pragmatic conditionals in English (s. 485—502). Autorka analyzuje sémantiku a funkce vět uvozených spojkou if, které však nevyjadřují podmínku (nejsou závislými větami podmínkovými). V případech, jako je např. John will help you, if you ask nicely, uvozuje if větu vyjadřující skutečnou podmínku děje věty nadřazené a má (v autorčině terminologii) konektivní funkci větnou (resp. souvětnou). U následujících příkladů plní věta s if odlišnou funkci, srov.:

(1.)

They only live in a quite small semi-detached house, but they’ve got a lot of nice things, if you know what I mean.

(2.)

The fault — if it’s a fault — is to be found in the system.

(3.)

The story, if so it may be termed, is weak and loose.

(4.)

Establishments dating from Victorian times that were usually the home — if that is the right word — for the mentally handicapped adults

(5.)

They thought there was something structurally wrong with it, the rear wall, if you remember.

(6.)

They became the sort of, you know, Piggies of the form, if you remember Lord of the Flies, you know

Podle Haegemanové se tyto věty s if blíží nezávislým větám; ve vztahu k větě, s níž jsou spojeny, vyjadřují motivaci, proč byla vyslovena, stanovují určité podmínky, za nichž je mluvčí oprávněn danou výpověď pronést (nikoli však podmínku jejího děje). V návaznosti na Griceovy konverzační maximy zde autorka mluví o relevantních podmínkách vyslovení věty. Daný typ vět s if nazývá výpovědní (periferní) podmínkové věty. Konektivní funkce if zde pak neslouží k vytváření souvětí, nýbrž textové sekvence.

Při interpretaci těchto „periferních podmínkových vět“ se opírá, mimo už uvedené studie Griceovy, o práci autorů D. Sperbera a D. Wilsona (v době uveřejnění její stati dosud nepublikovanou). Východiskem interpretace je stanovení relevantních kontextových implikací založených na propozičním obsahu věty, k niž se věta s if vztahuje, a na relacích tohoto obsahu ke kontextu. Zdrojem kontextových implikací jsou pozorovatelný kontext (je otázka, zda jde o situaci), těsný jazykový kontext, vzdálený jazykový kontext a paměť. Podstatnou složkou interpretace je stanovení správné a jednoznačné reference (buďto celé výpovědi, nebo některé její části); procedury, které k tomu vedou, mohou být nejen čistě jazykové, bývají ovlivněny pragmatickými faktory. Vyžaduje-li utvoření kontextových implikací od posluchače příliš mnoho úsilí, nejde o kontextové implikace relevantní. To je ovšem kritérium značně nespolehlivé — co pro jednoho posluchače/adresáta může být obtížné, je pro jiného snadné a naopak.

Např. v (1.) má věta s if především odstranit významovou vágnost slova nice, jež má bez jistého upřesnění význam značně široký. Zde má slovo nice znamenat pouze ‚vkusný a/nebo kvalitní‘. Kontextová implikace výpovědi (1.) je pak ‚ačkoli [326]nevedou luxusní život, mají vkus a dokázali si vytvořit vysoký standard‘. Věta if you know what I mean „nasměrovává“ pozornost posluchače ke vztahům koncept — slovo a propozice — výpověď. To se týká v podstatě všech vět typu if you know/see what I mean. Ve výpovědích (2.), (3.), (4.) jsou obvyklá obecná pojmenování fault, story, home referenčně vztažena k jednotkám, které jim z nějakého důvodu neodpovídají; užitím věty s if mluvčí upozorňuje na tento významový posun. V příkladech (5.) a (6.) se mluvčí pro upřesnění významu výpovědi použitím věty s if dovolává paměti adresáta; v (5.) jde o paměťové znalosti, které jsou mluvčímu i adresátovi společné z empirie, v (6.) se mluvčí ujišťuje, že bude správně pochopena složka the Piggies of the form tím, že adresáta upozorňuje na dosti speciální položku v jeho paměti, znalost určitého literárního díla. Opět jde o sdílené (společné) obsahy paměti.

S uvedenými principy interpretace i s jejich výsledky pro výpovědi (1.)—(6.) můžeme v zásadě souhlasit. Věty s if v těchto případech mají povahu vsuvek, modifikují nebo upřesňují z hlediska jistotní modality (řečeno zavedenou českou terminologií) význam výpovědi, nejsou v ní však nezbytně nutné, lze je i vypustit. Vsuvkový, ba téměř interjekční status vět s if v uvedených případech Haegemanová nepopírá; soustřeďuje se na polemiku s názorem, že věty tohoto typu jsou sémanticky prázdné. Pro komplexní interpretaci smyslu výpovědí s danými frázemi, i pokud jde o české ekvivalenty jestli se nemýlím, jestli víte, jak to myslím, jestli to tak lze nazvat apod., je její postup přijatelný a použitelný (srov. Svobodovy „věty pravdivostně podmínkové“, které však autor považuje za součást souvětí, Svoboda, 1972, s. 197).

Jinou věcí ovšem je, že k těmto „periferním podmínkovým větám“ přiřazuje autorka také výpovědi typu

(7.)

If you are hungry, there is food in the fridge.

(8.)

If it’s the same man, I haven’t yet read his application.

(9.)

If you like the country so much, why do you work in London?

Věty se spojkou if zde rozhodně vsuvkový charakter nemají. Ačkoli také nevyjadřují podmínku děje věty, s níž jsou spojeny v celek, není možné je vypustit; jsou integrální součástí výpovědi jako celku. Ke skutečným podmínkovým větám mají velmi blízko. Vyjadřují podmínku děje, který není sice explicitně vyjádřen, avšak ze vztahu věty s if a druhé složky „souvětí“ je možné jej vyrozumět, vyplývá z něj. Právě tento implikovaný děj (obsah) je často hlavní složkou celkového smyslu výpovědi. Např. v (7.) je to evidentně výzva jestli máš/budeš mít hlad, vezmi si něco k jídlu, v ledničce je jídlo. U (8.) — jestli je to týž člověk, o kterém jsme už mluvili, pak o něm mohu ještě říci: dosud jsem nečetl jeho žádost, u (9.) — jestli máš tak rád venkov, jak jsi vždycky říkal / jak vždy říkáš, pak bys měl na venkově také pracovat. Proč pracuješ v Londýně? Jde zde sice rovněž o kontextovou implikaci, avšak pouze na rovině jazykové. Ve výpovědích (1.)—(6.) nebylo přímé utvoření podmínkového souvětí možné, v (7.)—(9.) však řídící věta k vedlejší větě podmínkové vyplývá z výpovědi a je do ní dosaditelná (v kontextu je ovšem redundantní). Interpretace navržená autorkou (adresát dochází k závěru, že si smí vzít jídlo z ledničky, na základě v podstatě konvenčních pragmatických předpokladů (assumptions) v situaci hostitel — host, srov. s. 499) se zdá být příliš komplikovaná a nadbytečná.

Problematika vět s jestli, které nejsou ani součástí explicitního podmínkového souvětí, ani nemají vsuvkovou platnost, je však poměrně složitá. Důležitá je pozice takové věty v souvětí. Srov.: Jestli máš hlad, v ledničce je jídlo / jídlo je v ledničce — celek má dva intonační vrcholy, jde o spojení dvou syntaktických jednotek; V ledničce je jídlo, jestli máš hlad — pouze jeden intonační vrchol, intonační ztvárnění věty jestli máš hlad se neliší od vsuvkového typu jestli se nemýlím. Část vezmi si by mohla u druhé výpovědi následovat až po koncovém signálu a nebyla by chápána jako [327]děj podmíněný jestli(že) máš hlad. Další možnost představuje užití výpovědí se spojovacími výrazy jestli(že)/pokud/-li jako formy instrukcí; pak jsou to jasně věty podmínkové. Podmínkový význam však může zůstat implicitní i zde, srov. Jestliže se ozve tón „obsazeno“, zavěste sluchátko. — Jestliže dostaneš hlad: (1.) v ledničce je jídlo, (2.) naproti je hospoda. K problematice výpovědí tohoto typu se hodláme podrobněji vrátit.

Na několika syntaktických příspěvcích jsme chtěli ukázat šíři řešené problematiky, otevřené otázky koncepční i terminologické. Konfrontace nejrůznějších teoretických a metodologických přístupů k jazyku je nepochybně vždy podnětná a Folia linguistica představují pro takovou konfrontaci vhodnou platformu.

 

LITERATURA

 

HAUSENBLAS, K.: Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování. BVŠRJL 2. Praha 1958, s. 23—51.

HAUSENBLAS, K.: Explicitnost a implicitnost jazykového vyjadřování. SaS, 33, 1972, s. 98—105.

HOFFMANNOVÁ, J.: Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu: In: Linguistica VI. Praha 1983. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

LABOV, W.: Contraction, deletion and inherent variability of the English copula. Language, 45, 1969, s. 517—562.

SEARLE, J. R.: Indirect speech acts. In: Syntax and semantics 3. Eds. P. Cole - L. Morgan. New York 1975, s. 59—82.

SPERBER, D. - WILSON, D.: Language and relevance. (V tisku.)

SVOBODA, K.: Souvětí spisovné češtiny. Praha 1972.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 4, s. 319-327

Předchozí Helena Confortiová: Sovětské sborníky o jazyce a stylu

Následující Jana Hoffmannová: Současná lingvistika a zkoumání komunikačních procesů